Kapitola 21 - Rasa Supardů (část 2)

Část 2

Po chvilce Eris otevře oči. V mžiku se posadí a rozhlíží se kolem. Brzy jí začne být nepříjemně, ale když se očima střetne se mnou, tak se jí viditelně uleví. A pak její pohled spočine na Ruijerdovi.

„KYAAAAAAAAAAAAAAAAaaaaaaaaaaaa!!!”

Výkřik z hloubi samotné její duše. V sedu se odsune vzad a pak se pokouší vstát, aby zdrhla, ale rozplácne se na zemi jak dlouhá tak široká.

Je vyděšená až do té míry, že z toho zatuhla.

„NEEEEEEeeeeeeeEEEEEE!”

Eris zpanikaří.

Ale i když se snaží, není schopná se odplazit. Krčí se tam, roztřesená a vyklepaná, a začne křičet: „Ne! Neeeeee! Strašidlo! Taaaakstraaašidelné! Pomoc, Ghyslaine! Ghyslaine! Ghyslaiiiiiine! Proč nejdeš! Ne, ne! Já nechci umřít! Promiň! Promiň! Je mi to moc líto, Rudee! Za to kopání se strašně omlouvám! Promiň, že jsem takový strašpytel! Nedokážu ten svůj slib dodržet, promiiiiň, bééééé, bééééééééééééé!”

Nakonec se smotá jako želva ve svém krunýři a pláče.

Po téhle scéně se otřesu.

(Ta... Eris... je tak vyděšená.)

Eris je houževnatá dívka. Jejím motem je pravděpodobně „jsem královnou celého světa”.

Je vážně agresivní a sobecká, a v každém případě vás nejdřív praští a pak bude přemýšlet. V podstatě je takové dítě.

Je možné, že jsem udělal vážně obrovskou chybu?

Je možné, že k rase Supardů se v žádném případě nesmím přiblížit?

Podívám se na Ruijerda. Pořád zachoval klid.

„To je normální reakce.”

Jak je to možné? „Je to proto, že nejsem normální?”

„Nejsi normální. Ale...”

„Ale?”

„Není to špatné.”

Ruijerdova tvář z profilu vypadá vážně strašně osaměle.

To si v duchu říkám, když se zvednu a kráčím k Eris. Když Eris uslyší kroky, vyděšeně se roztřese. Jemně jsem ji poplácal po zádech. Když tak zavzpomínám, vždycky když jsem brečel nebo když jsem se něčeho bál, babička mě vždycky takhle hladila po zádech.

„Taaak dobře, neboj se, neboj se.”

„Fňuk, co tím myslíš: neboj se! T-to je Supard!”

Nevím, proč je tak vyděšená. Protože je to ta Eris. Je to ta Eris, co tváří v tvář Ghyslaine vycení zuby. Nemělo by existovat nic, co by ji vyděsilo.

„Je to tak děsivé?”

„P-protože rasa Su-supardů jí d-děti! Oni jí děti, ne? Fňuk...”

„On tě nesní.”

Nesní ji, že ne? 

Podívám se po Ruijerdovi a ten zakroutí hlavou. „Já děti nejím.”

No že jo?

„Vidíš, říká, že tě nesní!”

„P-protože! Protože je to Supard! Je z magické rasy!”

„I když pochází z magické rasy, mluví lidskou řečí.”

„Problém není v řeči!” Eris zvedne hlavu a zavrčí na mě. Vrátila se zpět do normálu. Jak se dalo čekat, skutečné Eris patří tenhle výraz.

„Och, vážně ti to nevadí? Když se nesmotáš, tak tě sní, ne?”

„Nechovej se ke mně jako k blbcovi!”

Poté, co jsem k ní promluvil jako k hlupákovi, na mě Eris zahlíží. A pak udržuje ten výraz a ostře zírá na Ruijerda. Hrozně se třese. Taky má mokré oči. Pokud zaujme svůj obvyklý postoj, roztřesou se jí kolena, pravděpodobně.

„T-těší mě, že v-vás poznávám. J-já jsem Eris Bo-bo-boreas... Greyratová!” Když se Eris představuje, napůl to vykřikne.

Ach, ne, když to vezmu kolem a kolem, tak něco takového jsem ji pravděpodobně naučil já. Při setkání s někým se prostě představ, abys zahájil předběžný útok.

„Eris Boboboreas Greyratová? Lidská rasa začala používat směšná jména, o kterých nevím.”

„Ne! Je to Eris Boreas Greyratová! Jen jsem se trochu zadrhla! A taky se představ!” Po tom výkřiku Eris hlesne „ach” a na tváří se jí objeví nejistý výraz. Konečně si uvědomila, na koho to křičí.

„Vážně? Moje chyba. Já jsem Ruijerd Supardia.”

Eris se uvolní a zatváří se vítězoslavně. Výraz „co ty na to, já se ho nebojím”.

„Vždyť jsem říkal, že to bude v pohodě, ne? Když mezi sebou dokážeme komunikovat, můžeme se spřátelit.”

„Jo! Přesně jak jsi říkal, Rudee! Mamka mi lhala!”

Takže to ji naučila Hilda? Je to jen folklór, co vyjadřuje, jak děsiví jsou. Ach, počkat, kdybych já viděl ducha bez nohou nebo nějaké namahage, taky by mě to vyděsilo.

„Co Hilda říkala?”

„Pokud nepůjdu rychle do postele, tak přijdou Supardi a sní mě.”

Aha, aby dostala dítě do postele, využila té pověry. Něco jako Shimacchou Ojisan.

„Ale on děti nejí. Nechceš se se Supardem spřátelit, aby ses pak mohla chlubit ostatním?”

„Můžu se chlubit i Ghyslaine a dědečkovi...?”

„Samozřejmě.”

Podívám se po Ruijerdovi, jde na něm vidět, že je překvapený. Dobře.

„Zdá se, že Ruijerd má málo přátel, myslím, že když ho požádáš, abyste byli přáteli, tak s tebou bude za dobře.”

„A-ale...”

Řekl jsem něco moc dětinského... Jak tak přemýšlím o tom, co jsem řekl, Eris váhá. Když o tom tak uvažuji, Eris nemá žádné přátele a... já jsem trochu jiný. Možná že ji to slovo „přítel” trochu vyděsilo. Vypadá to, že pořád ještě potřebuje postrčit.

„Hej, Ruijerde, ty taky!”

Jak Ruijerda pobídnu, zdá se, že i on pochopil současnou situaci.

„Ech? Aha. Eris... Prosím, chovej se ke mně pěkně.”

„! N-no, to se nedá nic dělat! B-budu se s tebou kamarádit!”

Když Eris viděla, jak Ruijerd sklonil hlavu, něco se v ní zlomilo.

To je skvělé.

Ale když to tak pozoruju, Eris je vážně prostá. Je mi hloupě, že jsem přemýšlel o tomhle a tamtom. Ale kdybych nepřemýšlel místo Erisina naivního já, hmmm...

„Fuu, v každém případě si pojďme ještě trochu odpočinout.”

„Co, ty už jdeš spát?”

„Ano, Eris, jsem strašně unavený. Vážně jsem ospalý.”

„Vážně? Tak to se nedá nic dělat. Dobrou noc.”

Uložím se a Eris zůstane vedle mě, zakryje mě tím pláštěm (mám za to, že pravděpodobně patří Ruijerdovi). Vážně jsem vyčerpaný. Než se propadnu do spánku:

„Už se nebojíš?”

„Dokud jsem s Rudeem, tak ne.”

Slyšel jsem pár replik.

Haa, i když je to jenom Eris, musím ji v bezpečí dostat domů.

Jak jsem tak o tom přemýšlel, usnul jsem. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>