Kapitola 145 - Audience u Pergia

Část 1

Na trůně byl usazený muž se zdrcujícím tyrantským vzezřením.

Lesklé bílé vlasy. Oči se zlatými panenkami jako špendlíkové hlavičky. Z celého jeho těla sálala vznešenost. Král. Byl to Obrněný dračí král Pergius.

Po jediném pohledu se mi roztřásly nohy. Vím proč. Protože Orsted vypadal jako on. Nikdy nezapomenu. Na bělovlasého muže, co mě zabil. Bez ohledu na jejich vlasy nebo rysy v tváři nebo styl oděvu vypadali oba dva jinak. Ale byl to stejný pocit. Úplně jako Orsted.

„Předstupte.”

Po Sylvarinině vyzvání Nanahoshi předstoupila. Ariel ji napodobila a držela se jí hned za zády. Já jsem je následoval, jako kdybych se chtěl za nimi schovat.

Byl to obrovský sál. Vysoké stropy podpírané pilíři, co působily jako stromy. Když jsem vzhlédl, ze shora sálalo světlo. Luxusní, zářivé.

A ze stěn navíc visely závěsy se složitými vzory. Výrobky ze zemí od Asury až po svatý Milis, od obyčejných až po ty, co jsem ještě nikdy neviděl, od každého trochu.

Po stranách rudého koberce pod našima nohama stálo v pozoru 11 mužů a žen.

„...”

Všichni byli oděni v bílém. Každý šat měl jiný střih, ale stejnou barvu. Všechno bílé.

A pak ty masky. Všichni měli masku. Ani jedna maska nebyla stejná. Některé byly zvířecí. U jedné masky se zdálo, že jí chybělo oko, takže zakrývala jenom jedno. Další vypadala jako helma z Robocopu, jako kdyby ji vyrobili dle stejné předlohy. To muselo být těch 12 slavných Pergiových služebníků. I když to jsou služebníci, všichni vypadali jako lidé.

Kdysi dávno spolu Arumanfi a Ghyslaine bojovali a zůstalo to na mrtvém bodě. Jinými slovy, těch dvanáct služebníků včetně Sylvaril mělo sílu rovnou síle krále meče. Vážně si z těch lidí nechci udělat nepřátele. Vážně si od teď musím dávat pozor na to, co řeknu.

„Tady se zastavte,” řekla Sylvaril.

A Nanahoshi se zastavila.

„...”

Pouhých deset kroků od trůnu dva schody nad námi. Pergius nás bez jediného slova pozoroval. Nebo spíš pozoroval mě. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Děsivé.

Sylvaril pomalu došla k Pergiovi a postavila se po jeho pravici. Sylvaril napravo, Arumanfi nalevo. A pak 5 na každé straně, jako kdyby nás chtěli obklíčit.

Pergius pomalu promluvil: „Já jsem Obrněný dračí král Pergius Dola.”

Kapitán Dola! Ne, ne. Zámek v oblacích s tím nemá co dělat.

„Dlouho jsme se neviděli, pane Pergie. Vrátila jsem se, jak jsem slíbila.”

Nanahoshi se uklonila. A nezvykle mluvila zdvořile.

Najednou jsem si uvědomil, že Ariel byla také skloněná. Luke a Sylphy klečeli na jednom koleni. Krátce jsem zaváhal a uklonil jsem se jako obvykle. Japonskou úklonou.

„Nanahoshi.”

Při Pergiově hlase mi přeběhl mráz po zádech. Ten hlas byl nabitý vznešeností a útiskem. Cítil jsem se jako lovená kořist, ztuhlá hrůzou, srdce se mi zastavilo a dech ztěžkl. Začal ze mě lít studený pot. Strašlivé. Vskutku pocit krále.

„Vrátila ses. Jinými slovy jsi našla stopu, jak provést povolávání z jiného světa?”

„Ano. Ale nevím, jestli výsledky splní tvé očekávání.”

„Výsledky... Pátrat po znalostech je osud Dračí rasy.”

Dračí rasa, takže pochází z Dračí rasy. Až do teď jsem si toho nevšiml, ale dává to smysl. Dračí bůh a Obrněný dračí král. Ani jeden z nich není člověk, ale spíš příslušník Dračí rasy. Vypadají podobně, protože pocházejí ze stejné rasy.

Nanahoshi mu odpověděla bez zaváhání. Nezdá se, že by Pergius vůči Nanahoshi cítil nějaké nepřátelství. Dvorné přátelství. Možná že takhle žije v paláci v ústraní, ale hádám, že není paranoidní.

„Doufám, že mě naučíš, co víš o povolávací magii tohoto světa, jak jsi slíbil.”

„Ehm, dobře.”

Zdá se, že Nanahoshi a Pergius došli ke společnému porozumění. Nanahoshi bude zkoumat povolávání z jiného světa a podělí se o výsledky s Pergiem. A Pergius ji na oplátku naučí podstatu povolávací magie tohoto světa. Něco takového.

„Tak mě tak napadá, žes sem přivedla celkem velkou družinu. Proč přišli?”

„Ano. Pomohli mi při výzkumu. A za odměnu se s tebou přáli setkat.”

„Ach.”

Pergius znuděně vzdychl. Říct, že to byla odměna, mi přišlo trochu nevhodné, ale nebyla to lež.

„Ráda vás poznávám.” Ariel předstoupila. „Já jsem Ariel Anemoi Asura, druhá princezna z Asurského království. Je mi ctí se s vámi konečně setkat osobně, vaše veličenstvo.”

„Ariel Anemoi Asura, hm?”

„Ráda vás poznávám.”

Pergius si nahlas povzdechl. „Vím o tobě. Odmítla jsi přiznat porážku, i když jsi prohrála ošklivý boj o asurský trůn. A zašla jsi tak daleko, že chceš všechny kolem sebe zatáhnout do házení toho bláta, taková hloupá princezna.”

Luke zvedl hlavu. Ale Ariel vypadala, že to s ní vůbec neotřáslo.

„To je trochu příkré.”

Co jiného čekat od Ariel. S mírným úsměvem udržovala oční kontakt s Pergiem.

„Přišla jsi sem, abys zjistila, jestli ti podám pomocnou ruku?”

„Ne, jen jsem chtěla popatřit na světově známého hrdinu.”

„Tvoje intriky jsou očividné, Ariel Anemoi Asuro.”

Arielin hlas byl jako obvykle velmi charismatický. Ale když jsem se pořádně podíval, nevypadala tak dobře. Na tváři se jí perlil studený pot. Její plán byl odhalen a zanechal špatný dojem. Vyhodilo ji to z rytmu. Když ji Pergius takhle viděl, trochu se usmál. Byl to úsměv pro kárané dítě.

„Ale když už jsi tu, je to také osud. Chop se příležitosti. Dovolím ti zůstat v mém paláci.”

„M-moc děkuji.”

Ariel se uklonila a ustoupila. Její nervozita se zmírnila, ale nezmizela úplně.

Část 2

„Dál, ty jsi?”

Když Ariel ustoupila, Pergius obrátil svou pozornost na mě. Jako kdyby mé postavení bylo druhé po Ariel.

Jak jsem si to pomyslel, letmo jsem se podíval za sebe. Zanoba, Cliff a Elinalize. Všichni klečeli na podlaze. Jenom Nanahoshi, Ariel a já jsme zůstali stát.

Není divu, že na mě tak zíral. Položil jsem si dlaň na hruď a ještě jednou se uklonil.

„Rád vás poznávám, já jsem Rudeus Greyrat.”

„Rudeus Greyrat.” Pergius odrecitoval moje jméno, přežvykoval jej. „Přenést tě sem vyžadovalo značné úsilí.”

„...?”

„Teleportační magie přece jenom nemá fungovat na člověka s větším objemem magie,” vysvětlil Pergius nešťastně. „Tvoje magie se vyrovná Laplacovi. Kdybys vážně vzdoroval, ani já bych tě nedokázal teleportovat.”

„Aha, omlouvám se za potíže.”

Laplace. To bylo jméno Démonického boha. Pergius ho před 400 lety zapečetil. Každý to jméno zmíní, když hodnotí moji magickou moc. Hádám, že to je pravda.

„Na tom nesejde. Ale s takovou mocí ve svém držení ať tě ani nenapadne ji použít v tomto paláci.”

„Samozřejmě.”

To mi znělo jako varovný výstřel. Ne, měl by mi dát varování. Jen pro případ, že bych se rozdivočil.

Ale proč? Proč byl vůči mě tak ostražitý? Nikdy jsem nebyl člověk, co by začal bezdůvodně páchat násilí. A nerozdivočil bych se.

...Ach, pořád mu to leží na mysli? Že během té Metastázové události se mě Arumanfi najednou pokusil zabít. Bojí se, že kvůli tomu stále cítím zášť. Takže proto. Jinými slovy chce, abych to nechal plavat.

„Pokud se to vztahuje k té Metastázové události, vážně mě to netrápí. Takže—”

„K Metastázové události? Co tím myslíš?”

Pergius zmateně naklonil hlavu ke straně. Arumanfi se najednou teleportoval vedle něj. A pak mu něco zašeptal do ucha.

„Ach, když jsi to zmínil, zaslechl jsem, že během Metastázové události chránil nějaký král meče dítě, co sesílal magii k obloze. To jsi ty?”

Takže na to už zapomněl. Kopu si vlastní hrob? Jak jsem řekl, prohlásil jsem, že mě to vážně netrápí. Ale neudělal jsem nic, co by je urazilo. Mělo by to být v pořádku, ne?

„Také jsem se doslechl, že někdo Orstedovi poranil ruku. Někdo jménem Rudeus Greyrat.”

Dokonce ví i o tom. Není to tak, že bych ho doopravdy zranil, bylo to jen stěží škrábnutí. Pokud o tom ví, znamená to, že se Pergius a Orsted znají? Nebo to slyšel od Nanahoshi? Ne, počkat, Nanahoshi se s majitelem tohoto paláce v oblacích pravděpodobně setkala také přes Orsteda.

„Lidé tvého nadání mají sklon propadnout sebedůvěře. Nebuď arogantní jen proto, že se ti podařilo zranit Dračího boha. Protože pokud chceš duel se mnou, připrav se zemřít!”

Jakmile domluvil, vyřinula se z něj vražednost. No tak. Trochu se bojím toho, jak moc začal být hrozivý. Přišel jsem sem kvůli informacím ohledně matčiny nemoci. A abych se s trochou štěstí naučil trochu povolávací magie.

A proč je navzdory tomu tak ostražitý vůči mé osobě? ...Myslí si, že jsem bojoval s Orstedem a tak nějak to skončilo na mrtvém bodě? To si ze mě střílíte. Byl to masakr. Jen se mi podařilo uštědřit jednu ránu.

Z těch 12 přítomných služebníků. Ačkoli se opírám jen o to, co se o nich píše, stejně si vzpomínám na jejich schopnosti. Ale číst o postavě je něco jiného než s ní bojovat. Navíc v boji závisí i na početní převaze. Dokonce i se zombiemi, co padnou po jediné ráně, je konec, když je jich příliš mnoho. A tohle jsou osoby, co se vyrovnají Ghyslaine. Kdo ví, jak je silný Pergius, pravděpodobně není nějaká chudinka. Pokud bychom bojovali, je ze mě mrtvý muž. Ve zkratce nemám důvod k boji.

„Samozřejmě bych neudělal něco tak hloupého jako se vám protivit.”

„Dobrý přístup. Mám rád chytrá děcka. Vrána k vráně sedá. Dejte k sobě pár chytrých dětí a navzájem se budou postrkávat dopředu.”

Za těchto okolností jsou chytré děti asi ty, co se neprotiví Pergiovi. Nemyslím si, že bych byl nějak zvlášť chytrý, ale aspoň tohle vím.

„Pane Pergie, tenhle člověk tady... se svou obrovskou magickou mocí velmi přispěl k mému výzkumu. Není to nepřítel. Takže mohl bys být trochu milejší?” vložila se do toho Nanahoshi.

Co jiného od Nanahoshi čekat. Má pravdu. Nebuď tak nepřátelský, buď hodný.

„Jo.” Pergius přikývl na Nanahoshinu radu. „Takže budu trochu milejší. Nanahoshin kolego, co si přeješ? Peníze? Moc?” zeptal se Pergius a vypadal mírně znuděně.

Takže se ke mně konečně začneš chovat jako k hostovi. Proč jsi tak příkrý na své první hosty? Ačkoli jsem byl trochu nedbalý...

No, to je jedno. Měl bych se zeptat na to, kvůli čemu jsem tady.

„Mám otázku, na kterou bych se rád zeptal.”

„Copak?”

„Ohledně nemoci mé matky.”

Začal jsem vysvětlovat Zenithinu situaci.

Část 3

„Aha.”

Když jsem vysvětlil Zenithinu situaci a její příznaky, Pergius ztěžka přikývl.

„Vskutku jsem slyšel, že už se toto kdysi událo; dávné labyrinty, co používají polapeného člověka jako své jádro. V důsledku čehož se ten lapený člověka jako jeho jádro začne měnit. Bez výjimky ztratí paměť, ale nabude záhadnou moc.”

„Záhadnou moc?”

„Někteří je nazývají prokleté děti, někteří jim říkají miko, taková moc.”

Kletba.

Zenith byla prokletá.

Kletba, která jí brání plakat nebo se smát.

„Proč k tomu došlo?”

„Kdo ví. Labyrinty jsou údajně magická stvoření stvořená dávnými bytostmi v jejich honbě za rájem. Dokáží dokonce rozdat magii ze svého jádra svým obyvatelům. Ti, co žijí uvnitř, jsou prosti hladu a prospěchu. Dávný labyrint polapil člověka, aby tu magii navýšil, to není nepochopitelné.”

Ráj dávných bytostí... oproštěni od hladu. Když už jsme u toho v tom Teleportačním labyrintu byli netvoři všude. Obzvláště ti nenasytní. Přemýšlel jsem, čím se živí, aby přežili. Takže je to takhle.

Ne, ale Roxy řekla, že v labyrintu hladověla. Takže vlastně nerozděloval magickou moc všem uvnitř. Nebo možná že netvoři mají nějaký způsob, jak absorbovat magii ze vzduchu?

...No, nezáleží na tom, co jsou labyrinty zač. Důležitá je Zenith.

„Víš o nějakém způsobu, jak mou matku vyléčit?”

„Já nevím o žádných podrobnostech, ale...” Jak Pergius mluvil, podíval se za mě. „Člověk, co přežil podobnou situaci a je zdravý a živý, by měl vědět víc, ne?”

Pergius se podíval k té dívce se zlatými vlasy z rasy elfů.

Elinalize pomalu zvedla hlavu.

„Elinalize Dragonroad. Vzpomínám si, že před 200 lety jsem tě osobně zachránil z labyrintu Bau.”

„Správně.”

„Elfí dívka se ztracenou pamětí. Setkali jsme se jenom jednou. Už je to dávno, zapomněla jsi na mě?”

„Ne, pořád si vzpomínám.”

Elinalize se na mě omluvně podívala. Co se to děje? Elinalize si prošla podobnou situací? Před 200 lety ji zachránili z labyrintu? Počkat, co se to děje?

„Proč jsi zůstala zticha? Když jste sem spolu přišli, tak byste se měli znát, ne?”

„To...”

„Máš osobní zkušenost. Nikdo tu situaci nezná lépe než ty.”

Jak Elinalize Pergia zaslechla, nervózně vstala. Ale nakonec odhodlaně odpověděla: „Nikdy jsem nenabyla svou paměť, ale možná že Zenith může. Proto jsem zůstala zticha.”

Její odpověď byla možná odhodlaná, ale na tváři měla bolestný výraz. Cliff vzal Elinalize něžně za ramena.

„...”

V tom zmatku jsem nedokázal nalézt žádná slova. Všiml jsem si, že je na Elinalize něco divného. Ale nikdy by mě nenapadlo, že měla takovou minulost.

„Promiň. Přemýšlela jsem, že ti to řeknu. Ale poslední dobou jsi vypadal tak šťastně a kvůli tomu jsem váhala. Zenithina kletba nepůsobí, že by ji ohrožovala na životě. Myslela jsem si, že je možná miko nebo možná že vůbec nic...”

„...Prosím, později mi řekni všechny podrobnosti.”

To je všechno, co jsem mohl říct na všechny ty výmluvy, které se Elinalize snažila vymyslet.

„Rozumím.”

Nechci Elinalize obviňovat. Ačkoli nebyla upřímná, na kontinentu Begaritto navrhla pár návrhů Zenithiných příznaků. Tehdy jsem si myslel, že je akorát dobře informovaná a že mluví ze zkušeností.

Pravděpodobně ji to hodně trápí. Možná má pravdu, že je Zenith jiný případ a že se jí paměť možná vrátí. Kromě toho teprve nedávno jsme pohřbili Paula, takže není žádný důvod kupit na sebe trápení. Nic neřekla, protože se o mě bojí.

Zenith může být prokletá. Doufám, že mi později řekne všechno, co bude moct.

Část 4

„Něco dalšího?” zeptal se Pergius.

„To je všechno?” A já potřásl hlavou.

Bylo to jenom pár minut, ale už teď jsem vyčerpaný. Nebo spíš jsem měl pocit, že jsem mluvil celé hodiny. Je toho víc, na co se chci zeptat. Ohledně povolávací magie, na Laplacovo tažení, o Metastázové události. Ale zrovna teď, když mi na mysli leží tolik věcí, jsem měl pocit, že se mi hlava co nevidět rozskočí.

To je prozatím všechno.

„Někdo další? Někdo další má ke mně žádost?”

„V tom případě mám otázku. Mohu?”

Po Pergiově otázce se zvedl jeden muž. Byl to Zanoba.

„Ty jsi?”

„Omlouvám se. Třetí princ z království Shirone, Zanoba Shirone.”

„Princ? Neříkej mi, že chceš taky mou podporu v získání trůnu.”

„Ne. O to se nezajímám ani v nejmenším.”

Po tomhle Zanoba vytáhl malý zápisník. Na obálce byl namalovaný erb. Byl to erb, co znám. Tuhle značku jsme objevili na tom plánu figuríny z mého sklepa... Ach!

„Tento erb. Velmi se podobá erbu Temného dračího krále Maxwella a také tomu vašemu. Kromě toho vypadá stejně jako erb támhle na té zdi. Znáte ho?”

Následoval jsem Zanobův pohled k erbu visícím na zdi. Poznával jsem pár erbů, co tam viselo. Erb, co jsem kdysi viděl vyrytý v mocenském monumentu. Erb Dračího boha. Další na magických nástrojích v tajných teleportačních troskách. Podle zaříkávání, co jsem použil, by to měl být Svatý dračí císař Shilard? A vedle toho erb stejný jako ten Zanobův.

„Znám. Ten tvůj patří Bláznivému dračímu králi Chaosu.”

„Aach!”

Aach! Proto. Takže tohle Zanoba viděl vyryté na tom oblouku? Ne, to byl Maxwellův erb. Pravděpodobně si toho erbu všiml a spatřil tu podobnost. A pak si uvědomil spojitost mezi všemi těmi erby. Co jiného od Zanoby čekat! Ups, omlouvám se, zapomněl jsem Zanobovi říct o tom erbu v teleportačních troskách.

„T-tak kde je momentálně Bláznivý dračí král Chaos?” Zanoba předstoupil a nedokázal ovládnout své nadšení.

Ale Pergius akorát potřásl hlavou. „Mrtev. Zemřel před pár desítkami let. Nemám ponětí, jestli měl nástupce.”

Ten notes Zanobovi vypadl z dlaně. Paže mu bezmocně visely podél boků. „Takže je pryč...”

Zanoba okamžitě vypadal o 5 let starší. No, vždycky vypadal celkem staře.

„Takže jak jsi našel tento erb?” zeptal se Pergius ohleduplně, když Zanobu viděl v takovém stavu.

Pořád sklíčený Zanoba odpověděl: „V domě mého mistra. Byl vyrytý na autonomní figuríně v opuštěném domě v Magickém městě Sharia.”

„Aha. Autonomní figurína.”

Zanoba přikývl a Pergius pokračoval: „Ta figurína, je to něco úžasného?”

„Samozřejmě že ano! Tak komplikovaná rukodělba je naprosto okouzlující, plně vyjadřuje výrobcovu lásku k soškám. Jako kolega nadšenec do sošek vskutku obdivuji jeho filosofii!”

Jak to Pergius zaslechl, přimhouřil oči ve veselém smíchu.

„Vypadáš jako člověk, co si cení umění. Dobře. V pokladnici tohoto paláce mám mnoho dalších Chaosových děl. Později bychom se na ně měli zajít podívat.”

Z toho člověka, co předtím mluvil se mnou, vyšla neuvěřitelně laskavá slova. Proč? Co je to s tím rozdílem v zacházení. No, s tím se nedá nic dělat.

„Bude mi nesmírnou ctí.”

Když Zanoba Pergia vyslechl, zářivě se usmál. I on vypadal šťastně. Hádám, že Pergius si Zanobu vážně oblíbil. To je pěkné. Taky chci být oblíbený.

Část 5

„Někdo další?”

„Ehm, já... Ne, totiž já. Chci se na něco zeptat.”

Po Pergiově otázce Sylphy zvedla ruku. Při úkloně Pergiovi byla mírně ztuhlá.

„A ty jsi?”

„Doprovod druhé princezny z Asurského království, paní Ariel, a žena Rudea Greyrata, Sylphiette Greyratová.”

Vtom Sylvaril něco zašeptala Pergiovi do ucha.

Pergius nespokojeně zabručel: „Manžel a manželka...”

Ozýval se tichý šepot. Manžel a manželka, proč by kvůli tomu měl být nešťastný? Sylphy měla také silnou magii, ale rozhodně se nedala srovnávat s Laplacem. Ach, neříkejte mi, že si všiml, že má v předcích Magickou rasu.

„Než se zeptáš, odpověz mi na tohle: Máte vy dva syna?” zeptal se Pergius najednou.

Sylphy vypadala ustaraně. „Ech? Ne, jenom dceru...”

„Aha. Pokud budete mít syna, přiveďte ho ke mně. Dám mu jméno.”

„A-ach... dobře.”

Pergius se mírně usmál. Super děsivé. Co má v plánu udělat s mým a Sylphiným synem? Aby zašel tak daleko a dal mu úžasné jméno. A to vzešlo od chlápka, co žije na místě jménem Příboj chaosu...

„Takže na co se chceš zeptat?”

„No, ohledně Metastázové události. Kdo za tím skutečně stojí?”

Sylphy se zeptala na otázku, o které jsem já moc nepřemýšlel.

Metastázovou událost způsobilo povolání Nanahoshi z Japonska. Byly to vedlejší účinky povolání člověka z jiného světa. I mě sem omylem přenesli. Ale v jejím případě to byla přímá teleportace, takže to pravděpodobně způsobilo Metastázovou událost.

Taky by to mohla být nehoda. Někdo udělal něco a v důsledku toho to Nanahoshi povolalo do tohoto světa. Nehoda.

„Tolik je jisté. Původně jsem podezíral Laplace nebo někoho s ním spolčeného, ale...” Než Pergius pokračoval, podíval se na Nanahoshi. „Povolat ji je dokonce i pro mě nemožné. V tom případě by to mělo být nemožné pro všechny na tomto světě.”

„Jinými slovy?”

„Mám podezření, že to nezpůsobil člověk. Že se to prostě stalo náhodou.”

No ano, nehoda. Ne, možná že existuje někdo ještě lepší v povolávací magii než Pergius. Někdo jako Orsted. Ale nevím, jestli taková osoba existuje. Pokud bych se o tom zmínil, možná by se naštval. Prostě budu držet pusu pod zámkem. Už ho nechci víc rozčílit.

„Ach, aha. Moc děkuju.”

Zatímco jsem váhal, konverzace se Sylphy skončila.

Pergius přikývl. „Někdo další?”

Nikdo neodpověděl. Elinalize sklonila hlavu; Cliff byl příliš ztuhlý na to, aby se pohnul. Ariel stála stranou a Luke stále klečel na zemi.

„Tak si dle vůle užijte mou pýchu a radost, Nebeský palác.”

S těmi slovy audience u Pergia skončila.

Část 6

Sylvaril nás poté zavedla do pokojů pro hosty. V části pro hosty bylo skoro 20 pokojů se stejným rozložením.

Stejně tmavý dřevěný nábytek, péřové postele. Velké a čiré zrcadlo. Jediným rozdílem mezi pokoji byla umělecká díla, co v nich visela. Bylo to skoro jako hotel. Ale dokonce ještě luxusnější než ty podnikatelské hotely všude na světě. V mém předchozím životě by se to pravděpodobně rovnalo prezidentskému apartmá. Ne, zapomeňte na nějaké apartmá, vždyť jsem ani nebyl v takovém hotelu.

„Takové velké místo jenom s 12 služebníky...”

Tahle Arielina hláška na mě udělala celkem dojem. Celé to místo bylo bez nejmenší poskrvnky, ale také tak sterilní. Ani ne strašidelné jako spíš osamělé. Taková ta osamělost, co cítíte, když si koupíte druhý joystick, aniž byste měli kamaráda, s kým byste mohli hrát. Ale podle toho, jak Pergius mluvil, by měl mít čas od času návštěvy.

Když jsme si rozebrali pokoje, měli jsme volno. Zanoba a Ariel se rozhodli jít na obhlídku pamětihodností a spěšně odešli. Sylphy a Luke šli samozřejmě s nimi. Já jsem se rozhodl zůstat.

„Fuu...”

Jsem vyčerpaný. Trvalo to jenom hodinu, ale měl jsem pocit, jako kdybychom mluvili celý den. Neměl jsem náladu na prohlížení památek, ale oddech by se mi hodil. S touhle myšlenkou jsem padl na postel.

„Ach, je měkká.”

Tak měkká, že jsem měl pocit, že se propadnu na dno péřové postele. Můžu si jednu vzít domů...

Ale když pominu postel. Vážně bych měl popřemýšlet o tom, co se dneska stalo.

Zaprvé ta věc s Elinalize... Pořád by měla být na pokoji. Možná bych se jí na to měl jít zeptat. ...Ne, má svoje důvody. Nebylo by dobře, kdybych do toho strkal nos. Jednoho dne se určitě půjdu zeptat na všechny podrobnosti o těhle kletbách. Tím je to vyřešené.

Ta věc s tím erbem mě rozhodně překvapila. Temný dračí král, Bláznivý dračí král, objevilo se spoustu jmen. Vzpomínám si, že se nazývají 5 dračími válečníky. V legendě se praví, že těch pět kdysi bojovalo s Dračím bohem a vzešla z toho remíza. Nemůže to být těch samých pět lidí, že ne? Od té doby už muselo uplynout pár generací.

Obrněný dračí král Pergius, Temný dračí král Maxwell, Bláznivý dračí král Chaos. A ze zaříkávání v teleportačních troskách také Svatý dračí císař Shilard. To jsou čtyři. Vzpomínám si, že to byl jeden dračí císař a 4 dračí králové. Takže mi chybí ještě jeden dračí král.

Když už jsme u toho, na zdi jsem viděl jenom 4 erby, co se podobaly symbolu Dračího boha. S tím posledním dračím králem Pergius nevychází?

Ale stejně, dopadlo to tak, že ta figurína byla ještě větší překvapení. Přemýšlel jsem, kde už jsem ten znak viděl, a ukázalo se, že to mělo spojitost s dračím lidem. Pořád nevím, jakým jazykem to bylo psáno... Ach, správně, pokud by mi Pergius pomohl to přeložit, byl by to velký průlom v našem výzkumu. Měl bych se ho na to zeptat. Ale nezdá se, že by mě měl nějak moc rád. Nebo spíš je vůči mě celkem ostražitý. Možná by bylo lepší, kdyby ho o to požádal Zanoba. Zdálo se mi, že Zanoba a Pergius si notovali díky svému společnému zájmu o umění.

Hele, erb toho Bláznivého dračího krále jsme našli u mě ve sklepě. Jinými slovy tam Bláznivý dračí král kdysi žil. To znamená, že ten Bláznivý dračí král se zamykával ve sklepě a hrál si s figurínami. I když to je Bláznivý dračí král. Kde spočívá jeho bláznivost? Ačkoli hrát si s figurínami je trochu hloupé. Ale pokud je ten typ jako Zanoba, pak jsou oba svým způsobem trochu bláznivý. Takže Bláznivý dračí král Chaos měl taky rád věci jako panenky.

Každopádně i když jsem sem přišel, abych se naučil povolávací magii, v tomhle okamžiku je to možná nemožné. Zdá se, že Pergius je vůči mě vážně nepřátelský. A kdybych ho o to požádal, pravděpodobně by se mě zeptal na něco jako: Máš v plánu tu magii použít na povolání Laplace?

...Je to vůbec možné? Pergius řekl, že povolávací magie nemůže přinést nikoho s větší magickou mocí. Moje moc se evidentně vyrovná té Laplaceho, takže by to možná šlo? Vzkřísit Démonického boha na strašidelném podzemním oltáři. Ne, něco takového neudělám. Ale pokud to je možné, pak je jenom správné, že je ostražitý.

„Každopádně je to dostatečně dobré.”

Ačkoli mě nenávidí, nevykopl mě a ani na mě nekřičel. Prozatím mám trochu toho klidu v mysli. Ačkoli to není dokonalé, je to dostatečné. Vyříkáme si to. To je všechno, co zmůžu.

Jak jsem přemýšlel o různých věcech, v Nebeském paláci uplynul jeden den.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>