Kapitola 6 - Důvody k úctě (část 3)

Část 3

Tohle je poprvé, co jsem mimo dům od té doby, co jsem přišel na tento svět.

Roxy pomalu projíždí vesnicí kupředu. Čas od času se po nás vesničané otevřeně podívají.

To snad ne. Trne mi tělo. Pořád se bojím, když se na mě někdo dívá.

Zvláště když to jsou otevřené a výsměšné pohledy.

Určitě se na nás nebudou osočovat výsměšnými frázemi.

Pravděpodobně nebudou. Nepoznávají mě.

Na tomto světě mě znají jen lidé v tom malém domě.

Proč se na mě koukáte? Přestaňte se dívat, zpět do práce...

….........Ne.

Nekoukají se na mě. Koukají se na Roxy. Ach, správně.

Už si vybudovala své postavení ve vesnici.

Ačkoli diskriminace proti démonickým rasám je v této zemi velká.

A v této vesnické oblasti je ten kontrast ještě jasnější.

Během krátké doby dvou let se Roxy stala osobou, jíž je každý ochoten pozdravit. Když tak o tom přemýšlím, Roxy vypadá tak spolehlivě. Ví, kam jít, a dokonce i lidé ji znají. Pokud si někdo dovolí nějaký nevítaný komentář, tak mě bude určitě bránit.

Haaa, nemůžu uvěřit, že tahle malá holka, co jukala na dění v ložnici pána domu, se mi zdá tak spolehlivá.

A tak se napětí v mém těle vytrácelo.

„Kalajav má celkem dobrou náladu. Má radost, že na něm Rudeus jede.”

Ten kůň se jmenuje Kalajav. Já samozřejmě nedokážu rozeznat náladu koně.

„Vážně?” odpověděl jsem lhostejně, jak jsem se opřel vzad, temenem hlavy jsem narazil na Roxynu plochou hruď.

Takové pohodlí.

Čeho se vlastně bojím. Tohle je tak poklidná vesnice. Kdo mě tu bude šikanovat?

„Pořád jsi vyděšený?” zeptala se a já zavrtěl hlavou.

Už se nebojím pohledů cizích lidí. „Ne, už jsem v pořádku.”

„Vidíš, přesně jak jsem řekla.”

Moje srdce se může nadechnout. Konečně jsem spatřil okolí. Pole a domy jako hvězdy na obloze, roztažené do dálky. Ta atmosféra vesnice.

V tomhle obrovském okruhu vidím celkem dost lidí. Kdyby se to všechno nahrnulo víc k sobě, tak by to mohlo být malé městečko.

Kdyby tu byly větrné mlýny, tak by člověk hned pomyslel na Švýcarsko.

Ach, jsou tu vodní mlýny.

Jakmile jsem se uvolnil, uvědomil jsem si, že už je nějakou dobu ticho. Takového ticho jsem v přítomnosti Roxy ještě nezažil. Nikdy jsem se nepokoušel dostat se k ní takhle blízko. I když se to dá vydržet, tak je to trapné. A tak jsem se rozhodl začít konverzaci.

„Sensei, co roste na tomhle poli?”

„Povětšinou to je asurská pšenice, surovina na chleba. Taky tu je malé množství bylinek a rostlina Bardius. Z rostlin Bardius se v hlavním městě vyrábí koření. Zbytek jsou suroviny k obživě.”

„Ach, to je zelená chilli paprička. Tu, co nedokážeš sníst.”

„Ne že bych to nedokázala. Jen na to nejsem zvyklá.”

Ptám se otázku za otázkou.

Roxy řekla, že dneska je závěrečný test.

Jinými slovy její práce domácí učitelky brzy skončí.

Roxy je netrpělivá. Jelikož dneska je poslední den, tak je možné, že už zítra z našeho domu odejde. Dneska je poslední den. Pojďme si trochu popovídat.

Ale nedokážu přijít na nic zajímavého, o čem bychom si mohli povídat. Dokážu se jen pořád ptát na věci o vesnici.

Podle Roxyna popisu se tahle vesnice jmenuje Buina a je součástí fedojského regionu v severním asurském království. Je tu zhruba 30 rodin, vesměs rolníci.

Můj otec Paul je pověřený rytíř této vesnice. Jeho povinností je dohlížet na situaci rolníků, vyjednávat ve sporech vesnice a chránit vesnici před magickými tvory. To je jeho práce. Jinými slovy je to uznaný ochránce království.

Ale i když je to takhle, mládež z vesnice se střídá v dohlížení na bezpečí.

Takže když Paul ráno dokončí svou obchůzku, odpoledne je doma.

V podstatě je to poklidná vesnice, takže tu není moc co na práci.

Jak jsme o tomhle dopovídali, pole kolem nás začala řídnout.

Už jsem se neměl na co ptát, a tak ticho narůstalo.

Uběhla zhruba další hodina.

Kolem nás už nejsou žádná pole. Dorazili jsme na naprosto nedotčenou lučinu. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující