Kapitola 7 - Kamarád (část 3)

Část 3

Takže.

Cíl této vycházky je spolehnout se na vlastní nohy a zapamatovat si okolí. Když si ho zapamatuji, tak se neztratím, i kdyby mě najednou vyhnali z domu.

Zároveň jsem chtěl prozkoumat rostliny. Náhodou mám s sebou botanickou encyklopedii a můžu tedy zjistit, co je jedlé a co ne, a také rozpoznat, co je léčivá bylinka a co jedovatá... Je dobré je rozlišovat. Takhle i kdyby mě vyhnali z domu, tak nebudu hladovět.

Roxy mi jen zhruba načrtla rostliny z vesnice, pšenici, zeleninu a surovinu pro výrobu parfémů. Surovinou pro výrobu parfémů jsou květy z rostliny jménem Bardius, která připomíná levanduli. Má světle fialkovou barvu a je jedlá.

S důrazem na výrazné rostliny porovnávám květiny, co vidím, s knihou.

Ale vesnice není moc velká, takže tu není moc druhů. Po několika dnech jsem začal chodit v širším okruhu a začal mířit směrem k lesu. V lese je spousta druhů rostlin.

„Podle toho, co se povídá, je v lese větší nebezpečí, protože mana tam má tendenci se snadno kupit.”

V oblastech, kde se mana snadno kupí, je větší šance vzniku magických tvorů. To kvůli tomu, že kvůli maně tvor prodělá náhlou změnu. Ačkoli nevím, proč se mana v lese snadno kupí. Ale v téhle oblasti je jen velmi málo magických tvorů, protože je vesničané pravidelně loví, takže jsme ve větším bezpečí.

Lov magických tvorů je přesně to, co název napovídá. Každý měsíc se rytíři, lovci a dobrovolné hlídky vydají v plné polní do lesa a pročistí jej. Ale říká se, že je možné, že hluboko v lese žije nějaký strašlivý magický tvor.

I když ovládám magii a mám nějaký bojový potenciál, tak jsem pořád jenom NEET, co nikdy předtím nebojoval. Nesmím být arogantní. V boji nemám žádné zkušenosti. Bylo by strašné, kdybych kvůli vlastní samolibosti udělal chybu. Takhle jsem viděl umřít spoustu lidí.......... v manze.

Také nejsem žádný horkokrevný člověk. Mám pocit, že je lepší, když se bojům vyhnu. Pokud zahlédnu nějakého tvora, tak poběžím za Paulem a nahlásím mu to. Přesně tohle udělám.

Jak jsem o tom přemýšlel, tak jsem vylezl na malý kopeček. Vysoko nad vším okolo tam stojí obrovský osamocený strom. Je to největší strom široko daleko. Mám v plánu zjistit, jaké druhy stromů jsou v okolí největší.

A v tom okamžiku.

„Démoni by tu neměli zůstávat!” Vítr ke mně zanesl ten hlas.

To mi připomíná jednu nenáviděnou vzpomínku. Zrovna tu, co způsobila, že se ze mě stal nevyléčitelný NEET. Taky mi to připomnělo tu noční můru, kdy mi říkali 'Pan Předkožka'. A tenhle hlas mi velmi připomínal ten, co mi tak říkal. Hlasy, které jasně patřily tyranům.

„Ztrať se!!”

„Tohle sežer!”

„Zásah!”

Podíval jsem se přes okraj a viděl pole, které se kvůli nedávným dešťům proměnilo na dočasnou mokřinu. Na poli jsem spatřil tři zablácené děti, jak hází blátem po malém chlapci.

„Deset bodů, když trefíte hlavu!”

„Dobře!”

„Jdu na to! Jdu na to!”

Jů. Tohle mě vážně štve. Tyrani na radaru. Tihle rváči mají pocit, že je v pořádku, když budou trápit lidi s nižším postavením ve společnosti. Kupovat si vzduchovky a střílet po nich. V návodu je jasně napsáno, že se nemá střílet po lidech. Dokonce se k nim ani nechovají jako k lidem.

Nemůžete se k nim chovat jako k lidem.

A když tak vezmu v úvahu toho malého kluka, tak by bylo všechno v pohodě, kdyby prostě rychle utekl, ale nechápu, co mu na tom trvá tak dlouho. Podíval jsem se na něj znovu a pořádně a konečně si uvědomil, že před sebou nese něco jako košík, a vlastním tělem ho chrání před blátem. A proto se nemůže vyhnout útoku těch rváčů.

„Něco nese!!”

„Poklad démonů!!”

„Určitě to někde ukradl!!”

„Sto bodů, když se do toho trefíte!!”

„Ukradnem ten poklad!!”

Vyběhl jsem k těm rváčům a za běhu pomocí magie vytvořil kouli bláta. V okamžiku, kdy jsem se dostal na dostřel, jsem ji plnou silou hodil.

„Ech!”

„Co se děje?!”

Trefil jsem se do tváře kluka, co vypadá jako jejich kápo.

„Au, mám to v očích.”

„Co to děláš?!”

„Pokud se tě to netýká, tak se ztrať!”

„To se snažíš se zastávat rasy démonů?!”

V okamžiku jsem se jejich terčem stal já. Tohle je stejné na jakémkoli světě.

„Nejsem zastánce rasy démonů. Jsem zastánce slabých,” řekl jsem hrdě, ale ti mladí kluci mají pocit, že stojí na straně spravedlnosti.

„Co si tady kruci hraješ na hrdinu!!”

„Ty jsi to děcko od toho rytíře, co!!”

„Šlechtický mladý pán, co!!”

Ale ale, tohle je zlé. Odhalili mou totožnost.

„Vážně si myslíš, že rytířův synek tohle může dělat!!”

„Řeknu ostatním, že rytíři se stali zastánci rasy démonů!!”

„Hned zavolej bráchu!!”

„Brácho! Je tu nějakej mimoň!!”

Ty děcka použili 'Svolání Spojenců'.

Ale nemá to vůbec žádný účinek. Ale třesou se mi nohy! Kruci, i když na opačné straně stojí tři lidi, tak je příliš trapné, že se mi roztřásly nohy jen kvůli dětskému křiku. Tohle je výsledek toho, že mě dotýrali až do NEETa....

„T-ticho! Vy jste tady ti špatní, když si ve třech dovolujete na jediného kluka!”

Všem se na tváři objevilo: 'cože~?'. T-taková otrava.

„To ty jsi tady ta otrava, proč tady tak vyřváváš, hlupáku!!”

Protože jsem se naštval, tak jsem po nich hodil kouli. Minul jsem.

„Hlupáku!!”

„Odkud ten kluk vzal bláto!!”

„Co na tom záleží, prostě mu to oplaťte!!”

Dostal jsem trojitou odplatu. Využil jsem toho, co mě Paul naučil, a použil magii, abych se jim všem elegantně vyhnul.

„N-nemůžu se do něj trefit!!”

„Proč uhýbáš!!”

Hahaha, to není nic divného, že mě nemůžete trefit! Nějakou chvíli po mě házeli bláto, ale když si uvědomili, že mě nedokážou trefit, přestali, jako by je to přestalo bavit.

„Aa~aach! Tohle je ale nuda!”

„Pojďme!!”

„Řeknu ostatním, že rytířovic děcko se stalo spojencem rasy démonů!!”

Neprohráli jsme. Jen nás to přestalo bavit. S touhle výmluvou ti tři spratci odešli na druhou stranu pšeničného pole. 

Úspěch! Poprvé ve svém životě jsem vyhrál proti rváčům! N-no, není na co být hrdý. No, když tak o tom přemýšlím, tak mi bojování pořád moc nejde. Je super, že se to nezvrhlo na rvačku.

„Hej, jsi v pořádku? Máš všechno?” Pro všechny případy jsem se otočil na malého kluka, na kterého házeli bláto....

„Jůůů....”

Je to bishounen, který nutí lidi si myslet, že do tohohle světa ani nepatří. Na dítě trochu příliš dlouhé vlasy, nos jako u nějaké sochy, malé roztomilé rtíky, špičatá brada. Jeho kůže bílá jako porcelán ---- spolu s tím výrazem jako vystrašený králík mu dodává nepopsatelně estetickou krásu.

Zatraceně. Kdyby byl Paul pohlednější, tak možná i já....

Ne, Paul nevypadá špatně. Zenith je také velmi krásná. S touhle mojí tváří není problém. V porovnání s mou dřívější podobou plnou tukových buněk s ní rozhodně není žádný problém.

Rozhodně, jo.

„Ehm.... ehm... jsem v p-pořádku....” Malý kluk se zatváří zranitelně. Vypadá skoro jako nějaké malé zvířátko, které v lidech vyvolává pocit, že jej musí chránit.

Tohle by byla okamžitá závislost pro kteroukoli shotaconovou slečnu.

Ale zrovna teď je všude od bláta. Bláto má všude na oblečení. Polovinu tváře má zamazanou blátem a dokonce i jeho vlasy mají barvu bláta. Je zázrak, že se mu podařilo zachránit ten košík. Není jiná možnost.

„Postav ty věci tady a na chvíli si klekni u té stružky.”

„Ech....? Ech.....?” Je z toho celý bez sebe, ale nechápu, proč mě potom poslechl. Jako kdyby nedokázal ten rozkaz neuposlechnout. No, kdyby dokázal jít proti rozkazům, tak by jim to už dávno oplatil.

Kluk si klekne na všechny čtyři, tváří ke strouze. Kdyby to viděla nějaká shotaconová slečna, tak by určitě udělala něco nezákonného.

„Zavři oči.”

Ohnivou magií jsem upravil teplotu vody. Vytvořil jsem vodu teploty zhruba 40°C. A přelil ji přes chlapce.

„Jéééé!!”

Popadl jsem panikařícího chlapce za krk a vymyl jsem mu z vlasů všechno bláto. Ačkoli se na začátku vzpíral, tak jakmile si zvykl na teplotu, tak se uklidnil. Jeho šaty... no, bude lepší, když si je vypere doma.

„Dobře, tohle by mělo stačit.”

Jakmile jsem smyl všechno bláto, tak jsem použil ohnivou magii a vytvořil horký vzduch jako fén a kapesníkem mu opatrně otřel tvář. Kromě dlouhých uší jako měli elfové se přede mnou zjevily i smaragdově zelené vlasy. Jakmile jsem tu barvu spatřil, tak jsem si vzpomněl na to, co mi říkala Roxy.

„Za žádnou cenu se nepřibližuj k rase se smaragdovými vlasy.”

Ehm?

Ne, bylo to trochu jinak.

Vzpomněl jsem si, že to bylo: „Nepřibližuj se k lidem se smaragdovými vlasy a rubínovým kamenem na čele.”

Jo, tak to bylo. Rasa, co má na čele rubín.

Klučina měl svoje vysoké čelo naprosto bílé.

OK, je to v pořádku. Není z té nebezpečné rasy Supardů.

„D...díky....”

Když mi poděkoval, tak jsem se probral. Hej, hej, z toho jsem trochu nadskočil. Abych trochu zmírnil své rozpaky, tak jsem mu nafoukaně poradil: „Hej ty. Když se nebudeš bránit, tak tě budou pořád otravovat.”

„Ale já nedokážu vyhrát....”

„Nejdůležitější věcí je mít vůli se bránit.”

„Ale oni jsou vždycky větší než já... já se bojím, že to bude bolet....”

Aha. Pokud bude vzdorovat, tak zavolají další děcka, aby ho přinutili se vzdát? Tohle je rozhodně stejné v každém světě. Díky Roxyně úsilí dospělí démonickou rasu přijali, ale děti jsou jiné. Někdy jsou neuvěřitelně kruté. Pokud je člověk jen nepatrně odlišný, tak jej odmítnou.

„Určitě to pro tebe bylo těžké. Týrali tě, protože barva tvých vlasů připomíná Supardy.”

„T-tobě to nevadí.....?”

„To proto, že moje učitelka taky pochází z rasy démonů. Z jaké rasy jsi ty?”

Roxy řekla, že Migurdi se Supardům dost podobají. Možná je taky něco takového. Zeptal jsem se ho s tímhle motivem, ale chlapec zavrtí hlavou.

„.......Já nevím.”

Hmmm, ty nevíš? Možná je to proto, že je ještě malý?

„Z jaké rasy je tvůj otec?”

„..... Je napůl člověk a napůl elf.”

„A co matka?”

„Člověk, ale má trochu ze zvířecí rasy.”

Půlelf a ¼ ze zvířecí rasy? Proto má takovou barvu vlasů....? Když to promýšlím, tak se chlapcovy oči zaplní slzami.

„......Takže i když můj táta říká,...... že nepocházím z rasy démonů,..... ale moje vlasy....... mají jinou barvu než ty máminy a tátovy.....”

Pohladil jsem ho po hlavě, abych ho utišil. Ale je to taky velký problém, když mají jinou barvu vlasů. Je tu možnost, že jeho matka se dopustila cizoložství s jiným mužem.

„Jediný rozdíl je v barvě vlasů?”

„.....Moje uši jsou trochu delší než tátovy.......”

„Aha.....”

Zelenovlasá, dlouhouchá magická rasa.... je možná, že je všude.

Hmmm, ačkoli se nechci moc vyptávat na domácí poměry někoho cizího, tak jsem taky šikanované dítě, takže bude nejlepší, když mu pomůžu. Bylo by příšerně smutné, kdyby ho šikanovali jen kvůli jeho barvě vlasů.

To, že šikanovali mě, je částečně moje vina. Ale tenhle klučina je jiný případ. Reinkarnace a pak schopnost spoléhat se jen sám na sebe jde z obliga. Bombardovali ho blátem jen proto, že má od narození trochu nazelenalé vlasy.

Huuuu..... jen když o tom přemýšlím, tak jsem tak vyděšený, že bych se z toho počůral.

„Tvůj táta je na tebe hodný?”

„....... Ano. Sice je hrozivý, když se zlobí, ale dokud ho poslouchám, tak se nezlobí.”

„Aha. A co mamka?”

„Je velmi laskavá.”

Och. Podle toho, jak o svých rodičích mluví, tak ho mají velmi rádi. Ne, u takových věcí si člověk nemůže být jistý.

„Dobře, pojďme.”

„..... Pojďme? Pojďme kam?”

„Doprovodím tě.”

Když ho doprovodím, tak se poznám s jeho rodiči. To je super logické.

„...........P-proč mě chceš doprovázet?”

„No, víš, ti kluci se možná vrátí. Dovol mi tě doprovodit. Vracíš se domů? Nebo máš někam donést ten košík?”

„Nesu tátovi.... jídlo.....”

Jeho otec je půlelf?

Když přijde na elfy z románů, tak jsou dlouhověcí, samotářští a vůči jiným rasám arogantní. Jsou dobře znalí lukostřelby a magie, obzvláště té vodní a větrné. A s dlouhými uši. Podle Roxy ten popis v podstatě sedí, ale není to uzavřená rasa.

Jak se dalo čekat, jsou elfové pohlední? Ne, pohlední elfové jsou jen japonská představa. V západních hrách vypadají křehce a nevypadají zase až tak pěkně. Máme menší kulturní rozdíly. Ale od pohledu na tohoto chlapce je jasné, že jeho rodiče musí být neobyčejnou kombinací krásy.

„Můžu se zeptat.... proč mě chráníš?” zadrhl se klučina. Jak se zdá, jeho chování ještě zvyšuje touhu ho ochraňovat.

„Protože můj táta říká, že je nezbytné být zastáncem slabých.”

„Ale.... ostatní se ti budou vyhýbat.”

To je pravda. 

Pokud pomůžu šikanovanému člověku, tak mě budou taky šikanovat. --- To je běžné.

„Tak co kdyby sis se mnou hrál ty? Ode dneška jsme kamarádi.”

„Ech?!”

A tak založíme tým, jo.

K řetězové šikaně obvykle dochází, když zachráněná strana zradí svého zachránce. Zachráněný člověk by měl přijmout zodpovědnost a být vděčný svému zachránci. Ačkoli okolnosti tohoto chlapce jsou trochu jiné, pro jeho šikanu je mnohem hlouběji zakořeněný důvod. Pochybuji, že mě zradí a přidá se k těm tyranům.

„Ach, potřebuješ pomoc doma?”

„N-ne.”

Taky musím naslouchat jeho názoru, ale on jenom se zranitelným výrazem zakroutí hlavou. Jeho výraz je prostě úžasný. Rozhodně by dostal všechny slečny se shotaconovými tendencemi.

No, tenhle nápad je vlastně dost dobrý.

S jeho tvářičkou bude mezi děvčaty rozhodně populární. Takže když budu s ním, tak všechna děvčata, co budou přebývat, si všimnou mě. Ačkoli můj vzhled není nic moc, tak pokud budeme stát vedle sebe, tak budeme na stejné úrovni.

Všechny holky, co nemají takové sebevědomí, se zaměří na mě. Takové mám radši než holky s přílišnou sebedůvěrou. To by mělo fungovat. Děvčata se spokojí s ošklivějším z nás dvou, aby zdůraznila svou krásu. Já jsem pravý opak.

„Jak se jmenuješ?”

„Syl...ph-----” zašeptá tiše, ale druhou polovinu jsem vážně neslyšel. Tak Sylph?

„To je pěkné jméno. Úplně jako duch větru.”

Jak jsem to řekl, Sylph přikývne a zčervená. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující