Vánoční speciál 2015

Vánoční speciál 2015 – Pocity soba

~ Čtěte na vlastní nebezpečí. Možnost spojlerů. I když nijak zásadních. Kdo má pevnou vůli, může počkat, až celá série skončí ^_^ ~

Zima.

24. prosince.

V Magickém městě Sharia zuřila urputná sněhová bouře. Ačkoli ta bouře byla stejná jako vždycky v této části roku, bylo to už 20 let, co jsem já, Rudeus Greyrat, začal žít v tomto městě. Jak se dalo čekat, zvykl jsem si na život tady.

„Zítra jsou Vánoce, velká roční událost!”

Přípravy na Vánoce byly dokonalé. Santovo oblečení, kostým soba a všechny dárky pro děti.

Pro Lucy magickou hůlku. Pro Lalu šaty. Pro Aruse opasek na meč a pochvu. Pro Zekeho bojové boty. Pro Lily magický nástroj. Pro Chrise velkého plyšáka. Všechny dárky byly připravené. A momentálně byly v bílém pytli a bezpečně uložené ve zbrojírně v kanceláři.

Až dneska skončíme s prací, vrátím se domů a budeme mít malou oslavu. A pak až nastane čas se vrátit do kanceláře, vezmu s sebou Pomocného soba č. 3 Aishu a převlékneme se. Přesně o půlnoci.

A když se změní datum, přesně jako loni vlezu dovnitř komínem. Nějak se vypořádám s Eris a dám dárky k posteli každému spícímu dítěti.

Je to „Snadná operace”.

Ačkoli jsem se loni jen o kousek vyhnul pochybení. Pokud to bude snadné, pak to bude snadné.

Každopádně práce je hotová a všechno je připravené. Nahlásím své plány předsedovi v kanceláři a potom se vrátím domů a začne oslava. Jen tak mimochodem, svým manželkám, Aishe a Lilie jsem oznámil, že svoje dárky dostanou zítra.

Ach, těším se na to. Ráno se děti probudí s dárky vedle postele. Pak budou mít strašnou radost a přijdou mi o tom o všem říct. Celou dobu se budou usmívat. Žiju právě pro tento den.

„Předsedo! Zrovna jsem se vrátil—”

Tam stál Král. Král se svým přebytkem zastrašující aury měl na sobě rudou róbu.

„Vrátil ses.”

„...Děje se něco? Dneska vypadáš tak nějak... stylově.”

Ačkoli obvykle nosil bílý plášť, co všude šířil strach. Tak nějak se dneska zdál RICH. Tahle naprosto nádherná róba byla kolem krku a lemů obšitá bílým chmýřím. Není to róba, kterou byste čekali od královské rodiny? Jsem si jistý, že v nějaké zemi někde je král, co něco takového pravděpodobně nosí.

„Ariel.”

Aha, Ariel, co...? Ariel... co jako...? Neměl jsem ponětí, co předseda myslel tím „Ariel”. Ehm... Ariel prostě spatřila příležitost a poslal ji Orstedovi. Když o tom přemýšlím, je to naprostý úplatek. Něco takového jako: „Dobře spolu vycházejme, ano?” ...No, ne že by to už neudělala předtím.

„Tím myslíš paní Ariel?”

„Když jsem jí řekl o dnešní záležitosti, řekla mi, že to můžu použít.”

„O dnešní záležitosti?”

„Ano, jsem si jistý, že to je dnes.”

„Copak?”

Orsted zmateně nakrčil obočí. Byla to děsivá tvář. Naprosto strašlivá. Ale vůbec nebyl naštvaný. Možná to byla tvář člověka, co se prostě ptal: „Špatně jsem si to vyložil?”

„...”

S tímhle výrazem na tváři něco vytáhl z pytle vedle stolu. Byla to rudá čapka. Bylo na ní připevněné bílé pero, pravděpodobně to bylo něco, co by si na sebe vzal lovec. Orsted si ji dal na hlavu. Působilo to dojmem, jako kdyby král řekl: „Dneska je tak pěkné počasí na lov, myslím, že si půjdu užít trochu sokolnictví.” Ale dokonce ani sokol by se neodvážil přiblížit k tomuto králi.

„Jsem Santa Claus.”

To je špatně, pane Orstede. Co se týče Santy, nedoprovází ho jestřáb, ale spíš sob. Ne, moment, musím se uklidnit. Když jsem se dobře podíval, nebyl tu žádný sokol. Ne, ne, to není to hlavní.

„No, to je dneska. Letošní Santa mám být já...”

„Je v tom nějaký problém?”

Když jsem se rozhlédl, trochu stranou byl sněhově bílý pytel. Ačkoli nevím, co bylo uvnitř, bylo velmi jasné, že byl naprosto plný. To snad ne, není náhodou plný rudých ponožek?

„Co přesně... jsi připravil?”

„Nebyl to žádný problém. Ačkoli ten seznam, co jsem od tebe dostal, byl trochu... obtížný. Dokázal jsem sehnat celkem dost věcí, co děti chtějí. Navíc v oblečení jsem byl důkladný.”

Zatímco se to dokonale shodovalo s popisem, jako obvykle to bylo trochu mimo...

„Nevadí, když se podívám na Dárky?”

„Nevadí.”

Jak jsem dostal svolení, podíval jsem se do pytle. Dobře. Byly to normální dárky. Ačkoli celkový návrh byl dle vkusu Dračí rasy, neměl jsem žádné námitky. Ačkoli když už jsme u toho, i když to byly dobré dárky, vůbec nevypadaly jako dárky ode mě.

„Letos by neměly být žádné problémy.”

„...Dobře.”

...Vážně? Vážně jsi to chtěl tak moc dělat? Být Santa Clausem? Když se zmíní Santa Claus, obvykle to byla úloha pro otce. Jelikož se zmocnili této otcovské role... počkat, nebylo to nic jiného než Orstedovo přání. Bude to v pořádku, ať už dárky donese kdokoli, neměl by v tom být problém. Hlavním bodem je stejně to, aby byly děti šťastné. S mými a Orstedovými dárky se počet dárků zdvojnásobil. Není možné, aby je to nepotěšilo!

„Rozumím.”

Takže já jsem sob.




Půlnoc.

Uprostřed sněžné bouře jsem se s Orstedem, co měl na sobě rudou róbu, vyšplhal na střechu. Byla strašná zima. Ale kostým pro soba byl letos speciálně ušitý. Každopádně jsem na to použil kožešinu Sněžného ježka. Opatření, co mě měla ochránit před chladem, byla dokonalá.

„Rudee.”

„Pane Santo. Zrovna teď nejsem Rudeus.”

„...Tak Sobe.”

„Copak, pane Santo!”

Santa Claus měl na sobě černou přilbu. Měl na sobě kalhoty a čepici, co jsem předem připravil. Ale nedokázalo to zakrýt tu zastrašující auru, co přetékala.

„Je nezbytné vejít komínem?”

„Ano, copak jsem ti to už neřekl? Santa přichází komínem. Stejně se to dá vyložit, že Santa nesmí vejít nikudy jinudy než komínem.”

„Hm... Takhle... to je...?”

Orsted a já jsme vedli tuto konverzaci, zatímco jsme se drželi komínu. Nebylo tu ani známek po dýmu. Tentokrát Aisha operovala uvnitř. Byla to všestranná dívka. Spolupracovala s chytrou Sylphy a Roxy a postarají se o Eris.

„Navíc nesmíš dopustit, aby tě děti viděly. Nikdy nesmí vyjít najevo, že jsi Orsted. Ačkoli Santa existuje, nikdy ho nikdo nesmí osobně vidět. Existuje, ale nikdy není vidět. Nad takovou magickou existencí dětské srdce plesá.”

„Takhle to je všechno připravené včetně oděvu?”

„Tak to je.”

No, Lucy je vážně chytrá, takže je velmi pravděpodobné, že to už ví. Lala navzdory svému vzezření má také dobrý smysl pro vnímání a jelikož je zdánlivě schopná promlouvat s Leem, možná už to také chápe. Ale Arus na to možná ještě nekápl. Ale stejně...? Zeke a ostatní pořád věří. O tom není pochyb.

„...Je to trochu obtížné. Být Santou.”

Upřímně... Ale všechno bylo připravené. Potom nechám Orsteda vrhnout se do krbu.

„Zatímco budeš uvnitř, budou tě podporovat Aisha, Sylphy a Roxy. Hodně štěstí!”

„...Ty nepůjdeš?”

„Také chci vážně jít, ale... fufu, zdá se, že to s těmito parohy komínem nezvládnu.”

Na rohy sobího kostýmu jsem použil parohy Velkého rozhněvaného rohu. Důvodem bylo, že se nejvíc podobaly sobímu paroží. Jinými slovy bylo obrovské. Díra v našem komínu už byla rozumně široká. Ale na tohle byla úzká. A nedokázal jsem projít skrz. Ačkoli důvod k tomuto byl stejný jako loni, hlavně musím ještě přijít na důvod, proč by měl sob vůbec vejít do domu. A je příliš velká škoda nepoužít parohy Velkého rozhněvaného rohu, protože také připomínaly sobí paroží. A kromě toho tu byla ještě ta zesílená ochrana vůči chladu.

Kuu, aby se mi to zrovna na tomto místě vymstilo... kuu! Je to pro mě, co nese alias Pravá ruka Dračího boha, hanba, abych Orsteda poslal samotného. Ale nedalo se s tím nic dělat. Pro Soba bylo jeho paroží život. Bez něho to byl jenom jelen.

„Prosím, nech mě tu a pokračuj beze mě.”

„Rozumím.”

Orsted se rychle vrhl do komína.

Zatraceně rychle! Jestli mu to přitom nevyškublo vlasy nebo tak něco?

„...”

Černočerná noc. Světla v sousedství už zhasla a to jediné v dohledu byla ta zuřící sněhová bouře. Ačkoli jsem řekl, že sobí kostým měl zvýšenou odolnost vůči zimě, část tváře jsem měl odhalenou. A sníh a vítr mě do té části nemilosrdně šlehal. Z nosu mi teklo a zamrzalo to. Mám napřesrok přidat rudý nos a šál?

„...”

To byla náhodná myšlenka. Přemýšlel jsem, proč jsem byl sám na takovém místě? Dneska byly Vánoce. Štědrý den. Když se řekne Štědrý den, byl to den, kdy se stýkali muži s ženami. Až se tomu říkalo sexuální noc. Bylo to tak hojné, že z toho vznikla fráze „Vánoční dítě”.

Takže přemýšlím, proč sedím sám na střeše a sleduju sněhovou bouři? Hmm, Aisha měla loni stejný pocit? Hádám, že jsem provedl něco špatného... No jo, pak jsem jí dal módní a drahý kabát, co jsem jí později koupil, ale pravděpodobně mi úplně neodpustila.

„Je tu taková zima...”

Už se chci vrátit domů. Ačkoli nechci nic než se vrátit domů, můj dům je přímo pode mnou. Kdybych seskočil ze střechy a vešel zadními dveřmi, mohl bych být už zpět uvnitř...

„Ne, ne.”

Dokud se Orsted nevrátí, zůstanu tady na stráži. Je možné, že se pořád něco přihodí. Správně. Z vlastní zkušenosti by brzy mělo dojít k problému. Letos tu je šest dětí. I když to řeknu takhle, Orstedovi by pravděpodobně mělo přijít obtížné jednat, aniž by ho objevili. Nicméně v pokoutnosti je lepší než já, já jsem nedbalý a snadno mě objeví. Zvláště Lala, její intuice je obzvláště ostrá. Vůbec není nezvyklé, aby na to přišla.

„...”

Čekám. Z domu jsem neslyšel vycházet žádné zvuky. Zatímco jsem poslouchal ze stínu komínu, čekal jsem.

„Srrk...”

Zatímco jsem potáhl kapičku ze svého tekoucího nosu, co byla jako ledová voda, jsem čekal. Ještě pořád nejsi hotový? Pokud nastal nějaký problém, musel bych se tím okamžitě zabývat. Ačkoli jak přesně bych se tím zabýval, by zcela záleželo na situaci...

„...”

Nic jsem neslyšel. Přemýšlel jsem, jestli se zvuky zevnitř nedaly slyšet komínem. Přemýšlel jsem, co přesně se teď dělo uvnitř... Doufám, že ho Aisha a manželky dobře podporují?

„...Hmm?”

Z komínu jsem slyšel šustění. Přiložil jsem ucho ke komínu a zkusil jsem řádně poslouchat, ať už jsem slyšel cokoli...

„Překážíš. Nemůžu vylézt.”

Parohy mi najednou odstrčili. Když jsem se posunul vzad, na tom místě se objevil Orsted, co vylezl z komínu.

„Jak se ti vedlo? Byly nějaké potíže?”

„Žádné, hotovo.”

„Ech?”

„Mise dokončena.”

Všiml jsem si, že ten pytel, co Orsted nesl, splaskl.

„Takže všechno je hotové?”

„Jo.”

„Bez problémů?”

„Jo.”

„Neodhalili tě?”

„Jo. Být schopen se pohybovat, aniž by mě lidé odhalili. To mi jde.”

„...Ach, správně!”

Aha. Bylo to hotové a všechno. Bez incidentu.

„Ach, takže vrátíme se prozatím do kanceláře?”

„Jo.”

Žádné potíže. To je... správně. Tohle by mělo být šťastné. Ale copak to přesně bylo? Tenhle pocit nespokojenosti. Tenhle pocit prázdnoty...

„...”

Vážně jsem to chtěl být já, kdo dělal Santu...?




Druhého dne.

Po sněhové bouři včera v noci se obloha projasnila. Na severské země to bylo nezvykle pěkné počasí. Jako kdyby ta vyjasněná obloha byla znamení, když děti vyšly z pokojů, měly na tvářích široký úsměv. Každé drželo v rukách svůj dárek.

„Hele, tati! Tohle je přesně to, co jsem chtěl!!”

„Mami! Podívej, co jsem dostala!!”

„To je úžasné!!”

Byly to hlasy mých radostných dětí. Jak jsem je poslouchal, pomyslel jsem si tohle. Tohle je dobrý život. Stálo za to, abych snesl chladnou, osamělou noc, jen abych tohle slyšel.

„Aha, aha. Všichni byli hodní, co?”

Ale příští rok budu Santu dělat já. I kdyby Orsted řekl, že to chce udělat, budu trvat na tom, že to udělám já. Pokud Orsted náhodou řekne, že to chce dělat za každou cenu, bude to válka, i když se budu trochu zdráhat.

„Takže, je na čase, abych vyrazil do práce.”

Půjdu dneska do práce, přinejmenším abych uvítal pokojný nový rok.

S touhle myšlenkou jsem dojedl snídani a vrátil se zpět do pokoje, abych se převlékl. A když jsem otevřel zásuvku od skříně a chtěl si najít ponožky, najednou jsem si toho všiml.

V ponožkách něco bylo. Když jsem to vytáhl, byl to pár bílých rukavic. Navíc ta hebkost rukavic, jsem si jistý, že už jsem se toho někde dotkl... Ach, správně. Byly ze stejného materiálu jako bílý plášť, co Orsted pořád nosí.

„...”

Zatímco byl Orsted uvnitř, pravděpodobně našel příležitost a propašoval to sem.

„...Ale já už nejsem dítě, víš?”

Ačkoli jsem zamumlal tohle, byl jsem šťastný, že jsem to dostal na Vánoce, i když jsem už byl dost starý na to, aby věděl svoje. No, s tím se potom nedá nic dělat, vezmu to jako úplatek. Pokud Orsted příští rok řekne, že to chce za každou cenu dělat, možná mu úlohu Santy předám.

Nebo to jsem si myslel.




Když jsem ten samý den přišel do kanceláře, Alek se hrdě chvástal, že od pana Orsteda dostal odměnu, ale to je historka zase na jindy.

Tahle historka je fikce. V Mushoku Tensei nejsou žádné Vánoce. Rudeus a Alek nedostali žádné dárky.