Kapitola 149 - Pátrání po Kishirice (1)

~ Tohle je až moc dlouhá kapitola (ˊ̥̥̥̥̥ ³ ˋ̥̥̥̥̥) Hej, autore, mírni se! ~

Část 1

Město Rikaris.

Mám na něj hodně vzpomínek. Dokonce i teď si na to vzpomínám, jako kdyby to bylo včera. Můj život dobrodruha na Magickém kontinentu začal tady, plný vzpomínek na Ruijerda a Eris. Ale nakonec nás vyhnali, takže po tom zůstaly jen špatné vzpomínky... Ale zkušenosti, co jsem tady nabyl, byly dobré. To tady jsem se naučil nad situací moc nepřemýšlet nebo se nesnažit všechno udělat sám.

Sestoupili jsme ze svahu a zamířili k okraji kráteru, až jsme se dostali ke vchodu. Přesně jako tehdy tady stojí dva strážní. Tehdy jsme přišli v přestrojení, abychom dovnitř propašovali Ruijerda...

„Hele, stráží to tu. Je to problém?”

„Ne. Města na Magickém kontinentu v podstatě vítají každého.”

„Ale nepřijde vám, že je ta bezpečnost trochu přísná?”

Jak Cliff řekl, strážní vypadali celkem ostražitě. Černočerné brnění, helma zakrývající celý obličej. To brnění vypadalo drsně a zlověstně. Když jsem byl tehdy v Rikaris, strážní nebyli tak dobře vybavení. Předpokládám, že za ta léta se vybavení změnilo.

„Stát.”

Zrovna když jsme chtěli vstoupit dovnitř, strážní nás zastavili.

„Co je?”

„Ne, ta žena támhle...”

Strážní zírali na Elinalize. Cliff před ní předstoupil, jako kdyby ji chtěl zaštítit. Elinalize vypadala neohroženě.

„Co se děje?”

„...Cože?”

Druhý strážný vytáhl list papíru a díval se střídavě na něj a na Elinalize.

Potají jsem se podíval. Na něm je nakreslená kráska jako succubus. Vysoká, s velkými prsy, s dlouhými vlnitými vlasy. Nebylo to barevné, ale Elinalize se tomu trochu podobala. No, ta hruď je mimo.

„To není ona.”

„Ach, ne.”

Jak to řekl, založil ten papír zpět.

„Promiňte, pokračujte.”

„Stalo se něco?”

„To není vaše věc.”

Když mě odmítli, v tichosti jsem odešel.

„Vypadá to, že někoho hledají.”

„Jo.”

Někde ve městě je nějaký uprchlík? No, to s námi nemá co dělat. Ale měli bychom si dávat pozor. Pokud se zatouláme někam do nějaké uličky a narazíme tam na vraha, to by bylo strašné.

„No, co teď?”

„Pojďme do Gildy dobrodruhů a rozměňme si peníze.”

„Dobrá.”

Po téhle krátké výměně jsme pokračovali po cestě dál.

„Jů, úžasné...” vykřikl Cliff, když spatřil nedaleký otevřený trh.

Jako obvykle kypěl životem. Kupci a dobrodruzi různých ras. Magická zvířata podobná ještěrkám, co jezdila tam a zpět.

Ale to, co se tam dělo, bylo zhruba stejné jako na trzích kolem Magického města Sharia: dohadovali se tam kupci a dobrodruzi, obyvatelé chodili sem a tam, žebrák žádal od kupce almužnu a ten ho odkopl stranou. To samé, kam se člověk vrtl. Dokonce i Cliffovi by měla tahle scéna přijít známá, ale vidět tolik různých ras pohromadě musí být nové. Musí to být jiné.

Ale nečekané bylo, že všude byli vojáci v černém. Kdykoli spatřili Elinalize, bez odkladu vytáhli nějaký papír. Jelikož na tom papíru byl i takhle na dálku někdo jiný, nikdy nás nepřišli vyslýchat.

„Seniore Cliffe, tvoje žena je celkem oblíbená.”

„Ech, eech... Nevadí to?”

„Pokud tady Elinalize dřív nic neudělala, mělo by to být v pořádku.”

Jak jsem to řekl, podíval jsem se po Elinalize. Ta pokrčila rameny.

„Nic, kvůli čemu bych se cítila provinile.”

Elinalize vypadala neurčitě. Rozhodně udělala něco, čím se cítila vinna.

Část 2

Gilda dobrodruhů byla stejná jako vždycky. V tom nejhorším případě akorát trochu zchátrala kvůli času. Ne, vzpomínám si, že byla vždycky taková.

Když jsme vstoupili, všechny oči se obrátily na nás. Taková nostalgie. Posledně jsme po krátkém počínání způsobili všude zmatek. Naštěstí se Ruijerd do toho brzy dostal a vyhnuli jsme se nadělení.

Brzy všichni ztratili zájem. Družiny příslušníka rasy dlouhých uší a lidí je možná exotická, ale pár vzácných individuí si nezaslouží pozornost.

Zamířili jsme k přepážce a směnili si pár asurských mincí na mince Magického kontinentu. Zhruba v hodnotě 100 zelených minerálních mincí, ale shrábl jsem je bez počítání. Tehdy jsem si každý den kontroloval obsah peněženky, i kdyby mi tam zůstala jenom mince nebo dvě. Vážně jsem se změnil. Ne, jen jsem o něco vlivnější než předtím.

Také jsme Gildě dobrodruhů zadali zakázku ohledně Kishiričiny lokace.

„Drobná dívka, fialové vlasy, oděv jako na sadomaso, samozvaná Velké démonická císařovna. Obzvláště se běžně směje jako maniak.”

Jelikož to bylo pátrání, zadaný řád je nízký, ale odměna byla vysoká. Připevnil jsem tu zakázku na nástěnku. Najednou jsem si na kraji vývěsky všiml staré žádosti pátrací družiny z kraje Fedoa. Pátrací družina už se v Milisu rozpustila, a přesto tu tahle žádost zůstala. Kontaktním člověkem je stále Paul v království svatého Milise. Copak takhle by někdo necestoval do Milisu jen tak pro nic za nic?

Vrátil jsem se k přepážce a změnil kontakt na Alfonsa v utečeneckém táboře. Tam pravděpodobně uprchlíky přijmou. Ačkoli by to šlo dát i na moji vilu, upřímně se nechci starat o lidi, co neznám.

„No, tady jsme skončili.”

„A teď co?” zeptal se Cliff.

Chvíli jsem přemýšlel o našem dalším postupu. Samozřejmě bychom neměli jen tak sedět a čekat. Bude lepší, když budeme taky pátrat. Zůstaneme tu týden a budeme sbírat informace. Hledat pomoc a sami dělat pochůzky, bedlivě pátrat. Zakázka u Gildy dobrodruhů je přece jenom bezpečnostní síť, kdybychom Kishiriku nějak propásli.

„Nejdřív si seženeme informace.”

Zkontroloval jsem okolí. Blížil se k nám muž. Muž s koňskou tváří. Na tohohle chlápka si dobře vzpomínám. Je to chlápek, co nás zahnal do úzkých. To kvůli němu nás vyhnali z města... no, nebyla to jenom jeho chyba. I já vím, že jsme tehdy porušili pravidla.

„Zdar!”

Muž s koňskou tváří Nokopara si s námi přišel kurážně popovídat, přesně jako tehdy. Pro takového chlápka byla konverzace s novými tvářemi součástí jeho práce. Navzdory tomu, co jsem si říkal, nezdravil mě, ale Elinalize.

„Dlouho jsme se neviděli! Rozešla ses s Roxy?”

Elinalize se na Nokoparu překvapeně podívala. A zanedlouho, pravděpodobně když jí to konečně docvaklo, tleskla.

„Ach, ty jsi z Roxiny staré družiny.”

„...Ech?”

Roxina stará družina? Cože?

„Rudee, prosím, pomoz mi překládat. Tohle je můj... ne, Roxin starý kolega.”

Elinalize mě strčila před Nokoparu. Před 8 lety. Tenhle chlápek se na nás nalepil.

Roxin starý kolega. Člen její družiny. Jinými slovy se lepil i na Roxy. Proč jsem o tom nikdy nic neslyšel?

„Och, já jsem Nokopara. Rozumíš mi?”

Nepamatuje si na mě. S tím se nedalo nic dělat, po 8 letech jsem celkem dost vyrostl. Nokopara taky zestárl... no, vážně to nedokážu posoudit. Jak koňské tváře vypadají, když zestárnou, to vážně nedokážu říct. Podobně i Nokopara pravděpodobně nedokáže rozeznat lidské tváře.

„Jo, Nokoparo. Rozumím.”

„Rudee, měl by být celkem obeznámený se zdejší situací. Co kdybychom ho požádali, aby nám ty informace dodal?”

„...”

Tenhle chlápek to s informacemi umí, to vím. Je velmi všímavý. V tom případě by se nám měl hodit. Kdysi mě zahnal do kouta. Ale my jsme ho na veřejnosti taky ponížili. Možná kvůli tomu stále cítí zášť. Místo abych se přiznal, bude lepší, když svou totožnost skryju a využiju ho.

„Já jsem Močál. Rád tě poznávám.”

„Ach, Močál, co... Och? Už jsme se někdy setkali?”

„Ne, to je nemožné.”

Kdyby tu byla Eris, pravděpodobně by ho nakopala do zadku. Ale já nechám minulost minulostí. Nikdy si neuvědomil, že Ruijerd je Supard. A bylo to kvůli našemu pochybení, co tu situaci způsobilo. A kromě toho teď není čas vykopávat minulost.

„Někoho hledáme. Pomůžeš nám?”

„...Kolik máš u sebe?”

Vytáčí mě. No, ani já bych nechtěl pracovat zadarmo.

„2 zelené mince. 4, když ji najdeš.”

„4?! B-beru!”

Ach, příliš. Už to je nějakou dobu, úplně jsem zapomněl, jaká je tady situace. No, to je jedno.

„Je to pohotovost.”

„Och. Když se to týká Elinalize, udělám to za půlku.”

Nokopara vytočil nos a pro sebe se ušklíbl.

Část 3

Když jsem Nokoparovi poskytl informace o Kishirice, řekl, že se zase setkáme za půl dne, a vypařil se v davu.

„Jsem překvapená, že ses držel zpátky,” promluvila Elinalize, když sledovala, jak Nokopara odešel.

„Ech?”

„Teď jsem si na to vzpomněla. Ten chlápek se tě předtím snažil oškubat.”

„Jů, to víš dokonce i tomhle.”

„Když jsem přišla do tohoto města, tak nějak se to ke mně doneslo. Nokopara se evidentně pokusil oškubat Smrtelný Konec a skoro ho to zabilo. Ale nemyslím si, že by o tom slyšela Roxy...”

Elinalize to věděla. No, nebyl důvod, proč ne. Supard, co se objevil ve městě, to je velká novina.

„Byla to jen nešťastná příhoda.”

Všechno šlo tak dobře, že jsem se nechal unést a natloukl si nos. To, jak Nokopara využívá druhých, mě znechucuje, ale já sám nejsem žádný světec. Jelikož si Nokopara neuvědomil, kdo jsem, taky dobře.

„Každopádně nemám v plánu s Nokoparou rovnat účty. Ale pokud nám znovu zkříží cestu, pak je to něco jiného.”

Minulost je minulost, ale nejsem tak štědrý. Znovu mi zkřiž plány a zařídím, aby to bylo naposledy.

„Hele, Nokopara a Roxy ve stejné družině, co to jako je?”

„Ach, ohledně tohohle—”

Když jsem si vyslechl příběh Roxy a Nokopary, cítil jsem se trochu ustaraně. Ach, tehdy to byl takový hodný chlápek a podívejte se na něj teď.

Část 4

Na toho půl dne jsme měli spoustu práce. Nejdřív jsme si zajistili ubytování. V tomto městě bylo spoustu hostinců otevřených pro dobrodruhy. Prosté hostince pro začátečníky a luxusní pro vysoce postavené.

Tentokrát jsme si vybrali hostinec pro dobrodruhy s vysokým řádem. Vybral jsem luxusní hostince z větší části kvůli jeho bezpečnosti. Byl trochu drahý, ale jelikož ceny na Magickém kontinentu byly obecně nízké, nebylo to tak bolestné.

Po cestě tam jsme prošli kolem hostince Vlčí dráp. To je to místo, kde jsme kdysi dávno zůstávali. Náhodou jsme prošli kolem tří začátečníků, co si spolu při odchodu z hostince povídali. Zrovna teď bylo trochu pozdě, aby si šli za prací, takže šli pravděpodobně nakupovat. Hele, ti ostatní dobrodruzi, co tu tehdy bydleli... Kuruto a ostatní, co se s nimi stalo? Kvůli mému chybnému úsudku jeden z nich zemřel. Jak se vede těm druhým dvěma? Ne. Už to bylo 8 let. Možná už byli mrtví. Ale kdybychom se mohli zase setkat, rád bych si s nimi promluvil o starých časech.

No jo. Měl bych zajít za P-lovci. Jalil a Veskel, ne? Ti malicherní zločinci, co se specializovali na ztracené domácí mazlíčky. Ačkoli jsem tentokrát nehledal domácího mazlíčka, Kishirika je v podstatě zvíře. Možná by ji dokázali najít.

„Nejdřív mi dovolte se zastavit u jednoho známého.”

„Co jiného od tebe čekat, Mistře, máš tak dobré konexe.”

„Jen znám pár lidí.”

Jak jsem o tom přemýšlel, zamířil jsem do zverimexu P-lovců.

Mělo by to být někde tady. Kráčel jsem dle svých mlhavých vzpomínek na tuto oblast. Moje vzpomínky byly pochybné a město se změnilo. Navzdory tomu jsem tu strávil spoustu času a když jsem se držel významných míst, pořád jsem to tu poznával.

Byl jsem na správném místě, ale obchod se změnil. Teď to bylo řeznictví. Uvnitř byl chlápek s ježatou hlavou. Šel jsem dovnitř se na to přeptat.

„Vítejte.”

„Vzpomínám si, že tohle byl kdysi zverimex. Víte, co se s ním stalo?”

„Ach, Jalil? Ten chlápek zemřel. Před 2 lety ho zabilo magické zvíře, co krotil.”

Ech, zemřel? Vážně?

„A Veskel?”

„Veskel? Před rokem odešla. Když byl Jalil po smrti, už nedokázala dál pracovat.”

Veskel byla taky pryč. Vážně, Jalil zemřel? Vím, že Magický kontinent je krutý, ale dozvědět se, že starý přítel zemřel, je pořád stejně depresivní.

Nakonec Ruijerda zradil. Ale i tak jsme spolu kdysi spolupracovali. Rád bych s nimi zůstal přáteli.

„Já jsem od Veskel převzal obchod. Znáte ji?”

„Jo, setkali jsme se.”

„Takže to vám dám slevu.”

Také jsem se zeptal na Kishiriku a z vděčnosti jsem si koupil trochu sušeného masa z Velké pozemní želvy a odešel. Maso Velké pozemní želvy je stále tak nechutné jako vždycky.

Část 5

Půl dne jsme strávili sbíráním informací.

Vlastnoruční sbírání informací není nijak účinné. Hlavně proto, že já jsem jediný, kdo mluví řečí Démonického boha. Takže v podstatě jenom já se můžu vyptávat lidí kolem.

Kdyby tu jen byla Roxy. Ale stejně při pátrání ve městě není moc velký rozdíl, jestli to dělají jeden nebo dva lidé. Když přijde na informace, spoléhejme se na odborníka Nokoparu. S těmihle myšlenkami jsem se dál vyptával kolem...

„Drobná, fialové vlasy, těsné oblečení, prohlašuje se za Velkou císařovnu Démonické říše, obvykle se směje jako maniak. Setkal ses s takovou dívkou?”

„Ach, to děcko. Ano. Ale to bylo skoro... před rokem.”

Dopadlo to tak, že lidé reagovali celkem dost. Nečekané. Opravdu nečekané. Takhle to možná nebude trvat dlouho a najdeme ji.

„Bingo!”

Cliff vykřikl vesele. Jako kdybychom ji už našli. Ale Elinalize potřásla hlavou.

„Ale poslední dobou ji nikdo neviděl?”

To je pravda. Všechno to jsou zkazky z doby před rokem. No, někdo taky řekl, že to bylo zhruba před půl rokem. Možná už odešla. V tom případě bychom se měli začít ptát: kam šla?

Město Rikaris se nacházelo v severovýchodním cípu Magického kontinentu. Prozatím by pravděpodobně mířila na jihozápad. Na jihozápadě bylo horské pohoří, v tom případě možná... Ne, tohle byla přece jenom Kishirika.

Ne že bych ji znal nějak moc dobře. Ale měl jsem pocit, že je všeho schopná. Pokud se nebude držet cest, kdo ví, kde teď může být.

„Pojďme si promluvit s Nokoparou.”

„Je to jenom půl dne. Pochybuju, že by něco našel...”

Každopádně jsme zamířili do Gildy dobrodruhů. Vybrali jsme si stůl a zrovna když jsme si chtěli dát něco k jídlu, objevil se Nokopara.

„Zdar. Čekali jste dlouho?”

Vrátil se s úsměvem a plný energie, úplně přesně jako když odešel. Ne, nedokážu říct, jak šťastná je koňská tvář. Ale přišel mi celkem šťastný.

„Promiň, ještě jsem tu osobu nenašel, ale mám pro vás nějaké informace.”

„Cos slyšel?”

Jenom půl dne na to, aby orel přistál. V podstatě jsme už věděli všechny informace, co Nokopara zjistil.

Ale jak se dalo od Nokopary čekat, dokázal shrnout všechny nejčastější místa objevu a také, kde ji viděli naposledy. Na půldenní práci to není špatné... Nebo spíš jelikož se jedná o jeho denní rutinu, zná všechny správné lidi, kterých se ptát. A pak na základě informací, kterých je třeba, vybere nejlepšího kandidáta a toho se zeptá. Něco takového. To je taky talent.

„Zdá se, že Velkou démonickou císařovnu hledá i Démonický král.”

„Démonický král?”

„Jo. Zhruba před rokem sem přijel Démonický král z vedlejšího území.”

V centru města Rikaris momentálně evidentně přebývá Démonický král, konkrétně na hradě Kishiris. Takže všichni ti vojáci v černém jsou její osobní stráž. I jezdci jsou v podstatě její osobní stráž.

„Neříkej mi, že ten Démonický král je Badigadi?”

„Ne, pan Badigadi ne. Je to paní Atofe, Badigadiho starší sestra, velmi strašlivý Démonický král.”

Badigadi měl sestru. Černou amazonku?

„Vážně strašlivá?”

„Ach, přece jen je to Démonický král, co bojoval v Laplacově tažení. Pokud ji náhodou urazíš, mohla by tě na místě popravit.”

To si nedovedu ani představit, když je Badigadi tak tolerantní. Ale pokud je to takhle, pravděpodobně bych se jí měl vyhnout.

Ne, pokud je Badigadiho příbuzná, možná by mohla být taky nesmrtelná. Pokud žila od dávnověku, možná ví, jak vyléčit Odčerpávací syndrom. Měl bych se pokusit si u ní dojednat slyšení a zeptat se jí... Ale jestli se se mnou setká, je věc druhá.

„Hele, už se Badigadi vrátil?”

„Ještě ne... Hej, dávej si pozor na jazyk, když mluvíš o váženém panu Démonickém králi.”

„Omlouvám se.”

Badigadi se ještě nevrátil. Kdo ví, kde se zrovna potuluje. Už byl pryč 8 let. Možná že toulání se po světě je jeho koníček.

Shrnul jsem detaily ostatním. Zanoba s rukou na bradě řekl: „Ten portrét se jí vůbec nepodobá.”

Teď když to zmínil, ten portrét vypadal úplně jinak, než jak si Kishiriku pamatuju já. Věděl jsem, že Kishirika je dítě. Když jsem se na ten portrét podíval, nevšiml jsem si toho, ale ta zmije z obrazu vypadala celkem jako Kishirika. Možná že až Kishirika dospěje, bude takhle vypadat.

Možná že za těch posledních pár let Kishirika vyrostla? Ne, ne. Máme hlášení svědku, že viděli dívku. Jinými slovy ten Démonický král neví, že Kishirika je děcko? Ach... Možná to bude vědět Nokopara.

„Ten portrét, co osobní stráž má, vypadá jinak než Kishirika ve skutečnosti. Co myslíš?”

„Vážený démonický král se nezabývá malichernými detaily. Takže si možná myslela, že stačí jakýkoli věk.”

„Ach, aha.”

Badigadi je taky rozmarný. Možná že Atofe byla stejná.

„Tak se pojďme zeptat paní Atofe?” prohlásil jsem a zvedl se.

Ale Nokopara začal panikařit. „Hej, počkej, zapomeň na to. Paní Atofe je vážně nebezpečná. Bude lepší, když tam nepůjdeš.”

„Ne, musím tam jít. Budu si dávat pozor, abych ji neurazil.”

Žádný problém? Doufám, že k žádnému nedojde. Pokud se něco semele, Zanoba bude stát na stráži, zatímco já zaútočím. Přesně jako s Badigadim, udeřím a uteču... A až pak najdu Badigadiho, bude nám moct dělat prostředníka. No, to půjde.

„Pokud se máme setkat, dovol mi ti pomoct.”

Zanoba se s úsměvem zvedl. Taky je člen královské rodiny, takže by měl zvládnout domluvit setkání, ne? Pokud je to takhle, možná jsme měli s sebou vzít místo něj Ariel...

Počkat, možná že to bude jako s Pergiem a že se Zanobou bude vycházet lépe. Jelikož Ariel vždycky přemýšlí o konexích, možná by ji Atofe odhalila a začala nenávidět.

„Zajímá se paní Atofe o umění?”

„Ech? Umění? Ehm, kdo ví. No, zdá se, že všichni vážení Démoničtí králové mají takové zájmy.”

Badigadiho zájmy... jako co? Nemyslím si, že by měl něco takového. Ne, zajímá se o pivo? Jako vážně drahé pivo? I když je Atofe velmi strašlivý Démonický král, pokud se Badigadimu podobá, možná spolu budeme vycházet.

„Každopádně to pojďme zkusit.”

Když tenhle hovor skončil, zvedli se i Elinalize a Cliff.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>