Kapitola 22 - Učitelčino tajemství (část 5)

Část 5

Už to jsou téměř tři hodiny.

Kvůli převýšení jsme se nesčetněkrát zastavili. Taky jsme spoustu času strávili přelézáním trhlin. Když by se to vzalo vzdušnou čarou, tak jsme pravděpodobně neušli ani kilometr.

Jsem vyčerpaný. I včera to bylo takové. Nevím, proč jsem tak unavený. Je to kvůli té teleportaci? Nebo prostě proto, že nemám žádnou výdrž? Pod Ghyslaininým dohledem jsem měl řádně trénovat, abych si zlepšil fyzičku...

„To je vesnice!”

Eris vypadá, že není vůbec unavená, a s velkým zájmem si to místo prohlíží. Závidím jí její fyzičku.

Ačkoli Eris říká, že to je vesnice, spíš je to jak malá osada. Tucet domů pohromadě a obehnané nahrubo vystavěným plotem. Vedle plotu je malé obdělávané pole. I když si nejsem jistý, co tam roste, myslím, že pravděpodobně leží ladem. Na takovémto místě, kde není žádná řeka ani nic podobného, je to pravděpodobně marný pokus.

„Stát!”

Vchod je zablokovaný. Když se pořádně podívám, zdá se, že to je mladík zhruba ve věku studenta na druhém stupni základní školy. Má modré vlasy a připomíná mi Roxy.

„Ruijerde, co to je za lidi!” 

Mluví řečí Magického Boha. Zdá se, že moje schopnost poslouchat řeč Magického Boha je v pořádku. Jsem schopen jí řádně naslouchat, OK.

„To je ta padající hvězda, jak jsem zmínil dřív.”

„Vypadají podezřele, do vesnice nesmí!”

„Proč. Co je na nich podezřelého?” Ruijerdovi je na tváři vidět napětí a přiblíží se k němu, aby si vynutil odpověď.

Taková dech beroucí krvežíznivost.

Kdybych ho při prvním setkání viděl vyzařovat takovou krvežíznivost, okamžitě bych bez přemýšlení zdrhl.

„A-ať se na to díváš, jak chceš, jsou podezřelí!”

„Jen se nachomýtli k Asurské manové kalamitě a přeneslo je to sem.”

„A-ale–”

„Ty mizero, to chceš ty děti zatratit...?” Ruijerd zatne ruku v pěst a bezděčně jej popadne za ruku.

„Je to jeho práce, prosím, uklidni se.”

„Cože...?”

„Totiž podřízený jako on není schopen takový problém vyřešit. Není lepší najít někoho s vyšším postavením?”

Mladík se zamračí, když zaslechne slovo podřízený.

„Máš pravdu. Robine, zavolej náčelníka.” Ruijerd na mladíka zahlíží, jako by říkal: Přestaň s tou zatracenou pitomostí.

„Aach, taky o tom přemýšlím.” Ten mladík jménem Robin zavře oči a zůstane tak zhruba deset sekund...

„...”

Co to ten kluk dělá? Tak už jdi.

Takhle zavírat oči, to tu podřimuješ!

Nebo čekáš, až tě někdo políbí?

„Ruijerde, tohle...?”

„Rasa Migurdů spolu dokáže komunikovat, i když nejsou na stejném místě.”

„Ach, teď když jsi to zmínil, si vzpomínám, že mi to shishou říkala.” Abych byl přesnější, psalo se to v Roxině dopise. Migurdi spolu dokáží hovořit, když jsou nablízku.

Navíc Roxy také zmínila, že aby před touto schopností utekla, odešla z vesnice.

Chudinka Roxy...

Ale to znamená, že tohle je migurdská vesnice. Možná by bylo lepší, kdybych řekl Roxino jméno. Ach, ne. Pořád nevím, jaký je vzájemný vztah mezi Roxy a touto vesnicí, je možné, že bych na sebe přivolal zbytečné problémy.

„Náčelník by měl co nevidět přijít.”

„Nevadilo by, kdybychom mu šli naproti, ne?”

„Jak vás můžu pustit do vesnice!”

„Vážně?”

Dočasně je kolem nás nepříjemná atmosféra. Eris mě jemně zatahá za rukáv. „Hej, co se děje?” Eris řeči Magického Boha nerozumí.

„Říká, že jsme velmi podezřelí, takže zavolal náčelníka, aby to prověřil.”

„Co, jak jsme jako podezřelí...” Eris se zamračí a shlédne na vlastní oděv. Je to ten samý oděv, co si bere, když jde do města nebo cvičí na hodinách šermu.

I když se na pohled může zdát velmi nedostatečně, není to vůbec divný oděv.

Přinejmenším si nemyslím, že se nějak moc odlišuje od Ruijerda. Kdyby na sobě měla šaty, tak by to bylo podezřelé.

„Nic se nestane, že?”

„Co tím myslíš, co by se mělo stát?”

„I když se mě zeptáš, co přesně mám na mysli, těžko se to vysvětluje... Totiž, no víš...”

„Bude to v pořádku.”

„A-ano...?”

Jak se dalo čekat, jak jsme se u vchodu trochu pohádali, zdá se, že Eris je trochu nervózní. Ale jakmile jsem jí řekl, že to bude v pořádku, okamžitě zkrotne.

„Zdá se, že náčelník už jde.”

Zdá se, že z vesnice vychází dospělý se zjevem chlapce s holí. A drží se jej dvě dívky, co vypadají jako školačky. Všichni vypadají mladě.

Možná že i když Migurdi dospějí, tak vypadají jako školáci? V Roxině slovníku se něco takového nezmiňovalo. Ach, počkat, ty malůvky uvnitř připomínaly školáky.

Myslel jsem, že to je Roxin autoportrét, dokonce i poprsí měla plnější... Možná že takhle ve skutečnosti vypadá dospělý Migurd?

Jak takhle přemýšlím, náčelník začne mluvit s Robinem.

„Tohle jsou ty děti, že...?”

„Ano, zdá se, že jeden z nich mluví řečí Magického Boha. Ať se na to díváš, jak chceš, je to podezřelé.”

„V každém případě když se člověk řeč naučí, tak mluví, ne?”

„Proč by se člověk v takovém věku učil řeč Magického Boha!”

Ale no tak.

Náčelník Robina poplácá po zádech. „No, no. Měl by ses trochu uklidnit.” Náčelník pomalu přejde ke mně. V každém případě skloním hlavu. Ne podle šlechtické etikety, ale japonské ojigi. (pozn.: druh japonské úklony)

„Těší mě, že vás poznávám. Jmenuji se Rudeus Greyrat.”

„Och, jsi velmi zdvořilý. Já jsem náčelník této vesnice, Rocks.”

Očima jsem zamířil k Eris. Náčelník sice vypadá, že je stejně starý jako ona, ale jeho způsoby jsou úplně na jiné úrovni a Eris neví, co má dělat.

Založí si ruce na prsou, pak je spustí dolů a vypadá to, že se nedokáže uklidnit. Váhá, jestli si má založit ruce a zaujmout impozantní postoj.

„Eris, jen do toho, představ se.”

„A-ale já neumím řeč Magického Boha?”

„Prostě udělej to samé, co ses naučila na hodinách etikety. Já to přeložím.”

„Uu – t-těší mě, že vás poznávám, já jsem Eris Boreas Greyratová.” Eris se drží toho, co se naučila na hodinách etikety a pozdraví. Když to Rocks vidí, usměje se.

„Ta mladá dáma tady, to je pozdrav?”

„Ano, takhle se zdraví u nás doma.”

„Ho~ Ale tys to provedl jinak?”

„Způsoby mužů a žen se liší.”

Rocks přikývne způsobem, jako by říkal „aha, aha” a napodobí můj předchozí pozdrav a skloní hlavu. „Já jsem náčelník této vesnice, Rocks.”

Když Eris vidí, že náčelník najednou sklonil hlavu, tak se zmateně podívá na mě. „Rudee, co to říká?”

„Říká: jsem náčelník této vesnice, Rocks.”

„Vážně? Hm, hmph. Přesně jak Rudeus řekl, dokážeme mezi sebou komunikovat,” řekne Eris s úsměvem.

Dobře, takhle je to v pořádku, ne?

„Takže dovolíte nám vejít do vesnice?”

„Hmmmmm...”

Rocks si mě prohlíží, jako kdyby mě chtěl olíznout.

Prosím, přestaň. Pokud si mě budeš prohlížet tak vášnivýma očima, budu mít pocit, že se musím svléknout...

Rocksovy oči se zastaví na mé hrudi. „Kde jsi sehnal ten přívěšek?”

„Ten mi dala Shishou.”

„Kdo je tvoje Shishou?”

„Jmenuje se Roxy.” Upřímně jsem vyřkl její jméno. Když tak o tom přemýšlím, je to jméno mé respektované Shishou, proč bych ho měl skrývat?

„Cože!” vykřikne Robin nahlas. Spěšně mě popadne za ramena.

Vykopal jsem si vlastní hrob?

„T-ty... z-zrovna jsi řekl Roxy?!”

„Ano, to je moje Shishou...” Jak mu odpovídám, koutkem oka zahlédnu, že Ruijerd pozvedl pěst, a okamžitě jej zarazím. Robin není naštvaný, ale ustaraný.

„K-kde je Roxy teď?!”

„Už jsem ji dlouho neviděl, takže...”

„Rychle mi to pověz! Roxy... Roxy je moje dcera!!”

Promiňte, cože? „Omlouvám se, nějak jsem nechytil, co jsi to zrovna říkal.”

„Roxy je moje dcera! Je pořád naživu?!”

Prosím? Ne, slyšel jsem to jasně.

Počkat, víc se bojím o tohohle chlápka, co vypadá jako školák. Jen podle vzhledu by se dalo říct, že vypadá jako Roxin mladší bratr. Ale... aha, hm–.

„Rychle mi to řekni, z vesnice odešla před 20 lety a od té doby jsme o ní neslyšeli.”

Vypadá to, že Roxy potají odešla z domu. O tom se mi nezmiňovala. Tsss. Vysvětlení mé Shishou nejsou dostatečně podrobné.

Ehm, řekl před dvaceti lety.

Co? Kolik je Roxy teď?

„Prosím tě, řekni něco, rychle mi něco řekni.”

Ach, omlouvám se. „Roxy je teď...” Zrovna jsem si uvědomil, že mě Robin pořád ještě drží za ramena. Skoro mám pocit, jako by mi vyhrožoval. I když od vyhrožování se to tak nějak liší.

Je to, jako kdybys mě nutil uchýlit se k násilí, že! Pokud chceš, abych se pod náporem násilí zlomil, tak musíš použít přinejmenším basebalovou pálku, abys mi sešrotoval počítač, zmlátit mě za pomoci karate a zlomit mi srdce klením!

Pokud neukážu tenhle pevný postoj, tak se Eris bude bát, že?

„Předtím mi prosím odpověz na otázku, kolik je Roxy let?”

„Kolik jí je let? Ne, v porovnání s tímhle...”

„Tohle je velmi důležité! A taky mi prosím řekni, kolika let se Migurdi dožívají!” Tohle se rozhodně musím dozvědět.

„Ach, aaa... když jde o Roxy... mělo by jí být 44 let. Migurdi se dožívají zhruba 200 let. I když někteří zemřou na nemoc, ale když zestárnou, tak by se měli dožít zhruba tolik.”

Je stejně stará jako já. Udělalo mi to radost. „Aha... Ach, prosím, přestaň mě držet za ramena.”

Robin mě konečně pustí. Velmi dobře, velmi dobře, konečně si můžeme promluvit.

„Před půl rokem byla Roxy v království Shirone, měla by být tam. Ačkoli jsme se tváří v tvář nesetkali, ale posílali jsme si dopisy.”

„Dopisy...? To dítě ví, jak psát lidskou řečí?”

„Přinejmenším před sedmi lety byla schopná v té řeči psát dokonale.”

„O-opravdu... takže je v pořádku?”

„Pokud se nenachomýtla k nějaké nehodě nebo neonemocněla, tak by pořád měla být velmi zdravá.”

Jak to říkám, Robin se roztřeseně sesune na zem do kleku. Na tváři se mu objeví úleva a z očí mu tečou slzy. „Vážně... je v bezpečí... je v pořádku... Haha... To je skvělé.”

To je skvělé, tcháne.

Ale když se na něj dívám, připomíná mi mého otce Paula. Kdyby Paul věděl, že jsem v pořádku, tak by se pravděpodobně taky rozbrečel. Mám pocit, že bych měl co nejdřív poslat dopis do Buiny...

„Takže, dovolíte nám vejít do vesnice?” Zatímco mluvím s náčelníkem Rocksem, koutkem oka se podívám po brečícím Robinovi.

„Samozřejmě. Jak můžeme být lhostejní k lidem, co nás informovali o Roxině bezpečí?”

Účinek Roxina přívěšku je výjimečný. Kdybych věděl, že se stane tohle, tak bych ho ukázal na samém začátku.

Ach, ne, na základě toho, jak ta naše konverzace probíhala, bylo možné, že by mě podezírali, že jsem Roxy zabil a přívěšek jí ukradl.

Magické rasy vážně žijí dlouho a určitě existují jedinci, co na svůj věk nevypadají. Kdyby se přišlo na to, že je mi ve skutečnosti čtyřicet, tak nehledě na to, že vypadám jako desetileté dítě, tak by to bylo podezřelé, ne?

Musím se ovládat. Dělej víc věcí hodných dítěte.

A s tím jsme vstoupili do vesničky Migurdské rasy. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>