Kapitola 28 - První zakázka (část 2)

Část 2

– Rudeovo hledisko –

Po setkání s klientem jsem pochopil jádro požadavku.

Zdá se, že jsem podomního prodejce ze svého minulého života napodobil celkem dobře. Nevadí, když se mi budou smát druzí dobrodruzi, ale musíme u klienta vzbudit dobrý první dojem. Musíme s nimi mluvit uctivě.

„Co jiného se od tebe dalo čekat, takové skvělé herecké schopnosti.”

Jak jsem cítil úlevu, jak se to všechno vyvrbilo, Ruijerd ke mně promluví.

„Ne, ne, Ruijerde, to, co jsi udělal na závěr, bylo prostě příliš úžasné.”

„Na závěr? O čem to mluvíš?”

„Copak jsi jí něco neřekl, když jsi jí položil ruku na hlavu?”

To bylo naprosto improvizované. Na okamžik jsem se kvůli tomu bál, ale zdá se, že jsme díky tomu získali neuvěřitelné výsledky.

„Ach, to mluvíš o tamtom, co je na tom tak dobrého?”

Co tím myslíš, co je na tom tak dobrého? To děvče na Ruijerda koukalo s naprosto rudou tváří. Kdyby se s takovým výrazem v očích podívala na mě, tak by mi rozum odplul do nebes. Ale pokud bych tohle řekl s vážnou tváří, tak by mě Ruijerd – milovník dětí akorát varoval s mrzutým výrazem na tváři.

„Haha, brácho, úplně jsi to děvče očaroval, gwehehehe.” A tak jsem nasadil žertovný tón a loktem Ruijerda několikrát strčil do nohy.

A on se na mě suše usmál a řekl bez sebedůvěry: „To není pravda.”

„Ohohoho, pokud do toho brácha půjde na vážno, tak to děvče... Au!” Dostal jsem po hlavě a když jsem se otočil, vidím naštvanou Eris.

„Přestaň s tím divným smíchem! Copak to jenom nehraješ?”

Zdá se, že není zvyklá na moje vulgární chování. Od toho incidentu s únosem začala nenávidět všechny pochybné existence. Vždycky, když v Roa viděla lidi, co vypadali jako banditi, tak se mračila.

I když zrovna teď to byl žert, vypadá to, že to nedokáže strávit.

„Omlouvám se.”

„Kruci. Greyratové se nesmí takhle vulgárně usmívat.”

Když si vyslechnu její slova, tak málem vyprsknu smíchy.

To jsem slyšel, madam.

Eris mluví o eleganci. Ta Eris, co se nevzdá, dokud nerozmlátí dveře na třísky, nám tak zelegantněla. Ale i když to takhle říkáš, neměla bys dělat takové věci jako včera, jako žes někoho najednou napadla.

Ne, jen se podívejte na Saurose a měli byste to pochopit. Je možné, že agresivně někoho zmlátit se považuje za eleganci?

Ne, to nemůže být možné, ne?

… … … Nejsem si jistý, jak asurská šlechta klasifikuje eleganci.

„Jen tak mimochodem, jsme schopní toho mazlíčka najít?”

Jelikož si s tou elegancí nejsem jistý, tak prostě změním téma. Podle toho, co jsem pochytil, se zdá, že tím mazlíčkem je kočka. Je černá a s tím děvčetem je od malička. Zdá se, že je velká, protože to děvče doširoka roztáhlo ruce. Soudě podle toho je tedy velikostí jako shibainu, což je na kočku celkem dost.

„Rozhodně. Už jsme slíbili, že ji najdeme,” prohlásí Ruijerd jasně. Jak spolehlivé.

Přesně takhle Ruijerd kráčí vpředu a z jeho kroků nejdou vyčíst žádné známky zaváhání. Ale já jsem trochu nervózní. I když Ruijerd má radar, v tomhle městě nebude snadné najít malé zvíře.

„Máš plán?”

„Pohyby zvířat jsou jednoduché, podívej.”

Ruijerd ukáže na jedno místo a i když nejsou moc zřetelné, jsou tam náznaky kočičích stop. To je příliš úžasné, já jsem si toho vůbec nevšiml.

„Najdeme ji podle stop?”

„Ne, tohle je jiná kočka, je menší, než jak ji popsala.”

Aha, opravdu, stopy téhle velikosti patří obyčejné kočce, no, i když si pořád myslím, že to to děvče přehánělo.

„Hmm—”

„Něco vstoupilo do teritoria oběti.”

„Ano?”

„Naprosto. Pach skoro vyprchal.”

Pach? Tenhle chlápek rozděluje teritoria podle čichu?

„Támhle.”

Ruijerd vkročí do skryté uličky, jako kdyby něco pochopil. V tichosti jsem ho následoval, ačkoli já jsem to vlastně moc nechápal, ale mám nejasný pocit, že se na nás usmálo štěstí. Asistenti známých detektivů pravděpodobně měli tyhle pocity.

Pronásledování a zahnání zločince do úzkých, vykonání strašlivého výslechu a použití magie k mučení, aby se přiznali. V každém případě se všechno rychle vyřeší, setkejte se s neblaze proslulým detektivem Ruijerdem.

Jen žertuju.

„Našli ho, obávám se, že to je on.”

Ruijerd ukáže na zákoutí v uličce. Našel jsi co? Co tím myslíš tím „obávám se”? Neměl jsem nejmenší ponětí, o co tady jde. Přinejmenším nevidím žádné stopy.

„Tady.”

Ruijerd dál hladce pokračuje uličkou bez známek váhání v chůzi. Dál jde hlouběji do uličky, co se zužuje a zužuje, až tam je jen tolik místa, že se tamtudy může protáhnout jen kočka.

Ačkoli nevím, jak je schopen dělat to, co dělá, možná že úspěšně sleduje stopy.

„Podívej, tady jsou stopy po boji.”

Ruijerd se zastaví na konci uličky a zavolá mě, abych se na to podíval. Já žádné stopy po boji nevidím, není tam žádná krev a země se nezdá ničím ovlivněná.

„Támhle.”

Ruijerd dál kráčí před námi. Tohle je nádherná práce, protože Eris a já ho musíme jen následovat.

Vyjít z uličky, přejít ulici, opakovaně vcházet a vycházet a nakonec se znovu vrátit do uličky. Spěšně procházíme oblastmi, o kterých si myslíme, že bychom se tam mohli ztratit.

Jakmile jsme vyšli z jedné uličky, okolí se začalo měnit. Všude je mnohem víc známek chátrání, domy jsou omšelejší, stěny víc odhalené, materiál budov hrubší.

Zírá na nás spousta lidí s vyděšenými výrazy na tvářích a kolem je spousta špinavých děcek. Tohle je oblast slumů, ale pomalu si začínám myslet, že to není pravda. Spíš mám pocit, jako kdybychom někde po cestě narazili na tajnou chodbu a ztratili se. V okamžiku se míra mé ostražitosti zvedne.

„Eris, prosím, připrav si meč.”

„...Proč?”

„Jen kvůli obezřetnosti. Taky pokud někdo projde kolem, tak si kryj záda.”

„D-dobře, rozumím...!”

Předem jsem Eris varoval.

Taky je s námi Ruijerd, takže si nemyslím, že budeme mít problémy. Ale pokud uděláme chybu jen kvůli tomu, že se naprosto spoléháme na někoho jiného, tak výsledek bude pohroma. Člověk si musí svoje bezpečí hlídat sám.

Když jsem to domyslel až do tohoto bodu, tak pevně sevřu měšec s penězi. Ačkoli v něm moc peněz není, nemohu dopustit, aby mě okradli.

Čas od času pár těch rváčů zahlíží na Ruijerda, ale když jim Ruijerd pohled oplatí, tak okamžitě odvrátí oči. Ta moc skrývající se v jeho očích není jen tak na odiv. Víc než dobrodruhů z města se pravděpodobně obávají silných lidí.

„Vážně je to tady?”

„Nemůžu si být jistý.”

Ruijerdova odpověď je vážně nespolehlivá. Copak ses před chvilkou nepohyboval bez váhání?

Ne... i když Ruijerd moc nemluví, určitě něco objevil, budu mu věřit. Ušli jsme pěkný kus, než se Ruijerd zastavil před jedním domem.

„Tohle je to místo.”

Před námi je schodiště vedoucí dolů a na konci toho schodiště jsou dveře. Budí to dojem jako bar, kde se srocují hudebníci visual-kei. Samozřejmě odtud nevychází žádná populární rokenrollová hudba a nestojí tam žádný plešatý vyhazovač s tmavými brýlemi, co by lidi zdravil.

Místo toho z toho místa vychází zvířecí pach. Je to, jako když člověk projde kolem zverimexu a v okolí se vznáší určitý zvířecí pach. A pak je tu také zápach zločinu.

„Kolik je tam lidí?”

„Uvnitř nikdo není, ale je tam spoustu zvířat.”

„Tak pojďme dovnitř.”

Jelikož kolem nikdo není, tak není třeba nějak váhat. Sešel jsem po schodišti s úmyslem otevřít dveře. Ale dveře jsou zamčené, takže jsem použil zemskou magii, abych je otevřel.

Nejdřív zajistím okolí a ujistím se, že uvnitř nikdo není, a pak vstoupím. Jen tak pro pořádek zamknu dveře zevnitř. Mám pocit, jako kdybychom byli zloději. Jdeme dál směrem k tmavé chodbě.

„Eris, chraň nám záda.”

„Jasně.”

Pokud někdo vstoupí, Ruijerd to bude pravděpodobně okamžitě vědět. Pod Ruijerdovým vedením jsme vstoupili do vnitřní části domu.

Na konci chodby jsou dveře, co vedou do malé místnosti a pak další dveře. Když jsme těmi dvěma dveřmi prošli, zaslechl jsem chaotický řev zvířat. V té nejvnitřnější místnosti byly na těsno vedle sebe uložené klece. V těch klecích bylo spoustu zvířat.

Psi, kočky a zvířata, co jsem v životě ještě neviděl, byli nahusto natěsnaní ve stejné místnosti velikosti zhruba školní třídy.

„...T-tohle je...” vykoktá Eris roztřeseně.

Co se týče mě, já jsem přemýšlel, co se tady stalo, a zároveň uvažoval, že šance, že tu nalezneme toho mazlíčka, je vysoká, protože tu bylo tolik zvířat.

„Ruijerde, je tu ta kočka, co chceme najít?”

„Ano, támhleta.” Okamžitě mi odpoví a já následuju jeho prst.

… … … … Zdá se, že tam je kočka, co vypadá jako černý panter. Obrovská, je vážně obrovská, je dvakrát větší, než jak to děvče ukazovalo.

„V-vážně to je ona?”

„Rozhodně, podívej se jí na obojek.”

Na obojku toho černého pantera opravdu bylo napsáno <Mii>.

„Vypadá to, že to je vážně Mii.”

Dobře, zakázka je opravdu splněná, jen musíme toho pantera dostat z klece a zakončit to tím, že ho dovedeme domů k té slečně.

Ne počkat, a co s těmi ostatními zvířaty?

Když jsem se rozhlédl, je tu spousta zvířat s obojky nebo kroužky na nohách a podobně jako Mii na nich mají napsaná jména. Ať se na to dívám, jak chci, jsou to domácí mazlíčci.

V rohu místnosti je nějaký provaz a s provazem si okamžitě spojím „odchyt”. Odchytávat něčí prvotřídní mazlíčky a pak je zadraho prodávat někde jinde, zdá se, že to je tenhle byznys.

Ačkoli si nemyslím, že by na tomto světě byl na toto jednání nějaký zákon, rozhodně to není nic dobrého. Pokud bych to měl definovat, je to krádež.

„Hmm...?”

Ruijerd se natočí tváří ke dveřím a i Eris si toho všimla.

„Někdo přišel.”

Já jsem to necítil, protože se utápím v tom kňučení zvířat. Když pominu Ruijerda, Eris také jasně věděla, že někdo přišel.

Dobře, co budeme dělat, dojít od vchodu sem nezabere moc času. Měli bychom utéct? Ne, není kam utéct, je tu jen jedna cesta.

„Prozatím je chytíme.”

Vstoupili jsme sem nezákonně, takže vyjednávání je pasé. Tohle místo je s největší pravděpodobností místo zločinu, ale také je možné, že to je legitimní.

V každém případě bychom je měli svázat a pokud to jsou dobří lidé, tak se pokusíme vyjednávat, abychom jim zalepili ústa. Pokud jsou zlí, tak je zmlátíme, abychom jim zalepili ústa. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>