Kapitola 149 - Pátrání po Kishirice (2)

Část 6

Za hodinu.

Stáli jsme před hradem a dívali se na něj.

Závěr? Selhání.

Zanoba vytáhl erb Shirone. Já přeložil jeho žádost o slyšení u Démonického krále.

„O té zemi jsem nikdy neslyšel. Paní Atofe je zaneprázdněná! Nikomu není dovoleno vstoupit!”

Zamítnuto.

Zabouchli nám dveře před nosem. Možná že u Asurského království nebo Království Dračího krále nebo Království svatého Milise by to bylo něco jiného. Ale Shirone je malé království, takže to nejde. Bylo to jako očekávat, že Japonec zná název nějaké země v Africe. Zvlášť když jsme neměli domluvenou schůzku. Je to jenom přirozené.

„Omlouvám se. Mé rodné zemi schází prestiž.”

Místo toho aby se Zanoba nad tím porušením etikety naštval, omlouval se mi.

„Ne, byl jsem netaktní.”

„Myslel jsem si, že k tomu možná dojde...” řekl Zanoba, jak se zamračil. Zanoba nebyl moc velký patriot, ale když slyšel, jak se jeho zemi tak vysmívají, pochybuji, že to nechá jen tak.

„...Ach jo, pojďme si odpočinout,” povzdechl si Cliff a opřel se o nedalekou zeď.

Já jsem měl pořád trochu paliva v zásobě, ale... „Pravda, taky jsem trochu unavený.”

Když jsem se rozhlédl, i Zanoba byl upocený. Možná se pletu, ale taky je to domácí typ. Celodenní cvičení je pro něj také těžké. Taky mám pocit, že mi to přemýšlí pomalu. Pojďme si odpočinout.

„Dobrá. Tak se pojďme nadlábnout.”

Neměli jsme čas na oběd. To sušené maso bylo taky nedostatečné. No, jídlo tady je těžké pozřít, takže jsem neměl moc velkou chuť k jídlu.

„Mistře, tady je otevřený stánek. Pojďme se prostě najíst tady. Vám dvěma to nevadí?”

Teď když to zmínil, už nějakou chvíli byla ve vzduchu cítit vůně grilování. Vydali jsme se za tou vůní a tam byla velmi kořeněná specialita Magického kontinentu, otevřený stánek s kořeněnými grilovanými jehlami. S davem... 3 zákazníků stojících v řadě.

„Mě to nevadí, ale jíst ve stoje... není to proti pravidlům?”

„O čem to kruci mluvíš?”

Jak se spolu dohadovali, Elinalize se už postavila do řady.

„Budu držet místo. Rudee, jdi někde udělat místo na sezení?”

„Nebudeš mít problém s řečí?”

„Na čísla prostě použijeme ruce.”

To je taky pravda. Vždycky existuje způsob, jak vyjít bez znalosti řeči.

Dle jejích instrukcí jsem magií stranou udělal pár židlí. Ačkoli jíst ve stoje bylo v pořádku, jelikož si musíme odpočinout, můžeme si stejně dobře sednout. Ačkoli abych byl upřímný, nevadí mi sednout si na zem.

„Taky si stoupnu do řady.”

Cliff a Elinalize stáli spolu. Já dokončil přípravy a sedl si se Zanobou.

„Fuu.”

Když jsem si sedl, dohnal mě den vyčerpání. Ale jak jsem tady tak seděl, začal jsem mít pocit, že celý den byl ztrátou času. Pořád nevíme, jestli Kishiriku dokážeme najít. A i když ji najdeme, nemáme ponětí, jestli ví něco užitečného. Spíš mám pocit, že je vysoká šance, že nic neví. To samé platí o Badigadim, i když žijí dlouho, myslím, že jen málokdy onemocní.

„...Mistře, nebuď na sebe moc přísný.”

„Ech?”

„Nanahoshina nemoc. Nemusíš se za to cítit zodpovědně, Mistře.”

Nejsem za to zodpovědný. Správně. To je pravda. Ale tohle není otázka zodpovědnosti. Tohle je něco, co chci udělat.

„To je pravda.”

„Ale stesk po domově a touha se vrátit, to trochu chápu. Proto jsem chtěl pomoct.”

„Vážně? Myslel jsem si, že jsi šťastný, jak žiješ teď.”

„Samozřejmě. Ale někdy mě jímá nostalgie po domově. To je také pravda.”

Zanobovi se někdy stýská po domově. Myslel jsem si, že myslí jenom na figuríny, ale hádám, že i Zanoba je něčí krev.

„...Nanahoshi se tam moc snaží. Její domov je pro ni rozhodně důležitý.”

„Chlapec, kterého má ráda, a také její rodina... Všichni jsou tam.”

Oboje je všední, ale důležité. Velmi, velmi důležité.

„Oboje jde mimo mě.”

„Pro tebe to jsou figuríny.”

Duchem nepřítomně jsem sledoval ty druhé dva, zatímco jsem si povídal se Zanobou. Cliff a Elinalize. Ti dva se od našeho prvního setkání tak moc změnili. Cliff nedokáže číst nálady, ale teď je vůči druhým ohleduplnější. A Elinalize je to samé. Měl jsem rád tu doby, kdy měla plné ruce práce s proháněním chlapců. Pokud se kdy rozejdou, pravděpodobně se rychle vrátí ke svým původním povahám.

„...”

Zákazník před Cliffem si objednal špízy. Přistoupil k němu žebrák s kápí a v hadrech, pravděpodobně aby ho požádal o drobné, ale ten zákazník jej odkopl. Když to Cliff spatřil, vypadal naštvaně. Ale Elinalize ho zastavila, takže nedošlo k žádné rvačce.

Cliff je laskavý. Rozhodně tomu žebrákovi něco koupí. Jak jsem čekal, koupil jeden špíz navíc a dal mu ho. Žebrák ten špíz zhltl, zatímco mu děkoval. Mňam, mňam. Jakmile dojedl jeden, nestydatě si řekl Cliffovi o další, takže mu Cliff koupil další.

Toho žebráka to tak dojalo, že se třásl, jak Cliffa držel za ruku. Ech? Deja-vù. Hele, ten žebrák, to Cliffovi děkuje v lidské řeči?

V tom okamžiku se ten žebrák najednou zasmál tak nahlas, že to bylo slyšet až sem: „Faahahahahaha!”

Odhodila ty hadry a nahlas prohlásila: „Tahle se jmenuje Kishirika Kishiris! Neboli VELKÁ DÉMONICKÁ CÍSAŘOVNA! Zachránil jsi nám život! Nevadí, když nás požádáš o cokoli, po čem toužíš!”

Měl jsem z toho závrať.

Část 7

Velká démonická císařovna Kishirika. Vypadala přesně, jak jsem si ji pamatoval.

Ty boty po kolena, upnuté šortky a top. Její bledá kůže, klíční kost, pas, bříško a stehna. Její charakteristické husté, fialové, vlnité vlasy a kozí rohy.

No, byla špinavější. Ale bezpochyby. To byla Kishirika Kishiris.

„Faahahahaha! Faahaha! Faahahahaha!”

Cliff vypadal zaraženě. Elinalize měla z očí dvě tečky. To jsem viděl poprvé. A já taky, co se zrovna stalo?

Jenom Zanoba byl klidný. Jenom on řekl s rukou na bradě: „Ach, takže tohle je Badigadiho milá.”

„...”

Zaplať dopředu. Něco takového mi vytanulo na mysl.

Myslím, že Cliff je toho důkazem. Pomoct žebrákovi zní snadno, ale ne každý by to udělal. Přece jenom ten druhý člověk je žebrák. Potrhaný oděv, silný zápach, kdykoli se přiblíží, kůže pokrytá špínou a zčernalé zuby. Je vám jich líto, takže jim máte koupit jídlo. Ale vážně to chcete udělat?

Já ne. Nezašel bych tak daleko, abych ji odkopl, ale nemám v sobě takovou univerzální lásku. Ale Cliff, ten ano. Když jsme se poprvé setkali, myslel jsem si, že je přízemní mizera. Ale v budoucnu z něj pravděpodobně bude skvělý kněz. Viva la Cliff!

Dobrá, tolik chvály Cliffovi stačí.

Každopádně proč tady Kishirika žebrá?

„Pojď! Neváhej! Cokoli, po čem toužíš! Ale předtím mi řekni svoje jméno!”

„Ech? Ech...? C-cliff Grimoire.”

Když Cliff viděl, jak se ten žebrák před ním proměnil na Kishiriku, otočil se na mě pro pomoc.

Mezitím Kishirika zaujala pompézní pózu a pokračovala: „Cliffe! Pozvat nás na jídlo je skvělý skutek. Už jsme nejedli půl roku!”

Přišel jsem k nim a přidal se k hovoru: „V tom případě co takhle ještě jeden?”

„Och! Vážně! Jsi vskutku štědrý! Vskutku štědrý muž!”

A pak Kishirika nějakou dobu hltala špízy z Velké pozemní želvy. Všechno zhltla, kdo ví, kam do toho drobného těla se jí to podařilo nacpat. Mňam, mňam.

„Fuu, jsme syté! S tímhle dokážeme vydržet celý rok!”

Kishirika si spokojeně poplácala břicho. Vyjedla celý stánek. Když majitel tak dobře prodal, určitě musí být taky šťastný. Takže a teď...

„Dlouho jsme se neviděli, paní Kishiriko.”

„A ty jsi!”

Uctivě jsem se uklonil. Kishirika na mě zírala.

„Ech? Och?”

Pak se jí protočily panenky a ona tleskla. „Och! Ty! Ten lidský chlapec s nechutným množstvím magické moci! Vzpomněli jsme si! Dali jsme ti démonické oko. Jméno, ach ano, ech... Ru... ba Rumba... Rumbaus. Dlouho jsme se neviděli!”

„Rudeus Greyrat.”

Nejsem žádný robotický vysavač.

„Dlouho jsme se neviděli, Rudee... Vážně jsi vyrostl. Jaké to bylo, potom, jak se ti vedlo?”

Kishirika mě plácla do stehna, jakmile se dostatečně přiblížila. Jako nějaký manažer.

„Ach ano, to démonické oko, co jsi mi dala, mi mnohokrát zachránilo život!”

„Faahahahaha! Vážně, vážně!”

Kishirika šťastně přikývla. Jak prosté. Tak snadné.

„Ale my můžeme odměnit jenom jednoho člověka! Jenom jednoho!” Ukázala na Cliffa. „Ty, Cliffe Grimoire. Prozraď nám svou tužbu.”

„...”

Jak na něj Kishirika ukázala, Cliff nasucho polkl. Najednou jsem si vzpomněl. Odměna od Velké démonické císařovny Kishiriky Kishiris, démonické oko. Tohle ví každý na světě.

Cliff měl do budoucna svoje vlastní cíle. Démonické oko mu určitě pomůže s jeho výzkumem magických nástrojů. Kdybych byl na jeho místě, taky bych si to myslel. Samozřejmě. Tedy pokud?

„T-tak mi prosím řekni lék na Odčerpávací syndrom.”

„Ech?”

„Jedna moje kamarádka jím onemocněla. Zrovna teď je stabilizovaná, ale její stav se pravděpodobně nezlepší. Pokud to víš, prosím, řekni mi o něm.”

Fuu. Rozutekly se mi myšlenky. Je mi to vážně líto. Až se vrátíme, rozhodně Cliffa pozvu na velkou hostinu.

„Ehm, Odčerpávací syndrom, ech? To jméno mi zní vážně nostalgicky. Lidé tím pořád mohou onemocnět, no to je šok!”

Podíval jsem se po Zanobovi a přikývl jsem. Vypadalo to, že už o tom Kishirika někdy slyšela.

„Takže co lék?”

„Samozřejmě. Na to je třeba pár lístků trávy Sokas a udělat z nich čaj. A pak to vyjde spolu se stolicí.”

Cítil jsem, jak se mi na tváři rozšiřoval úsměv. Dobře. I když se Kishirika mohla mýlit, konečně něco máme. Udělat čaj z listů trávy Sokas. V podstatě udělat odvar.

„Tráva Sokas? O tom jsem nikdy neslyšel? Kde se dá najít?”

„Ehm... Fantomové hlavní město Maio.”

„Fantomové hlavní město Maio?”

Kruci. Jakékoli město se slovem fantom v názvu je v podstatě nemožné najít. Jako místo, co můžete navštívit jenom ve snu. Nebo které můžete najít jen v přesouvající se poušti...

„Na severu Pohoří rudého draka v údolí jménem Ocas rudého draka v jeskyni Dračí ocas. Tráva Sokas roste v nejhlubších hlubinách té jeskyně.”

„Jeskyně Dračí ocas.”

S tím máme víc práce. Ne, to je dobře. Vůbec to není zlé. Lepší než kdybychom Kishiriku nenašli a celá léta se toulali po světě. Ech? Ale existuje v pohoří Rudého draka nějaké místo jménem Ocas rudého draka?

„Kde to místo je?”

„Och, během druhé velké války mezi lidmi a démony vysekli Dračí bůh a Bojovný bůh do země díru a zmizelo to.”

„...Ech?”

Jinými slovy. To je pryč. Hele, to se trochu liší od příběhu, co znám já. Díra v zemi, není to kvůli bitvě mezi Kishirikou a Zlatým rytířem? Ne, ale Kishirika nevypadá nijak zvlášť silně... No, to je jedno. Když přijde na historky a legendy, pravda se často překroutí, když to někomu přijde vhod.

Teď je důležitá tráva Sokas.

„Hele, tráva Sokas je vyhubená rostlina?”

„Ne, v jeskyni Dračí ocas ji jenom původně objevili.”

Kishirika pomalu potřásla hlavou. Kde ji původně objevili, takže může pořád ještě někde růst?

„Tráva Sokas roste v hlubinách jeskyní, kde slunce nikdy nesvítí.”

Hlubiny jeskyní, kde slunce nikdy nesvítí. Jako labyrinty? Další labyrint? V tom případě si tentokrát seženu dostatek posil. 20... Ne, možná dám dostatečnou odměnu, abych shromáždil zhruba 100 dobrodruhů.

„A tak ji na náš rozkaz Démoničtí králové odevšad pěstují pod svými hrady.”

„...”

„Přece jenom tráva Sokas je výborná. Navíc když se pije, vede to k dlouhému životu. Dokonce i nesmrtelní démoni ji pijí. Faahahahaha!”

„...”

Jinými slovy. Je to to? Pěstují to pod hradem? A nejenom to. Je to surovina k luxusnímu čaji, takže ji pravděpodobně najdeme všude.

„Faahahaha! Myslel sis, že ji nenajdeš? Odhadli jsme to správně? To je škoda! Dokonce je i na hradě Kishiris! Faahahahaha!”

Tahle holka, vážně ji chci kopnout. Jak jsem si myslel, Cliff nakročil kupředu se zaťatou pěstí. „Ty!”

„Počkej, seniore Cliffe! Počkej, až nám všechno řekne!”

„Ach, dobře.”

Kruci, vyhrkl jsem pravdu.

Kromě toho pokud roste na hradě, pak to je v pořádku. Nebo spíš dokonalé. Nejsem šťastný, že si se mnou zahrávala. Tohle je věc, na které musím zapracovat. Ale zůstaň v klidu. Udržuj skromný postoj.

„Takže, paní Kishiriko. Ten čaj Sokas. Můžeš nám trochu dát?”

„Jasně! Ale je v tom jeden háček.”

„Háček?”

„Ehm. Zrovna teď je na hradě Kishiris jedna otravná osoba. Je to hlupačka, ale otravná hlupačka. Už jsme se před ní skrývaly půl roku... Ach!”

Kishirika se podívala za mě.

„Ehm?”

Vzhlédl jsem a podíval se za sebe.

Tam byli černě odění vojáci. 5, 6, 7... dohromady víc než 20. A další přicházeli z ulice a uliček...

Celkem skoro 30 a obklíčili nás.

Část 8

Vojáci nás hrozivě sledovali.

Elinalize udělala krok dopředu s rukou na meči u pasu. Na čele se jí perlil pot. Přece jen tu bylo příliš mnoho nepřátel k vyřízení. Kruci, nemáme kam utéct. Mám popadnout Zanobu a Cliffa a uletět? Nechám tu Kishiriku a Elinalize? Co mám dělat?

Voják nejvíc vpředu předstoupil. Ochraptělým, ale silným hlasem řekl: „Jsme soukromá stráž Nesmrtelného démonického pána Atoferatofe z území Gaslow.”

V plynné lidské řeči. Takže s nimi budeme spolupracovat, pravděpodobně.

„Paní Atofe poroučí: Vydejte nám paní Kishiriku a okamžitě přijďte na hrad.”

Jak to černí jezdci za ním slyšeli, porovnali portrét s Kishirikou. Ech? Vypadali podrážděně. Jak Nokopara čekal, ten portrét byl špatný. Ten, kdo to rozkázal, to odbyl. Ale i když byl portrét špatný, když tu Kishirika takhle vyřvává, pravděpodobně by ji odhalili.

„Co když to neuděláme?”

Jakmile se na to Elinalize tiše zeptala, všichni vojáci vytasili své meče. Rozezněl se zvuk tasených mečů. Byl to ohlušující zvuk.

„Všechny je zabijte.”

Jen od pohledu nedokážu říct sílu protivníka. Ale dokonce i já mám na svém kontě celkem dost zkušeností. Dokonce i já dokážu říct, kdy je protivník evidentně silný. Ta soukromá stráž byla bezpochyby plná neuvěřitelných lidí. Daleko silnější než typická jízda.

„Ne, nedělejte to. Pokud nás chytí, kdo ví, jak se k nám budou chovat? Atofe je ta nejhloupější mezi Démonickými králi!”

Kvůli těm Kishiričiným slovům jsem se zamračil.

Pokud Atofe neměla plán, jak se s Kishirikou po jejím polapení vypořádat, proč by ji vůbec chytala? Kromě toho už nemám důvod se s Atofe setkat. Měl bych prostě utéct... Ale ten lék je pod hradem, že? Takže bychom se k nim možná měli přidat... Ale nikdy jsem tu rostlinu neviděl. Nemám ponětí, jak vypadá. Zatímco jsem váhal, voják vpředu si sundal helmu.

„Prosím.” Byl to bělovlasý, bitvami ostřílený starý muž. S laskavým úsměvem sklonil hlavu. „Pokud všichni nepřijdete, pak nás paní Atofe potrestá. Rozhodně vám neublížíme, takže prosím...”

Jsem Japonec, co dokáže říct... ne. Ne jako dřív. Ale po takové pokorné žádosti si nemůžu pomoct a jsem trochu naměkko.

„Ne, neposlouchej ho. Je to Atofin pes.”

Kishirice z tváře stékal studený pot. Zdálo se, že něco skrývala.

„Zaslechl jsem vaši konverzaci. Tráva Sokas se pěstuje na území Gaslow a také známe metodu jejího pěstování. Pokud to bude třeba, můžeme vám dokonce připravit sazeničky. Takže prosím, pojďte s námi...”

Starý voják sklonil hlavu. Cítil jsem jeho upřímnost. I když by nás místo toho mohl přesunout silou, skromně nás o to požádal.

Nemám ke Kishirice moc blízko, ale vím o démonických králích jako Badigadi. Ti její podřízení to musí mít těžké.

„Hele, proč paní Kishirika tak nesnáší paní Atofe? Určitě máte nějaký důvod, proč jste paní Kishiriku půl roku naháněli. Můžeš mi to říct?”

„Před rokem tu paní Atofe měla dostat zásilku vína z oblasti Gekura, ale Kishirika to všechno vypila.”

„Ach.”

Starý voják pokračoval: „Paní Atofe se na to víno vážně těšila a vážně se naštvala. Rozkázala své soukromé stráži, co přišla s ní, aby to prošetřili a paní Kishiriku polapili. Nevíme, jak vypadá, takže nám dala tenhle portrét, a od té doby jsme po ní pátrali...”

„Takže tohle se stalo, chápu.”

Sám jsem Kishiriku magií odrovnal.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>