Kapitola 188 - Rozloučení

Kapitola 188 – Rozloučení a Sylphina změna
Část 1

Den odjezdu.

Brzy ráno. Než vyšlo slunce, objevila se osoba.

Byla to Ghyslaine. Přišla do vily a přinesla s sebou dřevěné meče. Co chceš? Co máš v plánu? Tím myslím dokonce i bez vysvětlení jsem tak nějak věděl, proč přišla.

Eris a já jsme si v tichosti vzali dřevěné meče a když jsme se převlékli, šli jsme ven na zahradu. Zahrada u domu byla celkem široká, ale kvůli různým květinám, co tam byly vysazené, mi to přišlo trochu přeplněné. Ale myslím, že na to, co teď budeme dělat, to stačí.

Jak jsme v zahradě stáli před Ghyslaine, pozvedli jsme meče. Sylphy s ospalou tváří seděla na židli nedaleko. Služebná, co od brzkého rána pracovala, se ze zvědavosti přišla dívat.

„Začneme s hodinou.”

Po Ghyslaininých slovech jsme si dali meče k pasu a uklonili jsme se.

„Děkuju.”

Ghyslaine mírně kývla a vzala si meč. Náš trénink začal.

„Začneme jako obvykle: 1, 2!”

V reakci na Ghyslainin hlas a pohyb jsme s Eris máchali svými dřevěnými meči. V té tiché zahradě rozbíjely tichou atmosféru zvuky máchání dřevěnými meči.

V porovnání s Ghyslaininými a Erisinými pohyby působily ty moje pomalé. Ale Ghyslaine mě nikdy nepokárala. Když jsem se od ní učil šerm, při každém máchnutí mi něco poradila. Dneska nic neřekla.

„Rudee! Nelelkuj!”

„Ano!”

Ale nelelkoval jsem! Je něco špatně na mém postoji? Mělo by to být v pohodě. Protože dokonce i já něco takového zvládnu.

„197! 198! 199! 200! Trénink máchání, konec!”

200. S tímhle se Ghyslaine přestala pohybovat. Eris a Ghyslaine byly celé zpocené, až jim to prosáklo oblečení. Po pouhých 200 máchnutí. To proto, že těchto 200 máchnutí předvedly veškerou svou schopností. Nebylo to jenom o číslech. Ale nebyly zadýchané. No, ani já ne. Takovýhle pohyb byl jenom na zahřátí.

„Takže začneme se stylem Bouře!”

„Ano!”

Dřevěné meče připravené ve standardní formě, Eris a já jsme máchali pohyby, pro které jsme se hodili. Nikdy jsme nezaváhali. Tohle byl pohyb, který nám byl naprosto známý. Základní chvat stylu Boha meče, naučil jsem ho i Norn. Když jsem se oženil s Eris, dělali jsme tenhle chvat spolu každý den.

„Dobrá, stop!”

Když jsme dokončili všechna cvičení, co bylo třeba trénovat, Ghyslaine nás zastavila.

„Párový trénink!”

Po tomhle jejím rozkazu jsme Eris a já čelili sobě navzájem. V párovém tréninku šlo o lidi. Ve většině případech se tomu říkalo praktický trénink. V kendu útok přijímal senior. Ale teď útočila Eris. Takhle to bylo kdysi dávno a je to tak pořád i po svatbě. Takže to trénujeme i teď.

„Začněte!”

„Raaaaaaaaa!”

Po Ghyslainině slově na mě Eris začala útočit. Protože to byl jenom jednotlivý chvat, nebyla tak rychlá. Ale nedokázal jsem udržet krok s její útočnou rychlostí a skončilo to tak, že jsem se vůbec nepohnul. Ve stylu Boha meče samozřejmě neexistuje nic jako držet se zpátky. Eris neměla v minulosti žádnou kontrolu. Teď ji má.

„Výměna!”

Teď bylo na mě, abych zaútočil, ale můj meč se k ní vůbec nemohl dostat. Ani u mě nebylo třeba, abych se držel zpátky. Nejenom to, v mém šermu a v tom Erisině byl rozdíl. Kdybych použil Oko předpovídání, bylo by to trochu lepší, ale tentokrát jsem ho nepoužíval. Protože když jsem byl v kraji Fedoa, neměl jsem ho. Takže ho teď nepoužiju.

„Dobrá, stát!”

V reakci na Ghyslainin rozkaz jsme Eris a já zadrželi meče. Kdyby to bylo jako obvykle, následoval by trénink základů. Ani moje Oko předpovídání, ani Eris nepotřebují základní trénink, výsledek byl jasný každému, kdo viděl náš souboj. A když jsem o tom přemýšlel, Ghyslaine se na mě podívala a pokynula mi stranou.

„Rudee! Jsi venku!”

Vzdálil jsem se a Ghyslaine zaujala mé místo. Udělal jsem zhruba pět kroků dozadu a posadil jsem se na trávník.

Ghyslaine čelila Eris, pozvedla meč k boku.

„Eris, tohle je poslední.”

„...Ano.”

Eris přikývla a připravila svůj postoj. Během tréninku se mnou nezaujala řádný horní střeh. Ghyslaine zaujala postoj v Iaidu, zatímco Eris namířila svůj meč k nebi.

Ty dva postoje kontrastovaly.

Po zádech mi stékal studený pot. Atmosféra ztěžkla, čas se zastavil. Tak nějak jsem viděl, že po sobě šly ve vší vážnosti. Zdálo se, že ten okamžik trval navždy. Byl cítit jemný vánek.

...Nedošlo k žádnému signálu.

„...”

Ko~o~o~on, ozval se jenom tenhle zvuk. Očima jsem nedokázal sledovat jejich pohyb. Byl jsem schopen akorát spatřit výsledek.

Oba jejich meče se pohnuly v mžiku. Pokud v tom byl nějaký rozdíl, pak se zdálo, že se Ghyslainin meč trochu odklonil. Zatímco kdyby se Erisin meč trošičku pohnul, zasáhl by Ghyslaine.

„...”

„...”

Ty dvě se chvíli nehýbaly ze svých pozic. Po další chvíli pomalu stáhly meče vzad.

Eris stočila koutky rtů dolů. Ghyslaine se tvářila upřímně. Pak mírně kývla a řekla: „S tímhle trénink končím.”

„Moc děkujeme—!”

Po jejích slovech jsem se ještě v sedu uklonil. Když jsem zvedl hlavu, Eris si kousala spodní ret, zatímco se dál ukláněla. Ghyslaine nakrčila čelo a poplácala Eris po tváři.

„Tohle je sbohem, slečno Eris...”

„M-mistrová... ty taky, taky jsi velmi šikovná!”

Eris vzhlédla, slzy měla skoro na krajíčku a znovu se uklonila.

Ghyslaine nic dalšího neřekla. Jen mi nakonec věnovala pohled a odešla z domu. Podle toho jejího pohledu to její rozhodnutí ohledně Eris nebylo dle jejích pocitů. Já si to nevyložil špatně.

Vstal jsem a znovu jsem se Ghyslaine hluboce uklonil. Naučila mě umění šermu, chránila Eris. Nemohl jsem jí dostatečně poděkovat.

„Béééé! Béééé!”

Jakmile byla Ghyslaine mimo dohled... Eris brečela. Zatímco křičela hlasem, co by takhle mohl znít navždy, aby se rozptýlila z toho smutku, prostě brečela.

Část 2

Před naším odjezdem. Přišlo Sylphy vyprovodit spoustu lidí.

Ačkoli většina těch lidí, co přišli, byla šlechta z Arieliny frakce a většina z nich ani nevěděla, že je Sylphy žena. A tak je překvapilo, když se doslechli, že je za mě provdaná. Ale nebylo to tak, že by se jejich přístup k Sylphy změnil jen kvůli něčemu takovému. Po krátkém poděkování zase odešli. Sylphy těm lidem věnovala úsměv. Pravděpodobně to nebylo moc zdvořilé. „Takovéhle věci mě znavily,” zabručel jsem.

Dál za Sylphy přišly dvě ženy. Elmore Bluewolfová. Kleene Elrondová. Dva lidé, se kterými jsem se neznal, ale kteří byli Sylphinými blízkými přítelkyněmi. Čas od času jsem je zahlédl a ony se pak v slzách rozloučily.

Nakonec přišel Luke. Mohl si vyšetřit jenom 15 minut. Jako Arielin rádce a jako lenní pán teď měl mnohem více práce a přišel se rozloučit během volné chvilky ve svém programu.

„Sylphy... ehm, opatruj se.”

„Dobře.”

Luke vypadal, jako kdyby se vůči Sylphy cítil trochu provinile. Zdálo se, že mu přišlo těžké podívat se jí do očí.

„Omlouvám se za to, co jsem předtím řekl.”

„Ne, tehdy ses cítil nejistě a nedalo se s tím nic dělat. Ale to ukazuje, jak moc se o paní Ariel staráš. Kdybych byla na tvém místě, nedokázala bych to udělat.”

„Vážně...? Díky.”

„Za nic, a já taky... jsem předtím řekla pár divných věcí.”

„To ano.”

Jak si tohle řekli, oba se zasmáli. Po chvilce smíchu Luke hledal slova se suchým úsměvem na tváři a zvukem „ehm”. A pak spustil pořádnou bombu.

„Sylphy, pokud bys u Rudea doma už neměla místo... Přijď ke mně.”

Jakmile jsem to zaslechl, celý jsem ztuhl. Totiž tím myslím, tohle nebylo místo na nabídku k sňatku, ne? Byl bych radši, kdybys to neříkal, když je její manžel hned vedle ní...

„Nerozejdu se s Rudim... nebo i když jsi tohle řekl, neprovdám se za tebe, ani kdyby k tomu došlo, dobře?”

„Ne, to nebyla nabídka k sňatku. Ale kdyby přišla chvíle, kdy nebudeš mít kam jít, nebudu váhat a přivítám tě.”

Luke zněl tak mužně. Když pominu romantické pocity, bude tam pro ni, když ho bude potřebovat? Neříkej něco tak matoucího.

Ale Lukovi se na čele perlil studený pot. Přemýšlel jsem, jestli Luke k Sylphy cítil nějakou neopětovanou lásku. A to pořád říkal, jak nemá zájem o ženy, co nemají žádná prsa... Ne, to pro mě bylo také skrytým varováním. Musím se chovat lépe.

„Ačkoli si myslím, že na to nedojde, každý rok tě přijdu navštívit.”

„Ach, a taky se opatruj.”

„Jo, Luku, taky na sebe dávej pozor.”

Jak to Luke řekl, odešel.

V porovnání s Eris to bylo rychlé rozloučení. No, protože je tento život plný setkání a loučení, byl prostě takový. Byl to dlouhý život. Dokud budeme žít, budeme mít příležitost se znovu setkat.

„Rudee.”

Zatímco jsem byl zamyšlený, Luke přišel ke mně. Pročpak asi? Chceš znovu bojovat?

„Omlouvám se, že jsem o tobě během cesty pochyboval.”

Omluvil se.

„Ne, s tím se nedalo nic dělat, když jsem dělal spoustu podezřelých věcí.”

Tehdy Luka oklamal Hitogami. Ale nakonec i já jsem Ariel a Luka viděl jako pěšáky. Dával jsem si pozor na jejich chování, počínání a řeč. Ačkoli jsem věděl, že je vysoká pravděpodobnost, že je Luke Hitogamiho apoštol. Jelikož v tom nebyl sám, nebyla to jeho chyba.

„Kromě toho jsem o tobě taky pochyboval, seniore Luku, takže jsme vyrovnaní.”

„...Tahle slova mě zachránila.” Luke se usmál a poškrábal se na tváři. „Rudee, pokud tě Sylphino tělo začne nudit, přijď ke mně domů. Rod Notů má spoustu nádherných žen se skvělou postavou.”

„Luku.”

Po Sylphině naštvaném hlase se Luke zachvěl a skrčil. Jen stěží se byl schopen usmát. „To byl jen žert.”

A Luke se vrátil zpět ke svému koni. Zatímco odjížděl na svém bílém koni, vypadal dobře. Vypadal jako princ z nějaké země.

„Rudee, postarej se o Sylphy. Sylphy, buď v bezpečí a měj se dobře.”

S těmi slovy odjel.

Ačkoli bylo naše první setkání špatné, postupně jsme spolu začali vycházet. Kdyby Paul neodešel ze svého domu, vyrůstal bych pod stejnou střechou jako on. A v tom případě bych s ním pravděpodobně vycházel lépe.

Zatímco jsem si myslel tohle, Sylphy a já jsme se dívali na jeho záda.

No, rozloučil jsem se. A teď už zbývalo akorát zamířit domů.

Část 3

Ne... nebylo třeba dlouhé zpáteční cesty, Pergius nás mohl poslat.

Zdálo se, že Pergius během těchto 10 dní shromáždil na královském hradě přesuvný magický tým. Jít s ním do Nebeského paláce a pak se teleportovat do trosek na okraji Magického města Sharia. A odtamtud byl náš sladký domov jen půl dne cesty.

Jaká neuspokojivá zpáteční cesta.

Podle toho, co Eris popisovala, doufala, že nám cesta zpět potrvá tak měsíc.

„Cože? Nebrečela jsem jako idiot!”

A zmlátila mě. Ne, myslím si, že rozloučení jsou důležitá. Ale vážně jsem tu chvilku zničil. Erisiny vzácné slzy byly také pěkné.

Ale chápal jsem, co si Eris myslela. Zdálo se, že i Ghyslaine si myslela to samé. Jaký učitel, takový student. Já jsem se mezi nimi objevil prostě jen tak najednou.

Hej, nebylo to tak, že by od nás Pergius vybíral poplatek za přesun. Pro něj to byla maličkost.

...ale ne, nepřinese mi to nic dobrého. Je to nouzová trasa. Orsted je také schopen vytvořit magické teleportační kruhy. Možná bychom mohli vytvořit přímou cestu do každé země a ne jenom do Asurského království. Kdybychom o těch magických kruzích věděli jenom my, pak by je nemohl zničit ani Hitogami.

Dobrá.

Příště to navrhnu.

Část 4

Jelikož použití magických teleportačních kruhů je zakázané, odešli jsme z města a potají jsme se proplížili zpět, abychom se dostali do Pergiova Nebeského paláce. Než jsme se tam dostali, slunce už naprosto zapadlo. A proto nám bylo dovoleno strávit v paláci noc.

Momentálně jsem byl v jednom z pokojů v Nebeském paláci.

Se mnou byla Eris a Sylphy. Předtím jsme dorazili s osmi lidmi. Teď se vraceli jenom tři. Jak se dalo čekat, cítil jsem se trochu osaměle.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, díval jsem se na plameny v krbu.

Na posteli vzadu spaly bok po boku Sylphy a Eris. Ačkoli měly vlastní pokoje... Sylphy a Eris z nějakého důvodu řekly, že chtějí spát ve stejné místnosti jako já. Bylo možné uvážit, že tu byly z určitého důvodu. Bylo možné, že dneska byl den YES. Ale jelikož Eris váhala, co se týkalo 3P, pak z toho vzniklo NO.

Každopádně postel byla velká, takže se nám podařilo spát vedle sebe, ale já jsem tak nějak nedokázal usnout. Zatímco jsem sledoval plameny tančit v krbu, ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách.

V okolí bylo ticho. Bylo slyšet jenom praskání ohně. Zatímco jsem ho sledoval, uspořádal jsem si myšlenky.

Vyhrál jsem. Vyhrál jsem proti Hitogamimu. Nebylo by přehnané říct, že to bylo skvělé vítězství. Na naší straně nebyly žádné oběti, porazili jsme všechny apoštoly a udělali z Ariel královnu. No, do korunovace pořád ještě nějaká ta chvíle zůstala...

Ale kvůli příliš mnoho starostem bude skvělé vítězství bez chuti. Konec konců toto vítězství bylo jen a jen kvůli Orstedovu plánu. Bylo to důležité vítězství, ale bylo to jen první kolo. V budoucnu budeme v této bitvě pokračovat. Myšlenky na výsledek takových bitev akorát přilákají nervozitu a starosti.

Já... vedl jsem si dobře? Udělal jsem tentokrát všechno, co jsem mohl? Pomohl jsem Ariel, skoro jsem zemřel, stal jsem se Orstedovým podřízeným a oženil jsem se s Eris. Bylo to... dost dobré?

„Rudi...”

Když jsem takhle přemýšlel, najednou se vzbudila Sylphy. „Pořád jsi vzhůru?”

„Jo.”

„Není pozdě?” řekla, zatímco se podívala z okna.

Venku byla tma. Dva lidé nespali, zdálo se, že uběhla značná doba.

„Fuu...”

Sylphy se rozhodla nejít znovu spát a posadila se vedle mě. Přitiskla své tělo ke mně, opřela se mi hlavou o rameno. Já jsem ji samosebou držel za rameno.

„...”

Chvíli jsme byli zticha. Sylphino teplé tělo. Byla tak rozpálená, že jsem si myslel, že měla horečku. Jak jsem se díval na její zátylek, všiml jsem si, že se na mě dívala očima vytočenýma vzhůru. Sylphy měla tak nějak nezaostřené zorničky.

Chtěl jsem ji políbit. Vyslal jsem do ruky sílu, abych si ji přivinul k sobě, když Sylphy najednou jasně řekla: „Od té chvíle, co jsem přestala být doprovodem paní Ariel, jsem se cítila trochu ztraceně.”

Rozhodl jsem se polibek odložit a vyslechnout si tu historku.

„Všechno, skončilo...”

Podíval jsem se na Sylphinu neotřelou tvář. Osm let pracovala pro Ariel jako doprovod.

Osm let. Od 10 let do 18. V mládí byla vždycky s Lukem a Ariel. Možná se teď cítí ztraceně.

No vážně, přemýšlel jsem, jestli dokážu zaujmout jejich místa. Už nejsem Sylphin přítel. Manžel a manželka by neměli být náhrada za přátele.

„Takže Rudi. Přemýšlela jsem.”

Zatímco jsem byl zticha, Sylphy jasně řekla: „Až do teď jsem nemohla vždycky zůstat s Lucy, protože jsem se bála o paní Ariel. Ale myslím, že od teď s ní vždycky zůstanu doma.”

Když jsem se na Sylphy podíval, tvářila se, jako kdyby došla k nějakému rozhodnutí.

„Lucy je větší a větší a teď mě potřebuje víc než kdy jindy.”

Jak to Sylphy řekla, přitiskla si hlavu na mé rameno. Pohladil jsem ji po vlasech. Měl jsem pocit, že měla horečnatější hlavu než obvykle.

„Takže si myslím, že se stanu slušnou matkou, co se oddá výchově svých dětí.”

Nemyslím si, že by Sylphy byla špatná matka. Ale pokud bych to srovnal s logikou tohoto světa... Dalo by se říct, že své dítě zanedbávala. Nechat výchovu dětí na služebné, to dělá šlechta. A my nejsme šlechta.

Ale já jsem původně nebyl z tohoto světa. Pocházel jsem ze země, kde nebylo nezvyklé, aby oba rodiče pracovali.

„Je kromě toho něco, co bys chtěla dělat?”

Sylphy bylo jenom 18. Na tomto světě ji brali jako váženého dospělého, ale bylo jí jenom 18 let. Pořád by měla mít sny a aspirace. Bylo by pochopitelné, kdyby se svým životem chtěla dělat víc než jen vychovávat děti. Ale byl jsem rád, že se snažila použít výchovu dětí na vlastní zlepšení. No, tohle byla jenom myšlenka, ale možná to pocházelo z mého nedostatečného povědomí otce.

„No... něco, co chci dělat, hm...”

Sylphy naklonila hlavu ke straně a podívala se na mě.

„No, myslím, že bych chtěla být jako Eris.”

„Eris?”

Jak to řekla, na chvíli jsem se zamyslel a oči mi zabloudily k její hrudi. Přál jsem si, aby se Sylphino malé poprsí zvětšilo, ale i mě by trápilo, kdyby byly příliš velké. No, pokud chceš, aby se zvětšily... můžu je každý den masírovat. Ne, tohle nebylo ohledně jejích prsou.

„Ano. Být schopná stát na stejném místě jako Rudi a bojovat společně. V rovnocenném postavení, navzájem si pomáhat a chránit ti záda. Myslím, že chci takový vztah.”

„...”

„Ale Eris a taky ty, Rudi, jste tak daleko, že nemůžu doufat, že bych vás kdy dohnala. Uvědomila jsem si to.”

Něco takového jsem si nemyslel. Sylphy byla víc než dostatečně silná. No ano, v porovnání s Eris se její řád možná snížil.

Ale s tím se nedalo nic dělat. Protože Eris žila jenom pro tohle. Místo toho měla Sylphy spoustu věcí, co Eris neměla.

„A tak jsem se tohoto cíle zřekla a ochráním ti záda jinak.”

Ach, takže. Na rozdíl od Eris co mého bude Sylphy chránit.

„Je to, matka?”

„Jo, zdá se, že ani Roxy si nějakou dobu nepřeje skončit s učitelstvím. Budu pilně dřít, postarám se o děti v domě. Řádně je vychovám a nebudu se bát ukázat jim disciplínu, řádně je vzdělám, kdykoli budeš pryč.”

Byla to vítaná historka. A taky jsem kvůli tomu cítil lítost. Byl jsem si jistý, že v blízké budoucnosti svou rodinu moc často neuvidím. Jako Orstedův podřízený s největší pravděpodobností budu mít víc a víc práce v boji proti Hitogamimu. Přesně jako tentokrát budu během boje určitě nucen cestovat do zemí daleko od domova.

„A proto, Rudi. Od teď to nech na mě, dobře?”

Každopádně. Sylphy se s největší pravděpodobností rozhodla ohledně svého nového cíle. Našla si své vlastní místo. Když je jedna fáze hotová, vykročila k další.

„Jo, těším se, až si to od tebe všechno vyslechnu.”

Tak nějak jsem začal uvažovat, že jsem se do Sylphy čím dál tím víc a bezmocněji zamilovával. Sylphy byla vždycky rozkošná, dneska vypadala rozkošněji než obvykle. Byla to poslední kapka, už to nesnesu. Naklonil jsem se blíž k její tváři a políbil jsem ji. Sylphy to bez odporu přijala.

Dál jsem přesunul ruku z ramene na její pozadí. Zatímco jsem ji objímal, všiml jsem si, že ztrápeně nakrčila obočí.

„...!”

...Pak jsem se přestal pohybovat jako válečník zachycený Medůziným pohledem. Cítil jsem ten pohled. Bylo to... z postele.

Eris, co měla spát, se dívala tímhle směrem. Sledovala nás s hněvem v očích. Byl jsem si skoro jistý, že jí oči duněly. Byly to oči dravce.

Když jsem viděl takovou scénu, měl jsem pocit, že zabije po nejmenším náznaku. Bylo to super děsivé.

„Jak jsem si myslel, brzy půjdu spát.”

„Cože? Ha... Jo, já taky.”

Já a Sylphy jsme se přikradli do postele, kde na nás čekala Eris. No, tyhle věci můžou počkat, až se vrátíme. V tomto paláci nás Pergius vždycky sledoval.

„No tak, Eris, prosím, nevyrušuj...”

„Já. Promiň... ale jsi tak záludná...”

„Nejsem záludná... jestli chceš, můžeme se teď vrhnout na 3P?”

„Hm, to nejde, takové věci s třemi lidmi jsou trapné...”

Protože Eris zněla tak pateticky, bylo mi trochu trapně, ale... kdo ví. No jo, zatímco jsem poslouchal, jak si ty dvě tiše povídaly, cítil jsem příjemné uspokojení. Sylphina záležitost.

V Sylphině nitru došlo k jedné velké změně. Zdálo se, že tímhle významně dospěla. A tak nebudu také schopen se trochu víc změnit? Svěřit jí svá záda... změnit se k lepšímu.

Zatímco jsem takhle přemýšlel, usnul jsem.
-------------------------------------------------

~ Předposlední kapitola v 18. knížce. Nevím, jestli stihnu do Vánoc i poslední kapitolku, ale na Štědrý den si rozhodně přijďte rozbalit dáreček. ~

<Předchozí>...<Následující>