Kapitola 144 - Létající palác (2)

~ A aby ta tu načatá kapitola neležela až do konce týdne... bo je čas vánoční a čas se musel evidentně zjančit a zhutnit... ~

Část 3

Když jsem se vzpamatoval, stál jsem na zemi.

„Ha!”

Jako kdybych se probudil ze snu. Ztratil jsem vědomí? Ne, vůbec ne. Vážně jsem letěl prostorem ničeho.

„Takže tohle je... Pergiova teleportační magie.”

Takový divný pocit. Ale kdysi už jsem něco takového zažil. Metastázová událost. Tehdy jsem měl také pocit, jako kdybych letěl vzduchem.

No, ale v jednom se to lišilo. Pocit jistoty. Pokud byla Metastázová událost jako vyskočit ze zrychlujícího auta, pak tohle bylo jako jet taxíkem. Pocit bezpečné jízdy.

„...Tohle mi je povědomé,” zamumlala Sylphy tiše.

Ach, také to cítila.

„Jo.”

Jak jsem odpověděl, rozhlédl jsem se kolem sebe. Ariel, Luke, Zanoba, Cliff, Elinalize a Nanahoshi. Všichni kromě Nanahoshi a Elinalize vypadali zaraženě. Nicméně všichni dorazili v pořádku.

„To je ale neuvěřitelně velký magický kruh...” mluvil si Cliff sám pro sebe.

Konečně jsem pojal své okolí. Stáli jsme v obrovském magickém kruhu. Možná měl 10 metrů v průměru. Byl vyrytý přímo do mramorové podlahy a protékala jím voda. Z té vody sálalo tlumené světlo. Byla to nějaká magie. Když pominu tu vodu, takové světlo jsem už viděl. Bylo to to samé, jako když jsem se teleportoval na kontinent Begaritto. Jinými slovy to byl další typ teleportačního magického kruhu. Tenhle kolík a vodní magický kruh. Vypadá to, že k teleportační magii bylo zapotřebí připravit různé věci.

„Jů...”

Co mě upoutalo daleko za magickým kruhem...

Tam stál obrovský palác. Vyšší než 50 patrový mrakodrap. Taky široký. Nebyl vytáhlý, ale masivní a robustní. Podobný pozadí na jevišti. Dokonce ani se svojí pamětí na minulý život jsem si nedokázal vybavit stavbu takové velikosti. Bylo to, jako kdyby někdo postavil hrad na vršku Tokijského dómu.

Tohle je Nebeský palác? Ačkoli jsem ho už viděl ze země... když si pomyslím, že ve skutečnosti je tak obrovský. Ne, samozřejmě. Když uvážím, jakou měl atmosféru i z dálky.

„Neuvěřitelné, je to ještě větší než asurský hrad!”

Když jsem zaslechl Sylphin hlas, shlédl jsem. Před palácem byla stejně rozlehlá zahrada. Všude rostly květiny všech barev a stromy všech druhů jako bludiště. Před zahradou na slunci zářila malá říčka. Dokonce i z dálky bylo vidět, jak je ta zahrada pěstěná.

„R-rudi... Podívej se za sebe.”

„Och?”

Otočil jsem se, jak mi Sylphy řekla. Mimo magický kruh za zlatým zábradlím. Se do všech směrů táhlo moře mraků.

„Mraky...”

Za svého minulého života jsem jednou, když jsem byl na základce, letěl letadlem. Ta scéna před námi vypadala úplně stejně. Ale vidět to takhle na vlastní oči bez toho skla, co by mi překáželo. To je i pro mě poprvé. Proč je pohled na mraky zeshora tak dojemný zážitek? Tohle musí být důvod, proč horolezci šplhají na hory.

„...”

Cliff a Luke byli ohromení, pusu měli otevřenou dokořán. I Ariel se s očima dokořán dívala na otevřené nebe. Byla to scenérie, co vám brala dech.

S tím se nedalo nic dělat. Na tomto světě nebyla žádná letadla a ani tu nebyl žádný koncept horolezectví. Nebyla tu žádná šance kdy zažít něco podobného. Sylphy mě najednou popadla za lem.

„Ugh... já nemám ráda vysoká místa.”

Podíval jsem se dolů, Sylphy se podlomily nohy. Pokud jsi to věděla, proč jsi vůbec chodila? Je to takový dříč. No, pokud už nedokázala chodit, tak ji ponesu.

„Vítejte v Nebeském paláci Příboji chaosu, líbí se vám výhled?”

Najednou se za námi ozval neznámý hlas. Rychle jsem se podíval za sebe a tam stála ženská silueta. Jako socha, hned kousek mimo magický kruh.

Vlasy měla bělavě zlaté a spadaly jí k ramenům, na tváři měla bílou ptačí masku. Nemohl jsem si být jistý, jestli je člověk nebo ne, ale její silueta vypadala žensky. Měla na sobě bílou róbu, co vypadala jako šaty, v ruce držela magickou hůl. Na té holi byl magický kámen, neprůsvitný a temný. Bezpochyby to byl obzvláště drahý kámen. Dle mého se ne všechno točí o penězích, ale rozhodně to bylo něco drahého. Dokonce dražšího než moje vzácná hůl. To výjimečné ale nebyla její róba nebo hůl. Ale to, co bylo za ní.

Z jejích zad překvapivě vyrůstala černočerná křídla.

„Nebeská rasa...?”

Ten pár křídel měl v sobě zdrcující přítomnost. Navzdory tomu byla ta osoba podivně klidná a skrývala své vzezření. Byla to žena, z které sálal podivný pocit.

Jakmile jsme se střetli očima, rychle sklonila hlavu.

„Je mi ctí, že jste přišli.”

Jak pěkně vychovaná. Dokonce i takový ignorant etikety jako já dokáže říct, že její pohyby byly dobře nacvičené.

„Já jsem první služebník pana Pergia, Sylvaril z Prázdnoty. Dovolte mi vás dovést k Nebeskému paláci Přiboji chaosu.”

„Strážný rytíř druhé princezny z Asurského království, Luke Notos Greyrat k vašim službám. Je mi ctí se s vámi setkat. Jsem ve vašich rukách,” oplatil jí Luke pozdrav.

Stál před Ariel a na tu ženu jménem Sylvaril se mírně usmíval. Sylvaril nebyla nijak zvlášť vysoká nebo krátká, ale pořád by měla být v jeho preferencích. Ne, ne. Tohle tím nemyslel, tohle je jenom zdvořilost.

„Toto je druhá princezna z Asurského království, Ariel Anemoi Asura.”

Po Lukově představení si Ariel nadzvedla sukni a udělala pukrle. Také to byl nacvičený pohyb. Ne něco, co bych se mohl naučit.

Poté jsme se všichni představili. Cliff a Zanoba oba pozdravili elegantně. Možná že mezi všemi těmi přítomnými lidmi znám nejméně etikety.

„Ach, je mi ctí.”

Ačkoli Sylvarininy myšlenky byly neprůhledné, chovala se k nám velmi zdvořile.

Nakonec na ni promluvila Nanahoshi: „Dlouho jsme se neviděly, Sylvaril.”

„To ano, slečno Nanahoshi... vede se vám dobře?”

„Jen mírné nepohodlí.”

Došlo mezi nimi jen ke krátké konverzaci. Ale zdálo se, že na sebe byly příjemné, takže to pravděpodobně bylo v pořádku.

„Takže tudy, prosím.”

Sylvaril se otočila a vykročila kupředu, bez jediného zvuku. Hlava se jí skoro ani nepohnula. Jak měla nohy zakryté róbou, pohybovala se jako duch. Nanahoshi ji následovala bez jediné starosti.

Vyměnili jsme si pohled a následovali je.

Část 4

Sylvaril zamířila rovnou do zahrady.

Před obrovskými dveřmi. Spíš než dveře to bylo víc jako Triumfální oblouk. Zanoba před ním s tichým úžasem prohlásil: „Jů, to je ale neuvěřitelný reliéf.”

Ačkoli se Zanoba nezajímal o nic jiného než sošky, pořád od pohledu rozpoznal umění. Možná že to mělo nějaké společné prvky. Já jsem nedokázal říct, jestli jsou ty rytiny dobré nebo špatné. Ale pokud Zanoba říká, že jsou neuvěřitelné, pak musely být celkem výjimečné. Přece jenom mu vyrazilo dech něco, co nebylo soškou.

Když jsem jim věnoval víc pozornosti, když už je zmínil, byly vážně celkem nádherné. Vchod jako Triumfální oblouk, dokonce i interiér byl pokrytý složitým reliéfem. Se všemi těmi složitými vzory všude kolem jste si nemohli pomoct a museli jste vzhlédnout. Jak jsem se za pochodu díval, slyšel jsem, jak Sylvaril vpředu vysvětlovala.

„Tento oblouk vlastnoručně vyrobil Temný dračí král Maxwell. Pan Maxwell se specializoval na takové řemeslo a magické stavby. Jeho dosud existující dílo se také nachází v paláci v království svatého Milise—”

„Aaaaaach!” vykřikl Zanoba najednou.

Sylvaril se zmateně otočila. „Nějaký problém?”

„N-ne! Kde je momentálně pan Maxwell?”

Zanoba natěšeně zíral do jednoho konkrétního koutu. Třásl se. Co tam bylo? Ale vážně jsem neměl ponětí, na co se díval.

„Temný dračí král Maxwell se toulá po světě. Pokud je pořád naživu, pravděpodobně pořád někde cestuje.”

„A-aha, to je ale úžasný člověk... a přesto... a přesto...”

Zanoba nedokázal ovládnout své vzrušení. No, Zanoba nikdy nedokázal ovládnout své vzrušení.

„Můžeme pokračovat?”

„Ach, ach ano. Velmi se omlouvám. Bylo to prostě až příliš nádherné, abych jen tak prošel.”

„Aha. Jakmile se dostaneme do paláce, bude tam spoustu jiných pozoruhodných děl. Rádi vás uspokojíme,” domluvila Sylvaril laskavým tónem a šla napřed. Pod tou svou maskou se pravděpodobně usmívala.

Zároveň s tím Zanoba přiběhl ke mně. Strčil mi pusu k uchu a tiše se zeptal: „Mistře, viděl jsi to?”

„Ech?”

„Obrovský objev! Štěstí, že jsme přišli. Vážně za to musím Nanahoshi řádně poděkovat.”

Obrovský objev? Zdá se, že Zanoba a já se každý soustředíme jinak.

„Promiň. Nedošlo mi, co jsi objevil. Mohl bys mi to řádně vysvětlit, až budeme mít čas?”

Zanoba vypadal viditelně zklamaně, když to zaslechl. „Cože? Ty sis toho nevšiml, mistře?”

Zanoba o pár kroků ustoupil. Promiň! Když přijde na oceňování takových věcí, nejsem tak dobrý jako ty.

„Hm?”

Jak jsme prošli dveřmi, všiml jsem si, že ze Sylvaril přede mnou vycházely nějaké bílé částice.

„Ech?”

Sylvaril se zastavila a otočila se na Sylphy a mě. Ačkoli měla tvář skrytou maskou, cítil jsem, jak se její nálada najednou změnila. Nebo spíš to možná bylo námi.

„N-nějaký problém?” zeptal jsem se Sylvaril váhavě.

Posledně na mě Arumanfi najednou zaútočil. Nechci, aby se to stalo zase.

Pokud by to šlo, vážně doufám, že si to můžeme vyříkat a vyhnout se tak nedorozumění. A i kdyby to tak nešlo a vážně došlo k něčemu ošklivému, alespoň bychom se měli co nejdříve stáhnout. Ačkoli mám na Pergia pár otázek, radši bych chtěl jít domů a nevyhledávat rvačky.

„Ne. Nic zvláštního. Na zemi je jen pár takových lidí jako vy.”

„Vážně?”

Co myslela tím lidé jako vy? Byl jsem z toho nervózní. Neříkejte mi, že nás uvězní, jen co vejdeme do paláce? Měl bych mít své démonické oko otevřené.

„Ale můžu se vás dvou na něco zeptat?”

„Prosím.”

„Hitogami, už jste to jméno někdy slyšeli?”

Snažil jsem se, abych nijak nezareagoval. Hitogami. Jak jsem to zaslechl, najednou jsem si vzpomněl na Orsteda. Posledně se mě Orsted zeptal na to samé. A když jsem odpověděl, skoro mě zabil. Nechci, aby se to opakovalo.

Váhal jsem. Pokud odpovím po pravdě, byl by z toho malér, kdyby najednou začala být nepřátelská. No ano, tančil jsem, jak si Hitogami pískal, a taky mi pomohl. Nikdy jsem neměl v plánu být jeho podřízený, ale taky jsem si uvědomil, že se ze mě něco takového stává.

„Ne, vůbec.”

Zatímco jsem já váhal, Sylphy potřásla hlavou.

„A cítíte při tom jméně nevýslovný hněv nebo vražedný úmysl?”

Sylphy v tichosti potřásla hlavou. Já také. Ale chápu, na co tou otázkou mířila. Takovým dojmem působil Orsted.

Když Sylvaril ví něco takového, možná že Orsted a Pergius jsou rivalové?

Nejsem si jistý.

„V tom případě je všechno v pořádku.”

Jak tohle řekla, znovu vykročila.

Část 5

Nebeský palác Příboj chaosu. Navzdory jeho jménu se dá popsat jediným slovem, a to fantastický.

Nedokážu si představit, jak takovou obrovskou stavbu postavili. Ale navzdory své velikosti byl každý kout vyzdoben nádhernými sochami a každou tu sochu pečlivě vyrobil mistr řemeslník.

Nejenom z venku. Interiér byl pokrytý zlatým vyšívaným kobercem, stěny lemovaly obrazy a každá zeď byla zdobená drahými uměleckými díly a sochami.

Zanoba mluvil nonstop, jak se díval na tohle a na tamto. „Tahle socha je evidentně z ganonské školy. Mohla by být od samotného mistra? Původní jezdecká socha? Že ji vidím na vlastní oči, to je taková čest!” Vypadal skutečně šťastně. Ze začátku mu Sylvaril a Ariel odpovídaly, ale brzy je to uštvalo a prostě se jen vyčerpaně usmívaly.

Obvykle by tu byl ještě další otravný člověk. Ale když jsem se podíval na Cliffa, vypadal bolestně napjatý. Oči měl otevřené dokořán, ale měl pusu na zámek, dokud mu někdo neřekne jinak. Elinalize šla po jeho boku, držela ho za ruku jako máma a udržovala ho v pohybu. No, tohle je v pořádku. Kdyby ti dva začali klábosit, bylo by tu celkem hlučno.

„Přijímací sál je hned před námi.”

Na konci chodby se Sylvaril zastavila před jedněmi dveřmi. Byly to těžké dveře poseté stříbrem a na každém křídle byl nakreslený drak. Kolem a kolem nám trvalo skoro hodinu, než jsme se od magického kruhu dostali sem. Takové rozlehlé místo je vlastně taky otrava. Bylo by pěkné nějaké vozítko.

„Ačkoli je Pergius velkorysý, dodržujte řádnou etiketu,” řekla Sylvaril a položila ruku na dveře. Žádné klepání?

„Promiňte, ale pořád jsme v cestovním oděvu! Nebylo by to nevhodné?” zeptala se Ariel spěšně.

Teď když to zmínila, copak se hosté v takových situacích obvykle nezavedou nejprve do přijímacího salónku? Převléci se do formálního oděvu a všechno připravit před úvodními pozdravy. Vzpomínám si, že jsem něco takového dělal, když jsem se setkal s králem Shirone. Ale neměl jsem žádné formální oblečení, takže jsem nakonec skončil ve své staré odřené róbě jako vždycky. Ach ne, na tohle jsem nikdy předtím nepomyslel, takže to byla audience. Měl jsem si přinést formální oděv.

„Pán Pergius se o formální standard nestará. Vlastně opravdu nemá rád zastaralé formality Asurského království. Dle mého názoru na mého pána udělá větší dojem, když se nebudete naschvál převlékat a necháte si na sobě to, co máte teď.”

Jak to Ariel zaslechl, zavřela pusu. Možná že se kdysi něco stalo. Možná že do Nebeského paláce odešel, protože ho král Asura tyranizoval nebo tak něco.

„No, mohli bychom si alespoň odložit kabáty a zavazadla?”

„Rozumím, tudy, prosím.”

Když si Sylvaril od Ariel vyslechla něco, co už se dalo pokládat za žadonění, svolila a přikývla. Odkráčela od velkých dveří a otevřela postranní místnost.

Byla zhruba stejně velká jako moje ložnice. V porovnání se zbytkem paláce byla relativně malá a prostá, ale dokonce i stůl, skříň a věšáky byly předměty prvotřídní kvality.

„Moc vám děkujeme.”

„Pán Pergius čeká. Pospěšte si, prosím.”

S tímto Sylvaril zavřela dveře. Když se Ariel ujistila, že jsou dveře zavřené, stáhla ze sebe kabát. Luke k ní okamžitě přišel, aby ho od ní vzal, a Sylphy vytáhla hřeben a začala Ariel pročesávat vlasy. Zároveň s tím Zanoba pověsil svůj svrchník na věšák a oblékl si jiný. Elinalise byla zaneprázdněná kontrolou Cliffova účesu a oblečení.

Já jsem si oklepal oděv a narovnal si halenu. Nic formálního... Není důležité, co máte na sobě, ale vaše upřímnost. Neformální oblečení neznamená, že si na sebe můžete vzít cokoli.

Jen tak mimochodem, Nanahoshi nedělala nic. Nanejvýš si narovnala ofinu. No, i dneska byla ve školním stejnokroji. Vážně tak moc nesnáší oblečení z tohoto světa?

„Hotovo.”

Nakonec si Sylphy sundala sluneční brýle. Všichni byli připravení vyrazit. Kolem a kolem neuplynulo víc než deset minut. Navzdory tomu Ariel vypadala skoro jako jiný člověk. Přece jenom má pěkné držení těla, ale teď z ní sálala i elegance. Možná že jako člen královské rodiny strávila spoustu času tříbením svých schopností zkrásnět.

„Omlouváme se za zdržení.”

„Ach. Tudy.”

Sylvaril přijala signál zvenku. A zamířila zpět k předešlým dveřím, jako by se nic nestalo.

Obrovské dveře s namalovanými draky. Za nimi čekal Pergius. Jak jsem si to uvědomil, začal jsem se cítit nervózně.

„Fuu...”

Než se dveře otevřely, slyšel jsem, jak se Ariel zhluboka nadechla.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>