Kapitola 21 - Rasa Supardů (část 1)

Část 1

Když se vzbudím, je brzký večer.

Před očima mám oblohu plnou hvězd. Dřevěné větve hoří a praskají. Stíny vrhané plameny tančí ze strany na stranu. Zdá se, že spím vedle ohniště. Samozřejmě si nevzpomínám, že bych rozdělával oheň, a také si nepamatuji, že bych dělal tábor. Moje poslední vzpomínka... Ach.

Obloha najednou změnila barvu a nás obklopilo bílé světlo.

A pak to byl ten sen. Zatraceně. Měl jsem rozčilující sen.

„Haa...!”

V panice shlédnu na své tělo. Není to to pomalé a tlusté tělo, co nebylo schopné nic udělat. Mladý a silný Rudeus se vrátil. Jak jsem si potvrdil tuhle skutečnost, předešlá vzpomínka, co byla jako sen, začala blednout. Vydechl jsem úlevou.

„Pche.”

Tenhle zatracený Bůh lidí (Hitogami) mě vážně neustále nutí se cítit nepříjemně. Ale tohle je vážně super. Zdá se, že jsem na tomto světě stále naživu. Je spoustu věcí, co jsem ještě neudělal... Aspoň mi dovolte zanechat po sobě důkaz svého kouzelnictví (pozn.: mezi japonskými otaku se říká, že pokud zůstanete panici po třicítce, tak jste kouzelníci. Takže Rudeus v podstatě prohlašuje, že nechce zemřít jako panic.).

Pokusil jsem se vstát. Vážně mě bolí záda. Je to proto, že jsem od přistání ležel na zemi? Pod večerní oblohou se rozkládá popraskaná zem. Zdá se, že tu skoro nic neroste. Není tu ani hmyz. Kromě praskání ohně neslyším vůbec nic.

Kde to jsem? Nikdy jsem žádné takové místo neviděl. Asurské království je země lesů a luk. Copak to bílé světlo změnilo krajinu na tohle...?

Aach, ne. Tak to není. To není pravda. Hitogami přece řekl, že mě to teleportovalo. Na Magický kontinent. Takže tohle místo by mělo být někde na Magickém kontinentu. Určitě to musí být kvůli tomu světlu... Och.

Ghyslaine a Eris...! Jakmile vstanu, otočím se a podívám se za sebe. Eris spí a ve spánku mě drží za manžetu u rukávu. Proč je přes ní přehozený kabát? Já jsem na sobě nic takového neměl... No, dámy mají přednost, myslím. Za ní leží magická hůl <Arogantní Vodní Dračí král>.

V každém případě to nevypadá, že by byla zraněná, a mě se znovu uleví. Možná že Ghyslaine jí nějak pomohla. Ačkoli chci Eris vzbudit, mám pocit, že by byla protivná, a tak ji nechám na pokoji. 

Kde je Ghyslaine? Znovu se rozhlédnu po svém okolí a u ohniště sedí člověk, kterého jsem si předtím nevšiml.

„...?!”

V okamžiku si uvědomím, že to není Ghyslaine. Je to muž. Sedí tam, aniž by pohnul jediným svalem, pozoruje mě a zírá na mě. Ale nemám pocit, že by se nás obával. Spíš, hmmm, ach, správně. Jako slečna, co jde k plaché kočce.

Protože jsme děti, obává se, že se ho budeme bát. Takže nedává najevo žádné známky nepřátelství. Jakmile se uvolním, všimnu si jeho vzezření. Smaragdově zelené vlasy. Porcelánově bílá pleť. Kámen podobný rubínu na jeho čele, co vypadá jako oko. Pod paží má trojzubec.

Rasa Supardů.

Tvář má plnou jizev. Má bystré oči, vážný výraz na tváři a vznáší se nad ním oblak nebezpečí.

Vybavím si, co mi říkala Roxy. „Nepřibližuj se k rase Supardů a nemluv s nimi.”

Vteřinu před tím, než se připravím popadnout Eris a zdrhat ze všech sil, jsem si vzpomněl na Hitogamiho slova a zastavil jsem se.

„Spolehni se na muže vedle sebe a pomoz mu.”

Té samozvané Boží radě se nedá věřit. Jakmile mi řekl, co chtěl, hned se před námi zjevil divný chlap, tak jak mu mám věřit? A ještě k tomu je to Supard.

O téhle rase jsem od Roxy slyšel nejrůznější děsivé věci. I když Bůh řekl něco o tom, že se na něj mám spolehnout a pomoci mu, proč bych mu měl věřit? Komu mám věřit? Lidskému bohu, kterého ani neznám, nebo Roxy.

Je samozřejmost, že budu věřit Roxy. Takže bych měl hned teď utéct.

Ne. Právě kvůli tomu, jak se tahle situace vyvrbila, to je [rada]. Kdybych nedostal žádnou informaci, určitě bych utekl. Když o tom popřemýšlím, když se mi podaří úspěšně utéct... Co se stane potom?

Podívám se po okolí. Tohle místo je tmavé a nikdy předtím jsem ho neviděl. Země je plná trhlin a skalisek.

[Teleportován na Magický kontinent.]

Pokud té replice uvěřím, pak toto je Magický kontinent. Když tak o tom přemýšlím, kvůli tomu šoku z Hitogamiho jsem úplně zapomněl, že se mi zdál ten zvláštní sen. Ten sen, kdy jsem letěl kolem celého světa. Hory, moře, lesy, údolí... Místa, kde bychom okamžitě zemřeli.

Pokud má ten sen nějakou spojitost s nynější situací, pak je možné, že jsme byli teleportováni. Zrovna teď si ani nejsem jistý, kde přesně na Magickém kontinentu jsme. Pokud utečeme, bude to znamenat, že na tomto širém kontinentu zůstaneme trčet. Kolem a kolem vůbec nemám na výběr.

Utéct od tohoto muže nebo zvítězit nad ním a výsledkem bude, že já a Eris budeme bloudit po Magickém kontinentu, to je špatné. Nebo mám na to vsadit? Vsadím se, že až vyjde slunce, bude někde poblíž nějaká vesnice?

Přestaň žertovat.

Copak jasně nevím, jak je to těžké, když neznám cestu?

Uklidni se. Zhluboka dýchej. Nebudu věřit Hitogamimu. Ale co tomuhle muži? Pozorně se na něj podívej. Zkoumej jeho tvář. Jak se zrovna teď tváří? To je neklid. Výraz, co v sobě zahrnuje neklid a rezignaci. Přinejmenším to není netvor bez emocí.

Roxy řekla, abych se k nim nepřibližoval. Ale pravdou je, že také řekla, že se se Supardem nikdy nesetkala. Já vím o konceptu [diskriminace], [perzekuce] a [hon na čarodějnice]. Je tu možnost, že Supardi jsou zle chápáni. Roxy neměla v úmyslu mi říct něco nesprávného, ale je tu možnost, že jsou zle chápáni.

Moje intuice říká, že není nebezpečný. Alespoň z něj necítím nějaké pochybné vibrace jako z Hitogamiho. Ačkoli na základě jeho zjevu se před ním bude mít člověk stejně na pozoru.

Tak si s ním promluvím.

Rozhodl jsem se.

„Ahoj.”

„...Aach.”

Když jsem ho pozdravil, dostal jsem z něj reakci. Na co se mám zeptat dál?

„Jsi posel od pána Boha?”

Ten muž si vyslechl otázku a nahnul hlavu na stranu. „Ačkoli z tvé otázky nechápu, co máš v úmyslu, je pravda, že jsi spadl z nebe. Děti z Lidské rasy jsou velmi slabé, takže jsem rozdělal oheň, abych vás zahřál.”

Jméno <Hitogami> nezmínil. Je možné, že ten Bůh k tomuto muži nepromluvil? Pokud uvěřím tomu "protože je to zajímavé", pak se to nezakládá jen na mých činech. Zakládá se to i na tom, že Hitogamimu připadá zajímavé sledovat, jak spolu já a on budeme jednat.

Pokud je to tak, tak se tomu muži dá pravděpodobně věřit. Zkusím s ním trochu víc mluvit. „Zachránil jsi nás. Velmi děkuji.”

„...To jsi slepý?”

„Ha?” Najednou se mě zeptal na divnou otázku. „Ne, na obě oči vidím dobře?”

„Tak ti rodiče nikdy nevyprávěli příběhy o Supardech?”

„Když pominu svoje rodiče, moje Shishou chce, abych byl vůči rase Supardů obezřetný. Něco v tom smyslu jako: nepřibližuj se k nim.”

„Nevadí, že se nedržíš učení své Shishou?” zeptal se mě pomalu, jako by se chtěl o něčem ujistit. „Ty... když mě vidíš, ty se nebojíš?”

Nebojím se. Nemám strach, jen jsem podezíravý. Ale to nemusím říkat nahlas.

„Bylo by velmi neslušné bát se člověka, co mě zachránil.”

„Ty jsi vážně divné dítě.” Zatváří se bezradně.

Divné, hmm.

No, pravděpodobně je normální se Supradům vyhnout. Četl jsem o Laplaceho historii. Po válce byli Supardi pronásledováni. Ačkoli pronásledování ostatních magických ras vyprchalo, Supardi jsou na tom jinak.

Je to skoro, jak američtí vojáci čelili japonským. Všechny rasy mají vůči Supardům své předsudky. Je to, jako kdyby bylo někde napsáno, že pokud na světě existuje absolutní zlo, pak to jsou Supardi.

„...”

Hodí do ohně suché větve. Udělalo to hrozný rámus. Nejsem si jistý, jestli to bylo kvůli tomu hluku, ale Eris zamumlá a zdá se, že se probouzí. Možná že už je vzhůru.

Och, ne, to je zlé. Pokud se Eris vzbudí, tak bude rozhodně vyvádět. Než se všechno promění na chaos, alespoň se představím. „Já jsem Rudeus Greyrat. Mohu se zeptat na tvoje jméno?”

„Ruijerd Supardia.”

Jednotlivé magické rasy mají místo příjmení název rasy. Používání příjmení je v podstatě obvyklé jen mezi lidmi. Jiné rasy to někdy dělají ze zvědavosti. Jen tak na okraj, Roxino příjmení je Migurdia. Bylo to napsáno v tom její slovníku.

„Ruijerde. Myslím, že tahle dívka se brzy probudí. Předem se omlouvám, protože je trochu hlučná. Omlouvám se.”

„V pořádku, zvykl jsem si na to.”

Když přijde na Eris, nebylo by nic divného, kdyby Ruijerda přetáhla po obličeji, jakmile ho uvidí. Aby se nepoprali, je důležité ji včas zastavit.

„Promiň.”

Podívám se na Erisinu tvář a myslím, že jsme pořád ještě v bezpečí. Znovu se podívám po Ruijerdovi. V tom chabém světle vidím, že má na sobě něco, co velmi připomíná kmenové oblečení. Jeho vzhled se podobá americkým Indiánům. Jak vesta, tak kalhoty na sobě mají výšivku.

„Mu...” Mám z toho špatný pocit. Z Ruijerda mám úplně jiný dojem, než z Hitogamiho násilného přístupu, Ruijerd na mě udělal dobrý dojem. „Kde to jsme?”

„Jsme v severovýchodní části Magického kontinentu, oblast Bigoya. Nedaleko města Kishiris.”

„Magický kontinent...” Pokud si to správně vybavuji, město Kishiris je na severovýchodě Magického kontinentu. Totiž, pokud se jeho slovům dá věřit.

„Proč jsme sem spadli?”

„Pokud to nevíte vy sami, jak to mám vědět já.”

„Hmm, to je pravda.”

Jelikož tohle je fantazijní svět, není překvapivé, když se něco stane...

Dokonce se objevila taková osobnost jako Pergiův služebník, tohle možná není jen nějaká náhoda. Tedy, možnost, že to má co dělat s Hitogamim, je celkem vysoká. Ale pokud je tohle jenom náhoda, do které jsme se zapletli, pak máme štěstí, že jsme prostě přežili.

„V každém případě ti děkuji za pomoc.”

„Nemusíš mi děkovat. Tohle stranou, kam míříte?”

„Asurské království na Centrálním kontinentu, město Roa v kraji Fedoa.”

„Asura... to je velmi daleko, hmm.”

„To ano.”

„Ale nemusíš se bát, doprovodím vás domů.”

Severovýchod Magického kontinentu a Asurské království. Ty dvě místa jsou na dvou opačných koncích mapy. Jsou stejně daleko jako Paříž a Las Vegas. Navíc na tomhle světě lodě vyplouvají jen v určitých oblastech. Proto musíme cestovat po souši a musíme projít kolem určitých oblastí.

„Máš nějaké ponětí, co se stalo?”

„Ponětí... Když obloha začala zářit, objevil se před námi člověk jménem Arumanfi a řekl, že přišel, aby ten úkaz zastavil. Jak jsme s ním mluvili, najednou vytrysklo bílé světlo... A v dalším okamžiku jsem se probudil tady.”

„Arumanfi... Dokonce i Pergius začal jednat? V tom případě se muselo něco stát. Je dobře, že to skončilo jen teleportací.”

„To máš naprostou pravdu. Kdyby to byl výbuch nebo něco podobného, tak bychom okamžitě zemřeli.”

Dokonce i když Ruijerd zaslechl jméno Pergius, nezaváhal. Překvapivé. Možná že Ruijerda neovlivní vůbec nic.

„Jen tak mimochodem, slyšel jsi o existenci jménem Hitogami?”

„Hitogami? Ne. To je jméno nějakého člověka?”

„Ach, ne, nevadí, jestli jsi o něm neslyšel.”

Nemyslím si, že lže. Nedokážu přijít na důvod,... proč by skrýval, že ví o Bohu Lidí.

„Nicméně Asurské království, hmm.”

„Je to velmi daleko, že? To nevadí. Můžeš nás doprovodit jen do nějaké vesnice...”

„Ne, supardský válečník nikdy nezmění názor, když už se jednou rozhodl.” Jeho slova jsou tvrdohlavá, ale neochvějná. V tomto bodě, i bez Hitogamiho rady, bych Ruijerdovi věřil. Ale pořád mám svoje podezření.

„Ale je to na druhém konci světa, to víš, ne?”

„Dítě by se nemělo moc trápit.”

Bojácně mi položí ruku na hlavu a bojácně mě pohladí. Uvolní se, když vidí, že jsem ho neodmítl. Tak mě tak napadá: tenhle člověk má asi rád děti?

Ale není to tak, že ta cesta skončí za deset minut. I když řekl, že nás doprovodí, je těžké mu věřit.

„Jsi schopen se dorozumět? Máš peníze? Víš, kam jít?” zeptá se a já se nad jeho slovy zamyslím.

Mluvil jsem k němu v lidské řeči, a přesto je tento muž z Magické rasy schopen mi plynně odpovídat.

„Mluvím řečí Magického boha. Umím magii, takže si dokážu vydělat peníze. Pokud mě zavedeš na místo s lidmi, dokážu si najít cestu.” Snažím se konverzaci navést k odmítnutí. Ačkoli se tomuto muži dá věřit, mám pocit, že věci začnou směřovat směrem, který Hitogami chce, a myslím si, že tomu je lepší se vyhnout.

Ale poté, co Ruijerd nad mými podezřívavými slovy zapřemýšlí, neochvějně odpoví: „Opravdu... Tak mi dovol být váš ochránce. Pokud nechám děti samotné, zraní to hrdost rasy Supardů.”

„Vy jste vážně hrdá rasa.”

„Je to zjizvená hrdost.”

Nad tímhle žertem jsem se zasmál. Ruijerd taky zkroutí koutky úst a zasměje se. Je to jiný úsměv než ten Hitogamiho podezřelý úsměv, je laskavý.

„V každém případě bychom měli jít do vesnice, kde se o mě jednou postarali.”

„Ano.”

I když ve skutečnosti Hitogamimu moc nevěřím, tomuhle muži se možná věřit dá.

Budu mu věřit alespoň do té doby, než dorazíme do vesnice. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>