Kapitola 192 - Vypůjčená kočka (1)

Část 1

Tentokrát jsem práci zakončil v bezpečí.

Zachránit lovkyni Fam Haindoru, co měla v tom lese umřít. Když jsem slyšel podrobnosti mise, myslel jsem si, že to bude snadná práce. Vyléčit syna starosty detoxikační magií a zbavit se toho falešného draka v lese. Bylo to velmi snadné.

Co jsem nevěděl, bylo, že Fam už byla v tom lese. Po nervózním pronásledování se mi konečně podařilo je dohnat, ale Fam byla skoro mrtvá. To bylo nebezpečné. Když jsem se k ní dostal, už byla v bezvědomí, kvůli čemuž jsem se orosil studeným potem.

Zatímco jsem ji nesl na zádech, neustále jsem ji léčil léčivou magií.

Zároveň s Fam byla lékárnice Ange.

Také byla nebezpečná. Příliš bujná. Ta dívka byla rozhodně femme fatale. Jedno pochybení a mohla mě srazit k zemi.

Byla by to okamžitá smrt, kdybych si s sebou jen pro případ nevzal repliku Božského artefaktu.

Samozřejmě jsem si chtěl vzít originál, co je pořád uložený v oltáři, ale neměl jsem na výběr. Kdyby mě druhá strana požádala, abych je vrátil, neměl bych na výběr a musel bych je vrátit. Takže tohle byla jediná možnost.

„Fuu...”

Každopádně bych se měl radši rychle dostat domů.

Jít domů a pohladit svou dceru po vlasech. Na večeři si dát rýži, co Aisha uvařila, a jakmile padne noc, dělat se svými manželkami erotické věci.

Nebylo by přehnané říct, že to byl smysl mé existence. Také není přehnané říct, že se ve svém každodenním životě vracím domů jen kvůli tomu.

Zatímco jsem přemýšlel o těchto věcech, dorazil jsem domů.

Jak jsem přišel k vchodové bráně, Beet najednou pohnul větvemi a otevřel mi dveře.

Od kdy to dokázal? Jestlipak to jsou teď automatické dveře.

Ne~

Pásovec Jirou nebyl ve svém pelechu. Možná byl pořád s Roxy ve škole. Zenith si vychutnávala oběd v zahradě, zatímco Lilia věšela prádlo. Když mě spatřila, sklonila hlavu a zašla do domu.

„Jsem doma.”

„Ach, to je hlas mého bratra! Vítej doma, brácho! Promiň, tvoje sestra má teď trochu napilno, abych tě mohla uvítat, ale aspoň můžu říct vítej zpět!”

Tenhle hlas jsem slyšel ze sklepení. Byl to Aishin hlas.

„Slyším tě.”

Co Aisha dělala? Jestlipak přerovnávala svoje hnojivo?

„Vítej doma, Rudi.”

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, přišla ke mně z obýváku Sylphy. Za ní byla Lucy, následovala ji jako kachnička.

„Jsem doma, Sylphy... tentokrát jsem tak unavený.”

„Dobrá práce.”

Sylphy mi vzala róbu a pak ji oprášila několika poklepáním a pověsila ji. Jen tak mimochodem, magické brnění jsem nechal v kanceláři.

Vedle dveří jsem nainstaloval velké zrcadlo. Vypadal jsem jako mladý muž, co se zrovna dostal do společnosti tohoto světa.

Ale mé dnešní já bylo celkem unavené. Cítil jsem se jako úředník, co zrovna přišel z práce domů.

„Tati, vítej doma.”

A když jsem se na sebe podívala do zrcadla, uvítala mě Lucy. Vlasy měla jasně hnědé a vypadala důstojně. Teď jí byly skoro tři roky a tvář měla pěknou jako malý elf. Ouška měla menší než její matka, ale velmi se Sylphy podobala, když byla malá.

Přesně takhle tam v tichosti stála a uvítala mě.

Ach! Tati, vítej zpět!

Aaa!

„Lucy~~~~ jsem doma!”

Když jsem se ji pokusil obejmout, najednou utekla a schovala se za Sylphy.

Upírala na mě ostražitý pohled. Šok! Ach, to vypadám tak nebezpečně?

Fňuk.

„No tak, Lucy.”

„Neeeeee~~~~”

Sylphy ji pokárala a natáhla její ruku ke mně. Okamžitě jsem ji chytil. Lucina ruka byla velmi malá a teplá.

Sylphy měla pravdu, měla vyšší tělesnou teplotu než normální lidé. Možná to bylo tím, že byla trochu vyhublá. Nebo to možná byla charakteristika elfí rasy?

Och? Ne, Lucy, hm, hm... pusinku, prostě dej tátovi pusu na tvář na uvítanou, uhehe.

„Nee, píchá to!”

Když jsem se ji snažil políbit, rychle se tomu vyhnula.

Tak mě tak napadá, že jsem se při práci neholil. Lituju toho, lituju. Každopádně i když jsem se trochu zdráhal, prozatím přestanu.

Jo, nechtěl jsem ji nutit, když nechtěla. Nechtěl jsem, aby mě nenáviděla.

Když jsem dal Lucy na zem, okamžitě odběhla do jídelny, prchla ode mě. Vážně mě tak moc nenáviděla? (´・ω・`)

„Ach jo, ta Lucy...” povzdechla si Sylphy s rukou založenou v bok.

Ale já si myslím, že v porovnání s dřívějškem se mi Lucy začínala otvírat. Už mi říkala tati a netvářila se, jako kdyby říkala: Kdo je tenhle chlápek? Měl jsem pocit, že mezi námi byla pořád mezera... ale s tím se nedalo nic dělat.

„Ach...”

Prozatím jsem objal Sylphy, abych nabyl zpět to teplo, o které jsem přišel. A přitom jsem ji líbal a osahával prdelku.

„No vážně, Rudi...”

Ach, tak nějak mě to vzrušilo. Jestlipak bych ji hned teď mohl vzít do ložnice. Ale dělat to, když jsou děti pořád vzhůru...

„Teď to nemůžeme dělat, až později.”

„Dobře.”

Jak mi to řekla, pustil jsem ji. Každopádně až se pomiluji se svými manželkami, odvane to tu vůni femme fatale.

„Kde je Lara a Roxy?”

„Lara je v obýváku a Roxy je pořád ve škole.”

Po Sylphině odpovědi jsem ji následoval do obýváku.

Lara spala v kolébce. Lara Greyratová. Moje druhá dcera.

Dítě s nádhernými modrými vlasy. Ale možná to bylo tím, že měla kamennou tvář, přišlo mi, že jsem kolem její postýlky slyšel spoustu intenzivních zvukových efektů „ba~”. Leo se stočil pod kolébkou. No, nebudu se strkat mezi něj a jeho ceněného svěřence.

„Laro, jsem doma.”

„U~ach!”

I když byla Lara pořád malá, už mi rozuměla. Ačkoli od jejího narození neuplynul ani rok. Bylo možné, že děti mého domu byli géniové. Nebo to tentokrát byl možná reinkarnovaný člověk.

Ale na angličtinu nebo japonštinu nezareagovala jako obvykle.

Ale nikdy jsem ji nepřiměl říct: „Děkujeme za tvou píli, teď si prosím chvilku odpočiň.” Ne, to bylo pravděpodobně tím jejím kamenným výrazem. Jestlipak z ní v budoucnu vyroste hrdě vyhlížející dívka.

„Lara moc nepláče a ani se nesměje, takže mě to trochu trápí...”

Sylphy se o Laru bála jinak než já. Ačkoli já si myslel, že to je v pohodě. Tím myslím, dokonce i já jsem byl dřív takový. Tímhle se nemusíme trápit. Není o tom pochyb. No, ale stejně jsem chápal Sylphiny starosti. Chování k člověku s mentálním postižením bylo na tomto světě velmi jiné než na mém původním světě.

„No, to nic. I kdyby se něco stalo, je součástí naší rodiny.”

„Já vím, ale mám pocit, že by se za to Roxy cítila odpovědná.”

„Pokud na to přijde, s láskou ji obejmu,” řekl jsem Sylphy, zatímco jsem hladil Lea, co mi přišel olíznout ruku.

Ale bylo pravděpodobné, že by se za to Roxy cítila zodpovědná. Já jsem byl jen vážně šťastný, že jsem měl další dceru... Tak nějak jsem přemýšlel, že Roxy projevovala svou perfekcionalistickou tvář.

„Hm?”

A tehdy jsem si něčeho všiml. Nebyla tu Eris. Vždycky s Aishou soupeřila, kdo mě uvítá jako první.

A vždycky mě přiměla sáhnout si na její bříško a říkala „Ano!”. Aby dala najevo, že vytrvale roste. V takových chvílích jsem jí taky vždycky promnul prsa a ona mě na oplátku zmlátila. Vždycky to byl takový vzorec, ale... Dneska k tomu z nějakého důvodu nedošlo. Copak se jí asi stalo?

„Kde je Eris?”

„Ach.” Když jsem se na to zeptal, Sylphy se zatvářila utrápeně. „Tak nějak se dneska ráno neshodly s Aishou.”

„Ech? Cože? To myslíš, že se pohádaly?”

„Pohádaly...? Jestlipak se tomu dá říkat hádka... hmmm...” odpověděla Sylphy mlhavě.

Jeden pohled měl cenu stovky vysvětlení.

„Rozumím, podívám se na to.”

„Dobře.”

Když jsem Laru pohladil po vlasech, odešel jsem z místnosti. Jen tak mimochodem, Lucy se na nás dívala mezerou mezi dveřmi, ale když jsme se střetli pohledem, rychle s cupitáním utekla do druhého patra. I když jsem měl nutkání Lucy pronásledovat, nejdřív jsem šel ke sklepení.

Část 2

Když jsme sešli po schodech dolů do sklepa, našli jsme Aishu, jak klepe na dveře od sklepa.

„Sestři Eris, no tak, už máme doma Lea, Jiroua a Beata.”

„Já vím!”

Aisha klepala na dveře a Eris odpovídala z druhé strany.

„Co se děje?”

Když Aisha zaslechla můj hlas, otočila hlavu. „Ach, brácho, poslouchej! Vypadá to, že Eris dneska ráno našla divokou kočku, od dnešního rána neustále mňouká.”

„Kočka.”

Takže to byla kočka. No, Eris byla vskutku milovnice zvířat.

Já je v nitru zase až tak nemiloval. Ale Lea jsem měl celkem rád, takže myslím, že jsem na straně psů. Dobrou vůli musíme oplácet dobrou vůlí.

„Ne že bych kočky nenáviděla, ale copak už doma nemáme tři jiné mazlíčky? A tak jsem jí řekla, aby se tě aspoň zeptala na svolení, ale ona prostě neposlouchá.”

Aha. Vypadalo to, že bylo třeba mého zásahu. Projednou jsem byl hlava rodiny.

„Můžeme si ji nechat.”

„Vážně?!”

Z druhé strany dveří byl slyšet radostný hlas. Myslím, že jednou za čas bych měl těhotnou Eris rozmazlovat. Jedna kočka nebo dvě domácnost moc neovlivní, je to celkem levné.

„Ale máme miminko a Lucy a já nebudu moc často doma. Takže ji musíš řádně vycvičit.”

„Samozřejmě! Já vím!”

Když Aisha zaslechla Erisin radostný hlas, otočila se tváří ke mně. „Ach jo~, pak musím obětovat extra čas na nákup jejího jídla.”

Ach, takže to Aishe přidávalo práci... Možná že se její měrka tolerance při starání o těhotnou Eris blíží maxima.

„Aisho, promiň.”

„Tím se netrap, brácho. Přece jenom jsi k tomu svolil.”

„Promiň, později ti to vynahradím.”

„Ach jo, tak potom nemám co říct...”

Když jsem ji jemně pohladil po vlasech, nálada se jí tak nějak zlepšila. Ale možná proto, že jsem ji zároveň cuchal, se tvářila trochu komplikovaně.

„Tak Eris, otevři prosím dveře.”

„Dobře.”

Jak to řekla, dveře do sklepa se pomalu otevřely. Zevnitř se ukázala Eris se rty s koutky stočenými dolů. Neprojevovala žádné znaky slabosti, které těhotné ženy obvykle mívaly. Takže takhle šermířky řádu krále braly těhotenství.

„...”

A těmi otevřenými dveřmi jsem se podíval do sklepa. Prohlédl jsem si kočku, co seděla ve sklepě, dýchala hluboce a měla kolem krku obojek. Byla to úžasná kočka. Ačkoli byla špinavá, uši měla vzpřímené a ocasem mávala ze strany na stranu.

Nejenom to. Jako první jsem si všiml jejích prsou.

Velká prsa. Přemýšlel jsem, jestli byla stejně velká jako ta Erisina.

Měla na sobě roztrhané hadry, které jí jen stěží zakrývaly hruď a boky. Vláčná a baculatá stehna, zdravě hnědá pokožka a ocas, co se volně pohyboval.

„Ach! Šéfe, dlouho jsme se neviděli, mňau! Na tuhle laskavost nikdy nezapomenu mňau!”

„Dneska ráno jsem ji našla po cestě domů! Jmenuje se Rinia!”

Rinia Dedorudia. Moje seniorka. Žena ze zvířecí rasy, co před pár roky vystudovala magickou univerzitu. Aa~ takové vzpomínky.

Chápu. Dobrá.

„Vyhoďte ji!”

„Ne!”

Dveře se mi zabouchly před nosem.

Část 3

Trvalo nám hodinu, než se dveře zase otevřely. Přičemž poté jsme se rozhodli přesunout do obýváku, abychom si vyslechli její historku.

Každopádně to vypadalo, že Eris Riniu našla, když doprovázela Lea na procházce.

Eris už byla v pátém měsíci těhotenství. Když se její stav stabilizoval, zase začala Lea venčit.

Její první cvičení je lehká chůze. Rozhodně jsem cítil její silnou vůli. No, také si myslím, že lehké cvičení není pro těhotné ženy špatné.

K tomu incidentu došlo, zatímco kráčeli v okolí trhu s otroky.

Řekla, že Rinia nejdřív najednou vyskočila z úkrytu. A pak ji následovalo pár drsných mužů. Smutné na tom bylo, že Riniu chytili za ocas... tak to bylo. Když to Eris viděla, okamžitě se rozhodla.

Vytasila meč od pasu, vyrazila té ubohé duši nekomimi na pomoc a sekla do oblasti mezi těma dvěma skupinami. Pak si vítězoslavně donesla válečnou kořist, Riniu, domů.

„To já jsem jí pomohla, takže je moje! Vychovám ji!”

A Eris byla odhodlaná. Nárokovala si Riniu jako loupežník.

„...A-ano, jsem majetek paní Eris mňau!” řekla Rinia a položila si uši nad Erisino koleno. Pořád se třásla, ale já na jejím zaobleném těle viděl jenom menší rozechvění.

Třásla se strachy. Podlízat silnému, to byl zákon zvířat.

No, to bylo v pořádku, ale...

„Jen tak mimochodem, Rinio, proč jsi byla na ulici? Ne, co děláš tady ve městě?”

No ano, ten den, kdy jsme se s Riniou rozešli při večerním slunci. Řekla, že se stane skvělým kupcem, zatímco s tou svou vznešenou siluetou vyšla z města. A teď na sobě měla hadry jako otrok a vypadala špinavě.

„Chceš to slyšet, mňau? Je to dlouhá historka, plná slz...”

„Dej mi krátké shrnutí.”

„Mňau.”

Když dostudovala, odešla z města a řekla, že se stane kupcem. V Asurském království nakoupila zboží a vzala ho na sever a prodala ho. Pak nakoupila zboží na severu a prodala ho v Asurském království. Jinými slovy pracovala jako prodejce.

Kvůli tomu si na půjčku koupila koňský potah. Využila této příležitosti a také naskladnila zboží. To také na dluh.

Obvykle byste šli pěšky z města do města a opakovali to, dokud jste postupně nevydělali, ale... Zkrátka chtěla vydělat hodně naráz.

A kvůli tomu se úrok z dluhu zvýšil a byla pořád v mínusu. No, to je dané. Každý den žila v chudobě. Zdálo se, že své dluhy po málu splácela, ale nevěděla, kdy ho splatí úplně, a tak to tak pokračovalo.

Takhle žila a doufala, že se jednou na světě proslaví. Kupec, co patřil ke skupině, od které si Rinia půjčila peníze, za ní přišel a mluvil s ní. Nadšeně mluvil o tom, aby něčím ten dluh splatila. Ale při pohledu na její podnikání to nešlo dobře.

[Ten dluh nevymažeš, ale je možné se stát členem skupiny. Tak bude mnohem snazší splácet. Aby se člověk stal členem, bylo třeba zaplatit administrativní poplatek 20 asurských zlaťáků, ale později se to člověku vrátí. Zbytek dluhu můžeš splatit později. Jakmile vypíšeš směnku, zbytek mi svěř.]

Rinia pokračovala ve své historce.

Když jsem to slyšel, vážně to znělo podezřele. A ta kočka jim úspěšně skočila na rybu. Rinia přišla o svých 20 asurských zlaťáků, aby si koupila odznak členů Obchodní komory. Ale ten jasně rudý členský odznak byl falešný. Když bylo na čase, aby odevzdala další splátku dluhu a ona výběrčímu ukázala odznak Obchodní komory, ten chlápek se na ni díval, jako kdyby říkal: „Co to jako děláš?” A okamžitě si všimli, že ten odznak byl falešný.

Ale směnka byla pravá. Riniin dluh narostl o 20 asurských zlatých.

Asurské zlaťáky byly nejcennější zlaté mince na tomto světě. 20 asurských zlatých a úrok z toho byl rozhodně velká suma. Rinia byla původně až po krk v úrocích z předchozího dluhu. A s tímto novým dluhem to nedokázala splácet. Zabavili jí vůz a Riniu vzali do vazby.

„Podvedli mě a takhle mě nakonec prodali otrokářovi.”

Myslím, že půlka z toho byla její vlastní chyba, ale... No, podvod je podvod. To ten podvodník byl ten špatný.

„Hmm.”

Ačkoli už došlo na tohle. Eris už zranila otrokářovy asistenty a to byl problém.

V domě byly děti. Za takových okolností nechci mít zlosyny za nepřátele.

„...Copak je na tom špatného?...”

„Šéfe, pomoz mi, mňau. Za každou cenu, mňau... Nechci se stát otrokem, mňau...” prosila mě Rinia se sepnutýma rukama. Měla na sobě hadry a obojek. Tak nějak to bylo erotické.

„Rinio... ty...”

„Ano, mňau~?”

„Už tě oddělali?”

„Mňau?”

Než mohla Rinia vstát, najednou jsem se díval na strop. Vybuchla tu pěst Boreasů a mě to shodilo ze židle.

„Rudee! Posloucháš vůbec, co říká?!”

„Správně, Rudi, vůbec nevíš, co to je takt.”

„Brácho, jsi nejhorší.”

Dámy mě vážně pokáraly.

„Omlouvám se.”

Takže se teď upřímně omluvíme. Jo, správně. No ano, bylo to trochu moc vulgární.

„Promiňte, že to říkám, mňau! Mňau! Pořád jsem neposkvrněná dívka, mňau! Kvůli tomu moje hodnota jako otrokyně stoupla!”

„Chápu, díky.”

Nevím, proč jsem to musel slyšet. Musel jsem se tak nějak přesvědčit, jestli na ní nenechali nějaké mentální trauma. Kaju se.

Ale i tak, její hodnota vzrostla. Dokonce i na tomto světě existovali lidé, co si vážili panenství. Tak mě tak napadá, ve Velkém lese přebýval jednorožec.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, něčeho jsem si na svém těle všiml.

Bolel mě nos. Když jsem to prozkoumal, tekla mi krev. Sylphy rychlými pohyby aplikovala léčivou magii.

„Ach jo~ ale trochu mě to trápí.”

Eris už zaútočila na otrokáře. Určitě se musí cítit pokořeně a přijdou se nám pomstít. Tak nějak s tím musím něco udělat...

Buď jim v míru vrátím Riniu. Nebo naprosto rozdrtím nepřátelského otrokáře. Pokud si vyberu to druhé, obávám se, že Norn unesou ohavným způsobem... Každopádně, kdybychom Riniu opustili, cítili bychom se provinile.

Byla to moje kamarádka. Ehmmmm.

„Promiňte~!”

A od brány jsme zaslechli něčí hlas. Neznal jsem žádného muže s takovým hlasem, ale Rinia za mnou sebou najednou trhla a skočila za pohovku, aby se skryla.

„To jsou oni, mňau!”

Evidentně to byl otrokář.
-------------------------------------------------

~ Jelikož je to dlouhá kapitola, rozdělila jsem ji na půlku. Pro druhou část si přijďte zase zítra. ~

<Předchozí>...<Následující>