Kapitola 190 - Nynější situace

Část 1

Drahý Paule,

už to je jeden a půl roku. Brzy mi bude 20 a mým sestrám 14. Pořád pracuju pro Orsteda, zatímco pořád trénuju.

Orsted je znalý, ale nevypadá to, že by byl zběhlý v učení ostatních. Kromě toho protože jen zřídka používá magii, nejsou u toho žádné demonstrace. Naučí zaříkadla a dá tipy, ale často dochází k nedorozumění. Možná proto, že je génius.

Možná jsem jenom špatný student. Chápu asi jenom desetinu, co mě učí. Díky vzpomínkám, co mi zůstaly z minulého života, jsem v raném věku pochopil základy a dosáhl řádu světce, ale překonat zdi řádu krále, na to to nestačí...

Například ohnivá magie řádu světce Vzplanutí plamene je způsob, jak dosáhnout toho, aby se oheň v mžiku rozšířil na širou oblast.

Použije se světlo, aby se ve vzduchu vygenerovalo teplo jako u Vegety, ale vypadá to trochu jinak. Jakmile jsem tu magii použil se zaříkáváním, okamžitě jsem mohl použít i verzi s němým zaříkáváním, což Orsteda zmátlo.

Orsted mě neučí jenom magii, ale také i jiné věci. Jako například jak bojovat s jinými mágy. Potom mě naučil různé techniky ze stylu Boha meče, jako na co si dávat pozor a jak se tomu vyhnout.

Proti mágovi, co se specializuje na ohnivou magii a je mezi šermíři, je velmi těžké se ubránit. A proto tuto techniku často používá mnoho mágů a šermířů, takže na to musíme příhodně zareagovat.

Prosté taktiky boje muže proti muži.

Jako člověku, co se chlubí vysokou schopností útoku, neboť mám mnoho útočné magie a oko předpovídání, mi bylo řečeno, že bych mohl snížit počet protivníků tím, že je zmatu a pak jim uštědřím smrtelné údery v boji jeden na jednoho.

Tolik se to neliší od toho, co jsem dělal v minulosti, ale tak nějak to mělo jiný výsledek, když jsem to dělal vědomě.

Trénink s Eris a Orstedem a také občasné vyučování Sylphy, Norn a Aishy se ukázalo mít výhodné účinky.

Díky neustálému tréninku jsem získal:

Ohnivou a větrnou magii řádu světce.

Léčivou a detoxikační magii řádu světce.

Bariérovou magii mírně pokročilého řádu.

Za pouhý rok to je velmi dobrý pokrok. Vidím, že jsem se v minulosti ulejval až příliš. Ale navzdory ostatnímu pokroku pro mě pořád byla výzva nakreslit povolávací magický kruh a nedokázal jsem ho nakreslit moc dobře. Pokud chci dokonale zvládnout tolik umění, nemůžu se flákat. Každopádně jsem trochu zesílil.

Trénink s Orstedem mi také pomohl dělat jeho úkoly. Po tom rozruchu v Asurském království jsme neměli moc obtížných úkolů. Například pomoct dobrodruhovi, co uvízl v labyrintu. Nebo pomoct kupci, co uvízl v lese a měl se co nevidět stát netvorovým jídlem. Nebo jít na trh s otroky, koupit zotročeného chlapce a prodat ho někde jinde. No, tohle byly jen vedlejší úkoly; mou prací bylo hlavně pomáhat ostatním. Taky si to užívám.

V podstatě ti, kterým pomáháme, budou Orstedovi v budoucnu užiteční. Například jsme nedávno pomohli mladé trpasličí zlodějce jménem Tal Qi. Nebyla důležitá, ale její syn se v budoucnu stane vůdcem gildy vrahů. Také bude mužem, co zavraždí jistého člověka, ale pokud tu trpasličí dívku zabijí, Orsted na tom bude tratit.

Samozřejmě na tom vážně nezáleží, protože Orsted by toho jistého člověka, co mu bude v budoucnu překážet, mohl jít zabít sám. Ale když takhle krok za krokem pomáhám a přitom uvažujeme o budoucnosti, také to šetří Orstedovu magii. Když změní minulost, ušetří si problémy v budoucnosti.

Zdá se, že klíčem bylo zajistit, aby byl Orsted v rozhodné bitvě v tom nejlepším stavu. Orsted se ze svých dlouhých smyček naučil, co „udělat pro člověka, co může zemřít mladý”. Což v budoucnu povede k tomu, že „tento člověk mi dá výhodu”. Když jsem se přidal do týmu, mohl jednat mnohem efektivněji, než ve všech smyčkách, co kdy zažil. Bylo to jako nahodilé navádění člověka gesty. To jsem dělal, ale taky jsem si tak nějak dělal přátele.

To byl v podstatě důvod, proč mi Orsted nepomáhal. Měl něco jiného na práci někde jinde. Když se někde musel vztyčit důležitý „prapor”, šel tam sám.

Hitogami se do toho také moc nevměšoval. Alespoň se do toho nemíchal, kde jsem jednal sám. Když se na to člověk podívá jinak, pravděpodobně to bylo kvůli tomu, že překážel přímo Orstedovi, neboť ty mise, které dělal Orsted, byly pro Hitogamiho pravděpodobně kritické události.

Ačkoli byly i chvíle, kdy jsem pracoval přímo s Orstedem. A v tom případě se rozhodně objeví jeden nebo dva apoštolové. Podivné bylo, že se nikdy neobjevili všichni tři apoštolové najednou. Možná že ten třetí pracoval v zákulisí? Prozatím jsem se vůbec nebál.

Bylo v pořádku, že Orsted dělal jen takové vedlejší úkoly? A navíc proč vůči Hitogamimu nevedl žádné ofenzivní tahy? Když jsem se ho na to zeptal, Orsted jenom zlehka potřásl hlavou a řekl: „Podle deníku z budoucnosti se Hitogami stále snaží změnit budoucnost.”

Takže stačí to, co zrovna teď děláme. Hitogami se snaží změnit budoucnost. ...Dle mé předpovědi bude další velká konfrontace zahrnovat Cliffa. V deníku byl Cliff mrtvý. Pravděpodobně v tom měl prsty Hitogami, ale ještě si tím nemůžeme být jistí. Ani Orsted mi o tomhle moc neřekl.

Každopádně dělám svou práci, nahlásím se zpět v kanceláři, setkám se s přáteli a rodinou a pak ve volném čase trochu trénuju. Takový byl můj život.

Část 2

Ach, a když už mluvíme o práci. Také jsem v práci zavedl pár dlouhodobých řešení.

První je kancelář – chatka na předměstí Magického města Sharia. Naší kanceláří se stalo místo, kde jsme vyrobili Magické brnění. Protože by pro nás bylo nepraktické, kdybychom ho od teď dál využívali jako základnu, musíme ho renovovat.

Byla to jednopatrová budova, ale uvnitř byla zasedací místnost, místnost na spaní a místnosti na výzkum. Bylo to dobré místo na strategická setkání a do jisté míry i na spaní. Tím myslím... někdy si musím trochu odpočinout, protože jsem až moc nervózní. Dokumentovat a plánovat schůzky ohledně toho, kam jít, co dělat a kdo musí přežít a také jaký to bude mít dopad na budoucnost. Není možné, abych si to všechno pamatoval.

Každopádně jsem si udělal také sklad zbraní. Tam jsem ukládal Magické brnění a jiné magické nástroje nebo magické předměty, které často používám.

Ve zbrojnici bylo velké množství nástrojů, které jsem používal při práci. Kdyby to někdo ukradl, mělo by to cenu celého životního jmění. S tím na mysli jsem použil zemní magii, abych to zamknul, ale ta myšlenka, že by to někdo mohl ukrást, je děsivá. Možná že se Orsted nechtěl obtěžovat správou vybavení společnosti, ale muselo se to udělat. Takže bych měl najmout nějakého správce.

Ale to není všechno. K hlavní kanceláři jsme přidali sklepení. Bylo to obrovské sklepení a také labyrint vyrobený mou zemní magií. Sklepení bylo rozdělené na 20 místnosti a v každé místnosti byl magický teleportační kruh. Když vstoupíte do některé z těch místností, přenese vás to na nějaké stěžejní místo po světě... no, takový byl plán. Zatím je magický teleportační kruh jenom v pěti těch místnostech. Asurské království, Království svatého Milise, Velký les, Království dračího krále a jižní část Magického kontinentu. Zatím jenom tohle.

To proto, že i na místě určení musím vytvořit magické teleportační kruhy. A Orsted také nechodí do míst s nízkou populací, ale pokud je na místě příliš mnoho lidí, je obtížné nastavit teleportační magii. Kvůli tomu je jen pár teleportačních cílů. Samozřejmě přidáme víc.

Část 3

Takže, drahý Paule.

To o práci stačí, jsem si jistý, že už tě to znudilo.

Jsem si jistý, že jsi netrpělivý. Teď si promluvme o dětech nebo spíš o tvých vnoučatech.

Nejdřív moje nejstarší dcera. Lucy Greyratová. Roste rychle. Zrovna nedávno jsme oslavili její třetí narozeniny. Umí teď chodit a s cupitáním běhá po domě. Když se naučila pár slov, začala nahlas mluvit – myslím, že to je Erisin vliv – a v domě je teď živo.

Navíc ji Sylphy poslední dobou začala učit magii a lidskou řeč. Téhle dívce se od věku tří let dostává zvláštního vzdělání. Sylphy... stává se z ní vyučující mamka. Když si nasadí trojúhelníkové brýle, její noční hodiny se mnou najednou začnou být tak intenzivní.

No, Sylphy prozatím pomiňme a mluvme o Lucy. Kvůli své práci se s ní jen zřídkakdy setkám. Někdy vypadá trochu překvapeně, když se vrátím domů. Je to tvář, co říká: kdo je tenhle chlap? Je to velmi smutné. Ale když jí Sylphy řekne, aby pozdravila tátu, řekne: „Vítej doma, tati.” Když to říká, je tak roztomilá, že ji chci sníst, ale okamžitě následuje: „Kde je táta?” Zatímco se dívá na mě a skrývá se za Sylphy. Jsem velmi smutný. Podle toho, jak to teď jde, to vypadá, že mě v budoucnu nebude považovat za respektovaného otce. Pokud to tak bude, budu smutný.

Jednou jsem Lucy vzal za Orstedem. Abych otestoval, jestli na ni bude mít vliv Orstedova kletba. Abych zjistil, jestli to, co Hitogami řekl, byla pravda nebo ne. S touhle myšlenkou jsem ji za ním vzal.

Dopadlo to tak, že ta kletba na Lucy nepůsobila.

Když se Lucy poprvé setkala s Orstedem, rozzářily se jí oči. Dosahovala po jeho stříbrných vlasech a křičela: „Tati! Tati!” Řekla tati! Byl to přístup, kvůli kterému jsem byl i já zmatený.

V té chvíli jsem si myslel, že Orsteda na místě zabiju. To je lež, promiň. Není možné, abych v sobě choval tak silný vražedný úmysl. Jo, nejevil jsem o to ani nejmenší zájem.

To proto, že Lucy byla zvyklá vídat Sylphiny bílé vlasy, a Orsted, co má podobnou barvu vlasů, jí přišel jako příbuzný. Když jsem jí řekl Orstedovo jméno, okamžitě si ho zapamatovala a řekla: „Osute~tsu, Osute~tsu!” Tak to vyslovovala.

Orsted se úkosem díval na mou zahořklou tvář a šel jí povozit na ramenou. Lucy ho popadla za vlasy a snažila se mu je vytrhat. Když jsem jí řekl, že tahat někoho za vlasy je špatné, Orsted mi dal zajímavou odpověď: „Netrap se tím, něco takového nezraní mého svatého dračího bojového ducha.” Nezdálo se, že by ho přístup mé dcery obtěžoval. Samozřejmě, protože Lucy je roztomilá.

Ale s tímhle i Hitogamiho slova začala mít větší důvěryhodnost. [Orsted... a moji potomci budou spolupracovat, aby porazili Hitogamiho.]

Když jsem to řekl Orstedovi, odpověděl: „Nevěř Hitogamiho slovům.”

A zíral na mě s děsivým pohledem na tváři. Samozřejmě jsem neměl v úmyslu mu věřit. Ale měl jsem pocit, že ne všechno byla lež. Tohle byly jenom příhodné myšlenky.

Ale poslední dobou jsem schopný číst Orstedovu náladu a když si hrál s Lucy, byl v dobré náladě. Dokonce i já jsem před takovou rozkošností polevil v obezřetnosti. A nejenom to, jelikož ve svých smyčkách zakusil to samé pořád dokola, samozřejmě ho potěšilo, že zažil něco nového. Když uvážím, kolika smyčkami prošel, dokážu něco takového odhadnout. Jako jeho podřízený se chci pokusit učinit jeho každodenní život veselejší.

A trochu jsme odbočili, že?

Zpět k dětem, Roxy také porodila. Toho dne zuřila intenzivní sněhová bouře.

Kancelář ještě nebyla hotová. Když jsem se vrátil z úspěšné mise, čekal na mě Orsted. Nebylo nic zvláštního, že se předseda přímo setkával se svými lidmi. V té době měla kancelář jenom jednu místnost a také jsem musel Orstedovi předat hlášení. Když Orsted dokončil vlastní úkoly, často měl spoustu času do dalšího úkolu. Když jsem ten den podával hlášení jako obvykle, řekl: „Není pomalu na čase?”

Bylo to to první, co řekl. Co bylo na čase? Bylo to jasné. Protože jsem během mise byl také celkem nervózní. Nemyslel jsem si, že bych to Orstedovi řekl, ale... také jsem otec, takže jsem mu řekl, že podám hlášení později, a okamžitě jsem odešel z kanceláře. Na ulici jsem sněhem běžel jako sněhová rolba a vrátil se domů.

Když jsem se vrátil, Roxy byla v posledním měsíci těhotenství. Dorazil jsem těsně před porodem. Kdybych čekal další dva dny, nestihl bych to.

„Jo, Rudi... jestlipak to je v pořádku, jestlipak vážně dokážu porodit.”

Když jsem se dostal domů, Roxy se tvářila ustaraně. Pořád dokola to opakovala a ptala se mě, jestli to bude v pořádku a že to možná bude nemožné. Byla pobledlá. Nepustil jsem její ruku. Když moje matka Zenith rodila mě, určitě to byl takový pocit. Během té doby jsem si myslel akorát tohle: „Roxy je vážně starostlivý typ.”

Ale Roxiny starosti byly naprosto přesné.

Byl to obtížný porod. Dítěti se zachytila ramínka. Musel to být ten takzvaný zdlouhavý porod.

Neznal jsem příčinu, ale možná to bylo kvůli Roxině malému tělu. Byla v normálním porodním věku kmene Migurdů, ale jelikož dítě bylo smíšené krve a mělo velké tělo, bylo to, jako kdyby rodila v raném věku. Bylo to více než pravděpodobné, protože já jsem byl otec, člověk.

Roxy... byla v nebezpečném stavu, nebezpečném jak pro ni, tak pro dítě.

Ale na nejhorší nedošlo.

Lilia měla v těchto záležitostech spoustu schopností a zkušeností a Aisha je génius. Já jsem v tom hustém sněhu dovedl porodní bábu a pana doktora, shromáždění bylo dokonalé. Aisha měla zkušenosti s porodem Lucy a uklidnila Roxy. S jejím porodem jsme se hladce vypořádali bez komplikací.

Co se týkalo Roxina dítěte, porodila holčičku. V bezpečí. Nemuseli jsme dělat císařský řez a přežily matka i dítě. Porodila v pořádku. Narodila se holčička. V porovnání s Lucy byla o něco větší. Nebylo to tak, že by byla tlustá, ale měla neohrožený pohled.

Komu se podobala...? Podle Sylphy měla oči jako Roxy a pusu úplně jako Rudi.

Možná že ten neohrožený pohled byla směsice mě a Roxy. No, pokud to bylo moje a Roxino dítě, nemělo se čeho bát.

„Je to holčička... takže se jmenuje Lara.”

Pojmenovali jsme jí Lara. Lara Greyratová. Zjistili jsme, že má hned po narození stejnou barvu vlasů jako Roxy. Měla nádherné modré vlasy. Byla to barva, co se dala nazvat symbolem kmene Migurdů.

Jak to Sylphy a Roxy viděly, obě se zatvářily komplikovaně. Nejdřív jsem nevěděl, proč se tak tvářily. Roxina barva vlasů byla nádherná a Lara byla dívka. Až vyrosteš, rozhodně z tebe bude roztomilá dívka, věř mi.

Sylphy mi pak řekla proč – možná ji budou tyranizovat, protože má jinou barvu vlasů. V tomto městě bylo mnoho jiných ras než lidé; ale většina populace jsou přece jenom pořád lidé. Pokud se bude vzhledově odlišovat od lidí, možná ji budou tyranizovat.

Jestli Laře bude dělat problémy původní barva vlasů, tedy jestli ji budou šikanovat nebo ne, to ještě nevím; ale věřím, že ji její rodina bude vždycky milovat.

Jen tak na okraj, Elinalize také porodila společně s Roxy. Její porod šel bez problémů, pravděpodobně proto, že je na to zvyklá.

Co jsem od Cliffa slyšel, říkal, že se dítě „brzy narodí”, ale když jsem se pak setkal s Elinalize, už se zotavila z porodu a znovu byla štíhlá. Byla porodní veteránka. Její zkušenosti byly na úplně jiné úrovni.

No, první dítě rodiny Grimoirových byl chlapec a pojmenovali jej Clive. Clive Grimoire. Elinalize to velmi potěšilo. „Dala jsem ti dědice!”

Dědic. Nemyslím si, že by dědicem mohli být jenom chlapci. Lara a Lucy mohou také dědit. Pokud budou chtít jít v mých šlépějích a pomáhat Orstedovi, nebudu jim bránit. A také se zdálo, že na ně kletba nezabírala.

Ale jeden člověk byl kvůli Elinaliziným slovům nadšený. A to Eris.

Do té doby se mnou často chodila do práce. Jako brigádník Orstedovy korporace? Po mém boku jako přední voj, jako můj meč, rozsekala všechen hmyz, co mi stál v cestě.

Ale v reakci na Elinalizina slova řekla, že je teď na řadě, a pokročila k tomu, aby mě vysála do sucha. I když jsme v práci. Pokud měla příležitost, nenechala to jen tak a okamžitě na mě vyrazila komando. Já... rozdrtilo mi to mé panenské srdce, ale o tom mluvit nebudeme.

Ale ať dělala, co dělala, nebyla požehnaná dítětem, možná to byla smůla.

Eris to vážně trápilo. Když jsem se vracel domů, často jsem ji našel, jak si noc co noc povídá se Sylphy. Nechtěla, abych o její nejistotě věděl, takže se nebudu zmiňovat o podrobnostech těch konverzací, ale možná jsem slyšel pár strašlivých poznámek jako: „...možná to musím dělat častěji.” Pokud to bude častěji než teď... po tak markantním krvácení z nosu nepřežiju.

I když jsem si pomyslel tohle, bylo povinností manžela pomoci své manželce překonat nejistotu.

S touhle myšlenkou jsem se snažil ze všech sil. Použil jsem veškeré své znalosti, co jsem nastřádal; od základních znalostí po smrtící údery, ať už se jednalo o změnu její diety nebo nechat ji dělat nějaký trénink. Zkusil jsem všechno v mé moci, abych zmírnil její starosti. No... kdybych řekl, že jsem si to neužil, lhal bych.

Slyšel jsem, že i moje matka Zenith jedno období trpěla neplodností. Otec kdysi musel těžce dřít, aby ty starosti zmírnil. Každou noc se snažit ze všech sil. A tak se narodila Norn, co momentálně pilně chodila do školy. ...O Norn si promluvíme jindy.

Naše úsilí přineslo ovoce a Eris v pořádku otěhotněla. Další měsíc zmírnila svůj trénink.

Vypadá to, že hlavní příčinou její neplodnosti byl její každodenní intenzivní trénink. Když žena tvrdě trénuje, je těžší otěhotnět. Ale pokud je dítě silné, mohla otěhotnět. Ale v Erisině případě byl trénink mnohem intenzivnější než normální trénink. I když se vajíčko oplodnilo, pokud se nezahnízdilo, bylo to to samé, jako kdyby se nic nestalo.

A proto si Eris vzala mateřskou dovolenou. I když se mnou nemohla chodit do práce, pořád byla šťastná. Zatímco si hladila své už nafouknuté bříško, šťastně se usmívala a přitom mumlala: „Mufufu.” Jako člověk, co ji znal od dětství, vám můžu říct, že to byly její skutečné pocity. Tak nějak... Eris vypadala, že byla hodna úcty. Zesnulí pánové Sauros a Philip, jestlipak teď na druhé straně šťastně vzlykali.

O Erisině těhotenství jsem se dozvěděl zhruba před měsícem. Teď je ve 4. měsíci. Pokud se poslední dobou zdá tichá, je to zčásti kvůli ranní nevolnosti. Když jsem se vrátil z další práce, dostala se už do pátého měsíce těhotenství. Jakmile se dostane do stabilního období, možná začne zase trénovat. To mě trápilo.

Jakmile jsem se to dozvěděl, poslal jsem dopis Ghyslaine.

Ghyslaine teď bude velmi zaneprázdněná, protože asurský král, co byl dlouho nemocný, zemřel. Ariel se brzy stane královnou. První princ Gravell se pokusil o poslední útok, ale už to bylo marné. Nebylo pravděpodobné, že s ním Ariel prohraje.

Ale při takovém rivalovi Ghyslaine nebude mít žádné volno další 2 nebo 3 roky. Až se Erisino dítě narodí, pokusíme se navštívit Asurské království.

Jen tak mimochodem, Eris přemýšlela jenom o chlapeckém jménu pro dítě. A tak jsem se rozhodl, že potají vymyslím jméno pro holčičku. Ať už to bude holčička nebo chlapeček, pokud bude zdravé, budu šťastný.

Takže to jsou manželky a děti.

Rodinný život, trénink a práce. Kromě toho že se mi nedostává čas na děti, to byl naplňující každodenní život.

A nakonec. Ohledně paměti matky Zenith. Pořád nejeví známky, že by se jí vrátila. V určitém bodu se přestaly zlepšovat i její emoce. Skoro nemluví.

Zkusil jsem se na to zeptat Orsteda, ale nenašel jsem žádná vodítka k léčbě. Pokud to ani on nevěděl... pak nedokážu vymyslet žádný způsob, jak ji vyléčit. No, možná to byla Orstedova první smyčka, kdy se Zenith stala invalidou, takže to nevěděl. Možná existují nějaké magické předměty, co ji dokážou vyléčit. Nevzdám se, rozhodně najdu způsob, jak ji vyléčit. Každopádně si myslím, že pro teď půjdeme krok za krokem, aniž bychom se nějak moc trápili.

Tati, kdysi v Království svatého Milise jsi mi vyhuboval. Že jsem odkopl svou matku a víc se staral o jiné ženy. Ačkoli jsem to neměl v úmyslu, prosím, odpusť mi, ve své nynější situaci jsem její záležitost musel znovu odložit.

Udělám všechno, co budu moct.

S pozdravem...

---

A s tím jsem zavřel svůj deník jako vždycky. Spíš než zápisek do deníku to bylo jako dopis adresovaný nikomu. Ale když píšu takové věci, byly dny, kdy mě to najednou motivovalo. S tak silnou motivací jsem mohl lépe jednat.

„Dobrá, pojďme.”

Dneska jsem znovu cítil motivaci, a tak jsem vstal a šel k magickému kruhu. Začínala mi práce.
-------------------------------------------------

~ První kapitola v 19. knize! Tato kniha bude trochu klidnější a na další kapitolu si budete muset chvilku počkat, protože je to extra. Není o Eris, je o dvou dívkách, které se v příběhu do teď neobjevily (a dál se neobjeví), takže překlad jde... ne tak rychle. ~

~ Četla jsem si o větrných elektrárnách a vyskočil na mě Orsted, ne, vážně... ~ 

<Předchozí>...<Následující>