Část
1
Rozhodl
jsem se, že se pokusím jít ven.
Pro
Roxy nebylo snadné, aby mě vyvedla ven. Něco takového nesmím
promarnit.
„Tati.
Můžu si jít hrát ven?” Jednoho dne jsem se na to zeptal Paula,
zatímco jsem si nesl svou botanickou encyklopedii.
Děti
v tomto věku v okamžiku odběhnou bůhvíkam. I
když nepůjdu nikam daleko, tak by rodiče trápilo, kdybych jim to
neřekl.
„Ven?
Hrát si? Ne na dvorku?”
„Ano.”
„A-aaach.
Samozřejmě.” Snadno souhlasil. „Když tak o tom přemýšlím,
tak jsme ti nedali moc volného času. Sami jsme rozhodli, že se
budeš učit jak šermířství, tak magii, ale pro dítě je důležité i hraní.”
„Jsem
rád, že jsem potkal skvělou učitelku.”
Vlastně
jsem si myslel, že Paul je v otázkách výchovy velmi přísný,
ale ve skutečnosti má svou slabou stránku. Dokonce
jsem zvažoval možnost, že mi řekne, abych celý den trénoval své
šermířství. Taková škoda energie. Ačkoli
patří k tomu 'instinktivnímu' typu lidí, tak není ten typ 'když
je vůle, tak jde všechno'.
„Když
tak o tom přemýšlím, tak ty vlastně chceš jít ven, hmm.
Vždycky jsem si myslel, že máš slabé tělo. Ten čas vážně
tak letí.”
„Myslel
sis, že mám slabé tělo?” To je poprvé, co o tom slyším.
Nikdy jsem nebyl nemocný.
„Protože
když jsi byl menší, tak jsi vůbec neplakal.”
„Aha.
No, není dobře, že je všechno v pořádku? Vychoval jsi roztomilé
a statné dítě, he.” Zašklebil jsem se na Paula a ten se na mě
suše usmál.
„Vlastně
mě znepokojuje, že se nechováš jako dítě.”
„S
kterou části nejsi spokojený, když je tvůj nejstarší syn
spolehlivý?”
„Ne,
to nic.”
„Nevadí,
když mě budeš vychovávat s nespokojeným výrazem, hlavně že se poté
stanu dobrým dědicem rodiny Greyratů.”
„Já
mohu bez hrdosti prohlásit, že jsem divoký chlapec, co celý den
nemyslí na nic jiného, než jak se děvčatům dostat pod sukni.”
„Jak
se dostat pod sukni, hmm?”
Takže
na tomto světě to také existuje?
Tenhle
chlápek o sobě tvrdí, že je divoký chlapec.
„Pokud
chceš být hoden jména Greyrat, tak si přiveď holku.”
Cože?
To jsme taková rodina? Copak
nechráníme hranice? Copak nejsme nižší šlechta? Nejsou
na to žádné formality nebo tak něco? Ne, v každém případě
jsme jen z nižší třídy. Tak to necháme tak.
„Rozumím.
Takže půjdu do vesnice a najdu si nějaké místo, kde bych mohl
převracet sukně.”
„Ach,
k děvčatům musíš být milý. Taky nebuď domýšlivý, že jsi
silný a umíš používat magii. Mužská síla neexistuje proto,
aby ses jí chlubil.”
Ach,
to bylo pěkně řečeno.
Vskutku,
jaká to pravda. Vážně bych chtěl, aby si tohle poslechli i mí
bratři z minulého života. Správně, dělat věci hrubou silou je
zbytečné. Paul to řekl velmi pěkně. Já jsem taky člověk, co
se drží logiky.
„Rozumím,
tati. Muž je silný, aby se mohl před děvčaty vytahovat.”
„.........No,
vlastně ne.”
Ech?
Řeč nejde tímhle směrem?
Ups.
Hehe.
„Jen
si dělám srandu. Síla je od toho, abych mohl bránit slabé, že?”
„Hmmm,
správně.”
Jak
jsme o tom domluvili, tak jsem si pod paži vzal botanickou encyklopedii a hůlku od Roxy jsem si zastrčil za pas. Jak jsem se chystal
vyrazit, tak jsem si na něco vzpomněl a otočil jsem hlavu.
„Ach,
správně. Čas od času budu chodit ven, ale když někam půjdu,
tak to někomu oznámím a nevynechám svůj trénink šermířství
nebo magie. Vrátím se, než se setmí, a nebudu chodit na
nebezpečná místa.”
„Ach....
hoo.”
Jen
pro jistotu si to všechno vyjasníme.
Paul
najednou nevěděl, co říct.
Tohle
máš vlastně říkat ty, ne?
„No,
tak já půjdu.”
„...........Dávej
na sebe pozor.”
Takhle
jsem vykráčel ze dvora.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat