Kapitola 150 - Audience

Kapitola 150 – Audience u nesmrtelného démonického lorda
Část 1

Hrad Starý Kishiris.

Ve zkratce vypadal jako hrad démona. Postavený ze zvláštního zdiva, černo zlatý hrad. Měl jednu nápadnou chybu, a to gigantickou díru v hradní věži. I když nebyl tak propracovaný jako Pergiův Nebeský palác, stejně to byla velmi nádherná budova. Lidé, co se zajímali o praktično by po takovém hradu pravděpodobně toužili více.

Normálně hrad sloužil jako turistická atrakce a byl otevřený veřejnosti. Byl to hrad, co vybíral vstupné. Evidentně byl rozdělený na turistickou část a obytnou část. Nás přivedli do přijímací síně. Nebyl to velký trůnní sál, co byl otevřený veřejnosti. Ale úzká a praktická přijímací síň.

V této úzké síni se bok po boku vyrovnali vojáci v černém. Bylo tu těsno a taky horko.

A pak na nefritovém trůnu v této dusné místnosti... nikdo nebyl.

Už jsem tu čekal přes dvě hodiny. Slunce venku už dávno zapadlo. Ačkoli stání nebylo nijak velké mučení, ale vážně by někoho ranilo, kdyby mi připravil židli? Jen tak mimochodem, zrovna jsme tu byli jenom Zanoba a já. Elinalize a Cliffa odvedlo pár vojáků do podzemí, aby nasbírali bylinky.

„Hele, kde je paní Atofe?”

„Řekl jsem ti, že už jsme pro ni poslali.”

„Tohle trvá příliš dlouho, neříkej mi, že už odešla z města...”

„Co se času týče, je velmi laxní. Dokonce i v interiéru hradu se může o den opozdit.”

„Ale není dobré nechat hosty čekat...”

„Ty tam, buď zticha.”

Vojáci si mezi sebou šeptali. Byla to banda celkem bez zábran. Při tomhle pohledu se mi tak nějak ulevilo. Když jsem se podíval, starý voják na nás zíral.

„Paní Atofe brzy přijde, prosím, ještě chvilku to vydržte. Jen tak mimochodem, neptejte se po odměně.”

„Ha?”

„Nebudeme vám moct pomoct, pokud vám nabídne odměnu.”

„Ech... Dobře, rozumím.”

Upřímně jsem kývl. I když jsem nevěděl, co by ta odměna mohla být. No, přece jenom jsem o žádnou odměnu žádat nechtěl. Odměna za to, že jsme zaprodali Kishiriku, nechci něco tak zlovolného.

Kishirika byla momentálně svázaná a svíjela se na podlaze jako housenka. Vypadalo to, že na ni čekal trest. Výprask? Drhnutí záchodků? Doufám, že to nebude nic moc závažného...

Každopádně bych si měl dávat pozor na jazyk. Mým protivníkem je démonický král. Dosud jsem se potkal jenom s Badigadim a Kishirikou. Pokud by se ti dva naštvali... no? Pravděpodobně by to nebylo nic dobrého.

„Z cesty!” ozvalo se najednou zezadu.

Otočil jsem se a spatřil jsem, že tam stála žena. Ze všech žen, co jsem dosud viděl, tahle na démona vypadala ze všech nejvíc. Modrá kůže, bílé vlasy. Šarlatové oči, netopýří křídla. A pak na čele pár velkých rohů.

Byla oděna v černém brnění jako vojáci. Ne, její brnění vypadalo dost obnošeně, mnohem víc než u vojáků. Pokryté odřeninami a všechno zdobení sloupané. Vidělo svůj díl bitev.

U pasu jí visel velký meč, příliš velký na to, aby člověka napadlo, že jím máchá svými útlými zápěstími. Dokonce i jeho pochva vypadala mnohem víc stylově než u vojáků.

Nebyla nijak zvlášť vysoká. Zhruba normální výška pro dospělou ženu. Trochu vyšší než Ariel, trochu menší než já, asi tak.

Ale to skutečně hodné povšimnutí. Byl ten nepopsatelný vztek a krvežíznivost, co z ní sálal. Těžko vysvětlitelný pocit násilí. V podstatě něco jako Eris. Jako rytířka. Ne, mnohem vhodnější je jako velitelka rytířů. Pravděpodobně bude lepší, když se vyhnu jejímu hněvu.

„Copak jste mě neslyšeli? Z cesty!”

„Ach, ano.”

Poslechl jsem její rozkaz a uhnul jí z cesty.

„Dobře.”

Velitelka rytířů pohodila vlasy, bez ceremonie přišla k trůnu a otočila se. Vytáhla si od pasu velký meč a udeřila jím do země, jak se arogantně postavila. Pak se zhluboka nadechla a řekla: „To jsem já, Nesmrtelný démonický král, Atoferatofe Raibaku.”

„...Ech?”

Zatímco jsem já byl zmatený, černě odění vojáci spěšně zvedli meče v pozdravu. Všichni kromě jednoho vedle trůnu. Byl to ten starý voják.

„Paní Atofe! Proč jste přišla odtamtud? Kolikrát vám to mám připomínat? Když jdete k trůnu, choďte zezadu.”

„Rozhodla jsem se, že zepředu to je lepší.”

„Nebuďte tak zbrklá!”

„Víš ty co? Když hrdina po náročné cestě, aby vyzval Démonického krále, stane tváří v tvář Démonickému králi na trůně. Ten pocit je tak radostný.”

„A co! Pomyslete na to, jak by byl váš otec, jeden z pěti Velkých démonických králů, zklamaný! A nejenom to, pomyslete na svého manžela pana Raibaku!”

„Zmlkni!”

Atofe pozvedla svůj meč rychleji, než lidské oko dokázalo zaregistrovat, a máchla jím po starém vojákovi. Ten se to snažil okamžitě vykrýt, ale bylo příliš pozdě. Jeho přilba odlétla a on se zhroutil. Černě odění vojáci kolem něj přispěchali na pomoc.

„Před hosty nebuďte tak nahněvaná! Váš mrtvý otec by se obracel v hrobě!”

Ta přilba se dokoulela ke mně. Úplně uprostřed byla rozpolcená na dvě. To je ale strašlivá síla. Nonšalantně jsem se na ni podíval, vnitřek byl zamazaný krví.

„Ugh!”

Ech? Ach? To mu usekla hlavu... Neříkejte, že ten chlápek... že je... Mrtvý?

„Dobře. Příště buď taktnější.”

Zatímco jsem tak o tom přemýšlel, starý voják se zvedl, jako by se nic nestalo. Jak se ukláněl Atofe, kouřilo se mu z hlavy. Neříkejte mi, že také pochází z nesmrtelného klanu? Nebo spíš oni všichni?

„To nic. Dobrá, začněme od začátku.”

„Dobrá.”

Atofa zasunula svůj meč do pochvy a zaujala pózu Highlandera. Starý voják si vzal přilbu, co mu nabídl jiný voják, a postavil se v čele jednotky. A pak se vojáci znovu narovnali a pozvedli meče v pozdravu.

„To jsem já, Nesmrtelný démonický král Atoferatofe Raibaku.”

Zanoba poklekl na podlahu, hlavu skloněnou v úkloně. Já ho napodobil. Všechno bude v pořádku, pokud budu napodobovat Zanobu. Pravděpodobně.

„Nejdřív mi dovolte vám poděkovat. Díky vaší pomoci jsme konečně dokázali chytit tu hlupačku Kishiriku,” řekla Atofe s pohledem upřeným na Kishiriku. Ta byla zabalená jako párek, zírala na zem, odevzdaná svému osudu.

Trochu jsem ji litoval. Takhle ji předhodit lvům poté, co nám pomohla, ale s tím se nedá nic dělat. Měli jsme naše vlastní problémy.

„Neměla jsem její portrét, když byla mladší, takže pátrání bylo jen ztráta času. Ale konečně jsme ji našli!”

Ach, takže to tak vážně bylo. Jaká nedbalost.

„Takže...”

Atofe stále udržovala svou pózu a zahleděla se do blba. A pak se nic nestalo.

Uplynulo 5 minut. Pořád v té pozici, naprosto bez pohybu. Jako kdyby se jí rozbilo pérko.

„Moore, co teď?”

„Odměna.”

Vypadalo to, že zapomněla, co má říkat. A ten starý voják byl evidentně Moore. Jako kdyby se měl každou chvilku rozesmát „muhaha muhaha”.

„Ach, správně. Zaslouží si odměnu,” řekla Atofe najednou.

„Ne, odměna není nutná,” odmítl jsem, jak jsem si to připravil. Všechno dosud řečené byla jen pouhá ceremonie. Proto mi Moore předtím řekl, abych nežádal o odměnu.

Navzdory tomu, co jsem si myslel, si Atofe dupla nohou. „Tím myslíš, že odměna ode mě není dost dobrá?” Zírala na mě s krvežíznivostí. Nohy se mi začaly chvět.

Ta krvežíznivost byla skutečná. Ne jako u Rinie nebo u Purseny. Spíš jako ta Orstedova.

„Ne, ne, bylo by mi ctí.”

Bude lepší, když si z ní nebudu dělat nepřítele. Pokud nám chce něco dát, radši prostě zavřu pusu a přijmu to. A takhle jsem se začal vymlouvat.

„Co bude naší odměnou?”

Jak to Atofe zaslechla, spokojeně přimhouřila oči. „Síla.”

Síla. Síla? Kdybych řekl, že ji nechci, byla by to lež. Ale Moore mi řekl, abych to odmítl. Možná bych měl změnit téma a říct jí, že jakmile moji přátelé dostanou čaj, musíme odejít.

„Dám ti tu čest přidat se a trénovat s mou soukromou stráží!”

„Ech!”

Cože? Takže mi nedá ruku na čelo a neodemkne můj skrytý potenciál. Nebo mi nedá démonické oko jako Kishirika.

„Jsi trochu změkčilý, ale po 10 letech tréninku se na tu úroveň určitě dostaneš.”

„Ach, ehm.”

„Dalších 10 let tě budu trénovat dnem i nocí. To je ale čest, ne?”

10 let, trénovat dnem i nocí... Ne, doma mám manželky a dítě, takový trénink musím odmítnout. Je pravda, že kdybych dalších 10 let trénoval, rozhodně bych byl silnější. Ale nehodlám se kvůli síle zříct všeho ostatního. Opustit dům, co musím ochránit. Kvůli čemu?

Podíval jsem se na Moora, ale ten rezignovaně potřásl hlavou. Co mám dělat? Ne, musím ji odmítnout. Nechci se přidat k nějaké soukromé stráži.

„Velmi se omlouvám, ale tahle čest je mimo mé možnosti.”

„Není třeba být tak zdvořilý! Jděte mu donést brnění a smlouvu!” nařídila Atofe a několik vojáků ze soukromé stráže odešlo. „Nejsilnější brnění Magického kontinentu, nejlepší trénink na Magickém kontinentu a nejslavnější soukromá stráž na Magickém kontinentu. Není větší cti než tohoto. Ačkoli jakmile podepíšeš smlouvu, nemůžeš se mi nikdy protivit. Ale přece jenom to není tak, že bys to mohl udělat bez té smlouvy. Nemáš z toho radost?”

Nemůže se jí protivit... Nejsem vůbec šťastný. Ale ze všech démonických králů, co jsem do teď potkal, je tahle ta nejdémonovější. Hádám, že svým způsobem by člověk měl mít radost, že měl šanci setkat se s takovým démonickým králem.

Počkat, to všechny ze soukromé stráže přinutila do takové smlouvy?

„Ne, musím odmítnout. Doma mám rodinu, takže tu nemůžu zůstat 10 let.”

„...Na rodinu se neohlížej. Já svého syna už přes sto let neviděla. Žádné zprávy jsou dobré zprávy.”

Takže se musím také rozloučit na 100 let? To nežertujte.

„P-pro lidi je 10 let velmi dlouhá doba. Řekl jsem své rodině, že se brzy vrátím. A...”

„A?”

Atofe nakrčila čela. Nevypadala moc šťastně.

„A čeká na mě nemocná kamarádka. Musím jí rychle najít lék a vrátit se. A taky musím udělat mnoho jiných věcí. Zrovna teď nemůžu jen tak přemýšlet o své vlastní síle.”

„Ticho!” zakřičela Atofe naštvaně.

Strašlivé, tak strašlivé. Skutečně strašlivé. Cože? Proč? Proč musela křičet?

„Přidáš se k soukromé stráži nebo ne? Co z toho? Odpověz jasně!”

„Já... musím odmítnout.”

Po mé odpovědi Atofe ztuhla. Tváře jí zrudly. „Proč? Proč odmítáš?”

Ech? Copak jsem jí zrovna nedal celý seznam důvodů?

„Ehm...”

V tomto okamžiku se do toho najednou vložil Zanoba. Podíval jsem se na něj, vypadal klidně. Ach, celou dobu jsme mluvili v řeči Démonického boha, takže neví, o čem ta konverzace byla.

Co máme dělat? Jak Atofe přesvědčím?

Rozhlédl jsem se kolem. Aniž bych si to uvědomil, nálada v místnosti se změnila. Sympatie sálající z vojáků ztuhly na něco podivného. Taky mi přišli trochu odcizení.

„Vidíš!” vykřikla Kishirika najednou. „Tahle je hlupačka. Nezaplétej se s ní. Nic jí nevymluvíš.”

„Ticho! Nejsem hlupačka!” zařvala Atofe najednou a vytasila svůj meč. „Správně. Choval ses ke mně jako ke hlupákovi! Řekl jsi, že chceš odměnu a pak že ne! Hrál sis s mojí myslí jako hlupák!”

A pak se hrozivě vydala k nám. Ech? Cože? Hej, uklidni se.

„Paní Atofe! Jsme v interiéru, prosím, uklidněte se!”

„Já nejsem hlupačka! Nejsem!”

Atofe divoce máchala mečem a nahněvaně se k nám přiblížila. Ale černě odění vojáci se ji pokusili zastavit.

„Uhněte.”

Atofe je poslala do vzduchu jako sněžná rolba sníh. Ach, kruci. Zaútočím magií? Ne, pokud teď zaútočím, jenom se to zhorší.

„Tohle zvládnu.” Zatímco jsem váhal, Zanoba předstoupil a nakročil kupředu. „Ha!”

Zanoba pevně chytil Atofe za zápěstí. Atofe si myslela, že Zanobu dokáže poslat do vzduchu jako zbytek, a pokračovala kupředu. Ale jak se dalo čekat od síly mika, Zanobovi se podařilo zastavit Atofin postup.

„Och! Jsi nečekaně silný!”

Atofe se na Zanobu usmála s očima doširoka rozevřenýma a plnýma obdivu.

Zanoba promluvil, jako kdyby ji káral: „Teď se všichni zklidníme. Neměli jsme v úmyslu vás obtěžovat. Všechno to je nedorozumění.”

„Přestaň říkat něco, čemu nerozumím!” Atofe si Zanobových slov nevšímala. Nebo spíš jako by nerozuměla lidské řeči. Máchla mečem Zanobovi po noze a když to nevyšlo, vykřikla: „Ach, jsi odolný. Máš obzvláště silného bojového ducha! Zajímavé!”

Zatímco křičela tohle, usekla si vlastní paži, kterou Zanoba držel. Bez váhání. Svou vlastní paži. Usekla si ji jen proto, že jí to bylo nepříjemné.

„Mmph!”

Jakmile se paže oddělila od Atofe, rozpustila se na měkké kousky masa. Zanoba ji pustil a ty kousky masa se rozprskly po podlaze. Maso se svíjelo v Atofině blízkosti a nabalovalo se jí na paži. A pak se v okamžiku proměnilo do původního tvaru. Úplně jako Badigadi. Fyzická újma je na nic.

„Já jsem Nesmrtelný démonický král Atoferatofe Raibaku! Manželka původního Boha Severu Kalmana Raibaku! Ukážu ti pravý styl Boha severu!”

Atofe pozvedla svůj velký meč. Zanoba zaťal pěst, vážně s ní bude bojovat?

„...”

V tomto okamžiku mi přeběhl mráz po zádech. To ne. Měl jsem špatný pocit. Zanoba zemře. Zanoba je miko. Typické útoky jej nerozhodí. Ale není neporazitelný.

Dokonce i ten Dračí bůh Orsted se dá zranit. Na tomto světě nejsou žádní absolutní jedinci. Zanoba je také slabý vůči ohni. Možná je silný vůči tupé síle, ale není naprosto imunní.

„Grr.”

Okamžitě jsem začal shromažďovat magii. Co nejrychleji, co nejpevněji. Kamenné dělo... nebude stačit. Ale moje magie se od té doby také zlepšila.

„Wuhahaha! Chcípni! Styl Boha severu, tajná...”

„Elektřina!”

Z mé dlaně vyletěl k Atofe fialový blesk. Okamžitě zapraskal. Atofe padla naznak.

„Ugh!”

Jak padla na záda, velký meč jí vyklouzl z ruky. Mě úplně znecitlivěla levá ruka, ale měl bych být v pořádku. Nedal jsem do toho dost magické moci, aby to někoho zabilo.

„Ha!” Zanoba nedal Atofe žádný prostor na vzpamatování.

„Kaboom!” Jeho ocelová pěst praštila Atofe do tváře. Atofina hlava se okamžitě propadla a odlétla v nádherné parabole. Profičela kolem trůnu. A hlučně prolomila zadní stěnu. Vyletěla z hradu.

„P-paní Atofeeeeeeee!”

Černě odění vojáci se shlukli u díry ve zdi.

„Ech, ups... snažil jsem se Mistra ochránit a jednal bez rozmyslu. Je mrtvá?”

„Ne, nemyslím si, že by mohla být mrtvá.”

No, je Nesmrtelný démonický král. Problém je: co budeme dělat teď?

„Jů, oni to vážně udělali.”

„Vážně to...”

„Co se zrovna stalo?”

Byli jsme v obklíčení nějakých 20 černě oděných vojáků. Jak se mezi sebou dohadovali, obklíčili nás. Když jsme teď srazili jejich pána, museli samozřejmě něco udělat.

„Ha.”

Pozvedl jsem hůl.

Tohle byla moje zodpovědnost. Tohle se stalo kvůli tomu, co jsem řekl. ...Ne, zmýlil jsem se? Nemyslím se, že bych udělal něco špatně... Ech?

„...”

Ale černě odění vojáci nepozvedli meče. Jenom se dívali.

„Ty...”

Zanoba v bojové póze. Možná by se měl také chopit zbraně. Ale zrovna teď nemáme čas nějakou hledat. Je tu někde nějaká dřevěná tyč, co nepoužívají?

Moore se k nám přiblížil. Jako představitel soukromé stráže na mě promluvil řečí Démonického boha: „Dovol mi se tě znovu zeptat, chcete být našimi kolegy?”

„Ne, nechceme.” Tentokrát jsem odpověděl jasně.

A Moore odpověděl: „Naše paní má ráda silné lidi. Poté, co jste ji zastavili tak podivnou mocí a jedinou ranou poslali vzduchem z hradu, si vás rozhodně bude chtít nechat.”

To jsou všichni Démoničtí králové na tomto světě takoví? Nemůžou být víc serióznější? Ale ti černě odění vojáci stejně nevypadají, že by měli v plánu nás polapit. Když Atofe odlétla, řekli jenom: „Jů!”, „Paní Atofe to teď vážně pokopala!” a „Haha!” Takové žertování.

„My soukromá stráž nezačneme jednat, dokud nám nerozkáže. Ale jakmile dostaneme rozkaz... nemůžeme odmítnout.”

Jakmile to Moore řekl, mnoho vojáků ze soukromé stráže se na nás ostře podívalo. Na skupině, co nedělá nic, dokud se jí neřekne, vážně není nic vtipného. Ale měli bychom být rádi, že to tak je.

„Když uvážím situaci, paní Atofe vás pravděpodobně nenechá odejít.”

„Co se stane, když nás chytí?”

„Pravděpodobně vás přinutí k souboji.”

„...”

„A až prohrajete, v bezvědomí vás přinutí ke smlouvě. A jakmile budete pod smlouvou, nikdy se nebudete moct paní Atofe znovu protivit.”

„T-ta smlouva, na jak dlouho to je?”

„Dokud nezemřete.”

Polk, slyšel jsem, jak jsem polkl.

„Ale každých 10 let máte 2 roky prázdniny.”

2 roky prázdnin každých 10 let. Takže asi jako den volna každých 5 dní. Ale tak nějak mi to nepřijde moc uklidňující.

„Většina lidí tady se dobrovolně přidali k soukromé stráži paní Atofe, ale mnoho bylo i přinuceno. Zvláště lidé z lidské rasy. Je to drsné. Soucítíme s vámi.”

Pár vojáků ze soukromé stráže svěsilo hlavu. Takže i oni měli pocit, že je k té smlouvě přinutili. Ta smlouva je jenom eufemismus pro nucené otroctví.

Takže tohle se stane, když mě Moore varoval, abych nežádal o odměnu, tohle je ten důvod... Měl to lépe vysvětlit. Ne, nemůžu ho obviňovat. Je to moje chyba, že jsem se nezeptal. Chtěl jsem být opatrný, ale od začátku jsem byl nedbalý.

„...Jaká je naše šance v tom souboji?”

„Och, šance? Myslíš si, že dokážeš porazit našeho pána, co za posledních 5 tisíc let prohrál jenom s Bohem severu Raibaku a Démonickým bohem Laplacem?”

Och, v podstatě nulová šance. Má ve jménu nesmrtelnost. Její odolnost se pravděpodobně vyrovnala té Badigadiho. Ne, když přijde na boj, je pravděpodobně lepší. Badigadi nikdy nepoužil styl Boha severu nebo tak něco. Alespoň to nikdy neudělal, když jsme spolu trénovali.

„Pokud by to byla remíza, co se stane?”

„Pokud by to byl nepřítel, další souboj. A pokud přítel, vzájemná úcta.”

V mé situaci pravděpodobně další souboj. Měl jsem pocit, že už jsem ze sebe udělal nepřítele. A pak po pár soubojích nakonec určitě prohraju.

„T-tak co máme dělat...?”

„Utečte,” řekl Moore upřímně. „Vaši přátelé by už teď měli mít nasbíráno dost trávy Sokas. Pod hradem je tunel, co vede z města. Prosím, utečte tudy.”

Černě odění vojáci kolem nás prosili:

„Nechoďte v našich šlépějích.”

„Pokud kdy zamíříte do království svatého Milise, zajděte prosím do vesnice Wako...”

„Hlupáku, přestaň s tím. Za 7 let se tam podíváš.”

„Ale...”

Zpoza našich zad vycházelo takové rmoucení. Ech, budu předstírat, že jsem nic neslyšel. Vždyť ani nevím, kde ta vesnice Wako je.

Jak jsem děkoval vojákům, rozběhl jsem se. Náhodou jsem zachytil Kishiričin pohled. Prosila mě svýma očima. Teď jsme byli oba stejní, oba jsme byli uprchlíci.

„Můžu si s sebou vzít Kishiriku?”

„...No, měli jsme rozkázáno ji jenom polapit.”

Soukromá stráž se to také rozhodla přehlédnout. Vypadalo to, že jim Atofe nikdy nerozkázala, aby Kishirice zabránili v úniku. Co se stalo s jejím potrestáním? Jsou tak tolerantní.

Rychle jsem spálil provazy kolem Kishiriky.

„Ooch. Moc ti děkujeme! Rozhodně se ti odvděčíme!”

Unikli jsme z trůnního sálu.

Část 2

Ještě na hradě jsme se setkali s Elinalize a Cliffem. Na zádech nesli vak plný čajových lístků a každý měl v rukách sazeničku. Okrově žluté lístky mi připomněly scvrklé aloe.

„Protože jsou slabé vůči slunečnímu světlu, musí se pěstovat v podzemí. Také jsem dostala zápisník s instrukcemi, ale nepřečtu to.”

„Řeknu Roxy, aby se na to podívala. Pospěšme si.”

„Co se stalo?”

Vysvětlil jsem jim situaci. Elinalize se tvářila asi jako: Já to věděla.

„Dřív jsem něco takového zaslechla. Že Kishirika dává démonické oko, Badigadi moudrost a Atoferatofe sílu.”

„Když jsi to věděla, mělas nám to říct!”

„Nerozumím řeči Démonického boha, možná jsi to měl lépe tlumočit.”

Ach, pravda, taky to byla částečně moje chyba. Ale nejsem tlumočník. Nevím, co mám dělat.

„Teď není čas na hádky. Honem běžte. Takže, ten podzemní tunel? Máme jít?”

Když jsem zaslechl Zanobu, vzpamatoval jsem se. Správně, zrovna teď už si Atofe zregenerovala tvář, co jí Zanoba pocuchal, a je na cestě nás zabít.

„Ne, bude lepší, když se podzemí vyhneme.”

To byl hlas zpoza mých nohou. Když jsem se ohlédl, zírala na mě Kishirika. Když jsme se potkali posledně, byli jsme zhruba stejně vysocí, ale teď si nemůžu pomoct a musel jsem na ní shlížet.

„Nic jsme předtím neřekly, protože jsme byly naštvané kvůli vaší zradě, ale Badi ten tunel zničil během Laplacova tažení. Od té doby ho nespravili.”

„Vážně?”

„Vážně. Ten chlápek lhal. Moore lže, aby pomohl Atofe. V podstatě je její pravá ruka. Možná řekl tohle, ale pravděpodobně má v plánu něco udělat, jakmile začnete bojovat s Atofe.”

I kdyby Kishirika lhala, znělo to věrohodně. Moore nás chce oklamat a pak v podzemí polapit. Ten mizera...

...Ale byl dostatečně laskavý, aby nás nenapadl okamžitě. A laskavě nám připravil bylinky a instrukce na jejich pěstování. Že jsem tu laskavost zradil a naštval Atofe, to je všechno moje chyba. Měl jsem Kishiriku prostě předat a jasně tu odměnu odmítnout. Možná by mě pak nechali jít. I když Moore na Atofe bručel, rozhodně není na naší straně.

„Ale pokud to je pravda, proč nás nechytili hned?”

„To je Atofe. Rozhodně nás chce chytit sama.”

Aha. Je to jenom hra. Tohle byla jeho práce jako důvěrníka Démonického krále. Věděli o tom ostatní vojáci? Možná že někteří ano a někteří ne.

„Rozumím. Takže utečeme vrškem?”

„Ano. Zrovna teď by tam neměly být žádné kontroly.”

Kontrola u bran do města. No ano, všichni ze soukromé stráže jsou na hradě, neměly by tam tedy být žádné kontroly.

„Paní Kishiriko, možná se věci změnily, zatímco jste se skrývala. Možná že už ty tunely opravili?”

„Pokud si to myslíš, tak je to jedno, ne?”

Pravda. Je nepřítel nad nebo pod zemí? Ehm.

„Elinalize, co bychom si měli vybrat?”

„Rozhodně si nevyberu cestu, co by mohla být zablokovaná.”

„Zanobo?”

„V úzkých prostorech se lépe bojuje.”

„Cliffe?”

„J-já si vyberu nad zemí. Nesnáším temná místa.”

Je rozhodnuto. Demokratické pravidlo.

„Tak unikneme nad zemí. Elinalize půjde v předu. Veď nás přímo k teleportačnímu magickému kruhu. Cliff a Zanoba budou uprostřed a já budu vzadu. Zanoba a já se postaráme o zavazadla.”

Vzal jsem si, co nesla Elinalize. Bude lepší, když to budeme mít my než oni. Já dokážu používat magii, takže nepotřebuju tolik pohyblivosti. Zanobovi trochu toho závaží nebude vadit. Cliff není moc silný, takže bude lepší, když nic neponese.

„A co my?”

„Vaše veličenstvo, vy můžete sedět na Zanobově zavazadlu.”

„Rozumím.”

Jak jsem Kishirice řekl, vylezla na Zanobu jako nějaké malé zvířátko. Dělal jsem si srandu... Aach, no dobrá. Tohle je pravděpodobně nejbezpečnější.

„Dobrá, pojďme!”

Vyběhli jsme z hradu. Zevnitř bylo slyšet: „Mooooreeeeeee! Za nimiiiii!”

Strašlivé.

Část 3

Zoufale jsme běželi nočními ulicemi. Ačkoli už teď měla být tma, ve skutečnosti bylo celkem jasno. Z útesů kráteru se linulo jasné světlo.

Ale vybrat si cestu nad zemí bylo prozatím správné.

V dohledu nebyl jediný černě oděný voják. Ani nás nikdo nepronásledoval.

Přesně jak Kishirika předpovídala. Pravděpodobně teď pátrali v tunelech. Ne, možná že už to Atofe vzdala. Nemožné. Přemýšlej o tom, dokonce jsme s sebou měli Kishiriku. Atofe neměla žádný důvod se toho pronásledování vzdát.

Běželi jsme po hlavní cestě a minuli Gildu dobrodruhů. Nokopara byl pravděpodobně pořád uvnitř.

Nikdy jsem nečekal, že se budeme vracet tak brzy. Zaplatili jsme si za pokoj. Pořád jsme tam měli peníze. Bylo to nešťastné, ale žádná velká ztráta.

Proběhli jsme kolem prázdného tržiště. Krátce jsem zahlédl uličku, kde jsme Ruijerdovi obarvili vlasy. I tehdy jsme takhle utíkali z města. Kolem a kolem jsem na tohle místo neměl jedinou šťastnou vzpomínku.

Přišli jsme ke vstupu do města, k trhlině v kráteru. Nebyl tam žádný černě oděný voják, ale byly tak stráže. Ještěrčí hlava a prasečí hlava. Sledovali nás, ale nejevili žádné známky podezření. Snadno jsme proběhli ven. Byli jsme skoro tam.

Drželi jsme se okraje kráteru.

„Eech? Kam jdeme?”

„K teleportačnímu magickému kruhu, co jsme použili?”

„Och. Teleportační magický kruh. To je pořád tady? Ale, ehm... Auu, kously jsme se do jazyka...”

Po cestě ven jsme si to místo označili. Bude to v pořádku. Bylo trochu šero, ale Elinalize se nezmýlí.

U značky zatočit vlevo a pak zamířit přímo nahoru do kopce. Zastavili jsme se.

„No, no, bylo na čase.”

Nahoře na kopci. Vchod k teleportačnímu magickému kruhu.

Tam hrdě stála Atofe. Kolem ní bylo zhruba 10 černě oděných vojáků. U vchodu k teleportačnímu magickému kruhu byla vidět další díra. Neříkejte mi, že ten podzemní tunel končí... tady?

„Co jiného čekat od Moora. Přesně jak řekl. Budu ho muset řádně odměnit.”

Sledovali nás? Ne, dokonce se sem dostali před námi. Dokonce věděli, kam jdeme?

„J-jak impresivní... Jak jste nás tak rychle dohnali?”

„Haa, když člověk umí létat, je to snadné. Viděla jsem vás utíkat,” promluvila Atofe a natáhla křídla.

„Moore je tu.”

Otočil jsem se, abych se podíval. Nedaleko hrany kráteru se objevili černě odění vojáci.

Atofe nás pronásledovala vzduchem. Deset černých vojáků pod zemí. A další nad zemí. Útok ze tří stran. ...Když o tom tak uvažuju, dává to smysl. Přece jenom to není detektiv Zenigata (Pozn.: Reference na Lupina, údajně), samozřejmě že se při pátrání rozdělí. A nejenom to, taky věděli, kam míříme, takže by ani jedna cesta nefungovala.

Černí vojáci za námi nás obklíčili. Jelikož nám odřízli ústupovou cestu, neměli jsme kam utéct.

„Moore. Dobrá práce. Přesně jak jsi řekl.”

„Pokud si to myslíte, vyslechněte mou žádost.”

„Zamítá se.”

Po této krátké konverzaci Atofe tleskla. A tak černě odění vojáci všichni najednou vytasili své meče.

„Takže...”

Atofe udělala krok kupředu s mečem vytaseným. A pak z té své vyšší pozice s mečem namířeným na nás promluvila: „Wahahaha! Jsem Nesmrtelný démonický král Atoferatofe Raibaku. Vyhrajte se mnou v souboji a lidé vám budou říkat hrdinové! Prohrajte se mnou a stanete se mou loutkou a budete plnit mé rozkazy až do smrti!”

Pochmurný úsměv. Zdrcující vražedný úmysl. Atofe, co byla menší než já, vypadala jako 5 metrový obr.

„...”

Promiň, Sylphy. Možná se nevrátím.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>