Kapitola 148 - Znovu na Magický kontinent

Část 1

Plán byl prostý.

Nejprve s Pergiovou asistencí zamířit na Magický kontinent. Najít Kishiriku Kishiris. Zeptat se, jestli zná lék nebo jestli zná někoho, kdo o něm ví.

No ano, je to celkem prosté. Jen kdyby Velká démonická císařovna Kishirika Kishiris zůstala sedět na trůně a dohlížela někde na nějaké město.

Ale já vím, že se Kishirika toulá po Magickém kontinentu. Setkat se s ní je na náhodě. Kdo ví, kolik měsíců to zabere. Pergius řekl, že má magické teleportační kruhy nedaleko všech větších měst na Magickém kontinentu.

Když tak o tom přemýšlím, magické teleportační kruhy jsou vskutku strašlivé. Zvláště když se z tohoto paláce může přemístit kamkoli na světě, neuvěřitelná hrozba. Přece jenom nebylo jak zaútočit na tento palác v oblacích, a přesto vůči němu neexistovala obrana.

Takže je pochopitelné, proč bylo to umění dávno zakázané. Ačkoli jak Orsted, tak Pergius je potají používali. Na tomto světě pravděpodobně bylo pár lidí, co pravidla potají porušovali. Možná to je podvod, ale to je přirozenost tohoto světa. Ty magické teleportační kruhy pravděpodobně nepoužívá jenom sám Orsted.

Každopádně najít Kishiriku. Tak jako to dělala kdysi Roxy, prohledat města jedno po druhém. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Ale nemělo by to zabrat víc jak rok. Jelikož teleportace trvá jenom den.

Problém je, co když se s Kishirikou mineme někde po cestě. Co se toho týče, myslím, že požádám o pomoc Gildu dobrodruhů. Odměna za dopadení Velké démonické císařovny. Polapit Kishiriku. Musí být živá. ALIVE ONLY.

Všechny jsem svolal a vyložil jim svůj plán. Ariel, Luke, Cliff, Zanoba, Elinalize. A taky Sylphy. Zatímco jsem mluvil s Pergiem, Sylphy se probrala. Ale bylo jasně vidět, jak je vyčerpaná. Od samého začátku byla útlá, ale teď byla křehčí než kdy jindy. Měla by odpočívat aspoň 5 dalších dní.

„Všichni mi prosím pomozte, kvůli Nanahoshi.”

Když jsem to řekl, Ariel souhlasně pokývala. „Takže mohu poskytnout nějaké magické nástroje.” Ariel si sundala magické prsteny, co měla u sebe, a podala mi je.

Byl to pár stejných prstenů. Když se do nich vlila magická moc, oba dva drahokamy zazářily. Byly užitečné v nouzi, zdá se, že to je tajný magický nástroj Asurského království. Určitě mi přijdou vhod, i když nevím v čem. Připomnělo mi to pager.

„Zanobo a Elinalize, pojeďte prosím se mnou.”

Zanobu a Elinalize jsem požádal, aby byli mými strážci. Zanoba byl přece jenom miko. I kdybychom měli bojovat s hydrou, pravděpodobně se bude hodit. Já jsem v obraně slabý, protože mi chybí bojový duch, ale s Rušivou magií a pohlcujícími magickými kameny mám silnou odolnost vůči magii. Když bude Zanoba přední voj, tak sejmeme dokonce i hydru. Ale nedokázal bych snést, kdyby Zanoba zemřel kvůli mé sobecké tužbě, takže jsem to pojistil Elinalize jako podporou.

„Já...”

„Seniore Cliffe, byl bych rád, abys vyrobil magický nástroj.”

Upřímně nevím, jestli najdeme lék. Možná o něm neví ani Kishirika. Takže tahle cesta může být ztrátou času. Abychom se tomu vyhnuli, měli bychom vyzkoušet různé přístupy.

Zdá se, že Nanahoshina nemoc je podobná kletbě. Když Cliff trochu upraví svůj výzkum, možná vyrobí magický nástroj, co Nanahoshi prodlouží život.

„Já chci jít taky!”

I když jsem si myslel tohle, Cliff odmítl.

„Prosím, vezmi mě s sebou. Taky chci Nanahoshi pomoct.”

Ale když bude pokračovat ve svém výzkumu, taky tím Nanahoshi pomůže. Ale Cliff pravděpodobně chtěl dělat víc než jen to. Možná měl pocit, že pokud bude dělat to, co doposud, vážně pro Nanahoshi nic neudělá.

„Prosím, Rudee, dokonce i já jsem pochopil, že se chce vrátit domů,” prosil mě Cliff.

Tak mě tak napadá, že i on byl dlouhou dobu z domova. Podle výšky možná vypadal na 15 let, ale už mu bylo 19. Slyšel jsem, že ze Svatého Milisova království odjel skoro před 6 nebo 7 lety.

Ačkoli to doma, kam se chce Nanahoshi vrátit, není stejné jako to Cliffovo. Ale jejich úmysl byl stejný.

„Dobře.”

„Vážně?”

No, když s námi půjde i Elinalize a Nanahoshi je zamrzlá v čase, neměl by moc příležitostí k výzkumu. Jo, není třeba na to tlačit. Pokud si potvrdíme, že lék neexistuje, nebo pokud Kishiriku nenajdeme, můžeme se místo toho zaměřit na výzkum.

„Ano, budu v tvých rukách, seniore Cliffe.”

Trochu tu dobu pátrání zkrátíme, abychom se k výzkumu vrátili včas. Půl roku bude stačit.

„...Tak, je něco... cokoli... co bych mohla udělat já?” zeptala se nakonec Sylphy, i když vypadala, že jí nebylo dobře. Ještě se musela uzdravit. Nemohla s námi cestovat. Kromě toho...

„Sylphy, prozatím tu odpočívej.”

„Ehm a pak?”

„Až si odpočineš...”

Váhal jsem, co jsem hodlal říct.

„Přeji si, aby ses vrátila domů a postarala se o Lucy.”

„Ech?”

Sylphy vypadala viditelně sklíčeně, ale stejně jsem pokračoval: „Tentokrát to možná bude dlouho, než se budu moct vrátit domů. Nemyslím si, že by bylo dobré, aby jí zmizeli oba rodiče.”

Pro děti je přítomnost rodičů naprosto nezbytná... To nemusím říkat. Ale je to kvůli Paulovi a Zenith, že jsem, kdo jsem. Pro děti je lepší, když je rodiče vychovávají osobně. Jejich nepřítomnost na týden nebo dva samozřejmě není žádný velký problém. Ale pár měsíců je něco jiného.

„Ach, to. Máš pravdu. Když tu nebudeš, musím se postarat o Lucy.”

„Promiň.”

„Hm.”

Ačkoli jsme Sylphy řekli, že se Nanahoshi nezhroutila kvůli ní, pořád chtěla nějak pomoct.

„Udělala jsi dost. Zbytek nech na mě.”

„Ehm...”

Sylphy s lítostí přikývla. Samozřejmě Lucy milovala.

Ale v deseti po Metastázové události se musela postavit na vlastní nohy. Oba její rodiče zemřeli, aniž by se rozloučili. Navzdory tomu se jí vedlo dobře. Navzdory pár zvratům a obratům si našla práci, provdala se a podařilo se jí dál žít. Takže pro ni možná rodiče nejsou tak velkou osobností.

Anebo je možné, že v této zemi vládne moudrost, že dokonce i děti bez rodičů vyrostou a může se jim vést dobře.

Sylphy bylo jenom 18. Lidé se kvůli porodu zase až tak nezmění. Můj způsob přemýšlení se začal měnit jenom tím, že jsem se staral sám o sebe.

Když mi v minulém životě bylo 18, na děti jsem ani nepomyslel. V porovnání s tím byla Sylphy výjimečná.

Já pomůžu Nanahoshi. Sylphy zůstane doma. Doufám, že nebude žárlit.

„Ale nebude si Roxy stěžovat? Přece jenom zná Magický kontinent ze všech nejvíc.”

„To taky. No, pokud se dostaneme do maléru, promluvím si o tom s Roxy.”

Roxy tu nebyla. Pergius za žádnou cenu nedovolí, aby do jeho paláce vstoupil příslušník Magické rasy. Snažila se přijít, ale odmítl ji.

Kromě toho měla svou kariéru učitelky. Konečně si začala zvykat na rytmus práce. Nemůže odejít, když tam pracovala jenom rok.

Pomůžu Nanahoshi. Ale taky si musím zachovat svůj nynější životní styl. To je důležité. Oboje je důležité. Proto musím ochránit Sylphy a Roxy.

Samozřejmě to je také proto, že jsem sobecký. Nemyslím si, že bych měl vždycky pravdu. Ale zrovna teď nechci, aby Roxy a Sylphy čelily nebezpečí. Nechci, aby mi zemřely před očima jako Paul. I když na tomto světě neexistuje dokonalá bezpečnost. Magické město Sharia byl v porovnání s Magickým kontinentem mělo být mnohem méně nebezpečné.

„Prosím, ať zase nepřijdeš o ruku nebo tak něco.”

Sylphy vypadala nervózně.

„Budu si dávat pozor.”

Zůstat v bezpečí, proto jsem si s sebou bral Zanobu a Elinalize. Ale kdyby se ocitli mezi životem a smrtí, pomohl bych jim, i kdybych měl obětovat svou pravou ruku. Také jsem samozřejmě nechtěl umřít...

Už tu chybu znovu neudělám.

Část 2

Znovu jsem zašel domů a vysvětlil situaci Roxy a zbytku rodiny. Když jsem řekl, že se domů možná dlouho nevrátím, Aisha brečela.

Ale tentokrát bude odchod a cesta snadná. Mám v plánu se sem tam vrátit. Bude to, jako kdybych jel na pracovní cestu. To, že jedu nadlouho, bylo jen tak pro jistotu. Magické teleportační kruhy možná najednou přestanou fungovat a já se možná nevrátím.

„No, dávej na sebe pozor.”

„Rozumím, taky na sebe dávej pozor, Rudi.”

Ačkoli jsem se bál, že Roxy možná chtěla jít taky, když si vyslechla moje vysvětlení, nepokrytě přijala, že zůstane doma. To mě trochu zklamalo.

No, vypadá to, že teď budu do Nebeského paláce cestovat mnohokrát, takže jsou důležité přípravy. Může dojít k nehodě. Pergius řekl, že i kdyby magické teleportační kruhy přestaly fungovat, přijde pro mě, pokud nedaleko nějakého milníku Sedmi světových velmocí použiju ten magický nástroj.

Ne že bych mu nevěřil, ale člověk nikdy neví. Například kdybychom odešli a kdyby se pak Laplace najednou vzkřísil, Pergius by měl možná příliš mnoho práce, aby nám pomohl.

Kromě toho jsem si vzal pár svitků Duchů světla a jiných praktických věcí. Všechno připraveno.

Část 3

Magické teleportační kruhy leží pod zemí Nebeského paláce.

Palác na nebi není rozlehlý jen nad zemí, ale také pod ní. A nejenom to, pod zemí je také mnohem více propracovanější. Stačilo jen pár pater pod zemí a bylo to skoro jako bludiště. Palácové pozemky byly pravděpodobně udělané pro hosty. A pod zemí je skutečnost.

„Jsme tu.”

Sylvaril nás vedla do jedné konkrétní místnosti 3 patra pod zemí. Bylo to místo, co se dalo snadno najít, jakmile jste znali cestu. V místnosti nebylo žádné osvětlení, ale osvětlovalo jej bledě bílé světlo z magického kruhu.

„Pán Pergius zrovna dokončil tento magický kruh, aby propojil opuštěný kruh na Magickém kontinentu.”

„Opuštěný?”

„U teleportační magie k tomu dochází často. Když se zničí magický kruh na jedné straně, i druhá strana přestane fungovat.”

Teleportační kruhy jsou párové. Ale rozbitý kruh se dá spravit a znovu použít. Magické kruhy na tomto světě jsou vážně různorodé.

„Pán Pergius ovládá i takové magické kruhy?”

„Pán Pergius je vskutku skvělý muž.” Sylvaril zněla hrdě.

Když už jsme u toho, kreslení magických teleportačních kruhů. Udělat kruh a dle vůle propojit jakékoli místo zní v této situaci celkem prakticky... Ale jelikož je to zakázaná technika, pravděpodobně mě to nebude chtít naučit. No, kdybych pokoušel svoje štěstí, možná bych dopadl tak, že bych si nadělal spoustu různých nepřátel. Takže bych neměl být hamižný. A ani bych neměl zapomínat, že je dokážou používat i druzí. Například kdyby na něj narazilo agresivní magické zvíře. Je to možné. Kdyby moje magické teleportační kruhy zničily vesnici nebo něco, měl bych z toho noční můry.

„Pán Pergius řekl, že tento magický kruh by vás měl dostat do blízkosti Velké démonické císařovny.”

„Má pan Pergius nějaké ponětí, kde se Kishirika nachází?”

„Samozřejmě.”

Vážně? Má vodítko. Myslel jsem si, že až se tam dostanu, budu na to sám.

„Ale taky by se mohl mýlit.”

„...Pravda.”

Démonická císařovna, co znám já, je nepředvídatelná. Možná si myslíme, že někde je, a než se tam dostaneme, už zmizí někam jinam. Její snoubenec Badigadi je stejný... Ach, správně, Badigadi taky. Už nějakou dobu jsem ho neviděl. Možná se už vrátil na své léno. Také žil dlouho, když ho zkontaktujeme, možná z toho něco bude.

„Rozumím. Půjdeme to vyšetřit.”

„Ještě jsme nepotvrdili situaci na druhé straně. Východ by mohl být také zapečetěný. Dávejte pozor.”

„Zapečetěný?”

„Vchod by mohl být zničený, aby se kruh udržel v tajnosti.”

Pokud neexistuje vchod, pak se to nedá najít. Aha. To dává smysl. No ano, lidé budou hledat propadla, ale jen pár si vezme krompáč a začne rozhrabávat zdi. Tuhle techniku vyvinuli staří Egypťané. Archeologové museli věnovat zvláštní pozornost zdánlivě prázdným hrobům. Možná že takhle objevili i teleportační trosky.

„Ehm, pokud to nebude fungovat, vrátíme se brzy.”

„Nechť je s vámi štěstí války.”

Se Sylvariným požehnáním jsme vstoupili do magického teleportačního kruhu.

Část 4

Kolikrát už jsem se teleportoval? Metastázová událost, na a z kontinentu Begaritto a také ten Pergiův magický nástroj. Kolem a kolem to teď bylo po páté. Jako kdybych se vzbudil ze snu, začínal jsem si na tu senzaci zvykat.

„Fuu.”

Po teleportaci jsme dorazili do temné místnosti.

Vzduch tam byl hutný a páchl plesnivinou. Dlouho to tu bylo opuštěné. Žádné světlo. Ani žádný svícen. V podstatě troska. Ach, zapomněl jsem se zeptat, kam jdeme.

„Hepčí!”

Cliff za mnou kýchl. Otočil jsem se, abych se podíval. Ostatní tři už vystoupili z magického kruhu. Elinalize na tohle byla zvyklá. Zanoba sebevědomě prošel kolem. Cliff zvědavě studoval magický kruh.

„Je tu moc prašno, pojďme ven co možná nejdřív,” řekl Zanoba a já začal hledat východ.

„Ech?”

Viděl jsem zeď. A žádné dveře. Žádný žebřík a ani díru ve stropě. Obezřetně jsem prozkoumal podlahu. Jo, žádná cesta ven. Byla to tajná místnost. Pokud měla Sylvaril pravdu, pak tu místnost zapečetili.

„Ehm, no, kde je východ?”

„Hm.”

Rozdělili jsme se a pátrali. Nahoře, dole, nalevo, napravo.

„Našla jsem to.”

Elinalize po chvilce objevila prostor za zdí. Vypadalo to, že to rozpoznala ťukáním na zeď. Možná ta zeď byla příliš tlustá, ale já nic nepoznal, ani když jsem ke zdi přitiskl ucho. Co jiného čekat od rasy Dlouhých uší.

„Dobrá. Je to celé tvoje, Zanobo.”

„Hm.”

Zanoba jedinou ranou pěstí prorazil do zdi díru. Obrovská díra ve zdi, co byla tlustá nějakých 50 centimetrů. A tak snadno, jako kdyby bořil hrad z písku, tu díru rozšířil, až byla dost velká, aby se jí protáhl jeden člověk. Elinalize prošla skrz, když jí Zanoba vysadil.

„Prozkoumám to.”

Na druhé straně byla naprostá temnota. Člověk si neviděl ani na špičku nosu. Věděli jsme, že to je kamenná stavba, ale to bylo tak celé. Ani jsme nevěděli, jestli jsme v podzemí nebo ne.

„Rudee, světlo, prosím.”

Jak mi bylo řečeno, vytáhl jsem svitek Ducha světla a použil ho na osvětlení oblasti. Deset metrů před námi jsme viděli místnost.

„Ugh.”

Když tu místnost zahlédl Cliff, zaječel. Na podlaze byly všude kosti. Co jiného čekat od Magického kontinentu, byly to kosti různých tvarů, skoro jako by je někdo vyrobil.

„Vypadá to, že to je vězení,” řekla Elinalize, když si ty kosti prohlédla. Na pozůstatcích paží a nohou byla vidět zrezivělá pouta. Cliff vypadal ztrápeně a začal se modlit.

„Ach... velebný Milisi, spas tyto ztracené duše.”

Napodobil jsem Cliffovu modlitbu. Namusanbou, Namusanbou. Odpočívejte v pokoji. Promiňte, že jsme vás vyrušili. Rychle odejdeme.

„Pojďme.”

Když už jsme u toho, všude byly kosti. Kolik jich tady bylo zavřených? Pravděpodobně je nikdy nenapadlo, že je od magického teleportačního kruhu dělila jen jedna zeď. Počkat, ne, vzpomínám si, že Pergius tento opuštěný magický teleportační kruh propojil teprve nedávno. Pokud je to pravda, pak z toho mám v ústech špatnou pachuť.

„Je tu žebřík, pojďme nahoru.”

V rohu místnosti byl žebřík. I když tu byli vězni, nebyli za mřížemi. Jak jsem si to pomyslel, všiml jsem si zrezlých pantů, co ležely na podlaze. Možná to kdysi byly dřevěné dveře, ale po pár tisících let se rozpadly.

Ehm, no jo.

Před žebříkem byl kovový poklop. Byly to dveře, co se otevíraly nahoru. V podstatě poklop. Elinalize nejdřív zkontrolovala, jestli tam nejsou pasti, a pak se ho pokusila odtlačit. Neotevřelo se to. Tlačilo na to něco těžkého.

„Dobrá. Jdi na to Zanobarobo. Otevři to!”

„R-robo? … Dobře.”

Zanoba přiložil ruce k poklopu a silně zatlačil. Vydal ze sebe zhrublé zaúpění, ale dveře se začaly otevírat a dovnitř začal padat prach a hlína.

„Ugh.”

„Já se postarám o hlínu, pokračuj.”

„D-dobře, Mistře.”

Zanoba veškerou svou silou tlačil do neuvěřitelně těžkých dveří. Já použil magii, abych se zbavil veškeré spadané zeminy.

Dveře se otevřely. Ze shora zasvitlo slunce. Vypadalo to, že ty dveře vedly ven.

Když se ty dveře otevřely dost na to, aby se člověk protáhl, Elinalize vylezla ven.

„Je tu prázdno.”

Po jejím signálu jsme také zamířili ven.

Část 5

Venku byl strmý svah. Pod horizontem červenohnědá zem. Všude byly rozeseté obrovské balvany. Bylo to místo extrémů s mnoha výšinami a nížinami. A trochu v dáli specialita Magického kontinentu: les, co vypadal jako rybí kosti. A tu a tam pomalu se sunoucí Velké zemní želvy. Taková nostalgie.

„Takže tohle je Magický kontinent...!” promluvil Cliff, jak zalapal po dechu, zatímco zíral dolů ze svahu.

Žádné město v dohledu. Vážně je Kishirika někde tady? Musíme najít nejbližší město a zamířit tam. Ale kde kruci jsme? Možná bychom měli zamířit zpět a nejdřív to probrat se Sylvaril. Ne, ještě předtím prozkoumáme naše okolí.

„Seniore Cliffe, na Magickém kontinentu je spoustu nebezpečných magických zvířat, co se shlukují do smeček. Dávej pozor.”

„Ach, dobře.”

Cliff vážně přikývl. Tohle byla nebezpečná země. Pokud by se tu člověk choval jako na Centrálním kontinentu nebo v Milisu, i schopný válečník by mohl zemřít.

„Kolem nejsou žádná zvířata. Jsme v bezpečí.”

Elinalize samozřejmě nikdy nebude tak bezstarostná. Ani já jsem nebyl... Alespoň jsem si myslel, že jsem nebyl. Ačkoli tehdy jsem s sebou měl Ruijerda, takže možná mám ještě pár naivních myšlenek o Magickém kontinentu. Ale měly by se mi hodit moje zkušenosti z kontinentu Begaritto.

„Také se obávám, že tu nenajdeš moc Milisových věřících. Filozofie zdejších je možná jiná, takže se prosím vyhýbej bezdůvodným bojům s druhými.”

„Ach. To... máš pravdu. Já vím.”

Možná jsem začal být trochu arogantní. Ale Cliff ještě nikdy nebyl v přítomnosti příslušníka Magické rasy. Je třeba, abychom se vyhnuli konfrontacím kvůli každé maličkosti, jako to dělala Eris.

„To bude dobrý. Cliff ani nemluví řečí Démonického boha,” dodala Elinalize.

Ona jí taky nemluvila. Ty dva roky, co cestovala po Magickém kontinentu, se spoléhala téměř výhradně na Roxy. No, naučila se veškerá slovíčka potřebná k erotickým věcem. Cliff by pravděpodobně omdlel, kdyby na to přišel. Ale to byla také chyba té kletby.

„Mistře!”

Zatímco jsem přemýšlel o těchto věcech, Zanoba vyšplhal na kopec a zakřičel na mě. Nacházelo se vůbec v jeho slovníku slovo obezřetnost? Samozřejmě že ne. Tohohle chlápka by nerozhodilo, ani kdyby spadl z útesu. Ach, no jo.

„Cos viděl?!” Jak jsem to řekl, šplhal jsem nahoru. „Ach.”

Na konci srázu byl strmý útes. A za tím útesem byla scéna, na kterou jste prostě museli zírat.

„Jů, úžasné...” vykřikl Cliff.

Stáli jsme na vršku velkého kráteru. Pod námi se rozpínalo město. Uprostřed toho kráteru byl napůl rozpadlý černozlatý hrad. Obklopený obrovským městem.

„Takže nás poslal sem...”

Tohle město jsem poznával. Jedno ze tří velkých měst na Magickém kontinentu. Přirozené hradby ve tvaru kráteru bránily ve vstupu magickým tvorům. A po setmění město osvětlovaly magické kameny v kráteru.

I ten hrad jsem znal. Tohle bylo kdysi sídlo Velké démonické císařovny Kishiriky Kishiris. Zničené ve válce mezi Laplacem a Démonickými králi. Kdysi byl ten hrad znám jako Starý Kishiris.

A pro mě to bylo také místo nešťastných vzpomínek.

Město Rikaris.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>