Kapitola 151 - Souboj

Kapitola 151 – Souboj s Nesmrtelným démonickým králem
Část 1

Nesmrtelný démonický král Atoferatofe. Byla to velmi známá démonická královna. Poprvé v historii se objevila v druhé velké válce mezi démony a lidmi. Byla to dcera jednoho z 5 velkých démonických králů, Nesmrtelného Nekrose Rakrose, a byla to šokující jednotka Démonické rasy. Měla nízkou inteligenci, ale obrovský um v bitvách a houževnatost. Byla krutý a obávaný démonický král.

Ale možná kvůli její nízké inteligenci jí odřízli zásobovací linii. Lidé ji polapili a zapečetili. K jejímu oživení došlo před Laplacovým tažením. Démonický bůh Laplace ji oživil sám osobně a z ní se stal jeho nejobávanější démonický král. Když ji po Laplacově tažení porazil Bůh severu Kalman, vzdala se.

Říká se, že Bůh severu Kalman a Démonický král Atofe spolu měli dítě, z kterého vyrostl Bůh severu Kalman II. Také se povídá, že Bůh severu Kalman naučil Démonického krále Atofe o šermu všechno, co uměl. A také se povídá, že Bůh severu Kalman II. se umění šermu nenaučil od nikoho jiného než od samotného démonického krále Atofe.

Zkrátka Atofe byla veterán nespočtu bitev, učedník původního Boha severu a také nesmrtelná.

Byli jsme namydlení.

Část 2

Atofe před námi. Černě odění vojáci kolem nás. Jak nám zatarasili únikovou cestu, Atofe nadšeně vytasila svůj meč.

„Dobrá, pojďte na mě, všichni čtyři.”

Atofe nezaútočila. Obezřetně třímala svůj meč a pilně nás pozorovala. Její skutečnou zbraní byly její oči. Při její síle nebylo nemyslitelné, že by nás zničila.

„...Tentokrát nebudu tak naivní. Dobře si to pamatuju.”

Jak to řekla, její ošklivý pohled mířil střídavě na Zanobu a na mě. Ostražitá. Zanobova zvláštní síla a můj úder blesku. Dokonce ani démonický král se našim útokům nedokáže vyhnout. Ale teď vypadala naprosto bez újmy. Naprosto se uzdravila i po té Zanobově pěsti do tváře, co jí rozmázla obličej.

„Dobrá, udělej to znovu. Tentokrát uhnu.”

Spoustu sebedůvěry. Měl jsem z toho pocit, že uhne. Šermířské umění tohoto světa dokáže odrazit dokonce i magii. Sice si nejsem jistý stylem Boha severu, ale jelikož je démonický král, myslím, že se dokáže vyhnout magii mé úrovně. Prozatím si otevřu démonické oko, ale vážně udělá ta vteřina prozíravosti nějaký rozdíl? Co teď? ...Nejprve, najít slabinu. Ale pokud ji najdeme, co pak?

Zvládne moje magie vůbec něco? Mé nejsilnější kamenné dělo nedokázalo zabít bezbranného Badigadiho. O to méně, když je Atofe připravená. Dokud bude na pozoru, nezáleží na tom, co to bude za magii...

„Rudee. Pokud půjde jenom Cliff, dokáže se dostat k teleportačnímu magickému kruhu a uniknout.”

Jak to Elinalize řekla, podíval jsem se na Cliffa. Ten měl oči upřené na Atofe. Ale nohy se mu třásly. A neměl žádné bojové schopnosti.

„Čaj, sazeničky a notes. Ať s sebou vezme ty tři věci a Nanahoshi bude zachráněná.”

„Správně.”

Správně. Jo, kvůli tomuhle jsme sem přece přišli. Zachránit Nanahoshi, to byl cíl. Pokud máme cíl, pak je nejdůležitější ho dokončit. Pokud tady prohrajeme, nezemřeme. Ale 10 let neuvidíme rodinu, což je na nic.

„A najde posily. Pergius a Atofe mají společnou historii. Rozhodně dokáže najít pomoc.”

Pergius a jeho 12 služebníků. Pravda, když jde o něj, možná nám přijde na pomoc. Přece jenom to byl hrdina, co zapečetil Laplace. Pokud dokázal tohle, měl by být schopen bojovat s Atofe.

„Fajn. Tak to tak uděláme... Dokážeš Cliffa přesvědčit?”

„Sleduj mě.”

Elinalize ustoupila ke Cliffovi.

Zanoba, Elinalize a já vytvoříme příležitost. Cliff se prolomí z obklíčení a poběží k teleportačnímu magickému kruhu. Pak přesvědčí Pergia. A my se budeme snažit vytrvat. Bude to fungovat? Zvládneme to? A dokáže Cliff Pergia přemluvit? A zatímco se Cliff bude snažit přemluvit Pergia, neprohrajeme a nepřinutí nás k té smlouvě?

Pokud Cliff unikne, Nanahoshi bude každopádně zachráněná. Zachránit Nanahoshi. To byl náš cíl. Ale já se chci taky vrátit. Ehm, sakra, to je pořád dokola. Uklidni se.

Nejdřív musíme zadržet Atofe. V tom okamžiku použiju magii, abych rozptýlil černě oděné vojáky a dovolil tak Cliffovi uniknout. A pokud to situace umožní a budeme mít šanci, taky se vrhneme k magickému kruhu. Dobře. Takhle to udělejme.

Atofe se nedá porazit, ale černě odění vojáci okolo ano. Tentokrát to ber vážně. Všechny je znič. Dobrá. To zvládnu. Udělej to, udělej to. Zabij. Zabij je všechny a dostaň se domů. Dobrá. Ano, zvládnu to. Tentokrát o tom jenom nemluvím.

„Neboj se, mistře. Zastavím démonického krále Atofe, i kdyby mě to mělo stát život.”

Ze Zanoby nevycházel ani ždibec váhání. Klidný. Spolehlivý. Proč byl v téhle situaci tak mužný? Byla to jako hláška z nějakého filmu. Kdybych byl děvče, nebylo by nic divného, kdybych se do něj zamiloval.

„Ale vážně se odtud budu moct dostat? Neběžím moc rychle a taky to zavazadlo...”

„Pokud tě budou pronásledovat, Rudeus a já je zastavíme. Neohlížej se, nepřemýšlej, jenom dál utíkej. A nezakopni.”

„Taky bych měl bojovat...”

„Nevyhrajeme ani ve čtyřech. To, že odejdeš pro posily, je také vážná bitva.”

„V tom případě... Ach, rozumím...”

Kolem uší mi zněl Cliffův hlas. Odtud ke vchodu do trosek s magickým kruhem bylo zhruba třicet kroků. Ani blízko, ani daleko. Ale celou tu vzdálenost musel utíkat.

„Úspěšně přesvědčen.”

Elinalize se brzy vrátila dopředu. Když jsem se podíval na Cliffa. Měl na tváři vážný výraz. Muž, co měl účel. Ne člověk, co utíkal z boje.

Utíkat pro pomoc je bitva... Elinalize vážně ví, jak mluvit, to jí závidím.

„Zanoba a já vytvoříme šanci u Atofe. Rudee, ty se postarej o ty vojáky kolem nás.”

„Jasně.”

Strategická porada skončila. Otočili jsme se k Atofe.

Meč měla namířený na nás a ušklíbala se. „Vaším cílem je mě porazit?”

Za ní nebyl žádný nepřítel. 30 kroků. Do kopce, žádná dobrá opěrná místa. Nespadne Cliff po cestě? Ne, stejně to udělej.

„Zanobo, Elinalize, první rána je moje.”

„Rozumím.”

Tváří k Atofe jsem pozvedl svou magickou hůl. Použil jsem své obvyklé kamenné dělo. Co se týče samotné palebné síly, Blesk řádu krále byl možná lepší, ale při téhle vzdálenosti by nás to taky zasáhlo. Nechat se vyhladit vlastní magií, to odmítnu.

„Fuu...”

Hluboký nádech a soustředil jsem magii do hole. Atofe stála bez hnutí. I kdyby věděla, že umím němé zaříkávání, budeme pokračovat dle plánu. Praktické, ale...

<Atofe odrazí kamenné dělo svým mečem.>

Démonické oko jasně vidělo, že se Atofe pohnula, aby zpochybnila můj útok. Zatraceně. I když mi bylo řečeno, že je mé kamenné dělo na velmi vysoké úrovni, zdá se, že proti Atofe bylo zbytečné. Takže zabral by blesk? Použít magii, proti které je nejvíc obezřetná...?

„Mistře. Rozhodně to dotáhnu, počítej se mnou.”

„...Zanobo.”

Jeho slovům můžu věřit. …Také jsem se připravil.

„Dobrá, jdu na to!”

Vystřelil jsem to nejsilnější možné kamenné dělo. S kabuum vyletělo k Atofe.

„Prostě to vzdej!”

Atofe se pohnula jako přízrak. Jen o kousíček pohnula zápěstím, jen stěží přesunula meč. A v tom okamžiku se meč a střela srazily a vyletěly strašlivé jiskry. Kamenná střela se odklonila z původního směru a vrazila do balvanu trochu v dálce. Zvedl se velký oblak prachu. Pořád to nebylo dost dobré.

„Arrrrrrgh!!”

V následujícím okamžiku Zanoba hodil něco na Atofe.

„Eech?”

Jak to letělo k Atofe, ječelo to. Atofe se usmívala, jak se připravovala ten útok vykrýt.

„Prostě to... Ech?”

Zrovna když to chtěla Atofe přeseknout vejpůl, zkoprněla. A pak ta vržená věc udeřila Atofe do tváře.

„Bé?”

„Ach?”

Přilepilo se to Atofe k tváři jako lepidlo... Byla to Kishirika, co Zanobovi seděla na rameni.

„Fuj! Smrdíš! Jdi se osprchovat, hlupačko!”

„Taky bychom rády... Eek?”

Atofe popadla Kishiriku a hodila ji někam do dálky. Kishirika vylétla z kruhu, co nás obkličoval, a se zaduněním dopadla.

„No tak, házet sem něco takového... Ech?”

Atofe v šoku zaječela. Zanoba přikvačil k Atofe se zaťatou pěstí. Elinalize se držela za ním jako stín. Kruci, měl bych to přestat sledovat.

„Přijď ke mně, bojový duchu!”

„Aaach!”

Zanoba máchl pěstí. Letěla k Atofe se strašlivou silou. A ona se svou rukavicí snadno...

„Ugh?”

Nevyhnula se tomu. Ozval se strašlivý zvuk a Zanoba nakročil k Atofe. Ta rukavice se rozmázla do příšerného tvaru.

Zanoba následoval dalším krokem. Velký krok kupředu, další úder pěstí k Atofe.

„Dobře!”

Atofe zvedla svůj velký meč z nešikovné pozice. Ozval se další strašlivý zvuk a Atofina noha se zkroutila. Ale její momentum zůstalo a zhoupla se k Zanobovi.

„Grr.”

Zanoba bolestí padl na kolena. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl v takovém stavu. Když jsem ho strefil kamenným dělem, ani sebou netrhl. Ale teď jedinou ranou... Atofe se sem arogantně podívala, ale trochu lapala po dechu.

„To tělo není špatné, ale... pamatuj. Dokonalá obrana neexistuje. To řekl můj manžel Kalm...”

„Ha!”

„Hm?”

Zatímco mluvila, Elinalize použila Zanobových zad jako odrazového můstku a skočila k ní. Využila své hybné síly a zamířila na Atofino odhalené hrdlo. Mířila na odhalené maso.

Ale jak ten útok, tak zvuk seku odrazila. Nebyl to zvuk úderu do kůže. Byla to obrana bojového ducha.

„Ještě další!”

Elinalize pevně držela svůj meč. S pozvednutým štítem ukročila stranou a bodla. Od meče vyletěly neviditelné nárazové vlny a narazily do Atofe. Ale Atofe vypadala, že ji to nerozrušilo. Nešťastně nakrčila čelo, jako kdyby se jí do očí dostal písek.

„Tvůj úder je slabý! Fajn, tady máš!”

Atofe pozvedla svůj velký meč a sekla. Elinalize ukročila vzad, aby se tomu máchnutí vyhnula.

„Pšš!”

Honem zvedla štít. GONG. Elinalize se protočila. Koulela se po kamenné zemi a pak vyskočila jako kočka. Mé oči spatřily... hrůzu.

„Ale dobrá práce nohou. Při tréninku u mě...”

„Aaaach!”

Zanoba se najednou zvedl, zatímco Atofe mluvila. Byl to spíš výskok s nataženýma rukama a vrhl se na Atofe.

„Aach!”

Přesně takhle popadl Atofe v medvědím objetí. Jak měla obě ruce znehybněné, zvedl ji ze země.

„Argh. Jak se odvažuješ mě takhle hanebně obejmout... Stráže!”

Zanoba se jí držel veškerou svou silou jako svěrák. Atofe vychrstla černou krev. To kombo zabralo? Ne, protivníkem je Nesmrtelný démonický král, dočasná újma nezabere.

„Mistře! Teď!”

„...!”

Zanobova slova tu situaci potvrdila. Atofe byla znehybněná. Šance.

„Cliffe, teď, jdi!”

Veškerou svou moc jsem vlil do hole. Plošné kouzlo. Dost silné na to, aby okamžitě zabilo všechny černě oděné vojáky.

„Dobře!”

Cliff se rozběhl, černě odění vojáci kolem nás v šoku pozvedli meče. Ne, příliš pozdě.

„Frost Nova!”

Z mé hole se vzedmul studený vzduch. Země popraskala, zmrzla a masa chladného vzduchu se dostala k černě oděným vojákům, co nás obkličovali.

„Ne!”

„Hm?”

Černě odění vojáci zpanikařili, jak země pod jejich nohama začala zamrzat. Dokázal jsem to...! Možná to byl pokoutný útok. Ale takhle se tomu nedá vyhnout.

Zatímco jsem přemýšlel. Ozval se hlas: „Praskající plameny oviňte mé tělo, [Praskající místo]!”

Jeden muž. Jako by byl v plamenech, šířil se od něj horký vzduch. Jako kdyby vyzýval na souboj mou Frost Novu. Tomu muži a dvěma vojákům vedle něj se povedlo rozmrznout.

Ten muž byl Moore. Starý voják začal zaříkávat hned, co jsem pozvedl svou hůl, a využil toho časového rozdílu. Ale i tak. Bez ohledu na to, jak mocný a jak silný. Dokonce ani já se nad ním nesmiluju...

Ale Moorově magii se podařilo rozmrazit jenom jeho a ty dva vedle něj. Všichni ostatní byli naprosto pohlcení ledem jako sochy. Čistou mocí jsem vyhrál.

A také... jsem... konečně zabil...

„Dokonce zamrazil naše černé brnění... to je ale neuvěřitelná moc! Všichni odříkejte Planoucí místo!” zakřičel Moore do okolí a vojáci v ledu začali zpívat.

„Ano! Duchu ohně, všude mezi nebem a zemí...”

Nejsou mrtví. Nikdo nezemřel.

To černé brnění. To černé brnění dokáže vzdorovat vodní magii? Zatraceně. Použil jsem špatné kouzlo?

„Hm.”

Cliff proběhl kolem Atofe.

„Moore, nenech ho uniknout!”

„Ha!”

Moore se na Atofin rozkaz dal do pohybu. Za chviličku se rozběhli i vojáci rozmrzlí Moorovou magií. Elinalize přikvačila a sklouzla před ně. A s pozvednutým mečem je zastavila.

„Rudee! Jdi!”

Moore pronásledoval Cliff, aniž by se ohlížel za sebe.

Cliff nesl velké zavazadlo a sazeničky. Ačkoli měl Moore brnění, byl rychlý. Byl jenom 7 kroků od Cliffa. Zamířil jsem svou hůl na Moora.

„Kamenné dělo!”

<Moore odříkal Hliněnou zeď, aby čelil Kamennému dělu.>

To bylo v pohodě. Stihnu to. Vlil jsem do hole magii a vystřelil jsem.

„Hliněné... Grr!”

Moore běžel s rukou zvednutou při zaříkávání. Ale Kamenné dělo jej udeřilo do paže jako laser a odstřelilo mu ji. Moore se pouze s jednou rukou zapotácel... ale nezastavil se.

„Duchu vody, staň se mou silou. Rampouchové pole.”

Magie Moora obklopila v podobě mlhy. Použil mlhu, aby se vyhnul mému útoku? Ale stejně měl krátké zaříkávání. Skoro jako Roxy, že by zkrácené zaříkávání.

„Větrný poryv!”

Holí jsem utvořil vítr a rozehnal tu mlhu. A možná abych ho také odfoukl, ale Moore nedbal na bolest a přiblížil se ke Cliffovi.

To černé brnění, také dokáže vzdorovat větrné magii? Ne, nejenom větru a vodě, ale taky všem ostatním. Co mám dělat? Už byl jenom 6 kroků od Cliffa. Promarnil jsem smrtící střelu a pokud by se teď uhnul, napálilo by to do Cliffa— Zrovna teď moje démonické oko vidělo.

<Jak Moore běžel, začal zaříkávat.>

„Duchu země po celém kraji! Volám tě, odpověz—”

„Rušivá magie!”

Okamžitě jsem vypustil magii, co jsem doma trénoval. To kouzlo, co jsem trénoval se Sylphy. A okamžik před tím, než byla Moorova magie kompletní, zmizela.

„Vážně? Dokonce i Rušivá magie?”

Moore se šokovaně podíval na svou ruku. Ale nohy se mu nezastavily. Jenom 5 kroků od Cliffa.

Následoval jsem ho rukou, jako kdybych mu s ní chtěl zatarasit cestu, a vystřelil. Samozřejmě bych měl použít, na co jsem zvyklý. Moje zaučená taktika by měla fungovat bez ohledu na to, jak je protivník zkušený. Přesně jako při tréninku.

„Močál!”

Mezi Moorem a Cliffem se utvořila obrovská bažina. Moore jednou nohou nakročil do té lepivé bažiny...

„Hm... Neznámý bože! Vyslyš mou modlitbu, přines nebesa na zem! Zemní kopí!”

Moore okamžitě vypustil pod své nohy magii. Od jeho nohou se objevilo velké kopí z hlíny. Moore po tom kopí přeběhl a rychle přešel přes močál. Nohy se mu nezastavily. Už jenom 4 kroky.

Zneutralizováno. Zastavil mě. Jak nečekané.

„Rudee, Cliffe! Honem!” zakřičela Elinalize.

„Já vím!”

Když jsem se po ní letmo podíval, momentálně měla plné ruce práce se dvěma vojáky. Dva proti jedné. Ti černě odění vojáci na útok nijak zvlášť netlačili, jen jí udržovali zaneprázdněnou.

„Hele, už jsem řekla, ty nemravný člověče! Pusť mě! Aspoň mě nech bojovat rukama!”

„Ani když zemřu!”

Zanoba udeřil Atofe hlavou. Snažil se ze všech sil, i když mu z hlavy tekla krev. Taky si musím pospíšit. I ostatní černě odění vojáci roztávali. Všude stoupala pára a zbarvovala vzduch do bíla.

„Grr.”

Co mám dělat? Co mám dělat, abych Moora zastavil? Byl silný. V magickém boji byl mnohem zkušenější než já. Čelil magii, jako by to nic nebylo. Zabrala by silnější magie? Ne. Kdyby byla moc silná, tak by to zranilo i Cliffa. A pak tu byly Moorovy protiútoky a odolnost jeho brnění.

„...!”

V tu chvíli jsem si všiml, že mám mokré nohy. To byl výsledek Frost Novy. Kvůli rozmrazování Planoucím místem byla celá oblast nasáklá vodou.

Moore, co rozmrzl jako první, byl celý promočený. Samozřejmě i já a Elinalize jsme stáli v loužích.

Atofe tuhle magii viděla jenom jednou. Jinými slovy Moore se s ní nikdy nesetkal. Ale pokud to použiju teď. Já, Elinalize a dokonce i Zanoba dostaneme zásah. Jenom Cliffa to ušetří. Cliff byl z dosahu. Nezasáhne ho to.

V tom okamžiku jsem se odhodlal.

„Elektřina!”

Vyletěla elektřina, ne dost silná na to, aby zabila.

Fialový blesk letěl k Moorovi. BUM, hlasitě to bouchlo, byla to strašlivá ukázka síly. Fialový blesk nekriticky olízl okolní zemi. Jak byla zem promočená, snadno se to rozšířilo na všechny promočené lidi a uhodilo to do nich.

„Kyaaa!”

„Gaaa!”

„Oooch!”

Všichni černě odění vojáci padli na zem v kopkách kouře. I Elinalize a Zanoba a taky Atofe. Všichni nerozmrzlí lidé. A Moore taky.

Já taky.

„Ugh!”

I moje tělo utržilo strašlivý šok. Bolest dolů po páteři, měl jsem pocit, jako by se mi všechny klouby ohnuly špatným směrem. Nestačilo to na zabití. Takže jsem věděl, že neumřu. Ale před očima se mi zatmělo a moje vědomí odplulo.





Když jsem se vzpamatoval, už jsem ležel na zemi. Nebyl jsem v bezvědomí víc než dvě sekundy. Tělo jsem měl paralyzované. Ale viděl jsem. Jak to dopadlo? Cliff.

Zvedl jsem hlavu a viděl jsem, jak Moore klečel jedním kolenem na zemi. Mezerami v brnění mu stoupal kouř, a přesto namířil své prsty na Cliffa. Mumu huhu... zaříkávání? Rušivá magie. Ne, to nestihnu. Vlil jsem magii do své levé ruky. I když jsem měl tělo paralyzované, pořád jsem dokázal pohnout svou protetickou rukou. S dlaní směrem k Moorovi.

„Větrné pouto!”

„Ruko, pohlť!”

Moore uvolnil větrný bič, ale okamžitě zmizel.

„Cože?”

Moore se podíval mým směrem. Tvář měl zakrytou přilbou, ale určitě byl omráčený. Dobře ti tak.

Cliff bez zájmu běžel dál. Jenom 3 kroky od vchodu do místnosti s teleportačním magickým kruhem.

Teď už ho nikdo nechytí. Nikdo. Dokonce i Atofe byla stále paralyzovaná. Ale s očima dokořán na mě zírala jako tygr.

„Teď jsi tomu dal. To byla neuvěřitelná magie.”

„...”

„Zajímavé. Udělat s tebe mého podřízeného je vskutku... Hahaha, mág tvého kalibru, měla bych si tě vážit, hahaha.”

Jelikož jsem nebyl schopen se odvrátit, mohl jsem ten Atofin škaredý úsměv akorát přijmout.

No, je konec. Nesmrtelní se rychle zotavují, mnohem rychleji než já. Teď je na útěk pozdě. Dokonce i vzdorovat bude nemožné.

Zanoba omdlel. Pořád se držel a pak se sesul k zemi. Zdá se, že byl vůči elektřině zranitelný. Kvůli tomu úderu pravděpodobně přišel o vědomí.

Elinalize působila vratce, ale snažila se to ustát. Byla ve stejně špatném stavu jako já, ale pořád se chtěla snažit. Elinalize se odmítla vzdát. Nikdy se nevzdávej. To kdysi řekl jeden bělovlasý kouč.

Já taky. Tohle zvládnu. Snaž se. Pojďme domů. Chci jít domů.

Jít domů, jít domů a... pokud by to šlo, užít si sexy chvilku se Sylphy. A taky s Roxy. A obejmout Lucy. Netrénovat s Norn jenom šerm, ale taky magii. Ta rýže, co Aisha pěstovala, těšil jsem se na ni. Pokud by se Zenith vrátily vzpomínky, pak společně se všemi navštívit tátův hrob. A pak jako předtím vést šťastný život. Den plný zábavy, a to každý den na tomto jiném světě. Správně, přesně tak. Přesně tak.

...Dobrá, to zvládnu. Dokážu vstát. Pokud dokážu pohnout rukou, dokážu použít magii. Hůl, kde je moje hůl. Bez ní to nedám.

Ach, dobře. Ležel jsem na ní. Promiň, Aqua Heartio, byl jsem těžký?

Dobrá, to zvládnu. Vydržet, dokud nedorazí pomoc. Jenom do té chvilky. Nemusím vyhrát. Seniore Cliffe, sežeň pomoc. Pergius je sice otravný, ale spoléhám na něj. Prosím, přemluv ho. I kdyby to okamžitě odmítl, alespoň letos, prosím!

„Ech?”

Elinalize ze sebe vydala zvuk, zvedla hlavu. Oči měla upřené dopředu. Cliff. Přímo u vchodu do vězení. A zevnitř se objevil černě oděný voják...

Zevnitř vyšli černě odění vojáci...

„To jako vážně?”

...Uvnitř jich bylo víc.

„Aach...”

Proč jsme si to neuvědomili. V zemi byla díra, dokonce i Atofe by to chtěla prozkoumat.

„Zatraceně...”

V nitru mi narůstala temnota. Chtěl jsem vykřiknout, ten pocit bezmoci, ten až příliš známý pocit. Zoufalství.

Už nikdy se nesetkám se Sylphy; už nikdy se nesetkám s Roxy. Místo toho budu po zbytek života trénovat pod tím pitomým démonickým králem. Opustila mě síla. Ta bolest v srdci mě okrádala o sílu.

V tom okamžiku. Bylo slyšet šokovaný hlas.

„Jak...?”

Ten hlas nebyl můj. Ani Elinalizin. Ani Zanobův. A samozřejmě ani Moorův.

Byla to Atofe. Řekla to s pohledem na Cliffa.

„Ach! Paní Atofe...”

Černě oděný voják odstrčil Cliffa stranou a potácel se z kopce dolů. Tak nějak vypadal divně.

„Támhle, před magickým kruhem, Per...”

V následujícím okamžiku. Toho černě oděného vojáka někdo rozsekl vejpůl.

Přímo uprostřed, na dvě stejné půlky.

A pak zpoza toho rozseknutého těla. Silueta člověka.

Zářící bílé vlasy. Zlaté oči jako špendlíky. Bílá látka potřísněná krví.

„Nesmrtelný démonický král Atoferatofe,” promluvil plynnou řečí Démonického boha a vyšel ven. „Možná ti to nepřijde důležité... ale Rikaris možná zmizí v teleportačním magickém kruhu. Taková možnost existuje, tak chvilku přemýšlej.”

Za ním se jeden po druhém objevili ostatní. Arumanfi Jasný, Sylvaril z Prázdnoty. A ostatní, co jsem nepoznával. Dohromady šest.

„Krev tvých vojáků pošpinila můj palác.”

Aha. Atofe sem dorazila před námi. Už našla vstup k teleportačnímu magickému kruhu. Rozkázala svým vojákům, aby to prozkoumali. Když našli teleportační magický kruh, očividně vešli dovnitř. A tak se objevil on. Nebeský palác zakusil invazi Magické rasy.

„Pergius—!” vykřikla Atofe.

Pergius Dola. Byl tu Obrněný dračí král.

Část 3

Atofina nálada se změnila, jen co spatřila Pergia. Až do teď to bylo potěšení z bitvy. Ale nyní to byla neuvěřitelná nevraživost. Jako kdyby spatřila vraha svého otce, tak na Pergia zírala a šklebila se.

„Pergie, ty—!”

Atofe zavrtěla svým stále znecitlivělým tělem, aby ze sebe setřásla Zanobu. Ten byl naprosto bez síly a padl na bok. Atofe vyrazila k Pergiovi, pírka na zádech se jí třásla. Se silným odrazem měla v úmyslu skočit, ale místo toho se jí podlomila kolena.

„Hahaha!”

Při tomhle pohledu se Pergius vesele zasmál.

„Och, jak zábavné, Atoferatofe. Zase začínáš být nedbalá? To ta nedbalost koluje v krvi Nesmrtelného klanu?”

„Takže jsi je poslal ty! Hrál si špinavě, jen abys mě zabil... Co se stalo s tvým slibem Kalmanovi?”

Pergius se nad Atofe ušklíbl. To jediné, na co se Atofe ve svém hněvu zmohla, bylo ječet. Moore se snažil dobelhat k Atofe, ale bylo to nemožné. Zrovna teď se mohl hýbat akorát Cliff, Pergius a jeho doprovod.

Pergius zíral na Atofe jako tygr, co našel dokonalou kořist.

„Nenech se mýlit. Jen jsem přišel zachránit pár přátel.”

„Lháři! Ughh!”

„Svůj slib s Kalmanem dodržím. Byl to můj drahý přítel.”

„Nenávidím tě, i když ses přátelil s Kalmanem!”

„...Nenávidím nerozumné hlupáky jako ty.”

Jak Pergius mluvil, zvedl ruce. V obou něco držel. Atofe v tváři zbledla.

„Ty, ty, to ne...”

Pergius si Atofe nevšímal a otevřel pusu: „Ten drak žije pouze dle cesty rytířskosti. Drápy na jeho tlapách jsou dlouhé a ostré, neboť nikdy nepozvedl pěst.”

Ten úvod mi zněl povědomě.

„Druhý drak sevřel svou pěst v hněvu. Jeho drápy se zlomily, zuby vypadly, ale ten pocit se přenesl. Držel ve své tlapě rytířskost, a přesto ji opustil?”

Ta slova se ozývala jedno za druhým. A s každým tím slovem se kolem Pergia shromažďovala magie.

„Třetí drak, co zemřel. Ten, co měl ty nejpomíjivější oči, dračí generál zářivě zelených šupin. Jménem Obrněného dračího krále Pergia svolávám—”

Když jsem se dobře podíval, vedle Atofe se objevily dvoje dveře a sevřely ji. Ty dveře zdobily nádherně vyrytí draci. Ozdobné stříbrné dveře. Ozdobné zlaté dveře. Ty dveře se objevily, jako by vyrašily ze země. Pomalu, ale jistě.

„Otevřete se, Zadní dračí dveře.”

„Otevřete se, Přední dračí dveře.”

Po Pergiově tichém rozkazu se dveře otevřely.

Zafičel vítr. Z pravých dveří do levých. Ale nebyl to vítr. Proud něčeho, co něco dělalo. Ach, já vím. Tahle povolávací magie je magie pohlcení.

Cítil jsem, jak mi z těla odtékala magie. Ale bylo to jiné než u Orsteda. Bylo to ještě rychlejší než tehdy, jako kdyby mi to naprosto vysálo jak magii, tak sílu.

„Ach, paní Atofe, dostaňte se...”

Moore se najednou pomalu připlazil k ní. Atofe se chvěly nohy a na Pergia dokázala akorát zlostně zahlížet.

„Pergie—!”

Zdálo se, jako by se její tělo mírně smrsklo. Možná že ty dveře nasávaly jejího bojového ducha.

„Víš, že tohle ten slib poruší!”

„A co? Tohle je celoživotní příležitost. Nepropásnu ji.”

Pergius zvedl pravou ruku. Tu, co měl obalenou bělobou. Brzy jeho pravá ruka začala zářit, celou oblast zalilo oslepující světlo.

„Ruční meč obrněného draka, Zlom.”

Pergius máchl svou rukou dolů. Světlo opustilo jeho ruku a letělo přímo na Atofe.

„Tohle si budu pamatovat, Pergie—!”

Atofe vypadala ztuhle a opile. A pak za chviličku odletěla do dálky. Její tělo rozseknuté vejpůl a brzy mi zmizelo z dohledu.

„Pšš, ne že by umřela,” postěžoval si Pergius tiše a otočil se, jako by ho to přestalo bavit. „Sylvaril. Vezmi ty čtyři, vyleč je.”

„A ostatní?”

„Nech je.”

„Zahlédla jsem Démonickou císařovnu Kishiriku.”

Jak Sylvaril řekla, v dálce jsem spatřil Kishiriku. Taky ji to praštilo. Promiň.

„Nech ji.”

„Ha?”

Evidentně nechal Kishiriku na pokoji. Díky bohu.

„Fuu.” Jak se ke mně Sylvaril přiblížila, konečně jsem si mohl vydechnout.

...Jsme zachráněni.

Část 4

Poté.

Pergiovi podřízení nás donesli zpět.

Kromě Cliffa jsme všichni potřebovali rameno, o které bychom se opírali. Mezitím se Cliff a Kishirika na něčem dohadovali. Když jsem to znovu zkontroloval, Kishirika už po svém obvyklém smíchu někam zmizela. Příště se setkejme na nějakém přívětivějším místě... dobře?

Když Sylvaril všechny přesunula zpět, zastavila činnost teleportačního magického kruhu. Cesta na Magický kontinent byla uzavřená. Pozdravení Roxiných rodičů bude muset počkat na jindy.

Jak jsme byli zranění tím elektrickým výbojem, poslali nás na ošetřovnu. Cliff měl službu. Sám se nabídl. Zatímco říkal „tenhle typ spáleniny by neměl být tak zlý...”, výtečně vymazal naše zranění léčivou magií. Sice nás to nezabilo, ale ty spáleniny byly celkem hluboké a relativně závažné. Kdybychom to nechali jen tak, mohlo by to dokonce vést ke komplikacím. Ale kdybych nezašel tak daleko, možná by to Nesmrtelného démonického krále neochromilo.

Cliff byl obzvláště pečlivý s Elinalizinými zraněními. Kdyby jí zůstala jizva, bylo by to strašné. Elinalize zamilovaná do takového Cliffa spolu s ním někam zmizela, jakmile bylo hotovo.

Zanoba byl pořád v bezvědomí. Tentokrát nás zachránil. Žádné množství díků nebude stačit. Přátelství je možná k nezaplacení, ale nemůžu šetřit dárky. Až se vzbudí, musím mu řádně poděkovat.

Když mě ošetřili a já se dokázal zase pohybovat, vydal jsem se za Sylphy.

Sylphy si četla na posteli. Když mě viděla přijít, vypadala ustaraně. „Co se děje?” Na její otázku jsem neodpověděl, jenom jsem si v tichosti vlezl do postele a objal ji. Sylphy trochu zakňourala. Jako v odmítnutí, bylo to plné žalu. Pevně jsem ji objal. Pomyslel jsem si, že to jediné, na čem záleží, je to, že tu je.

Atofin smích mě pořád ještě strašil. Ačkoli ta necitlivost odezněla, to zoufalství v mém nitru stále přetrvávalo. Kdybych v té bitvě zemřel, všechno by to bylo na nic. Atofe projevila milost a černě oděné stráže nezaútočili. Moore použil magii, ale nic smrtelného.

Ale stejně to bylo strašlivé.

Kdyby Pergius nepřišel. A kdyby mě Atofe polapila a přinutila mě k té smlouvě. Tak by takovéhle objímání Sylphy bylo nemožné. Možná bych neviděl ani Lucy, až by vyrostla. A ani Roxy, Norn, Aishu, nikoho, všichni by už byli...

Tohle, jenom tohle mě děsí. Kvůli tomu jsem se třásl strachem.

Najednou mě Sylphy pohladila po vlasech. Pročesala mi prsty vlasy jako hřebenem. Její prsty, jemné, teplé a měkké.

Sylphy s úsměvem oplatila mé objetí. Nic se nemusí říkat. Ona, jenom její objetí. Jenom to stačilo.

V Sylphině objetí jsem snadno usnul.
------------------------------------------------

~ Dobrá knížka se pozná tak, že překládáte překládáte a najednou zjistíte, že už jenom čtete...

 m(￢0￢)m ...proto mi to trvalo tak dlouho. Slovo "nesmrtelný" je moje zkáza. Ani jednou se mi ho nepovedlo napsat správně, nemsrtelný, nesrmtelný apod... A bojové scény, dobře se to čte, ještě líp se na to kouká na videu, ale při překladu je to totální fiasko, ještě jednou m(￢0￢)m  Ať žije Pergius! ~

<Předchozí>...<Následující>