Kapitola 152 - Život

Kapitola 152 – Život v Nebeském paláci
Část 1

Uběhly dva dny.

Zanoba se probral a vesele si prohlížel umělecké kousky v paláci. Nevypadalo to, že by na něm ten elektrický šok zanechal nějaké komplikace. Díky bohu. Kdyby zůstal v bezvědomí s životem visícím na vlásku, nevím, jak bych se podíval Ginger do očí.

U Cliffa došlo k nějakým změnám. Po té události spolu Cliff a Kishirika o něčem mluvili. Nevím o čem, ale Cliff dostal odměnu. Kishiričinu odměnu. Jinými slovy démonické oko. To, co dostal Cliff, bylo oko identifikace. Teď věděl všechno, na co mu padl zrak, v rámci Kishiričiných znalostí. Kdyby od teď došlo k podobné situaci, dokázal by ji zvládnout sám. Cliff to bral jako muž. Ten muž byl momentálně neschopen démonické oko ovládat, takže s tím zápolil. Svět pokrytý slovy. Dokonce ani teď se nedokázal pohybovat, aniž by ho Elinalize nevedla. Ale nakonec se to naučí ovládat, Cliff byl přece jenom génius. Do té doby by měl nosit pásku přes oko.

Část 2

A také Nanahoshina nemoc.

Přinesli jsme ten čaj. Krátce poté, co jej vypila, začala Nanahoshi pociťovat nutkání. A pak Nanahoshi s Yuruzinou pomocí zamířila na ošetřovnu... Abych ochránil její čest, zbytek vypustím. Zkrátka si ulevila.

„Jak se ti daří?”

Nanahoshi byla pořád upoutaná na lůžku. Pleť se jí zlepšila, ale pořád vypadala vyčerpaně. Očividně vypadala křehce. Pravděpodobně pořád potřebovala aspoň měsíc odpočinku.

„Teď mnohem lépe.”

Vypadalo to, že byla v dobré náladě. Nestresovala se kvůli práci jako obvykle, ale vypadala celkem ospale, jako kdyby se zrovna probudila. A taky měla vrabčí hnízdo. Možná žije nezdravým životním stylem, ale každý den se česala.

„Tentokrát ti děkuju.” S teplým čajem sokas v ruce se mi poklonila. Jaká vzácnost, aby byla zdvořilá. „Projít si kvůli mému léku takovým nebezpečím. Ty... zachránil jsi mě.”

Když jsem ji slyšel mluvit tak zdvořile, bylo mi z toho celkem nepříjemně. Ne, pravděpodobně se po takovém tělesném oslabení cítila zranitelně.

„Tím se netrap.”

„Vždycky jsi na mě dával pozor... I když jsem ti řekla ty strašné věci... Bez stížnosti jsi mi pomohl. Nevím, jak se ti kdy odvděčím.”

Nanahoshi vypadala tak omluvně. Nanahoshi jako andílek, to je poprvé. Podařilo se Yuruzu Kajícnosti svou mocí změnit i její povahu?

„Když tak teď o tom přemýšlím. Jsi starší než já, Rudee, a já byla přesto tak nezdvořilá...”

„Na věku tam nezáleží. Tady mi je jenom 18.”

„Kolik ti bylo původně?”

„Třicet... Ne, zapomeň na to. Věkový rozdíl není důležitý. Prosím, přestaň s těmi zdvořilostmi. Jako předtím.”

„Dobře.”

Nanahoshi usrkla čaje sokas, pomalu ho pila. Vypadalo to, že i pití zabíralo.

„Podle toho, co jsem slyšel, se tvoje nemoc...”

„Pravděpodobně se nedá vyléčit.”

Na Nanahoshin Odčerpávací syndrom nebyl lék. Čaj sokas dokázal dočasně vyloučit magii z nitra, ale pokud to nechá jen tak, znovu se nahromadí. Protože není z tohoto světa, neexistuje permanentní řešení. Ale pokud bude pravidelně pít čaj sokas, pravděpodobně by měla být v pořádku. Dokonce i málo magie může vést ke komplikacím.

Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se nakazí nějakou jinou podivnou nemocí. A pokud to příště bude nemoc z pradávna, možná o ní nebude vědět ani Kishirika. Aby člověk žil na tomto světě, musí přijít do kontaktu s magií. Ve vzduchu, v jídle, magie byla všude.

„Nanahoshi. Musíš se vrátit. Nemůžeš zemřít na tomhle světě.”

„...Ano.”

„Udělám všechno, co budu moct, abych ti pomohl, dokud na to nepřijdeme.”

„Ale já...”

„S odměnou se netrap. Pokud se kdy dostaneš do maléru, přijď to se mnou prodiskutovat. Za každou cenu.”

„...”

Jak to Nanahoshi zaslechla, potáhla a začala brečet. Pod těmi jejími tichými vzlyky bylo slyšet „děkuju”. Trpělivě jsem čekal, až se Nanahoshi vypláče. Po chvilce Nanahoshi s ucpaným nosem a oteklýma očima řekla: „Ale pokud se vrátím...”

„Ano, co možná nejdříve...”

„Ne, až se vrátím, nebudu se ti moct odvděčit...”

Ach, takže se mi chce odvděčit předtím. Byla překvapivě upřímná.

„Nedělej si starosti s detaily. Kromě toho to není tak, že jsem od tebe nikdy nic nedostal.”

„Tím jsem myslela odměnu za pomoc s mým výzkumem.”

„Tak co takhle tohle: vadilo by ti, kdybych s tebou někdy konzultoval nějaké maličkosti?”

„Maličkosti jako?”

„Jako třeba co se líbí dívkám tvého věku? Žiju se Sylphy manželským životem. Oženil jsem se s ní, narodilo se nám dítě, ale vážně nevím, jak dívka jejího věku přemýšlí. Jelikož ty jsi zhruba ve stejném věku, možná to víš?”

„...Jak Sylphy přemýšlí?”

Nanahoshi si položila ruku na bradu a soustředila se na jedno místo na své přikrývce. Vážně přemýšlela. Svědomitě.

„Dneska se tím netrap. To jenom, že kdybychom se někdy pohádali, vezmi si to na starost.”

„...Dobře.”

Nanahoshi upřímně přikývla. Byla v podobném věku, ale konec konců byla z jiného světa a o manželském životě pravděpodobně nic neví. Samozřejmě ani já nevím, co si lidé mého věku myslí.

„Tak jo, tím to je vyřešené. Pořád jsi slabá, tak se opatruj.”

„Dobře. Díky.”

Vyšel jsem z místnosti. Kdybychom spolu zůstali moc dlouho, Sylphy by mohla zase žárlit. Žárlivá Sylphy je také roztomilá. Ale nechci si udělat koníček z toho, že ji znervózňuju. Kéž by Sylphy dokázala bez starostí přijmout mou lásku. Ale jen o tom přemýšlet nestačí.

Část 3

Jak jsem šel chodbou, venku za oknem byl vidět nádherný západ slunce. A pod oknem bylo širé nádvoří. Bez ohledu na to, na jakém světě jste, západ slunce je vždycky oslnivý. Nemám rád výšky. Ale dívat se z tohoto nádherného nádvoří, zakusit slunce zapadající uprostřed moře mraků. Také si chci v takové scenérii ztratit.

S touhle myšlenkou jsem zamířil ven. Tuhle zahradu lemovaly květiny, co jsem ještě nikdy neviděl. Fantastická krajina ozářená zapadajícím sluncem, co se skrývalo za mraky. Kdybych Sylphy na takovém místě šeptal do ucha sladká slůvka, jak by zareagovala? Sklonila by svou zrudlou tvářičku a pevně mi sevřela ruce? Byla by k uzoufání roztomilá. Dobrá, měl bych Sylphy vyzvednout a ověřit si tuhle hypotézu.

A s Roxy taky... Ona by pravděpodobně nonšalantně řekla: „To nemusíš říkat.” Nebo něco takového. No, na dnešní noc nemáme nic naplánováno. To je jediná doba, kdy se chová směle. Ale to nevadí. Jednou za čas chci zkusit i normální věci, co páry dělají, nejenom erotické chvilky. Společně sledovat zapadající slunce. „To je nádhera!” A já bych řekl: „Ne, ty jsi nádhernější!” A pak bych sledoval, jak by se uzarděla.

Ach jo, není tady. Neuvidí to.

„Och?”

Jak jsem kráčel s myšlenkami všude možně, na kraji nádvoří jsem něco spatřil. Bílý stůl. A kolem něj seděli tři lidé a o něčem mluvili.

„To byla Mistrova magie. Z mistrovy pravé ruky vyletěla fialová magie. Atofe to sežehlo dokřupava a naprosto ji to paralyzovalo.”

„Och, Atofe byla tak oslabená kvůli jeho magii.”

„Hloubka magie pana Rudea je vskutku zarážející.”

Ti tři, co si povídali kolem stolu. Zanoba, Ariel. A taky Pergius. Vesele si povídali při západu slunce. A pak tam byly ještě dvě osoby, co se té diskuze neúčastnily. Luke za Ariel a Sylvaril za Pergiem. Včetně těch dvou stojících bylo všech pět pohrouženo do Zanobova povídání.

„Dokonce to sejmulo i mě a Elinalize. Nemyslím si, že někdo na světě kromě mistra dokáže zvládnout takovou magii.”

„To zní jako Blesk... Ale taková moc je nezbytná, pokud chcete Atofe zastavit.”

„A pak? Jak ta bitva pokračovala?”

„No, co se toho týče, v tom okamžiku jsem upadl do bezvědomí... ach, my o vlku.”

Zanoba se otočil a podíval se na mě. Když už si mě všimli, nedá se nic dělat. Uklonil jsem se a přišel k nim.

„Omlouvám se, že ruším. Pořádáte tu čajový dýchánek?”

„Správně. Mistře! Pan Pergius chce slyšet o té bitvě s Atofe, takže jsem mu vykládal, co se stalo.”

„Aha.”

Když jsem se podíval na Pergia. Vypadal mnohem veseleji než při naší audienci.

„Takže jsem slyšel, Rudee. Že to byla tvoje magie, co Atofe tak oslabila.”

„Ne, to bylo všechno díky tomu, že ji Zanoba znehybnil. Kdyby to neudělal, možná by se tomu vyhnula a odvrátila by většinu újmy.”

„Aha... Ha, zrovna jsem si vzpomněl, jak tehdy vypadala.”

Pergiovi se na tváři objevil pokřivený, odpuzující úsměv. Vážně Atofe nenáviděl. Každopádně se zdálo, že byl v dobré náladě.

„Zdá se, že jsi v dobré náladě.”

„Samozřejmě. Víc než jednou mi zhatila plány. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít takovou šanci se pomstít.”

„Pomstít?”

„No ano, je to velmi stará zášť.”

To, o čem mluvil, se stalo před 400 lety. V té době Pergius jako mladý dobrodruh podporoval ve válce stranu lidí. V přední linii bitvy. Atofe velela přední linii na démonické straně. Pergius se s ní několikrát setkal v bitvě. Tehdy měl pořád slabé bojové schopnosti a nikdy nedostal příležitost Atofe porazit. Dokonce ho párkrát skoro zabila. A pokaždé mu na pomoc přispěchali Dračí bůh Urupan a Bůh severu Kalman. Byla to vzpomínka, při které se člověk šklíbil.

Poté Pergius přísahal, že se za každou cenu pomstí. Ale Bůh severu Kalman se nakonec oženil s Nesmrtelným démonickým králem Atofe. Na smrtelné posteli Pergiovi a Atofe zakázal se navzájem zabít. A také nikdy neměl příležitost navštívit Magický kontinent. Byl nucen se vzdát, ale nečekaně mu do klína spadla šance ji porazit. Měl z toho radost.

„Zasloužíš si mé díky. Dobrá práce.”

„Není to proti tvému slibu s Bohem severu Kalmanem?”

„Kalman nám zakázal se navzájem zabít, ale tohle byla jednostranná porážka. Takže by to mělo být v pohodě. Pravděpodobně.”

Zmlátit bezbranného protivníka, to je ale surovec. Ale měl své důvody.

„Zmýlil jsem se v tobě. Tím myslím, že si zasloužíš odměnu.”

„Odměna... není nutná.”

Zrovna teď nepotřebuju žádnou odměnu. Tohle je v pohodě. Netoužím po síle.

„No ano. Co kdybych tě osobně naučil povolávací magii, jakmile se Nanahoshi uzdraví?”

„...A 10 let se nebudu moct vrátit domů?”

„Já nejsem jako Atofe.”

Pokud můžu jít domů, pak nemám důvod odmítnout. Zvláště když se sám zajímám o povolávací a teleportační magii. Znovu by mohlo dojít k něčemu podobnému. A i nějaké bojové schopnosti by byly pěkné. V boji nejsem dobrý, ale když už žiju na tomto světě, je lepší, když se naučím pár triků, abych přežil další krizi. Pravděpodobně jsem dost silný, abych ochránil svou rodinu, ale po boji s Atofe si nemůžu pomoct a cítím se trochu nedostatečně. Jo, o boji takového kalibru jsem nikdy ani nesnil... Nechci čekat, až bude příliš pozdě.

„Takže, pane Pergie. Co kdybychom si po hodinách povolávání dali i nějaké hodiny souboje a tréninku?”

„Ha, inspiroval tě ten souboj s Atofe? Nebo ti oživil apetit?”

Ach, zdá se, že ho to naštvalo. To není dobře, to není dobře.

„Ne, tím jsem myslel pár triků, kdybych se znovu dostal do ošemetné situace.”

„...Takže ti dám magický nástroj, jak se se mnou spojit. Sylvaril!” řekl Pergius a mrkl na Sylvaril.

Sylvaril vytáhla rovnou píšťalu, kolem které se omotával drak.

„Použij ji na místě, co má se mnou nějakou spojitost. A pak pro tebe přijde Arumanfi.”

Přijal jsem tu píšťalu a založil si ji. Podle té konverzace jsem předpokládal, že kdybych se kdy dostal do maléru, s touhle píšťalou by mi přišel na pomoc. To taky půjde.

„Slunce zapadlo.”

Aniž bych si to uvědomil, slunce zapadlo a padla noc. Ale nebyla tma. Jak stůl, tak okolní květiny zářily bledým bílým světlem.

„Tenhle stůl je vyrobený z magického světelného kamene. Posaď se, pojďme si ještě chvíli povídat.”

Jak mi to řekl, také jsem se posadil.

Část 4

„Trpasličí řemeslo vážně dosáhlo vrcholu před druhou velkou válkou mezi lidmi a démony.”

„Jo. Kdyby v té válce nezničili trpasličí domovinu, možná bychom spatřili mnohem víc úžasných věcí.”

S Pergiem bylo zábavné si povídat. Byl dobře informovaný a byl to milovník umění. A jako muž kultury si také cenil tvořivosti.

„Ale trpasličí rasa nevymřela. Mají zručné ruce. Dřív nebo později se objeví geniální řemeslník a znovu vyrobí úžasné věci.”

„Hele, copak sám necvičíš takového řemeslníka?”

„To ano. Mistr má hluboké znalosti ve výrobě figurín. Kdyby ty znalosti předal, pak výroba figurín jednoho dne dosáhne nových výšin.”

„Viděl jsem figuríny, co Rudeus vyrobil. Byly velmi zajímavé. Takhle jasně představit podstatu člověka je vskutku ohromné.”

Ti dva si to užívali. Se svými podřadnými znalostmi jsem s nimi nedokázal udržet krok. Ale bylo zábavné je poslouchat.

„Není to tak skvělé.”

„Nebuď skromný.”

„Ne, Sylphy mi řekla o nadání pana Rudea.”

Tohoto čajového dýchánku. Se vlastně účastnil ještě někdo. Snažila se k té veselé konverzaci přidat různými vsuvkami jako „Ach, když už jsme u toho—” nebo „Ohledně těch trpaslíků—”, ale nikdy se jí nepodařilo si slovo udržet. Byla jako osamělá dívka. Já taky. Témata byla příliš specifická, abych se přidal k hovoru.

„Rudeus není skvělý jenom v magii, ale také to je dobrý člověk.”

„Děkuju, paní Ariel.”

Ariel Anemoi Asura. Jak jsem od ní zaslechl takové podbízení, mohl jsem se akorát suše usmát. Když přijde na figuríny, dokáže akorát lichotit a opakovat, co už bylo řečeno. Chtěla si zajistit Pergiovu spolupráci, ale nevěděla, jak získat jeho přízeň. Z tohohle nic nevzejde. No, stejně brzy odejdu.

„Když už jsme u toho, pane Pergie, uvažujeme, že na trh uvedeme tuto sošku. Nevadilo by, kdybyste nám dal svůj odborný názor?” nadhodil najednou Zanoba. A z pod nohou si vytáhl truhličku. Známou truhličku.

„Ach...”

Pergius se na tu truhlici natěšeně díval. Ale jakmile ji Zanoba otevřel, jeho úsměv se proměnil na zamračení.

„Soška Suparda?”

„Co jiného od vás čekat, hned jste to poznal.”

„...”

Uvnitř té truhlice byla soška Ruijerda, co vyrobila Julie. Ve velmi dynamické póze. Ale Pergius nebyl potěšený.

„Víš, že nenávidím Magickou rasu, a přesto chceš pořád můj názor?”

„Ach! Ne, tím jsem nechtěl, totiž...”

Pergius si nad soškou Ruijerda odfrkl a vyplivl: „Prodej této figuríny se... zakazuje.”

Takže to nevyšlo. Pergius vážně nenávidí Magickou rasu. Do určité míry je možná ochotný odpustit, ale jeho předsudky vůči Magické rase byly hluboce zakořeněné. Zanoba to měl vědět. Co čekal?

„Ne, pane Pergie. I vy dlužíte modelu této sošky velkou laskavost?”

„Laskavost?” Pergius se zamračil a pak se mu oči najednou rozšířily. „Počkat, tahle soška, je to Ruijerd Supardia?”

„Ano. Jak už jste předtím řekl. Během vaší závěrečné bitvy s Laplacem vám někdo pomohl. A toto je opravdu Ruijerd,” vysvětlil Zanoba dopodrobna. Zanoba celou tuhle konverzaci naplánoval, aniž bych si to já uvědomil. A pak to řekl. Dobrá práce!

„Samozřejmě chápu, že nenávidíte Magickou rasu. Ale pokud se mistrovy techniky rozšíří po světě, svět umění to uvrhne do víru. Copak byste to nechtěl vidět? Svět plný umění a sošek?”

„Ach.”

Pergius vypadal utrápeně. Ještě trošku, možná bych měl pomoct?

„Kmen Supardů je možná nenáviděný, ale bez Ruijerdovy pomoci bych teď možná nebyl naživu.”

„Pane Pergie. Ruijerd svých skutků lituje.”

„Lituje?”

Vypadalo to, že Pergia moje slova trápila. Co mám říct?”

„Ano. Laplace ho oklamal.”

„Tak Laplace...”

Pergius zkřivil tvář. Je to v pořádku?

„Je to pravda. Laplace mu dal zlovolné kopí a zmanipuloval ho. Zničilo to čest jeho kmene a dokonce kvůli tomu zabil svou vlastní rodinu... Za to se stydí a Laplace nenávidí.”

„...”

„Cestuje po světě, aby navrátil svému kmenu čest. S tímhle plánem jsme také začali, abychom mu pomohli. Jsem Ruijerdovi hluboce zavázaný... Pokud jsi Ruijerdovi také zavázaný, co kdybys mu to splatil tím, že k tomu svolíš?”

Když si mě Pergius vyslechl, založil si ruce na hrudi, zavřel oči a nakrčil obočí. Po nějaké době zamumlal jedinou větu: „Nejsem si jistý tou ctí kmenu Supardů, ale... dluh se musí splatit...”

„Ach, vážně?”

„...Dělej si, co chceš.”

Pergius měl pořád své námitky, to bylo jasné. Ale s tímhle nám Arumanfi nepřijde zdemolovat obchod, až sošku Ruijerda vystavíme. Nebo spíš pokud si bude někdo stěžovat, můžeme prohlašovat, že máme Pergiovo svolení. Pergius je známý ve všech zemích. Jeho jméno má svou tíhu.

No vážně, velmi impresivní, Zanobo. Přesně věděl, kam konverzaci navést. Zanoba poslední dobou vážně zářil. Mnohem víc, než co jsem mohl napodobit.

„Děkujeme za vaši toleranci!”

Zanoba sklonil hlavu. Tímhle náš marketingový plán pokročil o velký krok kupředu. Ale stejně, Ruijerde, kde jsi?

„Hele, mistře. Co kdyby ses panu Pergiovi trochu předvedl?”

„Jak se ty sošky vyrábí?”

„Ano, tvoji specialitu, mistře. Způsob, jak vyrobit sošku z ničeho.”

Pergius se na mě podíval a přikývl.

„Vidíš. Zajímá ho tvoje magie.”

Dobrá, názorná ukázka výroby sošky. To, co dělám obvykle. Použít zemskou magii, abych vytvořil hrubý tvar, a pak pomalu upravovat detaily. Tentokrát to udělám ve velikosti zhruba chibi figurky. Takže se nemusím stresovat a vyjde to pěkně. Nebude to moc kvalitní, takže jenom náhradu. Na tváři zkusím udělat ptačí masku. Sošku Sylvaril.

„...To je Sylvaril? Jak originální!”

Pergius pečlivě sledoval proces výroby. Zvědavě, obezřetně pozoroval mou ruku. Dokáže vidět magii? To ne, ale možná chápe ten proces. Přece jenom je to člověk z legend.

„Zemní magie se dá použít i takhle, jak nečekané.”

„Na zakázku můžeme udělat cokoli!”

„Vážně? Dobrá, když dokončíš obzvláště pozoruhodné dílo, vezmu si ho.”

Získali jsme zákazníka! Badigadi zmizel. Takže bychom si měli zajistit aspoň tuhle cestu.

„V tom případě,” zapojila se Ariel do konverzace. „My máme v Asurském království také mnoho dobrých sochařů.”

Pokračovala ve vysvětlování, jak nadaní a šikovní jsou sochaři v Asuře. A dokonce zašla tak daleko, že zmínila, co by Pergiovi vytesali, až by usedla na trůn.

Pergia ta konverzace otrávila a nakonec vyprskl: „Sochy z Asurského království, děláte je jenom proto, abyste ukojili marnivost své šlechty? Taková nuda.”

„...Ech?”

Ariel neměla slov, ale Pergius byl nemilosrdný. „Až se staneš královnou, copak nemáš důležitější věci na práci než pro mě dělat sochy?”

„N-no...”

Pergius nijak nezvolnil. „Nebo spíš máš v plánu žít na zádech svého lidu životem extravagance?”

„...Ne, samozřejmě že ne. A omlouvám se. Prosím, zapomeňte na ten návrh.”

Ariel vypadala deprimovaně a připravila se k ústupu. Zvedla se a uklonila se. Nebyla to ta obvyklá charismatická Ariel. Ale i tak, Pergius byl tentokrát až moc přímý. Vážně Ariel tak moc nenávidí? Bylo těch krutých slov vůbec třeba?

„Počkej, Ariel Anemoi Asuro,” zastavil ji Pergius, než mohla odejít. Díval se na ni panovačným pohledem. „Co pro tebe znamená být králem? Co představuje skutečný král?”

„Má... moudrost, ale naslouchá radám svých ministrů. A náš král...”

„Ne,” zadržel ji a potřásl hlavou. „Znám skutečného krále Asurského království, ale to není on.”

„Pane Pergie, vy jste znal krále Asuru?”

„Správně. Korunovaný král po Laplacově tažení, můj přítel Kaunis Freean Asura.”

O Kaunisovi vím málo. Po Laplacově tažení to byl jediný přeživší z asurské královské rodiny. Skvělý král. Dal válkou zničenému království Asura smět. Před 400 lety se Asurské království stalo jediným královstvím vládnoucím na západě. To on byl ten důvod, proč Asura nezažila poválečný vnitřní rozruch.

„Pán Kaunis byl skvělý král. Nemůžu doufat, že ho napodobím.”

Po Arieliných slovech Pergius zakroutil hlavou. „Nebyl skvělý. Ten chlápek byl zbabělec, nesnášel boje a vždycky utíkal. Nešlo mu studium a neměl ani trochu nadání v boji a vždycky se proplížil do města, aby se opil a zíral na ženské v baru. Takový to byl muž. No ano, nikdy neměl žádné ambice, aby získal trůn. A přesto měl ten nejdůležitější královský faktor. Kvůli tomu ho respektuji jako skutečného krále...”

„Nejdůležitější faktor...?”

„Pokud mi dokážeš říct, co to je, pomůžu ti.”

Ach, aha. Tohle je test. Testuje Ariel. Jestli je hodna jeho podpory.

„Král, nejdůležitější faktor...”

Ariel se rukou dotkla brady a soustředila se na jedno místo nad stolem. Vzpomněla si na věci, co věděla o králi Kaunisovi. Ale král Kaunis byl hlupák. Jako Oda Nobunaga?

„Rudee. Co myslíš?” řekl Pergius, zatímco jsem přemýšlel.

„Ech, já nejsem člen královské rodiny, takže nevím.”

„Neboj se, prostě něco řekni.”

I když řekl tohle. Král... co je král? Jací jsou králové ve fantastických novelách? Skvělý muž, hlava země. Takže v podstatě premiér. Ve svém minulém životě jsem se nikdy nezajímal o politiku. Ale jenom o reakce internetu na politiky, to je tak celé. V podstatě jsem neměl ani ponětí.

„...Člověk, co používá vlastní sílu pro dobro země a lidu.”

„Haa,” povzdechl si Pergius nad tak chabou odpovědí. „Ariel. Dokonce i on mi dal lepší odpověď. ...Ale jen samotný zájem o svůj lid nestačí na to, aby se člověk stal králem. No ano. Kaunis se nezajímal jen o svůj vlastní lid. S trochou pomoci se mu podařilo zpacifikovat celou Asuru. Síla? Proč by síla byla pro krále důležitá? Nikdy jsi o tom nepřemýšlela? Proč země dosadí na trůn hlupáka? Vážně to bylo pro dobro země?”

„...”

Vypadalo to, že se v Ariel mísil smutek s lítostí. Co Pergius chtěl, aby Ariel řekla? To nevím. No, nevadí, že to nevím. Nemám v plánu být králem. Možná Pergius jenom chce vědět, jak moc je Ariel odhodlaná a jakou má povahu, takže se zeptal na otázku, na kterou neexistuje odpověď. Ale i tak, král? Co chceš dělat, čím chceš být?

„Přemýšlej o tom, Ariel Anemoi Asuro... No, je pozdě, je na čase se vrátit.”

Po těchto Pergiových slovech čajový dýchánek skončil. Pohled na sklíčenou Ariel, jak ji Luke mdle následoval, byl obzvláště sžíravý.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>