Kapitola 13 - Vlastní úloha (část 1)

Část 1

Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem v malém a špinavém skladišti.

Slunce dovnitř pronikalo oknem s kovovými mřížemi.

Bolelo mě celé tělo a když jsem se ujistil, že nemám nic zlomeného, začal jsem potichu odříkávat léčivou magii.

Ruce jsem měl svázané za zády, ale tohle pro mě nepředstavovalo žádné problémy.

„Dobře.”

Byl jsem zcela vyléčen, můj oděv není potrhaný.

Velmi dobře. Strategie postupuje hladce.

Plán na přesvědčení slečny byl následovný:

1) Ze všeho nejdřív zajít se slečnou do obchodu s oděvy.

2) Protože slečna je uličnice, bude chtít z obchodu sama vyběhnout.

3) Obvykle je se slečnou Ghyslaine jako její stráž, ale [náhodou] si slečny nevšimne.

4) Ačkoli já ji následuji, tak pro ni jsem jen spratek, co je slabší než ona, a po předchozí hádce mě zbila, takže si mě taky vůbec nevšimne.

5) Budu slečnu následovat jako stín. Postupně budeme směřovat k osamoceným místům ve městě. (Zdá se, že má ráda dobrodruhy.)

6) V téhle chvíli se objeví špatňáci, co zajistila Greyratova rodina.

7) Snadno mě a slečnu oddělají. Pak nás unesou a odvedou do sousedního města a někam nás zamknou.

8) Já použiju magii a uteču.

9) Zjistím, že jsme v jiném městě.

10) Použiju peníze, co jsem si schoval v oblečení, a najmu vůz na cestu zpět.

11) Až dorazíme domů, tak budu slečnu vyučovat.

Až do teď to šlo hladce, jsme u bodu sedm.

Jako další přijde moje magie, znalosti, moudrost a odvaha, abychom odtud ve velkém stylu utekli. Aby to pořád bylo reálné, tak stejně musím improvizovat. Nevím, jestli se mi to povede a jsem z toho trochu nervózní...

„.... Hm?”

Ale tohle místo je trochu jiné, než jak bylo domluveno.

Celé skladiště je pokryté prachem, v rohu je rozbitá židle a děravé brnění.

Copak neřekli, že to místo nebude moc rozpadlé...?

No, i když je to celé divadlo, tak se musí použít skutečné věci. Prostě to tak berme.

„Urgh.... hm...?”

Po chvilce se probere i slečna.

Otevře oči. Uvědomí si, že je na neznámém místě, a snaží se se zvednout, ale také si uvědomí, že má ruce svázané za zády, a nakonec spadne na zem jako housenka.

„Co to je?!”

Slečna zjistí, že se nemůže hýbat, a začne hlučet.

„Přestaňte si ze mě utahovat! To nevíte, kdo já jsem?! Pusťte mě!”

To je ale řev. Jednou jsem o tom ve vile přemýšlel, ale ona se nikdy nesnažila svůj hlas kontrolovat. Může to být tak, že to dělá, aby celý dům – tu neuvěřitelně obrovskou vilu – obsáhla jediným výkřikem?

Ne. Pravděpodobně o tom nikdy nepřemýšlela. Její dědeček, vládnoucí pán z Fedoy, je ten typ, co svůj hlas používá k donucování ostatních. Dědeček využívá hlasu, aby zastrašoval jak služebnictvo, tak Philipa a slečna u toho musela být mnohokrát.

Děti rádi napodobují, zvláště ty špatné věci.

„Děláš randál, zatracenej spratku!”

Zatímco slečna křičela jako na lesy, dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vstoupil muž. Má příšerné oblečení. Celý smrdí, na tváři má strniště a hlavu jako koleno. Kdyby mi dal navštívenku s nápisem lupič, tak by to bylo celkem přesvědčivé.

Jeho hraní je vcelku dobré. Teď se nemusím bát, že mě moje hraní prozradí.

„Smrdíš. Nepřibližuj se ke mně. Strašně smrdíš! To nevíš, kdo já jsem? Ghyslaine okamžitě přijde a rozsekne tě vejpůl!”

Bum.

Ten muž slečnu kopl a znělo to, že to velmi bolelo.

Vyloudila ze sebe zvuk, jaký dáma nikdy nevydá. Celé její tělo odletělo a nakonec se zarazilo o zeď.

„Zatraceně! Na co se snažíš být tak povýšená?! Já vím, že vy dva jste vnoučata lenního pána!” Ten chlap bez milosti dupl na nehybnou slečnu s rukama svázanýma za zády.

Hej. Není tohle trochu moc?

„Au.... to bolí.... Přestaň..... Ach...... Přestaň..... Au.... Přestaň.....”

„Pche.”

Ten chlap do slečny nějakou dobu kopal a nakonec jí plivl do tváře. Pak se otočil a zíral na mě. Jak jsem od něj hned odvrátil pohled, jednou mě kopl do tváře a já jsem odletěl.

„..... Au!”

To vážně bolelo. I když je to divadlo, mohl bys mě mlátit trochu jemněji? Ačkoli jsem to řekl, dokážu použít léčivou magii a zranění si vyléčit.

„Pche! Děláš, jako že máš radost....!”

Ten chlap vykráčel ze skladiště. Tu repliku jsem zaslechl, jak vycházel.

„Lepší?”

„Jo.”

„Nezabil jsi ji, že ne? Pokud ji moc zraníš, tak i její cena klesne.”

Cože? Tenhle dialog je vážně divný.

Pokud je to jen skvělé hraní........... tak je to v pořádku, ale nemám z toho dobrý pocit. Mohlo by to být, no víte, to?

„Co? No, nic moc na tom není. Aspoň když ten kluk zůstane naživu.”

To vůbec není dobré.

„....”

Když už jsem je nedokázal zaslechnout, napočítal jsem celých 300 sekund a ohnivou magií přepálil provazy a posunul se ke slečně.

Ještě pořád jí z nosu tekla krev. Měla zastřený pohled a pořád si něco mumlala. Když jsem bedlivě naslouchal, bylo to něco o tom, že se to naprosto nedá odpustit, že si bude stěžovat dědečkovi a potom pár nebezpečných slov, co se nehodí, aby je někdo slyšel.

V každém případě jí zkontroluji zranění a ohmatám je.

„Ahhhh!”

Slečna se mi podívala do očí a škubla sebou, jako by jí to bolelo. Dal jsem si prst před ústa a naznačil jí, aby byla potichu. Z jejích pohybů jsem určil, kde přesně je zraněná. Má zlomené dvě kosti.

„Ach milosrdná matko Bohů, prosím, vyleč zranění této, a zařiď, aby povstala se zdravým tělem,” potichu jsem odříkal mírně pokročilou magii a slečnu vyléčil.

Léčivá magie není účinější, když se do ní nalije více many. Nevím, jestli ji to úplně vyléčí. Doufám, že ty kosti nemá vzpříčené...

„Ech? Echhhh? Nebolí to....”

Slečna překvapeně shlédne na své tělo.

Přitáhnu se k ní blíž a pošeptám jí do ucha: „Pšt. Nemluv tak nahlas. Máš zlomené kosti a já jsem zrovna použil léčivou magii. Slečno, zdá se, že nás unesli špatní lidé. Jsou to zapřísáhlí nepřátelé vládnoucího pána. Jako další bychom měli...”

Slečna vůbec neposlouchá.

„Ghyslaine! Ghyslaine, zachraň mě! Zabijí nás! Rychle mě zachraň!”

Rychle jsem schoval provazy pod košilí a utíkal do rohu. Záda jsem přitiskl ke zdi a ruce jsem si schoval za záda, předstírám, že jsem pořád svázaný.

Kvůli usilovnému jekotu ten muž rozrazil dveře.

„Ztichni!”

A kopal do slečny ještě déle než předtím.

Ohledně její schopnosti se učit vážně nemám slov.

„Zatraceně! Pokud ještě zavřískáš, tak tě zabiju!”

Dokonce i mě dvakrát kopl.

Já jsem vůbec nic neudělal. Prosím, nekopej mě. Vážně mám pocit, že se rozbrečím...

O tomhle přemýšlím, zatímco jdu ke slečně.

„Urgh....... Uuuuuuu.........”

Tohle je příliš.

Nejsem si jistý, co se jí stalo s kostmi, ale podle toho množství vyzvracené krve se zdá, že jí natrhli vnitřní orgány. Všechny kosti v nohách a rukách má zlomené.

Já toho o medicíně vážně moc nevím, ale pokud jí nechám v tomhle stavu, pravděpodobně zemře, ne?

„Ať se moc Boha promění na hojnou úrodu a učiň, aby ten, jenž ztratil sílu vstát, znovu vstal, 'LÉČENÍ'!”

V každém případě použiju základní magii, abych jí trochu ulevil.

Slečna už nezvrací krev. Teď už pravděpodobně nezemře... Asi.

„Uuu.... P-pořád to bolí, vyleč mě.... Ach.”

„To neudělám. Když tě vyléčím, tak tě znova zkopou, ne? Použij vlastní magii.”

„J-jak mám vědět, jak se... to... používá?”

„Kdyby ses to dřív naučila, tak bys teď věděla, jak to použít,” řeknu tohle a přesunu se ke dveřím. Pak přitisknu ucho ke dveřím ve snaze si poslechnout, co říkají. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to zdá divné. Zmlátit slečnu, až je napůl mrtvá, je příliš.

„Takže je prodáme tomu chlápkovi od minule?”

„Ne, je lepší chtít výkupné.”

„A nechytí nás?”

„Na tom nezáleží. Půjdeme do jiné země.”

Soudě podle jejich slov mají vážně v plánu nás prodat.

Chtěli jsme, aby někdo známý předstíral únos, a máme to naostro. Takový vývoj situace? Kde se to pokazilo? Copak napadli lidi, co nás měli původně unést? Nebo po nás šli od samého začátku? Nebo měl Philip vážně v úmyslu prodat vlastní dceru?

Ta poslední možnost ve skutečnosti není možná.

…........Aťsi. O tom teď nebudu přemýšlet. Můj úkol se nemění. Jenom mi chybí ta [bezpečnost].

„Výkupné bude větší než peníze z prodeje, ne?”

„Radši bychom se měli rozhodnout do večera.”

„Správně, na výsledku nesejde.”

Zdá se, že diskutují, jestli nás mají prodat nebo chtít po pánovi výkupné. Vypadá to, že odtud dneska večer odejdou. V tom případě bych měl začít něco dělat, dokud je světlo.

„Dobře.”

Ale co mám vlastně dělat?

Vyrazit dveře a podrobit si únosce? Poté, co je zkopu do kuličky, slečna mě bude respektovat...

Ale nemám pocit, že to vyjde...

Myslím, že bude mít pocit, že by taky vyhrála, kdyby nebyla svázaná. A nakonec bude mít za to, že násilí je jediné řešení. To nepůjde.

Musím ji naučit, že v používání násilí není žádná výhoda, jinak mě v budoucnu zase zmlátí. Musím ji přimět se cítit bezmocně.

…... Ach. Je možné, že bych ty únosce stejně nepřepral.

Pokud jsou ti únosci silní jako Paul, tak si jsem celkem dost jistý, že bych prohrál. V tom případě by mě zabili. Bez pochyb.

Dobře. Za každou cenu, bez setkání s únosci odtud utečeme.

Ohlédl jsem se za sebe, abych zkontroloval slečnu. Nahněvaně na mě zírá.

Hm.

V každém případě svůj úkol splním.

Nejdřív použiju zemní magii, abych zacpal mezery mezi dveřmi. Pak použiju ohnivou magii, abych to pomalu roztavil, aby se ty dveře nedaly otevřít. Z těhle dveří se stanou neotevíratelné dveře, ale pokud do toho někdo hodně kopne, tak to nevydrží. Tohle je jenom bezpečnostní opatření.

Poté se přesunu k oknu. Ačkoli jsem přemýšlel, že se zaměřím na jednu železnou tyč a roztavím ji ohnivou magií, myslím, že to bude příliš horké a vzdal jsem to. Po několika jiných pokusech jsem použil vodní magii a změnil jsem hlínu kolem okna na bláto a úspěšně vyndal celé mřížoví. Díra je dost velká, aby se jím dítě protáhlo ven.

Takhle máme zajištěnou únikovou cestu.

„Slečno, zdá se, že nás unesli zapřísáhlí nepřátelé lenního pána. Diskutují, že počkají do večera, až přijdou jejich kumpáni, a pak nás chtějí mučit, dokud nezemřeme.”

„To l-lžeš... ne?”

Samozřejmě že lžu. Ale její tvář okamžitě zezelená.

„Já ještě nechci umřít, takže uteču... Sbohem.”

Vyskočil jsem na místo, kde dřív bylo to mřížoví. V tom okamžiku se od dveří ozval nějaký zvuk.

„Hej, proč se ty dveře neotvírají?! Co to kruci?!”

Z druhé strany se ozývá divoké bušení. Slečna otočila hlavu, zoufale a se strachem se podívá na dveře, pak zase na mě a několikrát to takhle opakuje.

„Ach... N-nenechávej mě tu... Pomoz mi...”

Ale. To ses tak rychle uklidnila. To je překvapení. Dokonce i slečna se v takové situaci vyděsí.

Okamžitě k ní přijdu a pošeptám jí do ucha: „...Než se dostaneme domů, tak mě musíš na slovo poslouchat. Slíbíš mi to?”

„Poslouchat. Budu poslouchat... H-honem, jdou... oni už jdou dovnitř...!” Slečna energicky přikyvuje. Ve tváři má vepsaný strach a obavy. Je úplně jiná, než když mě mlátila. Je velmi důležité, aby zažila, že ji někdo zmlátí a ona je bezmocná.

„Pokud ten slib porušíš, tak tě tady nechám,” řekl jsem co nejchladněji, zatímco jsem dveře zasypal za pomoci zemní magie. Pak jsem ohnivou magií přepálil provazy a vyléčil slečnu pokročilou léčivou magií. Nakonec jsem se vytáhl do okna a pomohl slečně nahoru. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující