Kapitola 189 - Návrat

Kapitola 189 – Návrat a Odhodlání

Část 1

Magické město Sharia se za ty dva měsíce vůbec nezměnilo. Moje město se zrovna opravovalo, hradby se rozšiřovaly a bylo to téměř hotové.

Správně. V nitru jsem měl spoustu pocitů. Orsted slíbil mé rodině bezpečí.

Znovu se shledat se svou rodinu, jen abych Shariu našel v hromadě prachu a popela. Ariel a já bychom si pak na hlavu uvázali čelenky a začali bychom s předsedou plánovat válku. No, ulevilo se mi, že jsem mohl žertovat jen tak o ničem.

Jak jsme prošli náměstím, dorazili jsme před náš dům. Můj dům se nijak nezměnil. Nebyl spálený, zmrzlý, ani pokrytý trny... Beat v zahradě prováděl fotosyntézu a klepal přitom větvemi. Pásovec Jirou pospával v boudě. Takový mír.

„Jsem doma!”

„Vítej doma!”

Když jsem otevřel přední dveře, Aisha lehkým krokem vyskočila.

Plná dobré nálady mi skočila přímo do náruče. Byl jsem v pořádku. A nejdůležitější bylo, že se zdálo, že se to nezměnilo.

„Suvenýr? Přinesl jsi suvenýr?”

„Ano, tady je tvůj.”

Eris ze zavazadla v mžiku vytáhla krabici. Aisha se ode mě najednou vzdálila a přijala ji.

„Jů, sestři Eris, děkuju!”

Aisha okamžitě krabici rozbalila a vytáhla, co bylo uvnitř. Keramika, co vypadala jako menší pádlo. Na rukojeti byla nádherná rytina. Když se na to Aisha podívala, rozzářily se jí oči.

„To je zrcadlo! Jako to, co jsem viděla v Shirone!”

„Ano.”

Možná kvůli obchodu s kontinentem Begaritto Asurské království prodávalo mnoho skleněných výrobků. Protože to tentokrát bylo jen krátké cestování, přinesl jsem hlavně sklo a zrcadla.

„Jů~~ ...úžas~~né! To je úžasné!”

„Fufun, zdá se, že se ti líbí!”

Jak se Eris dívala na Aishinu šťastnou tvář, chvástala se, že to vybrala se Sylphy. Ačkoli Eris neměla špatný vkus, její původní volba byla příliš prostá.

„Když se na sebe dívám, jsem vážně roztomilá...!”

Zatímco se Aisha chválila, točila se kolem dokola. O chvilku později vyšla Lilia, uhodila Aishu do hlavy a přidala tak trochu k její rotaci. Když jsem sledoval čilou Aishu, tak nějak se mi ulevilo. Byly v pořádku a v plné síle.

„...Lilio, nic divného se nestalo, že?” zeptal jsem se prozatím.

Lilia mírně kývla, byla bezvýrazná jako obvykle. „Ano, všechny jsme v pořádku.”

„Aha.”

To je dobře. Bylo to vážně dobře. A Aisha, co se na mě pořád věšela, se najednou zakabonila.

„Ach! Ale brácho... Sestři Roxy je...”

Roxy?! Co se stalo Roxy?! ...To snad ne, potrat?! Ne, kdyby to bylo tohle, Lilia by mi to řekla. Nebo ji museli kvůli špatnému stavu hospitalizovat?

„Roxy~ je...”

A když Aisha ustala v řeči. Pohled mi padl na dveře vedoucí do obývacího pokoje. Odtamtud vykoukla Roxina tvář. Vypadalo to, že byla ve špatné náladě.

„Roxy, jsem zpět.”

Přinejmenším nevypadala nezdravě. Sice jsem ji pořádně neviděl, ale nevypadala zraněně. Vypadala velmi zdravě.

„Rudi, vítej zpět,” odpověděla a zůstala v té póze, aniž by přišla sem. „Čekala jsem, že to potrvá trochu déle, ale zdá se, že všechno šlo dobře, když ses vrátil dle plánu.”

„Ano. Paní Ariel v bezpečí vyhrála politickou válku.”

No, ještě to nebylo naprosté vítězství. Později může dorazit zpráva, že je princezna Ariel mrtvá... No, nebylo třeba říkat něco takového. To proto, že to byly předsedovy instrukce.

„Vážně? To je dobře.”

Roxy se pořád neukázala. Ukazovala jenom tvář. Jenom tvář, nemohlo to být tak, že měla tělo ještě baculatější. Totiž... Roxy ztloustla?! Roxy řekne, že se povídá, že její tělo bude dál nabírat i po porodu! Není to tak, že by tě trápilo nabírání váhy? Protože Eris s největší pravděpodobností vážila dvakrát víc než Roxy?

„Ach, já ti něco řeknu, brácho. Roxy se poslední dobou tak nějak stala naivní, takže jí to musíš říct něžně.”

Aishina slova. Naivní. Když žena během těhotenství ztloustne, zvýší se i její nervozita. A když teď byla nervózní, bylo na mě, abych ji ujistil.

„To není naivita.”

„No, proč se pořád schováváš?”

Když to Sylphy řekla, Roxy se zdráhavě ukázala.

Odjel jsem z domu zhruba před dvěma měsíci. Mezitím se Roxino bříško celkem zvětšilo. Když o tom popřemýšlím, s přírůstkem váhy během těhotenství to bylo samozřejmé. Protože to bylo... kvůli tomu dítěti uvnitř.

Ale i tak, její hruď vypadala o něco větší. Možná vyjde trochu mléka. Jo, později ho ochutnáme...

Ale i tak byla z Magické rasy a kmene Migurdů. Přemýšlel jsem, jestli se neměnili tak moc jako lidská rasa.

„Poslední dobou mám pocit, jako by moje tělo nebylo moje. Břicho se mi nadouvá, uvnitř se to hýbe sem a tam. Všichni řekli, že se není třeba bát, ale...”

„Ach, rozumím. Taky jsem to zažila. Ale tehdy tu Rudi nebyl.”

Po Sylphině dodatku mě trochu zabolelo u srdce... Je mi to tak líto. No ano, i když se tomu tehdy nedalo zabránit, promiň.

„Ugh, Sylphy... Roxy... omlouvám se.”

„Cože? Ach, Rudi, to jsem nemyslela. Nehodlám tě z toho vinit,” řekla, jak ji to zarazilo, zatímco se očima toulala ze strany na stranu.

„No, Eris. Nevadí, když dneska s Rudim strávím chvilku o samotě?”

„Och? He, to— dobře.”

Eris se střídavě dívala na Roxino břicho a svoje vlastní. Přemýšlel jsem, jestli pomyslela na to, že je teď s těhotenstvím řada na ní.

„Takže Rudi, takže teď musíš strávit čas s Roxy. Co se týče zavazadel, nech to na mě... no, kdepak je asi Lucy?”

„Paní Zenith si hraje se slečnou Lucy na druhém patře.”

„Takže tam je, děkuju, Lilio... he~le, Eris, pojď.”

„Dobře.”

Aniž by čekaly na moji odpověď, ty dvě šly se zavazadly nahoru.

Část 2

A tak jsme se Roxy a já přesunuli do obýváku.

V obýváku bylo posvátné zvíře Leo stočené před krbem. V koutu místnosti byl pásovec Jirou. Když mě Leo spatřil, začal vesele štěkat a přišel ke mně a vrtěl oháňkou. Když jsem ho pohladil po hlavě, začal mi lízat ruku. Ach, ten to fakt miloval.

„...”

Posadil jsem se na pohovku vedle Roxy.

Tak nějak mi nechtěla moc ukázat postavu, takže na sobě měla akorát volné šaty. Přemýšlel jsem, jestli ji trápilo, že se jí zhoršila postava. Ačkoli jsem si myslel, že její nynější postava byla dostatečně atraktivní.

„Roxy?”

„Ehm, jaká byla práce? Šlo to dobře, takže ses vrátil podle plánu?”

„Copak jsem to už předtím neřekl?”

Bylo nezvyklé, aby Roxy takhle panikařila. Co se jí stalo. A panikařící Roxy byla tak roztomilá. Nepokoušej mě s tak roztomilou reakcí. Ačkoli se během cestování nic takového nestalo, jak jsem cítil pocit bezpečí z dokončené práce, zdálo se, že se moje světské tužby zvýšily.

Každopádně ta osoba, co byla trochu naivní, se mi najednou jevila eroticky. Jako muž, kterého lze snadno přečíst, si musím dávat pozor, abych neprojevil příliš té touhy. Prostě jí řeknu pár starostlivých slovíček. Dobrá.

„Ehm... bříško máš celkem velké. Můžu ho pohladit?”

„N-ne, to nejde!”

Okamžitá odpověď. Nešlo to? N-no, byla v delikátním období.

„Dotýkat se prsou je taky NE.”

To mi řekla předem. Zdálo se, že si už myslela, že jí chci ochmatat prsa jako vždycky. No, to nemůžu popřít.

„Poslední dobou se objevuje tahle žlutá tekutina.”

„Aha.”

To Sylphy také zažila, známky, že se tvoří mateřské mléko. Dalo se tomu pomoci masáží, ale nemůžu to udělat.

„No, tak co takhle hlava?”

Když jsem řekl tohle, Roxy ke mně přesunula hlavu. Pohladil jsem ji. Vlasy měla hladké a byly na dotek příjemné.

Břicho a hruď jsou NE. Ale hlava je v pohodě. Nejdřív musím vytyčit hranice. Na poslední chvilku jsem hledal průlom.

„Pozadí?”

„...no, to nevadí.”

Zatímco se Roxy červenala, dala mi OK. Zdálo se, že to šlo. Bez zábran jsem ji hladil. Zakulacená. Ech, nespokojen, ne, bylo to jiné. Tak to nebylo, byla to prdelka dítěte.

„Eeehmm... Roxy, myslím, že ti můžu pomáhat, jak jen to půjde.”

„V-vážně? Ale nemusíš to přehánět. Může to udělat Aisha a copak nemáš na práci spoustu věcí?”

„Opravdu mám spoustu věcí na práci, ale dokonce i já chápu, že těhotná žena má před těmi věcmi prioritu. Udělám všechno od pomoci scházet schody až po koupání.”

„Ech, koupání?!”

Roxy měla na slovo koupání přehnanou reakci. Co. Břicho a hruď jsou NE, ale pozadí a hlava jsou ANO, a přesto koupání nejde. Argh.

„Vážně... Rudi, takže bys mi rád pomohl s umýváním v lázni...”

Och, to bych rád. S žínkou nebo rukama, miloval bych oboje. Ale musím být trpělivý a když to budu dělat, budu se muset držet zpátky, i když jsem trochu mimo.

„Rudi... jelikož na to dřív nebo později přijdeš, musím ti něco říct.”

„Ano.”

Roxy se otočila ke mně, jako kdyby rezignovala. Byla to vážná tvář.

Tohle? To muselo být vážné, jestlipak se stalo něco, co si ani nedokážu představit. Jako třeba že dítě v jejím břiše je vlastně nakažené nějakou strašlivou nemocí. Možná že se z břicha ozývá hlas říkající: „Říkejte mi Velký Císař Démonického světa!”... Ne, pokud by to bylo takhle, Lilia by mi o tom rozhodně řekla. Ať se na to dívám, jak chci, je to abnormální situace. Takže copak to je. Ha ha, nechcete tím říct, že to dítě v Roxině břiše říká: „Nejsem Rudiho dítě.” Až se narodí, bude mít ocas a rohy. Ach, ale no tak, ušetřete mě takového osudu...

„...”

Roxy si s vážnou tváří rozepnula oblečení. Pak si vyhrnula šaty a ukázala mi břicho. Její bílé břicho se velmi nadouvalo, pupík jí trochu vykukoval. Roztomilé. Jo, bylo to roztomilé. Jenom to. Nebylo tam nic jako nějaká podivná skvrna na kůži...

„Co je problém?”

„Hádám, že to pochopíš, když to uvidíš?”

To jsem slyšel, ale nevěděl jsem, kde ta divná část byla...

„Ach... hádám, že pupík kouká?”

Hmm. Rozhodně je to odstávající pupík. Přemýšlel jsem, jestli myslela tohle. Asi... bude lepší, když se na to těhotné ženy nebudu ptát.

„...Jo... Uuu, takže to přece jenom není divné?”

Roxy byla ohledně této záležitosti evidentně celkem tvrdohlavá. No, rozhodně byla naivní. I když jsem to spatřil, nebylo to nic velkého. Ale pro ni samotnou to bylo důležité. Existovaly i takové věci.

„...ne, je to velmi roztomilé.”

„Teď se nenechám oklamat. Trochu ses před tou odpovědí odmlčel.”

„Není to lež; takovéhle věci mě nezajímají.”

„To je lež. Protože copak jsi předtím neřekl, že je moje bříško přece jenom nejlepší? A olízl jsi mi pupík.”

Dokážu být takový hlupák. Dokonce já... že taková slova dokázala na její pocity udělat takový hluboký dojem. Ach, ale ne, dá se říct, že je v pořádku říct v posteli něco vhodného.

„Od toho dne jsem si pupík vždycky ve vší vážnosti umývala. Jen se na to podívej, tvůj oblíbený pupík, pravděpodobně tě to zklamalo?”

„Nezklamalo.”

Tentokrát jsem byl schopen odpovědět okamžitě. Neměl jsem úchylku na pupíky. I kdyby Roxy uměla z pupíku střílet nálože, pokud by to bylo její tělo, pořád bych ji uctíval. Ach, už jsem si vzpomněl. Zdá se, že jsem uprostřed dospěláckého suma v posteli opravdu olízl její pupík. Roxy se velmi styděla. Takže je třeba, abych ji teď upřímně pochválil.

„Rudi, nenechám se oklamat. To jenom říkáš.”

Ale Roxy mi nevěřila. Hmm~.

„Nechci se nechat oklamat, tak to prosím prokaž činy.”

„Co mám udělat?”

Když už jsme u toho, co dokážu, jsem skutečný stoupenec Roxina kultu. Nevadí mi řečnit nebo provádět rituály před shromážděním více než 10 milionů lidí. Ale tohle by nějaký čas zabralo, nemůžu si to teď dovolit říct.

Jak jsem byl zahloubaný, Roxy ke mně přistrčila bříško.

„Prosím, olízni ho.”

„Nevadí to?”

Po těchto šokujících Roxiných slovech jsem to bezděky vyhrkl. Rozkázat mi něco takového. Nebo spíš nedalo by se říct, že to je odměna. Jestlipak je v pořádku se na to zeptat.

Ne, tohle nemůžu brát příliš vážně. Tohle je Boží vůle. Dobrá. Prosím, sepni ruce! I, TA, DA, KI, MA, SU!

„...”

Olízl jsem. Zatímco jsem odstrkoval Leův čumák, lízal jsem Roxin pupík.

A v té chvíli se v bříšku něco pohnulo. Hýbalo se to celkem silně s různými zvuky. Protože jsem se bříška dotýkal jazykem, všiml jsem si toho.

Roxy si toho taky všimla. Vzhlédl jsem jí do očí a ona celá ztuhla.

„Pohnulo se to.”

„...pravděpodobně se snaží svého otce uvítat doma.”

Objal jsem ji. Pohladil jsem ji po bříšku. Navzdory tomu, co před chvilkou řekla, mě neodmítla.

Teplé bříško. Děťátku nebude zima.

„...”

Roxy se už nestyděla. S opečovávaným pohledem položila svou ruku na moji.

„Děkuju, Rudi. Bylo to, jak Sylphy řekla, že? Tak nějak se mi ulevilo.”

Když jsem zaslechl Roxina slova, z nějakého důvodu se mi také ulevilo.

„Takže Rudi, ještě jednou, vítej doma.”

„Jsem doma.”

Vrátil jsem se domů.

Část 3

Druhého dne jsem se po příjezdu domů pozdravil se všemi svými přáteli.

Zanoba, Cliff, Elinalize. Taky Nanahoshi, když jsem se zastavil v Nebeském paláci. Tak mě tak napadá, že počet mých známých v Magickém městě Sharia se také o hodně snížil. Většina odešla z města. Zanoba a Cliff také jednou odejdou.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, kráčel jsem ke svému cíli.

Už byl večer. Pod oranžovou oblohou jsem dorazil na hřbitov. V této tiché oblasti byly seřazené oblé náhrobky. Nedoporučovalo se v takovou dobu přicházet, protože se tu mohli objevit netvoři, ale neměl jsem na výběr. Protože bylo na čase sem zajít.

Jak jsem vešel na hřbitov, pozdravil jsem se se správcem a šel jsem se postavit před konkrétním hrobem.

Paul Greyrat. Na oblém náhrobku bylo napsáno toto jméno. Před tím náhrobkem, co pořád vypadal nově, jsem sepjal ruce.

„Tati, tentokrát to skončilo a nikdo nezemřel.”

Položil jsem alkohol, co jsem koupil v Královském hlavním městě, a květiny, co jsem objednal tady, a převyprávěl jsem svou cestu. Orstedovy záležitosti, Hitogamiho záležitosti. A boj v Asurském království.

„Tam jsem se také setkal s tvým bratrem, s mým strýcem. Podobá se ti, ale zdá se, že má celkem slabou mysl.”

Vzpomněl jsem si na Philemonovu tvář. Svým způsobem mi připomínal Paula. I jeho postava, ale povahy měli jiné. To bylo pravděpodobně proto, že byl mladší.

„Ten také přežil. Tvůj synovec riskoval život, aby ochránil svého otce. Upřímně jsem mu trochu záviděl.”

Luke zabránil popravě svého otce. Neslyšel jsem nic, co tehdy říkali, ale ta scéna se mi jasně odrážela v očích. Philemon nebyl v žádném ohledu chvályhodný muž. Také jsem ho nejdřív měl v úmyslu zabít, ale... Když jsem se díval, jak ho Luke chránil, z nějakého důvodu jsem to nemohl udělat.

„A taky jsem zabil člověka. Ačkoli jsem mu osobně nedal smrtící ránu... Snažil se mě zabít a já se bránil. A teď je mrtvý. Nelituju, co se stalo, ale zanechalo to ve mně celkem špatnou pachuť.”

Vlastně to nebylo poprvé, co jsem někoho zabil. Když tak zavzpomínám, už se to stalo. Nebylo to tak, že by na tom tentokrát bylo něco zvláštního. Ale z nějakého důvodu mi jen tahle zkušenost zanechala v mysli hlubokou jizvu. Určitě to bylo proto, že jsem si vyslechl historku Boha vody Reidy.

„...”

Rozjímal jsem o té události.

Tentokrát všechno nějak dopadlo dobře. Mojí první prioritou bylo, aby nikdo nezemřel, a toho jsem dosáhl.

Ale na poslední chvilku. Bylo to v té poslední chvilce. Kdyby se něco jen mírně pokazilo, někdo mohl zemřít. Ačkoli jsem dosáhl cíle, celkové výsledky zůstaly, takže mi z toho vznikl stroupek v nitru.

Tentokrát jsem vážně uspěl. Bylo to uspokojivé, naprosté vítězství. Ale zdálo se, že jsem pořád měl spoustu věcí, nad kterými bych se měl zamyslet.

Například ve fázi příprav, kdybych se s Ariel setkal dřív. Pak by možná Hitogami nebyl schopen udělat z Luka svého apoštola a ten by nás pak po cestě nerušil. No, kvůli tomu se Ariel setkala s Orstedem, takže to byl pozitivní výsledek.

Kdybych v Horní čelisti Rudého draka dokázal porazit Aubera. Kdyby Orsted nepřišel poté, co Bůh vody aktivovala své Království prosté mečů. Kdyby u sebe Auber neměl protijed.

No, teď bylo zbytečné o tom přemýšlet.

Ale můžu říct jedno. Hitogami nebyl mrtvý. Ačkoli naše práce skončila, boj ještě zdaleka neskončil. Takže pořád pokračuje.

V budoucnu... ten boj bude pravděpodobně chaotický až do poslední minuty.

Tentokrát jsem měl štěstí. ...No, až do teď jsem měl asi štěstí. Přemýšlel jsem, proč jsem až do teď tak moc neselhal. Možná to bylo proto, že jsem nikdy nečekal, že bych selhal.

Například když zemřel Paul. Myslel jsem si, že to byl ten nejlepší výsledek vzhledem k tomu, že se s tím nedalo nic dělat. No ano, v té chvíli a v tom okamžiku jsem se snažil ze všech sil. Byly chvíle, kdy jsem v úsudku pochybil a udělal špatnou volbu. Ale v té době jsem dělal všechno, co jsem mohl. Nakonec to skončilo tak, jak jsem ani nedoufal. Takovému výsledku se dalo vyhnout. Bylo to neštěstí. Nebylo to nevyhnutelné.

Ale vážně to tak bylo? Takže kdybych měl štěstí, Paul by přežil. Ano, přežil by. Kvůli tomu Hydřině poslednímu útoku Paul zemřel. Kdyby měl štěstí, pravděpodobně by stále žil. Copak by se změnilo při šťastné náhodě? Ale naopak jsme mohli mít smůlu a někdo by se po cestě zranil, takže bychom byli nuceni se stáhnout. Co kdyby byly okolnosti jiné, kdybychom měli jen jednoho člověka navíc...

Když na to přijde, štěstí je nespolehlivé.

Od teď. Měl bych se spoléhat na štěstí, že ochráním rodinu?

Tentokrát mohlo zemřít mnoho lidí. Obzvláště Eris, co měla vážně zraněné rameno a co utrpěla zásah otráveným kunaiem. Mohla stát na prahu smrti a viset jenom na štěstí. A pak v poslední minutě mohla podlehnout smrti.

Můžu se spoléhat na štěstí? Ne, musím své štěstí posílit činy. Lidské schopnosti jsou omezené a někdy s tím nemůžete nic dělat.

Ale například v tomto případě. Kdybych jen udělal o trochu víc. Kdybych jen byl o něco silnější. Co by se stalo, kdyby mě zahnali do kouta? Jak by se věci změnily? Pár změn tu a tam a všechny moje plány to mohlo zničit.

Čeho potřebuju víc? Musím vzít záležitosti do vlastních rukou. Musím zesílit. Musím víc trénovat.

Teď musím bojovat s Hitogamim jako Orstedův podřízený. Na poslední chvíli mě zachránil a jen o vlásek jsem přežil. Abych ho nenechal zabít mou bezmocnou rodinu. Musím se stát člověkem, co je dokáže řádně ochránit.

Takže dovolte mi znovu obnovit své odhodlání.

„Tati, v budoucnu se budu snažit ze všech sil. Tak na mě prosím dohlídni.”

Nakonec jsem řekl tohle a odešel jsem z hřbitova.
-------------------------------------------------

~ Poslední kapitola v 18. knize a zároveň poslední kapitola MT v tomto roce. Takže ať je v novém roce stejné množství kapitol! ~

<Předchozí>...<Následující>