Kapitola 255 (1)

Kapitola 255 – Hledání šance na výhru

Část 1

Když jsem se vrátil, konference vrcholila.

„Nepřítel stojí na prahu, okamžitě musíme začít s přípravami.”

„Proto říkám, že bychom nejdříve měli pátrat po Rudeovi!”

Ten člověk, co zvedal hlas skoro až ke křiku, byla Eris. Dohadovala se se Sándorem. Byla tam i Roxy.

„Má s sebou Dogu. Nakonec se vrátí. Nejprve bychom měli zorganizovat náš válečný potenciál nebo nastražit pasti...”

„Ten budižkničema není vůbec užitečný!”

„Navzdory tomu, jak vypadá, je nadaný.”

„I kdyby byl nadaný, proč jsi s nimi od začátku nešel!”

„Ugh... to...”

Pravděpodobně mluvili o tom, co by teď měli dělat. Jestli po mě jít pátrat nebo počkat, až se svévolně vrátím, a pak zaútočit na nepřítele. Jenže do toho to mělo daleko. Vypadalo to, že Eris trvala na tom, aby mě zachránili. Byl jsem za to vděčný.

„Fajn! Prostě tam dolů půjdu sama.”

Eris došla trpělivost, vstala a najednou se otočila. Jen aby spatřila mě.

„Pokud půjdeš tam dolů, sestup po schodech, co jsou ve stínu hub, sejdi k oltáři, tam si naber modrou tekutinu a pak se vydej vpřed.”

„Rudee!”

Když jsem se jí snažil dát instrukce, přiběhla ke mně a objala mě. Silou. Takovou silou, že by mi to zlomilo páteř.

„Bála jsem se!”

„Promiň.”

Když jsem se podíval, objímala mě i Roxy a ostatní si vydechli úlevou. Tahle reakce na to, když viděli, že jsem naživu... Vážně jsem byl vděčný.

„...Jen tak mimochodem, co to je s těmi tvými pažemi?”

„Ach, to je... ne, vysvětlím to od začátku. Ale nejdřív...”

Jak jsem to řekl, rozhlédl jsem se po okolí. Pohled jsem upřel na muže, co seděl támhle.

„Kdo jsi?” promluvil jsem na Sándora.

Část 2

Bůh severu Kalman II. Alex Ryback.

Ten, co porazil krále z Království dračího krále, porazil obrovského behemota, na různých místech nastřádal nesčetně vojenských zásluh a dokázal se stát jedním ze Sedmi světových velmocí. Hlavní hrdina té legendární historky o Bohu severu.

Ten, co byl ještě před pár stovkami let znám jako nejsilnější šermíř na světě, a nejvýznamnější osobností stylu Boha severu. Upřímně mě to zase až tak nepřekvapilo. Přemýšlel jsem, proč jen tady byl tak nadaný člověk. Ale z větší části jsem s tím souhlasil. Důvod, proč o něm Orsted pomlčel. Proč ho Ariel poslala ještě před Ghyslaine a Isolte. Proč byl Doga Císař severu.

Bůh severu Kalman II.

Souhlasil jsem s tím faktem.

„Proč jsi o tom mlčel?”

„Pro případ nečekané události. Pokud Hitogami dokáže číst v myslích ostatních, můžu tak skrýt skutečnost, že jsem Kalman. Také tak bylo snazší se přesouvat.”

Aha. Hitogami o nás možná získal většinu informací, když jsem spadl do údolí, ale dokonce ani my jsme nevěděli, že máme na své straně Kalmana.

…...

„......Vážně?”

„Ne, trochu to taky hrálo roli, ale myslel jsem si, že by bylo skvělé, kdybych se ukázal v krizovém okamžiku.”

„Velmi dobře.”

Udělat chybu, zatímco se snažil být skvělý. K něčemu takovému vážně docházelo často.

„Jelikož věděli, že je Doga Císař severu, nebylo to o to zbytečnější?”

„Ehmm... troufám si říct, že ne mnoho lidí zná Dogu jako Císaře severu.”

Ale v důsledku toho to mělo opačný účinek. Kdybych věděl, že jsou ti dva tak silní, nejednal bych tak, jak jsem jednal. Jako kdybych se před nimi skrýval. Ne, kdyby na to přišlo, Bůh meče a Bůh severu by se zachovali jinak.

„Každopádně se na tebe od teď budu spoléhat, Alexi.”

„Ale samozřejmě. Ach, ale prosím, dál mi říkej Sándore. Prozatím chci, aby náš vztah zůstal takový.”

Když jsem se ujistil o Sándorově totožnosti, začali jsme si vyměňovat informace. Zaprvé zhruba před 10 dny jsem sem přivedl Boha meče a Boha severu a pak jsem spadl do údolí. Na dně údolí jsem si to neuvědomil, protože jsem omdlel, ale uplynulo spoustu času.

Den nebo dva poté. Přesný čas nebyl znám, ale všechny teleportační magické formace a komunikační litografy pozbyly své světlo. Roxy a Eris měly pocit, že se stalo něco nezvyklého, a tak přišly do vesnice Supardů, aby se se mnou spojily. Také se potvrdilo, že i magická formace ve vesnici přišla o své světlo. Nicméně věřili, že jsem stále jednal, a tak se rozhodli počkat, jak to dopadne. To Sándor, co se vrátil zpět dřív než já, potvrdil, že jsem se pohřešoval.

„Neustále jsem čekal, až přijdeš do Druhého města, ale nebylo ani známky po tom, že by ses vracel. A ani ti dva vojáci, co jsi vzal s sebou, se nevrátili. Navzdory tomu se ve městě začalo povídat, že ti démoni z Lesa bez návratu byl kmen Supardů. Napadlo mě, že bych si situaci ověřil pomocí komunikačního litografu, ale už bylo příliš pozdě, neboť teleportační formace v Druhém městě už byla zničená. V té chvíli jsem si myslel, že měli spadeno na mě, a tak jsem se vrátil do této vesnice, zatímco jsem se skrýval.”

Jak se Sándor vrátil zpět do vesnice, došel k závěru, že jsem se pohřešoval. Bylo to ve Druhém městě? Nebo ve vesnici Údolí zemního draka? Ruijerd si myslel, že se někde v té oblasti muselo něco přihodit, a tak i když se zotavoval, začal vést pátrací družinu.

Při pátrání se zjistilo, že Dogovy a moje stopy vedly k okraji údolí. Bylo pravděpodobné, že jsme tam spadli. Když si to Ruijerd uvědomil, okamžitě se rozhodl sestoupit do údolí, ale Sándor mu radil, aby to nedělal. Jakmile člověk spadl do údolí, neměl se jak dostat nahoru. Bylo velmi pravděpodobné, že jakmile by sešli dolů, uvízli by tam.

A tak se došlo k závěru, že počkají, až dokud se nahoru nedostanu sám. Neboť dokud jsem měl s sebou Dogu, mělo by to být v pořádku.

No, jejich úsudek byl pravděpodobně správný. Snažit se vyšplhat nahoru s veškerými těmi stády zemních draků bylo velmi obtížné, ale byl tam Doga, takže mě ochránil.

„Což mi připomíná, setkal ses s tím informátorem?”

A pak když se Sándor vrátil do vesnice. Měl s sebou nějaké informace. Bylo to ohledně zničení teleportačních formací.

„Od informátora jsme získali informace o Gisuovi. Člověk s opičí tváří byl viděn, jak z Druhého města Irel míří do hlavního města Biheiril. Nebo tak mě aspoň informovali.”

„Takže nic nevíme?”

„Ne. Ale zrovna nedávno jsme si potvrdili, že se ve Druhém městě Irel objevil Bůh obrů Malta. Když bychom uvažovali, že se objevil den poté, co teleportační formace pozbyly světlo, je možné, že se dostal k teleportační formaci ve Druhém městě, aby se přesunul do Sharie. A tam zničil kancelář.”

„Aha.”

Tuto informaci mohly dokázat Roxy a Eris. Obě dvě dorazily zrovna včera. Cesta, co normálně trvala 4 dny, jim zabrala nejméně 10 dní. Příčinou toho bylo, že když ty dvě procházely hlavním městem, konala se ceremonie. A to na zahájení expedice na pokoření. Nad hlavním městem vládlo veselí ohledně expedice proti kmeni Supardů a během toho uspořádali oslavu na její zahájení.

Ačkoli měli vyrazit až o něco později. Bylo možné, že se to Gisu rozhodl uspíšit, jen co obdržel hlášení, že jsem spadl do údolí. Bez Orstedova náramku teď Hitogami věděl, že jsem nebyl mrtvý. A tak se rozhodli co možná nejdřív zaútočit na Orsteda, než se z údolí dostanu.

Roxy a Eris provedly průzkum ohledně předčasného zahájení expedice. A během tohoto průzkumu potvrdily, že se jí účastní Bůh severu a Bůh meče.

Ale navzdory tomu průzkumu měly stále své pochybnosti. A to: jak to, že to dopadlo takhle, i když měl Rudeus vyjednávat? Proč neviděly Rudea? Zatímco přemýšlely o něčem takovém, než kdokoli zjistil, co se dělo, expedice vyrazila z hlavního města.

Nějak tu expedici pronásledovaly a měly se přitom na pozoru. Byly si vědomy, kam ta expedice mířila, a tak je napadlo, že nasbírají co možná nejvíce informací. Ale Roxy řekla, že pokud je budou dál následovat, až se dostanou do Druhého města, bude to nebezpečné. A tak to vzaly velkou oklikou kolem města. Prošly lesem a dorazily do vesnice Supardů.

Poté několik dní zahálely a jejich pochybnosti dál rostly. Ale v bezpečí dorazily do vesnice Supardů. Tak to bylo.

Jen tak mimochodem, Eris a Ruijerd zakusili hluboce dojemné znovushledání. Jakmile Eris spatřila Ruijerda, vážně na něj chtěla skočit.

Chtěla, aby spatřil, jak moc zesílila. Myslím, že jí ten pocit zaplavil celé tělo. Ale pevně zachovávala trpělivost. Už nebyla dítě. Byla Eris Greyratová, válečník, kterého Ruijerd uznal. A jako válečník, co měl za učitele Ruijerda, se nemohla chovat trapně. Takhle sama sebe varovala a se svou obvyklou pózou promluvila:

„Dlouho jsme se neviděli, Ruijerde. Moc ses nezměnil.”

„Jo, Eris. Tolik jsi vyrostla.”

„To je jasné.”

Vyměnili si jenom pár slov. Ale jen to stačilo na to, aby na Eris padla nostalgie a aby byla hrdá. Předtím k němu mohla akorát vzhlížet. A teď byla stejně vysoká jako on. A tak šla s Ruijerdem do boje, bok po boku. Správně, Eris byla spokojená.

„Nezbývá nám moc času. Expedice zrovna teď s největší pravděpodobností míří naším směrem. A ani vojáci z kmene obrů jako posily možná nejsou tak vzdálenou budoucností.”

„Rozumím. Takže podám hlášení ze své strany.”

Začal jsem vykládat svou část příběhu. Že ti dva vojáci byli Bůh severu a Bůh meče. Že používali stejný prsten jako já, aby se přestrojili. A tak že Gisu ho pravděpodobně také používal, abychom ho nemohli najít. Že poté, co jsem spadl do údolí, mě jen o vlásek zachránil Doga a Atofe-ruka. Že jsem během té doby ztratil Orstedův náramek a Hitogami se na mě tedy mohl podívat. Jak jsem se nakonec dokázal dostat z údolí a vrátit se sem.

„Rudee,” řekla Eris tichým hlasem poté, co jsem všechno řekl. „Já se vypořádám s Gullem Farionem.” Přitom se dívala na úpatí mých ramen.

„...No, promluvme si o tom s tímhle na paměti. Jsem rád, že chceš být jeho oponent a bojovat s ním, ale nevrhej se do toho sama. Nechceš skončit jako já, ne?”

Takže si to uspořádejme.

Zaprvé Gisu. Nebylo pochyb o tom, že byl v postavení, kdy mohl do určité míry manipulovat s expedicí. Nejpravděpodobnějším kandidátem byl král, Gisu se možná převlékl za něj. Nevěděl jsem, kdo byl apoštolem, ale kromě Gisua tu byli Bůh severu, Bůh meče a Bůh obrů. Díky prstenu převleku mohli Bůh severu a Bůh meče provést nějaký ten průzkum vesnice Supardů. Bůh obrů spolu s Gisuem zaútočili na kancelář a dokázali nám tak ukrást únikové cesty. A tak nyní mířili k vesnici Supardů spolu s expedicí o zhruba 100 silných lidech.

„...”

Bůh obrů Malta. Někoho takového poslali do Sharie. Když jsem o tom znovu popřemýšlel, srdce jsem měl plné zoufalství.

„Co se stalo s mým domem...?”

Po mé otázce Roxy sklopila pohled, Eris si založila ruce na hrudi a Sándor si začal mnout bradu, jako kdyby ho to trápilo.

„Nevíme, jestli se Bůh obrů vrátil hned poté, co zničil kancelář, nebo jestli zaútočil i na Shariu.”

Zkusil jsem o tom přemýšlet. Kdybych byl na jeho místě, co bych udělal? Sharia byla naprosto prázdná. Nebyl jsem tam ani já, ani Orsted. Nebyl tam nikdo, kdo by byl schopný se Bohu obrů postavit.

Máme to prostě nechat tak? To nešlo. I v situaci, kdy měli jen nízký válečný potenciál, mohli na Shariu zaútočit, protože neměli co ztratit.

„......”

Zavládlo ticho. Přišlo mi, jako kdyby se i Orsted tvářil naštvaně. Ale s tou jeho helmou na hlavě jsem si nemohl být jistý.

„Ehm, zdá se, že máte zrovna všichni schůzi,” promluvil někdo od dveří.

Když jsem se otočil a podíval se, byl tam jeden chlápek.

„Zanobo!”

Tak mě tak napadlo, že tu byl také. Ne, nebylo to tak, že bych na to zapomněl! Samozřejmě! Jen jsem se trochu bál o svůj dům.

„Mistře, promiň za to zdržení. Zrovna jsem dorazil.”

„Ne, to nic. Také jsem dorazil teprve teď.”

Za ním byly Julie a Ginger. Obě byly vyčerpané. Po celém těle měly modřiny a kvůli únavě měly tmavé kruhy pod očima. Bylo to vzezření člověka, co měl manu na pokraji vyschnutí.

„Po cestě jsme měli těžkosti vypořádat se s neviditelným netvorem. Kdyby nás nepřišli zachránit Supardi, bylo by to nebezpečné.”

„Aha. Dobře, ať si ty dvě odpočinou... Ne, nemělo by vadit si vás nejdřív vyslechnout. Prosím, sedněte si v rohu a odpočiňte si.”

Jak jsem to řekl, Ginger a Julie na svých vrávoravých nohou v tichosti vešly do síně a posadily se nedaleko sloupu. Roxy za nimi rychle přišla a začala používat léčivou magii.

„Takže, Zanobo. Kolik informací jsi získal?”

„Mám hrubý obraz. Ale byl bych vděčný, kdybys situaci vysvětlil od začátku.”

A tak jsme začali vysvětlovat od začátku. Vysvětlovat něco pořád dokola byla otrava, ale s tím se nedalo nic dělat. Neboť sdílení informací bylo nanejvýš důležité.

„A takhle to je, takže nás trápí, co se stalo v Sharii, a taky ta expedice, co momentálně míří sem.”

„Pche.”

Zanoba se najednou začal smát. Bylo na tom něco směšného? Neříkejte mi, že hodlá říct něco takového jako: „Celou rodinu už máš tady, tak si můžeš oddechnout, hahaha.” No ne?

„Ohledně toho. Než jsme přišli sem, našel jsem kamenný monument Sedmi světových velmocí, takže jsem mohl potvrdit situaci u Pergiova podřízeného Arumanfiho.”

„Ach!”

Ten člověk, co vstal s veselým výrazem na tváři, jsem nebyl já. Když se na něj obrátily okolní pohledy, rychle si sedl. Byl to Sándor.

„Omlouvám se, takže?”

„Řekl, že Mistrova rodina je v bezpečí.”

Padla na nás úleva. Aha, takže byli v bezpečí. Jestlipak to měl na svědomí Leo. Nebo je ochránil někdo jiný? Nebo nepřítel usoudil, že by bylo nebezpečné vniknout do Sharie, co byla proslavená svou Magickou univerzitou?

„Nicméně pokud nás pan Pergius podporuje, můžeme tu situaci hned zvrátit.”

Sándor začínal být mírně vzrušený a díval se kolem sebe. Ale Zanobu to mírně zachmuřilo.

„Ne, pan Pergius tuto bitvu hodlá akorát sledovat. Nemůžeme čekat jeho pomoc.”

„Vážně! Ten kavalír je v takovéhle chvíli tak zatvrzelý!”

Sándor zaklonil hlavu a působil tak nějak přehnaně. To měl Pergia vážně tak rád? To byl homo? Ne, Sándor byl Bůh severu II. Bůh severu I. a Pergius byli dva ze Tří hrdinů, co zabili démona, a pravděpodobně staří přátelé. Takže bylo možné, že Pergia znal.

Ale Sándor měl pravdu. Moc 12 Pergiových podřízených byla užitečná jen v takovýchto chvílích.

Arumanfi Jasný měl nejsilnější schopnost průzkumu a Clearnight Hřmící hrom... Pokud by se jejich schopnosti zkombinovaly, informace o protivníkovi se mohly v mžiku doručit všem kolegům. Tím to samozřejmě nekončilo. Dokonce se mohli soustředit na nejmenší detaily ostatních podřízených. Ale když teď řekl, že nás nepodpoří, nedalo se nic dělat. Dokonce i Orsted se držel svého hesla, nevypůjčovat si Pergiovu moc.

„Bůh obrů Malta byl drsný, ale je to laskavý člověk. Nezaútočí na někoho, kdo neprojeví nepřátelství.”

Tato slova zamumlal Orsted.

„Kdyby tam šli Bůh severu nebo Bůh meče, pravděpodobně by na Sharii zaútočili.”

Orsted mluvil klidně, ale jeho slova se jasně nesla. Jestlipak to bylo kvůli té helmě.

„Ale Gisu je zbabělec. Využil Boha severu a Boha meče a potvrdil si tak, že tu jsem nejenom já, ale že tu je i teleportační formace. Takže nezavrhl možnost, že bych se mohl vrátit zpět do kanceláře. A proto použil Boha obrů. Dokonce i mě by chvíli trvalo Boha obrů porazit. Takže je možné, že Gisu měl v plánu zničit teleportační formace na různých místech. A to sám anebo s pomocí někoho jiného.”

To byl Orstedův názor. Aha. Poslat tam Boha obrů bylo jenom pro jistotu.

Díky tomuto plánu byla moje rodina v bezpečí. Nebo spíš to vypadalo, že nikdy neměli v úmyslu na Sharii zaútočit. Jako cíl jsem byl první já a až pak moje rodina.

Sándor do toho skočil otázkou: „Tak proč ti tři nešli spolu?”

„To pravděpodobně proto, že Bohu severu a Bohu meče jde o něco jiného než Gisuovi.”

Cíl Boha severu a Boha meče. Po těchto slovech všichni zmateně naklonili hlavy ke straně. Jediný, kdo hlavu nenaklonil, byla Eris.

„...Gull Farion s tebou chce bojovat, že?”

„A Aleksander Ryback taky.”

Orsted byl ve vesnici Supardů. Jakmile to ti dva zjistili, nešli do Sharie, ale zůstali tady. Viděl jsem, jak nad nimi Gisu začal ztrácet kontrolu. Kdyby mohli, měli by být schopní mě zabít prostě jen tím, že by sešli do údolí. Jelikož se Dogovi podařilo dostat dolů, bylo to očividné. Aleksander by to měl zvládnout. A tak ti dva nejednali podle Gisuova a Hitogamiho plánu.

„Každopádně jsem rád, že je moje rodina v bezpečí. Ačkoli mě trápí, že sem Bůh meče, Bůh severu a Bůh obrů míří k útoku.”

Tři řádu Boha. Posílení expedicí o síle 100 nebo více lidí. Válečný potenciál kmene Supardů byl zhruba 10 lidí, co se stále mohli pohybovat. A pak lidé, co byli momentálně tady. Orsted, Zanoba, Ginger, Julie, Norn, Cliff, Elinalize. Ruijerd, Roxy, Eris, Sándor, Doga.

Byly tu ženy a děti a tým doktorů, co to momentálně přebýval. Když pominu doktory, hlavním cílem expedice byl kmen Supardů. Kdyby sem vnikli, s největší pravděpodobností dojde k masakru.

„......”

Ginger, Julie a Norn byly mimo. Cliff taky... ve skutečném boji moc užitečný nebyl. Dokonce i Orsted byl mimo. Orstedova rychlost obnovy many byla téměř nulová.

Čím víc manu používal, tím víc mu klesla. Jediným důvodem, proč jsem se snažil pro Orsteda sehnat podřízené bylo, abych toto vykompenzoval. Nemohl jsem ho prostě jen tak požádat: „Mistře, bojuj.” Jen proto, že se blížil boj.

Kdyby na to přišlo, neměl by na výběr a musel by jít. Ačkoli by bylo pěkné, kdyby to byl jenom jeden nebo dva lidé řádu Boha. Ale bojovat se třemi by rozhodně spotřebovalo značné množství many.

Pak tu byl ještě Gisu, jehož lokaci jsme stále neznali. Možná že s sebou měl ještě více válečného potenciálu. A kromě toho kdybych byl na jeho místě, neposlal bych sem k přímému útoku někoho jako Boha meče, koho můžeme snadno porazit. Rozhodně uvedl do chodu nějaký plán.

Orsted byl naše poslední možnost. Mělo by být v pořádku, aby jen strážil vesnici. Tedy dokud ho nebude nejvíc potřeba.

Tři řády Boha. Když k tomu připočtu, že budeme bojovat bez Orsteda, vůbec to nebude snadný boj. Vůbec to nebude snadný boj, ale... Ale ani to nebylo tak, že bychom nemohli vyhrát. Máme 3 mocné uchazeče jako Král meče Eris, Bůh severu Sándor a Císař severu Doga. Pokud nás budou podporovat a spolupracovat se mnou, Zanobou a Ruijerdem, pak...

Ten boj nebude vůbec snadný, ale... i kdybychom museli utéct, i kdybychom museli bojovat... nemyslím si, že to bude absolutně nemožné.

Tahle totální válka... Myslel jsem si, že to bylo trochu jednostranné, když šlo o Gisua. Celý náš válečný potenciál se soustředil ve vesnici Supardů. Bylo by dobré, kdyby o mě nevěděli. Ale když jsem spadl, Hitogami se dozvěděl vše o mém životě a smrti.

Byl tu Orsted a taky já. Vyzve nás v takové situaci na totální válku...?

Ne, taky tu byl Temný král Vita. Původně Gisu použil Vitu a měl v plánu obrátit Ruijerda a ostatní Supardy proti mě. Když tak o tom přemýšlím, oklamal by mě, neboť jsem do království Bihaeril přijel právě proto. Kdyby dorazil do vesnice Supardů spolu s převlečeným Bohem severu, Bohem meče a Bohem obrů. Kdybyste k těm třem řádům Boha přidali ještě Vitu a Ruijerda, těch 5 by nás mohlo snadno zabít. Něco takového bylo také možné. Jo.

Dalo se říct, že oponent ztrácel kontrolu nad svými pěšáky, neboť jsem svůj čas dobře využil. Možná na to mělo vliv i štěstí. Nevěděl jsem, kdo nebo který z nich byl apoštol. Ale podle těch informací, co jsem získal, jsem cítil, že Gisu začínal ztrácet kontrolu nad Bohem severu a Bohem meče.

Jak je vůbec Gisu ovlivnil? Možná jim Gisu předložil nějaké podmínky a oni svolili a fungovalo to. Možná že museli něco dodržet, i kdyby to bylo nemožné. A tyto podmínky vyšly najevo během našeho dřívějšího hovoru. Cílem Boha meče a Boha severu bylo bojovat s Orstedem.

Když zahlédli Orsteda, plně je to motivovalo. Gisu se na tu reakci připravil. Správně.

Ani nemluvě o tom, že jsem viděl, jak Gisu začal jednat hned poté, co se dozvěděl, že jsem spadl do údolí. Podle svých plánů urychlil odjezd expedice, aby se to shodovalo s odchodem vojáků z kmene obrů. Bylo pochopitelné, že ho napadlo to vyřešit během mé nepřítomnosti, neboť vylézt z údolí bylo velmi obtížné.

Gisu věděl, že jsem nebyl mrtvý. Napadlo ho, že rychle zmobilizuje expedici a zasadí Orstedovi smrtelný úder. Než se já dostanu z údolí. Ale zvládl jsem to včas. Dokázal jsem se vrátit před bitvou a nynější situace se zklidnila.

Bylo možné, že stále neznali Sándorovu skutečnou totožnost. Jen tak mimochodem, kdybychom uvážili Hitogamiho rozčilení, pak...

„...Tohle by mohla být naše šance vyhrát.”

Když jsem ta slova zamumlal, do místnosti vstoupil mladý muž. V ruce držel bílé kopí, byl to supardský válečník.

„Expedice dorazila. Jsou odtud zhruba půl dne cesty.”

Takže to stihli. Ale jen stěží.
-------------------------------------------------

~ Haa, nesnáším dlouhé kapitoly... První půlka... ~

<Předchozí>...<Následující>