Kapitola 187 - Orstedova pravda

Kapitola 187 – Orstedova pravda a Deset dní v Hlavním městě

Část 1

Od Dariovy porážky uplynulo 10 dní.

Porážka Boha vody Reidy, porážka Aubera, svržení Daria a Pergiův příchod do Asurského království stačilo na to, aby to Grabella přemohlo.

Philemon byl zbaven svého postavení a nyní byl v domácím vězení na svém území. Luke se stal hlavou rodu Notus a zdálo se, že Lukův starší bratr plnil roli jeho asistenta. Lukův bratr byl společenský, z toho se dá očekávat, že hladce proplují politickou válkou. Prakticky je to člověk, co dělal rozhodnutí místo Luka.

Původně byla Ghyslaine k Philemonovi stále nepřátelská. Ale Lukův bratr, co Ghyslaine chválil a dokonce zašel tak daleko, že ji nabídl sňatek, to napětí pomohl rozpustit. Ghyslaine vypadala celkem hrdě, jako pes, kterého vesele chválí jeho páníček. Jen tak mimochodem, Ghyslaine stále pracovala jako Arielin doprovod. Teď už se stala stálým zaměstnancem.

Nevím, co byly její skutečné pocity, ale řekněme, že v tuto chvíli už byla v pohodě.

Část 2

Dovolte mi promluvit postupně o tom, co se stalo během těch 10 dní, co následovaly po bitvě na místě dění.

První den. Ta záležitost s Orstedem.

Když jsme porazili Daria, náš vítězný návrat z místa dění vedl k oslavě vítězství. Co jiného od Ariel čekat. Ale já byl vyčerpaný, takže jsem se odebral do svého pokoje.

I když říkám tohle, jakmile jsem se vrátil do svého pokoje, dokázal jsem přemýšlet jenom o tom, jak mi Sylphy na veřejnosti otevřeně vyznala lásku tím, že řekla, že si volí Rudiho. Upřímně řečeno, protože mi v deníku dala kopačky, cítil jsem trochu nervozity. Aby si mě vybrala před tolika lidmi... Je lepší dívka, než si zasloužím.

Ale zdálo se, že i Sylphy byla unavená, tím myslím na konci hry, kdy jsme nespěchali do druhého kola. Sylphy pokojně usnula. Já jsem se opláchl studenou vodou, abych se zchladil. Po cestě zpět na mě skočila Eris se zhrublým dechem a se stejným bojovým vzrušením a divoce mě obdivovala. Myslím, že Eris je divoká mladá dáma, co se naučila ovládat svou zlobu.

Druhého dne jsem měl tak vyčerpaného ducha, že jsem měl pocit, jako bych neměl energii ani na dýchání a scvrkl jsem se jako sušená ryba. Pak za mnou přišla služebná s dopisem adresovaným mě. Dopis byl zapečetěný znakem draka. Nebylo o tom pochyb, bylo to písemné sdělení z naší kanceláře.

Obsah byl krátký, vyjádření starosti nad jakýmkoli zraněním a oznámení lokace dnešní schůze.

Konferenční místnost byla na hřbitově nacházející se na kraji šlechtické rezidenční oblasti. Nejenom že byl ten hřbitov starý a neudržovaný, byl také rozsáhlý a opuštěný. Jako ostrov uprostřed hlavního města. Naše konferenční místnost byla v kryptě pod jednou z hrobek. Zdálo se to jako místo, co by bylo v noci plné nemrtvých. A tam číhal ten, jenž byl strašlivější než nemrtvý.

„Přišel jsi, Rudee Greyrate?”

„Ano, jsem tady!”

Orsted seděl na rakvi a čekal s jednou rukou na bradě. To, co teď dělal, byla neúcta k mrtvým. Nedokázal jsem se přimět sednout si na rakev, takže jsem svou zemskou magií začal vyrábět stůl a židle a zapálil jsem svíčku, co jsem přinesl.

„Prosím.”

„Och, s dovolením.”

Po předsedově vyzvání jsem se také posadil. No, začala schůze.

„Ze všeho nejdřív mi dovol poblahopřát k výsledkům tvé píle, Rudee. Teď je potvrzené, že se Ariel stane králem.”

„Nemůže to být nepotvrzené, dokud nynější král nezemře? Nebo to už takhle bylo ustanoveno?”

Slyšel jsem, že král ve svém pokročilém věku trpí nevyléčitelnou chorobou... ale do jeho smrti pořád ještě nějaký čas zbýval. Během té doby se Grabellova frakce určitě pokusí bojovat a znovu získat své postavení. A ne jenom jednou nebo dvakrát. Ještě nemůžeme polevit v ostražitosti. Pořád musíme zajistit, že Ariel usedne na trůn.

Pořád tu byly nejistoty. Král vody Isolde, jejíž mistrovou zabili přímo před jejíma očima... Rod Boreasů, co stranil s Dariem... Na tyhle dvě strany bych si měl dávat velký pozor.

Zahnali jsme je do kouta, s největší pravděpodobností udělají všechno, co je v jejich silách, aby po nás vyjeli. Tohle jsem si myslel, ale...

„Ach, Ariel už se stala králem, když získala Pergiovu podporu. Porážka Daria byla jen otázkou času.”

Zdálo se, že o tom byl Orsted přesvědčený. Co se mě týče, já si ještě jistý nebudu, ale zdálo se, že on si myslel, že už je všechno vytesáno do kamene.

„Vypadáš zmateně, Rudee Greyrate.”

Ups, vypadá to, že mi to dokázal vyčíst z tváře.

„No~~ tak jsem přemýšlel, Orstede. Pořád jsou části, kterými si nemůžu být jistý.”

„...”

Orsted na mě zahlížel. Upřímně řečeno, když tohle řeknu, znamená to, že nevěřím svému předsedovi? Já se jen snažil říct, že to ještě neskončilo.

„Ne, hele, Orstede, jsi si jistý, že jsi nic nepřehlédl? Možná to vypadá jako konec, ale nemůžeme si být jistí, že nám tu Hitogami nenechal něco jako dárek na rozloučenou, ne? Takže není důvod říkat, že už to skončilo.”

„...”

To bylo všechno, co jsem mohl říct, teď jsem neměl na výběr a musel jsem zůstat zticha. Orsted přede mnou pořád něco skrýval. Určitě někomu jako já neřekne, co to je.

„Stejně jsem Hitogamiho bývalý apoštol, nemusíš mi to říkat.”

Ta slova ze mě vyšla jasně. Slova, co jsem neměl v úmyslu říct. Uklouzlo mi to. Jak to Orsted zaslechl, vstal. Pozoroval mě se svou obrovskou mocí.

„No, já... omlouvám se, takhle jsem to nemyslel... Ne že bych byl nešťastný kvůli věcem, co mi neříkáš.”

„No ano, Rudee Greyrate, nevěřil jsem ti naprosto.”

Zatímco jsem já otevřel své oko předpovídání, hledal jsem únikovou cestu. Bylo to k ničemu, byl jsem v obklíčení Orstedova stínu. Když uteču, okamžitě mě dožene. Nedá se nic dělat, jedinou možností bylo ukázat břicho.

„Tentokrát jsem zohlednil i pravděpodobnost, že mě zradíš, neustále jsem tě monitoroval.”

Monitoroval. No, tomu dokážu uvěřit. Orsted a dokonce i Auber, zdálo se, že mě při této práci všichni pozorovali.

„Ale prokázal jsi, že nejsi muž, co jenom mluví, dá se ti věřit.”

„...”

„Musím se ti také omluvit, Rudee Greyrate. Lhal jsem ti.”

Jak to Orsted řekl, zase se posadil.

„Lhal jsi?”

Když jsem se takhle zeptal, Orsted se tvářil děsivě. No, měl komplikovanou tvář. Tenhle muž, myslím, že by měl vynaložit trochu času a trénovat úsměv. To byl základ komunikace. Ale na druhou stranu mi řekli, že ani mě to usmívání moc nejde.

„Ano. Předtím jsem ti řekl, že výměnou za to, že jsem získal moc vidět osud použitím tajné techniky vytvořené Dračím bohem první generace pro boj s Hitogamim, jsem se vzdálil zásadám tohoto světa.”

„Ano.”

Proto mohl vidět hrubou verzi budoucnosti.

„Polovina z toho je lež. Nemám žádnou moc vidět budoucnost.”

Hmm...

„Takže ta část o tom vzdálení zásadám světa je pravda, že?”

„Ano. Ale Rudee Greyrate. Co si myslíš, že znamená být vzdálen zásadám tohoto světa?”

Přemýšlel jsem, jestli někde byla nějaká nápověda. Například kletba. Orsted byl prokletý, aby jej všichni nenáviděli. Ne, na tom by nemělo záležet.

„Předpokládám, že vedlejším účinkem je... pomalá obnova magie.”

„Ano, obnova mé magie je významně pomalá a výměnou za to Hitogami nemůže zasahovat do mých záležitostí. Ale nemyslel sis, že to je divné? Nezpochybňoval jsi, proč Dračí bůh první generace zahrnul do své vlastní tajné techniky takový nevýhodný rys?”

I když se mě na tohle zeptáš... Nebyl jsi nucen použít takovou techniku, i když byla tak nevýhodná, aby ses vyhnul Hitogamiho vměšování? Ale ne... Když já používám Orstedův ochranný náramek, taková nevýhoda se mě netýká.

„Dračí bůh první generace vynalezl tajnou techniku na absolutně jisté vítězství proti Hitogamimu.”

„...”

„Ta tajná technika obětovává rychlost obnovy mé many, abych bez ohledu na to kdy a kde zemřu mohl předělat všechno od začátku se vzpomínkami netknutými.”

Předělat. Jinými slovy Orsted je vážně...

„Začátkem se myslí zima roku 330 Obrněného draka. Severní část Centrálního kontinentu uvnitř bezejmenného lesa. Můj čas je zhruba 200 let. Jakmile tento časový limit překročím a nezabiju Hitogamiho, silou mě to resetuje do tohoto bodu. To samé když po cestě zemřu.”

Časový skok. Myslel jsem si, že to je možné, ale... Když si pomyslím, že to tak vážně bylo.

„Ty už ses stal svědkem časové teleportace, takže bys tomu měl uvěřit.”

„Jo, pravda...”

Mé budoucí já získalo v troskách Dračí rasy inspiraci na cestování časem. Dračí rasa měla tajemnou magii, co člověku umožňovala reinkarnovat se z minulosti do budoucnosti. V tom případě není vůbec divné, že je Dračí bůh schopen skoku v čase. Každopádně se to dá zhruba takhle sumarizovat.

„Ehm, takže zhruba kolikrát tě to resetovalo?”

„Přestal jsem to počítat po 100. opakování.”

Orsted nenávistně vyplivl slova podobné Rashouovi. No, to je 100 krát 200 let, 20 tisíc let. To už je v neustálé smyčce po více než 20 tisíc let? Mám pocit, že se mi z toho začíná motat hlava...

„Ale během těch stovek smyček jsem souboj mezi Grabellem a Ariel viděl mnohokrát. Koho je třeba a koho ne. Co Ariel potřebuje, aby vyhrála, co potřebuje Grabell, aby vyhrál. A v této fázi se Grabell nedokáže vrátit. Arielino vítězství je zaručeno.”

„Je to pravda i v případě, že se do toho zaplete Hitogami?”

„Ano. Protože si Hitogami nezachovává své vzpomínky, neví, že já se resetuju. Ale já vím o jeho existenci a od té doby, co jsem s ním začal bojovat, jsem se takových bitev účastnil mnohokrát. A ve všech těch vzorcích Hitogami v určitém bodu vycouvá.”

„A ty říkáš, že tento bod je jedním z nich?”

„Správně.”

Chápu. Orstedovo vysvětlení znělo přesvědčivě. Viděl průběh této bitvy více než stokrát, má desítky tisíc let zkušeností.

Takže můžou existovat výjimky? Předpokládám, že když se lidé v určitém bodu ocitnou v naprosto stejné situaci, jednají podobně... Ale situace není nikdy přesně stejná, takže by tu měla existovat možnost výjimky...

„Takže si můžeš oddechnout. Pokud jsme to dotáhli takhle daleko, Ariel bude králem.”

„Rozumím.”

Když to říkáš, pak bude Ariel králem. Kdybych se strachoval příliš, Orsted by ve mně akorát ztratil důvěru.

„Orstede. Vážně dokážeš vyhrát proti Hitogamimu?”

„Jo, vyhraju. Už jsem si potvrdil, co je nezbytné a co musím připravit, abych ho porazil. Tentokrát jsi tu i ty. Jsem od toho jenom krok.”

Takže těm slovům budu věřit. Ačkoli Orsted nedokáže vidět budoucnost a zdá se, že už se mnohokrát resetoval, nezáleží na tom... Protože já nemám na výběr a musím to udělat.

Budu se snažit ze všech sil. Abych ochránil svou rodinu.

Část 3

Třetí den.

Isolde přišla na návštěvu vily, ve které jsme přebývali.

Jen tak mimochodem, tenhle dům mi dala Ariel. Byl to jeden z Arieliných soukromých domů. Ačkoli byl menší než její druhý dům, pořád byl zhruba dvakrát větší než můj dům v Sharii. Také k němu patřilo kompletní služebnictvo, co spravovali domácnost. Jako vila v Asurském království to vypadalo dobře a byl nám k dispozici.

Ten dům byl pěkný. Ale Isolde.

Přišla za Eris? Nebo se přišla pomstít? Ačkoli jsem po ní vrhal skeptické pohledy a zůstal jsem ostražitý, přijala naši zdvořilou pohostinnost.

Poté, co Isolde pozdravila služebnictvo, Eris ji zavedla do obývacího pokoje. Eris požádala služebnou, aby přinesla čaj. Erisino chování k Isolde bylo velmi přátelské. Já jsem kavalír. V mém domě nebudou žádná ztuhlá ramena. Ačkoli Aisha byla služebná a ne služka.

Zdálo se, že Isolde byla zvědavá, proč jsem byl přítomen. Zatímco byla ostražitá, poklonila se a začala se představovat.

„Ráda tě poznávám, já jsem Isolde Krutá. Já a Eris jsme se seznámily ve Svaté zemi mečů. Chovej se ke mně i po tomhle přívětivě.”

„Děkuji, já jsem Rudeus Greyrat. Erisin manžel.”

Po mém představení se očividně zamračila.

„Takže... jsi to ty.”

Ano, jsem to já. Zdálo se, že mě celkem nenáviděla, ačkoli to jsem věděl z její konverzace s Eris tehdy ve městě.

„...Ano, jsem Rudeus.”

„Ten, co Eris odkopl a potom se také oženil s dvěma dalšími ženami?”

„...Ano.”

Tenhle pocit znám. Byl to ten samý pocit, co jsem měl z Cliffa. Nováček v Milisově kongregaci!

„No ano, spletla jsem si tě s tím záletnickým rytířem jménem Luke.”

„No, neměl jsem v úmyslu lhát?”

„Ne, to nic, protože jsem si to jenom špatně vyložila.” Isolde se usmívala a vypadala, že je celkem ráda. „Nicméně... Vážíš si Eris víc, než jsem si myslela, že?”

„Zdá se to tak?”

Náhle se zeptala na tohle. Nevím, co to znamená si Eris vážit, ale Eris je pro mě důležitá. Ale nemyslím si, že v naší dosavadní konverzaci byl nějaký takový náznak.

„Přišla za námi Král vody Isolde. Učednice Boha vody Reidy, co byla zabita na naší události. Možná může být nepřítelem princezny Ariel. Možná přišla kvůli pomstě. Možná Eris vytáhne svůj meč. Musím ji ochránit. Musím s ní bojovat... To máš napsáno na tváři.”

Hm, měl jsem na tváři napsané tak dlouhé věty? Poslední dobou bylo snadné si ve mně číst. Mám zase dál trénovat svůj úsměv? No, to je jedno.

„Takže říkáš, že tohle se vztahuje k vážení si Eris?”

„Kdyby sis jí nevážil, prostě bys ji nechal o samotě. Přece jenom je tvoje třetí manželka.”

Vážně se mi nelíbilo říkat Eris moje třetí manželka, protože jsem se rozhodl na pořadí nehledět.

„Upřímně řečeno jsem si myslela a čekala jsem, že Eris bude víc zanedbávaná. Obvykle akorát posiluje svoje paže, tělo a meč. V mluvení není moc dobrá, její okolnosti jsou...”

Jako dominantní manžel. Ano, Eris nebyla moc hovorná. Sama za sebe moc nemluvila a v noci se dožadovala mého těla... hele? Dominantní manželka? Ne, spíš než že bychom spolu nemluvili, spolu pořád děláme věci jako trénink a tak.

„Tahle Eris je šťastná, trochu se mi ulevilo.”

„Pokud se ti ulevilo, pak jsem taky šťastný.”

Když jsem to řekl, Isolde se zasmála. Byl to křišťálově jasný úsměv. Ačkoli vypadal upraveně a čistě, cítil jsem její sexepíl. Jednoho dne bude velmi oblíbená, ale zrovna teď byla ještě ve fázi rozkvětu. Až se provdá, stane se z ní květina. To bylo kouzlo žen ze skupiny provdaných žen.

E-eris. Když mi takhle dupneš na nohu, bolí to.

„Takže kvůli čemu jsi přišla? Rudeus je můj, takže ti ho nedám.”

Eris se svým upřímným přístupem jako vždycky.

„Něco takového nepotřebuju.”

„Tak co, souboj?”

Nazvala mě „to”. Deprimující. Isolde se tvářila utrápeně.

„Nicméně je tu taky poslední vůle mé mistrové, ale ani paní Ariel nedělala poprask s tím incidentem stylu Boha vody. Nikdy se nestanu jejím nepřítelem.”

Jak bylo domluveno, jakmile Isolde skončí období rytířského učedníka, slyšel jsem, že ji najmou jako rytíře. Nahradí svou mistrovou jako instruktorka šermu. Možná dokonce dostane i titul.

„Co se mé mistrové týče, i v královském paláci bylo mnoho lidí, co s ní sympatizovalo. Sama princezna Ariel nechtěl styl Boha vody prohlásit za svého nepřítele.”

„No, opravdu?”

No, dokážu si představit, že šermíři na tomto světě jsou netvoři. Ale stejně se radši podřídí lidem s vyšším postavením, než aby jim čelili jako nepřátelé. Člověk, jehož síla tkvěla v meči, byl lepší jako spojenec.

„Tím jsme se vyhnuli osudu, kdy by nám zničili dojo, takže mi to nevadí.”

Povídalo se, že Reida byla jediným pachatelem. Jediný blázen bažící po Arielině hlavě. Dokonce i na místě plném politických šarvátek bylo neuvěřitelné, že by vrah jednal tak nestoudně. Vrah, co zaútočí na veřejnosti, nebude mít kam utéct. Ačkoli bychom mohli říct pravdu, určitě by následovala vina. Když přišlo na mocenský souboj mezi Ariel, Grabellem a Dariem, dokonce i já jsem do určité míry chtěl její vinu vymazat.

Dokonce ani po tomto incidentu Ariel nechtěla vykonat pomstu proti stylu Boha vody. Boj proti stylu Boha vody... chci se vyhnout bojům, u kterých nemám jistou šanci na vítězství. Bylo to vzájemně prospěšné uspořádání, takže z toho nikdo nebude obviněn.

„Byla škoda, že mistrová zemřela, ale alespoň zemřela smrtí válečníka, dokonce i během míru. To si přála. Co se mě týče, mě víc šokovalo to, že mě o tom neinformovala.”

Zdálo se, že se Isolde moc nezabývala Reidinou smrtí. Takovýhle přístup byl skoro jako u dobrodruha.

„No ano... i kdybych se chtěla pomstít, na druhé straně je Ghyslaine a Eris. Ani proti panu Rudeovi se mi nedostává, takže to je zbytečné.”

Isolde pravděpodobně cítila trochu lítosti. Jen jsem tak přemýšlel, lituješ trochu toho, že jsi tehdy Orsteda nepronásledovala?

„Nevadí mi bojovat sólo.”

„Prosím, takhle nežertuj, Eris. Teď mám povinnost ochránit své dojo. Kdybych bojovala s šíleným šermířem jako ty, možná bych došla permanentní újmy.”

Šílená. To je slovo, co se na Eris hodilo.

„Dojo je akorát hloupost.”

„Vážně to můžeš říct po tom, co ses zřekla postavení a povinností svého rodu?”

„...”

Eris byla zticha. Tvářila se nepříjemně.

Isolde řekla s uličnickým pohledem: „No, není to ani rok, co jsme se rozloučily, vychutnejme si to naše setkání a posilněme naše poutu.”

„Jo, jo!”

Eris měla zčervenalé tváře, vypadala, jako kdyby si to vážně myslela. Ale Isolde se tvářila naprosto opačně. Ach jo, musela se dívat na mě, prostě to shrnu tím, že tím prostě psovi zavřela tlamu. Vážně umí jednat s lidmi jako Eris.

„Dneska jsem přišla hlavně proto, abych se setkala s Eris. Protože jsme si to slíbily už dávno, provedu tě Královským městem.”

„Jo. Je to místo, kam jsi odjela po našem rozloučení! Pojďme!”

„Rudee, pojď prosím s námi.”

Možná se někde s Eris pohádá. A bylo možné, že ta dosavadní konverzace byla lež. Možná zavede Eris do pasti, kde na ni bude čekat mnoho učedníků stylu Boha vody, takže bych měl jít s ní.

„...Tak mi dovolte se k vám přidat.”

Takhle řečeno jsme s Isolde začali zkoumat Královské město. Navzdory mým obavám nás Isolde prováděla městem normálně a zdálo se, že si ten společně strávený čas s Eris užívala. Takhle se chovat jen pár dní po tom, co zemřela její mistrová...

No, možná to prostě byla její povaha.

Část 4

Pátého dne.

Rod Boreas nám poslal pozvání k večeři. To pozvání bylo pro mě a Sylphy. Byla to pozvánka na jídlo bez Eris.

Byl to jed? Netřeba říkat, že jsme byli velmi obezřetní. Podle jejich historky se zdálo, že se mým prostřednictvím chtěli sblížit s Ariel.

Nezahrnuli do toho Eris, protože se vůči ní stále cítili ostražitě. Zdálo se, že vůči Eris pořád cítili trochu zášti, ale prozatím se rozhodli to pustit.

Eris a Boreas už stáli proti sobě. Bylo by pro ně otravné, kdyby se Eris po tak dlouhé době snažila vrátit k rodu Boreas. Ačkoli na tom nezáleželo. Eris byla moje.

Na té večeři jsem jim dal pár vágních odpovědí.

Část 5

Osmý den.

Dovolte mi shrnout nynější stav věci.

Tris se vrátila ke šlechtě. Její postavení bylo stejné jako dvě Arieliny dlouholeté služebné Elmore a Kleene. Zdálo se, že si Ariel myslela, že měla k dispozici zadní vrátka ke skupině loupežníků a používala Tris jako prostřednici k úmluvám v zákulisí.

Luke a Ariel se energicky pohybovali k budoucnosti, pravděpodobně neměli ani chvilku nazbyt. Dariova smrt způsobila v královském paláci trochu zmatek. Ačkoli to nebylo důležité, protože Ariel předstoupila jako příští královna.

Pergius se vrátil do Nebeského paláce a nechal v královském paláci jednoho svého služebníka. Když jsem vyjádřil svou soustrast, že zabili dva jeho služebníky, odvětil mi, že je v Nebeském paláci může oživit. Služebníci byli vážně příhodní.

Jak jsi řekl, Orstede, všechno pokračovalo hladce. Vypadalo to, že už jsem tu neměl nic na práci. Moje práce skončila.

Takže se brzy vraťme domů. Když jsem Ariel poslal tuhle zprávu, okamžitě na druhý den naplánovala setkání.

Část 6

V noci.

Arielin budoár v královském paláci.

Doprovázela mě Sylphy; co možná nejvíc jsem se chtěl vyhnout podezření, že své manželky podvádím, a tak jsem se rozhodl navštívit Ariel se Sylphy. Nepožádala mě, abych přišel sám.

Arielin budoár byl extra luxusní. Samozřejmě byl součást královského paláce, ale byl velký jako dům. Nadýchanost nábytku byla prvotřídní. Měl jsem pocit, jako že se v té pohovce rozplynu. Všechno se jasně lesklo, i když to nebylo z kovu. Pravděpodobně to bylo proto, že to bylo na tomto světě prvotřídní zboží.

Obvykle by taková místnost byla plná služebnictva. Ale zdálo se, že je Ariel kvůli našemu setkání odeslala pryč. V chladné a prázdné místnosti s luxusním nábytkem mi Ariel nalila víno.

„Prosím.”

„Děkuji.”

Do zlatých číší nalila fialovou tekutinu. Víno. Jestlipak bylo nejvyšší kvality.

„Takže přišla i Sylphy.”

„Jo, protože kdyby se Rudi uprostřed noci a o samotě setkal s kráskou, mohly by se rozšířit nějaké podivné zkazky.”

„No. To ano, nevím, co se stane na soukromé schůzce.”

Ariel se zasmála, ale Sylphy ne. Jestlipak to nebrala jako žert.

„Pokud by to byl Rudi, nějak by k tomu vážně došlo.”

Má dolní půlka neměla žádnou důvěru. No, nebylo možné, aby nějakou měla.

Ale já věřil Sylphy. Tehdy, když řekla, že byla připravená vybrat si mě místo Ariel... Upřímně řečeno mi tehdy přeskočilo srdce. Ale zdálo se, že Sylphy viděla Ariel jako kudlanku nábožnou, co mě chtěla sníst.

„Takže.” Když mi Ariel nalila víno, také se posadila. „Rudee. Znovu bych ráda vyjádřila svůj dík. Děkuji za to, co jsi dosud udělal.”

„Ne, je to výsledek tvého úsilí, paní Ariel.”

Arieliny osobní konexe v království Ranoa se ukázaly být užitečné. Zaplnila prázdno, co po sobě nechal zesnulý Darius. Povýšila nadané lidi, aby nahradila důležité pozice, co zastávala Grabellova frakce. Pokud si udrží tohle tempo, bude mít naprostou kontrolu nad Asurským královstvím.

„Dal jsi mi radu, jak přesvědčit pana Pergia, poradil jsi mi během cesty i během jiných případů... Kdybys mi tehdy neporadil, pořád bych se teď frustrovala.”

„Teď je mi trochu trapně.”

„No vážně, jak Sylphy řekla. Možná by bylo dobře spolu strávit jednu noc.”

Jak to Ariel řekla, vyslala mým směrem okouzlující pohled. Mé oči rychle zabloudily do určitých míst jako Arielin zátylek, ale když na mě Sylphy začala zahlížet, honem jsem svěsil hlavu... Ariel se znovu usmála.

„No, i když tahle část byla žert, to s mými díky je skutečné.”

„Tvoje vděčnost je, no...”

Kvůli tomuto incidentu jsem dostal dům. Ten dům mi v budoucnu pravděpodobně přijde vhod jako letní vilka...

„Je něco, co chceš? Před Lukem jsi slíbil, že nechceš ani titul, ani území, ale je něco nezvyklého, co bych ti mohla volně poskytnout?”

Uvážil jsem to. Co můžu od Ariel získat... V podstatě cokoli. Asurské království mělo tak asi všechno. Možná magické manuály?

Ach ne. Něco tu bylo. Něco, o co bych mohl požádat.

„Byla by tu jedna věc, ze začátku to bude chvilku trvat, ale už jsem to naplánoval. Prosím, zřiď prodej mé sady knihy a figuríny. Je to soška supardského válečníka, ale pokud budu mít královské oprávnění, bude snazší podnikat.”

„Ach, to je to, o čem jsi mluvil s panem Pergiem?”

„Jo, je to obtížné?”

V Asurském království bylo oblíbené Milisovo náboženství. Prodávat podobiznu Magické rasy, dokonce i se svolením královské rodiny... Je možné, že to způsobí spory.

„Není to tak obtížné. Je důležité připravit i dílny pro velkovýrobu.”

„A co Milisova doktrína, nebude jim to vadit?”

„To nic. Takové věci se dají vyřešit penězi.”

A~ch, moc peněz! To je dobře. Stát se asurským králem je jako stát se nejbohatším člověkem na světě.

„Takže pokud to nějak pokročí, až se vrátím...”

„Ano, budu čekat.”

Dostal jsem studio a sponzory. Potom ten plán závisí na Julii. V deníku se rozhodně psalo, že jsem úspěšně vydal obrázkovou knížku a prodal ji. ...A taky si musím najít kreslíře. Aby to zaujalo co možná nejvíce lidí, nejlepší volbou je stejně obrázková knížka. Je spoustu lidí, co neumí číst, ale obrázkovou knížku si může prohlédnout kdokoli.

Zatímco jsem začal vidět dolarové symboly, Ariel se narovnala a otočila se na Sylphy. „Sylphy, díky za tvou píli.”

„...Jo. Paní Ariel, také jsi odvedla dobrou práci.”

Sylphy včera oficiálně ukončila své zaměstnání jako Arielina doprovodu. Zdálo se, že i proces podstoupení moci dokončili včera, takže měla spoustu volného času.

„Hádám, že teď už mě není třeba?”

„Ne. Už je to v pořádku. Velmi ti děkuji, že jsi mě tak dlouho chránila.”

Jak to Ariel řekla, hluboce se Sylphy uklonila. Vážně hluboko. Že se Ariel klaněla, to byla nezvyklá scéna.

„Paní Ariel, prosím, narovnej se.”

„Ale nechci ti lhát, vážně nedokážu vymyslet žádnou odměnu, co by pro tebe byla dost dobrá, Sylphy. Tenhle pocit je to jediné, co ti můžu dát. Chci ti to říct svými pocity i slovy. Velmi jsi mi pomohla.”

„To nic, samozřejmě že ti pomůžu, protože jsme kamarádky.”

Jak to Sylphy řekla, dál Ariel svírala ruku. Desetileté přátelství, že? To je pěkné, takový vztah.

„Ale Sylphy, někdy za tebou přijdu.”

„Jo, no, pokud budeš mít kdy cestu do Ranoy... pochybuju, že to je místo, kde by ses mohla jen tak ukázat.”

„No, až budu hostem Ranojského hradu. Tehdy ti pošlu pozvánku.”

„Haha, to je jako VIP host.”

A pak si spolu Ariel a Sylphy nějakou dobu povídaly a smály se. Jak jsem to poslouchal, připomnělo mi to, jak jsem se se Sylphy poprvé setkal. Byla to vzpomínka na Sylphy, co kráčela úplně sama. Sylphy, kterou ostatní děti ostřelovaly koulemi z bláta a která se nijak nebránila. Ta Sylphy si nyní povídala a smála se s princeznou národa.

Něco takového bylo tak nějak celkem šťastná scéna.



A pak nastal den, kdy jsem odjel z Asurského království.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>