Kapitola 154 - Konec a začátek

Část 1

Přišel z budoucnosti. To ten starý muž řekl. Upřímně jsem nechápal, co tím myslel. No ano, není to tak, že by se mi nepodobal.

„Ty jsi... ty říkáš, že jsi moje budoucí já?”

„Ano. Jsem z doby zhruba za 50 let,” řekl jasně starý muž.

I když mi to najednou řekl, nevím, jestli mu mám věřit nebo ne. Ale tenhle chlápek znal moje jméno. A navíc jsem na tento svět přišel po reinkarnaci se svými vzpomínkami netknutými. Takže jsem měl pocit, že by nebylo nic divného, kdyby existovalo i cestování časem.

„Promiň, nemám čas ti vysvětlovat principy teleportační magie do minulosti.”

„Když říkáš, že nemáš čas to vysvětlit...”

„Za tu hlášku jako z Hollywoodu se omlouvám, ale vážně nemám čas. Poslouchej.”

To slovo z Hollywoodu z něj vyšlo hladce. Jinými slovy tenhle starý muž rozhodně má spojení s mým předchozím světem. ...Je vážně já?

Ty planoucí oči. V hloubce těch zorniček bylo něco pochmurného. Upřímně řečeno to byly oči člověka, co běžně zabíjí ostatní. Chladné oči, co si o životě jediného člověka nic nemyslí. Takže ze mě v budoucnu bude takový člověk? To je absurdní.

Bylo to naprosto neuvěřitelné, ale ten starý muž se tvářil vážně. Prozatím si váhavě vyslechnu jeho historku, jako kdyby se jednalo o mě za 50 let.

„Ve sklepě nic není,” řekl starý muž uváženě. „Šel jsem do sklepa a myslel si, že tam nic není. A druhého dne jsem od Hitogamiho slyšel, že je dobře, že tam nic není. A ulevilo se mi.”

Starý muž se nepříjemně zašklebil.

„Ale to byla chyba. Teď to dokážu vysvětlit.”

Dotkl se prstem čela, jako kdyby si na něco vzpomněl. Ukazovák jeho levé ruky. Hm? Má ruku?

„Poslouchej, s největší pravděpodobností je ve sklepě myš. Nemocná myš. Jejím zvláštním rysem by měly být zuby podobné fialovým magickým kamenům. Nevím, odkud se ta myš vzala nebo jak se sem dostala. S největší pravděpodobností se dostala do zavazadla na Magickém kontinentu nebo v Nebeské pevnosti. Na tom nezáleží.”

Starý muž otevřel dlaň a pak ji zase sevřel do pěsti.

„Ty jsi tu myš vyděsil a ta pak utekla. Do kuchyně. A tam se probrala zbytky včerejšího jídla, druhého dne zemřela a Aisha se jí zbavila.”

„...”

„Ty zbytky druhý den hodili toulavé kočce a ta pak zmizela.”

Jeho levá ruka nebyla umělá. Vážně jsem to byl já? Nebo možná že se to za 50 let vyléčí nějakou impresivní léčivou magií.

„Ale než k tomu dojde, sejde dolů hladová Roxy a trochu si těch zbytků uzobne. A kvůli tomu se nakazí stejnou nemocí, jakou měla ta myš.”

„Roxy onemocní?”

Když jsem zaslechl Roxino jméno, celou svou pozorností jsem se soustředil na jeho historku.

„Nemoc magického kamene.”

Nemoc magického kamene. Mám pocit, že jsem o tom už někde slyšel. Ach, pokud si to dobře vybavuju, byla to nemoc, co se dá vyléčit jen detoxikační magií řádu boha. Byla to nevyléčitelná nemoc, co tělo postupně proměňovala na magický kámen.

„Nejdřív jsem si to neuvědomil. Přece jenom nemoc magického kamene je nesmírně vzácná. Ten virus spí v těle a je schopen nakazit jen druhý život uvnitř.”

„Druhý život?”

„Správně, zárodek. Tou nemocí se mohou nakazit jen těhotné ženy. Později jsem to zkoumal a šokovalo mě to.”

„Ech? Ne, ale Roxy je pořád—”

„Měla by být těhotná. Ale to stačí, ten skutek jsi provedl, takže copak to není přirozené?”

Roxy byla těhotná. Tak nějak jsem měl vážně radost. Ale z tohohle vysvětlení jsem vůbec neměl radost.

„Myši jsou přenašeči nemoci magického kamene, protože část jejich populace má vůči ní odolnost. Přenašeč se dá poznat na první pohled, protože se jim zuby promění na fialové magické krystaly. A ta nemoc se přenese na to, do čeho se myš zakousne. Dá se nakazit jenom orálně a ten virus nepřežívá moc dlouho. Zhruba po dni zmizí a míra nakažlivosti je nízká a nakazit se mohou jenom zárodky v těle těhotných žen.”

„...”

„Ten virus roste v zárodku, pokračuje v jeho přeměně a pak promění matčino tělo na magický kámen.”

...To říká, že se Roxy nakazí takovou nemocí?

„Kdybys jen tak šel hned teď do sklepa a vypustil bys tu myš, zítra bys Aishu slyšel mrmlat, že ráno našla divnou mrtvou myš. Za dva týdny by ti řekli, že objevili kočku nakaženou nemocí magického kamene. A hned potom by Roxy ulehla s horečkou. A až za 30 let by sis to všechno spojil dohromady.”

„...Co se stane s Roxy?”

„Zemře.”

Po té jeho nemilosrdné poznámce jsem neměl slov.

„Roxy zachvátí horečka a upoutá ji to na lůžko... Jakmile se její nohy začnou proměňovat na magický kámen, pochopíš, že to je nemoc magického kamene, ale...”

„Nevyléčilo se to? Snažil jsem se to vyléčit, že jo?”

Starý muž se zatvářil smutně a sklopil zrak. „Snažil jsem se ji za každou cenu vyléčit. Šel jsem do království svatého Milise a podařilo se mi získat zaříkávání detoxikační magie řádu boha, ale... Po cestě se stalo spoustu věcí a nějakou dobu to zabralo. Když jsem se vrátil, bylo už příliš pozdě. Polovina Roxina těla zkrystalizovala a zemřela.”

Ale rychle zvedl tvář a vyslal ke mně to plamenné světlo v očích.

„Nenech se oklamat Hitogamiho slovy. Jako člověk se znalostmi z minulého světa bys to měl chápat. Ten chlápek je zdrojem všeho možného zla. Poslední boss.”

„Ale proč to Roxy udělal?”

„To nevím. Dokonce ani teď. Ale mělo by být jisté, že jedná s nějakým cílem na mysli. Úplně na konci to sám řekl... Díky tomu, že jsi hlupák, všechno pokročilo k mé spokojenosti... Kruci.”

Hitogami to sám řekl? Ale, ehmm...?

„Orsted nebo Laplace by mohli něco vědět o Hitogamiho cíli... Ale za posledních 50 let jsem se ani s jedním nesetkal. S největší pravděpodobností se s nimi taky nesetkáš, i kdybys je hledal.”

„Nanahoshi nevěděla, kde je Orsted?”

Když jsem vyřkl Nanahoshino jméno, starý muž se zatvářil žalostně. Nevěděla to? Nebo to náhodou dopadlo tak, že i Nanahoshi...

„Nezeptal jsem se jí, ale v této současné éře by stálo za to se jí zeptat. I kdyby nevěděla, kde je, také o takových věcech hodně přemýšlí. Možná přijde s nějakým dobrým nápadem.”

„...Co se stalo s Nanahoshi?”

„...”

Starý muž neodpověděl. Jen se tvářil smutně. Ale po chvilce s povzdechem promluvil: „Nakonec selhala. A pak dostala depku a já ji nedokázal podpořit... A pak...”

Nanahoshi se nevrátila. A pak si zoufala a možná si vlastní rukou...

„Dobře. To stačí.”

„Jo, ani já o tom nechci mluvit.”

Starý muž zvedl oči, jako kdyby se vzpamatoval, a pokračoval v řeči: „Poslouchej. O tomhle se dozvíš zhruba za 10 let od teď, ale... Hitogami se na tomto světě nenazývá Hitogami.”

„...Co tím myslíš?”

„Bůh lidí, píše se to jako Hitogami, ale vyslovuje se to jinak. Není člověka, co nezná jméno Bůh lidí. Ale jenom lidé, co se s ním setkali přímo, znají termín Hitogami. Nevím, proč udělal něco takového... Možná jen aby si zahrával s lidmi, co to věděli.”

...Aha. Není divu, že na slovo Hitogami jsou takové přehnané reakce. Takže tohle jméno znají jenom lidé, co se s ním setkali a které on podvedl.

„Na první pohled se zdálo, že tenhle chlápek mluvil jenom o věcech, co byly pro moje dobro.”

Starý muž zase zaťal pěst. Jeho zorničky osvětlovalo jenom světlo nenávisti. Sálala z něj neuvěřitelná krvežíznivost, ale z nějakého důvodu jsem si nemyslel, že to je děsivé.

„Dokonce ani teď, do tohoto okamžiku neřekl žádnou lež. Nic, co bych dokázal vycítit.”

Pěst se mu zachvěla. V okolí té pěsti jsem něco viděl. Praskající, svíjející se fialovou věc podobnou blesku.

„Každá ta jednotlivá rada byla pro dobro této jedné, abys ho i se svým podezřením bez váhání poslechl!”

Nad těmi létajícími jiskrami jsem cítil nepopsatelný údiv, ale začal jsem být ostražitý.

„Nenech se oklamat! Četl jsi to v manze, ne? Člověk, co mluví o důvěře a nedůvěře, rozhodně lže!”

„No, to vím, ale...”

Starý muž nuceně mluvil: „Ty to nechápeš. Po Roxy to byla Sylphy. Zdrcený žalem, že jsem přišel o Roxy, jsem na nějakou dobu přestal myslet na Sylphy. Sylphy to zranilo a neměla náladu. A ten chlápek zmanipuloval Luka a využil toho.”

„Luka?”

„Jo, později se od ženy, co tehdy dělala Lukovi společnost, dozvíš, že když se druhého dne vzbudil, choval se nervózně a začal mluvit o tom, že slyšel věštbu od Boha nebo něco takového.”

„A pak... co se stane?”

„Luke poradí Ariel a Sylphy mě opustila a šla do Asury. Spolu s Ariel, které se nepodařilo získat Pergiovu podporu! Ariel začala ze svého podřadného postavení občanskou válku a prohrála. Sylphy zabili v bitvě.”

Zabili v bitvě... Takže zemřela.

„Přišel jsi o tyhle dvě.” Starý muž potřásl hlavou a zaskřípal zuby. „Jo, dokonce i teď slyším ten jeho hlas, když odhalil svoje klamy. Vedl sis dobře. Měl jsem pocit, jako by mě poplácal po rameni, a ten jeho pronikavý rozesmátý hlas... Kruci, zatraceně!!”

Starý muž s bouchnutím udeřil do stolu. V tom okamžiku se po okolí rozlétly fialové blesky a rozzářily to tu, jako kdyby bylo poledne. To světlo rychle vyprchalo, ale na stole zůstala vypálená značka.

Starý muž si vydechl.

„Řeknu ti to znovu. Nevěř mu. Nakonec toho budeš litovat.”

Jak to řekl, najednou se chytil za žaludek. Když jsem se na něj podíval, jeho pokožka se zdála trochu bledší než předtím.

„Takže mi došel čas... Ale i když řeknu tohle, pravděpodobně nebudeš vědět, co máš dělat.”

Tvář starého muže byla smrtelně bledá. Pod očima se mu objevily fialové váčky. Zhluboka se nadechl a pak bolestně vydechl. Tak nějak jsem měl pocit, jako by byl na prahu smrti. Možná že trpěl nějakou nemocí.

„Ze všeho nejdřív, hmm, Eris.”

Když jsem zaslechl tohle jméno, cítil jsem, jak jsem se zamračil.

„Chci, abys jí okamžitě napsal dopis. Řekni, že jsi byl trochu nevěrný, ale že ji miluješ.”

„Nemiluju ji. To kvůli ní jsem byl impotentní.”

„Odpusť jí. Jsi muž, ne?”

„...”

Starý muž se zašklebil s výsměchem obráceným na sebe.

„...I když jsem ti řekl tohle, já ji nakonec neodpustil a celé roky jsem byl proti ní.”

„Proti ní?”

„Eris mě znovu a znovu skoro zabila. Pronásledovala mě, ať jsem šel kamkoli. A vždycky, když mě našla, vznikla z toho bitva bez zábran. No, šla na mě zlehka. Kdyby chtěla, měla spoustu způsobů, jak mě zabít. Nikdy se mnou nezačala bojovat na místě, kde by mě zabila. Naopak pokud jsem kdy byl v krizi, z ústraní mě zachránila. Skoro jako Vegeta.” (Pozn.: Odkaz na Dragonball)

Vegeta...

„No, je jiná než princ z království zeleniny. Jenom mi chtěla stát po boku. Vždycky mě milovala. Milovala mě a snažila se kvůli mně ze všech sil... Ale špatně se vyjadřovala a nevěděla, co by měla dělat, takže mě dokázala akorát praštit.”

I když mi řekl tohle. Jsem člověk, co má manželky a dítě. Byla pravda, že jsem Eris kdysi miloval. Ale to je... minulost.

„Ale Sylphy a Roxy...”

„To nebude problém. Sylphy je ohledně takových věcí tolerantní a Roxy si nemyslí, že by se ke mně hodila, takže svolí. Dokonce i Eris. Když jí to dopředu vysvětlíš, bude s tím souhlasit. Ach, ale připrav se, že tě praští. Protože je prostě taková.”

„I když řekneš něco takového...”

„Ochraň všechny ženy, co říkají, že tě milují. Není to pěkné? Co je na tom špatného? Muž by měl být spolehlivý.”

„Nemluv o tom, jako kdyby to byl problém někoho jiného.”

„Říkám to, protože mi nikdo nezůstal.”

Slova toho starého muže měly podivnou váhu. Ale víš ty co...

„Mám vůči Sylphy a Roxy zodpovědnost...”

„Pokud mluvíš o zodpovědnosti, pak ji máš i vůči Eris. Celou dobu vydržela jen kvůli tobě. Není žádný řečník, takže se to k tobě nedostalo, ale celou tu dobu jsi to byl ty. Pokud za ni nepřijmeš zodpovědnost, co bude s její snahou? ...Ghyslaine tě zavrhne. Před Erisiným tělem.”

Erisiným... tělem?

„Eris... taky zemřela...?"

„Jo, aby mě ochránila. Pokud si dobře vzpomínám... Bylo to, když jsem znovu bojoval s Atofe. Ten vážný démonický král byl silnější, než jsem si myslel, a zaskočila mě,” řekl starý muž nostalgicky a zacukalo mu v koutku úst.

Být schopen nedbalosti vůči Atofe, jak silný je? Tohle moje budoucí já. Pochyboval jsem o tom, jsem to vážně já?

„Poslouchej, musíš ten dopis poslat. Pokud toho nechceš litovat... Pokud ho pošleš teď, měl by tam jen o vlásek dorazit.”

„Ach, aach, no, když to říkáš, tak to pošlu. Ale kam to mám poslat?”

„Svatá země mečů. Měl jsi mít nějaké podezření, ne?”

Svatá země mečů. Od Sharie to není tak daleko. Možná jsem si myslel, že to bude něco takového. Takže tam trénovala. Ve Svaté zemi mečů...

„Dobře.”

„Nepiš to, jako kdybys ji odstrkoval. Pokud Eris propadne zoufalství, zabije tě.”

„Já vím.”

Myslím, že vím, co je Eris za člověka. ...Nebo jsem si aspoň myslel, že to vím.

Pokud jsou slova tohoto starého muže pravdivá. Neměla v úmyslu mi dát kopačky a já jsem to nepochopil. Když tak teď o tom přemýšlím, rozpačitý řečník jako ona by přece nemohla dobře napsat dopis. A tak jsme se minuli, což dalo vzniknout tomu neštěstí.

„Fuu.”

Starý muž si těžkopádně vydechl. A pak zvedl hlavu s vylekaným výrazem.

„Taky jsem ti zapomněl říct něco důležitého. Neodporuj Hitogamimu.”

„Neodporuj? Oklamal tě, ne?”

„Jo. Ale proti Hitogamimu nedokážeš vyhrát. Člověk jako já se nedokázal dostat na místo, kde Hitogami je,” řekl starý muž, jako kdyby ho to ponížilo.

Nedorazil na místo, kde Hitogami přebývá. Jinými slovy to je tak, jak jsem si myslel. To místo je někde na tomto světě?

„Když jsem si to uvědomil, třásl jsem se. Nemohl jsem Roxy a Sylphy ani pomstít. Takhle moc jsem dřel, abych ho porazil, ale ani jsem se k němu nedokázal dostat. Dokonce dokážu manipulovat s gravitací, ale nedostal jsem se mu na dosah.”

Jak to starý muž řekl, ukázal na kalamář na stole. Kalamář se zlehka vznesl a pak s cinknutím zase dopadl na stůl. Kapky inkoustu se rozstříkly po stole.

„Dokážu se vznášet ve vzduchu a komunikovat s druhými na velké vzdálenosti. Zregeneroval jsem si paži. Ani nemluvě o tom, že dokáže proskočit časem a letět do minulosti... No, ale tahle magie je neúspěšná.”

Neúspěšná. Jak to bylo neúspěšné? Tenhle muž byl vlastně přímo tady, přímo teď.

„Pravděpodobně jsi to už mlhavě vycítil, ale to, čemu se na tomto světě říká magie, je všemocné. Jakmile si to uvědomíš, dokážeš v podstatě cokoli.”

Jak to starý muž řekl, zvedl levou ruku. V porovnání s jeho hrdým chováním už jeho tvář nebyla ani smrtelně bledá, ale přímo čistě bílá. Pod očima se mu objevily černé váčky a rty měl zmodralé.

„Ale tahle moc už nic neznamená. Bylo to příliš pozdě. Když jsem zesílil, už jsem neměl jediného člověka, kterého bych chtěl ochránit.”

Pohled toho starého muže byl planoucí jako vždycky, ale ze zorniček už mu vyprchala ta síla. Jeho dech byl namáhavý a mělký.

„Poslouchej, řeknu ti to znovu. Nenávidím Hitogamiho. Ale nedokážu ho porazit. Není jak to udělat. Nemám techniku, kterou bych mohl dorazit na místo jeho spočívání. V éře, v které jsem žil, ještě neexistovala věc, které bylo třeba, abych se dostal k Hitogamimu. Takže s ním nebojuj. Nevím, co je jeho cílem. Ale nevadí, když mu dokonce budeš podlézat, hlavně se mu neprotiv. Akorát tě oddělá a všechno stejně půjde tak, jak chce on. A v tom případě hned teď, když ještě nikdo neumřel...”

Ruka starého muže najednou pozbyla sílu a padla. Zvedl bradu a zíral na strop.

„Měl bys udělat tři věci. Zkonzultovat to s Nanahoshi. Poslat Eris dopis. Zpochybňovat Hitogamiho, ale neprotivit se mu. To je všechno.”

„...”

Nedokázal jsem odpovědět. Když mi to všechno tak najednou řekl, nenacházel jsem slov. Ale tak nějak jsem cítil, že tenhle starý muž se mi zoufale snažil něco předat.

„T-ty, nemáš nějaký hmotnější důkaz nebo něco?”

„Taková nostalgie. Tak mě tak napadá, že mé nynější já bylo celkem líné... No, samozřejmě, rád bych tě dopodrobna naučil různé věci, ale... Došel nám čas.”

„Už nějakou dobu říkáš, že nemáš čas a podobně. To začíná noční anime nebo něco takového?”

„Ne... Je konec. Jen tak mimochodem, nespoléhej se moc na druhé. Když jsi poprvé přišel na tento svět, v těch brzkých dnech ses nespoléhal jen na druhé, ne...?”

Starý muž se na mě podíval jako na vlastní vnouče. Když to teď zmínil, měl jsem pocit, že jsem poslední dobou nedělal nic jiného, než že se spoléhal na druhé.

„A taky... Když jsem teď tady, historie by se měla změnit. Ať řeknu cokoli, není nezbytně pravda, že se to stane. A jelikož teleportace do minulosti probíhá v této podobě, historie, po které jsem kráčel, se nezmění...”

V následujícím okamžiku. Se oči starého muže přesunuly a rozostřily se. Paže mu klesly k zemi, on zvedl bradu a s těžkostmi lapal po dechu.

„Ty... povedeš jiný život než já. A stejně jako do teď zakusíš úspěchy a neúspěchy. Budou chvíle, kdy budeš zpytovat svědomí, a chvíle, kdy budeš litovat.”

Starý muž se nepatrně pohnul a pak spadl ze židle.

„Hej, je ti dobře?!”

Honem jsem k němu přispěchal a pomohl mu se zvednout... zachvěl jsem se. Jeho tělo bylo tak lehké, že bylo nemyslitelné, že vypadal tak solidně stavěný. Možná měl dokonce méně než 40 kilo. Co to je, co se to děje.

„Já... nemyslím si, že jen proto, že jsem přišel z budoucnosti, budu moct opravit své chyby. Tahle magie selhala... V lidském životě neexistuje druhá šance...”

Starý muž svým prázdným pohledem těkal po místnosti, zatímco svou chvějící se rukou sáhl do své róby.

„Skočil jsem s deníkem jako výchozí bod... takže jsem ho vzal s sebou... Je tam napsáno, co jsem zažil... Snaž se... abys ničeho nelitoval... Ať nejsi jako já a ať se ti ten chlápek nesměje... prosím...”

Pronikavé oči starého muže zvlhly a z kapsy své načechrané róby vytáhl objemnou věc podobnou pořadači. Bylo to obnošené, ale znal jsem to. Byl to deník, co jsem zrovna dneska vyrobil. Než jsem si deník vzal, vyklouzl mu z rukou a s bouchnutím dopadl na zem.

Ale mou pozornost upoutalo něco jiného. Když vyndal ten deník, na krátko jsem zahlédl něco propadlého na druhé straně róby. Skoro jako kdyby pod jeho oděvem nic nebylo...

„Co to je... s tím tělem...?”

„Ha, bylo to... nekompletní... Moje teleportace do minulosti... nebyla schopná... vzít... celé mé tělo...”

„Ech, ale před chvilkou jsi řekl, že dokážeš znovu zregenerovat paži...”

„Už nemám žádnou manu... Promiň... Kdyby byl jen Cliff naživu, teleportace do minulosti by byla lepší... trochu víc, tady, informace pro tebe...”

„...Promiň, to nic, nemluv.”

„...Ty... lituješ... jak Hitogami chce... proč na takovém místě... co bych měl říct... přišel jsem do minulosti, tak aspoň jeden pohled...”

Oči starého muže už nic neviděly. Jeho slova nedávala žádný smysl, byly to jen mlhavé fráze, co ze sebe soukal. Než jsem se nadál, oblast pod jeho očima byla celá černá a na tváři se mu objevil stín smrti. Tohle byla tvář člověka, co měl co nevidět umřít, ne, tvář mrtvoly.

„Ach.”

Ale ty oči se najednou zaměřily na jediný bod. Viděl něco za mnou, za mým ramenem. Natáhl k tomu třaslavou ruku.

„Aach, Sylphy, Roxy... Sakra, jste vážně roztomilé jako vždycky...”

Z oka starého muže skanula jediná slza... to světlo bylo pryč. Z těla mu vyprchala síla a krk mu klesl.

...Byl mrtvý.

Otočil jsem se. Dveře nebyly otevřené. Nadělalo to celkem dost hluku, takže jsem si myslel, že se možná někdo vzbudil, ale... Přemýšlel jsem, co za přízrak viděl na prahu své smrti.

Když jsem o tom přemýšlel, slyšel jsem kroky, jak někdo scházel z druhého patra.

„!”

Honem jsem vyšel z místnosti. A zrovna v té chvíli z druhého patra dorazily Roxy a Sylphy, co držely hůl a svíčku.

„Rudi, slyšela jsem nějaký hlas a zvuky. Je tu někdo?”

„Zloděj?”

Když mě ty dvě spatřily, mluvily, jako by se jim ulevilo, ale ten pocit nebezpečí je neopustil a byly ostražité. Mám si s nimi promluvit o tom starém muži? ...Ne.

„Ne, omlouvám se. Dřímal jsem. Měl jsem divný sen a nakonec jsem použil magii. Vypadá to, že jsem vás vzbudil. Omlouvám se.”

„Zdál se ti sen, takže jsi v polospánku použil magii... Slyšela jsem taky něco jako výkřik, je všechno v pořádku? Ehm, pokud to je těžké, co kdybychom spali spolu? Tím myslím, že babička řekla, že lidské teplo je to nejlepší, když chce člověk zapomenout na něco bolestného...”

„Ne, to nic. Pravděpodobně bych přece jenom udělal něco oplzlého. Ještě ses pořádně nezotavila, ne, Sylphy?”

Když jsem odmítl Sylphin atraktivní návrh, Roxy vypadala nespokojeně.

„Pokud řekneš, že to je vážně vážně těžké, tak mi to nevadí, ale... Ne, ale poslední dobou jsem si začala myslet, že to je možná pravda, takže kdyby to šlo, radši bych to omezila jen na dotyky...”

„Ne, říkám, že dneska toho není třeba.”

Po Roxiných slovech jsem si najednou vzpomněl na slova starého muže. Řekl, že Roxy byla těhotná. Když Roxy řekla, že si začala myslet, že to je možná pravda. Možná mluvila o tomhle.

„...Jsem vážně v pořádku, takže se můžete vrátit do postele. Taky půjdu spát, až to tu trochu uklidím.”

„Když to říkáš, tak půjdu spát, ale... Pokud nebudeš v pohodě, řekni mi, dobře,”

„Jsme manželé, tak nebuď odměřený. Takže dobrou noc.”

Tohle řekly Sylphy a Roxy se starostí a pak šly zpět do druhého patra. Když jsem se ujistil, že jsou nahoře, vrátil jsem se zpět do laboratoře.

Každopádně bych si měl nejdřív ověřit slova starého muže. Vážně nechápu, kdo ten starý muž byl. Vážně to bylo mé budoucí já nebo to byl někdo jiný? Udělal něco dost nebezpečného na to, aby ho to zabilo, když sem přišel. V tom počinu byla důvěryhodnost, ale bylo to také tak náhlé, že jsem tomu nevěřil úplně.

„...”

Ale pomyslel jsem si. Že o ty dvě nechci přijít.

A nechci zemřít s lítostí jako ten starý muž.

Část 2

Poté.

Vrátil jsem se k těm dvěma do jejich pokojů a přísně jim nakázal, aby dneska v noci za žádnou cenu nechodily ven. Obešel jsem pokoje všech členů rodiny a zvenku je zamkl zemskou magií. Prošel jsem i všechny místnosti v přízemí a ujistil se, že tam nikdo není. Potom jsem se vrátil do laboratoře a vzal jsem starému muži všechen majetek.

„...!”

Neměl žaludek.

Od žeber dolů měl velkou díru a viděl jsem jenom jeho kosti a kůži. Neměl skoro žádné vnitřní orgány.

Ale kromě toho žaludku to bylo úžasné tělo. Měl tolik svalů, že byste si nemysleli, že mu bylo k sedmdesátce. A na různých místech mu zůstaly jizvy jako historie jeho bitev. Na hrudi měl jizvu jako od popáleniny a mateřské znaménko na trochu jiném místě než já. Od pohledu to bylo stejné tělo jako to moje. Kdybych měl zmínit nějaký rozdíl, měl levou ruku. Řekl, že si ji zregeneroval... Takže léčivá magie má také impresivní techniky.

Kromě toho deníku neměl starý muž nic zvláštního. Žádné ozdoby, žádnou hůl. Pod róbou měl jen halenu, kalhoty a spodní prádlo.

Ani v kapsách u róby nebo od kalhot nic neměl. Ačkoli kdybych byl na jeho místě a Sylphy nebo Roxy zemřela, myslím, že bych s sebou měl aspoň něco na památku. Ale 50 let, co? Možná o všechno přišel.

Všechno jsem to dal na hromádku v rohu místnosti a starého muže jsem zabalil do přikrývky, co ležela na zemi. Zvedl jsem tělo a zamířil jsem k zadním dveřím v kuchyni.

„...”

V kuchyni byly na talíři zbytky od večeře. Řekl, že to sní myš. A v tom případě bych se toho měl zbavit.

Vyšel jsem ven, prošel zadním dvorkem a zamířil na prázdný pozemek vedle. Tam jsem vykopal díru, vložil do ní tělo starého muže a zapálil ho. Magický oheň starého muže v mžiku spálil a proměnil ho na popel. Ve vzduchu se vznášel nepříjemný pach spáleného lidského masa. Pach mé vlastní mrtvoly.

„Uugh...”

Když jsem si to pomyslel, začalo mi být špatně a v ústraní jsem se vyzvracel.

Když jsem tělo spálil, magií jsem vytvořil urnu a dal do ní popel starého muže. Pohřbím ten popel na stejném místě, kde odpočíval Paul. Pokud jsem ten starý muž byl vážně já, mělo by mu to udělat radost.

Když jsem sesbíral popel a zasypal díru, vrátil jsem se domů. Vešel jsem zadním vchodem a zamířil přímo do laboratoře. Položil jsem urnu vedle jeho věcí a vzal si svou hůl.

Zamířil jsem do sklepa. Otevřel jsem své démonické oko. Starý muž řekl, abych tam nechodil. Řekl, že se ta myš dostane ven, probere se těmi zbytky a že nakazí zárodek v Roxině nitru.

Proto jsem neměl na výběr a musel jsem si to potvrdit. Jestli tam vážně byla myš. Kdybych to neudělal, nedokázal bych tomu starému muži věřit. A pokud tam vážně je, nemůžu to nechat jen tak.

„...”

Schodiště do sklepa bylo tmavé. Vytáhl jsem z kapsy svitek světelného ducha a osvětlil si své okolí. Sestoupil jsem po schodech, zhluboka se nadechl a položil ruku na dveře.

„...hm?”

Když jsem to udělal, v rožku schodiště. V tenké vrstvě prachu jsem našel něco, co mě trápilo. Stopy. Stopy myši. Ty stopy vedly ke sklepení a už nevyšly ven.

Já... ne... otevřel jsem dveře do sklepení. Uprostřed dveří jsem magií udělal díru velikosti pěsti a prostrčil jí svou hůl.

Vyslal jsem do hole manu. Představoval jsem si led, přes celou místnost. Ve sklepení byl hnůj, co Aisha používala na zahrádce, a magické nástroje a podobně, ale nehodlal jsem si toho všímat.

„...Frost Nova,” zamumlal jsem a v okamžiku to zamrzlo.

Jen pro jistotu ještě jednou: „Frost. Nova.”

Místností se naprosto rozšířil chlad, do každého koutku a zákoutí. Nechal jsem ducha světla, aby prošel dírou ve dveřích a osvětlil to na druhé straně. A nakoukl jsem dírou dovnitř, abych si ověřil, že místnost byla naprosto zamrazená.

Otevřel jsem dveře. Otevřel jsem zmrzlé dveře, vstoupil a rychle za sebou zavřel.

„...”

Okamžitě jsem tu myš našel. Blízko tajných dveří do mé svatyně, zamrzlou do čiré bílé, mrtvou. V pootevřené tlamičce jsem viděl průhledné fialové zuby. Zuby, co byly jako magický kámen. Prohledal jsem celou místnost, abych se ujistil, že tam nebyla druhá. Pak jsem zemní magií udělal truhličku, nabodl jsem myš na laťku, vložil ji do truhlice a zapečetil ji.

Přemýšlel jsem, jestli by bylo lepší se toho těla zbavit žárem. Nebo jestli by bylo lepší svěřit jej magické gildě, aby ho prostudovali. To druhé. Pokud to nahlásím spolu s informací, že to byla nemoc magického kamene, dozvím se, jestli to byla pravda. Ale vlastně nevím, jestli se ten virus dá získat ze zamrzlé mrtvolky.

Odešel jsem ze sklepení a zamkl to tam. Navíc jsem zacelil i tu díru ve dveřích. Zdá se, že se nemoc magického kamene nešíří vzduchem a že míra nakažlivosti je nízká, ale nevím, co by se mohlo stát. Na nějakou dobu vyhlásím, že je do tohoto sklepení vstup zakázán.

Vrátil jsem se do laboratoře. Byl jsem naprosto čilý a na spánek jsem neměl ani pomyšlení.

Ze všeho nejdřív, co bych měl dělat? Co teď zmůžu? Mám si přečíst tenhle obnošený deník? Pokud si to přečtu, možná pochopím, co se od teď stane. Ale řekl, že se historie změnila. Kdybych to měl říct jako v jedné hře, tohle byla jiná časová linie. Byl to svět, který jsem změnil já, co přišel z budoucnosti. I kdybych si ten deník přečetl a připravil se na to, byla vysoká pravděpodobnost, že k těm popsaným událostem nedojde.

Najednou jsem si všiml kalamáře a černých skvrn na stole. Značka po tom, co do něj starý muž udeřil pěstí plnou many.

Vzpomněl jsem si na tři věci, co ten starý muž řekl. Mezi nimi byla jedna, co jsem mohl udělat hned a teď. Posadil jsem se na židli.

„...”

Ze všeho nejdřív jsem se rozhodl napsat dopis Eris.
-----------------------------------------------------

~ A to je poslední kapitola v 15. knize. Od 16. to začne být dramatické. ~

<Předchozí>...<Následující>