Kapitola 146 - Minulost, kletba atd.

Kapitola 146 – Minulost, kletba, služebníci a žárlivost
Část 1

Byla kdysi jedna mladá dívka, kterou před 200 lety zachránili z labyrintu. Ale ta dívka ztratila paměť a přišla o všechny své city. Její totožnost byla neznámá, ale podle jejího vzhledu se dalo rozhodnout o rase. A tak tu dívku dovedli do vesnice její rasy a tam začala svůj život. Vesničané dívku vesele přivítali.

Ta dívka nikdy znovu nenabyla svou paměť. Ale o pár let později se jí vrátily city. Brzy se ta čiperná a veselá dívka zamilovala do jednoho chlapce z vesnice a stali se z nich milenci.

Brzy se vzali, ale od té doby vyvstal podivný problém. Její sexuální apetit rostl a rostl. Každou noc po něm toužila.



Ta rasa, ke které dívka patřila, postrádala silné sexuální tužby. Měli ji menší než lidé nebo goblini. Chlapec se kvůli tomu často trápil, ale stejně žili poklidným životem.

Brzy poté se dívčino tělo začalo měnit.

Začalo to od jejího poprvé s chlapcem, každý měsíc něco porodila. Magický krystal. Malý a oblý magický krystal. Obsahující nezměrnou magickou moc, dal se prodat za velmi vysokou cenu. Prodiskutovala to se svým manželem. Ačkoli se kvůli tomu cítil mírně nepříjemně, stejně ji přijal.

Poté ten chlapec ty magické krystaly prodal ve městě. Ta obrovská suma jej zaslepila... Ale nebyla to jeho chyba, takže toho chlapce neobviňujte. Nebyli nikterak bohatí a ani ta dívka nepracovala. Chlapec se k té dívce aspoň nechoval jako k huse, co kladla zlatá vajíčka. Šťastně spolu žili.

Stalo se to po pěti letech.

Chlapec zemřel. Zavraždili ho. Jelikož tak často nosil cennosti, vychmátli si jej lidští loupežníci a zaútočili na něj, takže přišel jak o život, tak o peníze. Chlapec zemřel a z té dívky se stala vdova.

Deset dní po jeho smrti. Ta dívka ztratila sebekontrolu a zaútočila na dalšího chlapce z vesnice. Věděla, že by to neměla dělat, ale přesto to udělala. Ale oběti to vážně nevadilo, takže se to smázlo.

Uběhlo deset dní. Ta dívka napadla dalšího chlapce. Za dalších deset dní dalšího. Ta dívka zdivočela, když její činy odhalili a ostatní dívky z vesnice ji chytily.

A tak ji vyhnali z vesnice. A od té doby žila jako prostitutka, otrokyně a nakonec jako dobrodružka a dokonce i teď se toulá světem.

Část 2

Dneska ráno jsem si jako první vyslechl Elinalizinu historku.

„...To je více méně můj životní příběh.”

„Vážně jsem nepotřeboval tolik podrobností.”

Upřímně řečeno mě ten příběh znepokojil. Já potřebuju akorát informace o kletbách. A přesto mi Elinalize řekla úplně všechno.

„Omlouvám se, že jsem to před tebou celou tu dobu tajila.”

„Cliff... ví o tom?”

„Samozřejmě, před svatbou jsem mu všechno řekla.”

„Správně... a Sylphy?”

„Sylphy o tom neví. Její babička byla kdysi prostitutkou, není lepší, když o tom neví?”

„Myslím, že by Sylphy něco takového nevadilo...”

„A Rudee, nekoukej se na Sylphy jinak, když sis to teďkom vyslechl. Ta dívka možná vzešla z mé krve, ale je to jenom normální dívka.”

„Samozřejmě že něco takového neudělám.”

Elinalize je Elinalize, Sylphy je Sylphy. Ale s takovouhle minulostí chápu, proč nebyla nijak vstřícná jako Sylphina babička. Většina lidí by se na ni pravděpodobně koukala jinak. Ale minulost je minulost. Člověk by před svou minulostí neměl utíkat, ale stačí, když to budu vědět jenom já.

„No, co je ve zkratce tahle kletba, o které mluvíš, Elinalize?”

„Když mě muž oplodní zkrystalizuje mi v těle magie. Bez spermatu by se magie rozpínala, až dokud bych nezemřela. Něco takového.”

„Ale během těch pár let se nic nestalo?”

„Sama si tím nejsem moc jistá... Ale tehdy mi ještě nezačaly měsíčky, takže by to mohlo být tím.”

„Měsíčky...”

Takže to má souvislost s menstruací. Zkrystalizovaná magie z jejích vajíček? V tom případě je Zenithina kletba pravděpodobně něco jiného. Zenith už měla dvě děti. Měl bych si to ověřit u Lilie, ale Zenith by mělo být kolem 35, takže to je možné. Ale stejně, alespoň prozatím se nic nestalo.

„Paměť se ti někdy vrátila?”

„Ne, pořád nic.”

„...”

Její paměť se nikdy nevrátila. Takže se možná nikdy nedozvíme, kdo Elinalize vlastně je. Pořád je možné, že si na to jednoho dne najednou vzpomene. Ale po 200 letech o tom pochybuji.

„No, Zenith je jiná než ta tehdejší dívka. Alespoň teď se zdá, že rozpozná vlastní krev. Možná se její vzpomínky vrátí.”

„To by bylo skvělé.”

Neměl bych být moc optimistický. Nebo spíš bych měl předpokládat to nejhorší a plánovat od toho.

„Co kletba?”

„Prozatím žádné symptomy jako mám já.”

„Správně.”

„Ona... pravděpodobně má jinou kletbu.”

„Jo.”

„Je to vysoce pravděpodobné. Máš nějaký nápad?”

Nápad? Vodítko? No. Možná, možná ne. K té kletbě nemám žádné vodítko. „Nic.”

„Aha. Ale opatrnosti stejně není nikdy dost.”

Pravděpodobně to není kletba, co by ji ohrozila na životě. Ale jak Elinalize řekla, možná že to má nějaký spouštěč.

„Jinými slovy teď můžeme akorát čekat a uvidíme?”

„Jo.”

To není moc optimistické. Doufám, že se Zenith v budoucnu nic nestane.

„To je všechno, co vím. Promiň. Je toho hodně, o čem jsem nechtěla mluvit, takže jsem ti to řekla moc pozdě.”

Elinalize po těch slovech vypadala deprimovaně. Jo, je to trochu pozdě. Kdyby byl na mém místě někdo jiný, křičel by na ni, proč mu to do teď neřekla. Ale já chápu, proč chtěla skrýt svou temnou minulost. Nebo spíš to já bych se měl omlouvat, že jsem skryl svůj minulý život.

„Ne, evidentně se o tom špatně mluví, a přesto jsi mi to řekla. Jsem ti vážně vděčný.”

Natáhl jsem k Elinalize ruku. A ona se jí pevně chopila.

„Tak já půjdu zpět ke Cliffovi.”

„Já si odpočinu a pak zamířím za Nanahoshi.”

„Ach, tak se uvidíme později.”

Po těch slovech Elinalize odešla z místnosti.

V Zenithině případu nakonec nedošlo k nijak velkému pokroku. Ačkoli je vysoce pravděpodobné, že to je kletba, alespoň se do teď nic nestalo. Prozatím se připravíme a pak se s problémem vypořádáme, jak se objeví.

Část 3

Po snídani.

Seděl jsem u dlouhého stolu v místnosti v Nebeském paláci. Vedle mě seděli Nanahoshi a Cliff a vedle Cliffa Zanoba.

Naproti mně seděla Sylvaril z Prázdnoty. Pergiova podřízená s černými křídly.

„No, začněme.”

Nanahoshi požádala Pergia, aby ji vyučoval povolávací magii. A nakonec jsme se k Nanahoshi přidali i my. Jelikož hodiny začínají od základů, učitelem není Pergius. Vypadá to, že musíme počkat na pokročilejší část, než se tady objeví. Zrovna teď má Pergius pravděpodobně čaj s Ariel.

Ačkoli nevím, proč je Ariel tak odhodlaná, aby trůn vyhrála, je pěkné mít nějaký cíl. Budu ji podporovat ze zákulisí. Jelikož Sylphy je její kamarádka. Ačkoli je jejich postavení odlišné, přece jenom neexistuje nic jako rovnost. Takže se s tím nedá nic dělat. Jelikož se Sylphy a Ariel považují za kamarádky, pak jsou kamarádky.

Ach, vážně bych měl dávat pozor na výuku.

„Takže nejprve jen pro jistotu, co je povolávací magie?” začala Sylvaril výuku otázkou.

„Ty támhle...”

„Cliff. Cliff Grimoire.”

„Tak Cliffe, odpověz. Co je povolávání?”

Povolávací magie má dva typy.

Typ očarování. To má prvotně co dělat s výrobou magických nástrojů. Jinými slovy to je umění kreslení magických kruhů. To je Cliffova majorita a aktivně se vyučuje v Magickém městě Sharia.

Povolávací typ. Způsob, jak povolat něco z tohoto světa. Od nejzákladnějších stvoření po chytřejší zvířata jako kočky a psi. Zdomácnělá a krotká magická zvířata. Magická stvoření s nízkou inteligencí jako goblini a trenti. Nebo jak zavolat různé duchy, co prodlévají na tomto světě. Tuhle magii nezná žádný z učitelů v Magickém městě Sharia a jenom pár zasvěcenců v Magické gildě v ní byli zběhlí. Možná že nějaká neznámá země si to učení monopolizovala. V podstatě ji v Magickém městě nikdo neučí.

To je všechno, co o tom vím. Cliff je na tom pravděpodobně stejně a odpověděl podobně.

„...To je nesprávné.”

Nato Sylvaril zakroutila hlavou ve vyvrácení.

„No ano, magické kruhy jsou pro povolávací magii nezbytné. Ale samotné umění magických kruhů se nedá řádně nazývat povolávací magií.”

„Jinými slovy povolávací magie je jen ten druhý typ?” zeptal jsem se pro jistotu.

To mi připomíná dobu, kdy mě Roxy učila magii.

„Ano. Je pravda, že povolávání má dva typy.”

„Takže očarování v podstatě není jedním tím typem.”

„Správně.”

Sylvaril pokračovala v přednášce. Ale neměli jsme tu žádné učební pomůcky, žádné černé tabule. Na zapisování poznámek jsme používali brka. Vážně z toho mám pocit jako z přednášky.

„Povolávání existuje ve dvou formách. Povolávání magických zvířat a povolávání duchů.”

Duchové na tomto světě někde existují, ale zdá se, že jsou vzácní. Ducha světla jsem viděl akorát ze svého magického svitku.

„Jaký je mezi nimi rozdíl?”

„Povolávání magických zvířat je přesně to, jak to zní, dají se tím povolat magická zvířata z různých míst. Ale dle dávné úmluvy se člověk povolat nedá. Kromě lidí se dá povolat jakákoli živá věc tohoto světa.”

Všechny živé věci. Dokonce i draci?

„Ta dávná úmluva?”

„Úmluva, co se předávala od založení povolávací magie na tomto světě. Žádná magie nemůže porušit tuto úmluvu.”

„Aha.”

Povolat člověka nelze. ...Ale je to vážně nemožné? Teleportovat člověka a povolat jej, jaký je v tom rozdíl? Ehm, no. Prozatím se zaměřme na základy. Jakmile se k tomu dostaneme, řádně se na to zeptám.

„Promiň, prosím pokračuj.”

„Dobře. Prostřednictvím povolávání magických zvířat se nedá povolat žádná existence s větší magickou mocí. A i kdyby se povolala, nedá se ovládat.”

Ach, takový příběh jsem už četl. Ta kniha se jmenovala Shiguiny povolávací techniky. Čarodějnice jménem Shigu povolala stvoření, co nedokázala ovládnout, a to ji snědlo zaživa.

Já měl pravděpodobně dostatek magie, abych povolal cokoli, ale to neznamenalo, že jsem se do toho musel pouštět. No ano, nemám v plánu povolat nic tak děsivého. Kromě toho už mám doma tři domácí mazlíčky. Nemá smysl povolávat dalšího.

„Hele, můžeme povolat jenom živoucí věci?”

„Ano. Nedokážeme povolat mrtvé.”

„Ne, to ne. Myslím tím věci... Například můžu povolat oděv z domu?”

„To nejde.”

Jinými slovy Roxiny kalhotky jsou z obliga. Ne, počkat. Nanahoshi úspěšně povolala PET láhev. Takže to není nemožné. Spíš je to omezení momentální technologie tohoto světa. Pak se Pergius setkal s Nanahoshi a prošel si její výsledky. Takže proto Pergius a Nanahoshi nakonec pracují spolu.

„Můžu pokračovat?”

„Ach, ano. Promiň, že vyrušuju.”

„Ne, otázky ukazují, že dáváš pozor.” Sylvaril pomalu přikývla a pokračovala v přednášce. „Povolávání duchů... je magie, co vytváří duchy.”

„Vytváří? Takže jsou vyrobení?”

„Ano. Magie mága se používá na vytváření duchů různých atributů. To je povolávání duchů.”

Ach. Jinými slovy ty svitky, co jsem používal. Když jsem je povolal, vážně jsem sám vytvářel Ducha světla?

„Duchové mají nízkou inteligenci. Poslechnou každý rozkaz mága, dokud se jejich magie nevyčerpá.”

„Můžou nějaký rozkaz odmítnout?”

„...Pokud byl magický kruh tak navržen, pak to je možné.”

Aach. Udělej si to sám a může to být cokoli, co chceš. Takže to je skoro jako programování. Ech? V podstatě programování, kde jsem to už slyšel?

„To nedává smysl.” Cliff zněl nespokojeně. „Ty jsi služebník pana Pergia a ten tě povolal před zhruba 400 lety, ne? A přesto jsi jak inteligentní, tak trvalá. Není to divné?”

Ach, co jiného čekat od Cliffa. Hned se dostal k jádru problému.

Sylvaril spokojeně přikývla. „Dovol mi to vysvětlit. Předchůdce pana Pergia, původní Obrněný dračí král, po sobě zanechal metodu, jak povolat 11 dávných duchů s vysokou inteligencí i mocí. Ale tak mocní duchové vytrvali jenom den. To pán Pergius vymyslel způsob, jak je nechat existovat tak dlouho, dokud bude naživu.”

To zní, jako by to pro ni byla hrdost. Ze služebníků na jeden den se stali trvalí služebníci. Perpetuum mobile, bez ohledu na svět to je neuvěřitelné dosažení. Ech? 11 dávných duchů?

„Nemyslela jsi tím 12?”

„Ne. Já nejsem duch pana Pergia.”

„Nejsi?”

„Správně. Pán Pergius mě zachránil během Laplaceho tažení. Od té doby jsem mu sloužila. Jsem jen příslušník Nebeské rasy.”

Nebeská rasa. No, to dává smysl, přece jenom má křídla. V porovnání se zbytkem jeho podřízených se zdá spíš jako jeho důvěrník. Nebo jeho milenka... Ne, to není možné. Ne každý vztah je o lásce.

„Tak který typ budeme studovat?”

„Jako základ použijeme povolávání magických zvířat, ale pán Pergius má za to, že povolávání z jiného světa má bližší vazbu k povolávání duchů, takže o tom se také zmíníme.”

Naučíme se oba typy? Na to se těším. Povolat magická zvířata z celého světa a otevřít si zoo by mohla být zábava.

„Tak pokud by to šlo, nauč nás i povolávání duchů.”

„Také mě to povolávání duchů zajímá.”

Zdálo se, že Zanoba a Cliff se zajímali konkrétně o povolávání duchů. Ach, správně. Chápu to. Programování. Srdce autonomní panenky. Když jsem se na to tehdy podíval, pomyslel jsem si, že to vypadá jako programování.

Jinými slovy s povoláváním duchů by mohlo být možné tu panenku dokončit. Ale napadlo mě, že když ji Bláznivý dračí král Chaos nechal nedokončenou, nemůže to být tak lehké... Ale alespoň bychom měli být schopní pokročit o krok kupředu. Ale ani nevím, kde bych měl takové znalosti aplikovat.

„No, začněme se základy povolávání magických zvířat. Nejdřív se podívejte na tento magický kruh--”

Zatímco jsem přemýšlel, Sylvaril začala přednášku o základním povolávání. Vážně jsem si měl základy nastudovat sám, než abych si takhle nechal pomáhat. No, na to už je trochu pozdě. Lepší teď než nikdy.

Na tomto světě je mi nakonec jenom 18 let. V porovnání se Zanobou. Jemuž při zapsání na univerzitu bylo už 25 nebo 26, a přesto trávil dny i noci trénováním výroby figurín. Musím se držet jeho příkladu.

Každopádně zrovna teď jsem rozhodně pozadu. Po hodině se musím ponořit do samostudia.

„Jen tak mimochodem je čas na oběd. Nestyďte se zeptat, pokud chcete něco konkrétního.”

S tímhle Sylvaril přednášku skončila.

Část 4

Oběd.

Včera večer nám připravili různé tradiční chody z Asurského království. Masové kuličky a brambory vařené ve vanilkové polévce. Pšeničný chléb s různými celými zrny. V podstatě to samé jako v Magickém městě. V tomto paláci to možná vypadá trochu chabě, ale bylo to prosté a výborné.

Nám to může připadat jako tradiční kuchyně, ale pro Pergia je to jídlo, které považuje za typické jídlo Asurského království. Kuchyně z období před 400 lety. Říká se, že technologie se vyvíjí ve válce a jídlo v míru. Stravovací kultura Asurského království po těch 400 letech pravděpodobně hodně pokročila.

Ačkoli jídlo se podávalo odděleně, já jsem se šel stejně najíst se Sylphy. Bez ohledu na to, jak je pokoj luxusní, jíst o samotě je smutné. Ve svém minulém životě bych na tohle nikdy nepomyslel. Snídani jsem snědl sám, ale s tím se nedalo nic dělat.

„Něco z Milisu?”

„Ach, já chci shironské jídlo.”

Cliff a Zanoba oba navrhli jídlo ze své rodné země. Pravděpodobně se jim trochu stýskalo.

„To zvládnu. To je v pořádku.”

Sylvarilin hlas zpoza masky zněl něžně, jak přijala jejich žádost.

„Cokoli bude stačit,” odpověděla Nanahoshi.

Copak si neuvědomila, co to je za příležitost? Já nejsem muž, co by si nechal ujít takovou příležitost. „Co nejlépe a na úplné maximum využij každé šance,” řekl jednou jeden muž známý jako Ruda kometa. (pozn.: další odkaz na anime. Pravděpodobně Mobile Suit Gundam Z a Char aznable.)

„Bílou rýži s octem s plátkem syrové ryby nahoře, znáš takové jídlo?” (pozn.: suši)

„Ech? Jako vážně?”

Když mě Nanahoshi zaslechla, najednou se celá rozzářila.

Ale Sylvaril potřásla hlavou. „Ne, neznám, ale rýži připravuji často.”

Nanahoshi vypadala zklamaně. Ale teď jsem natěšený zase já. Pokud máme rýži, pak bude stačit jakákoli příloha.

„Co třeba smíchat slepičí vejce a mouku se studenou vodou; pak přidat krevety, oliheň a zeleninu a osmažit to na horkém oleji?” (pozn.: ehm... tempura?)

„Ani o tomhle jsem nikdy neslyšela, ale máme mouku a vejce...”

Máme vejce!

Jinými slovy si můžu dát tamto! (pozn.: tohle vím s jistotou: TKG z šesté knihy.)

No, žádné suši, ani tempura. Takže pravděpodobně žádné sukiyaki. Na to potřebujeme rýžové víno, kamennou sůl a sójovou omáčku. Nebude to originál, ale myslím, že s těmito surovinami můžeme vymyslet něco, co se tomu bude podobat... Takže jsme zase u sójové omáčky. Chuť Japonska, po které tak toužím, závisí na sójové omáčce.

„Tak omáčka vyrobená z fermentovaných sójových bobů. Existuje to? Sójová omáčka, něco takového?”

„Ne v tomto paláci.”

Ach jo, žádná.

Na tomto světě vážně není žádná sójová omáčka.

„Ale slyšela jsem, že takové ochucovadlo existuje v království Biheiril. Můžu požádat Arumanfiho, aby to zkontroloval.”

„Ano! Prosím!”

Dokonce mi nevadí ani obtěžovat Arumanfiho.

Pokud se to dá najít, pak to musí najít.

Část 5

Za hodinu.

Nakonec žádná sójová omáčka.

Možná že jedna hodina nebylo dost času na komplexní pátrání. Co jiného čekat, když se suroviny hledají jen chvíli před začátkem vaření.

Žádná sójová omáčka.

Ale.

Aspoň.

Arumanfi něco přinesl. Fermentované ze sójových bobů, poživatina v barvě čaje.

Na tomto světě tomu říkají „tofu”. Ale já tomu říkám „miso”. Protože to to je.

Království Biheiril... co si vybavuju, je to země na severovýchodním cípu Centrálního kontinentu. Možná že tam konečně najdu sójovou omáčku. Jednoho dne bych to tam měl navštívit. Za deset let, za dvacet let, pokud se mi naskytne příležitost, rozhodně tam zajdu. Ale prozatím to nechám tak.

Máme rýži.

Máme miso.

Dokonce máme čerstvou rybu.

Žádný zázvor nebo ředkev, ale máme citrón.

Taky bych chtěl kysanou zeleninu, ale možná bych pokoušel štěstí. Takže to budu muset pominout.

S těmito surovinami, co máme, jsem se pokusil Sylvaril zaúkolovat, jak nejlépe to šlo.

„Takhle jsi to chtěl?”

Po chvilce to konečně dorazilo. Čerstvě uvařená rýže. Horká miso polévka s mušlemi. A také grilovaná ryba s citrónem.

Porce pro dva. Druhá porce je pro Nanahoshi.

A já jsem stranou dostal syrové vejce.

„Je pěkné dát si jednou za čas něco takového.”

„...No, asi jo.”

To jídlo vypadá fantasticky, ale Nanahoshi nevypadala nějak moc potěšeně. Jak se dalo čekat, jenom pohled na japonské jídlo ji nenadchne. Ach, no to je jedno. Stejně se to k chuti Japonska ani nepřiblíží. Ale je to trochu sranda to vyzkoušet.

„Vyzkoušej. Dobrou chuť.”

„...Dobrou chuť.”

Nanahoshi nakrčila obočí a začala jíst lžící a vidličkou. Nevypadalo to, že by jí to chutnalo. Vidličkou odloupla trochu rybího masa, vymačkala na něj trochu citrónové šťávy a vložila si to do úst. Pak následovala trochu rýže na lžíci a začala žvýkat. A usrkla trochu misa přímo z porcelánové misky. A konečně řekla: „V téhle polévce není ani dashi...” (pozn.: polévkový základ, obvykle vývar z řas nebo ryb nebo hub.)

Z očí jí tekly slzy. Jak jedla, nepřestala brečet.

Upřímně řečeno, to jídlo nechutná nijak zvlášť dobře. Rýže je suchá a polévka je trochu slaná. Ryba je výborná, ale trochu rybovitá, a citrón se k tomu nehodí. (pozn.: Nebo jak řekl Trautenberk, to kyselo je moc kyselý, ten bramborák je moc bramborovej.)

Nemá to rovnováhu. Vážně to není chutné. Japonská kuchyně v našich vzpomínkách je mnohem lepší než tohle.

Ale Nanahoshi si neustále strkala jídlo do úst a slzy jí neustále tekly. V tichosti jedla a brzy dojedla.

„...Děkuju za jídlo.”

S tímhle jsem byl spokojený.

Část 6

Po odpolední hodině jsem se vrátil do pokoje.

Vyučování povolávání je celkem zajímavé. Nebo spíš Sylvaril je dobrá učitelka.

Dneska nás neučila nic nijak zvlášť zvláštního, ale možná brzy zůstanu pozadu. Musím si to nastudovat, dokud můžu.

Víte, přemýšlím, jak dlouho budou ty lekce trvat. Tímhle tempem možná zhruba týden? Ačkoli na škole musím chodit jenom na třídní hodiny a zbytek je dobrovolný, ale nechci zůstat mimo domov moc dlouho. Bojím se o Lucy a taky mě trápí, jak se vede Zenith.

No, měl bych se soustředit na to, co je přede mnou. Co se Zenith týče, teď ji můžeme akorát pozorovat. A o Lucy se stará Aisha. Teď bych si měl opakovat a připravit se na lekci povolávání.

Ťuk, ťuk.

Zrovna když jsem se posadil na pohovku a vytáhl svůj zápisník, někdo zaklepal na dveře.

„Rudi, jsi tu?”

Sylphy vešla, aniž by čekala na vyzvání. Když mě spatřila, prostě vešla dovnitř a usadila se vedle mě. Pak si povzdechla. Vytáhl jsem džbán a nalil jí sklenici vody.

„Unavená?”

„Díky.” Sylphy si sklenici vzala a vyprázdnila ji na ex. „Fuu.”

Vypadala vyčerpaně.

„Jak to jde? S Ariel?”

„Ugh. No, bylo to drsné.”

„Vážně?”

„Pana Pergia vážně nezajímá nic, co mu chce paní Ariel říct.”

Aby Ariel získala Pergia na svou stranu, navrhovala různé odměny za pomoc. Jako například mu nabídla titul, jakmile se stane královnou. Nebo území v Asurském království. Nebo různé úlevy v podnikání. Pro Pergia jsou takové věci samozřejmě dávno mimo.

„No, samozřejmě.”

„Vážně?”

„Copak pan Pergius nežije tady právě proto, aby se těm věcem vyhnul? Nejenom že ho to nezajímá, pravděpodobně to taky vážně nesnáší.”

„Ech? Myslela jsem si, že řekl, že tu žije, aby byl vždycky připravený na Laplaceho.”

Sylphy vypadala zmateně. Řekl to Pergius? No, možná to je jeden z důvodů.

„Kromě toho kdyby vážně chtěl moc, pak by ji mohl získat sám. Přece jenom je pořád hrdinou Laplacova tažení. Copak Sylvaril neřekla, že Pergius nesnáší, jak je Asura staromódní? Když mu nabídne takové věci, akorát ho to naštve.”

Pokud by chtěl, pravděpodobně může kdykoli odejít. A přesto žije o samotě. Ačkoli neznám podrobnosti, pravděpodobně pro to má své důvody.

„Vážně? Asi jo. Paní Ariel je z toho vážně nervózní... Ech, Rudi, co myslíš, že by měla dělat?”

„Co by měla dělat...”

Takové věci mi nejdou. Ale myslím, že to Ariel špatně načala. Copak se lidé normálně nesnaží se navzájem poznat? A žádosti mohou přijít později. Pokud se druhá strana cítí znepokojeně, dají se nabídnout různé ústupky. A všechno krok za krokem.

Ariel má charisma. Možná proto byla vždycky schopná ostatní přesvědčit, aby ji podporovali, aniž by musela udělat ten první krok. Takže když se setkala s někým, na koho její charisma nezabírá, zahnalo ji to do kouta. Nanahoshi a Pergius. Oba jsou takoví. A předpokládám, že já taky. Pomohl bych kvůli Sylphy, ale co se týče Ariel, vážně mě to nezajímalo.

„Co takhle se s panem Pergiem nejdřív spřátelit?”

„Spřátelit?”

„Správně, promluvit si o jeho zálibách, vyslechnout si jeho válečné historky. Něco takového.”

„Záliby a válečné historky.”

„Možná bude dobrý nápad s sebou vzít Zanobu. Zdá se, že jeho má Pergius z nás všech nejradši.”

Zanoba a Pergius povedou konverzaci a Ariel se může stranou přidat. Možná to přinese nějaké výsledky.

„OK. To dává smysl. Řeknu paní Ariel, aby to zkusila.”

„Neber to příliš vážně? Mohlo by to být naprosto špatně.”

„Haha, díky za radu.”

Sylphy zakončila políbením na tvář. Jak jsem ucítil její drobné rtíky, moje rozhodnutí studovat vyletělo komínem a hlavu mi zaplnily zvrhlé myšlenky. Hned teď popadnout Sylphy a na té posteli udělat druhé dítě... Takové myšlenky mi vytanuly na mysl. Ne, ne. Teď nemůžu být tak impulzivní. Musím studovat! Dobrá, co kdybych si trochu ochmatal tu prdelku? Ne, radši ne.

„Hele, jak to jde u tebe?”

„Och. Takhle.”

Jak jsem džina zvrhlosti zapečetil, sdělil jsem jí události dneška. Zenith a její kletba. Povolávací magie. A také jídlo s Nanahoshi.

„...Rudi, ty jsi na Nanahoshi tak hodný.”

Když jsem zmínil Nanahoshi, Sylphy vypadala trochu nespokojeně. Takže jíst o samotě s jinou ženou není dobré? No, byl tam i Zanoba. Možná jsem pro Nanahoshi neměl připravit nic zvláštního. Tohle není dobré, musím něco udělat, aby byla Sylphy šťastná. Sylphy potřebuje připomenutí, že nemiluju Nanahoshi, ale ji.

„Ehm, Sylphiette?”

„Ano?”

„Mohl bych tě obejmout?”

Jak to Sylphy zaslechla, nafoukla tváře a otočila hlavu. „Och, najednou si hraješ na hodného? Co se děje? Cítíš se provinile?”

Ech, ech? Proč byla dneska Sylphy tak chladná? Co se stalo? Je naštvaná? Řekl jsem něco špatného?

Syndrom vyhoření? Teď už jsme spolu skoro tři roky. Krize po třech letech manželství?

Ne, nezáleží na tom, kolik to je let. Co mám teď dělat? Nebezpečí, nebezpečí.

„Ech, promiň. Když dojde na Nanahoshi, vždycky jsi tak natěšený, tak mě trochu rozmazluj.”

Sylphy vystrčila jazyk a pevně mě objala. To objetí jsem jí oplatil. Byl to tak vřelý a měkký pocit. Úplně jako Sylphy. Upřímně jsem možná udělal něco, co Sylphy rozladilo. Ale nechci, aby mě nenáviděla. Do budoucna si musím dávat větší pozor.

„Rudi, pokud chceš z Nanahoshi udělat třetí manželku, nevybaluj to na nás zčistajasna jako s Roxy. Můžeme si o tom nejdřív promluvit?”

„Ne, to se nestane. Můj vztah s Nanahoshi není jako s Roxy a s tebou. To akorát, že vím trochu o tom, odkud je, takže jí chci pomoct. Mezi námi nic není...”

„Ach, vážně?”

Sylphy mi s úsměvem dala pohlavek. A než vyrazila ven, poplácala mě po zádech.

„Takže, musím se vrátit za paní Ariel. Snaž se, Rudi.”

„Ach, dobře. Ty taky, Sylphy.”

To není dobré. Byl jsem upřímný, ale udělal jsem Sylphy nešťastnou, aniž bych si to uvědomil. Tohle je zlé. Tohle je velmi zlé. Musím si od Nanahoshi udržovat odstup. Nemůžu dělat moc věcí, abych ji potěšil. Dobře.

„Ech?”

Sylphy otevřela dveře, aby odešla, ale najednou se uprostřed pohybu zastavila. Hned venku byla Nanahoshi.

„Promiňte, nechtěla jsem vás dva otravovat, ale... Kaf... Kaf...”

Nanahoshi silně kašlala. Držela se za hruď a krk a zdálo se, že zakoušela vážné bolesti.

„Omlouvám se. Omylem jsem si vyslechla vaši konverzaci. Kaf... Nemám v plánu mít s Rudeem takový vztah, tak se prosím neboj... Kaf...”

„Ach, och. To nic. To spíš jsi v pořádku?”

„Jsem v po—... kaf, kaf.”

Nikdy předtím jsem Nanahoshi neviděl v tak špatném stavu. Jako kdyby jí něco uvízlo v krku, a tak dál kašlala. Trápilo mě to.

„Jenom trochu, zrovna teď, mě popadlo vážně zlé... kaf... kaf... kaf... Takže jsem hledala někoho, kdo by mi aktivoval detoxikaci. Šla jsem za Cliffem, ale jsou... zaneprázdnění. Takže jsem přišla za Rudeem... Ale pokud to způsobí nějaké nedorozumění, tak to vydržím a počkám do rána na Cliffa.”

„Ne, to nic. Tím se netrap...” Sylphy ji spěšně popadla za ramena. „Tak mi dovol se o to postarat. Pokud to nebude fungovat, řekneme Cliffovi, aby aktivoval pokročilou verzi.”

„Moc děkuju, prosím, jen do toho...”

„Dobrá, takže popořadě.”

Sylphy jemně položila ruku Nanahoshi na krk. Dokáže použít i němou detoxikační magii. To je něco i mimo mě. Ne, taky bych měl mít ten potenciál.

„Ech?”

Zatímco jsem takhle přemýšlel, Sylphy vyhlížela zmateně a popleteně. A hned potom se Nanahoshin kašel ještě zhoršil.

„Kaf... Kaf...”

„Ech? To je... vážně divný pocit? Z magického hlediska... Ech?”

Sylphy naklonila hlavu ke straně a položila druhou ruku Nanahoshi na rameno. Nanahoshin kašel se okamžitě ještě víc zhoršil. Situace byla kritická.

„Hej, co se děje?” zeptal jsem se, jelikož jsem se bál.

Nanahoshi si zakryla ústa. „Ugh... kaf!”

Plesk.

„Ech?”

Na podlahu dopadla krev.

„Hej, hej!”

„...”

Nanahoshi se omráčeně podívala na vlastní ruku. Pak pomalu otevřela dlaň a ukázala nám ji. Dlaň měla doruda potřísněnou krví.

Nanahoshi okamžitě omdlela a zhroutila se na podlahu.

„Ech? Proč?”

Nebyl jsem jediný v šoku. Sylphy tam zaraženě stála a nebyla schopná pochopit, co se stalo.

„Zrovna teď jsem v Nanahoshi cítila... Proč? Ech?”

Tvář a ruku měla potřísněnou krví a shlížela dolů na Nanahoshi. Tvář měla mrtvolně bledou. Přiběhl jsem k ní.

„SYLPHY,” zakřičel jsem zhrublým hlasem.

Sylphy se celá třásla. Se strachem v očích ustoupila o několik kroků.

„N-ne! Já to nebyla! Já to neudělala.”

Sylphy ustoupila do koutu. V tichosti jsem ji následoval. Sylphy si zády ke stěně uvědomila, že nemá kam utéct, a tak akorát pevně zavřela oči.

„Možná jsem řekla něco takového, ale to byl jenom žert... Něco takového... Nikdy bych neudělala něco takového!”

Vytáhl jsem kapesník, namočil ho do vody (ohřáté magií) a začal Sylphy stírat krev z tváře.

„Ech?”

Pak jsem jí setřel krev z ruky. Krev pacienta je hnízdiště patogenů. Ačkoli si nemyslím, že by pomohlo, když to jen tak setřu, ale kdybych to nechal jen tak, nešlo by to. Sylphy nijak nevzdorovala.

„Neboj se. Sylphy. Díval jsem se. Není to tvoje chyba.”

„Och, och.”

Zrovna teď jsem byl velmi klidný. Když jsem viděl Sylphy panikařit, tak nějak mě to uklidnilo. Možná mi to ještě nedošlo. Prozatím zůstaň v klidu.

„To nic. Není to Sylphina chyba. Nanahoshi byla poslední dobou slabá. Ne?”

„Ehm...”

„Tentokrát to bylo jen špatné načasování. Chytilas ji v nejhorším. Není to tvoje chyba.”

„...Ehm, ehm, ale zrovna teď, když jsem použila magii, cítila jsem v Nanahoshi něco divného. Ta detoxikace. Vůbec nefungovala... A nejenom to... nafouklo se to...”

Nanahoshi byla na zemi, z nosu a úst jí vytékala krev. V bezvědomí. Situace byla kritická.

Sylphy byla pořád mimo. Bude lepší, když ji nejdřív uklidním. Ne, radši bych jí měl udržovat v činnosti. Nejlepší způsob, jak někoho udržet mimo paniku, je dát mu cíl.

„Dobře poslouchej, Sylphy. Cliff nebo pan Pergius. Jdi někoho najít a zavolej ho.”

„Zavolej?”

„Já prověřím Nanahoshin stav a udělám, co budu moct. Mezitím jdi najít pomoc, Sylphy. Dokážeš to?”

„J-jo.”

Sylphiny oči se zase zaostřily. Pak vyrazila ke dveřím a vyběhla ven. Ačkoli toho v životě zažila dost, vidět tolik krve zblízka pro ni stejně musel být celkem šok. Zvláště když se jedná o někoho, koho zná.

I když Sylphy žárlí, nikdy by nic takového neudělala. Ale Sylphy dokáže být taky někdy impulzivní... Ne, ne. To je nemožné. Rozhodně nemožné.

„Dobře.”

Zadržel jsem se, abych o tom moc nepřemýšlel, a otočil jsem se k Nanahoshi. Ačkoli bylo jenom málo, co jsem mohl udělat, budu se snažit.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>