Část
4
Začal
jsem si ty tři lidi prohlížet.
Muž
A, magická rasa.
V
očích nemá žádné bělmo, má složené oči (jako u hmyzu) a
vypadá nechutně. Je to ten chlápek, co tak vyváděl. Budí dojem
surového člověka, co je zvyklý na bitky. Zdá se mi, že jsem
název té rasy viděl v Roxině slovníku, ale nedokážu si ho
vybavit.
Vzpomínám
si jenom na to, že jejich sliny jsou jedovaté, a když jsem to
tehdy četl, tak jsem měl otázku, a to: co se stane, když musí
někoho políbit.
Muž
B, magická rasa.
Jeho
hlava vypadá jako od ještěrky a vypadá trochu jinak než
strážce u brány. Jelikož má ještěrčí tvář, tak nedokážu
odhadnout, jak se tváří. Ale v jeho očích se zrcadlí rozum a je
ostražitý.
Žena
A, magická rasa.
Má
oči podobné složeným hmyzím očím a její vyděšený výraz
vypadá vážně nechutně. Ale má celkem pěknou postavu, takže se
to tak nějak nuluje.
No,
je k ničemu na ně jen tak zírat. Pokud je chci vyslechnout, koho
si mám vybrat? Kdo mi s největší pravděpodobností odhalí
všechny informace, co potřebujeme, muži nebo žena?
Žena
A vypadá, že je vyděšená, možná když jí trochu pohrozíme,
ke všemu se přizná. Ne, ženy mají sklon lhát. Aby přežila,
mohla by vymyslet nějaké lži, co by s případem nijak
nesouvisely. Ačkoli si nemyslím, že všechny ženy na světě jsou
takové. Přinejmenším slečna Eris taková není.
Ale
pokud si ty lži vyslechnu a naštvu se, tak nebudu schopen rozpoznat
pravdu od lži. Takže žena A je mimo.
Takže
kterého chlápka si mám vybrat?
Co
třeba muž A? Zdá se, že se snadno rozčílí, a ze všech tří
je nejsilnější a taky má na tváři jizvu. Mám pocit, že ze
všeho nejvíc mu jde boj a má prostou mysl, a dokonce mi řekl: „Co
to kruci děláš” a „Dej ty pouta pryč”.
A
co muž B? Moc tomu jeho výrazu nerozumím a velmi pečlivě nás
sleduje. Nevypadá hloupě a pokud to není hlupák, tak by v téhle
situaci mohl vymyslet nějakou lež.
Vyberu
si muže A.
Jelikož
předtím snadno ztratil nervy, mám pocit, že s trochou provokace a
navádění nám odhalí důležité věci. No, pokud to nebude
fungovat, tak máme ještě další dva lidi, co můžeme
vyslechnout. Odstranil jsem muži A látku z úst, ale nic neříká,
jen na mě zírá.
„Mám
pár otázek, na které se chci zeptat, a chci, abys mi odpověděl
upřímně, a já tě ne--- co?!”
Najednou
do mě kopl, až jsem odletěl, částečně za to mohla moje
nestabilní rovnováha, protože jsem k němu přiklekl. Letím
dozadu a převalím se po zemi, hlavou jsem udeřil do zdi. Mám
pocit, že vidím hvězdičky.
Zatraceně,
to fakt bolí.
Tenhle
člověk je vážně prostý hlupák. V téhle situaci se opovážil
kopnout člověka, co ho zajal, zdá se, že pravděpodobně vůbec
neuvažoval o tom, co se stane, když se naštveme.
„Ech?
Hej! Přestaň!” vykřikla Eris a já okamžitě vyskočím na
nohy. Během toho okamžiku, co jsem přemýšlel, se ten chlap
zbavil pout.
Muž
A pravděpodobně dělá něco s Eris, snaží se Eris zajmout pod
Ruijerdovým dohledem...
„Co...?!”
Ne,
moje oči vidí, že krátké kopí bodlo muže A do krku. Ruijerd
muže A jedním bodnutím zabil a Eris jej sleduje s čirým údivem.
Než
to kopí vytáhne, zakroutí jím a všude se rozstříkne krev,
stěny jsou pokryté karmínově rudými flíčky. Muž A se skutálí
po zádech dozadu, tváří praští do země a z hrdla mu neustále
prýští krev. Krev pomalu vytéká zpoza jeho zad a šíří se po
zemi do červené louže.
Ve
vzduchu se vznáší pach krve.
Tělo
toho muže sebou ještě jednou otřese a pak už se nehýbe.
Zemřel.
Nevydal ani hlásku a zemřel, Ruijerd ho zabil.
„P-p-proč
jsi ho zabil?” Hlas se mi začíná třást.
Není
to poprvé, co vidím mrtvého člověka. Ghyslaine jednou zabila,
aby mě zachránila, ale tohle je trochu jiné. Proč se celý třesu
a srdce mi přetéká děsem?
Co
se děje, čeho se bojím?
Bojím
se, že někdo umřel? To není možné, na tomto světě je smrt na denním pořádku, a já to dobře vím. Ale i když tomu moje mysl
rozumí, možná je to ve skutečnosti jiné, když to vidím poprvé?
Ale pokud je to takhle, proč jsem nic necítil, když Ghyslaine
zabila toho únosce?
„Protože
kopl do dítěte,” řekl Ruijerd lhostejně, věcným tónem.
Ach,
aha. Teď tomu rozumím, nebojím se kvůli tomu, že někdo zemřel.
Já se bojím Ruijerda, který ho zabil tak přirozeně jako vlastní
dech. Ačkoli kopnutí je jenom maličkost.
[Lidská
rasa a magická rasa má ve svém selském rozumu spoustu odlišností.
Někdy může jedno jediné slovíčko způsobit hádku.]
Správně.
Co když Ruijerd namíří své kopí na mě? Tenhle muž je
neskutečně mocný, dokonce silnější než Ghyslaine, dokážu nad
ním vyhrát jen se svou magií?
Měl
bych být schopen odporovat. V duchu jsem si představoval mnoho
bitev proti lidem, co jsou zvyklí na boj zblízka. Paul, Ghyslaine a
Eris. Tihle lidé kolem mě jsou experti na boj zblízka a Ruijerd je
pravděpodobně ten nejsilnější z nich. Proto nemám tu
sebedůvěru, abych řekl, že jsem schopen zajistit si [Vítězství],
ale pokud mne opravdu chce zabít, pak mám spoustu způsobů, jak
odolávat. Ale co když se vrhne po Eris? Dokážu ji vůbec
ochránit?
Nemožné.
„N-nemůžeš
ho zabít!” To jsem řekl v panice.
„Proč
ne? Je to špatný člověk, ne?”
Když
mě Ruijerd vyslechl, hrozně to s ním otřáslo, z hloubi svého
srdce to vůbec nechápe.
„Protože...”
Jak
to mám řádně vysvětlit?
Co
chci, aby Ruijerd udělal?
Ale
když to vezmu od začátku, proč musel toho člověka zabít? Já
nemám dobré srdce a rozhodně si opovržlivě odfrknu nad člověkem,
co říká něco jako „nemůžeš zabíjet lidi”.
Když
umřeli moje rodiče, byl jsem přesně takový. V duchu jsem si
říkal, jak bledou mám před sebou budoucnost, a taky „co má se
mnou ten pohřeb co dělat” a v porovnání s pohřbem bylo
uspokojení mých tělesných potřeb důležitější.
Pokud
řeknu takovou nějakou výmluvu jako „nemůžeš zabíjet lidi”,
moje vlastní osobnost smysl a obsah té věty překroutí.
„Existují
důvody, proč ho nemůžeš zabít.”
Třesu
se. Vzpamatuj se!
Zrovna
teď nevím, co mám dělat, nejdřív se musím vzpamatovat a pak
můžu přemýšlet.
Ze
všeho nejdřív, proč se třesu? Protože se bojím. Od začátku
jsem si myslel, že Ruijerd je laskavý muž, ale tak snadno zabil
člověka. Pevně jsem věřil tomu, že všechno o Supardech je jen
nedorozumění.
Mýlil
jsem se.
Ačkoli
nevím, jaká ta rasa ve skutečnosti je, Ruijerd takový rozhodně
není. Od Laplacovy války dál zabíjel nepřátele a tohle je pro
něj jen další incident.
Taky
existuje možnost, že jednou svoje kopí namíří proti mně nebo
Eris, a nemáme jak tu možnost redukovat.
Nejsem
tak nevinný člověk, jak si Ruijerd myslí. Dříve nebo později
jej svými slovy rozzuřím. Tehdy si prostě nebudu všímat toho,
že se možná rozzuří, protože na to určitě dojde, pokud budeme
mít rozdílné názory. Takový ten typ hádky, co bychom mohli
zažít, ale nikdy mě nenapadlo, že bychom bojovali na život a na
smrt.
Nehledě
na nastalou situaci, není třeba někoho zabíjet. Zrovna teď v
tomto stádiu je naprosto nezbytné Ruijerda napravit.
„Prostě
to udělej, Ruijerde, prosím, poslechni mě.”
Ale
ještě jsem nevymyslel, jak to řeknu, co můžu říct? Co můžu
říct, aby to pochopil? Prosit ho, aby nás nezabíjel?
To
jako vážně?
Copak
jsem před několika dny neřekl, že jsme válečníci, co budou
bojovat po jeho boku, a že se jím nenecháme ochraňovat? Jsme si
rovní, a proto je prošení na nic.
Nemůžu
mu říct, že musíme dát druhé straně možnost, aby to všechno
vysvětlili, protože sám Ruijerd tuhle logiku neuznává.
Přemýšlej.
Proč
jsme s Ruijerdem?
Protože
chceme Supardy zbavit jejich špatné pověsti. Pokud Ruijerd někoho
zabije, obraz Supardů se ještě zhorší a to je bez debat.
Takže
je třeba ho přemluvit, aby se nepral s ostatními dobrodruhy.
Pověst Supardů je naprosto příšerná a nehledě na to, kolik
dobrých skutků udělá, nikdo jej neuzná, pokud někoho zabije.
Všechna
snaha vyjde vniveč a na Ruijerda budou pohlížet jako na nechvalně
známého jedince.
Správně,
proto nesmí zabít. Nesmíme lidem dovolit, aby si se Supardy
spojovali slovo strach.
„Ruijerde,
pokud někoho zabiješ, tak se špatná pověst Supardů rozšíří.”
„...
… …To znamená, že nemůžu zabít ani špatné lidi?”
„Nezáleží
na tom, koho zabiješ, záleží na tom, kdo je vrah.” Pečlivě
jsem volil slova.
„To
nechápu.”
„Pokud
zabije nějaký Supard, má to jiný význam, je to, jako kdyby toho
člověka zabil magický tvor.”
Ruijerda
to trochu podráždí, je možné, že to považuje za urážku své
rasy.
„...
… ...Nechápu, proč to tak je.”
„Lidé
považují Supardy za rasu, co jenom zabíjí. Že to jsou zlí
ďáblové, co člověka okamžitě zabijí, když se cítí jen
trochu rozmrzele.”
Možná
jsem to vyjádřil trochu moc tvrdě, ale svět se na to takhle dívá
a já se to pokouším změnit.
„Je
snadné jenom prohlašovat, že Supardi nejsou zlí ďáblové. Ale
pokud k tomu přidáš i vlastní činy, mnoho lidí svůj názor
změní.”
„...”
„Ale
jakmile někoho zabiješ, nic z toho se neuskuteční a lidi budou na
Supardy nahlížet jako na zlé ďábly.”
„To
je absurdní.”
„Copak
jsi to sám nepoznal? Že jsi někoho zachránil, spřátelili jste
se a pak najednou rychle obrátili?”
„...
… ...To je pravda.”
V
duchu svou úvahu uzavřu a shrnu to: „Ale pokud bez výjimky
nikoho nikdy nezabiješ...”
„Co
se stane?”
„Lidé
si budou myslet, že Supardi mají svůj zdravý rozum.”
Vážně
to takhle vyjde? Bude se nezabíjení na tomto světě považovat za
to, že jsou příčetní?
Ne,
teď není čas o tom přemýšlet. Neměl bych se mýlit. Ruijerd
zabil příliš mnoho lidí. A lidi budou Supardy přirozeně
považovat za rasu, co nekriticky vraždí. Pokud už Ruijerd nikoho
nezabije, tenhle názor by se měl změnit. Je to promyšlené
očekávání.
„Prosím,
už nikoho nezabíjej, pro dobro rasy Supardů.”
Zabít
či nezabít, nad tím se musí uvažovat. Ale já neznám hodnotící
standard tohoto světa. Ruijerdův standard je pravděpodobně hodně
mimo. Mezi těmi dvěma extrémy je příliš složité najít
pomyslnou hranici a v tom případě je lepší mu zakázat všechny
budoucí vraždy.
„Copak
to není v pořádku, když nás tady nikdo nevidí?”
Kvůli
těm Ruijerdovým slovům jsem málem chtěl třísknout do stolu a
zařvat si hrůzou. [Jelikož se nikdo nedívá, mohu spáchat něco
strašného?], mohu se zeptat, odkud tenhle školák přišel?
Tenhle
chlápek tady, vážně jsi žil přes 500 let?
„I
když si myslíš, že tě nikdo neviděl, vždycky se najde někdo,
kdo to viděl, ne?”
„Ale
tady kolem nikdo není.”
Ach,
kruci, zapomněl jsem na ten šutr, co má na čele.
„Jsou
lidi, co to viděli.”
„Kde?”
Přímo
tady.
„Copak
jsem to já a Eris neviděli?”
„Hmm...”
„Prosím,
už nikoho nezabíjej, nechceme se při pohledu na tebe bát,
Ruijerde.”
„...
...Dobře.”
Nakonec
se zdá, že jsem ho přesvědčil vlastními slzami. Vážně nemám
důvěru ve vlastní řeč. Ale Ruijerd kývl.
„Takže
tě zapřísahám, abys to nedělal,” prohlásím a skloním před
Ruijerdem hlavu. Dívám se na svoje stále se třesoucí ruce.
Uklidni se. Tohle je normální.
Tak
dobře, nádech.
„Ná—dech.”
Ale
stejně se nedokážu uklidnit, můj tep se stále neuklidňuje. Co
Eris, bojí se?
Podívám
se na ní a vypadá vyrovnaně. Ačkoli ji překvapilo, co se stalo,
ale brzy se zatváří, jako že jeho smrt je oprávněná.
Ne,
mám pocit, že si ani v nejmenším nemyslí, že to je brutální
záležitost.
Ten
její postoj s překříženými pažemi, rozkročenýma nohama a
vyčnívající bradou je její nejobvyklejší postoj. I kdyby jí
to otřáslo, chová se stejně jako obvykle.
Jelikož
je takhle vyrovnaná, jak se já můžu takhle třást?
Ruce
se mi přestaly třást.
„Tak
pokračujme ve výslechu.”
Přinutil
jsem se usmát v této místnosti zapáchající krví.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazatpříjemné překvapení v tomto horkém dni, po včerejších 2 úryvcích jsem čekal další nejdřív v neděli a on dneska a navíc pěkně dlouhý, super, moc děkuji a těším se na další:-)
OdpovědětVymazatKvůli přílišnému vedru jsem se i s notebookem uvelebila v mrazáku, evidentně nám to svědčí :D
VymazatOvšem další část lze (navzdory přetrvávajícím vedrům) očekávat až v neděli.