Kapitola 143.5 - Extra

Kapitola 143.5 – Extra: Zrození nového Krále Meče
Část 1

Prostor přítomnosti, Svatá země mečů. Tam klečeli tři světci meče.

Nina Farionová.

Jino Britts.

Eris Greyratová.

Před nimi stál Bůh meče Gull Farion. Bůh meče v klidu přesunul svou ruku na meč u pasu a přejel pohledem po těch třech. Pomalu otevřel pusu: „Vaše techniky meče už překonaly hranice světce meče.”

Při těch slovech se Jinova ramena mírně zachvěla.

„Myslím, že je na čase vybrat po Ghyslaine dalšího krále meče.”

Jinovi se rozšířily oči. Chvěl se po celém těle se zaťatými pěstmi. Nad jeho tělem zvítězily radostné pocity. Soustředil se jen na to, aby potlačil svou touhu vyskočit radostí.

Ale Bůh meče pokračoval v řeči: „Ale před tím jedna otázka.”

„...”

„Chápete rozdíl mezi světcem meče, králem meče a císařem meče?”

„...Je to v jejich síle?”

To zamumlala Nina. V očích všech tří bylo vidět, že se ptali, jestli v tom bylo něco jiného než síla. Ale zároveň to všichni věděli. Věděli, že to, co chtěl Bůh meče slyšet, bylo něco za tím. Že chtěl vědět, co této síle předcházelo a odkud se tato síla brala.

Bůh meče Nině neodpověděl a místo toho se jí zeptal na jinou otázku: „Nino. Co ti tvůj mistr řekl před tím, než ses naučila Dlouhý meč světla?”

Ninin mistr nebyl Bůh meče Gull Farion. Byla přímým žákem Jinova otce, císaře meče Timothiho Brittse. Jak si vybavila jeho učení, Nina ze sebe vypravila tato slova: „Řekl, že jsem pravák, a tak bych měla trénovat svou levou ruku. Řekl mi, že dokud nedokážu dokonale používat svou levou ruku, nemám používat Dlouhý meč světla.”

„Správně. U Dlouhého meče světla je třeba ruky, která není dominantní. Víš proč?”

„Pokud je dominantní ruka plná moci, špička meče se bude třást ze strany na stranu.”

„Správně. Shromáždit veškerý svůj bojový duch a seknout skrz. Je to prosté, ale to je podstata Dlouhého meče světla.”

Šerm byl o tom porazit pohybujícího se protivníka. Pokud jste jen bláhově a přímo sekali, vašemu útoku se dalo prostě vyhnout. A proto byly vymyšleny různé techniky seku, aby šermíř mohl seknout svého protivníka; sek zespodu, sek ze strany, šikmý sek. Ale Bůh meče první generace byl jiný. Pro takové věci neměl užitek. Prostě jen máchal svým mečem rychleji než kdokoli jiný a všechno přesekl vejpůl.

„Podstata Dlouhého meče světla je plná historie stylu Boha meče.”

Bůh meče poklepal jílec svého meče.

„Zakladatel našeho stylu nějak vytvořil tento styl a každý další bůh meče věnoval svůj čas jeho zlepšování, až z toho konečně vznikl dnešní styl Boha meče. Dlouhý meč světla... Zdokonalení jeho klíčových bodů, princip za ním a způsob tréninku; když jsme se toho drželi, nakonec nám zůstalo něco prostého. Vzniklo z toho něco, co je schopen použít každý jen s trochou nadání. Tahle změna se stala začátkem uznání stylu Boha meče za nejsilnější styl. My, Bohové meče, jsme zdokonalovali techniky zakladatele a spolu s ním jsme byli schopni rozšířit slávu stylu Boha meče široko daleko.”

Bůh meče znovu zvučně poklepal na jílec svého meče.

„Dlouhý meč světla je nejvyšší technika stylu Boha meče. Je to to, čemu by ostatní styly říkaly tajná technika. Ačkoli jste se všichni naučili stejné principy, objevily se mezi vámi rozdíly v síle. Světec meče, král meče, císař meče... Je to směšné, co? I když všichni znáte stejné zatracené věci, aby mezi vámi byli silnější a slabší, to je vážně...”

Jakmile to Bůh meče řekl, otočil se k Jinovi.

„Co si myslíš, v čem ten rozdíl vězí? Jino, zkus na to odpovědět.”

Když se ho na to zeptal, Jino sklonil tvář. Na ní se mu zračila starost. Neznal odpověď na takovou otázku. Ale ta netrpělivost, že nebyl schopen rychle odpovědět, ho přiměla otevřít pusu.

„K-když o tom logicky popřemýšlím, kromě technik to bude um a síla nohou nebo by to mohlo být... zbr— kvalita zbraní?”

„ZBRANÍ?! Ty, kolik let už jsi trénoval?! Nebylo by lepší, kdybys začal zase od začátku, co?!”

„J-je mi to vážně líto!”

Po naštvaném křiku Boha meče Jino naprosto zbledl a svěsil hlavu. Jino chtěl odpovědět „schopnost”. Ale velmi dobře věděl, že to nebyla odpověď, co Bůh meče chtěl. Nemohla to být odpověď, kterou jste ten problém mohli tak snadno odepsat. Každopádně to byla diskuze o tom, co je podstatou a původem nadání. Kdyby odpověděl, že schopnost, tak by ho odtud možná vážně vyhnali.

„Jelikož jsi pořád jenom fracek, tak to nechápeš, co? No, to je jedno. Silní lidé jsou pořád silní, i když to nechápou. Dobrá. Takže, Nino, zkus na to odpovědět ty.”

„...”

Když se jí na to zeptal, Nina o tom obezřetně popřemýšlela. Pravděpodobně se jí ptal na Boha, císaře a krále meče; na rozdíl mezi ní a těmi nad ní. Měli něco, co Nině a ostatním chybělo. Tak jí tak napadlo, že Bůh meče a císaři meče už měli partnera. Něco, co ona chtěla. Přítele? Manžela? Podívala se po Jinovi. Hlavu měl svěšenou. Tvářil se vážně zahanbeně. Nedalo se nic dělat, že on, kdo byl mladší, Nině poslední dobou tanul na mysli. A v tom okamžiku si vybavila slovo, co Bůh meče často používal.

„...Je to touha?”

„Ha, nedávno sis to taky uvědomila, co? Co jiného čekat od mé dcery.”

Bůh meče se usmál, jako kdyby nahlédl do hlubin Ninina srdce. Ninu to zneklidnilo. A tento trénink dál pokračoval.

„Touha není špatná odpověď. Ale víš ty co, kolik dokážeš snést pro své tužby?”

„Snést...?”

„Například provdat se za Jina nebo stát se králem meče. Kdybych ti řekl, aby sis vybrala, co by to bylo?”

Když Nina a Jino zaslechli slovo provdat, podívali se po sobě. Nině trochu zčervenaly tváře.

„...Vybrala bych si stát se králem meče.”

Kdyby si měla vybrat mezi svatbou s Jinem a titulem krále meče, pravděpodobně by si vybrala to druhé. Jinými slovy její touha byla na takové úrovni. Nina si uvědomila, kde ve svých slovech pochybila.

„Jsi stejně naivní jako vždycky, co? Tak Eris, co si myslíš ty?”

„Je to odhodlání,” odpověděla Eris okamžitě. Aniž by o něčem přemýšlela.

„Odhodlání. To je špatně, co?”

Bůh meče se usmál a odmítl to.

Ale Eris na něj zahlížela a znovu odpověděla: „Není to špatně. Je to odhodlání.”

V té chvíli Eris na mysl vytanula ta dávná scéna. Rudeus, když mu Orsted probodl hruď. A ona, co bědovala nad svou bezmocností, a on, co padl. Od té doby zesílila. Ať už to bylo mocí nebo rychlostí, když to porovnala se svým stavem před těmi pár lety, byl to obrovský rozdíl. Ale nemohla proti Orstedovi vyhrát. Těch pár let tréninku umožnilo Eris spatřit svůj limit. Pravděpodobně nezáleželo na tom, jak moc od teď bude trénovat, stejně na Orsteda nikdy nedosáhne.

Ale dokud bude s Rudeem... (Pozn.: Jup, pozdě, děvče). Dokud bude s Rudeem, její ruka na Orsteda dosáhne. On mág a ona válečník to spolu zvládnou. I kdyby se navzájem probodli, pokud Orsteda zadrží, Rudeus se postará o zbytek. Pokud ho Rudeus dokáže porazit, pak to bude jejich vítězství. Ona by samozřejmě zemřela a Rudeus by žil. Kdyby k tomu došlo, nikdy by s Rudeem neměla budoucnost. Ale ani to jí nevadilo. Kdyby přemýšlela o budoucnosti, tak by akorát dostala strach. A kdyby dostala strach, otupilo by to její meč. A kdyby byl její meč tupý, tak by i Rudeus zemřel. A v tom případě by bylo lepší, kdyby zemřela ona.

Eris byla odhodlaná.

„V tom případě ti nevadí, ani když se nestaneš králem meče?”

„Vážně mě to nezajímá.”

„Chceš zesílit?”

„Jo. To chci. Ale na titulu mi nezáleží, ne?”

Bůh meče pak vesele zamumlal: „Dobrá, Eris a Nino. Vy dvě spolu bojujte a vítěz se stane králem meče!”

Část 2

Eris a Nina. Ty dvě stály čelem proti sobě.

„...”

Obě dvě držely dřevěný meč. Ale jelikož obě používaly techniky světce meče, mohly snadno přijít o život.

„Tohle mi připomíná tu dobu, co jsem poprvé přišla, co?”

„Jo, to jo, co?”

Na mysl jim vytanulo to, co se stalo před pár lety; ten den, kdy sem Ghyslaine přivedla Eris. Ta dívka, co se chovala jako zvíře, Nině vštípila ponížení. Hanebně ji před ostatními světci meče a také před Jinem přiměla se pomočit. Když si na to vzpomněla, chtěla si zakrýt tvář a v rozpacích se válet po zemi.

Ale necítila vůči Eris žádnou nenávist. Díky Eris zesílila. Její ješitnost byla pryč a ona se celým srdcem vrhla na trénink. Když o tom přemýšlela takhle, mohla sebevědomě říct, že to ponížení přiživilo její růst.

„Dneska rozhodně vyhraju.”

Jakmile to Nina řekla, z Eris začala sálat krvežíznivost. Ale Nina nezaváhala. S jasným výrazem na tváři podobným výrazu mnicha, co dosáhl osvícení, hleděla na Eris.

„...Pche.”

V následujícím okamžiku Erisina krvežíznivost rychle zmizela. A pak se na její tváři objevil výraz, co byl pravý opak toho Ninina. Eris se usmívala. Byl to nepříjemný úsměv, ale usmívala se. Byl to úsměv divokého zvířete.

Nina při tom úsměvu instinktivně pocítila strach. Během jejich tréninku s králem vody Isolde bojovala s Eris mnohokrát. A prohrála. Byly také chvíle, kdy samozřejmě vyhrála. Ale v její mysli zůstaly vypálené jen vzpomínky na její selhání.

„...”

Eris se nepohnula. S tím zvířecím úsměvem stále přilepeným na tváři stála bez hnutí. Pro Eris, která vždycky vzala všechno do svých rukou, to bylo vzácné.

Nině na mysl vytanulo slovo „protiúder”. To, čemu v soubojích s Isolde čelila mnohokrát. Eris nedokázala použít techniky stylu boha vody. Ale i ve stylu boha severu byly protiúdery. To pravděpodobně Eris zamýšlela.

Tím místem prostupovalo ticho. A tam stála Eris ve středním střehu a Nina v horním střehu. Ty dvě stály od sebe ve vzdálenosti jednoho máchnutí a jednoho kroku. Nina se tvářila bezvýrazně a Eris se usmívala. Ty dvě tam jenom stály a zahlížely na sebe jako nějaké podivné umělecké dílo.

Pro šermíře stylu Boha meče, co se drželi mota: vítězství patří tomu, kdo se pohne jako první; to byl vzácný klid.

Ty dvě stály blízko u sebe a naprosto nehybně.

Upřímně řečeno, Bůh meče si nad nimi povzdechl.

„Jak dlouho váš svatební pohovor potrvá?”

Ta slova to spustila.

Jako první se pohnula Nina. Zostra pokročila kupředu. Byl to pohyb stylu Boha meče, co trénovala snad deset tisíckrát. Udělala krok na absolutně optimální a logické místo a vyslala do horní poloviny svého těla výbušnou sílu. Ta síla se smísila s bojovým duchem, co sálal z Ninina těla. Putoval jejími pažemi a pak do její čepele. Dlouhý meč světla. Meč, jenž se pyšnil zdrcující rychlostí, máchl dolů z jejího horního střehu.

Její provedení bylo dokonalé.

Bylo to tak dokonalé, že by ten Dlouhý meč světla očaroval každého, kdo to pozoroval.

Ale.

„GAAA—!”

Nina utržila strašlivý úder do břicha a poslalo ji to vzduchem dozadu. Narazila do zdi doja a pak se zhroutila na podlahu. Její uniforma byla potrhaná a bylo vidět její trénované břicho. Na tom jejím břiše se začala dělat dlouhá opuchlina jako rudý červ. Zatímco Nina pociťovala spalující bolest, Bůh meče prohlásil: „To stačí!”

Nina se po Eris zaraženě podívala. Na Eris, jejíž obočí bylo nasáklé potem. Ačkoli měla uniformu na rameni trochu natrženou, to bylo všechno. Už se neusmívala. Ale byla to silueta vítěze.

„...Ku.”

Nina pochopila, co se stalo.

Eris vykročila zhruba ve stejnou chvíli jako Nina. A pak tváří v tvář Nině, co stála v horním střehu, Eris klesla nízko k zemi a zároveň s tím vypustila vodorovný sek jejího vlastního Dlouhého meče světla.

Ale nechápala to. V tom případě měl její útok dopadnout jako první. Nina se pohnula jako první a její máchnutí mečem bylo jen o trošku rychlejší než to Erisino. Navíc útok z horního střehu by měl být ještě rychlejší. A jelikož to bylo takhle, nebylo by nic divného, kdyby Ninin meč dopadl jako první, i když Eris trochu sklonila hlavu. Ale i tak to dopadlo tak, že to nebyl ani souběžný útok. Z nějakého důvodu ona padla, zatímco Eris stála.

„Nepotřebuješ víc síly než tolik, kolik je třeba na skolení člověka,” promluvila Eris tiše. Nina význam těch slov nechápala.

To, co Eris použila, byla technika stylu Boha severu. Normálně byl Dlouhý meč světla přehnaně silný na každého protivníka. Eris tu sílu směnila za rychlost. Omezila množství síly v jejím máchnutí jen na tolik, aby Ninu srazila, a jen s tímhle málem se pohybovala rychle. Schopnost rozdělit bojového ducha se naučila při tréninku stylu Boha severu.

Ale ta rychlost, kterou takto získala, byla jen nepatrná. V porovnání s tím množstvím smrtelné moci, co to máchnutí mělo, bylo to navýšení rychlosti nepoměrné. Ale kvůli tomu nepatrnému navýšení rychlosti byla schopná situaci o vlásek zvrátit. A to stačilo, aby se rozhodlo o vítězství a porážce.

„Velmi dobře, Eris. Udělím ti titul krále meče.”

Nina se pomalu postavila. V břichu cítila tupou bolest a zašklebila se.

Naprosto mě sejmula.

Protože to byl dřevěný meč, tak ji to jenom srazilo k zemi, ale kdyby to byl skutečný meč, pravděpodobně by jí vyhřezly orgány. Samozřejmě by nebylo nic divného, kdyby Dlouhý meč světla přesekl člověka vejpůl. Ale jen ten jeden sek, co Nina utržila, by víc než dostačoval, aby ji zabila. Naopak Eris vyvázla jen se škrábnutím na rameni. Nina naprosto prohrála.

Nina si povzdechla a zpříma se na místě postavila. Prohrála ve všech směrech. Pohnula se jako první a pak prohrála. Prohrála.

Prohrála.

V hrudi se jí začalo zdvíhat něco těžkého a bolestného.

„Jsi znechucená, Nino?”

„Ano.”

Nině z očí kanuly obrovské slzy.

„Pořád máš možnost růstu. Zaměř se na trénink.”

„Ano, otče.”

Toho dne jej Nina poprvé po dlouhé době oslovila jako otce.

„...”

Bůh meče čekal, až dokud Nina nepřestala brečet. Eris se rty stočenými dolů a rukama založenýma na prsou také čekala.

Část 3

Když se Bůh meče přesvědčil, že Nina přestala plakat, promluvil k Eris: „Eris. Získala jsi titul Krále Meče, ale já už nemám nic, co bych tě naučil. Udělím ti Důkaz o mistrovství.”

Důkaz o mistrovství. Když Nina a Jiro zaslechli tato slova, navzájem se po sobě podívali. Tohle byl titul, který nezískali ani dva Císařové Meče a ani Ghyslaine. Důkaz o mistrovství byl tak úžasný titul.

„Ačkoli by bylo v pořádku tě rovnou jmenovat Císařem Meče, ale... to by ses tady musela utkat s Ghyslaine. Pokud chceš rovnou skočit na Boha Meče, budeš muset zabít mě.”

Co uděláš?

Jako kdyby se ptal na tohle, Bůh Meče přesunul ruku ke svému meči.

Eris potřásla hlavou. „O Boha meče nebo jiný titul se nezajímám.”

„Že? ...Takže, co máš v plánu od teď dělat?”

„Ze všeho nejdřív půjdu tam, kde je moje rodina.”

Bůh Meče se Eris díval přímo do očí a cítil jejich zářivost. Měl pocit, že měla něco, co on už ztratil. Protože měla upřímný postoj k tomu, aby zesílila, aniž by pustila ze zřetele svůj cíl... Nebo to mohlo být kvůli tomu, že to byla Eris... Myslel si, že by možná mohla být schopná porazit toho jedinečného Orsteda.

„Pojď, Eris. Na důkaz tvého vzestupu na Krále Meče ti dám jeden ze svých sedmi mečů.”

„...Ano.”

Ten den značil konec dlouhého tréninku Eris Greyratové.





Eris se rozloučila s Bohem Meče a ceremonie k udělení titulu Krále Meče skončila. Zůstali tam jenom dva lidé.

„...”

„...”

Ti dva tam seděli v tichosti. V obou jejich hrudích dýmala frustrace a závist. Ale nikdy by o těch pocitech nepromluvili a ani je neukázali na svých tvářích.

„...”

Aniž by se nějak projevili, ti dva se postavili. Kráčeli bok po boku a přesunuli se do rohu [Prostoru přítomnosti] a vzali do rukou dřevěné meče, co tam zůstali ležet.

Nějakou dobu se z [Prostoru přítomnosti] ozývaly zvuky dřevěných mečů, jak do sebe navzájem naráží. Jelikož to byla Svatá země meče, byly to zvuky, které byly slyšet odevšud.
-----------------------------------------------------

~ Ha! A tímto je 14. kniha hotová! A konečně žádné další Erisiny extra kapitoly... bych chtěla říct, ale v závěru celé série tam asi jedna nebo dvě ještě budou. ~

<Předchozí>...<Následující>