Kapitola 20 - Švindlíř zvoucí se Bůh (část 3)

Část 3

Najednou jsem si uvědomil, že támhle je nějaký divný chlápek. Prázdná bílá tvář s úšklebkem. Nemá žádné zvláštní rysy. Když si uvědomím, že to je tvář, moje vzpomínky mi okamžitě proklouznou. Nevzpomínám si.

Možná právě kvůli tomu mám dojem, že ten chlápek je celý pokrytý mozaikou. Ale mám pocit, že to je laskavý člověk.

„Hej, zdá se, že tohle je naše první setkání. Zdravím, Rudee.”

V mém depresivním stavu na mě mluví drzý člověk pokrytý mozaikou. Má neutrální hlas, nedokážu říct, jestli to je muž nebo žena. Tenhle člověk nosí mozaiku, nemělo by vadit, pokud se k němu budu chovat jako k ženě a myslet na to z té erotické stránky.

„Slyšíš mě, že?”

Ach, samozřejmě že tě slyším. Zdravím, zdravím.

„Skvělé, skvělé, je dobře, že umíš pozdravit.”

I když ze sebe nedokážu vypravit ani hlásku, zdá se, že jsem s ním schopen komunikovat. Dál budu mluvit takhle.

„To není špatné, celkem dobře ses přizpůsobil.”

To vůbec není pravda.

„Hmfufu. Máš to v sobě.”

Takže kdo jsi?

„Jsem přesně to, co vidíš.”

Co vidím? I když jsi celý zahalený v mozaice... Jsi Nesrovnatelný Bojovník a Zaklínač?

„Zaklínač? Kdo to je, ten člověk je mi podobný?”

Ano, jste úplně stejní, taky je celý v mozaice.

„Aha, tvůj svět má něco podobného.”

Ale není tam nikdo jako ty.

„Nikdo jako já... No, na tom nesejde. Já jsem Bůh. Jsem Bůh lidí.”

Haa. Hitogami...

„To je celkem lhostejná reakce.”

Ne... Proč ke mně tenhle Bůh mluví? A nevypadáš trochu moc nepřesvědčivě, hm? Neměl ses ukázat trochu dřív?

„Ukázat se trochu dřív...? Co to znamená?”

Vůbec nic. Prosím pokračuj.

„Všechny tvoje záležitosti, sledoval jsem je. To je celkem zajímavý život.”

Šmírování je velmi zajímavá činnost.

„Ano, opravdu to je zajímavé. Proto jsem tě vždycky ochraňoval.”

Ochraňoval jsi mě... Za to díky. Jsi celkem blahosklonný, hm. Vážně se cítím celkem podrážděně, že se na mě díváš spatra, eh.

„To bylo vážně chladné. Myslel jsem si, že jsi znepokojený, a tak jsem k tobě promluvil.”

Lidé, co mluví ke znepokojenému člověku, nejsou dobří lidé.

„Jsem tvůj spojenec.”

Haa! Spojenec! To mě rozesmálo. V mém minulém životě byli přesně tihle lidé. Jsem tvůj spojenec. Hej, já tě ochráním, tak se snaž. Parta lidí, co nemá žádnou zodpovědnost. Jen si pomysli, co se stalo, když mě ti lidé vyhnali. Zrovna teď z tebe mám tenhle pocit. Nevěřím ti.

„Když jsi toho řekl tolik, tak si tak nějak nevím rady... No, v každém případě ti něco navrhnu.”

Nepotřebuju žádné rady...

„Jestli se tou radou budeš řídit nebo ne, je zcela na tobě.”

Aach. Tenhle typ. Ano, ano, existuje přesně tenhle typ. Ohledně rad... navádět mé myšlenky, ne zevnitř, ale zvenčí. Vážně, nevím, o co přesně jde. I když se budu upřímně snažit se zlepšit, tak to nemá smysl. Ta éra s mottem „pokud na to máš odvahu, tak to dokážeš” už dávno skončila! Ty pozitivní věci, kterých jsi dosáhl, se jen přidají k zoufalství a vrátí se k tobě.

Přesně takhle! Co mi to ukazuješ za sen, co je tohle za zatracený paralelní svět! Udělat něco takového jako mě nechat znovu zrodit a zařídit, abych se v životě cítil dobře. Takhle to ty děláš? Přivést mě zpět do mého minulého života, když svůj nynější život žiju naplno!

„Ne, ne, nechápej to špatně. To, co ti chci říct, se netýká tvého minulého života, ale tvého současného života.”

...Hm? Tak moje tělo teď?

„To je tvoje duchovní tělo. Není fyzické.”

Duchovní tělo.

„Samozřejmě tvé fyzické tělo je také v pořádku.”

Takže tohle je jenom sen? Když se vzbudím, tak se nevrátím do toho podělaného těla... že ne?

„Jo. Tohle je sen. Až se vzbudíš, tvoje tělo bude vypadat přesně tak, jak vypadalo. Už se ti ulevilo?”

Ulevilo se mi. Aha, tak tohle je sen.

„Ach, ale tohle není jen tak ledajaký sen. Promlouvám přímo s tvým duchovním tělem. Překvapuje mě, že se tvé duchovní a fyzické tělo tak liší.”

Ty jsi vážně přímočarý. Tak, co po mě chceš? Chceš, abych se vrátil, odkud jsem přišel, protože jsem v tomto světě cizí těleso?

„Co, to přece není možné. Ani já tě nemohu poslat mimo těchto šest paralelních rovin světa. To nevíš ani takovou evidentní věc?”

Haa... Jak mám vědět, co je evidentní a co ne?

„To máš pravdu.”

Počkat. Když mě nedokážeš poslat zpět, tak jsi mě sem ani nepřemístil?

„No. Za prvé já bych neudělal nic takového jako znovuzrození. Takovou věc by udělal zlý dračí bůh.”

Hmm. Zlý dračí bůh, hmm...

„Tak chceš si ji vyslechnout? Tu radu.”

…Nechci.

„Eech! Proč ne?”

I když tahleta nynější situace není nijak špatná, stejně jsi příliš podezřelý. Vůbec bych se neměl obtěžovat naslouchat takové osobě jako jsi ty.

„Podezření... hm?”

Aa, podezření. Vznáší se kolem tebe pach lháře. Jsi jako lhář, kterého jsem potkal v jedné online hře. Když člověk naslouchá lháři, tak ho tak akorát zmanipuluje.

„Vážně to není žádná bouda. Kdyby to vážně byla bouda, tak bych neříkal něco jako: jestli chceš naslouchat mé radě a tak.”

Není to jenom strategie?

„Prostě mi věěěěř.”

I když jsi bůh, tak tak nestydatě křičíš. Za prvé ty nejsi Bůh, v kterého bych já věřil. Skutečný Bůh je ten, co dělá opravdové zázraky. Když nějaký jiný Bůh z jiného náboženství říká něco divného, samozřejmě že to je podezřelé.

Taky lidi, co neustále mluví o důvěře, jsou určitě lháři. Je to napsané v mé oblíbené knize, takže to určitě není špatně.

„Já něco takového vážně neřeknu, opravdu. Jen si vyslechni, co ti chci říct.”

Cože? Co tím myslíš „jen si vyslechni”, já vím, že se mě snažíš podvést. A vůbec, ve svém minulém životě jsem se tolikrát modlil k bohům. Nepřišel jsi za mnou, ani když jsem umíral. A teď mi dáváš rady?

„Ne, ne. Tvůj Bůh a já jsme dvě rozdílné osoby. Vždyť jsem řekl, že ti od teď pomůžu, ne?”

Proto jsem řekl, že ti nevěřím. Jenom mluvení nestačí. Pokud chceš, abych ti věřil, ukaž mi zázrak a uvidíme.

„Vždyť už to dělám. Právě teď k tobě ve snu promlouvám, nikdo jiný kromě mě to nedokáže.”

Jenom mluvíš. I když nemůžeš mluvit ve snech, tak se dá použít dopis nebo tak.

„Máš pravdu. Už jsi řekl, že mi nevěříš, ale pokud to nechám být, tak zemřeš.”

...Zemřu? Proč?

„Magický kontinent je příšerné místo. Není tu skoro nic k jídlu a naopak je tu mnoho silných magických tvorů. Ačkoli ovládáš zdejší jazyk, zdejší selský rozum je úplně jiný. Vážně jsi schopen odtud dál pokračovat? Věříš si?”

Co? Magický kontinent? Počkej chvilku, co tím myslíš?

„Zapletl ses do té obrovské plošné manové kalamity a přemístilo tě to.”

Manová kalamita. To světlo?

„Ano, to bylo to světlo.”

Teleportace. Takže to byla teleportace...

Nepostihlo to jenom mě. Jestlipak je Philip v pořádku. Buina by měla být v pořádku, protože je od Roy celkem daleko. Sylphy se určitě musí bát.

...Co se tam stalo?

„Ptáš se mě, to znamená, že jsi ochoten mi věřit? Ještě před chvilkou jsi odmítal mi věřit.”

Máš pravdu. Nechal jsem se snadno oklamat.

„Můžu říct jen to, že všichni se modlí za tvé bezpečí. Modlí se za to, aby ses vrátil, nebo tak něco.”

To je... To by udělal každý.

„Opravdu? Někde v koutku své duše sis myslel, že kdybys z tohohle světa zmizel, tak by se ostatním ulevilo, ne?”

...Kdybych si to nemyslel, byla by to lež. Zmizel jsem ze svého předchozího světa, kde mě nikdo nepotřeboval. Dokonce i teď na to někdy myslím.

„Ale ty na tomto světě nejsi zbytečný člověk. Prosím, bezpečně se vrať.”

Aach. Máš pravdu.

„Ale když se budeš držet mé rady, máš velmi velkou naději, že se vrátíš. I když neříkám, že to je tutovka.”

Počkat. Než mi to řekneš, chci se tě zeptat, co tím sleduješ. Proč jsi mnou tak posedlý?

„Ty vážně moc mluvíš... To proto, že tvůj způsob života je zajímavý. To nestačí?”

Lidi, co jednají jen na základě toho, že je něco zajímavé, jsou rozhodně špatní.

„Takhle to fungovalo v tvém předchozím světě?”

Protože lidi, co jednají jen kvůli zajímavým věcem, rádi manipulují druhými.

„Možná že tuhle stránku v sobě mám.”

A taky co je na mě tak zajímavého?

„Co kdybychom to zajímavé zaměnili za smysluplné. Je vážně vzácnost vidět člověka z cizího světa. Radit ti a nechat tě jednat s různými lidmi. Jak to nakonec dopadne...?”

Aha. Takže něco v tom smyslu jako dát opici nejasný rozkaz a sledovat, jak jej vyplní. Ty máš vážně přehnanou zábavu.

„Haa... Ty. Zapomněl jsi na moji první otázku?”

Co byla první otázka?

„Takže se zeptám znovu. Věříš si? Věříš si, že dokážeš přežít na tomto naprosto neznámém a nebezpečném místě?”

...Ne.

„Tak není lepší vyslechnout si tu mou radu? Ale ještě jednou to zopakuju: je jen na tobě, jestli se rozhodneš tou radou řídit.”

Fajn, chápu, chápu. Rada nebo cokoli jiného, bude stačit, když ji řekneš nahlas, ne? Nakonec jsi toho řekl tolik zdlouhavého a únavného. Prostě mi to řekni a hotovo, stačí?

„...Ano, ano. Rudee, pozorně poslouchej. Až se vzbudíš, spolehni se na toho muže vedle sebe a pomoz mu.”

Mozaikový bůh řekne jenom tohle a zmizí. Zůstala po něm jen ozvěna. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>