Kapitola 147 - Bědování

Část 1

Tři dny poté, co se Nanahoshi zhroutila.

Nanahoshi ještě stále nenabyla vědomí. Proč vyzvrátila krev se neví.

Když se Sylphy vydala hledat pomoc, rychle přišel Arumanfi a odnesl Nanahoshi na ošetřovnu.

Mezitím jsem já všechny obešel a informoval je o situaci. Nanahoshi se nevedlo dobře. Během aktivování detoxikační magie vyzvrátila krev a zhroutila se. Zrovna teď byla na ošetřovně a ošetřovali ji. Po pravdě řečeno se všechno stalo tak náhle, že nevím žádné podrobnosti. Ačkoli byli všichni ustaraní, přijali to.

Zrovna teď byla Nanahoshi v péči Yuruzu Kajícné. Yuruzu Kajícná měla schopnost léčit. Byla schopna přenést zdraví a vitalitu z jednoho člověka na druhého. Jelikož to funguje na jiném principu než detoxikační magie, zdá se, že to zabírá na nemoci, které se nedají léčit detoxikací... Ale její schopnost nefungovala sama o sobě a musela spolupracovat s jiným člověkem. Sylphy se bez váhání nabídla ku pomoci.

Sylphy si lehla vedle Nanahoshi a léčba začala. Ale Nanahoshi ještě nenabyla vědomí, výraz v tváři měla pochmurný a neustále kašlala.

„Karowante, jak jí je”

Když Pergius viděl Nanahoshi v tomto stavu, rozkázal dalšímu svému podřízenému, aby udělal diagnózu. Karowante Chápavý. Měl moc odkrýt sílu cílového člověka a jeho tajemství. A u nemocných také jejich stav. Něco jako rentgenový pohled. Když si Nanahoshi prohlédl, zakroutil hlavou.

„Tohle je mimo Yuruzinu schopnost.”

„Zkoumej v knihovně.”

„Ano.”

Po tomhle začal Pergius a jeho podřízení pátrat po názvu a léčbě Nanahoshiny nemoci. Snažili se spárovat Nanahosiny symptomy se záznamy v knihovně. Nabídl jsem se, že pomůžu, ale odmítli mě. Cizí lidé do knihovny nesmí vstoupit. Yuruzu samozřejmě pokračovala v léčbě, takže Sylphy nikdy nevycházela z ošetřovny.

Nakonec nebylo nic, co bych mohl dělat.

Samozřejmě jsem ty tři dny jen tak neseděl a nic nedělal. Jednou jsem se vrátil domů, abych Roxy informoval o situaci. Nanahoshi onemocněla a Sylphy pomáhá s léčbou. Takže může nějakou dobu trvat, než se vrátíme.

Roxy se s tou informací okamžitě dala do pohybu. Pomohla nám kontaktovat školu a požádala o dovolenou a také rodině vysvětlila situaci. A mě pak řekla, abych dům nechal na ní. Byla mnohem vyrovnanější než já. Už si na takové situace zvykla. Nakonec jsem nic nezvládl. O všechno se postarali druzí. Informoval jsem Aishu a Norn, že se vrátím později, vzal si náhradní oblečení a vrátil se do Nebeského paláce.

Dokonce ani doma jsem neměl co dělat. Mohl jsem se akorát modlit, aby Nanahoshi byla v bezpečí.

„...Nanahoshi, uzdraví se?”

Ostatní nemohli nic dělat jako já. Obzvláště Cliff. Trávil čas modlením v kapli v paláci.

„Všechno je v rukách pána Milise,” řekl Cliff se sepjatýma rukama a zavřenýma očima. Modlit se k Bohu během krizových okamžiků. Nikdy jsem vážně nevěřil v náboženské otázky. Na tomto světě jsem věřil v ty, co mi nabídli pomocnou ruku. Ale dokonce i já jsem chápal, že zrovna teď mi modlitba k Roxy a Sylphy nepřinese žádnou útěchu.

„...”

Najednou jsem si vybavil film, co jsem kdysi shlédl. Mistrovské dílo o invazi mimozemšťanů. Ti se svou zdrcující technologií lidstvo málem vyhladili. A přesto na konci filmu veškerá mašinérie přestala najednou fungovat. Mimozemšťané neměli žádnou imunitu vůči pozemským patogenům a všichni zahynuli.

Nanahoshi přišla z jiného světa. Byla jiná než já, co se znovu zrodil. Nestárla, neměla magii, a proto nemohla použít žádný magický nástroj. Možná se to netýkalo jenom magie, možná neměla žádnou imunitu.

Ale pokud by to byla pravda, pak měla onemocnět už dávno. K Metastázové události došlo před 8 lety. A Nanahoshi přišla na tento svět také před 8 lety. Není důvod, aby se to stalo teď.

„...”

Ta dívka. Vážně umře...?

Proč se to stalo?

Část 2

Čtyři dny poté, co se Nanahoshi zhroutila. Nás svolali ke kulatému stolu. Kromě Yuruzu byli přítomni všichni služebníci. Pergius seděl před nimi. Seděl v luxusní velké židli a jeho služebníci stáli za ním.

„Prosím, posaďte se.”

Po Sylvarilině návrhu jsme se posadili. Nebyla tu Sylphy, co pomáhala Yuruzu s léčbou. Dohromady sedm lidí.

„Diagnostikovali jsme slečnu Nanahoshi.”

Jakmile jsme se usadili, Sylvaril předstoupila a nahlásila. Konečně jsme to věděli.

„Slečna Nanahoshi trpí Odčerpávacím syndromem.”

Odčerpávací syndrom. Nikdy jsem o tom neslyšel. Když jsem se rozhlédl kolem, vypadalo to, že ani nikdo jiný. Dokonce i někdo tak informovaný jako Cliff nic nevěděl.

„Dá se čekat, že jste o tom nikdy neslyšeli. Je to nemoc z dob dávno minulých, když lidé měli mnohem méně magické moci než nyní. Pokud se dítě narodí s nulovou magickou kapacitou, pak to dítě bez výjimky zakusí podobné symptomy a do desíti let umře.”

Takže to samé jako u Nanahoshi. Ačkoli jí není 10, teď byla na tomto světě 8 let. A neměla ani ždibec magie... Aspoň to není Sylphina chyba. Díky bohu.

„Podle záznamů lidé bez magické moci pohlcovali zvnějšku nepatrné dávky magie a po deseti letech, kdy se v jejich tělech hromadila, z toho vznikla nemoc...”

Bez magie byla jejich schopnost absorbovat magii zvnějšku nepatrná. Sice nevím podrobnosti, ale hádám, že magie je svým způsobem jako bakterie. U lidí s magickou mocí dobré bakterie zabijí ty špatné. Ale u lidí bez moci se ty špatné bakterie akorát hromadí. Nevíme, jak přesně můžeme těm záznamům důvěřovat. Ale dává to smysl.

„Je tam zaznamenaný lék?”

„Ne. Podle těch záznamů byla tato nemoc před 7 tisíci lety vymýcena, když se u lidstva zvýšila magická moc.”

Před 7 tisíci lety, takže během první Velké války lidí proti démonům. Vzpomínám si, že ta válka zuřila skoro tisíc let. Způsobila různé druhy pokroku. A lidstvo se různými způsoby zlepšilo. Jedním vedlejším efektem bylo vymýcení této nemoci. To je také možné.

Hm, před 7 tisíci lety. Nemohlo být moc textů, co přežilo takové pustošení času. Že našli název nemoci, už byl sám o sobě zázrak.

„Takže co uděláme?”

„Zastavíme čas.”

Na mou otázku neodpověděla Sylvaril. Ale spíš klidně usazený Pergius.

„Půjčíme si moc Sukeakota Časového a zastavíme Nanahoshi čas,” prohlásil Pergius a jeden muž předstoupil. Měl masku s vysunutými ústy. Maska Hyottoko nebo spíš víc jako plynová maska. To byl Sukeakoto Časový.

Podle toho, co jsem si vybavoval, měl schopnost zastavit čas pro každého, koho se dotkne. Tím čas samozřejmě zamrzne i pro něj. Ale s touto jeho schopností mohl té nemoci zabránit ve zhoršení a smrti. Ale kdo ví, jako dlouho to dokázal udržovat. A ani se tím neřešilo jádro problému.

„Aha a pak co?”

„Zkontaktovat lidi na zemi a najít lék.”

Och.

To by mohlo fungovat. Nikdo neodmítne člověka jako je Pergius.

„Ale zůstává otázkou, kdo Nanahoshi pomůže.”

„Neexistuje nějaký způsob, jak využít vlivu váženého Obrněného draka?”

„Nanahoshi a já jsme jenom spolupracovníci. Nebudu kvůli ní dlužit laskavosti.”

Není to trochu chladné? Ale přesto neznám přesný stav jejich vztahu, takže nemám právo namítat.

„Nevykládejte si to špatně. Jako hostům svého paláce vám nabídnu minimum asistence. Ale nečekejte všechno. Mým základním cílem je najít a zničit Laplace.”

Jinými slovy kvůli té práci, co se vztahuje k pozorování Laplace, neudělá víc, než je nezbytně nutné k pomoci. A ani se nezaváže druhým. Protože prokázaná laskavost vyžaduje odplatu. A zvláště když se jedná o lék dlouho vymýcené nemoci. Druhá strana by na oplátku určitě očekávala něco velkého. Pergius neměl důvod zacházet kvůli Nanahoshi tak daleko.

Ne, vlastně měl spoustu důvodů, proč to nedělat. Udržovat Nanahoshi naživu je všechno, co udělá. Odmítá udělat cokoli dalšího. Pokud chce někdo pomoct, pak má svobodu jednat. Takový byl význam za Pergiovými slovy. Tak by to mělo být.

„...Takže se prostě budete dívat, jak Nanahoshi umře?!”

To zakřičel Cliff. Postavil se a zaječel na Pergia.

„Kdy jsem to řekl?”

„Lži. Někdo jako by v tak úchvatném paláci a s tolika schopnými služebníky! Rozhodně dokážete najít lék!”

Když si Pergius Cliffa vyslechl, zvedl obočí. „Nemám důvod pomoci.”

„Přestaňte s žerty! Pomoci slabým je povinností silných!”

„Pšt, neházej na nás ta odporná Milisova učení.”

„Cos to řekl!”

Cliff se rozvášnil a bez rozmyslu to vyhrkl. Je to Milisův věřící. Milisova církev se v mnohém podobala křesťanství. Je možné, že také nabádá k nabídnutí pomocné ruky ztraceným ovečkám a podobně.

Ale říct něco takového Pergiovi je nepatřičné. Pergius má svoje vlastní starosti. 400 let konal jen s jediným cílem na paměti.

Pergius si vskutku přeje prostřednictvím Nanahoshi nabýt znalost povolávání z jiného světa. Ale to je až na druhém místě po Laplacovi. Jenom způsob, jak zabít čas.

„Jinými slovy se jen budete dívat, jak Nanahoshi umře! Pokud hodláte pomoct, pomozte až do konce.” Cliff vstal tak prudce, že se židle překotila.

„Cliffe, přestaň!” zakřičela na něj Elinalize. A ztěžka mu položila ruku na rameno, aby mu zabránila v dalším jednání. „Cliffe, chápu, jak se cítíš, ale ovládej se.”

„...”

„Nechci tě kvůli tomuhle ztratit.”

Když se člověk rozhlédl, všech 11 služebníků bylo v bojovém postavení. Když Pergius viděl, že Elinalize Cliffa zadržela, výsměšně se usmál.

„Pokud s tím máš problém, proč to neuděláš sám? I tvůj bůh to tak řekl. Když pomáháš ostatním, nespoléhej se na druhé, ne?”

„Grr...”

Cliff vypadal nespokojeně, ale pleskl sebou zpět na židli. Nechtěl s Pergiem bojovat. Jen si myslel, že člověk jako Pergius, co je schopný skoro všeho, byl měl být schopen pomoci.

„Hmhm...”

Co budeme dělat? Chci Nanahoshi pomoci. Ale ani nevím, kde začít?

Když jsem se podíval na Ariel a ostatní, zdálo se, že přemýšleli o tom samém. Aisha a Nanahoshi se znaly, kdyby Nanahoshi zemřela, taky by byla nešťastná. A kdyby zemřela, Sylphy by se cítila zodpovědně.

Je něco, co můžu udělat? To jsem tak bezmocný?

„Omluvte mě.”

Zrovna v té chvíli se dveře do místnosti s kulatým stolem otevřely. V nich byla Yuruzu Kajícná. Promluvila k nám: „Slečna Nanahoshi nabyla vědomí.”

Skoro jsem vyskočil, když jsem to zaslechl.

„J-jak jí je”

„Navenek se trochu zlepšila.”

„Navenek?”

„Ano. Odčerpávací systém vzniká v důsledku nahromadění magie v těle a kvůli tomu člověk onemocní. Tato nemoc se nevyléčila.”

To, jak to řekla, přišlo mi to jako HIV. Takže všechen ten kašel byl také příznakem její nemoci. Jinými slovy i když se vnější příznaky vyléčily, jádro problému přetrvává.

„Takže dokážeš z ní vyjmout tu magii?”

„To nedokážu.”

„A kdo to dokáže?”

Yuruzu na mou otázku zakroutila hlavou.

„Aha...”

To neexistuje žádný způsob, jak jí zbavit magie? Jako třeba nějaký magický nástroj? Uplynulo 7 tisíc let, technologie měla v této oblasti celkem pokročit. Ale co by se mělo dělat? Fungoval by kámen pohlcující magii? Ne, to nijak neovlivňuje magii v těle. Mám pocit, že se to nedá použít. Možná že se dá vyrobit nějaký magický nástroj s touto funkcí? Ale jak dlouho to bude trvat? Tak zaprvé nemáme žádné vodítko. Zatraceně.

„Každopádně bychom se na Nanahoshi měli jít podívat.”

Jak jsem to řekl, postavil jsem se a ostatní mě následovali.

Část 3

Ošetřovna se mi zdála celkem pochmurná.

Nábytek se od pokojů pro hosty moc nelišil. Ale konstrukce z kamenů byla odhalená a chyběla tam okna. Uprostřed místnosti byl takový nějaký operační stůl a v zásuvkách nože a obvazy.

„...”

Nanahoshi byla v koutku. Už nebyla od krve. Převlékli ji do oděvu jako pro pacienty. Sterilní, bez života.

„Nanahoshi, jsi v pořádku?” zeptal jsem se.

Nanahoshi na mě zahlížela a řekla: „Vypadám v pořádku?”

„...”

Samozřejmě že ne. Tvář měla bledou, pod očima tmavé kruhy. Na pohled bylo vidět, že se jí nevedlo dobře. Schopnost kajícnosti byla těžká i pro pacienta.

Druhá postel byla prázdná. Sylphy odešla do pokoje pro hosty, jako by se s námi střídala. Viděl jsem ji cestou sem. Vypadala celkem ztrhaně. Čtyři dny asistovala při léčbě. Ačkoli pochybuju, že byla bez jídla a vody, stejně to pro její tělo muselo být těžké.

„Říkají, že se to nedá vyléčit.”

„Ach, och.”

Seděl jsem na židli vedle ní. Nevypadalo to, že ji Yuruzu ohledně nemoci nechala tápat.

„Ne, brzy ti bude lépe.”

„Nebude.”

Jak to Nanahoshi řekla, odvrátila se. V tichosti se dívala na zeď. To, co jsem řekl, bylo pravděpodobně nezodpovědné. Nevím, co bych měl zrovna teď říkat.

„...”

Když jsem já utichl, Ariel a ostatní se všichni snažili navázat hovor. Někteří se Nanahoshi snažili utěšit, jiní se ji pokusili povzbudit a další řekli, že se to určitě zlepší. Všichni se jí různými způsoby snažili povzbudit.

Ale zrovna teď to možná všechno mělo opačný účinek. Člověk, co skutečně trpí, nechce slyšet takové jemnosti.

„...”

Brzy poté všem došla slova, co by mohli říct. Jelikož Nanahoshi nijak nereagovala, nikdo nevěděl, o čem mluvit. To ticho bylo dusivé a všichni z něj byli nervózní.

„Takže Nanahoshi. Já půjdu. Zase se za tebou přijdu podívat.”

Po Ariel začali všichni jeden po druhém odcházet do svých pokojů. I když si Cliff přál zůstal, po Elinalizině nabádání také odešel. Když odcházeli, slyšel jsem Elinalize říkat: „...Teď nezáleží na tom, co řekneme.” A tak to bylo.

A pak jsem tam zůstal jenom já. Proč jsem zůstal. Tím si ani já nejsem jistý. Ale stejně jsem měl pocit, že jsem musel zůstat aspoň chvilku déle. Bylo nebezpečné nechat ji o samotě.

„...”

Ale neměl jsem co říct. Nemocnému člověku. Člověku, co trpí nevyléčitelnou nemocí. Bez ohledu na to, co řeknu, stejně to budou jenom eufemismy.

Nanahoshi byla velmi rozrušená. Její výzkum povolávání šel dobře. Na fázi 1 jsme se trochu zadrhli, ale fáze 2 a fáze 3 proběhly hladce. I fáze 4 by s malou pomocí od Pergia brzy vynesla výsledky. Nebyl jsem si jistý fází 5, ale to bylo jen otázkou času. Možná že za rok nebo za dva by se mohla vrátit domů. Samozřejmě že byla rozčilená, když se v takovém okamžiku dozvěděla, že má nevyléčitelnou nemoc. Možná to nebyla rakovina, ale pořád se říkalo, že to bylo smrtelné.

Nedivil bych se, kdyby se uchýlila k násilí.

Ne, pokud to bylo vážně nevyléčitelné. Pokud její budoucnost byla tak bledá, tak bylo trochu toho násilí v pořádku. Spolupracoval bych. Bez váhání, kdyby jí to aspoň trochu zvedlo náladu.

„Ze začátku jsem nebyla nijak zvlášť zdravá.”

Zatímco jsem zůstal zticha, Nanahoshi s povzdechem promluvila. Zněla mnohem vyrovnaněji, než jsem čekal. Ale Nanahoshi to evidentně jenom hrála.

„Byla jsem nemocná... I když ne takhle zle, každý rok jsem nachladla.”

Pomalu to z ní lezlo. A já v tichosti naslouchal.

„Nemám špatné známky, ale sporty mi nejdou. Kdyby se mě někdo zeptal, asi bych řekla, že jsem domácí typ. Medicína na tomto světě není moc pokročilá, co? Víš ty co? Možná to má co dělat s magií, ale lidé na tomto světě si ani neobvazují rány? A kvůli tomu umírají nebo přicházejí o úd. Je to padlý na hlavu. A přitom by se tomu dalo zabránit, když by se ta rána vymyla.”

„Protože nedokážu použít magii, dělám spoustu věcí, abych zůstala v bezpečí. Vyhýbám se nakažlivým chorobám, držím se dál od davů, nejím divná jídla... Pravda, z tvého pohledu možná žiju nezdravě, ale taky doma cvičím! Starala jsem se o sebe. Protože kdybych onemocněla, možná by na to nebyl lék. Nebo spíš pokud bych byla nemocná, pravděpodobně bych se nevyléčila. Protože kdybych onemocněla, pravděpodobně bych nevěděla proč...”

„Tenhle svět v podstatě... není až moc divný? Obrovští netvoři, co jsou příliš velcí, aby se dokázali zvednout. Nevím, co to je za čáry, ale copak to není jasně proti přírodním zákonům? Dokonce i já, když jsem sem přišla, jsem byla samozřejmě trochu zvědavá. Dokonce i já jsem předtím hrála hry. Není to tak, že bych ty věci s meči a magií nesnášela. Kdybych řekla, že jsem nebyla vzrušená, lhala bych. Trošičku jsem ti záviděla, že ses na tento svět narodil a že tu můžeš žít...” řekla Nanahoshi a najednou zmlkla.

Třásla se jí ramena. Pomalu se ke mně otočila. Tvář zkrabacenou. A v opuchlých očích nastřádané slzy.

„Nechci umřít.”

A ty slzy vytryskly, jako by se protrhla hráze.

„Já tu nechci umřít! Nechci umřít na tomhle divném světě! Proč? Proč? Je to až moc divné! Hej, víš ty co? Za celých těch 8 let jsem se nezměnila! Nerostu do výšky a vlasy mi nerostou! Mám hlad, chodím na záchod, ale nehty mi nikdy nerostou. Dokonce ani nemám měsíčky!”

Nanahoshi hodila džbánem na vodu, co byl nedaleko. Ten džbán narazil do zdi a roztříštil se. Voda promočila postel.

„Nejsem člověk z tohoto světa! Na tomto světě se ani nepočítám mezi živé! Jsem v podstatě mrtvola! Ale i tak, proč? Proč jsem onemocněla? Není to prostě až moc divné? Proč mám takovou smůlu? Nechci umřít! Nechci umřít na tomhle divném světě!” ječela Nanahoshi a po tváři jí stékaly slzy.

„Protože jsem nikdy nezažila první políbení! I když jsem měla někoho ráda, nikdy jsem mu ani neřekla, že ho miluju! Vážně ti tak závidím! Každý den máš tak šťastný, tak naplňující! Cože? Že ti umřel táta? Že ti onemocněla máma? A co? Co je na tom tak špatného? Já takhle svýho tátu už ani neuvidím! Pokud umřu, máma se o tom ani nedozví! Jen ještě jednou! Tati! Mami! Pořád si na to vzpomínám! Pořád si vzpomínám na to ráno! Táta řekl, že přijde brzy domů. Mamka řekla, že budeme mít smažené ryby. Řekla jsem tátovi, že budu s kamarády a že by nevadilo, kdybych zůstala trochu dýl. A mamce jsem si stěžovala, že už mám smažených ryb dost. Proč, proč se to stalo? Táta a máma se o mě pravděpodobně k smrti bojí. Chci jít domů. Chci se s nimi znovu setkat. Nechci umřít. Nechci umřít na tomhle místě... Béé... Škyt...”

„...”

Cítil jsem ostrou bolest na hrudi. Chápal jsem Nanahoshinu bolest. Když jsem poprvé přišel na tento svět, nedokázal jsem soucítit. Nemůžu se vrátit, nemůžu se setkat. Už nikdy rodinu neuvidím. I kdyby mi to někdo řekl, nechápal bych to. Tehdy jsem na to chtěl pravděpodobně zapomenout a prostě si užít život na tomto novém světě.

Ale teď je to jiné. Chápu, co to je chtít zpět domů. Co to je chtít se znovu setkat. Každý den je tím největším pokladem života. Jakmile je někdo pryč, je pryč napořád. ...Protože pokud umře, pak je mrtvý navždy.

Paul umřel. Zenithiny vzpomínky se možná nikdy nevrátí. Vesnice Buina a ten srdečný dům, oboje to zmizelo. Od teď můžu akorát chránit svou rodinu, svůj vlastní život. Sylphy, Roxy, Lucy. Liliu, Aishu, Norn, Zenith. Pokud bych se s nimi odloučil, svíralo by mi to srdce. Pokud by někdo z nich zmizel, prošel bych nebem i peklem, abych je našel.

Pokud se vrátím do svého původního světa. Pokud by na tom světě existovala takováhle magie, hledal bych ji. Dělal bych všechno, abych se mohl vrátit.

„Béé... Bééé...”

Nanahoshi si objímala kolena a brečela.

Cliff, Zanoba, Sylphy. Nikdy k nim neměla blízko. Jenom mě věnovala nějakou tu pozornost. Naslouchala mým žádostem, přijímala moje pozvání. Když tak o tom přemýšlím, nikdy neudělal nic, co by mi ukřivdilo.

Nanahoshi vypadala tak natěšeně, když jsme mluvili japonsky. Pro ni byla japonština se mnou možná tím jediným ukotvením s tamtím světem.

„Někdo, zachraňte mě...”

Jak jsem zaslechl ten pokorný šepot.

Vstal jsem.

Část 4

Vrátil jsem se ke kulatému stolu, kde zůstal Pergius. Všichni jeho služebníci už odešli. Zůstal tam jenom Pergius, jako kdyby na mě čekal.

„Copak?”

„...Budu jednat. Doufám, že pokud to nebude zasahovat do tvé vlastní práce, nabídneš mi asistenci, pane Pergie.”

Když jsem domluvil, Pergius ztěžka kývl. „Och, takže ses konečně dal do pohybu. Dobře. Kdyby Nanahoshi zemřela, dokonce i mě by to bylo líto.”

„Moc děkuju.”

Ale co mám dělat? Lék na nemoc, kterou vymýtili před 7 tisíci lety. Kde mám vůbec začít? Už víme, že detoxikace a ani léčivá magie nezabírá. Kdyby to fungovalo, pak by Pergius už něco udělal.

Magické nástroje. Nevím, jestli by nějaký zabral. Magický nástroj, co pracuje v těle, by se měl vztahovat ke Cliffově magickým nástrojům. Ale Cliffův magický nástroj byl vyrobený na míru jenom pro Elinalize. Pozoroval Elinalizin stav a upravoval ten nástroj krok za krokem. Ačkoli už má nějaké výsledky, pořád to je nedokončené. Možná bylo třeba jen pár úprav, aby to zvládlo Nanahoshiny symptomy? Ale Nanahoshi zrovna teď neměla čas na pozorování a úpravy. Vykašlala krev. I kdybychom vyléčili vnější příznaky, prostě se to znovu stane. Příště to možná bude smrtelné. A navíc pokud zamrazíme čas, nebudeme mít jak experimentovat.

Magické nástroje jsou mimo. Možná že by nakonec nějaký zabral, ale zrovna teď potřebujeme víc okamžitou nápravu.

Lék. Copak o něm nikdo neví? Dokonce ani Hitogami nebo Orsted? Věděli by to?

Nedokážu zkontaktovat Hitogamiho. Možná že se dneska v noci objeví s radou. Ale nemám jak ten kontakt započít.

„Pane Pergie. Dokážeš nějak kontaktovat Dračího boha Orsteda?”

„Nemožné. Jeho pohyby nejdou pochopit.”

Žádný způsob, jak kontaktovat Orsteda.

„Pravděpodobně to taky neví. Na tomto světě je možná nějakých sto let. Ačkoli je moudrý, pochybuji, že by věděl o nemoci z doby před 7 tisíci lety.”

Takže Orstedovi je kolem stovky. Ačkoli je starý, v porovnání s Pergiem je pořád mladík. Ne, v porovnání se mnou je dost starý.

„Aha. Ale někdo, kdo ví o světě z doby před 7 tisíci lety...”

Počkat, zadržte. 7 tisíc let.

Je tu někdo takový. Je tu jedna osoba, co žila tak dlouho. I když o té nemoci možná nebude vědět... Ale pokud si s ní promluvím, možná najdu nějaké vodítko.

„Někoho znám...”

„Och?”

Ale nevím, jestli ji dokážu najít. Naposledy to bylo náhodné setkání. A pak jsme se prostě jen tak rozloučili. Žádné zvláštní spojení.

Ale musím něco udělat. Pokud nic neudělám, nic se nezmění.

„Pane Pergie, mohl bys mě poslat na Magický kontinent?”

„Na Magický kontinent? Co tam máš v plánu dělat?”

S tou osobou jsem se setkal jenom jednou. Ačkoli Roxy se s ní také setkala, nevím, kde se nachází teď. Ale její jméno jsem znal už dávno. To jméno jsem se naučil z hodin historie tehdy v krajském městě Fedoy, v Roa. A když jsme se setkali, není možné, abych na to zapomněl.

„Setkat se s Velkou démonickou císařovnou Kishirikou Kishiris.”

Doba před 7 tisíci lety. Postava z první velké války mezi lidmi a démony.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>