Kapitola 144 - Létající palác (1)

Část 1

Půl dne chůze od Magického města Sharia, ani ne hodinu jízdy na koni, ležely trosky města. Nebo spíš trosky hradu. Na zemi ležely velké sloupy a kolem byly rozházené kamenné desky. Takhle by vypadal Parthenon, pokud by dál chátral. Kdysi to musela být pořádná podívaná. Působilo to na mě dojmem historické relikvie.

„Toto je to, co zbylo z hradu Scotts, je to památka z doby, kdy lidstvo bojovalo proti Laplacovi. Povídá se, že se proti démonické invazi přišly bránit tisíce lidí. Nakonec to bylo všechno k ničemu a hrad dobyli,” vysvětlila nádherná dívka se zlatými, zapletenými vlasy vedle mě. Elegantní vzezření, oděna v drahém cestovním oděvu, tato charismatická postava byla vidět i z dálky. No ano, Ariel Anemoi Asura osobně.

„...”

To vysvětlení bylo pro mě? S tímhle na mysli jsem se rozhlédl kolem. Luke a Sylphy stáli nedaleko. Trochu dál byli Roxy, Zanoba, Cliff a Elinalize. Nanahoshi byla vpředu. Ariel se dívala na mě, mezi námi nikdo nebyl.

„Ariel, ty vážně víš svoje.”

Bylo by hrubé ji ignorovat. S touto myšlenkou jsem odpověděl. Ariel se na oplátku mírně usmála.

„Lidové příběhy z této oblasti se o tom často zmiňují.”

„Zajímáš se o lidové příběhy?”

„Je to nutnost, když si chci vytvořit vztahy s místní aristokracií,” vysvětlila Ariel věcně. Naučit se místní historii, aby se spřátelila s místní aristokracií. Má to těžké. „Ale vážně se odtud dostaneme za váženým panem Pergiem?”

„Upřímně řečeno nevím, co budeme dělat dál, ale...”

Podíval jsem se k Nanahoshi před námi. Na zádech měla těžký batoh, nerušeně se pohybovala mezi sutinami kolem nás a vedla nás přímo vpřed. Řekla nám, abychom ji prostě následovali, ale vážně se tam odtud dostaneme? Co si tak vybavuju, v jejích poznámkách nebyla na tomto místě žádná zmínka o teleportačním magickém kruhu.

„Spíš se obávám, že s tolika lidmi budeme obtěžovat.”

Jak Ariel zaslechla, co jsem řekl, nahlas se zasmála.

„Rudee, ty se vážně obáváš těch nejpodivnějších věcí. I když to není král země, pořád to je král, skutečný hrdina! Pár hostů jako my by ho nemělo obtěžovat.”

„Když to říkáš...”

Podíval jsem se za záda. Já, Nanahoshi, Ariel, Sylphy, Luke, Roxy, Zanoba, Cliff a Elinalize. Celkem devět. Myslel jsem si, že to je trochu moc, ale z královského pohledu by to mělo být nic. Ke králům chodí hosté po desítkách, takže nás pár se nijak moc nebere.

Jen tak mimochodem, Norn zdvořile odmítla kvůli práci ve škole. Možná se trápí kvůli svému slibu, že si nezhorší známky a nebude odbývat trénink šermu, když se přidá ke studentskému výboru. No, kdybych ji vážně vzal s sebou, tak bych musel vzít i Aishu. Takhle to je taky dobře.

„Pán Pergius možná žije v ústraní, ale po Laplacově tažení strávil nějakou dobu jako host v Asurském království. Jako rovný asurskému králi. Přivedl si do královského paláce doprovod čítající desítky nebo stovky lidí. Člověka takového postavení by neměla obtěžovat návštěva o pouhých 9 lidech.”

„Ach, aha.”

Arielin charismatický hlas se dobře poslouchal. Každého by obtěžovalo, kdyby k němu někdo přišel bez pozvání, ale když jsem to slyšel od Ariel, možná to není tak strašná věc.

„...Pokud ho znavil život na dvoře, možná ho znavili i hosté.”

„Možná. Ale pokud by to tak vážně bylo, Nanahoshi by mi pravděpodobně nedovolila jít taky.”

„Nemyslím si, že by Nanahoshi byla ten typ člověka, co se stará o takové věci.”

Jak jsme o tom mluvili, vybavil jsem si, jak došlo k tomu, že s námi šla i Ariel. Tehdy jak jsem zaslechl Nanahoshinu zmínku o Pergiovi, jsem nedokázal ovládnout své vzrušení.

Obrněný dračí král Pergius. Dokonce i já už jsem o tom jméně slyšel. Ne dlouho poté, co jsem přišel na tento svět, jsem o něm četl v knize. Doba před 400 lety, hrdina Laplacova tažení. Psalo se tam, že ovládal 12 služebníků, obnovil starodávný nebeský palác a se svými společníky vyzval Laplace na souboj. Poté, co Laplace zapečetili, díky jeho hrdinským skutkům a na jeho počest pojmenovali novou éru „éra obrněného draka”. Obrněný dračí král Pergius se nestal hlavou státu a místo toho přebývá v létajícím Nebeském paláci [Příboj chaosu] a cestuje po světě.

Samozřejmě jsem natěšený, že se setkám s člověkem takového kalibru. Vždyť je to palác v oblacích. Hej, Laputa!

Měl bych mít napilno s výzkumem a péčí o dítě. Ale stejně jsem chtěl jít. I kdyby to bylo jenom jednou. Promiň, Lucy. Nad tátou zvítězila zvědavost. Ale táta ti rozhodně přinese nějaký suvenýr!

Sylphiny obavy byly naprostým opakem obav mého sobeckého já. Zeptala se Nanahoshi: „Mohla by jít i paní Ariel?”

„Ariel?”

Nanahoshi vypadala ztrápeně. Ariel se ji snažila získat při mnoha příležitostech. Nanahoshi měla v královstvích Asura a Ranoa obrovský vliv, takže Ariel už dlouho usilovala o to, aby ji vtáhla do svého kroužku. Ale Nanahoshi se chtěla vyhnout jakýmkoli pletkám s tímto světem. To by byla prostě otrava.

„Ano. Pán Pergius možná dlouho žil v ústraní, ale jeho jméno má u asurského dvora stále klíčovou váhu. Paní Ariel, ona... hledí do budoucnosti, jsem si jistá, že se chce setkat s člověkem jako je on.”

Ariel má konexe všude. Všechno to jsou přípravy na ten jeden den, kdy převezme asurský trůn. Bude to drsný boj a možná dokonce i nemožný.

Nevím, co má Ariel v plánu za rok, až vystuduje. Bude dál shromažďovat sílu zde nebo zamíří zpět do Asury, aby bojovala až do smrti? Dokud to neohrozí mou rodinu, rád bych jí pomohl. Ale její tamější postavení je stále nejisté. Upřímně řečeno se do toho chaosu nechci zaplétat, ale opravdu chci nabídnout podporu své ženě. Ale nezdá se, že by Ariel plánovala vzít Sylphy zpět do Asurského království. Sylphy teď má dítě, takže pochybuju, že by měla v plánu Lucy opustit kvůli něčemu riskantnímu. Ale stejně pochybuju, že by byla připravená na rozloučení, a zrovna teď se pro Arielino dobro snaží ze všech sil. Tohle je pravděpodobně také jeden takový případ.

V boji o trůn jsou konexe ze všeho nejdůležitější. Zvláště pokud by dokázala získat podporu Obrněného dračího krále Pergia, hrdiny Asurského království, pak by její cesta k trůnu byla jistě snadnější.

„No, pomohla jsi mi. Dobře, přiveď ji.”

Myslel jsem si, že ji určitě odmítne, ale Nanahoshi s tím souhlasila. Potom jsem se doslechl, že když jsem byl pryč, Sylphy hodně pomohla Nanahoshi. Přinášela jí jídlo, pomáhala s nakupováním, pomáhala jí detoxikační magií, když onemocněla. Nanahoshi k nám často chodila do lázně, i když když se narodila Lucy, tak přestala.

„Vážně? Moc děkuju! Paní Ariel to určitě potěší...” Sylphy sevřela ruku v pěst a zářivě se usmála.

V důsledku čehož se k družině přidali i Ariel a Luke. Sylphy řekla, že Ariel je z toho nezvykle natěšená. Každý bez ohledu na postavení reaguje stejně, když se setkají s někým tak slavným tváří v tvář. Já jsem taky natěšený. Je to doopravdy, skutečný hrdina. Doufám, že se s ním bude dát snadno vyjít.

...Když už jsem u toho, zrovna jsem si na to vzpomněl. Kdysi dávno jsem se setkal s jedním Pergiovým podřízeným. Jen chvíli před metastázovou kalamitou. Setkal jsem se s Arumanfim Jasným. Pokud si na to dobře vzpomínám, tehdy mě podezíral, že jsem způsobil Metastázovou kalamitu a zaútočil na mě. Ghyslaine ho dokázala přesvědčit, že jsem to nebyl já. Nezdál se mi jako špatný člověk, ale jednou se mě snažil zabít. Z toho jsem trochu nervózní. Ne, není důvod, proč by měl být jeho pán nebezpečný jen proto, že jeho podřízený byl nebezpečný.

Navíc pokud Pergius vycítil Metastázovou kalamitu a chtěl ji zastavit... Pak si zaslouží pochvalu, že jednal z vlastní iniciativy. Ale kdyby mě tehdy zabil... Zapomeň na to, co se stalo, stalo se. To je minulost. Neměl bych vyhledávat konflikt hned při prvním setkání. Odpusť a zapomeň.

„Jsme tu.”

Zatímco jsem se trápil takovými věcmi, Nanahoshi se zastavila uprostřed trosek. Uprostřed ničeho. Navzdory této myšlence jsem se pořádně podíval a na zemi jsem našel kámen velikosti stoličky. Kamenný monument. Monument Sedmi světových velmocí. To mdlé světlo, co z něj sálalo, naznačovalo strašlivou moc těch jmen, co tam byly vytesány. Zdá se, že tyhle milníky jsou všude, dokonce i tady.

„Co teď?”

„Zavoláme ho.”

Jak to Nanahoshi řekla, pustila svůj batoh na zem a vytáhl z něj zlatou flétnu. Nebyly na ní díry na prsty, takže to byla spíš píšťala. Nanahoshi si ji přiložila ke rtům a zapískala.

Fuu—!

Žádný zvuk. Jenom svištění větru. Možná to byla psí píšťalka?

„Žádný zvuk?” vykřikl Cliff.

„Lidé to neslyší. Jen počkej, brzy tu bude,” řekla Nanahoshi a posadila se na kámen.

Zvuk, který lidé neslyší. A přesto se donese k Pergiovi. To by za normálních okolností nemělo být možné. Jinými slovy, i tahle píšťala je magický předmět.

„Cliffe,” zakřičela najednou Elinalize s vážnou tváří.

„Copak?”

„Zatímco jsme pořád tady, musím ti něco říct. Na tom místě, kam jdeme, se nežertuje. Pamatuj, že si máš dávat pozor na jazyk.”

„...Jasně. Vždyť už nejsem dítě.”

Cliff se urazil jako dítě, co zrovna dostalo vyhubováno. Pak se Elinalize přitiskla ke Cliffovi a šeptala mu něco do ucha. Zdálo se, že se Cliff uklidnil, pravděpodobně to byla sladká slovíčka na omluvu.

„Jaké sochy budou v nebeském paláci. Nemůžu se dočkat, až to zjistím!”

Zanoba se choval jako obvykle. Jakmile bylo rozhodnuto, že navštívíme Pergia, začal říkat něco o tom, že bychom mu měli ukázat nějaké výsledky. A zabalil si do zavazadla Ruijerda, co jsem vyrobil, a pár dalších sošek. Pochybuju, že k tomu budeme mít příležitost, ale pravděpodobně chce udělat podobnou propagandu jako s Badigadim. Vážně je nadšený do své práce.

Jen tak mimochodem, Ginger tu není. Zanoba jí rozkázal ochránit mou rodinu. I když Ginger očividně chtěla jít s námi. No, co se mě týče, čím více ochrany, tím lépe, takže další člověk navíc nemůže škodit. Ale ani to není tak, že bych odjížděl na nějak dlouho.

„Nevnucuj svoje koníčky ostatním. Přece jenom tomu chlápkovi je už přes 400 let.”

„Hahaha, copak není Badigadi ještě starší? Čím jsou starší, tím víc dokážou ocenit řemeslo mistrových sošek.”

„Ach... vážně?”

Daleko na obloze něco zářilo.

„Je tu.”

Přesně jak Nanahoshi řekla. Zjevil se. Doslova se najednou zjevil mrknutím oka.

Zlaté vlasy, propínací bílý oděv úplně jako studentská uniforma. A za tou žlutou maskou se pravděpodobně skrývala pohledná tvář. Maska ztvárňující lišku. U pasu mu visela velká dýka.

„Arumanfi Jasný, zde.”

Vskutku neočekávané. Je to, jako kdyby se najednou zhmotnil uprostřed naší skupiny. Hádám, že přiletěl? Přiletěl rychlostí světla celou cestu od nebeského paláce až sem. Úplně stejně, jako když zmizel kraj Fedoa.

„...”

Arumanfi se najednou otočil na mě. Vzpomíná si na mě? Děsím se, že na mě zase zaútočí. Potají jsem otevřel své démonické oko a sevřel svou hůl.

Ale nezdá se, že by si na mě Arumanfi vzpomínal. Místo aby přišel ke mně, šel k Nanahoshi.

„...Dneska jsi přivedla hodně lidí,” řekl Arumanfi, jak se rozhlédl kolem.

„Ach,” řekla Nanahoshi a přikývla. „Nevadí to, ne? Když je to pod 12 lidí.”

„Na počtu nezáleží, ale...” Arumanfi se podíval na Roxy. „Žádný příslušník Magické rasy.”

„Ech, p-proč?”

Roxy vypadala jako kočka, na kterou zrovna vylili vodu.

„Magické rase není dovoleno přebývat v Nebeském paláci.”

„A-aha.”

Roxy poklesla na duchu a schoulila ramena. Pergius během Laplacova tažení bojoval proti Magické rase. Nedá se nic dělat, že mu zůstaly nějaké ty předsudky proti Magické rase.

„Za žádnou cenu?”

„Pán Pergius je laskavý, ale Magickou rasu nenávidí.”

Zapomněl jsem na to, neboť v této oblasti nemají moc předsudků proti Magické rase, ale nenávist vůči nim je stále hluboce zakořeněná. Pergius je možná člověk z legendy, ale také byl svědkem války. Možná že má vzpomínky na bitvy, které se nedaly vymazat. Jako Ruijerd. Ale vynechali jsme jenom Roxy, je mi jí líto.

„Ne, to nevadí. V tom případě zůstanu doma. Jelikož jsem se trošičku bála setkat se s Pe— s panem Pergiem. Pořád si musím něco připravit do školy, takže to je jedině dobře.”

Ramena jí klesla, bylo to přímočaré odmítnutí. Ale když jsem se podíval pořádně, pořád v ní dlela lítost. Otočila se na mě s nuceným úsměvem: „Rudi, postarám se o dům.”

„Dobře. Určitě ti přinesu nějaký suvenýr...”

„Tím se netrap, jeden polibek stačí.”

To jsem okamžitě udělal. Celých deset sekund. Roxy bušilo srdce jako splašené, moje ATOMOVÁ BAZUKA připravená, její nukleární hlavice naložená, pal!

„Díky.”

„Ne, potěšení bylo na mé straně.”

Roxy byla pořád trochu rozmrzelá, ale s rudou tváří a mírným úsměvem vycouvala. Až se vrátím, zahrnu ji láskou.

„Jste hotovi, že?”

Jak jsme se s Roxy rozloučili, přišel k nám Arumanfi. Předal mi něco jako kolík. Rozhlédl jsem se kolem, zdálo se, že všichni drželi něco podobného.

„Tohle drž.”

Vzal jsem si to a zařídil se dle jeho instrukcí. Zlatý kolík zhruba 20 cm dlouhý a na povrchu měl vyrytý složitý vzorek. Nahoře a dole byly zasazené magické krystaly. Další magický předmět?

„A teď co?”

„Prostě stůj v klidu. Pán Pergius použije teleportační magii, aby vás přenesl do Nebeského paláce.”

Ach, teleportační magie, takže tohle byl magický předmět na teleportaci. Takže existuje i tohle. Jak praktické.

Ech? Já si myslel, že se lidé nedali povolat...? Ne, tohle je teleportace. Jaký je v tom rozdíl? Použít tenhle kolík k teleportaci do Nebeského paláce, tak to funguje?

„Ach, a co zpáteční cesta?”

„Něco podobného,” odpověděl Arumanfi věcně.

V tom případě můžeme jít na to. Kdybych musel domů dojít, Lucy by už do té doby vyrostla. Po těch slovech jsem se cítil klidně.

„Všichni jste pochopili? Pevně se držte?”

Nanahoshi všechny zkontrolovala, pro sebe si kývla a potvrdila to s Arumanfim.

„Chviličku.” Arumanfi kývl a zmizel ve světle. Předpokládám, že šel Pergiovi nahlásit, že je všechno připraveno.

„...Tohle je tak nějak vzrušující.”

„To ano.”

Ariel a Sylphy si povídaly. Je to tak nějak vzrušující. Luke se nad tím suše usmál.

Hele, tahle teleportace. Pokud to selže, kde skončíme? To je celkem děsivé. Dokonce i někdo tak mocný jako Pergius může udělat chybu. Přece jenom je jenom člověk.

„...Och?”

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, najednou jsem cítil, jak z toho kolíku vychází teplo. Měl jsem pocit, jako kdyby mi to nasávalo dlaň. Co by se stalo, kdybych to teď pustil? Selhalo by to? Ale když by se najednou stalo něco takového, někteří lidé by to instinktivně upustili, ne...

„Ech?”

Rozhlédl jsem se kolem. Všichni byli pryč. Ne, zachytil jsem ten moment, kdy Sylphy zmizela.

Zůstal jsem jenom já a Roxy. Ech? Odešli beze mě?

V tom okamžiku moje vědomí spadlo do kolíku.

Část 2

Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že letím v naprosto bílém světě.

Vůbec nic tam nebylo, byl to naprosto bílý prostor. Cítil jsem, jak letím k něčemu v dálce. Jako ryba zaháknutá na silném rybářském prutu.

Kousek před sebou jsem viděl Sylphy, jak se navíjí ke stejnému místu. Takže takový je to pocit, když vás někdo povolává.

Když už jsme u toho, tenhle prostor. Mám pocit, že už jsem tu někdy byl. Ach, kdy to bylo? Ach ano, Hitogami. Mám z toho trochu matný pocit, ale vypadá to úplně jako to místo, kde se mi ve snu zjevuje Hitogami. Jediným rozdílem je, že nemám tělo ze svého předchozího života.

Dál takhle letím, jako kdybych běžel maraton. Pak se přede mnou objevilo světlo. To světlo črtalo propracovaný magický kruh, do kterého mě to natáhlo.
---------------------------------------------------------

~ Tahle kapitola je dlouhá (něco kolem 16 stránek), takže jsem ji rozdělila na dvě. I tak to bylo dlouhé... ‧º·(˚ ˃̣̣̥⌓˂̣̣̥ )‧º·˚  ~

<Předchozí>...<Následující>