Kapitola 251

Kapitola 251 – Hlavní město

Část 1

Tichý dům.

Na zanořeném ohništi uprostřed domu poskakoval hrnec. Před ním seděl muž se zelenými vlasy. Byl to Ruijerd. Já seděl naproti němu, s ohništěm mezi námi.

„...”

„......”

Nedošlo k žádné konverzaci. Mezi Ruijerdem a mnou bylo jenom ticho. Nebylo co říct. Ne, bylo by lepší říct, že jsme neměli žádnou šanci mluvit. Veškeré mé soustředění se zcela a přímo upíralo na to, co bylo přede mnou. Selhání nebylo dovoleno. Můj pohled mířil přímo vpřed, čekal jsem, až ten moment přijde.

„!”

A pak to nastalo. Opatrně jsem natáhl ruku... zhasil jsem oheň. Ale ještě to neskončilo. Nesmím spěchat. A přesně takhle jsem se na téměř 10 minut přestal pohybovat. Když uplynulo 10 minut, konečně jsem zvolal: „Ruijerde, jsi připravený?”

„Ano, jsem.”

Jak jsem ta slova zaslechl, natáhl jsem se k tomu, co bylo vedle mě. Bylo to naprosto bílé s drsným povrchem a vzhledem se to blížilo vejci. Ne blížilo, bylo tu slepičí vejce.

„...”

Rozbil jsem vejce, dal ho do misky a našlehal ho hůlkami. Toto počínání jsem prováděl, jako kdyby to bylo přirozené. Jako kdybych to znal od okamžiku, co jsem se narodil. Duše dítěte ve třech letech byla stejná jako ve sto. Jakmile se naučíte, jak jezdit na kole, nezáleží na tom, jak mnoho let uplyne. Nikdy to nezapomenete. Bylo to stejné jako toto. Ne, možná jsem se ani nenaučil, jak to dělat. Od okamžiku, co jsem se narodil, jsem tuto informaci možná znal. Jinými slovy to byl instinkt. Teď jsem šlehal vejce.

Ještě jednou jsem to zopakoval. V misce jsem měl rozšlehané dvě vejce. Nechal jsem to tak a natáhl jsem se k poklici.

„...Dobrá.”

Sundal jsem poklici, podíval se dovnitř a přikývl jsem. Bílá rýže, z které vycházela pára, vydávala tichý zvuk. Místností se táhla nepřerušená pára z vařené rýže. Začaly se mi sbíhat sliny a bezděky jsem polkl. Přemáhalo mě nutkání nacpat si pusu rýží, ale vydržel jsem to a promíchal jsem ji.

Vzal jsem misky. A naservíroval jsem čerstvě uvařenou rýži. Plnou misku. Ne moc, ale taky ne málo.

Pak jsem hůlkami udělal uprostřed rýže díru. A do ní jsem nalil vejce, co jsem předtím našlehal. A potřísnil jsem tu bílou rýži lesklým zlatem. Ale to nebylo všechno. Od teď. Tento okamžik, na který jsem čekal. Od chvíle, co jsem přišel na tento svět, až do teď. Bylo to mé největší přání.

Vzal jsem malou lahvičku, co jsem měl vedle sebe. Zatímco to pomalu kapalo z té malé výpusti, nalil jsem to na zlatou rýži. Co z té výpusti vyteklo, byla černá tekutina. Byla to sójová omáčka.

Nalil jsem jenom jednou. Dvakrát bylo také v pohodě, ale prozatím jenom jednou. Jenom s tím se vršek zlaté rýže zbarvil do černa. Přesně jako odstín pudinku, zakručelo mi kvůli tomu v břiše.

Zůstaň v klidu, brzy to ochutnám. Kvůli tomuto účelu jsem si prošel 4 zkouškami. A taky od této chvíle to budu moct jíst, kdykoli se mi zachce. Ale poprvé byl velmi důležitý okamžik, co se musí vychutnat.

„...Tady máš.”

„Dobře.”

Předal jsem to Ruijerdovi. Když si misku vzal, čekal na mě. Okamžitě jsem ten proces opakoval a udělal další.

„A tak itadakimasu, pojďme jíst.”

S rukama u sebe jsme se uklonili. Miska v levé, hůlky v pravé. Na první sousto jsem doširoka rozevřel pusu.

„—Hmm! —Hmhmm!!”

Tohle bylo ono. Ta chuť. Bylo to dokonalé. Nebylo to nejlepší, ale bylo to ono. Tohle byla chuť, po které jsem tak dlouho pátral.

„Chramst... žvýk... polk...!”

Jedno sousto, dvě sousta, tři sousta. V tichosti jíst, žvýkat a polknout; občas zakašlat, jak mi zaběhlo zrnko rýže. Nedělal jsem nic než jedl.

„...To byla taková hostina!”

Než jsem se nadál, misku jsem měl prázdnou.

Moje chvilka štětí byla v mžiku pryč. Po jídle jsem byl spokojený, ale také jsem měl pocit, jako kdyby mi něco chybělo.

Ale než jsem si dal nášup, podíval jsem se na muže před sebou. Ruijerd jedl v tichosti. Obvykle to nebyl muž, co by během jídla mluvil, ale dneska se zdál tišší než obvykle. Ne, dneska jsme to byli jenom Ruijerd a já. Jelikož jsem nemluvil, nedošlo na žádnou konverzaci. Ačkoli jeho tempo při jídle nebylo tak moc rychlé. Vypadalo to, že ještě nesnědl ani půlku své porce. Ne, prostě jsem jedl moc rychle.

„Ehm, bratře.”

„Jéé!”

Jak jsem si to pomyslel, než jsem se nadál, Norn seděla hned vedle nás.

„Norn... Kdy jsi...”

„Kdy? Na to se ptáš... zrovna jsem přišla... zkusila jsem na tebe jednou zavolat, když jsi jedl.”

Takže dorazila, zatímco jsem jedl.

„Co to jíte?”

„Něco dobrého. Chceš taky?”

„...Tak si asi dám.”

Jak se Norn podívala po Ruijerdovi, přikývla. Okamžitě jsem do misky naservíroval rýži, rozklepl vejce, našlehal ho a přidal sójovou omáčku. Celý ten proces zabral 10 sekund, ale chuť se ani v nejmenším nelišila. Byla to technika řemeslníka.

„Jez, co jen hrdlo ráčí.”

„Co to je...?”

„To je moje jídlo na útěchu.”

„...Díky.”

Norn si vzala misku, co jsem jí dal, a začala pomalu jíst.

„...”

Čekal jsem. Čekal jsem, zatímco jedli. Seděl jsem a čekal. Pořád jste nedojedli? Honem. Chtěl jsem slyšet váš názor. Ačkoli toho nebylo třeba, stejně jsem to chtěl vědět.

„...”

A zatímco mi myšlenky takhle sprintovali, Ruijerd dojedl.

„Takže tohle je to, o čem jsi během putování mluvil?”

„Ano. Co si o tom myslíš?”

„Lahodné.”

Jeho dojem byl jediné slovo. Ale byl jsem spokojený. Můj společník a já jsme konečně ochutnali to, po čem jsem na tom nostalgickém putování tak dlouho pátral. Byl jsem spokojený. Jediná škoda byla, že tu nebyla Eris.

„...Díky za jídlo.”

A pak dojedla Norn. A teprve začala jíst, bylo to celkem rychlé.

„Co si o tom myslíš, Norn? Tohle je to, o čem jsem doma mluvil.”

„...Bylo to celkem dobré. Nechutná to jako nic, co jsem do teď ochutnala... je to kvůli tomu ochucovadlu?”

„Jo. To je sójová omáčka, všestranné ochucovadlo. Je to lahoda, ať to dáš na cokoli.”

„Hmmm...”

Zdálo se, že Norn vůči tomu cítila velký obdiv. Udělám ji doma a budeš si moct dát. Dneska bylo výročí. Takové, kdy se na tomto světě poprvé okusila míchaná rýže s vejcem.

„To akorát, že syrové vajíčko ti podráždí žaludek, takže je třeba, abys použila detoxikační magii.”

„Pokud je třeba detoxikace, nenuť to jíst člověka, co se zotavuje z nemoci!”

Na výročí jsem ji naštval.

Část 2

Za dva dny.

Kmen Supardů vytrvale pokračoval k naprostému zotavení. Ačkoli pár bylo stále upoutáno na lůžko, ti s mírnými symptomy se začínali vracet ke svému normálnímu životu.

Já jsem si také dal za úkol, abych v jedné části vesnice postavil temnou komoru na pěstování byliny sokasu. Pořád nevíme, jestli příčinou té epidemie byla hlína s vysokou hustotou many nebo Temný král Vita. Ale pokud kdy znovu narazíme na stejné symptomy a budeme mít toto, výsledek se bude velmi lišit. Ačkoli pokud byl příčinou Temný král Vita, stejná nemoc už by se neměla objevit.

Pokud to bylo hlínou, pak kmen Supardů bude muset změnit své sídlo. Museli by se přestěhovat někam ne tak hluboko v lese nebo přinejmenším objednávat zeleninu ze sousední vesnice. Oboje by šlo.

Každopádně bylo stále nezbytné získat svolení země. Rád bych, aby se přesunuli do Asurského království, ale od kmene Supardů vzešlo hodně nervozity a opozice. Zdálo se, že se jim nelíbilo opustit místo, kde strávili tolik času. Kromě toho vliv Milisovy církve byl v Asurském království celkem velký. Když přišlo na kmen Supardů, Cliff byl celkem uvolněný, ale ten hluboce zakořeněný strach byl v Milisově církvi s největší pravděpodobností stále běžný.

A tak abych vyjednával s královstvím Bihaeril, jsem se rozhodl zamířit do hlavního města. Měl jsem dva cíle. Aby přijali kmen Supardů. A kromě toho aby rozpustili sílu na pokoření. Kmen Supardů byl celkově celkem upřímný a kvůli jejich přetrvávající persekuci byli celkem výluční, ale byli to dobří lidé.

Království Bihaeril na začátku možná bude nesouhlasit, ale existovalo spoustu způsobů, jak jejich názor změnit. Nejrychlejším způsobem by bylo, aby navštívili tuto vesnici. Pokud by vlastně přišli a spatřili tyto tak nějak rozpačité lidi a usmívající se děti, věděli by, že to je bezpečné místo... Byl bych rád, aby si to mysleli, ale kdo ví.

Království Bihaeril možná ty děti spatří a pomyslí si: „Dokonce se tu rodí děti, honem se jich zbavme!” Úplně jako u švábů. Ale pokud na to dojde, doporučil bych, aby kmen Supardů emigroval. Pokud by žili v Asurském království, dlužil bych Ariel další laskavost... ale kdyby na to přišlo, prostě to splatím svým tělem.

Ačkoli si myslím, že to bude v pořádku. Supardí děti byly na pohled tak nějak roztomilé. Spatřit takové děti, jak si nevinně hrají s koženým míčem, rád bych si myslel, že v království Bihaeril jsou jen lidé, co se při tom pohledu usmějí.

„A tak pojedu do hlavního města.”

„Jo.”

„Cliff bude dohlížet na pokrok v nemoci a Elinalize bude s ním. Norn se bude dál starat o Ruijerda. Co ty, Orstede?”

„Zůstanu tady. Cliff Grimoire momentálně prošetřuje tu epidemii. Příště ji možná dokážeme vyléčit.”

Jak to Orsted řekl, vrátil míč, co k němu letěl se zvukovým doprovodem jako „bong”. Bylo to v mžiku. Ani jsem neviděl, že by pohnul rukou. Ale míč jemně letěl obloučkem a přistál přímo v ruce dítěte.

„Když jde o vyjednávání, není nezbytné, abych tam šel.”

„Samozřejmě. Bez ohledu na to, jak moc ta helma potlačuje tvou kletbu...”

S dalším „bong” znovu udeřil do míče.

„Není to tak, že by ta kletba naprosto zmizela.”

„Jo.”

Znovu ten míč vrátil.

„Ale když na to přijde, spolehnu se na to, že se objevíš. Dokonce i s tou kletbou je možné, že když tě uvidí, užasnou.”

„To nevadí.”

Další „bong”.

„Mám je přimět přestat?”

Bez ohledu na to, kterým směrem ten míč hodil, supardí děti dál posílali míč Orstedovým směrem. Ten pohled v jejich očích, spíš než nepřátelství to byla zvědavost. Bylo to něco ve smyslu: Jelikož je tu ten divný chlápek, zkusme na něj hodit míč. Kdyby nebylo té helmy, možná by neházeli míč, ale kamení. Ale protože jim míč neustále dopadal příjemně do ruky, byla to tak nějak zábava.

„S tím není žádný problém. Taková úroveň se ani nepočítá za útok.”

„Ach, vážně?”

Jestlipak se Orsted bavil. Pod helmou jsem neviděl jeho výraz, ale nebyl ve špatné náladě.

„Je to zábava?”

„...Není to zlé.”

Pokud to není zlé, tak to bylo v pořádku.

„Takže já půjdu.”

„Jo.”

Jak to Orsted řekl, odešel jsem z oblasti. Sándor a Doga na mě čekali u teleportačního magického kruhu.

Zatímco já půjdu do hlavního města, Sándor půjde do druhého města a setká se s informátorem. Cíle jsme měli jiné, ale usoudili jsme, že když se rozdělíme, bude to účinnější. Dogu jsem si bral jako doprovod. Měl jsem pocit, že mi nebude moc ku pomoci, ale bylo to lepší, než ho s sebou nemít.

„Ups.”

Po cestě jsem téměř narazil do Ruijerda. Vrávoravě kráčel, zatímco se Norn opíral o rameno.

„Ruijerde, je v pořádku tady chodit?”

„Trochu ano.”

Ačkoli Ruijerd řekl tohle, když jsem spatřil Norninu přísnou tvář, věděl jsem, že to tak nebylo.

„Na chvíli budu pryč kvůli vyjednávání s královstvím Bihaeril. Možná s sebou přivedu královské vojáky, takže pokud na to přijde, snažte se je prosím co možná nejvřeleji přivítat.”

„Rozumím. Řeknu to náčelníkovi.”

Jak to Ruijerd řekl, spatřil jsem Orsteda. Stál u zdi a děti na něj neustále házely míč. Na první pohled to vypadalo jako šikana, ale z nějakého důvodu to byl příjemný pohled. Kdykoli Orsted přesně vrátil míč, děti se smály.

„Je jiný, než jak vypadá, co?”

„Že?”

Jak jsem to se širokým úsměvem řekl, odešel jsem.

Část 3

Magickou formací jsem mířil do království Bihaeril. Když jsem se zastavil v kanceláři, samozřejmě jsem zkontroloval komunikační litograf. Zanobova skupina nenarazila na žádný konkrétní problém. Aisha a žoldnéři také neměli žádný problém. Sylphina skupina stále nenavázala kontakt. Když se uvážila vzdálenost k teleportační magické formaci, bylo to celkem daleko, takže se s tím nedalo nic dělat.

Co se týkalo Roxiny družiny, došlo tam k malému pohybu. Zdálo se, že když se podívali na Ostrov obrů, Bůh obrů už odešel. Nevíme, kde se teď nacházel. Ale lidé na Ostrově obrů se připravovali na bitvu. Zdálo se, že tam kolovala taková informace.

A Eris mířila sem. Chtěla se setkat s Ruijerdem. Ale i tak. Přál bych si, kdyby to ještě chvíli vydržela. Také jsem poslal zprávu, že se kmen Supardů zotavuje. Měl jsem pocit, že jsem udělal velký poplach kvůli incidentu, co se jen za pár dní vyřešil. Ale s tím se asi nedalo nic dělat.

Když jsem všechno tohle dokončil, znovu jsem si nasadil prsten převleku a skočil jsem na teleportační magický kruh, co vedl do hlavního města království Bihaeril.

Část 4

Zanoba nainstaloval teleportační kruh v opuštěné vesnici v lese, zhruba den cesty od hlavního města.

„Mistře, čekal jsem na tebe.”

Když jsem dorazil, Zanoba sklonil hlavu. Byly s ním i Julie a Ginger.

„Čekal jsi na mě?”

„Ano. Od chvíle, co jsem se doslechl, že sem dorazíš.”

To byl ale loajální chlápek.

„Ale tady to je úžasné. Nemusíme se tu trápit, že by nás někdo odposlouchával, a tak ti můžu předat hlášení.”

„Aha. Tak si to vyslechněme.”

„Ačkoli jsem řekl tohle, není to nic velkého.”

A po této předmluvě mi Zanoba řekl o svých dosavadních počinech.

Nejprve si našel hostinec, pak nainstaloval teleportační magický kruh v tomto lese. Poté sbíral informace v hlavním městě. Tehdy narazil na informaci, že „země svolává jednotky na pokoření”. Tehdy poslal své první hlášení po komunikačním litografu. Tuhle část jsem četl.

Poté se dostal k informaci, že Bůh severu se bude účastnit pokoření. Zatímco stále pátrali po informacích o Gisuovi, také hledali Boha severu. To byl nynější stav a situace.

„Takže v podstatě ještě nic nevíme?”

„Velmi se omlouvám. Když jsem se doslechl, že byl Bůh severu Kalman III. nápadný, myslel jsem si, že ho rychle najdeme. Ale bylo to značně...”

„Ne, není třeba se omlouvat.”

Teprve jsme dorazili do království Bihaeril, takže jsme tu ještě nebyli tak dlouho. Vstoupit do města, nainstalovat magický kruh, začít s akcí. Dosáhl toho za téměř sedm dní. Aby získal takové výsledky, bylo to celkem rychlé.

„Od teď se také snažme.”

„Dobře.”

Bůh severu, co? Pokud se vážně přidal k jednotkám na pokoření, musel jsem je za každých okolností přesvědčit. Ale že nebyli schopní najít někoho nápadného, kvůli tomu jsem si myslel, že se někdo pohyboval v zákulisí. Možná se Bůh severu už stal Gisuovým společníkem. Možná se Gisu doslechl, že jsme Vitu porazili a jejich plán selhal, a viděl, že byl v nevýhodě. A tak se rozhodl se s Bohem severu stáhnout.

Také tu byla možnost, že Vita byl jen rozptýlení; porazil jsem ho celkem snadno. Také bylo možné, že se informace o Vitovi ještě ke Gisuovi nedonesly. Ale to možná bylo až příliš optimistické. A pokud to tak bylo, přinejmenším jsem získal Ruijerda na svou stranu. I jen kvůli tomu za to tato návštěva království Bihaeril stála.

„Takže mistře, půjdeme? Zavedu tě do hlavního města.”

„Jo, prosím.”

To, co musím udělat, se každopádně ještě nezměnilo. Zatímco jsem si pomyslel tohle, mířil jsem do hlavního města Biheirilu.

Část 5

Hlavní město království Bihaeril bylo tak nějak podobné tomu v království Shirone. Jelikož bylo na Centrálním kontinentu, mělo atmosféru malého až středního státu.

Tato země, co oplývala dřevem, jako stavební materiál používala hlavně dřevo. I ve městě bylo mnoho stromů. Možná kvůli tomu z něj sálala jedinečná atmosféra. Možná to také bylo proto, že jsem dorazil v noci. Když padne noc, v této zemi na ulicích rozdělávají mnoho ohňů. Koňmi tažené kočáry byly v noci zakázané.

Kromě toho nebylo nic moc jiné. Nedaleko brány byly hostince a pouliční prodejci. Jak se člověk blížil ke středu města, domy měšťáků a šlechty začaly být extravagantnější a uprostřed byl hrad.

Hrad byl postavený na soutoku dvou řek. Přesně jako hrad postavený za jedinou noc Sunomata. Jeho lokace se podobala lokaci pevnosti Karon v Shirone. A kromě toho bylo za hradem městečko chatrčí. I když jsem řekl tohle, nebylo to tak, že by ti lidé vypadali nějak zvlášť chudě. Bylo to uspořádané jako město kdekoli jinde.

„Takže teď se musím setkat s králem.”

„Ale jestlipak se nám dostane slyšení, vliv královny Ariel se možná takhle daleko nerozpíná.”

„Hmm.”

V pokoji v hostinci jsem přemýšlel spolu se Zanobou. To místo, kde Zanoba přebýval, nebyl hostinec pro dobrodruhy, ale luxusní hostinec pro šlechtu z města. Vskutku to byl muž jiného platového řádu. Nebo bych měl říct, utrácej umírněně. Ačkoli nebyl tak nápadný, jak jsem to tady líčil.

„Co kdybych proklouzl do sil na pokoření? Když vyrazíme, král nás pravděpodobně pozdraví. Pak se můžu přiblížit, i kdyby to bylo násilím, a pak se nám slyšení určitě dostane.”

„To by bylo příliš pomalé. Když země skončí s přípravami a co nevidět budou chtít říct start, možná začnou navzdory našim protestům.”

Všechno mělo svůj správný řád. Svolat lidi, jídlo a pak zbraně. Jakmile se dostanou do fáze, kdy budou chtít vyrazit, bylo celkem možné, že je nezastaví jen slova „prosím, počkejte”. Při takových událostech musí země přemýšlet o své cti, takže by pro ně bylo těžké zastavit.

„V této fázi to možná bude pomalejší, ale než skončí s přípravami, musíme vysvětlit, že není třeba útočit na kmen Supardů.”

Během přípravné fáze jim řekneme o existenci kmene Supardů a necháme je si potvrdit, že to je bezpečné. A jednotky se můžou vrátit k lovení neviditelných vlků. Bylo by dobré jim poskytnout nějaké procento z nákladů. Orsted by to měl být schopen do určité míry poskytnout. A proto se chci s králem setkat co nejdřív, než jednotky k pokoření vyrazí. S tímhle na mysli jsme začali vymýšlet, jak na to.

„Prozatím to zkusme vzít přímo. Možná budeme nápadní, ale pokud se představím jako podřízený Dračího boha, co má rozkazy od Asurského království. A když na to přijde, hodím do toho i Pergiovo jméno, tak... A pokud ani to nezabere, můžeme to zkusit znovu a vymyslet něco jiného.”

A tak jelikož jsme nevymysleli nic lepšího, jsme se rozhodli požádat o audienci.

Část 6

Druhého dne.

Když jsem se nasnídal, rozhodl jsem se podívat se kolem hradu. Takže hrad byl přece jenom podobný tomu v Shirone. Jak velikostí, tak atmosférou... ale to velké množství dřevěných částí bylo jiné. Ne, Zanoba řekl, že co se týče slabosti vůči ohni, bylo to to samé.

„Pravděpodobně za to budou vybírat daň.”

„Doufám, že na udělení audience nám bude stačit jméno královny Ariel.”

„Ovšem toto království nemá vztahy s královstvím Asura... takže bude obtížné dodržovat řádnou proceduru.”

„Budeme ji dodržovat?”

„Budeme.”

Setkat se s králem celé země bylo překvapivě obtížné. U všech svých dosavadních audiencí jsem obvyklé procedury přeskočil. Normálně jsem použil své konexe, abych si sjednal schůzku. Ovšem normálně se čekalo, že to bude něco takového: Připravit si oděv a kočár spolu s potvrzením o totožnosti. A kromě toho se představit státnímu úředníkovi na hradě. A když si potvrdí, že jsem člověk, kterému se dalo věřit, upravit čas schůzky dle králova programu. A pak člověk konečně získá audienci. Takže bez konexí to přece jenom bylo těžké.

Ale navzdory těm překážkám to rozhodně nebylo nemožné. I kdyby někdo přišel náhle, pokud to byl někdo důležitý, co si přeje se setkat s králem, pak je možné zařídit audienci. Ale pokud budeme příliš nápadní, naše prostředky k nalezení Gisua to značně omezí. Ačkoli už na nás možná dávno přišel...

„Takže Zanobo, poletuje tu spoustu zkazek, že pracujeme spolu, takže od teď půjdeme jenom já a Doga.”

„Dobrá. Budu se modlit za tvé štěstí.”

Na zalidněném místě jsem se se Zanobou rozloučil a spolu s Dogou jsme podél řeky zamířili k místu, kde bylo hodně královských stráží. Pořád bylo brzy ráno a vojáci se horlivě přesouvali sem a tam.

Kdybych k nim najednou přišel a požádal o audienci, brali by mě jako někoho podezřelého. Ačkoli jsem zařídil, abych vypadal jako šlechtic... Ale v zemi, kde nebyla žádná ambasáda, jsem nevěděl, jaký oděv byl správný. Hmm? Copak tohle místo nebylo napěchované vojáky? Zdálo se, že se tu pořádalo nějaké shromáždění.

„Promiňte. Mohl byste mi pomoct?”

„Co chcete?”

Recepční byl muž se slušnými oficírskými kníry. Jeho oděv působil tak nějak civilně a nevypadal jako voják. Asi bych mu měl nejprve pochválit oblečení. Ne, měl bych mluvit k věci, neboť to byl důvod, proč jsem přišel.

„Chtěl bych požádat o audienci u krále.”

„Kdy?”

„Hm? Ach, dneska. Nebo co možná nejdřív to půjde.”

Ačkoli jsem řekl tohle, nemyslel jsem si, že bych vypadal zase tak podezřele. No, neměl jsem co ztratit. Pokud to nevyjde, pak si prostě řádně projdu všemi kroky, zatímco přijmu, že jsme nápadní.

„...”

Muž s oficírskými kníry se po mě podíval a pak začal obracet štos papírů.

„Bude to jedna zlatka.”

„He?”

„Audience bude za jednu zlatku.”

Jestlipak chtěl bakšiš.

„Tady.”

„Ano, přijal jsem... He?”

Kníratý muž si vzal zlatou minci a začal ji zkoumat. A pak se do ní zakousl, cinklo to. Zdálo se, že s tou zlatou mincí byl nějaký problém. To jsem mu omylem dal falešnou minci...?

„Toto je asurská zlatá mince, že?”

„Ach, ano. Pocházím z Asury.”

Jak jsem to říkal, ukázal jsem mu insignii, co jsem dostal od Ariel.

„...”

Jeho reakce byla zlá. Kníratý muž se na mě podezíravě díval. Jak jsem si myslel, vliv království Asura nedosahoval až sem. Jestlipak to bylo zlé.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, dal si minci do kapsy. Pak na štos papíru něco napsal a předal mi to.

„Tady napište své jméno a důvod k audienci.”

„Ach, dobře.”

„Při odpoledním zvonění sem znovu přijďte.”

„Ano. Velmi děkuji.”

Jeho reakce byla zlá, ale moje peníze byly pravděpodobně v pořádku. Zdálo se, že mi audienci udělí.

Moc peněz byla skvělá. Prozatím jsem překonal první bariéru.

Část 7

Poledne. Byl jsem před salónkem určenému k čekání před audiencí.

„...”

Byl jsem nervózní. Dneska ta audience nebude. To jsem si myslel, když jsem zašel na hrad, ale kníratý muž zavolal někoho dalšího, aby mě dovedl do salónku. A než jsem se nadál, ocitl jsem se v této situaci. Byl jsem na řadě; za krátko mě zavolají k audienci. Myslel jsem si, že jsem se prolomil první překážkou, ale zatím na mě čekal last boss. Dělo se to příliš rychle, hlavu jsem měl jako vymetenou.

Ne, uklidni se. Nejdřív bych si měl vyslechnout toho člověka, co vyjde z komnaty. Král této země dvě hodiny po poledni udělí audienci komukoli. I když říkám komukoli, samozřejmě to mělo své podmínky. Zaprvé, aby vám byla udělena audience, musíte zaplatit jednu bihaerilskou zlatou minci. A kromě toho bylo každému člověku dovoleno pobýt jen 15 minut. A přijímali jenom 8 lidí denně.

Pokud má člověk zlaťák, může se s králem setkat kdokoli. Aby sdělil svůj názor nebo otázky nebo dokonce požádal o laskavost. Pokud si člověk myslel, že došlo k velkému problému, mohl podat petici; zdálo se, že to v této zemi dělali takto. Jedna zlatka byla suma, co mohla jen stěží sehnat celá vesnice.

Vyslechnout si mnoho nedůležitých historek, hledat skutečný problém. Království Bihaeril se zdálo jako pěkné místo. Ačkoli se také mohlo stát, že byl člověk ve skutečném maléru a nebyl schopen tu zlatku zaplatit.

Ale kvůli šanci přímo zažádat krále by se sem hrnul kdokoli. Zvláště pak hamižní kupci a místní boháči, co si chtějí zajistit své vlastní zbytečné zájmy. Když jsme dorazili, každopádně tu bylo plno, jak se dalo čekat.

Ale díky našemu štěstí někdo audienci zrušil.

Vážně to bylo štěstí. A to moje štěstí mi pravděpodobně zvýšila asurská zlatka, co měla desetkrát větší hodnotu než bihaerilská zlatka. Když tohle pominu, prozatím jsme byli v pohodě. Patnáctiminutová audience. To nebylo moc času. Nebylo to moc uklidňující. Musel jsem se postarat jenom o dvě věci. Pokud odhalím, kdo jsem, a pokud budu mluvit šťastně a jasně, pak budoucnost bude také šťastná.

„Pane Rudee, pojďte prosím do audienční síně.”

Zatímco jsem takhle přemýšlel, zavolali mě.

„Takže já půjdu.”

„...Jo.”

Po Dogově odpovědi jsem se zhluboka nadechl a vstal a vyšel jsem ze salónku. Následoval jsem sluhu, zatímco jsme šli chodbou k audienční síni. Audienční síň, no, měla by být kolem řádu C. Nebyla to nijak zvlášť velká místnost; nebyly tu žádné okázalé koberce a na stráži stálo osm tak nějak ledabylých vojáků. Nezdálo se, že by tu byla nějak zvláštní výzdoba. Nebyla v tom žádná vznešenost. Původně to byla místnost, kam vstupovali prostí lidé. Pokud jste to brali takhle, bylo to v pořádku. Z praktického hlediska to nebylo divné. Tři hvězdičky.

„Vaše Veličenstvo, je ctí se s vámi setkat.”

Postoupil jsem do audienční síně a na dobrém místě jsem poklekl a sklonil hlavu.

Po chvilce král promluvil: „Zdvořilý člověče. Zvedni hlavu a řekni svůj původ a účel, abychom to slyšeli.”

Jak řekl, zvedl jsem hlavu. Král byl starý muž. Vznášela se kolem něj únava a bylo nepravděpodobné, že by mu zbývalo moc času. Možná trpěl nějakou nemocí.

„Jmenuji se Rudeus Greyrat. Jsem podřízený Dračího boha Orsteda, co je na druhém místě Sedmi světových velmocí.”

„Aach... Dračího boha...!”

Král se nesnažil skrýt své překvapení. Byl to nezvyklý, pěkný pocit. Zdálo se, že tento král o Sedmi světových velmocí něco věděl. Jestlipak to bylo tím, že nedaleko žili obři.

„Co po mě... ne, po této zemi chce člověk, co se stýká s jedním ze Sedmi světových velmocí?”

„Slyšel jsem o přípravách sil k pokoření démonů v Lese bez Návratu. Chtěl bych, aby se to zrušilo.”

Ups, nemyslel jsem tím zrušit. To mi ujelo. No, bylo to v pohodě. Pořád to můžu napravit.

„Zrušilo?”

„Ano.”

„A důvod?”

„Ti, co žijí v lese, nejsou démoni.”

Pak jsem mu řekl o kmeni Supardů. Už velmi dlouho, s největší pravděpodobností ještě před tím, než založili tuto zemi, v tom lese žil kmen Supardů. Jak kmen Supardů nebyli démoni, jak je svět vykresluje. A jak v té době uzavřeli slib s nedalekou vesnicí, že budou lovit neviditelné démony a zajistí, že neuniknou z lesa a neuškodí okolí. Ale nedávno celou vesnici zasáhla epidemie a neviditelní démoni tak mohli opustit les. A jak se díky úsilí Dračího boha Orsteda vesnice zotavila a znovu loví neviditelné démony. A tak jsem za tu krátkou chvíli podal své vysvětlení, zatímco jsem se snažil vyjádřit, že kmen Supardů byl dobrý kmen.

„Zlý kmen a neviditelní démoni... To je celkem neuvěřitelné.”

„To je pochopitelné. Tuto reakci jsem čekal a něco jsem si připravil. Jakmile uvidíte toto, vysvětlování už nebude třeba. Je tu nějaký činitel z této země, co by si to rád potvrdil na vlastní oči?”

Ukážu jim nynější stav kmene Supardů. Jak ženy vařily u kotlů nebo jak si muži vydělávali na živobytí lovem neviditelných démonů nebo jak si Dračí bůh hrál s dětmi s míčem.

„Dobrá...” Král si promnul bradu a přemýšlel. Ale pomalu zakroutil hlavou. „Za předpokladu, že říkáš pravdu, už to v této chvíli nemohu zrušit. V této zemi se už shromáždilo mnoho udatných mužů.”

„Pak by nebyl problém, kdybyste dal rozkaz, že lidé lesa, co žijí za Údolím zemního draka, nejsou démoni, a tudíž aby na ně neútočili. Že je v pořádku lovit neviditelné démony, kteří dozajista existují... Ačkoli pokud je problém v penězích, pak jsme ochotní vypomoci.”

„Tedy...”

Znovu jsem se nadechl. „Kmen Supardů odnepaměti žil potají v této zemi. Ale dokonce ani teď nežádají přednostní zacházení. Jen žádají, aby mohli žít v koutu této země, mimo dění v lese. ...Pokud to není přijatelné a Vaše Veličenstvo chce, aby kmen Supardů odešel z vašeho království, zařídím pro ně místo k přesunu.”

„...Zdá se, že si kmene Supardů celkem považuješ.”

„Když jsem byl mladý, jeden z nich mi zachránil život.”

Jak jsem to řekl, král si promnul bradu. Podíval jsem se stranou a viděl jsem, že se sluha trápil kvůli času. 15 minut téměř uplynulo.

„Čas vypršel. Prosím, odejděte.”

„Pokorně žádám o uvážení! Nechtějí zemi nijak ublížit!”

Naposledy jsem se nadechl a sklonil jsem hlavu, než jsem měl odejít.

„...Gullicksone, Sandore!”

Po králově rozkazu předstoupili dva vojáci. Jeden s oficírskými kníry a druhý s úzkou, dlouhou tváří. Tohle byla ta část, kdy mě seberou a vyhodí. Ačkoli jsem si myslel, že to šlo dobře, stejně to bylo příliš náhlé... Tentokrát jsem selhal. Zkusím to znovu pozd—

„S ohledem na tohoto muže jděte potvrdit pravdu!”

„Ano!”

Po králově zvolání se mi rozšířily oči.

„Nevadí to?!”

„Vyšlu tyto vojáky. A pokud se ukáže, že lžeš, expedice vyrazí, jak bylo naplánováno.”

Bylo to trochu náhlé, ale zdálo se, že se mnou půjdou vojáci. Nepopírat to a potvrdit si pravdu na vlastní oči. Byl to dobrý král. Určitě to bylo tím, že každý den poslouchal problémy lidu. Důvěryhodnost království Bihaeril u Orstedovy korporace vzrostla.

„Skládám vám svůj upřímný dík!”

Nakonec jsem se uklonil.

Tak nějak to šlo velmi dobře.

Dotazy autorovi

Dotaz: Když teď Rudeus řekl, že vše jde hladce, začal jsem být nervózní.

Odpověď: To je očividné, neboť sem přišel pátrat po Gisuovi, ale zatím o něm nebyla ani zmínka.

Dotaz: Zjistilo se, že příčinou epidemie bylo záření nebo něco podobného → Čtenáři si uvědomili, že to mělo obzvláště blízko k březnu 2011 → Svět to bere jako satyru a společenské zhodnocení pana Magonoteho vybuchne smíchem. Nebo to jsem si myslel, že se stane (LOL). (Pozn.: Březen 2011 největší naměřená hodnota radioaktivity na území Japonska. A pak přišla Fukushima.)

Odpověď: Pokud by něco takového udělali, obávám se, že by neskončili jen u škádlení, ale naštvali by se na mě a křičeli: „Nerozvážnost!”

Otázka: Pochází Zanobův příjem z figurín nebo z obrázkových knížek?

Odpověď: Tak to je. Má ve vlastnictví velkovýrobní továrnu a prodejnu v hlavním městě království Asura.

Otázka: Velmi obdivuji drůbež po celém světě, co poskytuje levné a bezpečné vejce, zatímco provádí důkladnou hygienickou správu a vynakládají takové úsilí.

Odpověď: Požehnání supermarketů, co neustále poskytují čerstvá vejce.

Otázka: Je Rudi v převleku celou dobu, co je v království a v audienční síni?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Bylo TKG žertovná odpověď? (Pozn.: Rýže s vejcem).

Odpověď: Nebyla. To mělo ve čtenáři vyvolat dojem hřejivého vypodobení poklidného příjezdu, i když to bylo jenom na okamžik.

Otázka: >Kdyby na to přišlo, prostě zaplatím vlastním tělem. Ehm... (zbytečné)

Odpověď: Použít Rudeovo tělo (manu) po dobu aspoň jednoho měsíce zdarma je spíš velmi, velmi smysluplné.

Otázka: Než si vejce naservíruješ, dobře si ho vydezinfikuj a řádně omyj, LOL.

Odpověď: Samozřejmě že to dělám.

Otázka: Jak se čte 鬼族 a 鬼神?

Odpověď: Oni zoku a Kishin.
-------------------------------------------------

~ Dotazy autorovi jsou pěkně ujeté, ale proti gustu... Příště nás čeká exkurze po vesnici kmene Supardů! ~

~ A zde to veledůležité TKG, kterému byla (zcela žertovně) zasvěcena část kapitoly. Autor to jídlo musí zbožňovat! ~

<Předchozí>...<Následující>