Kapitola 153 – Bod zlomu IV

Část 1

Po pár dnech se mi vrátila síla a já se se Sylphy vrátil do Magického města Sharia. Než jsem se dostal domů, slunce už zapadlo.

Ačkoli to bylo jenom pár dní, když jsem spatřil svůj dům, udeřila do mě nostalgie.

„Jsem doma.”

„Už jdu, vítej zpět... ech? Brácho?”

Když jsem otevřel dveře, viděl jsem, jak Aisha šla z obýváku. Možná nečekala, že se vrátím tak brzy, a tak mě pozdravila se zmateným výrazem na tváři.

„Už jsi zpět? Zjistil jsi, jak Nanahoshi zachránit? Nebo...”

Pohladil jsem Aishu po vlasech, abych ji uklidnil. Ze rtů jí uteklo „jé”, ale nezdá se, že by ji to obtěžovalo.

„Brácho, co se děje?”

„Nic, Nanahoshi bude v pořádku. Vysvětlím detaily. Jsou Roxy a Norn doma?”

„Norn je pořád ve škole. Roxy je u sebe v pokoji... Mamka Lilia pere. Mamka Zenith spí.”

„Aha, Norn je pořád ve škole... Promiň, že tě obtěžuju, ale mohla bys mi zavolat Roxy?”

„Dobře.”

Po chvilce Roxy sešla dolů. Spala? Vlasy měla trochu rozcuchané a tvář zrudlou.

„Vítej zpět, Rudi. Jak to šlo?”

„Teď to vysvětlím, ale předtím—”

„Co...”

Vtáhl jsem Roxy do pevného objetí. Slíbil jsem, že se v bezpečí vrátím. Ačkoli byla Roxy trochu překvapená, obkroužila kolem mě paže a objala mě na oplátku.

„Jsem doma.”

„Vítej zpět.”

Konečně doma.

Část 2

Všem jsem řekl o záležitostech několika uplynulých dnů.

Měl jsem toho hodně co říct, takže jsem vysvětlil jen ty nejdůležitější věci a soustředil se zvlášť na podrobnosti o Zenithině kletbě. Konkrétní příznaky, na které si v budoucnosti dávat pozor.

„Prozatím zůstanu v nebeské pevnosti, ale domů se vrátím aspoň jednou za deset dní.”

Prozatím udělám tohle. Zatímco Ariel bude pokračovat ve svých plánech, i Sylphy zůstane v nebeské pevnosti. Také má v plánu se vracet aspoň jednou za deset dní. Nejít na vyučování, co... předpokládám, že to bude v pohodě, pokud se ukážu na třídní hodině. To by se mělo počítat jako řádná docházka.

„Rozumím, pane Rudee. Domácí práce a péči o Zenith můžeš nechat na mě,” prohlásila Lilia, že se o tu práci navíc postará. Moje hlášení každopádně skončilo a rodinná porada taky.

„Fuu, jsem unavená. Půjdu si odpočinout. Co ty, Rudi?”

„Myslím, že si dám koupel a pak půjdu spát.”

„Och? Mám na tebe počkat?”

„Ne, dneska ne.”

„Dobře.”

Kráčel jsem do koupelny. Když tak o tom přemýšlím, už pár dní jsem se nekoupal. Když jsem vešel dovnitř, zahřál jsem vodu ve vaně. Nejdřív bych se měl opláchnout... to je jedno. Svlékl jsem se a se šplouchnutím jsem vklouzl do lázně.

„Fuu!”

Jak jsem se máčel, cítil jsem, jak se moje únava rozpouštěla. Najednou jsem si uvědomil, jak bylo těch posledních pár dní vyčerpávajících.

Ale deset dní, co? Moje slyšení u Pergia bylo jen před deseti dny. Za takovou krátkou chvíli se stalo tolik věcí. Nanahoshi se zhroutila, vydal jsem se na Magický kontinent, naštval jsem Atofe.

Atofe byla silná. Nemám pocit, že bych ji dokázal porazit. Bylo pro mě nemožné porazit protivníka na takové úrovni.

Ale magie blesku zabrala. Pokud to použiju a zastihnu ji nepřipravenou, možná bych měl šanci. Musím ji dál zkoumat a víc trénovat. Alespoň abych byl schopen blesk použít, i když jsem mokrý. Co mám dělat? Nevím. Mám se natáhnout do gumy jako Stretchman?

Atofin služebník Moore byl také silný. Měl jsem pocit, že by vykryl všechno, o co bych se pokusil. Až do teď jsem tak mocného mága neviděl. S výjimkou Roxy. Díky Rušivé magii a protetické ruce jsem to nějak zvládl, ale jak se mám vypořádat s takovým druhem protivníka? Obecná strategie, jak bojovat s mocnými protivníky... neexistuje, co?

Každopádně mi došly nápady. Kdybych jen dokázal trochu zesílit. Přece jenom tohle bylo poprvé za posledních pár let, kdy se něco takového stalo.

Dostat se na Pergiovu úroveň je pravděpodobně nemožné, ale někam kolem Sylvaril by šlo.

Ale ta Pergiova povolávací magie. Pokud se dokážu naučit kreslit magické teleportační kruhy, budu schopen rychle zareagovat, ať se stane cokoli. Že to je zakázaná magie, je děsivé, ale o to větší důvod se ji naučit. Znalosti jsou moc.

A taky komunikace. Arielin prsten. Kdyby se trochu vylepšil, dal by se využít na posílání zpráv. Možná není možné jej použít všude, ale mohl by fungovat jako pager. Co dalšího? Mám pocit, jako bych na něco zapomínal.

„Ugh, takhle to vždycky dopadne.”

Když tak o tom přemýšlím, vždycky jsem tak zapomnětlivý. Mám návaly inspirace a pak na ně rychle zapomenu. A taky jeden dobrý nápad za druhým. Myslel jsem si, že mám dobrou paměť, ale vážně mám příliš mnoho slabostí.

To není dobře. Dělám stejné chyby.

Tentokrát jsem měl štětí, ale co když na to příště zapomenu? Pokud zapomenu na svoje chyby, nezlepším se. Ale co mám dělat? Vzpomínám si, že člověku pomáhá, když si vede deník.

„...dobrá, možná bych si měl začít psát deník?”

To není špatný nápad. Zkušenosti, selhání, slabosti, důležité věci. Když si je zapíšu, můžu o nich popřemýšlet. Rozhodnout o prioritách, stanovit si cíle, rozhodnout se o dalším kroku. Mám pocit, že tohle je dobrý nápad. Měl bych hned začít psát.

S touhle myšlenkou jsem vyběhl z koupelny.

„Ale... kde se prodávají deníky?”

Když jsem vylezl z vany, šel jsem do své laboratoře.

Natáhl jsem se pro štos papírů na nejnižší poličce. Pokud neexistují žádné deníky, tak budu prostě psát na obyčejný papír. To nejdůležitější je, že si to zapíšu.

Ale jen si to psát je trochu osamělé, myslím, že k tomu něco přidám. Ačkoli na vzhledu nezáleží, neuškodí, když to bude k něčemu vypadat.

Položil jsem štos papírů do úhledné hromádky na stole. Nejdřív jsem magií udělal do papíru malé dírky. Provlékl jsem papíry kroužky, které jsem vytvořil zemskou magií. Dál jsem připravil tři prkna a závěs. Spojil jsem je do tvaru hranatého písmene C.

Dovnitř jsem dal kroužky. A takhle byl můj pořadačový deník hotový. Prkna a závěs byl zdarma. Jediným výdajem byl papír.

A co takhle děrovačka? Jestlipak bych to mohl prodávat. Taky si to zapíšu. Na nápady, které si nezapíšu, pravděpodobně zapomenu. Děrovačka... ne, nejdřív bych měl napsat něco o tom deníku.

„Co mám napsat?”

Když už jsme u deníků, když jsem byl NEET, vedl jsem si blog. Ale brzy jsem to vzdal.

Pokud se mi z tohohle podaří udělat zvyk, pak to bude fungovat, ne? Ne, neměl bych o tom přemýšlet, jako kdyby to byl problém někoho jiného. Pokud z toho udělám zvyk, bude to fungovat. Dobrá.

Zapíšu si události posledních 10 dní.

„...Zzz.”

Než jsem se nadál, usnul jsem.

Část 3

Byl jsem v prázdné, bílé místnosti. Už jsem tohle místo viděl.

Když mě Pergius před několika dny teleportoval, viděl jsem tohle místo. Co to je vůbec za místo? Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel. Existuje tohle místo někde na tomto světě?

Ale je něco, co bych mohl udělat s tímhle tělem? Tlusté, NEETovské tělo mého já, co nic nemělo. Nemám v plánu zavřít oči. Ale cítil jsem, jak se ve mně vzdouvala podrážděnost.

Když mě povolal Pergius, necítil jsem se takhle otráveně.

„Čau.”

Aha, je to tenhle chlápek. Hladká, bledá tvář. Mírný úsměv jako nestálá mozaika. Jakmile jsem spatřil jeho tvář, mé myšlenky vyprchaly.

Hitogami.

„Dlouho jsme se neviděli.”

Jak nostalgické... naposledy to bylo... před dvěma lety?

„Už jsi takhle vyrostl.”

Naposledy mi dal radu těsně před tím, než jsem odjel na kontinent Begaritto. To by mělo být před dvěma lety.

„Ne že by to bylo něco nového.”

Byla doba, kdy se neobjevil až tři roky. Jaká nostalgie. V té době jsem se utápěl v zoufalství.

„Jo, v porovnání s tvým minulým já se zdá, že se ti vede mnohem lépe.”

Asi to není zlé. Oženil jsem se, žiju pokojným rodinným životem. No ano, byl to život, o kterém by se mi za svých NEETovských dnů ani nesnilo.

„Seznámil ses s Pergiem.”

Pergius je vskutku úžasný člověk. Ve svém minulém životě by mě nikdy nenapadlo, že se setkám s takovým člověkem a že mě bude respektovat. I moje sošky se dobře prodávají. V mém minulém životě by se mi ani nesnilo o takovém úspěchu.

„A Atofe tě má ráda.”

To mě teda netěší. Ale to je všechno díky výsledkům mého tréninku. Ale kdybych se od Roxy nenaučil magii řádu vodního krále... možná bych se tentokrát nevrátil. Ten útok blesku je velmi užitečný.

„Samozřejmě, ta magie je velmi mocná. Jsem si jistý, že by to bylo užitečné i proti Orstedovi.”

I proti Orstedovi?

„Magie, co ignoruje bojového ducha a paralyzuje tělo. Není jak to vykrýt, ne?”

Není jak to vykrýt? Ale Orsted dokáže použít Rušivou magii, aby ji zrušil.

„Celkově je silnější, ale je možné, že bys vyhrál.”

Ne, ne. Většina mé magie má jenom různorodé použití, takže bez úprav by proti Orstedovi nic moc nezmohla.

Možná nemám žádnou motivaci. Není to tak, že bych Orsteda nenáviděl.

„Vážně?”

Hele, nějak se mi podařilo zvládnout kontinent Begaritto. Kdybych řekl, že toho nelituju, lhal bych. Ale nebylo to špatné rozhodnutí. Nemohl jsem se držet tvé rady.

„No, to je tvoje rozhodnutí.”

Co by se stalo, kdybych tam nejel?

„Kdybys nejel, tvůj otec by nezemřel. Navíc by ses oženil se dvěma princeznami ze Zvířecí rasy a žil bys šťastně.”

...Co to kruci? Paul zemřel kvůli mně?

„Jo, protože jsi tam byl. Protože se před tebou chtěl vytáhnout, proto začal být nedbalý.”

Ne, ale... Tohle...

„Kdybys nejel, stejně by tvou matku zachránil. A samozřejmě i Roxy.”

Jak to? To, co jsem udělal... bylo zbytečné...? Ne, ale když jsem našel Roxy, už byla ve slepé uličce. Říkáš, že kdybych ji nezachránil, byla by v pořádku?

„Ano, i kdybys nejel, stejně by Roxy zachránili. Její přežití bylo vůlí osudu.”

Jak je to možné? Co je tenhle osud, o kterém mluvíš?

„Ten kupec, kterému jsi pomohl. Kdyby nebylo tebe, zpozdil by se. Ten den, kdy kupec dorazil, tam byl jeden konkrétní dobrodruh. Ten dobrodruh si od toho kupce něco koupil: magický kámen. Ale kdyby ten kupec dorazil pozdě, koupil by si něco jiného.”

Něco jiného.

„Mapu teleportačního labyrintu.”

Jak mohl prodat něco takového?

„Když se Gisuovi nepodařilo přemluvit toho šermíře, požádal o něco Gildu dobrodruhů. Celý natěšený vymyslel zaručený plán, jak najmout dobrodruhy. A jedna část toho plánu bylo prodat mapu za velmi levno.”

...Takže tak to bylo. Gisu prodával mapu. Pravda, do toho labyrintu chtělo vstoupit jen velmi málo dobrodruhů, ale bylo možné, že si někdo myslel, že ho dokáže pokořit. A tak by ten dobrodruh s mapou šel do labyrintu s nimi a zachránil by Roxy. (Pozn.: Jsem z toho celá zmatená, ale tak na 90% si myslím, že to mám dobře... Zkrátka kdyby Rudeus poslechl Hitogamiho, byl by na tom líp. To to znamená.)

„Jo, s tvým otcem by se setkal u vchodu do labyrintu a šli by dovnitř spolu a zachránili by Roxy.”

A potom až by se jejich družina rozrostla, pokračovali by v průzkumu labyrintu a nakonec by zachránili matku?

„Přesně. Bez tebe by to nějaký ten čas zabralo... zhruba 2 roky. Zrovna teď by tvou matku zachránili.”

Tomu nevěřím.

„Ale to je přesně osud.”

Vážně? Takže to by se stalo. Nevědět, co nám budoucnost chystá... Já... bylo by lepší, kdybych nejel... Kruci, měl jsem tě poslechnout. Ne, ale to znamená, že bych se neoženil s Roxy.

„Jo, zamilovala se do muže, co ji zachránil, ale vypadá to, že on k ní necítil to samé.”

Kdyby to bylo takhle, tak by se nic špatného nestalo. Miluju Roxy. ...Ale Paul zemřel. Oženil jsem se s Roxy, ale Paul přišel o život. Nemohl jsem z toho mít radost.

Nelituju, že jsem se oženil s Roxy. Snaží se být dobrou manželkou a je šťastná, že je provdaná za mě.

Ale kdyby takové byly i Rinia a Pursena, myslím, že bych byl taky šťastný. Není to tak, že by mi stačil kdokoli, ale za těhle okolností bych se nemohl oženit s Roxy. Ugh, kruci...

„To už je minulost.”

Jo. I když toho lituju, nic nezmůžu. Není možné se vrátit.

Zrovna teď žiju šťastně. Možná jsem si špatně vybral. Ačkoli některých věcí lituju, není to všechno zlé. Prostě to budu brát takhle.

„Vážně jsi optimista.”

Zpět k hlavnímu tématu, proč jsi mě sem dneska zavolal? Nebo jsi mě přišel před něčím varovat?

„Ne, není to nic vážného. Spíš než radu mám na tebe jednu žádost.”

Žádost? Ty? Divné. Tohle se ještě nestalo.

„No, někdy dokonce i já potřebuju pomoct.”

Hm. Zapomeň na to. Prostě mi řekni, co mi chceš říct. Myslím, že čas od času by nemuselo vadit, když bych se řídil dle tvých rad. Až do teď jsem tě přehnaně podezíral.

„To se mi ulevilo.”

No, jelikož jsi mi tolik pomohl... Nebo spíš jsem tě neměl tak moc podezírat. Myslel jsem si, že si se mnou zahrával zákeřný šprýmař (Pozn.: #cđ!>fs# A ne...?!)

„To je příliš. Já jsem Hitogami. Jsem Bůh lidí, víš? Jak bych mohl mít tolik volného času, abych dělal věci jen tak pro zábavu? Lidi bych pro zábavu nezranil.”

Ach, takový člověk pravděpodobně neexistuje.

„Přesně.”

Tak co mám dělat?

„Není to nic vážného. Chci, abys zašel do sklepa a ujistil se, že tam není nic abnormálního. Pokud nic nenajdeš, dobře. To je celé.”

Ujistit se, že tam není nic abnormálního? Proč... Ne, rozumím. Tentokrát ti budu věřit. Udělám, o co jsi mě požádal, a uvidím, jak se to vyvrbí.

„Vážně... Děkuju.”

Jak moje vědomí odcházelo, pomyslel jsem si, že jsem v koutku Hitogamiho úst zahlédl náznak úsměvu.

Část 4

Otevřel jsem oči.

Před sebou jsem viděl mihotající se plamen svíčky. Viděl jsem, jak dovnitř oknem zářil měsíc. Nic jsem neslyšel. Bylo ticho.

Možná jsem usnul, jak jsem psal deník. Na stránce mého nedokončeného zápisu byla skvrna po slinách. Přepíšu to. Vytrhl jsem tu stránku a dal ji na kraj stolu. Potom jsem ji přepsal na čistou stránku a pokračoval jsem, kde jsem přestal.

Kdy jsem usnul? Měl jsem pocit, jako kdybych spal celé dny.

Jak jsem vstal, něco mi sklouzlo z ramen. Byla to přikrývka. Tu mi přinesla Sylphy nebo Roxy? No, ať už to byl kdokoli, patřil mu můj dík.

„No...”

Vzpomněl jsem si na svůj sen. Mám jít zkontrolovat sklep.

Nechápu proč, ale není nic špatného na tom, když ho tentokrát poslechnu. Až do teď mi neřekl nic, co by mě dostalo do špatné situace. Čas od času to bylo také oboustranně výhodné.

I když to je Hitogami, pravděpodobně ho ta moje protichůdnost, co jsem projevoval při každé jeho radě, rozčilovala. Možná jsme mezi sebou měli vztah něco za něco, ale když se se mnou spojí, měl bych se pokusit s ním vycházet.

„Hepčí... je taková zima...”

Jak jsem kráčel ke sklepu, oblékl jsem si róbu, co jsem pověsil na zeď. Ačkoli už bylo jaro, ještě neroztál všechen sníh. Ve vzduchu se vznášel mráz brzkého jara. Není dobré tady spát. Měl bych se co nejdřív vrátit do svého pokoje a vyspat se v teplé posteli. Ale v téhle zimě bude i postel studená.

Kolik je zhruba hodin? Podle toho, jak je ticho, je určitě pozdě v noci. Kdybych teď zašel do Sylphina nebo Roxina pokoje, pravděpodobně bych je vzbudil...

Jen se chci zahřát, žádné erotické věci. Stýská se mi po nich. Tohle je kvůli Hitogamimu. Kdybych se jen nedoslechl o tom, co mohlo být. Ne, to já jsem to chtěl vědět. Byla to moje chyba? Moje chyba, hádám, že budu spát sám.

Jak jsem o tom přemýšlel, otevřel jsem dveře.

„...?”

Najednou jsem za sebou ucítil přítomnost. Otočil jsem se.

Byla tam jenom židle, na které jsem předtím seděl. Samozřejmě tam nikdo nebyl.

„Pravděpodobně se mi to jenom zdálo.”

Kromě stolu a knihovny v místnosti nic nebylo. Nebylo kde se schovat. Okno bylo moc malé, aby jím prolezl člověk. Byl tady jenom jeden vchod: tyhle dveře. Tahle místnost je malá, stačila jenom jedna svíčka, aby se ukázalo, že tu nikdo nebyl. V místnosti jsem byl jenom já.

Proč jsem cítil něčí přítomnost? Jasně tady nikdo není. Nevím proč, ale pořád jsem cítil něčí přítomnost. Divné. Možná byl pod stolem brouk.

„To nic, pořád musím zkontrolovat sklep.”

Otevřel jsem dveře. A jak jsem chtěl odejít z místnosti...

„Tam!”

Znovu jsem se otočil. Bez důvodu. Prostě jsem měl pocit, že to udělám. Jen abych si potvrdil, že tam nikdo není.

Ale...

Tam...

Člověk...

„...ech?”

Na židli seděl muž v potrhané róbě. Starý muž. Tvář mu brázdily hluboké vrásky. Vlasy měl naprosto bílé. Kvůli neoholené tváři vypadal lajdácky.

Tenhle dojem rychle zmizel. Sálal z něj nátlak člověka, co zažil nespočet bitev. Ostré, mírně jinak barevné oči. Ústa se mu třásla překvapením.

„Já... podařilo se mi to?”

Starý muž si s láskou a přimhouřenýma očima prohlédl okolí, hluboce dojat a zamyšlený. Ale jak shlédl na své ruce, dotkl se oblasti kolem břicha a jeho výraz se změnil na posměšný úsměv.

„Ne... selhal jsem. Nebylo možné, abych uspěl...”

Tak nějak mi přišel povědomý. Ale nedokážu si vzpomenout. Podivné. Kdo to je? Paul? Ne, to není on. Sauros? Ale nevznášela se kolem něj stejná atmosféra jako kolem Saurose. Tenhle starý muž byl mnohem větší zbabělec.

„Kdo... kdo jste? Pokud tedy... Hitogami?”

Jakmile muž zaslechl to jméno, začal na mě zahlížet. Tuhle reakci si vybavuju. Orsted. Ten reagoval stejně. Tahle část byla stejná. Ale tenhle muž vůbec nevypadal jako Orsted.

„Ne.”

Muž potřásl hlavou a podíval se mi do očí. Mocný pohled. Nemohl jsem se odvrátit. Bylo to, jako kdyby mě vtahoval. Jako kdybych se díval do zrcadla, ale pátral...

Muž zíral na dveře za mnou a tvářil se, jako kdyby se chtěl na něco zeptat. Ukázal svým kostnatým prstem za mě. Za tu chvilku, co trvalo pohnout prstem, se dveře za mnou pohnuly.

„!”

Najednou jsem zaslechl „bum”. Co tenhle chlápek zrovna provedl?

Jak se jeho oslepující pohled vrátil zpět k mému zmatenému já, řekl: „Nechoď do sklepa. Hitogami tě podvedl.”

„Ech?”

Podvedl? Co se to tu děje?

„Počkej, ze všeho nejdřív kdo jsi? Odkud jsi přišel?”

„Já jsem...”

Starý muž otevřel pusu k odpovědi, ale pak ji rychle zavřel. Chvíli o tom přemýšlel a pak začal znovu mluvit.

„Moje jméno je '——'.”

Jak jsem toto jméno zaslechl, zažil jsem největší šok svého života. Jméno, co ten muž použil. Na tomto světě to jméno znám jenom já. To jméno, co si jednoho dne vezmu s sebou do hrobu. Jméno, které si nechci pamatovat. Jméno, co na tomto světě neexistuje.

Moje jméno z předchozího života.

„Přišel jsem z budoucnosti.”
--------------------------------------------

~ Guhehehe, už to začíná. ~

~ Vycítění něčí přítomnosti ovládám taky. Obzvláště dobře funguje na komáry a moly. ~

<Předchozí>...<Následující>