Kapitola 191 - Extra

Kapitola 191 – Extra: Jeden příklad práce

Část 1

Angelique Karentail, přezdívkou Ange. Narodila se v malé vesnici na západním okraji Království dračího krále, blízko džungle.

Její rodiče byli lékárníci. Ange vychovávali tak, aby se jí také stala. Než dospěla, její rodiče zemřeli při útoku magických zvířat goblinů, ale to v takové vesnici nebylo nezvyklé. Když je s pomocí vesničanů pohřbila a překonala svůj smutek z jejich smrti, převzala dům a podnik rodiny.

Ange měla jednoho člověka, kterému mohla říkat blízký přítel. Fam Haindora. Byla to dívka narozená a vychovaná jako lovkyně a byla Anginou společnicí a stráží. Její matka se nakazila nemocí, kterou mohou dostat jenom dospělí, a její otec byl zabit gobliny spolu s Anginými rodiči, když šli do lesa pro lék pro její matku. Jinými slovy Famin otec nedokázal ochránit Anginy rodiče.

A tak se Fam cítila Ange zavázaná. Kdysi dávno to Ange také Fam zazlívala. Ale po pár konfliktech se to vyřešilo. Teď toto duo nejlepších kamarádek znal ve vesnici každý.

A přesně takto jim letos bude 20 let.

„Ach... jestlipak někde není nějaký dobrý muž,” zamumlala Fam. Zručně odstraňovala ze své vesty a kožených kalhot srst.

Měla na sobě tlusté kožené boty, na rameni si nesla dlouhý luk a toulec šípů a u pasu mačetu. Byla oblečená jako loupežník a vypadala špinavě. Ale celkově se dalo říct, že to byla nádherná žena s dobře rozvinutými rysy.

„Přinejmenším nebude na takovém místě jako tady,” odpověděla Ange.

Byla lékárnice, ale měla na sobě kožené kalhoty, aby se jí snadno pohybovalo. U pasu měla také připevněný nůž a řezbářský nožík. Pokud mezi těmi dvěma dívkami byl velmi velký rozdíl, pak by to bylo to, že Ange si nesla velký koš. V něm měla různé oříšky a léčivé byliny, co byly řádně uspořádané a zabíraly polovinu objemu košíku.

Ty dvě dívky teď byly v lese. Sklízely léčivý materiál pro Anginu lékárnu.

„No, musí být bohatý, pohledný, ale naivní a ve společnosti žen trochu rozpačitý. Takový ten typ, co se začervená, když drží dívku za ruku.”

„Pro mě stačí průměrný chlap. Nemusí být bohatý, hlavně když bude hodný a normální.”

„Ange, ty nemáš žádný sen!”

„Fam, podívejme se na realitu.”

Ve vesnici, kde ty dvě bydlely, nebyl žádný takový mladík, co Fam popsala. Nebylo to tak, že by ve vesnici nebyli vůbec žádní mladíci, ale většina už byla oženěná. Ve vesnici nebylo tolik Milisových věřících. Ale mít více než jednu manželku bylo zákonem zakázáno, samozřejmě s výjimkou starosty vesnice. Nynějšímu starostovi bylo skoro 50 a už měl pět manželek. Už se znovu neožení.

„A pokud se kdy provdám, možná to bude za Dochina.”

Dochin byl starostův syn a bylo mu 20 jako těmto dívkám. Ale už se oženil se svou snoubenkou, kterou mu vybrali při narození. A také už měl dědice.

Také se povídalo, že se brzy stane starostou. Pokud by k tomu došlo, mohl by se oženit s druhou manželkou. Podle tradice vesnice když se zvolí nový starosta, musí si vybrat druhou manželku a oženit se s ní. Zrovna teď se ve vesnici přetřásalo, kdo bude jeho druhou ženou. Dochin si mohl vybrat ze spoustu neprovdaných dívek.

„No, Dochin si mě pravděpodobně nevybere.”

„Fam, vždycky jsi ho jako malá týrala.”

„Ne, co když si mě vybere, aby se mi pomstil? Nebude mě potom v noci týrat?”

„To si nemyslím, Fam, myslím, že se tě Dochin bojí.”

Protože byli ze stejné generace, často si v dětství hráli a zdržovali se spolu. Bylo jich sedm a Fam byla ta, co druhé šikanovala. Tehdy se kvůli ní Dochin často rozbrečel.

Ange si myslela, že se nakonec jednoho dne provdá za jednoho z nich, ale bohužel k tomu nedošlo. Z těch sedmi dávných kamarádů tři odešli z vesnice, takže zůstaly jenom tři ženy a Dochin jako jediný mládenec z jejich generace. Dochin se pak oženil se svou snoubenkou, takže Fam a Ange nakonec zůstaly na ocet.

„Ale já si myslím, že máš šanci, Ange, jelikož jsi tak roztomilá.”

„No, to ne. Protože jsem jediná lékárnice ve vesnici. Pokud se provdám za starostu, nebudu moct pracovat. To by vesnici způsobilo problémy.”

„Ne... nějak to zvládneš a pak na to budeš vzpomínat.”

„Doufám, že máš pravdu, hahahaha,” řekla Ange se smíchem.

Ale pravdou bylo, že vlastně myslela na něco úplně jiného: Jestlipak... totiž... princ sem nepřijde a nevezme si mě za ženu, co?

Ačkoli Ange řekla své blízké přítelkyni, aby se na to dívala reálně, od dětství, kdy si takovou pohádku vyslechla od barda, po tom toužila.

Byla to historka o malé dobrodružce s modrými vlasy. Jako dobrodružka sama cestovala z Milisova kontinentu po celém Centrálním kontinentu a zanedlouho se stala dobrodruhem řádu A.

Kvůli té historce její mladé srdce zaplesalo. Ale v té době to pořád byla jen prostá historka z druhého konce světa.

Ale teď už to nebyla jen fantazie, stalo se to před 10 lety. Tehdy se v blízkosti vesnice objevil jistý dobrodruh. Po cestě z lesa se snažila dostat do Západního přístavu. Ten dobrodruh se zastavil v Angině vesnici.

Malá dobrodružka s modrými vlasy. Byla přesně taková, jak ji bard popisoval.

Bylo to v té chvíli, kdy se historka z druhého konce světa stala realitou. Zůstala ve vesnici přes noc a vyprávěla tehdy 10 leté Ange o svých dobrodružstvích. Nebyla to fantastická historka, co si někdo vymyslel, ale skutečný příběh.

Když slyšela historku o tom, jak bojovala s bossem Labyrintu, zářily jí oči. Když slyšela tu část, kdy vstoupila do Labyrintu za účelem pátrání po skvělém muži, tlouklo jí srdce. Dobrodružce se podařilo pokořit labyrint, ale stejně se jí nepodařilo splnit svůj účel. Nicméně ta historka zanechala v Angině srdci hluboký dojem.

Od toho dne, co si tu historku vyslechla, Ange tak nějak obdivovala dobrodruhy. Někdy měla hlavu plnou touhy po šálivých setkáních. Představovala si, že se dostala do maléru, když na ni najednou zaútočil démon. A najednou se udatně objevil princ a pomohl jí. A tomu člověku se pak z vděčnosti nabídla.

(Kya!)

A tam její šálení v agónii skončilo. Ta touha byla jenom touha. A to šálení jenom šálení. Nebylo možné, aby došlo k tak příhodné věci, a Ange to věděla. Představy o takovém sňatku byly jenom planý sen. Pouhá fantazie. Nynější Ange se akorát řádně dívala na realitu. Před 5 lety ze ztráty svých rodičů cítila smutek a osamělost a nenáviděla ty pocity.

„Ange, dávej pozor, teď jsme v jeho teritoriu.”

„Jo, já vím.”

Přišly k jeskyni v nejhlubší části lesa. Ange si položila košík k nohám. Tentokrát do této jeskyně přišly hledat materiál na jisté léčivo. Na nemoc jménem Iburi, jejíž epidemie v oblasti vypukla. Hlavní surovina k léčivu byla v této jeskyni.

„Nedá se nic dělat, když je to pro Dochina.”

„Jo.”

Momentálně se tou nemocí Iburi nakazil syn starosty Dochin.

Nemoc Iburi byla nemoc, co se rozšířila po celém těle. Pokud pacient do 10 dní nevypil lék, způsobovala jistou smrt. Ale existovala metoda, jak ji dozajista vyléčit, a to použít detoxikační magii mírně pokročilého řádu. A ta nemoc nebyla nakažlivá. Z tohoto pohledu to nebyla nemoc, co by ve většině měst světa byla nebezpečná.

Ale v odlehlých oblastech jako vesnice, kde žila Ange, se této smrtelné nemoci obávali. Protože cesta do nejbližšího města, kde se dal najít mág ovládající detoxikační magii mírně pokročilého řádu, trvala přinejmenším deset dní.

Jejich kamarád z dětství a budoucí starosta Dochin se nakazil takovou nemocí.

Jen tak mimochodem, tato nemoc způsobila i smrt Faminých a Anginých rodičů. Famina matka se také nakazila nemocí Iburi. A aby se Angini rodiče pokusili ji vyléčit, šli s Faminým otcem do lesa, aby našli lék... a zahynuli. Byla to nemoc, kvůli které se tyto dvě dívky sblížily. A ta prokletá nemoc teď zabořila své otrávené tesáky do jejich kamaráda z dětství.

„...”

Ty dvě dívky obezřetně našlapovaly. Surovinou k tomu léku byla květina, co kvetla jenom na úpatí tohoto útesu. Na jediný lektvar jich nepotřebovaly moc. Jenom pět nebo šest okvětních plátků. Takové množství pro jednoho člověka stačilo.

„...Polk.”

Když se ty dvě dívky dostaly na palouk, nasucho polkly. Mezera mezi stromy se najednou projasnila a ony vyšly na místo, co vypadalo pomalu jako náměstí. A tam před nimi byl vysoký útes. A na jeho úpatí kvetly modré květiny.

„...Jejda!”

Dokonce ani když se dívaly na tu krásnou scénu, výrazy jim vůbec nepovolily. Ange šla rychle ke květinám a rozechvělou rukou odtrhla hrst okvětních plátků.

V další chvíli.

„GrroooooooRRRRRRRRRRRRRR!!”

Bylo slyšet bouřlivý řev.

„Ange, utíkej!” vykřikla Fam.

Ale jakmile Ange zaslechla ten řev, nohy jí ztuhly.

„Ange! Honem!” křičela Fam na Ange, zatímco popadla svůj dlouhý luk a z toulce šíp.

„!”

Objevilo se to na vršku útesu. Obrovská ještěrka s fialovorudou kůží a dlouhá přinejmenším deset metrů. Pán lesa. Ještěrka Iburi.

Ten plaz neměl žádná křídla, takže se podobala obrovským ještěrkám, co žily na kontinentu Begaritto. A proč se té ještěrce říkalo Iburi? Protože v oblasti, kde žila, se vždycky rozšířila nemoc Iburi. A protože květina potřebná na lék se nacházela jenom na jejím území.

A kvůli tomuto přišla skupina učenců s teorií. Řekli, že ještěrka Iburi rozsévá nemoc Iburi. Když rozšíří nemoc Iburi, její kořist přijde natrhat květinu na její vyléčení.

Ale ještě to nikdo nepotvrdil. Nicméně tato ještěrka pronásledovala tuto vesnici a šířila tam nemoc Iburi už 5 let.

Anginy rodiče, Famin otec... Tahle potvora je všechny zabila.

„AAAAAAAAAAAAAAAARGGGGGHHHHH!” zakřičela Fam, aby se posílila, a vystřelila šíp. Ten šíp letěl a s cinknutím se zabodl do šupin ještěrky.

V té chvíli se pohnula i ještěrka. Jako gekon seběhla příšernou rychlostí po útesu. Vypadalo to, že Famin šíp na ni neměl žádný vliv.

„Ange, prosím, vstaň! Utíkej!”

Po tomto Famině hlasu Ange konečně vstala. Ale neutekla okamžitě, byla nerozhodná. Taková netrpělivost zapletla Ange nohy. Nakonec se otočila a utíkala. Když to Fam viděla, také se otočila k útěku.

Ale už bylo příliš pozdě.

„GuuuAAAAAAAAAAAAAAAAA!!”

„Aaa. Gyaa. A~a~a~a!”

Tenká ještěrka Iburi dohnala svou strašlivou rychlostí Fam a svými chaotickými pohyby a ostrými zuby zahnala Fam do kouta a zahlížela na ni. Popadla ji do tlamy a zvedla ji jako panenku. Mávala s ní, zatímco Fam ječela způsobem, co se k mladé dívce nehodil, a pak ji ještěrka hodila zpět k útesu na květiny.

Ange se na to dívala. V jejích očích se odrážela Famina silueta letící vzduchem. Viděla Faminu zoufalou tvář. V tom okamžiku váhala. Napadlo ji, že své nejlepší kamarádce pomůže.

A než se nadála, ještěrka Iburi už byla před ní.

„Ach.”

Zemřu. To si Ange uvědomila.

Někdo by ji v poslední minutě mohl zachránit. Někdy měla takové klamné představy. Šálení je jenom šálení. Zatímco ve skutečnosti není možné, aby ji teď někdo přišel na pomoc. V této chvíli zemře. To byla realita.

Takže bylo jisté, že všechno po této chvíli musel být sen.

Najednou to tu ještěrku Iburi odhodilo stranou.

„Cože?”

Ange tu scénu před sebou nechápala. Ten netvor, co ji skoro zabil, najednou změnil směr. Tělo té obrovské ještěrky najednou odletělo v nemožném úhlu.

„GRRRRR...”

Ještěrce Iburi tekla z tlamy krev a horečnatě se podívala směrem, odkud přišel ten úder. Ange se také podívala tím směrem.

A tam stál muž. V tmavě šedé róbě, co se třepotala ve větru, a pod ní měl černé brnění. V levé ruce nesl nějakou trubku. Jak mu jeho lesklé hnědé vlasy tančily ve větru, kráčel k ještěrce Iburi.

„GrAAAAAAAAAAAWWWWWWW!”

Jakmile ještěrka Iburi spatřila toho muže, otevřela čelist a vyrazila po něm. K tomu muži se přiblížily obrovské tesáky, ale on tomu čelil v klidu. Toho muže to bez milosti kouslo – to Ange předpokládala.

Ale ten muž byl naživu. Ten muž chytil hlavu ještěrky. Jednou rukou zastavil pohyby obrovské ještěrky.

A pak jako by zpomaleně namířil svou levou ruku na hlavu ještěrky.

„Brokovnice!”

A pak z té trubky něco vystřelilo. Jak to Ange viděla, nevěděla, co se stalo. Ale došla k závěru, že to velmi vysokou rychlostí něco vystřelilo.

Po tomto pohledu to v mžiku skončilo. Protože hlava ještěrky Iburi už zmizela z tohoto světa.

„...”

Její hlava explodovala na milion kousků, kvůli krku, co se také dostal do síly exploze, se ještěrka převrátila na záda. Dopadla se zvukem příliš tichým na to, jak velké měla tělo. Byl to neuvěřitelný pohled. Ale z jejího odťatého krku dál prýštila jasně rudá krev.

„Fuu...”

Ten muž si povzdechl a namířil pravou rukou na mrtvolu ještěrky. A její tělo pak vzplanulo plameny. Vzduch naplnily zvuky prskání tuku a pach páleného masa.

Pak se ten muž otočil na Ange. S tím plamenem zuřícím za ním otevřel pusu, jako kdyby se mu nic nestalo.

„Ty... jsi Angelique Karentail, že?”

„He?”

Najednou potrhlým hlasem řekl něco takového.

„Nebo slečna Fam Haindora?”

Jak znáš moje jméno? Chtěla Ange říct, ale ta slova z ní nevyšla. Pořád jako ve snách potřásla hlavou. Ange si všimla, že na sebe zírali.

„Přišel jsem pomoct.”

Jak zaslechla ta slova muže v šedé róbě, Angino srdce začalo hlasitě bušit.

Část 2

Ten muž se představil jako Rudeus Greyrat. Zatímco po Ange, které srdce nezastavitelně bušilo v hrudi, použil na Fam léčivou magii a tu to v mžiku vyléčilo. Ačkoli nenabyla vědomí okamžitě, hned to vyléčilo její zranění – dokonce i zlomeniny, téměř utrženou nohu a fialové modřiny na kůži.

Vysvětlil, že ho jistý člověk požádal, aby sem přišel a pomohl jí, ale o této žádosti toho moc nevyjevil. A ani Ange neměla ponětí, kdo ho mohl požádat, aby jí pomohl.

„Co se týče toho, co se stalo, je dobře, že jsem sem dorazil včas.”

„Ach... Správně!”

Rudeus kráčel lesem, zatímco nesl Fam na zádech. Ange ho následovala s košem plným květin a bylin. Za chůze se často trápila svým vzhledem.

(Není pochyb o tom, že jsem rozcuchaná a zablácená, možná... Jo, moje tvář vypadá špinavě. Ach... co s tím mám udělat? Vypadám hrozně?)

Červenala se pokaždé, když se Rudeus otočil, a sama se odvracela, aby se skryla. Zdálo se, že Rudeovi takový přístup nevadil. Nebo spíš jako kdyby se přesvědčil, že se nemá dívat na její tvář. Aniž by se ohlížel, kráčeli v tichosti. Sem tam se ohlédl, ale vážně to bylo jen sem tam. Ange chtěla znovu spatřit Rudeovu tvář.

(E~hm, co zmůžu? Brzy dorazíme do vesnice. A pak se k němu budou chovat jako k hrdinovi. Porazil Ještěrku, zachránil vesnici. Co mám dělat, pokud na to dojde, jsem si jistá, že s ním nebudu moct mluvit...)

A pak Ange padlo do oka, jak Rudeus nesl Fam na zádech, vypálilo se jí to do sítnice. Famino bujné poprsí se úspěšně tlačilo na Rudeova záda. Jak to Ange viděla, trochu žárlila.

„Ech, no, pane Rudee!”

„Ano, copak?”

Rudeus se na ni ohlédl a Ange toho využila.

„Ohledně Fam! Není těžká?”

„To nic.”

„Ech, ale už ji neseš nějakou dobu, nejsi unavený?”

„Ne, vždycky trénuju, takže takováhle aktivita mě neunaví.”

Jak to Rudeus řekl, vyhrnul si svou róbu a ukázal jí paži. Ačkoli jeho bicepsy nebyly vidět kvůli černému brnění, jak se na to Ange dívala, zaimponovala jí ta slova „vždycky trénuju”. Pak se Rudeus udeřil jednou rukou do dlaně.

„Ach, ano. Promiň, že jsem netaktní.”

„Cože?”

(Cože, cože, čeho sis všiml?)

A Anginy oči začaly plavat.

Rudeus se usmál a ukázal své zářivě bílé zuby a řekl: „Hele, slečno Angelique, jsem trochu unavený. Dáme si krátkou přestávku?”

Jen tak mimochodem, zuby mu zářily jen v Angině klamné představě.

„Ach... Jo, promiň a taky díky za všechno, co děláš, odpočiň si, prosím... a prostě mi říkej jen Ange, prosím!”

„Ange... Dobře.”

Rudeus pomalu položil Fam na zem a pak si sám sedl na padlý strom. Ten padlý strom byl ve tvaru V. Rudeovi přišlo očividné, že by měl být přátelský, a tak seděl naproti Ange.

Ale co se týče Ange, ta si myslela... Tohle je šance a teď je to ta jediná chvilka.

(Eit!)

A tak si Ange sedla vedle Rudea.

„...!”

Ange cítila, že to Rudea trochu vyděsilo.

(Jestlipak... je mu to nepříjemné?)

Letmo se podívala na jeho tvář. Tvářil se lhostejně. Ale jeho výraz nepůsobil tak, že by se mu to nelíbilo.

Byl jenom zmatený. Tak to Ange odhadla a z úst jí okamžitě vyplula výmluva: „Za tohle se omlouvám, jsem vyděšená. No, ještě teď se pořád děsím, tak mě nech sedět vedle tebe!”

„Ach! ...Jo, pokud tím myslíš tohle.”

Jít s proudem. Ange do toho dala všechno. Až na konec svaté války.

„Ach a moc ti děkuju.”

„Ne, to nic, je to přece moje práce.”

Ačkoli Rudeův přístup vypadal nepřátelsky, očima bloumal ze strany na stranu a Ange přehlížel. Ange následovala jeho pohled. Přemýšlela, co viděl. Kolem krku měla rozepnuté knoflíčky a měla odhalenou hruď.

„!”

Ange se objala pažemi, aby se to na okamžik pokusila skrýt. Zdálo se, že její pokus byl přerušen. A ta šance pomalu odplouvala za horizont.

„...!”

Ange se snažila k Rudeovi přitisknout. Ale když se o něco posunula, Rudeus se vždycky odsunul. Nakonec byl Rudeus na konci spadlého kmene a Ange se mu přitiskla k paži.

„Totiž, pane Rudee...”

„Co... copak...”

Když Ange ucítila, že Rudeus upřel zrak na její hruď, nasucho polkla. Nebyla tak velká jako Fam. Ale rozhodně byla větší než vesnický průměr. Často od mužů ve středním věku zakoušela sexuální harašení jako „Ange, nepodáš mi lék v údolí svých prsou?”. Prsa byla ve vesnici jenom nástroj, z kterého si ostatní utahovali. Jedno Angino já je proklínalo, ale... Teď to byla zbraň.

„Říkám, že i když to byla práce, nic to nemění na tom, že jsi mi zachránil život. Vážně jsem ti za to vděčná.”

„Eeehm~... Za málo.”

„Pokud se po tomhle vrátíme do vesnice a ty se hned nevydáš na cestu zpět, můžeš zajít ke mně domů... a já ti dám nějaký dárek jako poděkování.”

„Ne, to nemůžu. Protože už na mě čeká další práce.”

Její plán neuspěl, ale Ange se nevzdávala. To proto, že Ange byla rozhodnutá dostat se na druhý konec této cesty, do Věčného města.

„Takže tak to je, takže mi aspoň dovol vyjádřit svou vděčnost, ale nic s sebou nemám... kromě svého těla.”

I když cítila, jak rudla, Ange rozevřela paže, co měla překřížené na hrudi... a co jí zakrývaly hruď. Rudeus měl oči okamžitě přilepené do těch míst.

A pak se Rudeus najednou postavil.

„Ach... pane Rudee?”

„Překvapivý útok, co nevidět budu mít záchvat své chronické nemoci, potřebuju lék!”

Zatímco to řekl, pohled měl pořád přilepený k Angině hrudi. Ale jak Ange zaslechla to slovo lék, trochu se vzpamatovala. Byla lékárnice. Myslela si, že pokud ten muž před ní měl chronickou nemoc, možná ji podnítilo její počínání.

„Ach, jsem lékárnice! Ten lék můžu namíchat, jakmile dorazíme ke mně domů.”

„Není třeba se bát, protože jsem si ho vzal s sebou.”

Když Rudeus takhle mlhavě odpověděl, zalovil pod svým brněním... A něco vytáhl zabalené v bílé látce.

Jak to Ange viděla, nepomýšlela na milostnou aférku, ale spíš ji vzrušil ten lék. Mohla by to být nějaká vracející se nemoc?

Rudeus byl mocný válečník. Měl silnou vytrvalost, takže mohl cestovat s brněním, které dokázalo zadržet útok Ještěrky Iburi. Navzdory tomu dokázal použít i léčivou magii. Na Fam použil léčivou magii pokročilého řádu. Často slýchávala, že se lidé učí léčivou a detoxikační magii zároveň. A tak možná znal i detoxikační magii.

Člověk trpící chronickou nemocí bez léku, zdálo se, jako kdyby přišel přímo z legendy. On sám nevěděl, jak tu nemoc vyléčit, a cestoval po světě v pátrání po léku.

„To je léčivo... na tvou nemoc?”

„Jo, no, něco takového.”

Ale i když řekl tohle, Rudeus vzal za okraj látky a rozprostřel ji. Ange si nejdřív myslela, že to léčivo spadne, a nakročila, aby ho chytila... Ale nic nespadlo, žádné pilulky ani léčivý prášek. Kromě látky nic neviděla.

Takže kde je ten lék? Jak o tomhle přemýšlela, Ange upoutalo něco divného a vzhlédla.

Byly to kalhotky.

Rudeus držel kalhotky. Podle velikosti patřily dospělé ženě. Kdy...? Ech. Proč. Ta... ta látka, co ještě před chvílí balila ten lék... Ne, to je ta látka. Ta látka, co držel, byly kalhotky. Cože? Proč?

„...? …?”

„Fuu...”

Zatímco se Ange zmateně dívala na Rudea, on... se zhluboka nadechl. A zabořil tvář do těch kalhotek.

„Su~tsu~u~u————... ~Haaa~~ ~~!”

A hluboce vydechl.

„Suha, zlozvyk, zlozvyk, suwa...”

Jak to řekl, dál zhluboka dýchal... Čichal a čichal a někdy si odfrkl. Naprosto ho ty kalhotky očarovaly.

„...”

Ange ten pohled zhrozil. Kvůli té scéně jí po zádech stékal studený pot, nedokázala se pohnout ani ze sebe vydat žádný zvuk. Byla dokonale nehybná, nemohla dělat nic jiného, než se v hrůze dívat na Rudea.

„Fuu...”

Za pět minut Rudeus konečně skončil se svým bizarním rituálem.

„Ach bože, skládám ti svůj dík!”

Jak to řekl, zatímco stál jako oddaný věřící modlící se ke svému bohu, pečlivě ty kalhotky složil a vrátil si je do náprsenky.

„...”

Ange nevěděla, jak na to má zareagovat, jediné, co dokázala vypravit z úst, bylo „pacpac”. Její mysl nedokázala udržet krk s nynější situací. Myslela si, že to je její šance, a pak se najednou objevily kalhotky a... Nedokázala pochopit, co se zrovna stalo.

„Svatá relikvie má přece jenom omezené použití.”

Ale jedno jí došlo. Rudeovo chování roztříštilo její iluze na kusy. Ano, Angina láska na první pohled se okamžitě rozpadla.

„No, copak, slečno Ange?”

„...Já, já, to nic...”

Probrala se ze svého snu.

Část 3

Pak se Ange neobřadně vrátila do vesnice. Než se tam dostali, Rudeus jí svěřil Fam.

„Protože se ve vesnici nebudu zastavovat, omluvím se.”

„...Dobře. …Dobře.”

Jak Ange slyšela jeho slova, dokázala akorát přikývnout. Tu bizarní scénu měla pořád vpálenou do mysli.

„Takže opatruj se.”

Pak najednou... se zastavil, jako kdyby si na něco vzpomněl. Rudeus se zastavil a otočil se tváří k Ange. Ohlédl se.

„No, slečno Ange, nezmínila jsi předtím odměnu?”

Jak Ange zaslechla jeho slova, přeběhl jí mráz po zádech. Děkuju. Jo. Když to uvážila, vážně jí zachránil život. Pokud ji o něco požádá, nemůže ho odmítnout. Bez ohledu na to, jak moc chtěla utéct od toho psychologicky nechutného muže před sebou... Ange nebyla až tak nevděčná.

„Ech, uch... takže tak nějak mě trápí, že chceš taky moje kalhotky?”

„Ne, to nepotřebuju. Ale potřebuju, abys něco udělala.”

„A co by to mělo být?”

(Ach, co mám dělat. Určitě to musí být něco neuvěřitelně zvráceného.)

Angina odhodlaná tvář zbledla.

„...”

Když Rudeus viděl Anginu reakci, poškrábal se ve vlasech v týle a zamumlal: „No, co mám říct...” A pak něco vytáhl z ruksaku. Obrázkovou knížku s figurínou.

„Takže Ange, až se ti narodí děti, přečti jim prosím tuhle knížku. Přečti jim tuhle obrázkovou knížku a řekni jim, že kmen Supardů není jako Iburi.”

„Prosím? Hm? Supa?”

„Tohle je kmen Supardů.”

„Kmen Supardů...”

Když Ange zaslechla ta absurdně podivná slova, oči jí začaly plavat.

„Na konci knížky je tabulka, co vysvětluje, jak ty znaky číst, takže se to dá použít i na to, jak naučit děti číst. Jenom tohle, děkuju.”

Jak to řekl, Rudeus jí dal knížku a figurínu do rukou a odešel. Ange měla v rukách figurínu příslušníka magické rasy se zelenými vlasy a obrázkovou knížku. Stačil jediný pohled na tu figurínu kmene Supardů a byla vyděšená. Byla neuvěřitelně detailní a nabarvená jasnými barvami. Zdálo se, že každou chvilkou obživne.

Obrázek toho strašného démona. Měla nutkání ji na místě odhodit. Ale kvůli tomu, že to byla žádost člověka, co ji zachránil, to uvážila.

„...Tak se podívám?”

Kmen Supardů.

Nikdy se s nimi nesetkala, ale věděla o nich. Kmen Supardů, co znala, byl stejně děsivý jako Iburi. Když byla malá a když udělala něco špatného, rodiče jí pohrozili tím, že ji sní Supard. Vážně existovala jiná historka, v které kmen Supardů nebyl špatný?

(Proč něco takového...)

Ange nevěděla, co s takovou divnou žádostí dělat, a tak zmáčkla hlavu figuríny.

„Ach...”

A pak té figurce slezly vlasy. Teď měla v ruce válečníka s mužnou tváří a kopím v ruce.

„Skvělý.”

Jak to Ange spatřila, zasmála se.

Nevěděla, co měl Rudeus v úmyslu. Ale požádal ji o to člověk, co ji zachránil. A tak udělejme, jak chtěl. Tak se Ange rozhodla.




Za pár let.

Jelikož tehdy Ange vyléčila Dochina z nemoci Iburi, vybrali mu ji jako druhou manželku, když se stal starostou. Dochin byl obyčejný muž, ale byl tak pilný, že to ani nebylo srandovní.

Ale nebyl to úchyl. Ange za to byla vděčná a vychovávala své děti, zatímco jim četla tu obrázkovou knížku. Časem se ta pohádka z obrázkové knížky stala pro děti z vesnice základem. Historka o plešatém válečníkovi z kmene Supardů, co vykonával spravedlnost. Později se rozšířila do okolních vesnic...

Ale... To je zase na jindy.




[Poznámka k dalšímu příběhu]

Rudeus, co jen stěží unikl pokušení zahnout. Když se jak fyzicky, tak mentálně vyčerpaný konečně vrátil domů. Ale Erisina sobeckost ho okamžitě praštila, jen co přišel domů v pátrání po léčbě od své dcerky!

Další epizoda 192 nezaměstnané reinkarnace „Vypůjčená kočka”.

– Tyran nevrací, co si půjčil.
-------------------------------------------------

~ Konečně přeloženo. ~ 

~ Dovoluji si poznamenat, že se v této kapitole jedná o velmi volný překlad po konzultaci s originálem a několika anglickými verzemi  (jen tak mimochodem to bylo všechno plácání, co nedávalo smysl (takový vágní Japonec, co řekne půlku věty a očekává, že si posluchač doplní druhou půlku dle kontextu, je vážně osina v zadku)), aby z toho vzniklo něco srozumitelného. RIP, já. ~

~ Anginy rodiče na začátku kapitoly zabil goblin a v půlce to svalili na ještěrku Iburi ¯\_(ツ)_/¯ ~

<Předchozí>...<Následující>