Kapitola 254

Kapitola 254 – Dno Údolí zemního draka

Část 1

Když jsem nabyl vědomí, ocitl jsem se v bílé dimenzi. Tělo mi naplnil pocit bezmoci, jako kdyby se proměnilo do své dřívější schránky. Bylo to tak nějak nostalgické. A pak zároveň s tím na mě zaútočil pocit porážky.

Porazili mě. Nalákali mě na návnadu jménem Ruijerd. Po porážce Temného krále Vity jsem polevil v obezřetnosti. Když jsem odhalil, kde se Gisu nachází, a když jsem ho naháněl po celém království Bihaeril, začal jsem si přehnaně věřit. A pak jsem s otevřenou náručí přivítal jak Boha severu, tak Boha meče. Nakonec jsem jednal sám a utrpěl jsem důsledky a teď jsem byl v tak ubohém stavu. Jak jsem o tom přemýšlel, povzdechl jsem si.

„...”

Gisu to naplánoval dobře.

Nevěděl jsem, že když člověku useknete paže u ramen, že nebude schopen použít magii. Výběr lokace byl také velmi chytrý. Na tom mostu jsem rozhodně nemohl povolat MK-1. Musel si to místo vybrat, ještě než bitva začala.

Roxy pracovala na systému, co by tak nějak fungoval bez toho, aniž by se magický kruh rozšířil, ale to Gisu nevěděl... Pravděpodobně bych s těmi dvěma neprohrál, kdybych s nimi bojoval s MK-2. Ani nemluvě o tom, že to vypadalo, že si ti dva nemysleli, že by ten most neustál sílu MK-2.

Ale pokud jste o tom takhle přemýšleli, pode mnou byla úniková trasa...

„...”

Kde nakonec byl Gisu?

Byl tam převlečený jako král království Bihaeril? Ale hlas měl jiný... no, pokud jde o Gisua, nějak by se s tím dokázal vypořádat. Přece jenom nebylo by s tvou podporou možné cokoli?

Počkat.

Když už je řeč o podezření, Sándor byl také celkem podezřelý. Jeho tvář, hlas a fyzická postava Gisua ani v nejmenším nepřipomínala, bylo to kvůli magickému nástroji? Jelikož existovaly Magické nástroje, bylo to vysoce pravděpodobné. Pravděpodobně od začátku proklouzl do Asurského království a zajal velitele Zlatých rytířů. Byl ošklivě zvyklý sbírat informace, takže to bylo vysoce pravděpodobné.

„...”

Ani nemluvě o tom, že takové případy se poslední dobou opakovaly. Používat sny na útok na mysl. Takhle to bylo i s Temným králem Vitou. Ach, možná máš také vzezření slizu? Ten mozaikový převlek nebyl na to, abys skryl svou totožnost. Takhle ty původně vypadáš. Nebo tak něco?

„......”

Hej— Hej!

Už něco řekni. Nevypadal bych jako hlupák, kdybych dál mluvil sám se sebou? Když jsi mě teď porazil, alespoň mi se smíchem řekni veškerá svá tajemství. Copak to takhle neděláš? Poplácat mě po rameni a říct: „Cením si tvého úsilí, vytrval jsi, ale vyhrál jsem já, to je škoda, co? De~yufufu.” Copak to neuděláš?

Hej! No tak! Ve svých posledních chvilkách tě řádně zruinuju.

„.........Prostě chcípni.”

Jak jsem řekl, už jsem mrtvý. Tím myslím, copak se stalo, můj malý Hitogami? Tak nějak mi přijde, že dneska je ta tvoje mozaika tak nějak nekvalitní. To jsi skleslý?

„Moje budoucnost se mění, kdykoli se pohneš.”

To je evidentně jediný důvod, proč jednám.

„Neustále pozoruju svou vlastní budoucnost. Sleduju svou vzdálenou budoucnost.”

Jo, to vím. Budoucí zrak, co? Pokud si to dobře vybavuju, maximálně tři lidé. Uuch? Můžeš se dívat na budoucnost třech lidí, že?

„Třech? Můžu se dívat na víc než jen tři. Ale nejsem schopný spustit zrak ze své vlastní budoucnosti. Proto to jsou tři lidi.”

...Takže většinu moci spotřebuješ na to, abys sledoval vlastní budoucnost, co?

„Moje budoucnost je černočerná. Od té chvíle to začalo tmavnout.”

Velmi bledá budoucnost, co?

„Na začátku byl jenom Orsted. Ale byl jenom maličký šváb. Ne můj nepřítel. Vůči tomu směšnému jelimánkovi bych absolutně nikdy neprohrál.”

Jelimánek, co...

No, dokonce i Orsted sem tam udělal menší chybičky. Zrovna nedávno také pomlčel o kmeni Supardů. Ale nejsem v postavení, kdy bych ho mohl kritizovat.

„Ale od té chvíle to došlo k tomu, že se vedle Orsteda ocitl jeden muž. Nevím, kdo ten muž je. Naprostá anomálie. Pravděpodobně není z tohoto světa. V té době to akorát trochu ztmavlo.”

Ach. Možná teď mluvil o Nanahoshině příteli. Jeho jméno... zapomněl jsem.

„Ale okamžitě to znovu vzrostlo. Žena. Poté moje budoucnost ztmavla a utichla.”

„Jak jednáš, počet kolegů kolem Orsteda se zvyšuje.”

„A pokaždé, kdy jsi něco udělal, moje budoucnost víc ztmavla.”

„Teď už je naprosto černá.”

Takže to znamená, že ať jsem udělal cokoli, nebylo to zbytečné?

„Ne, všechno bylo zbytečné. Všechno to zničím.”

Ach, taková podrážděnost. Ale za předpokladu, že jsem už mrtvý, nemůžu nic moc dělat.

„Pokud zemřeš, pořád to ještě můžu zvládnout. Ta budoucnost se přece jenom zakládá na jediném člověku. Pokud toho člověka se silným osudem zabiju, dokážu to zvrátit. Tak jsem to až do teď dělal.”

Bylo by ti víc po chuti, kdybych žadonil o svůj život...? Měl bych říct: „Prosím, aspoň ušetři mou rodinu.” A padnout před tebou tváří k zemi? Ale s přihlédnutím k okolnostem by to asi bylo nemožné.

„Chcípni.”

„Chcípni. Chcípni.”

Říkat takhle chcípni, chcípni. Co jsi ze základky nebo tak něco?

„Prostě chcípni, Rudee.”

Poslouchej mě.

Část 2

Probral jsem se.

To bylo to nejhorší probuzení vůbec. Pokud mi někdo přímo do obličeje takhle řekne, abych zemřel, tak mě to bude očividně trápit.

No, ale i když takhle řekl, abych „chcípl”, neřekne „zabiju tě”. Chápu, odkud se vzalo to Hitogamiho spoléhání se na druhé nebo spíš... jak to mám říct? Sám svou práci neudělá. Jen svrchu dává instrukce. Chlápek, s kterým se nepříjemně jedná.

Každopádně.

„Jsem naživu?”

Rozhodně jsem se považoval za mrtvého. Magické brnění MK-2 mělo spoustu moci. Ale já jsem byl jen hrouda živého masa a krve; omdlel jsem. A o to méně z té výšky. Nemyslel jsem si, že bych ten pád ustál.

Ale když jsem se teď takhle probral, pořád zůstává otázka, jestli jsem to přežil. Možná něco ztlumilo můj pád? Nevypadalo to, že by tu byly nějaké stromy... Každopádně vážený Paule, vážená Zenith, narodil se vám robustní chlapec, moc vám děkuju.

„......Ngh.”

Zvedl jsem se. Okolí bylo pochmurné. To byla jeskyně?

Najednou jsem cítil, že na tom bylo něco divného. Co jsem zrovna udělal, abych se zvedl? Napnul jsem břišní svaly, opřel jsem se loktem o...

„He? Mám paže.”

Obě paže, co mi Bůh meče usekl, jsem z nějakého důvodu měl. Nevzpomínám si, že bych měl schopnost regenerace... Zíral jsem na ty paže s takovými myšlenkami.

„Jejda! Co to kruci...”

Ruce jsem měl naprosto černé. Podobné obsidiánu, černočerné paže. Ale volně se pohybovaly, zatímco jimi plynuly impulzy z mých nervů. Zvedl jsem paži a podíval se na část ramene, ta černá paže zakořenila ze strany na úpatí ramene. Úplně jako rostlina. Bylo to trochu nechutné.

Ani nemluvě o tom, že to vypadalo, že jsem tak nějak pozbyl Magické brnění MK-2. Neměl jsem ani spodní část. Dole jsem na sobě měl jenom spodky. Jen tak mimochodem, po celém těle jsem měl obvazy. Z boku mi prosakovala krev. Pravděpodobně první pomoc. Takže mě zachránil člověk, co nedokáže použít léčivou magii, co? Což znamená, že ty paže byly také kvůli tomu člověku?

„...Ach.”

Když jsem se rozhlédl po okolí, všechno moje oblečení bylo poskládané na hromádce. Navíc... Co to kruci! ...Stranou se tam kutálela paže. Čerstvě useknutá paže. Ach, ta paže byla moje, co? Byl na ní dračí náramek.

„Auch......”

Když jsem se pokusil honem pohnout, celým tělem mi projela bolest. Okamžitě jsem na sebe vrhl léčivou magii a vyléčil si to zranění. A pak jsem z té odseknuté paže sundal náramek a dal si ho na svou černou paži. Fungovalo to... že?

„Kde to jsem?”

Jak jsem dal najevo svou zvědavost, postavil jsem se. Zatímco jsem si v dlani zapálil oheň, osvětlil jsem okolí. Táhlo se to 5 metrů všemi směry. Stěna byla z hlíny. Když jsem se podíval na strop, zjistil jsem, že to rozhodně byla jeskyně. Položili mě na nějakou látku nebo tak něco, co byla rozložená v nejvnitřnější části jeskyně.

Tahle látka... byl to plášť?

„.........”

Prozatím pojďme k východu z jeskyně a ujistěme se, kde to jsme. Jeskyně byla zahnutá, ale hned jsem spatřil světlo. Byl tam východ.

Ale u východu někdo stál. Měl široká záda. A obrovské brnění, co se shodovalo s jeho fyzickou postavou. Jak jsem se k němu blížil, pomalu se otočil a zvedl si hledí. Spatřil jsem tvář, co jsem poznával.

„Doga...”

„...Jo.”

„Zachránil jsi mě?”

„Okamžitě jsem skočil... když jsem viděl... jak padáš z mostu. Ty... omdlel jsi. Odnesl jsem tě zpět, ale... to brnění bylo těžké... a tak jsem tě svlékl. Přinesl jsem tě sem a... ošetřil tě.”

Takže to on mě zachránil. Takhle skočit do údolí... Uuu, promiň, Dogo. Promiň, že jsem řekl, že jsi nebyl nic moc. Že by to bez tebe bylo v pořádku.

„Aha, děkuju, jsi můj zachránce. Promiň, že jsem jednal na vlastní pěst. Polevil jsem v obezřetnosti.”

„...Jo. To byl Sándorův... rozkaz, proto,” řekl Doga a slabě se usmál.

I když to byl rozkaz, stejně mě celou dobu chránil, když mu to tak bylo řečeno. To byl ale dobrý chlap, co? Proč jsem se vůbec rozhodl mít se před těma dvěma na pozoru? To bylo vážně absurdní.

„Ty paže byly taky tvoje?”

Jak jsem zvedl své černé paže, aby se podíval, zakroutil hlavou.

„Když jsem tě našel... byl jsi uvnitř... nějakého kokonu... když jsem to otevřel... z kokonu... se staly paže.”

…......?

Byl jsem v kokonu a z toho kokonu se staly paže? Když pominu to, že se z toho kokonu staly paže, co jen ten kokon byl zač? Měl jsem s sebou něco jako ty paže, co ke mně takhle přilnuly?

Jak jsem o tom přemýšlel s pohledem upřeným na své paže, Doga řekl s nervózní tváří: „Našel jsem... jednu tvoji... dřívější paži. Hledal jsem... druhou, ale... nemohl ji najít. Pravděpodobně ji snědli. Promiň.”

„Ach, to nic, to je v pohodě.”

Jelikož jsem si je mohl kdykoli nechat narůst léčivou magií. …....Tedy pokud se ty černé paže dají odpojit.

„Kde to jsme?”

„Na dně údolí... nejhlubší místo.”

„Aha... Kolik času uplynulo?”

„Nevím. Tady... nedopadají... sluneční paprsky. Myslím... že možná uplynuly... 2 až 3 dny nebo víc.”

Jak to Doga řekl, uhnul mi z cesty. A tak mi do očí proniklo světlo. Tlumené, mírně namodralé světlo. Vedle jeskyně ve shlucích rostlo spoustu věcí jako třpytivý lišejník a jasné houby. Tohle osvětlovalo okolí.

Ale to nestačilo na to, aby to upoutalo mou pozornost. Vně jeskyně. Byly tři mrtvoly, jako kdyby blokovaly vstup dovnitř.

Stvoření, co měla krunýře jako dinosauři. Zemní draci. A taky proč tu ty tři mrtvoly ležely jedna vedle druhé.

„...Tohle jsi... udělal ty?”

„Jo. Já... ochránil tě... Rudee.”

Když jsem se teď podíval, Doga měl sekyru zbarvenou krví do jasné rudé. Krev zemních draků, co?

Nicméně aby je porazil sám. To bylo úžasné. Možná jsem ho trochu podcenil. Pokud si to dobře vybavuju, řekl to Bůh severu nebo Bůh meče?

„Jsi Císař severu, že?”

„Jo. Mistr řekl... že jsem stále... nezkušený, ale... lov netvorů... je moje specialita.”

Kdo to byl? Kdo řekl, že Doga není užitečný? Copak Ariel neposlala řádný válečný potenciál, co byl vážně užitečný? Promiň, to já jsem to řekl. Vážně jsem ho podcenil!

„Aha... to je úžasné.”

„Jo.”

Když jsem ho pochválil, potěšeně se usmál.

Ale Doga byl Císař severu, to znamenalo...

„A Sándor?”

„...To... nemůžu říct.”

„Aha.”

No, měl jsem svůj tip. Až se vrátíme, přitlačím na něj.

„Takže jak se teď odtud dostaneme...?”

Nejvyšší prioritou teď každopádně bylo se hned vrátit zpět. Bůh meče a Bůh severu. Nepřítel byl mocný a v převleku. Možná si ještě ani nikdo neuvědomil, že mě porazili. A tak pokud jsou nepřátelé, expedice na pokoření se blížila. Přijde síla s úmyslem zabít kmen Supardů.

Expedice možná sestávala ze 100 nebo 200 lidí, s kterými se dalo nějak vypořádat. Ale pokud se k nim přidal Bůh meče a Bůh severu, pak to bylo něco jiného. Museli jsme je zastavit.

„...Prozatím mě vezmi na místo, kam jsem spadl. Chci znovu získat brnění. Jelikož tam pořád mohli zůstat nějaké užitečné svitky.”

„Jo.”

Jak Doga přikývl, vykročil vpřed.

Zatímco já jsem následoval jeho spolehlivá záda.

Část 3

Relativně rychle jsme dorazili na místo, kde se nacházelo Magické brnění. Po cestě jsme porazili dva zemní draky. Každého Doga porazil jen jedinou ranou.

Byla to jen jediná rána. Máchnutím té své obrovské sekyry rozsekl vejpůl hlavu zemního draka, co nás chtěl přepadnout ze zálohy. Vskutku spolehlivé. Když jsem si vybavil ten boj s neviditelným vlkem, vůči záludným trikům vypadal slabý. Ale zhodnotil jsem, že v silové konfrontaci by ho neporazili. No, Doga byl naprosto v pohodě...

„Hmm......”

Magické brnění bylo naprosto zničené. Obzvláště Svitkový vernier na zádech byl naprosto rozdrcený. Všechny svinuté svitky byly rozseknuté přímo v půlce. Kromě toho když se uvážilo, jak se do vernieru dostala moje krev, byl to strašný brajgl. Teď to bylo k ničemu.

I když jsem to dostal od Roxy, co vynaložila velké úsilí, aby to vytvořila... Vypadalo to, že dokonce ani Magické brnění se svou obrannou výzbrojí nebylo proti třídě Boha meče nic moc. Ale hádal jsem, že ten jeho meč byl křehký. Ten meč se v půlce seku do brnění prostě zlomil. Podle vzhledu to byl obyčejný meč.

Gull Farion měl spoustu prokletých mečů, ale kvůli zamaskování si žádný nevzal. Kdyby si s sebou vzal svůj oblíbený meč, nezastavil by se jen u brnění a i mě by rozsekl na dvě stejné poloviny. Nebyla to moc lákavá představa. Ale na druhou stranu, všiml by si toho Orsted nebo Cliff, kdyby si něco takového přinesl...?

„Tohle už nemůžeme použít.”

Vypadalo to, že jsem neměl na výběr a musel jsem ten Svitkový vernier, co mi Roxy vyrobila, vyhodit. I když to pro mě vyrobila Roxy a vynaložila na to obrovské úsilí... Přinejmenším sem později zajdu a vyzvednu to. Hlavní jednotka brnění se stále mohla pohybovat. Jedna pažní část zůstala a nožní část byla bez škrábnutí. Nebylo to dokonalé, ale...

Ale stejně bylo otravné, že jsem nemohl použít povolávací svitky na Magické brnění. I když jsem musel bojovat s těma dvěma, bez brnění jsem nebyl jejich protivníkem. Jakmile se dostanu do vesnice Supardů, musím si z kanceláře vyzvednout náhradu. Bylo by pěkné, kdybych na to měl čas.

„.........Nh?”

Zatímco jsem z brnění sundával Svitkový vernier, vypadl z toho jeden svitek a kousek meče, co do něj byl zabodnutý. Ne, nebyl to svitek. Byla to truhlička. Byla to truhlička, co jsem uložil do vernieru, neboť tam na ni bylo dokonalé místo. Ta truhlička byla velká asi jako standardní slovník. Vyryté na ní byly neblahé vzory démonů, byla to truhlička, co mohla proklít kohokoli, kdo ji otevřel.

„Ta truhlička, co jsem dostal od Atofe...”

Truhlička, co jsem měl otevřít, až budu v krizové situaci. Vypadalo to, že ji ten meč přesekl a rozsekl. Zařízl se do půlky.

„......”

Bojácně jsem ji otevřel a podíval se dovnitř. Nic tam nebylo. Bylo to prázdné. Ne, na dně bylo něco napsáno.

„Tato černá hrouda masa je část těla Nesmrtelného démonického lorda Atofe. Ochrání svého majitele, když se ocitne v krizové situaci. Bude o svého majitele pečlivě pečovat.”

Černá hrouda masa... Jak jsem si to pomyslel, podíval jsem se na své paže. ...Neříkejte mi, že tohle byly ty moje paže? Nepamatuju si, že bych to otvíral, ale pokud budeme uvažovat, že tu truhličku naštípl úder Gulla Fariona, zdálo se, že to vycítilo, že jsem v nebezpečí. A tak mě to ochránilo před pádem, přisálo se mi to k pažím jako parazit a zastavilo to mé krvácení a pak...

Takhle se to stalo...?

„Paní Atofe... Moc děkuju!”

Člověk, co by na to mohl odpovědět, tady nebyl. Ale stejně jsem tomu násilnému démonickému lordu vyjádřil svou srdceryvnou vděčnost. A na důkaz díků jsem předvedl prostraci ve směru východu. Možná teď byla někde na cestě, ale pokud se s ní setkám, pozvu ji na nějaký lahodný alkohol.

„Dobrá, vydejme se zpět.”

Válka se přibližovala.

Musel jsem se rychle vrátit.

Část 4

Ačkoli se to dalo čekat, nemohli jsme vyšplhat po útesu. Když jsme zemní magií do určité míry vystoupali, zmizely houby a mech, takže okolí bylo naprosto černé. A v té naprosté temnotě na nás začalo útočit stádo zemních draků. Neustále přicházeli zleva zprava. Kvůli jejich zdrcujícímu počtu jsme byli nuceni ustoupit.

Z vršku lešení vytvořeného zemní magií se na nás z temnoty vrhlo více než deset zemních draků jako ještěrky. Nějak se nám s nimi podařilo vypořádat, ale ti draci dál útočili za pomoci magie, jako kdyby to byla samozřejmost. Ze shora a ze spodu a dokonce i ze stěn na nás letěla zemní kopí; nedokázali jsme se tím prolomit. Co jiného čekat od stvoření, co se nazývají draci.

„Fuuu...”

Poté jsme několikrát zkoušeli různé věci. Zkusili jsme se vystřelit katapultem a dosáhnout na vršek údolí jedním vrzem, zatímco jsme zemní magií skrývali svou přítomnost a snažili jsme se vyškrábat na vrchol. Ale pokaždé nám v tom zemní draci zabránili. Byli nečekaně mazaní a mrštní, vskutku vytrvalí. Střelbu katapultem v půlce zachytili a i když jsme skryli svou přítomnost, nakonec na nás zaútočili. Jen tak mimochodem, jen co se na nás zaměřili, následovali nás všude.

Když jsme se vrátili na místo, kde rostly houby a mech, většina v pronásledování ustala. Vypadalo to, že tuto oblast z nějakého důvodu nenáviděli. Ať už to bylo tím, že ty houby nebyly dobré, nebo že tuto oblast nepovažovali za své teritorium. Ne, stejně nás sem několik z nich pronásledovalo. Pravděpodobně nebylo naprosto nemožné sem přijít.

„Co teď budeme dělat... tím myslím jako, Dogo, sem dolů jsi přišel celkem snadno.”

„...Jo. Během sestupu... moc... neútočili.”

„Aha... no, takhle to bylo.”

Zemní draci byli nevnímaví k lidem, co přicházeli ze shora, a citliví na lidi, co přicházeli ze zdola. Věděl jsem o tom. Ale když jsem to viděl na vlastní oči, bylo to poprvé.

Tohle bylo vážně mimo. Měli sílu vůle jako slípka. Měl bych radši použít širokosáhlou magii a všechny je sejmout? Ne, i kdybych to udělal, akorát by nás pohřbily sutiny. Údolí bylo značně hluboké. Zemní draci mohli dle vůle používat zemní magii. Nemělo by moc velký význam, ani kdybychom jich několik desítek vyhladili. Nechtěl jsem promrhat velké množství many, protože jsem stále musel bojovat s Bohem severu a Bohem meče.

Zatímco jsem tady zmateně seděl, ostří Boha severu a Boha meče se už možná dostalo k vesnici Supardů.

Ani by nebylo nic divného, kdyby zamířili někam jinam. Přinejmenším už odhalili, kde se nachází Zanoba. Možná už ho sejmuli. Byl jsem netrpělivý. Ale stejně se uklidněme, i když budu netrpělivý, situace se k lepšímu neobrátí. Ale zemní draci nahoře, na které jsem se podíval svou jasnozřivostí, se před námi, co přicházeli ze zdola, měli stále na pozoru.

„Je tu nějaké místo, kde jich je méně?”

„...Jo.”

A tak jsme tam vyrazili. U nohou jsme neměli tmu díky houbám a mechu. Nejenom že na nás útočili zemní draci, ale také hmyz velký jako člověk jako brouk s dlouhým rohem a stonožky. Vypadalo to, že ti draci přežívali na tomto hmyzu. Zrovna jsem spatřil draka, co měl v tlamě hmyz a šplhal nahoru. A hned poté jsem viděl toho spokojeného draka, jak spadl a zabil se a jak ho obklíčil hmyz. Všechno žrádlo bylo dole, jen málokdy se stávalo, že by něco spadlo ze shora. Nebylo divu, že si draci dávali pozor jen na to dole. Vypadalo to, že na tomto místě byl podivný potravní řetězec.

„...”

Ale za chůze jsem přemýšlel.

„Po této cestě se snadněji jde.”

Cesta na dně údolí byla rovnější, než bych čekal. Sem tam byla místa, kde nám překážely obrovské houby nebo spadlé kamení a balvany. Ale celkově se tu šlo snáze, neboť to bylo rovné. Při této snadné procházce na mě padla nostalgie.

„...Jo, je to úplně stejný pocit jako... Čelist rudého draka.”

„Ach!”

Pořád mi zůstaly ty nepříjemné vzpomínky na Orsteda, co mě hřály na srdci! Ale rozhodně to tak bylo. Horní čelist rudého draka, Dolní čelist rudého draka a Silnice svatého meče. Houby a mech se tam nacházel jen těžko, ale když jsem těmi oblastmi šel, byl to takový pocit.

„Takže to znamená, že to tady někdo vytvořil...?”

Ale na těch cestách nebyly žádní netvoři. Což znamená, že to tu někdo postavil a zavolal sem zemní draky... Ne, počkat. Pokud si to správně vybavuju, neexistuje historka o tom, že Laplace zavolal draky na Centrální kontinent? Což znamenalo, že i tuto cestu mohl vytvořit Laplace. Kvůli čemu?

„...”

To prozatím pomiňme. Spíš než tohle bych měl hledat místo, kudy vylézt nahoru. Nebylo tu z topografického hlediska nějaké místo, kde si zemní draci nezakládali hnízda? Už nějakou dobu jsem jasnozřivostí koukal nahoru a v útesu údolí jsem viděl mnoho děr. Byla to odolná hornina. Úplně jako ulice s patrovými budovami, co byly postavené bez uliček mezi nimi. Nečekal bych, že by všichni byli v jedné díře, ale mělo by tam být celkem značné množství draků. Tisíc nebo dva. A mezi nimi konkrétně podřízení scházeli dolů a hledali jídlo. Ale nedokázal jsem si představit, že by tu bylo dost jídla pro všechny. Ale na tomto světě byla běžná neshoda mezi množstvím jídla a množstvím magických zvířat.

...Jestlipak tu bylo něco, co se používalo ke šplhání nahoru? Ne, co by se tu používalo? Pokud někdo spadne, už se nezvedne. Údolí zemního draka. „Tam nespadni.” Nebo tak se to povídalo, ale hádal jsem, že jsem to trochu podcenil...

„Rudee.”

„Hmm, nepřítel?”

Zaujal jsem postavení, jako kdyby se ukázal nějaký další hmyz, ale Doga ukázal prstem. V tom směru byla jenom stěna. Ne, to ne. Kvůli stínu hub to bylo těžké zahlédnout, ale byla tam díra. A ta díra měla četné mezery na úpatí. Ale tato díra byla jiná než ostatní.

Byly tam schody. Připevněné schody. Nevedly nahoru, ale dolů.

„...”

Po tom všem jít dolů... Něco takového mi vytanulo na mysli.

„Och?”

Ale v následujícím okamžiku se mi ruka sama od sebe pohnula. Moje pravá ruka ukázala přímo na tu díru. Skoro jako kdyby tam patřila.

„Paní Atofe, to je východ...?”

Část Atofina těla neodpověděla. Ale ukazovala. Jako kdyby byla závislá na tom být uvnitř.

„Takže.”

I kdybychom tu dál šli, nezdálo se, že bychom našli místo, kde by se dalo vyšplhat nahoru... Nebylo to tak, jako kdyby toto údolí pokračovalo donekonečna. Kdybychom dál šli, pravděpodobně bychom jen narazili na konec. A otočit se a hledat na druhé straně bylo také časově náročné. Takže pokud jste kvůli něčemu byli zvědaví, proč to prostě všechno neprozkoumat?

„Zkusme jít dolů.”

„Jo.”

Doga bez váhání přikývl. Možná že při pohledu na toto schodiště také něco odhadl. A tak jsme začali sestupovat po temném schodišti.

Část 5

Hned na dně schodiště byl obrovský oltář. Obrovský oltář.

Jestlipak pro to existoval nějaký jiný výraz. Byla to obrovská jeskyně pokrytá houbami a mechem. A byly tam dva tesané pilíře, co ji jako by podpíraly. Mezi nimi byl stojan, co vypadal, jako by byl vysekaný z kamene. A uvnitř toho stojanu byly nástěnné malby zdobené pečlivými rytinami. To na těch nástěnných obrazech byli zobrazení draci? Všude tam bylo nakreslených spoustu věci, ale ve tmě to bylo těžko vidět. Ale měl jsem pocit, jako kdybych to už někde viděl. Kde to bylo?

„To jsou trosky Dračí rasy?”

To to bylo. Teleportační trosky. Podobalo se to tomu místu. A to písmo bylo také podobné písmu v Nebeské pevnosti.

A pokud to byla pravda, jestlipak tu byla teleportační magická formace. Ale i kdyby tu byla, použít ji by bylo riziko. Mám skočit na teleportační magickou formaci, abych se odtud dostal, aniž bych věděl, kde skončím? I když to místo, kam jsem chtěl jít, bylo přímo nade mnou.

Ne, na takové rozhodnutí bylo příliš brzy. Když jsem se rozhlédl kolem, nebyla tu žádná jiná místnost kromě této s oltářem. A kromě toho Atoferuka k tomuhle neukazovala. Ukazovala na tu nástěnnou malbu. K malé kamenné poličce pod výjevem. Ne, jenom vypadala malá v porovnání s tím velkým nástěnným výjevem. Ve skutečnosti nebyla tak malá. Ale Atofina ruka bezpochyby ukazovala tam.

„...”

Najednou mi na mysl vytanula Atofina tvář. Jestlipak bylo v pořádku držet se rady toho neinteligentního Démonického lorda. Na okamžik jsem se cítil nesvůj. Ale nohy se mi pohnuly. Tam, kam Atoferuka ukazovala. Až jsem stál před poličkou.

A na ní stálo několik lahví. Průhledné otevřené lahve. A uprostřed byla upevněná průhledná věc podobná křišťálové kouli.

„Neříkejte mi, že uvnitř je alkohol.”

Jak jsem si tohle pomyslel, pokusil jsem se zvednout jednu tu lahev. Byl na ní vyrytý dračí vzorek. Byl jsem si jistý, že kdybych to ukázal Zanobovi, začal by mluvit o její hodnotě. Jen tak mimochodem, lahev byla prázdná.

„...Takže co s tím mám dělat?” zeptal jsem se Atoferuky.

Žádná odpověď. Ale místo toho se Atoferuka natáhla. Minula tu láhev a šla pro ten průhledný křišťál. Jakmile se má ruka dotkla křišťálu, získal jsem nad ní kontrolu.

„...”

Co to bylo? To se mi to něco snažilo říct? Láhev, křišťál a oltář. Zdálo se, že začala nějaká hádanka z RPG.

„Rudee, tam.”

A najednou Doga, co byl za mnou, ukázal nad moji hlavu. Když jsem se tam podíval, spatřil jsem, že vršek obrovských pilířů, co podpíraly oltář, zářil modře. Ne, tak to nebylo. Nebylo to tak, že by zářily ty pilíře, ale nějaká modrá věc, co vytékala z vršku pilířů. A pak to začalo velmi rychle stékat a hromadit se na místě podobnému podšálku pod oltářem. Zdálo se, že tato křišťálová koule— vlastně celý tento oltář byl magický nástroj. Magický nástroj, z kterého prýštila modrá tekutina. Ale to světlo se mísilo s okolním mechem a houbami.

„Takže copak to je za tekutinu?”

Jestlipak bych ji měl vypít. Ačkoli to mělo takovou špatnou barvu... Ne, vzhledem k tomu, že tady na to byla láhev, muselo se to použít někde jinde. Vezmete vodu do lahve, někam ji zanesete a vylijete ji do nějakého zařízení. To zařízení se aktivuje a otevře dveře, abyste získali legendární meč nebo tak něco. Nepotřebuju meč.

„Není to tohle?”

Doga ukazoval na nástěnný výjev. Tam byla obrovská malba. Zobrazovalo to lidi a zemní draky. Když se magický nástroj aktivoval, struktura, do které přitekla ta modrá tekutina, část výjevu ozářila a odhalila ji tak. Zdálo se, že na nástěnném výjevu byl naznačen tok modré tekutiny. Nahoře byl oltář a pod tím byl nakreslený člověk, co sbíral modrou tekutinu do lahve. Ten člověk, co držel láhev, postříkal modrou tekutinou okolní lidi. A ti, co byli pokrytí modrou tekutinou, se chopili mečů a kopí a lovili zemní draky a nějaká další neznámá stvoření za nimi.

Když bych to vzal dle toho, co jsem tu viděl, tuto tekutinu vytvořili k lovu zemních draků. Také se zdálo, že vedle toho obrazu bylo něco napsaného, ale nedokázal jsem to přečíst. Od písma Dračí rasy se to mírně lišilo.

„Aach, ale...”

Ale najednou mě něco napadlo. Draci do této části údolí nechodili. Modrý mech, modré houby. A modrá tekutina.

Bylo možné, že tu kdysi žili lidé. A ti lidé používali tuto modrou tekutinu, aby zemní draky odehnali. Zemní drakové nesnášeli to, co bylo v této modré tekutině. Ať už to bylo cokoli. A ta složka byla také v modrém mechu a houbách. Ne, při pohledu na ten výjev na stěně lidé zaútočili na zemní draky zezadu a ze spodu. Ze spodu těch citlivých zemních draků...

...Možná to neviděli. Zemní draci neviděli věci, z kterých sálalo toto modré světlo. A proto sem moc nechodili. Takže když si tím pokryjete celé tělo, zemní draci vás nevidí?

„...Zkusíme to?” zeptal jsem se, když jsem se otočil na Dogu.

Nevysvětlil jsem to.

„Jo.”

Ale Doga přikývl, jako kdyby to bylo očividné.

Část 6

Po chvilce jsme byli na vršku údolí. Unikli jsme. Z Údolí zemního draka. Vyšli jsme z jeskyně s tělem pokrytým obsahem lahve.

A poté jsem nás pomocí zemní magie pomalu zvedl. Myslel jsem si, že by nás možná našli, kdybychom šli moc rychle, a tak jsem šel pomalu.

Bylo to bingo. Zemní draci při pohledu na nás, z kterých sálalo modré světlo, nijak nezareagovali. Ať už to bylo tím, že nás neviděli nebo že nás nepovažovali za jídlo. My jsme dělali jenom to, že jsme se tiskli k sobě a bez pohybu zůstali stát na stupínku. Takhle to šlo asi hodinu. V důsledku našeho pomalého stoupání jsme zahlédli noční oblohu. Vypadalo to, že momentálně byla noc. Přistáli jsme na okraji údolí před tak nějak impresivním měsícem.

„Dokázali jsme to.”

„Jo!”

Poplácal jsem Dogu po zádech a on vesele přikývl. Chvíli to trvalo, ale úspěšně jsme unikli. Okamžitě jsme zamířili do vesnice Supardů, abychom jim řekli o Bohu meče a Bohu severu.

Dotazy autorovi

Otázka: O tomhle jsem přemýšlel už nějakou dobu, ale nevykládáš si špatně význam termínu „ne moc lákavý”?

Odpověď: Není to nedorozumění, ale spíš fenomén, kdy jsem chtěl napsat „strašné”, ale z nějakého důvodu jsem to nakonec napsal jako „ne moc lákavé”.

Otázka: Když má teď černé paže, už není třeba protéz, ne? Nemyslím si, že by to bylo špatné, ale znamená to, že kdyby ho teď zamknuli do bariéry řádu Krále, že nebude moct uniknout?

Odpověď: Pokud mu zůstane jedna protetická paže, půjde to.

Otázka: Nynější situace je taková, že část Atofe mu slouží jako paže, ale bude moct používat magii jako obvykle?

Odpověď: Zdálo se, že ji používal.

Otázka: Jak to, že Atoferuka věděla o těch troskách?

Odpověď: Možná že Atoferuka na to prostě ukázala instinktivně nebo možná že se toho zařízení chtěla dotknout prostě jen tak ze zvědavosti.

Otázka: Císař severu nevyniká v záludných tricích. To by ho ve škole považovali za heretika?

Odpověď: Tak to nefunguje. Jelikož je to škola, co rozvinula nejlepší způsob boje. Ach, možná že používat sekyru místo meče je hereze.

Otázka: Rudeus řekl, že ty ruce vypadaly jako obsidián, ale co jejich tvrdost? Jsou tvrdé jako kámen? Nebo jsou z masa a krve?

Odpověď: Jsou tvrdé jako kámen, ale pružné a teplé, takže to může mnout, kdykoli se mu zachce (zbytek byl vypuštěn).

Otázka: Proč má styl Boha severu v porovnání se stylem Boha meče tolik následovníků?

Odpověď: Vrcholní uživatelé stylu Boha severu jsou z větší části příslušníci Nesmrtelné démonické rasy. Od začátku se tomu říká škola, co nenávidí umírání, takže jich je hodně.

Otázka: Kdo je na 7. místě Sedmi světových velmocí? 2. generace nebo 3. generace?

Odpověď: 3. generace.

Otázka: Odseknout obě paže byl Gisuův vlastní nápad? Nebo to byl Hitogamiho návrh?

Odpověď: Byl to Gisuův nápad.

Otázka: Byla to akorát vážená Zenith, co porodila takové robustní tělo. Vážený Paul podle mě akorát vložil semeno...

Odpověď: O-oni stvořili robustní tělo!

Otázka: Co kdybychom Atoferuku dali na hlavu, staly by se z ní vlasy? Pokud máte hlavu v krizi, pak pro vás máme Atofevlasy!

Odpověď: Pravděpodobně by si to jako výživu vzalo mozkovou tkáň.
-------------------------------------------------

~ Že by příště boj? Rudeus je zpět mezi "živými", takže by to šlo... ~

<Předchozí>...<Následující>