Kapitola 186 - Lukova zbrklost

Část 1

Na místě konání večírku znovu zavládl klid. Lidé, co tam zůstali, byli většinou větší a starší šlechta Asurského království.

Greyratové, Bluewolfové, Purplehorsové, Whitespiderové a Silvertoadové. Byly to rodiny, co už Asurskému království sloužily celé věky. Aby spatřili výsledek, zůstali tu a neutekli, ani když odtud odešel Orsted. Večírek samozřejmě nepokračoval. Co se do teď stalo, bylo těžké ignorovat. Dariův pád a zjevení pana Pergia. S těmito dvěma vlivy Ariel vštípila šlechtě silný dojem, že to ona se stane příštím králem.

Co se týče náhlého zjevení Orsteda, mnoho z nich bylo samozřejmě zmatených a měli své vlastní otázky. Ale jelikož je Ariel, hostitelka tohoto večírku, uklidňovala, zbylá šlechta se začala uvolňovat.

„...”

Šlechta cítila strach, co jim pronikal až do hloubky srdce. Ten muž, z jehož těla sálal strach, se najednou objevil a zachránil Ariel.

Ten muž a Ariel byli komplici. S touhle myšlenkou by i šlechta Ariel nedůvěřovala. To si alespoň Rudeus myslel.

Ale ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Ten muž se objevil jenom na okamžik, zabil Reidu a odešel, aniž by se představil. A tak se Orsted stal v očích šlechty Pergiovým podřízeným. Přece jenom měli stejné vlasy, oči a podobné vzezření. Připomínal jim Pergia, který měl postavu krále.

Pergius měl podřízeného, co jedinou ranou dokázal porazit Boha vody. Všichni přítomní Pergiovi důvěřovali. Na dřívější vzpomínky zapomněli.

(Pokud neuposlechneš, pak jsi další oběť.)

S touhle myšlenkou mohli akorát sklonit hlavu před Ariel. Nikdo se neodvažoval se v této záležitosti dále šťourat.

Ariel se vrátila do Asury. Darius utekl, bylo možné, že už byl mrtvý. Ariel zabije všechny, co jí budou stát v cestě. Všichni tady si to mysleli... dokonce i první princ Grabell. Na to měla Orstedova kletba dostatečnou moc.

Všichni kromě jednoho.

Protože znal Ariel lépe než kdokoli jiný. Protože ho Hitogami informoval o Orstedovi. Protože on Rudeovi stále plně nevěřil, i když ho Ariel přesvědčila.

Ten člověk byl Luke Notus Greyrat.

Luke přemýšlel. No vážně, co dobrého může vzejít z tak zlého člověka jako tento Orsted; z toho muže, kterému Rudeus říká šéfe.

Luke se cítil poplašeně. A co se stane s člověkem, co nastoupil na trůn s jejich pomocí? V tomto případě byl i Darius lepší možnost.

Hitogami se mu zjevil ve snu. Sálala z něj božská aura, jeho vzezření se dalo nazývat božským. Dal Lukovi radu a dopodrobna mu to vysvětlil. Co musí udělat, aby se Ariel stala králem. A jak Rudea pokoušelo Zlo.

Ariel mu předtím vyčinila. Že je jeho Bůh zlý. Řekla, že jeho rada povede Luka do pasti a že on sám, ten Bůh, z jejich pádu získá výhody.

No ano, pokud byste porovnali Hitogamiho předpovědi s tím, jak se události skutečně vyvinuly, bylo v tom mnoho lží. Ne, spíš než lež by o tom v mnoha případech měl přemýšlet jako o vlastní chybě. On sám si tu radu špatně vyložil a udělal špatný krok. Takhle to cítil.

Luke byl Arielin rytíř. Pokud jeho paní něco řekla, musel jí věřit. Víc než nějakému záhadnému Bohu. Bude věřit své paní. Dokonce i v tamté záležitosti. Jeho povinností bylo slepě kráčet po cestě jeho paní, žít spolu a být připraven společně zemřít.

Ale když sem přišel, Luke byl nucen něco rozpoznat. Při pohledu na Orsteda byl nucen to rozpoznat.

Luke měl dobrý cit jen pro ženy. A naopak u mužů nedokázal rozeznat skutečnou povahu. Byl si toho vědom.

Ale pořád to věděl. Že Orsted je zlý. Nebyl to někdo, s kým byste se chtěli stýkat. Byl to falešný bůh, co lidi povede ke zkáze. Ariel se mýlila. A Rudea ten falešný bůh pravděpodobně fascinoval. To si myslel.

Takže...

(Takže co mám dělat?)

(Když se ukázalo, že má paní kráčí špatnou cestou, co mám dělat?)

Vyjádřit svůj názor? To by bylo pěkné. Ale komu? Orsted už odešel. A už poskytl svou pomoc. V této situaci se dalo říct, že Grabell a Darius jsou poražení a že Ariel získala královskou korunu. Nebylo příliš pozdě? Co zmůže se svým ubohým mečem a magickými technikami?

I kdyby něco udělal, mělo by to smysl?

(Jsem bezmocný.)

Zrovna když to chtěl Luke vzdát. Do jeho zorného pole se najednou dostala jedna osoba.

Rychle se přesunula před Ariel a předvedla hluboký úklon v pokleku.

„Paní Ariel!”

Philemon Notus Greyrat. Lukův otec. Zatímco se ošklivě usmíval, oslovil Ariel. Aby ho slyšelo mnoho okolních šlechticů.

„Bahopřeji! Tento Philemon netrpělivě a velmi dlouho očekával tento den!” řekl v hraném veselí a vzhlížel k Ariel. „Abych znehybnil Grabellovu frakci, předstíral jsem, že jsem změnil strany. Ach můj bože, když tak teď o tom přemýšlím, vážně toho nebylo třeba. Paní Ariel, opravdu. Zdá se, že jste v cizích zemích celkem vyspěla!”

Ačkoli se to dalo považovat za šlechetná slova, v nynější situaci to byla slova člověka, co se zoufale držel svého postavení. Byl to člověk, co poslal své vlastní vojáky, aby zavraždili Ariel. Jen aby si získal Grabellovu důvěru.

Ostatní šlechtici se na Philemona dívali pohrdlivým pohledem, co říkal: „Jak se opovažuje to teď říct.”

„Pane Philemone...”

„Ne, ne, paní Ariel, nemusíte to říkat před ostatními. Měl jsem pár spojenců, takže se mé počínání může jevit jako bodnutí do zad. Ale všechno jsem to udělal kvůli vám, paní Ariel. Když jsme teď tady, vraťme se k tomu, jak to bylo. Budu vás podporovat—”

Ariel ho nenechala domluvit.

„Philemone Note Greyrate!”

Její zahřmění přehlušilo Philemonovo podlézání.

„A co že to byl tvůj rod! A co že to bylo tvoje postavení! Co se týče tvé zrady, prostě řekni svůj skutečný důvod: protože jsem byla slabá!”

Philemonovi se rozšířily oči, jak se díval na Ariel. Tohle možná bylo poprvé, co na něj Ariel takhle zakřičela.

„Ale pokud jsi zradil vlastního spojence, měj hrdost až do poslední minuty. Když jsi prohrál a smířil ses s tím, dokonce bažíš po svém postavení. Styď se!”

„Ha... Hu...”

Philemon se šokovaně rozhlédl kolem a začal koktat: „Ach. Tím jsem nemyslel, ne...”

Jak se šlechta dívala, v jakém byl Philemon stavu, ozýval se zvuk zdušeného smíchu. Philemon se díval na zem s jasně rudou tváří. Ale Arielin hněv ještě nepolevil.

„Už jsem tvou zradu plánovala, aby tvůj rod mohl přežít. Postavení hlavy rodu dám Lukovi a ty se můžeš odebrat do výslužby na své léno. Neměla jsem v plánu tu záležitost nijak dál rozebírat! Ale tohle! Zradil jsi svého spojence, a přesto ses poté stále snažil lísat k člověku, co jsi zradil! Tak hanebný počin, dokonce ani já nemám slov! Už jsem se rozhodla, že nikoho nezraním, dokonce ani ty, co nebyli na mé straně!”

Philemon zbledl v tváři.

„Omluv se nebo čel smrti!”

Když to Luke zaslechl, uvědomil si, že to je fraška. Ariel od začátku čekala, že na tohle dojde. Možná teď říkala tohle, ale nepopraví ho. Ta úmluva s Ghyslaine byla jen slovní slib. Ariel s největší pravděpodobností plánovala Philemona ušetřit.

Philemon byl pro Ariel nejsilnější spojenec. Ačkoli poslední dobou byl tak trochu oslabený, nebylo přehnané říct, že než utekli do Ranoe, odvíjela se Arielina frakce kolem Philemona. Nedal se považovat za loajálního, a přesto...

Ariel byla Philemonovi zavázaná.

Člověk, co zařídil Arielin útěk na sever, byl Philemon. Člověk, co jí poskytl asistenci, byl také on. Dalo se říct, že to, že byla Ariel naživu, bylo také díky němu.

Na tu laskavost nezapomene. Ale jen proto, že mu po zradě bylo odpuštěno, se chtěl znovu vrátit zpět na své místo. Kdyby k tomu svolila, mělo by to špatný vliv na její politické aktivity v budoucnu.

„To stačí, pokud hned neodvoláš, co jsi zrovna řekl, nemůžu skrýt, co se zrovna stalo, a tudíž dojde k popravě. Luku! Půjč mi svůj meč! Přinejmenším pro něj osobně vykonám poslední rituál.”

Jak si Philemon vyslechl její slova, díval se na Luka s bojácným pohledem. Očima ho prosil o pomoc. Očima se soustředil na Luka.

Luke byl kvůli tomu pohledu ztracen.

Část 2

– Lukovo hledisko –

Věděl jsem, že můj vlastní otec byl podlézavý a bojácný člověk. Ale také jsem věděl, že se to rozhodně nesmělo dostat na veřejnost. Ačkoli se v mladém věku stal lenním pánem, prací mého otce bylo být rohožkou. Dokonce i v očích svého syna to byl zbabělec a monotónní člověk. I předtím jej dědeček pokořoval říkáním: „Kdybys jen byl jako Paul...” Jeho rozhodnutí lenního pána byla v dědečkových očích všechna neuspokojivá. Když jsem byl doma, mnohokrát jsem to viděl. Mého otce trápil jeho otec a já jsem v důsledku toho trpěl.

A teď měli takového otce před mýma očima popravit. Myslím, že otec sklízí, co si zasel. Také v tom figuruje slib Královi meče Ghyslaine.

Kdybych řekl, že nebylo možné, že byl otec zapletený do popravy Saurose Borease Greyrata, lhal bych. Otec a Sauros měli špatný vztah. Nebo spíš bych měl říct, že dědeček a Sauros spolu dobře vycházeli. Hlava rodu Boreasů a předchozí hlava rodu Notů byli jako bratři. Ale Sauros neměl rád Philemona. Než se otec stal lenním pánem, Sauros jej neváhal urážet. Dokonce i potom posílal Sauros stížnosti a při každé příležitosti ho pomlouval.

Takže když byl Sauros v potížích... Nemyslím si, že je divné, že by můj otec měl prsty v Saurosově popravě. Pokud šlo o otce, udělal by to. No, i když jsem byl naštvaný, když jsem to slyšel, to bylo kvůli Hitogamiho lhaní.

Když jsem po osmi letech spatřil otcovu tvář... Vypadal mnohem starší než otec, na kterého jsem si pamatoval. Otec, s kterým jsem se setkal poprvé po osmi letech, vypadal malý.

„...”

Najednou jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsem si chtěl s otcem promluvit jako muž s mužem.

Byl jsem mladý a měl jsem toho otci hodně co říct. Když se teď podívám zpět, zdálo se, že můj otec preferoval mého nejstaršího bratra. Jako druhorozený syn jsem se s tím srovnal. Můj otec se mnou nediskutoval o důležitých věcech; ale když už jsme spolu mluvili, neměl vůči mě žádné špatné úmysly. Nic jsem nevěděl a otec mi to taky řekl, ale pomohl mi najít vlastní odpovědi. Ačkoli mi řekl, abych přemýšlel sám za sebe, stejně mi pomohl a ukázal mi cestu. Pořád to byl můj otec.

Můj otec měl jen zřídkakdy pravdu. Byl nešikovný a vždycky dělal chybná rozhodnutí. Ale tento otec vždycky tvrdě dřel pro Ariel. Od té chvíle, co nás při odjezdu z Asury přepadli, jsem zápolil s tím, že by otec byl nepřítel. Proč se otec choval tak sobecky?

Ačkoli říkám, že je sobecký, sloužil jako hlava rodu, takže měl povinnost chránit rod. Když Ariel utekla z Asury, otec skočil z deště pod okap, když se snažil ochránit rod a spojil se s Grabellem.

Dokonce i ty vojáky, co nás přepadli, poslal, aby ochránil rod. Otec byl zoufalý, aby si získal Grabellovu důvěru.

„Paní Ariel, prosím, vyslechni si mou žádost.”

„Copak, Luku?”

„Odpustíš prosím mému otci?”

Ariel se na mě obrátila. Oči měla chladné. Poslední dobou se na mě takhle dívala čím dál častěji. Obzvláště od chvíle, co zjistila, že nás otec zradil.

„...To nemůžu udělat.”

„Je to kvůli tomu slibu s Ghyslaine?”

„Ne, tohle je proto, že si nemohu dovolit schválit zradu.”

Správně. Otec a Ariel, bez ohledu na to, jak se přátelili... Můj otec ji významně zradil a dokonce poslal vojáky, aby ji zabili. Kdyby mu to odpustila, neudržela by si svou vládu. Dokonce i já jsem to chápal. Ale po všem, co Philemon Notus Greyrat udělal, dojde takového konce?

Nevím, co jim ten falešný bůh provedl. Možná že Rudea a Ariel také oklamal. Ale můj otec Ariel zradil. Kdyby se teď přidal k Arielině frakci, znamenalo by to, že zběhl dvakrát; nazvat takový počin hanbou je pravda.

Ale já... Já tohle nechci.

„...”

Vytasil jsem meč...

„...Luku?”

„Promiň.”

„Cože?”

Nevěděl jsem, jak jsem došel k takovému počinu. Než jsem se nadál, popadl jsem Ariel zezadu... A u krku jí držel svůj meč.

„...Luku. Co si myslíš, že děláš?”

Sylphy si toho okamžitě všimla. Zahlížela na mě přísným pohledem, cítil jsem její krvežíznivost. Tohle byla tvář, kterou Rudeovi absolutně nikdy neukáže. V ruce měla hůlku pro magické učedníky. Malá hůlka, kterou jsem používal, když jsem se začal učit magii. Ale já vím. Ta hůlka dokáže pálit magii srovnatelnou s nejlepšími mágy na asurském dvoře. Taková věc mířila přímo na mě.

„Sylphy, nemyslíš si, že to je divné?”

„Myslím si, že to ty jsi tady divný! Na koho si myslíš, že jsi obrátil svou čepel?”

Byl jsem si vědom toho, že to bylo divné. Bylo to víc, jako kdybych nevěděl, co chci udělat.

Pohledy všech se upřely na mě. Šlechta se tvářila, jako kdyby nechápala, co se dělo. ...Tohle je můj konec? Ehm, opravdu?

„Sylphy, vážně tomu muži věříš?”

„Tomu muži? To myslíš Orsteda? O čem to najednou mluvíš? Co má ten muž společného s touhle situací?!”

„Upřímně mi odpověz!”

Na můj silný tón Sylphy tiše odpověděla, zatímco pořád držela svou hůlku: „Nevěřím mu.”

„Tak proč? Proč následuješ Rudea? I potom, co se stal podřízeným toho ďábla!”

„To proto, že Rudimu věřím.”

Neznal jsem smysl jejích slov. „Rudeus se stal Orstedovým podřízeným. Copak se jeho chování nezměnilo? Copak s ním Orsted nemanipuluje?!”

Upřímně to nebylo tak, že jsem chtěl Sylphy přetáhnout na svou stranu. Ale od té doby, co se provdala za Rudea, moc nepřemýšlela. Slepě Rudea následovala, bylo to, jako kdyby už neměla svůj vlastní názor. Tohle jsem ji naučil já. V tichosti poslouchej, co tvůj manžel říká, aby sis získala jeho lásku. A on to musel naučit všechny své manželky. ...Já jsem to alespoň věděl, protože se tím moje matka neřídila. Nemilovala mého otce, což vedlo k tomu, že náš dům opustila.

„Ty, pomyslela jsi na to vůbec? Že dokonce i Rudeus se může zmýlit.”

Sylphy to popudilo.

„To já vím! Ale Rudi jedná tak, aby nás ochránil! Kdybychom my neměly hlavy skloněné a nevážily si jeho úsilí, bylo by to jako odhalit naši ošklivou stránku! Dělám, co musím, než abych řekla něco, co by ho rozzlobilo nebo svedlo z cesty. Jsem na jeho straně, protože ho budu podporovat ze zákulisí!”

Sylphy odpověděla jasně. Jejím jediným zájmem byl Rudeus. Myslím si, že se za posledních pár let celkem dost změnila.

„Záleží ti v tom případě ještě na paní Ariel?”

Jak jsem to řekl, přitlačil jsem meč ke krku paní Ariel. Co jsem tiskl k jejímu krku, byla tupá strana meče. Po tomhle mě popraví jako zrádce, ale nemůžu si dovolit poškrábat pleť paní Ariel. Ženská pokožka by vždycky měla být nádherná.

„Jak se opovažuješ!”

To byla vážně pravda. A pak, za Sylphy, jsem viděl, jak se ve dveřích objevil Rudeus. Při pohledu na tuhle scénu se mu začaly rozšiřovat oči.

„Hej, Sylphy. Budeš respektovat Rudeův názor, i když ten názor vzejde z toho ďábelského Orsteda?”

„...Ano, vždycky mu budu věřit.”

„Jinými slovy v této situaci.”

Sledoval jsem Rudea. Snažil se zjistit, co je tohle za situaci, nervózně se rozhlížel po okolí. Jeho oči se na chvilku zastavily, ale brzy se odvrátil a vyhlížel zklamaně. Viděl Pergia. Navzdory této situaci Pergius stále seděl na svém místě v čele stolu. Skoro vypadal, jako kdyby si užíval obzvláště směšnou hru.

„Pokud chceš pomoci paní Ariel, tak zabij Rudea.”

Sylphy se rozšířily oči.

„Kdybych řekl tohle, co bys udělala?”

Sylphy se nepodívala za sebe. Neměla by si Rudea všimnout.

„Kdyby sis mezi nimi měla vybrat, koho by sis vybrala?”

I když jsem tohle řekl já, byla to ošklivá otázka. Pročpak jsem se asi zeptal na takovou otázku. Bylo to mimo téma.

„Vyberu si Rudiho.”

Sylphy při své odpovědi vůbec nezaváhala. Takhle by se tomu téměř dalo říct okamžitá odpověď a odpověděla ano.

„Vím, že to je pro paní Ariel špatná volba, ale kdybych byla nucena si vybrat, nemůžu se obrátit zády ke svému manželovi a dítěti.”

Byla to pro mě osamělá odpověď, jenom trošičku. I pro Ariel to muselo být smutné. Rudeus se tvářil jako „neuvěřitelné” a oběma rukama si zakrýval ústa. Tenhle chlápek mě frustroval, i když dorazil pozdě.

„Budu následovat Rudiho. Nevím, jaký to bude mít výsledek. Možná se dostaneme do nějakých vážných problémů a možná nás Orsted nakonec zabije... Ale i tehdy budu Rudiho podporovat. Tak zůstaneme sezdaní po celý život.”

Ta slova mě zasáhla jako šíp. Ach, takže existují takové věci. Cítil jsem, jak mi něco svíralo žaludek. Jak jsem byl ztracen ve svých vlastních myšlenkách, cítil jsem tvořit jenom jednu odpověď...

„...Hau.”

Uteklo mi malé povzdechnutí. No vážně, co to teď dělám? Udělal jsem chybu a ohrozil jsem Ariel? I když se jí to nelíbilo, taky jsem tu pro ni chtěl být. Byl jsem její rytíř a náš vztah byl tedy trochu podobný sňatku na celý život.

Orsted je falešný bůh. Mezi Hitogamim a Orstedem je Hitogami rozhodně důvěryhodnější. Ale kdo je víc hoden důvěry mezi Ariel a Hitogamim. To není třeba ani říkat.

Nevadí, když budu akorát sledovat, co si Ariel zvolí. Poslechnu ji a pak kdyby se něco pokazilo, ji ochráním bez ohledu na sebe. Tohle mi stačilo. Ach, všechen můj rozum se mi vracel.

„Takže, Luku,” promluvila Ariel nakonec.

Celou tu dobu byla zticha, až dokud nezaslechla můj povzdech.

„Nakonec si Sylphy vybrala Rudea a ne mě, takže mě zabiješ?”

„Cože?”

„Pokud ano, předtím bych si ráda promluvila se svým starším bratrem. Můžu ho aspoň požádat, aby Sylphy a ostatním umožnil bezpečný odchod ze země, prosím?” řekla Ariel tichým hlasem.

„Nehodláš se mě zeptat proč?”

„Ne.”

Zasmušilo mě to. Po tom všem, co se stalo, jsem neměl žádnou výmluvu, ale ona, Ariel, si myslela, že jsem ji zradil.

Člověk, co s ní byl tak dlouho, jak si jen vzpomínám. Člověk, co jí celé ty roky sloužil tak věrně. Člověk, co by měl s radostí sloužit jako její štít. Dokonce i teď jsem jako první pomyslel na paní Ariel. Myslela si, že jsem člověk, co ji na poslední chvíli zradil.

Ale po jejích následujících slovech ten nápad zmizel.

„Jenom jedno, Luku.”

„...?”

„Jsem tvoje princezna.”

Skoro mi vytryskly slzy. Ta slova mi stačila. I teď mě Ariel pořád viděla jako svého rytíře. Nemyslela si, že ji chci zradit. Myslela si, že ji absolutně nezradím. A to dokonce v situaci, kdy měla meč u krku. A ona si nemyslela, že jsem ji chtěl zradit.

„...”

Odhodil jsem meč a propustil Ariel. Ta napjatá atmosféra se s tím prázdným zarachocením okamžitě uvolnila.

Poklekl jsem a vzhlédl jsem k Ariel. Oči mrazivé jako vždy, shlížela na mě.

„Luku, co jsi?”

„Jsem tvůj rytíř.”

Ariel se jemně usmála. Jak jsem se díval na ten úsměv, sklonil jsem hlavu. Byla to póza, kdy jsem ukázal krk, když se mi vlasy svezly na obě strany.

„Takže prosím odsekni krk tomuto zrádci.”

Pořád jsem nechtěl zemřít. Pořád jsem chtěl udělat spoustu věcí. Ale bylo to dobře. Byl jsem spokojený.

„...”

Ariel sebrala meč a ztěžka jej jednou rukou zvedla. Tupou hranou meče mě uhodila do hlavy. Ta tupá bolest mi kolovala mozkem.

„Luku. Ty, záletníku, neschopný vydržet svá náhlá nutkání jsi mě objal a osahával.”

„...?”

„Původně je to zakázané počínání, ale když uvážím, že jsem byla taky nadržená, odpustím ti.”

Vzhlédl jsem na Ariel. Uličnicky se usmívala a mrkla na mě. Ten úsměv jsem už dlouho neviděl. Poslední dobou ukazovala jen svůj falešný úsměv. Tohle byl úsměv z jejích mladších dnů.

„Haaa...”

Bylo mi odpuštěno. Ačkoli má řeč a počínání bylo zrádné, bylo mi odpuštěno. Neobviňovala mě.

„Takže.” Když jsem se nadechl, Ariel se otočila na mého bledého otce. Můj otec se sklonil, když viděl její pohled.

„Co mám dělat?”

Soud mého otce. Když odpustila mou zradu, nálada na tomto místě se trochu změnila. Zdálo se, že ve vzduchu byla velkorysost. Ale zločin mého otce byl vážný. Pokusil se Ariel připravit o život. Pokud se bude snažit vymlouvat, nebude mu odpuštěno jako mě. Nejednal bez rozmyslu.

Zatímco jsem já přemýšlel, přišel k nám Rudeus a promluvil: „Před chvílí Darius prohlásil, že poprava pana Saurose byla jeho vlastní intrika. Pan Philemon se toho neúčastnil.”

„...Co se stalo s Dariem?”

„Mrtvý... Zabil jsem ho.”

„...Aha, tak všechnu vinu hodíme na Daria.”

Jak to Ariel řekla, otočila se tváří za mě. Než jsem se nadál, Eris a Ghyslaine už byly za mnou. Kdybych Ariel dál držel, možná by mě zezadu sejmuly.

„Ghyslaine, je to tak v pořádku?”

„Já...”

Ghyslaine se tvářila nespokojeně. To tak moc chtěla mého otce připravit o hlavu? A pak tu byla Eris, co Ghyslaine silně zatahala za ocas. Ghyslaine to překvapilo a při té senzaci se zachvěla. Zaměřila se na Eris. Když ji Eris pustila, zvedla bradu a založila si ruce na hrudi.

„Ghyslaine. Nepřítel mého dědečka, ještě ho chvilku strp!”

„...Když to říkáš, paní Eris.”

Po těch slovech se Ariel otočila na mého otce, tvářila se spokojeně. „Takže tak to je, pane Philemone. Rozsudku se ti dostane později.”

„Ha...!”

To bylo vůči mému otci rozhodně velkorysé, prováděl na zemi prostrace. Nevyvázneš z toho bez viny, ale přinejmenším jsi vyvázl životem.

„Luku... Promiň...”

Jeho hlas byl slabý, ale cítil jsem jeho vřelost.

Rozhlédl jsem se.

Sylphy něco říkala Rudeovi a tiskla se k němu, zatímco ji Rudeus hladil po vlasech. S tou uzardělou skloněnou tvářičkou nevypadala Sylphy vůbec špatně.

Eris o něčem mluvila s Ghyslaine. Slyšel jsem její hlas, protože mluvila nahlas. Ale mluvila hrdě: „Rudeus už mi to dřív řekl, tomuhle se říká vycítění atmosféry.”

Pergius byl beze změny. Podle toho, co jsem viděl, se pořád tvářil pobaveně. Přemýšlel jsem, jestli na té nynější výměně bylo pro Obrněného dračího krále něco zábavného.

Můj otec odešel v tichosti. Jeho postava byla pořád malá, ale vypadalo to, že byl tak nějak vyrovnanější.

A nad mrtvým tělem Boha vody plakala rytířská učednice Isolte nebo tak nějak. Nejevila žádné známky, že by se na nás chtěla vrhnout.

Zdálo se, že Darius byl mrtvý. Jelikož byl Grabellův nejsilnější příznivec pryč, Grabell vyčerpaně seděl na židli. Šlechta se kolem něj shromažďovala, ale moc dlouho jim to nevydrží...

Šlechta z Arieliny frakce se sem dívala se zmatenými tvářemi. A mezi nimi byla Tris, co stála se svými rodiči.

Nebyli tu žádní další nepřátelé.


A tak se nad bojem o Asurské království zavřela opona.
-------------------------------------------------

~ Trochu jsem se opozdila... Vinu házím na vánoční koledy, stačí zaslechnout pár tónů a už mi rejdují v hlavě celý den, někdy i více a ne a ne je vyhnat. A to potom i překlad jde do kytek, když se tam najednou objeví rolnička nebo purpura, která v originále vůbec není. (－‸ლ) ~

<Předchozí>...<Následující>