Vánoční speciál 2014

Skutečná identita Santy Clause (2014)

Zima.

25. prosince.

Na Magické město Sharia se snesla sněhová vánice. A v takové vánici byly stíny dvou lidí.

„Sobe #3, nyní vysvětlím naši misi.”

„Brácho, je mi zima... a jsem ospalá...”

Oblečený v luxusním rudém plášti a čepci a s bílým vousem přilepeným na tvář to nebyl nikdo jiný než Rudeus. Nedaleko vedle něj byla Aisha v kostýmu, co byl ušitý z kožešin místních démonů a ručně dotvořený do podivné podoby.

Část masky jejího kostýmu byla otevřená a na hlavě měla ze strany část chimérového netvora, co ze všeho nejvíc připomínal kozu, tedy pár [Velkých hněvných rohů].

Nebylo pochyb o tom, že jakékoli dítě, co by na ni pohlédlo, by se začalo bát.

„Hlavním cílem naší dnešní mise... je donést Lucy vánoční dárek.”

Víte, počátek této historky vznikl zhruba před měsícem.

Začalo to s Lucy, co Rudea často otravovala, aby jí řekl pohádku na dobrou noc, a tak jí začal vyprávět příběh o Santa Clausovi.

O půlnoci 25. prosince.

V domovech všech hodných kluků a dívek se objeví Santa Claus a dá jim dárek za to, že byly hodné.

Jelikož byla Lucy tak malá, samozřejmě té pohádce naprosto uvěřila. Kvůli tomu začala doma aktivně pomáhat a celý měsíc zářila a říkala: „Santa přijde!”

Hodné dítě by mělo dostat dárek, že? Ale také bylo důležité nenechat je zklamané. Ten dárek nesmí přijít ode mě, ale spíš od samotného „Santy”!

„Dál nás taky nesmí odhalit Eris.”

„Pročpak?”

„Totiž... protože Eris... taky... jaksi... věří...”

Dokonce i Eris, co už nebyla nijak zvlášť dětinská, té pohádce uvěřila. I když ještě před měsícem neustále říkala, že jsem si to stejně akorát vymyslel... taky začala doma pomáhat trochu víc nadšeně než obvykle.

Hodné dítě by mělo dostat dárek... že?

Navíc i když je dospělá, není důvod, proč by hodný dospělý měl být zklamaný. Ačkoli se obecně přijímá, že dospělí od Santy dárky nezbytně nedostávají.

„Navíc pokud budeme mít možnost, taky nás nesmí objevit Norn.”

„Pročpak?

„Protože Norn má nevinné srdce a snadno dokáže takovým věcem uvěřit.”

„Ne, brácho. Bez ohledu na to, jak se snažíš vybírat slova, sestra je hlupák.”

Ačkoli to Aisha řekla s lítostí v hlase, a co že Norn taky věřila? I když se Norn nechovala nijak zvlášť hodně, taky ani nezlobila...

No, jo, je to dobře, jak to je!

„Plán je snadný! Nejdřív vejdeme zadem od zahrady blízko mé ložnice, pak vyšplháme na střechu. Jakmile budeme na střeše, slezeme do domu komínem do krbu a tiše dáme Lucy pod polštář dárek, zatímco ona bude spát v Sylphině pokoji...”

„Proč přesně půjdeme krbem? Nebylo by snazší prostě přijít zadním vchodem jako normálně? Tím myslím, že máme od zadních dveří klíč, víš?”

„To proto, že Santa má chodit krbem! Nemůžeme prostě obejít část příběhu, víš...”

„Hmm, tohle je poprvé, co o tom slyším...”

Hm? Copak jsi to už neslyšela ode mě?

No, to je jedno.

„Takže se Sobem #1, totiž Sylphy, jsem se domluvil, že dočasně uhasí oheň, a tak nám umožní vstoupit do domu krbem. A se Sobem #2, totiž Roxy, jsem se domluvil, že zakryje jakékoli mezery v domácí bezpečnosti, co musíme překonat, a bude rozptylovat Eris.”

„To je celkem mlhavé... A co přesně mám během toho celého dělat já?”

„Ty jsi moje podpora.”

„...Aha.”

Aisha si promnula svoje unavené oči a přidala k tomu i zívnutí.

Ne, stane se z toho něco problematického? Pokles motivace u tohoto soba byl markantní.

„Prosím tě. Vážně chci, aby se to podařilo, pak ti to vynahradím, jak budeš chtít.”

„Hmmm. Tak s tebou chci spát.”

„Budeš to mít.”

„Tak jo!~ Jdeme na to!”

Poté se Aisha pleskla do tváří a okamžitě se nabudila.

Mission start!




Bez incidentu jsme se dostali na střechu. A honem jsme slezli do domu komínem. Jak bylo naplánováno, Sylphy předem uhasila oheň.

Když jsem o tom popřemýšlel, mohl jsem ten oheň uhasit sám svojí magií... no, to je jedno!

„Ach.”

Zatímco jsem já sestupoval po provaze komínem, nad sebou jsem zaslechl hlas.

„Co se děje?”

„Ach, zdá se, že jsem se tady zasekla.”

„...Děláš si srandu...”

Parohy Velkého hněvu jsem opracoval do podobného tvaru jako sobí paroží. Jinými slovy bylo obrovské.

Náš komín měl celkem širokou díru. Ale pořád byl celkem úzký. To kvůli tomu se Aisha zasekla.

„Tak se nedá nic dělat, Sobe #3, můžeš tam prostě zůstat na stráži, dokud se nevrátím.”

„Nechci. Mrzne tu.”

„Pokud si dokážeš tak moc stěžovat, tak to není tak zlé. Prostě mi podej dárek.”

„Ach, tvůj plášť. Ať ho máš v pořádku.”

„Jo.”

Šel jsem napřed a nechal jsem ji tam. Měl jsem pocit, že jsem zrovna slyšel pláš Sobí duše. Určitě jsem musel mít nějaké slyšiny. Každopádně jsem se úspěšně infiltroval do domu.

„Hmm?”

Ale nějak se mi to zdálo divné. Neviděl jsem ani stopu po Sobovi #1, co měl být uvnitř mou zálohou. Vážně divné.

Jestlipak se dostala do nějakého maléru? Ne, takhle to ještě být nemusí, takže budu pokračovat podle plánu. A pak jsem z jídelny slyšel hlasy.

„E~ Eris, máš vážně pěkná záda, že! Rudeus o tom vždycky povídá! Jak tě vždycky rád drží zezadu.”

„Já vím, že? Ale byla bych radši, aby mě víc objímal zepředu jako Sylphy. Říkáš to proto, že chceš, aby tě objal zezadu, nebo ho chceš sama obejmout?”

„Ať se na to díváš, jak chceš, kdybych se ho snažila zezadu obejmout, nakonec by to tak nějak skončilo tak, že by to vypadalo, jako kdyby mě nesl na zádech...”

Po cestě kolem koupelny jsem vyslechl bědující hlasy Roxy a Eris. Zdálo se, že Sob #2 vykonával plán, jak jsme si řekli. Dobrá, dobrá.

„...Haf.”

Z obýváku vykoukl Leo a Jiro.

To se mě ta tvář ptala: „Co to děláš?”

Přiložil jsem si prst ke rtům a potichu řekl: „Pšt!”

Leo a Jiro to uznali a zalezli zase do obýváku.

„Dobrá práce. Příště vás rozhodně odměním nějakým dobrým masem.”

Zatímco jsem si tohle řekl, dostal jsem se na druhé podlaží. Tam jsem šel opatrně po špičkách. Podařilo se mi beze zvuku dostat před Sylphin pokoj.

Položil jsem ruku na kliku.

„Santa dneska přijde, že jo? Táta řekl, že chodí během zasněženého dne za úplňku!”

„Ehm... Víš, Lucy, tenhle Santa, nemyslím si, že za tebou přijde, když nespíš.”

„Vážně? Ale táta nic takového neřekl?”

„Ehmm... Ale jenom zlobivé dítě by se snažilo zůstat vzhůru pozdě do noci, ne?”

„Ale mami, vždycky říkáš, že když od někoho dostanu dárek, musím mu řádně poděkovat. Takže i když jsem vzhůru takhle pozdě v noci, je to proto, že mu chci řádně poděkovat! Copak to není to, co by mělo hodné dítě udělat?”

„Uch... Ehmm, já... asi jo, že?”

Kruci!

Lucy nespala!

Tohle bylo zlé, s tímhle jsem nepočítal. Touhle dobou už skoro vždycky spala. Dokonce i Aisha pomalu usnula dřív než ona!

Tohle vůbec nejde dobře, měl bych to možná zkusit znovu jindy? Možná v jiný den? Ale dokonce ani Eris se jindy pravděpodobně nebude koupat...

„Kdo je tam?”

„Pya!”

Bezděky jsem vykřikl. Aniž bych si to uvědomil, tak nějak za mnou stála Norn.

Ach, co mám dělat.

Aby Norn už odhalila pravdu o Santovi... Zlomí jí to srdce...

„Bratře, co přesně děl— ...ach, promiň, že ruším.”

Norn se podívala, jak vypadám, a zdálo se, že si něco uvědomila.

Mírně jsem sklonil hlavu.

Nezdálo se, že by jí to způsobilo nějaký šok. Pokud je to tak, možná na něco takového přece jenom nevěřila? To je samo o sobě šok!

„Santa je tu?!” V té chvíli jsem zaslechl veselý hlas zanotovat zevnitř místnosti.

„Ach, Lucy!”

V té místnosti jsem slyšel zvuk jako dětské krůčky.

Rychle jsem se otočil a utekl jsem.

Co nejrychleji jsem běžel chodbou ke schodům a přitom jsem se také snažil dělat co nejméně hluku. Honem jsem seběhl po schodech do jídelny.

„Co se to děje?!”

Tak nějak jsem cítil, že jakmile jsem zaslechl Erisin křik, vyletěla z vany. Pořád jsem pokračoval do jídelny.

„Tam!”

„!!!”

Vrhl jsem se do krbu a vystřelil jako kulka a bylo to přesně ve chvíli, kdy naprosto nahá Eris vtrhla do jídelny.

„...Nikdo tu není. To je rychlost. Zkontroluju vchod,”

Naštěstí mě nespatřila. Jak jsem šplhal zpět krbem nahoru, opatrně jsem odstraňoval co možná nejvíc stop, že jsem tudy vešel. Jsem v bezpečí. A nezdá se, že by si mě všiml někdo další.

„Hepčí! Je tu taková zima! Oheň vyhasl, to ho někdo uhasil? Hádám, že se s tím nedá nic dělat.”

Z krbu jsem slyšel tlumené hlasy. Měl jsem VELMI ŠPATNÝ pocit.

„Božská ochrano, staň se velkým plamenem na místě, kde je tě třeba, staň se teď velkým osvětlujícím světlem! Ohnivá koule!”

Eris do krbu střelila ohnivou kouli. Plameny olízly až stěny komínu.

„Fffffffff!!”

Měl jsem zadnici v jednom ohni. A zatímco jsem zoufale bojoval s nutkáním zaječet bolestí, nějak se mi podařilo vylézt z komínu na střechu.

„J-jéé?! Brácho, jsi v pořádku?!”

„Auu, au, au. Aaaa~!”

Přitlačil jsem zadnici do sněhu, co se nakupil na střeše. Z mých zadních partií bylo slyšet syčení, jak se ochlazovaly.

Aach, sladká milost.

Jelikož jsem si tam neviděl, nevěděl jsem to jistě, ale myslím, že jsem tam ošklivě popálený a že později budu pravděpodobně potřebovat léčivou magii.

Jak jsem si tohle domyslel, sníh tak nějak začal vydávat zvuky, jako kdyby se přesouval.

„Jéjej?!”

Sníh se sesul kvůli mé tíze a já sklouzl ze střechy v lavině sněhu. Samozřejmě jsem na střeše nebyl jediný, takže se ke mně přidal i můj společník.

„Uuf...!”

Momentálně se zdálo, že jsme spolu spadli do zahrady pokryté sněhem. A náhodou jsme přistáli hned vedle hromady sněhu a lopat na odhazování. Kromě toho ze střechy spadlo ještě víc sněhu a skoro mě celého pohřbil.

„Mffmffmff...”

Tak nějak se mi podařilo ze sněhu vyhrabat akorát tvář.

„Santo!”

V té chvíli mi zrak padl akorát na Lucy, co zrovna vyšla ze dveří. V panice jsem si co možná nejvíc přikryl hlavu sněhem, zatímco jsem se snažil aspoň něco vidět, abych mohl sledovat Lucy.

„Santo?”

Lucy, co vyšla akorát jen v lehkém pyžamu, neúnavně prohledávala své okolí, zatímco dál zuřila sněhová bouře.

Vypadalo to, že mě nenašla.

Kdyby mě teď viděla, o Santově moci a mojí vlastní osobní důstojnosti by se začalo pochybovat.

„Santo?”

I když se rozhlížela po zahradě, nevšimla si ničeho nezvyklého. Navíc to také potvrdilo, že nikdo nebyl před branou.

A zdálo se, že Luciina tvář před mýma očima velmi zesmutněla.

„Lucy.”

„Mami~”

Lucy se rozběhla a skočila pozdě přišedší Sylphy do náručí, tvářila se, jako že se co nevidět rozbrečí.

„Santa, on se nevrátí? Je to proto, že jsem byla zlobivá a že jsem zůstala vzhůru pozdě a Santa se kvůli tomu naštval?”

Lucy začala slzet a vzlykala.

Hm...

Co to kruci.

Pokud to má skončit takhle, měl jsem ten dárek prostě nechat před dveřmi?

„Hmm... Myslím, že pokud chceme, aby se vrátil, měly bychom jít aspoň dovnitř, ne? Navíc se tady nachladíš.”

Ne. I když jí dám dárek potají uprostřed noci, tak by to ten její smutek mělo vyléčit. Jo, to by mělo stačit na to, jak to o Vánocích chodí. Když přijde poté, co si myslí, že už nepřijde, tak bude dvakrát tak šťastná!

Prostě řeknu, že všechen ten hluk uprostřed noci bylo kvůli tomu, že jsem přesouval Pojízdnou jílovou figurínu.

„Ach!”

Lucina tvář se najednou začala rozjasňovat. Před branou se objevil stín člověka. Ta stinná postava se jevila podivně.

Ze všeho nejdřív měla karmínovou róbu, co vypadala jako od krve. Kromě toho měl klobouk ve stejné barvě s širokou krempou a taky obrovský, obrovský bílý batoh. A tvář měl skrytou za nešikovně nasazenou helmou. Samotná ta postava bylo něco, co byste čekali od únosce.

„Santo...?”

„...”

Neměl jsem slov. Dalo se to představit jen jako Santa, co se vydal na temnou stranu. Zatímco zuřila sněhová bouře, v tichosti zalovil rukou v brašně.

A jaká nevhodná věc vzejde z brašny této věci? Možná to bude sekyrka nebo kozí hlava potřená krví...

Ale že by se něco takového stalo, to jsem slyšel jenom jednou. Zdálo se, že z té brašny vážně vytáhne něco strašlivého. Hádám, že to nevypadalo, že by si sundal tu helmu.

„...”

Co vytáhl, byla vlastně dárková krabice. Vůbec se to k té divné postavě nehodilo, ta krabice měla pěknou mašličku. Dal ji Lucy.

„Jééé!”

Lucy s veselým úsměvem od ucha k uchu dárek důležitě přijala oběma rukama a uctivě se uklonila.

„Santo! Moc děkuju!”

Nejsilnější Santa na světě chráněný pláštěm Dračího svatého bojového ducha, položil ruku Lucy na hlavu a vlídně ji pohladil. A poté snadno a pomalu zmizel zpět do sněhové vánice.

Dalšího rána.

Poslouchal jsem, jak Lucy povídala, co se stalo.

„Hej~ Tati, víš~ Setkala jsem se se Santou!”

„Ooch, to zní celkem úžasně! Jaký byl?”

„Ehmm, no... ufufu, vůbec nevypadal, jak jsi řekl! Ale rozhodně to byl někdo, koho znáš!”

„Hee— to zní přece jenom celkem zajímavě—”

Konec dobrý, všechno dobré.

Lucy byla šťastná a potvrdila se i existence Santy. Možná bude dobře, když dneska v noci dám Lucy ten dárek, co jsem jí připravil.

Ačkoli teď bylo třeba, abych Aishu odškodnil za její dřinu, všechno dopadlo dobře.

„Takže, Lucy. Co jsi vůbec nakonec dostala?”

„Je to... tohle!”

Lucy mi to hrdě ukázala.

Bylo to—

Byla to velká rudá ponožka upletená z vlněné příze, do které by se pravděpodobně vešla celá Lucy od hlavy až k patě.

Mám za to, že příští rok budu muset předsedovi Orstedovi detailně vysvětlit, jak by měly Vánoce vypadat.

A zatímco jsem přemýšlel o těchto příjemných věcech, prožil jsem tyto Vánoce se svou dcerou.

>Tenhle příběh je samozřejmě fikce...

...Neboť Vánoce na světě Mushoku Tensei neexistují.