Část
1
Když
druhý den dorazíme před gildu, uslyšíme hlas muže s ještěrčí
hlavou: „Ach, ránko. Zvedli jsme si řád.”
Kdo
je ten chlápek?
Zrovna
když o tom přemýšlím, vstane i žena s hmyzíma očima a já
si konečně vzpomenu, že to jsou únosci ze včerejška. Myslím,
že se jmenovali Jaril a Veskel.
Rozeznávání
tváří je obtížné, protože v tomto městě je spousta lidí s
ještěrčí tváří. Jeden z důvodů, proč jsem je nepoznal, je
také to, že mají jiný oděv než včera. Včera měl člověk
A obyčejné šaty. Dneska má dobrodruh A obyčejnou koženou zbroj.
Ačkoli jsou ty dva oděvy obyčejné, budí velmi rozdílný dojem.
„Ach,
Jarile, dobrá práce.”
„J-jak
to mluvíš, je to nepříjemné...”
„To
je keigo. Nemám tak mluvit?” (pozn.: kdo zapomněl, keigo
je zdvořilá mluva)
„N-na
tom nesejde.”
Chvíli
na mě zírá a pak odvrátí zrak.
„Veskel,
těším se na budoucí spolupráci.”
„Ach...
ano.”
Veskel
se Ruijerda pořád bojí.
Ruijerd
na ně pořád zahlíží.
No,
s tím se nedá nic dělat. Jen tak pro pořádek, Veskel má na sobě
taky úbor dobrodruhů.
„Tak
pojďme dovnitř.”
„Ach,
jasně.”
Jaril
se zatváří nepříjemně a na moje slova kývne.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat