Část
1
Od
té doby, co jsem přišel na tento svět, jsem ještě neopustil
hranice domu. Jsem
si vědom skutečnosti, že jsem nikdy neodešel. Vážně
se toho obávám.
Pokud
vyjdu ze dvora a spatřím scenérii venku, tak moje minulé
vzpomínky rychle oživnou. Vzpomínky na ten den. Bolest na boku.
Pronikavý chlad deště. Lítost. Zoufalství. Bolest, jak mě
přejel náklaďák.
Všechny
ty vzpomínky se mi vrátí, jako kdyby se to stalo včera.
Dokážu
se dívat z okna ven nebo se po svých dostat na dvůr. Ale
nejsem schopen udělat další krok. Protože
vím. Že
ta poklidná scenérie polí se může v okamžiku proměnit na
peklo. To zdánlivě poklidné prostředí není schopno mě
přijmout.
Ve
svém minulém životě jsem často fantazíroval, když jsem nemohl
spát.
Co
kdyby Japonsko šlo najednou do války. Co kdyby se najednou objevila
bishoujo a byla mojí sousedkou. Kdyby se stalo něco takového, tak
bych určitě byl schopen dřít.
Sám
sebe jsem klamal, abych utekl od skutečnosti.
Nesčetněkrát
jsem o tom snil.
Ve
svém snu nejsem superman a pořád jsem na stejné úrovni jako
ostatní průměrní lidé. A jako průměrný člověk jsem byl
schopen dělat, co mi má vlastní omezení umožnila. Dokázal jsem
žít sám za sebe.
Ale
z tohohle snu se hodlám probudit.
V
tom okamžiku, kdy jsem se utápěl v zoufalství...
Ne,
tohle není sen.
Jak
by mohl být takový realistický sen jako toto. Pokud
mi řeknete, že tohle je jen nějaké VRMMORPG, tak bych to pořád
mohl přijmout.
Tohle
je skutečnost. Pořád
o tom sám sebe přesvědčuju.
Tahle
skutečnost není sen.
Ačkoli
chápu, že to je fakt, tak nejsem schopen udělat krok ven.
Nehledě
na to, kolik snahy vynaložím.
Vlastní
pusou jsem přísahal, že budu žít opravdově.
Ale
moje tělo není schopné udržet krok.
Vážně
se mi chce brečet.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat