Kapitola 252

Kapitola 252 – 4 dny a 3 noci: prohlídka kmene Supardů

Část 1

K naší družině se přidali dva vojáci z Bihaerilu, a tak jsme zamířili k supardské vesnici. Jeli jsme vozem, aby království Bihaeril neodhalilo teleportační magické formace.

Během jednoho dne jsme se přesunuli do druhého města Irelu. Tam jsme se ubytovali a mě napadlo, že bych vyzvedl i Sándora. Ale hlášení o pokroku skončilo tím, že se informátor nic nedozvěděl. Navzdory tomu, že se mi nepodařilo odhalit Gisuovu lokaci, jsem spěchal.

Navíc trvalo další den dostat se do vesnice u Údolí zemního draka. Vesnice byla stejná, jak jsem si ji pamatoval. Bylo tam mnoho lidí a i babička energicky ječela na žoldnéře. Od té doby neuplynulo ani deset dní, takže to bylo očividné.

Rád bych té babičce řekl, že to je v pořádku. Že jsou lesní lidé v bezpečí. Ale na to bylo stále příliš brzy. I kdyby tu expedici rozpustili, nějakou dobu to zabere. Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, na noc jsme zůstali ve vesnici a za úsvitu jsme zamířili k lesu.

„Už jsme skoro tam. Pokud do lesa vyrazíme za úsvitu, měli bychom do supardské vesnice dorazit za soumraku, takže mějte ještě chvilku trpělivosti.”

„Jo. Ale pospěšme si.”

„...Nohy začínám mít ztěžklé.”

Ti dva vojáci. Měli spoustu malých stížností.

Gullickson.

Pěstoval si velmi elegantní oficírské kníry a vypadal hodně jako ten voják recepční. Možná to byli bratři. Jediné, v čem se lišili, byl styl řeči a hlas. Na rozdíl od toho kníratého vojáka Gullickson působil dojmem hrubého a celkem strohého člověka.

Také měl netrpělivou povahu a nenáviděl čekání. Když jsem v hostinci přemýšlel, že zaplatím útratu jak za sebe, tak za ně, zaplatil za mě, než jsem mohl něco říct. A pak během putování jen co si uvědomil, že jsme se připravovali založit ohniště, okamžitě začal sbírat dřevo na oheň. Kromě toho když na nás zaútočil netvor, převzal iniciativu a šel ho porazit. Já jsem se o všechny netvory samozřejmě postaral. Bylo by komplikované, kdyby došli zranění.

Sandor.

Měl oválnou tvář. Dalo se říct, že kvůli té dlouhé, útlé tváři působil jako zlosyn. V porovnání s Gullicksonem byl klidnější. Neustále se pokojně usmíval. Když zaútočil netvor, ani se neobtěžoval vytasit meč. Takhle řečeno ani moc nepovídal. Řekl jenom pár slov, když to bylo nezbytné. A jinak sklapl jako škeble. Ale měl velmi zajímavou povahu. Když jsem použil němou magii, překvapilo ho to a začal se vyptávat na různé věci. Měl na sobě uniformu vojáka, ale možná to byl mág.

„......”

Sandor mým směrem už dřív vysílal pár dvojsmyslných pohledů. Bylo to, jako kdyby mě hodnotil. Měl jsem pocit, jako kdyby mě monitoroval, ale s tím se nedalo nic dělat. Muž, co se najednou objevil s návrhem zrušit expedici k pokoření. Možná dostali rozkaz nepolevovat v obezřetnosti pro případ, že bych se pokusil o něco divného.

Bylo přirozené se mít na pozoru a bylo pochopitelné, že na mě dohlíželi. Ale přišlo mi, že v tom bylo něco víc než jen to. To duo na nás čas od času působilo vážně strašidelně.

Divné na tom bylo, že Doga nevypadal nijak moc. Co se týče jeho vzezření, působil naivně; nedokázal jsem o něm smýšlet tak, že by měl odvahu ostatní klamat. Takže to mohlo být prostě tak, že jsem o tom přece jenom moc přemýšlel.

„Supardi jsou přátelští lidé. Jsou trochu strozí, ale když s nimi budete jednat s tímhle na mysli, můžete si s nimi v dobré víře promluvit. A abych nezapomněl, i k dětem jsou laskaví.”

Snažil jsem se vést kampaň s pozitivní představou ohledně kmene Supardů a podnítit tak své dva společníky z království Bihaeril.

„...My nejsme děti.”

„To samozřejmě vím. Ale to nic, řádně vás uvítají.”

Ale přece jenom to vypadalo, že vůči kmeni Supardů měli své pochybnosti. Pokud to takhle půjde dál, i kdyby je Supardi vřele uvítali, stejně budou mít podezření ohledně jídla, co jim předloží, nebo tak něco.

Až donedávna se vesnice potýkala s epidemií. Pokud se tahle informace rozšíří, bylo pravděpodobné, že ani nehnou prstem, aby se toho jídla dotkli. Ale naštěstí tam bylo jídlo, co přinesli doktoři. Když jde o Asuřany, možná to bude vyhovovat i jejich jazýčku. Každopádně jsem měl v úmyslu jim ukázat celou vesnici a vyprovodit je zpět s dobrým pocitem.

Část 2

Dorazili jsme do Údolí zemního draka. Před námi byly dva mosty.

„Proč jsou vedle sebe dva mosty?”

Most, co tam byl předtím, a most, co jsem vyrobil já.

„Nebylo by pěkné, kdybychom v půlce spadli, a tak jsem vytvořil most zemní magií.”

„Hmmm... takže po kterém bychom měli přejít?”

„Po tomto.”

Když jsem ukázal na ten, co jsem vytvořil, Gullickson na něj hned skočil a šel. Bez zábradlí a navzdory té výšce kráčel rychle a bez váhání. Možná se nebál. Asi. Následoval jsem ho. Za mnou byl Sandor a Doga byl úplně na konci.

„Prosím, dávejte si pozor, abyste nespadli.”

Kdybych přešel jako první, byl bych je schopen zachránit, kdyby spadli, ale Gullickson byl vážně netrpělivý. Úplně jako Eris. Možná že Gullickson byl šermíř stylu Boha meče.

„Dole jsou zemní draci...?”

Když jsem se ohlédl, Sandor nasucho polkl, jak se snažil dívat dolů.

„Sandore, jsi z této země, a přesto to nevíš?”

„Vím o tom, ale tohle je poprvé, co jsem sem přišel.”

To bylo očividné.

Pravděpodobně nebylo mnoho lidí, co viděli každé slavné místo v zemi. Jelikož toto nebylo místo, co by lákalo turisty. Pokud člověk vstoupí do lesa poté, co mu konkrétně řeknou, aby tam nechodil, z pohledu vojáka by to bylo tak nějak problematické. Bylo jenom pár lidí, co se podívalo do pohoří Rudého draka na východě Asurského království. A tohle bylo to samé.

„Rudee, slyšel jsem, že se nazýváš podřízeným Dračího boha Orsteda, ale... už jsi někdo bojoval se zemním drakem?”

„Ne.”

„Po cestě sem jsi nám ukázal úžasnou magii, ale kdyby na to došlo, dokázal bys s ním bojovat?”

Sandorovi se třásl hlas. Možná se bál.

Bál se, že z údolí najednou vyleze zemní drak a zaútočí na nás. Na dno údolí nebylo vidět. Co tam číhalo, co z toho vyleze. Takové nepříjemné myšlenky se mu pravděpodobně honily myslí.

„Prosím, neboj se. Kdyby mě někdo hodil do celého stáda, nevěděl bych, co dělat, ale pokud tu bude jenom jeden nebo dva, myslím, že se s nimi dokážu vypořádat.”

„Vážně...”

„Hej, tak už si pospěšte!”

Během té chvíle, co jsme si povídali, už Gullickson překročil most a čekal na nás. Zrychlili jsme, abychom ho dohnali a předešli tak jeho netrpělivosti.

„Když překročíme most, do vesnice kmene Supardů je to jen kousek.”

A odtamtud začne to těžké.

Část 3

Inspekční prohlídka vesnice Supardů

Průvodce: Rudeus Greyrat

Podpora: Doga

Počet účastníků: 2

„Vesnice kmene Supardů má jenom jeden vchod. Ten střeží dva strážní, aby se dovnitř nedostali netvoři. Díky jejich specifickému smyslovému orgánu nemohou vetřelce nikdy přehlédnout. Samozřejmě už vycítili náš příchod. Ale není třeba se ničeho obávat. Jelikož je to velmi přátelská rasa.”

„...Co jen se s tebou najednou stalo?”

„Podávám vám vysvětlení.”

Gullickson měl své pochybnosti, jen od pohledu by si to neuvědomil. A proto bylo třeba to vysvětlit. A z toho důvodu byl nezbytný průvodce. A proto došlo na tuto prezentaci.

„Teď vidíme vchod. Vidíte ho? Ti lidé jsou z kmene Supardů. Uvědomujete si, proč se dívají tímto směrem, i když jsme v lese, že?”

Když jsem ukázal k vesnici, oba dva ztuhli. Byli to skuteční, opravdoví příslušníci kmene Supardů.

„...Vypadá to, že mají vážně zelené vlasy.”

„No ano. Ale není třeba se ničeho obávat. Jelikož jste dokázali vyjít s kmenem obrů, co mají rudou kůži a rostou jim rohy, ne? Akorát mají mírně odlišnou barvu vlasů. Co je uvnitř, je stejné jako u všech ostatních. Jedinec od jedince se samozřejmě trochu liší. Pokud s nimi budete mluvit pěkně – budou příjemní. Pokud s nimi budete mluvit hrubě – budou nepříjemní. Prostě tak. Prosím, podívejte se.”

Jak jsem tohle říkal, přišel jsem k jednomu strážnému. Nejdřív je musím přimět si uvědomit, že kmen Supardů nebyl kmen démonů. Pozdravit s úsměvem a na oplátku dostat odpověď s úsměvem. To byl první krok v lidských vztazích.

Zatímco jsem natáhl ruku, pozdravil jsem strážného.

„JAMBO!”

„...?”

Strážný si se mnou potřásl rukou, zatvářil se zmateně a podíval se na druhého strážného. Hrubé. Vypadalo to, že jsem se nechal trochu unést.

„Promiň. Přivedl jsem s sebou vyslance z království Bihaeril. Chci je provést po vesnici, takže bych byl vděčný, kdybyste nás pustili dovnitř.”

„...Nevadí mi to. Slyšel jsem o tom od Ruijerda.”

„Moc děkuju. A kdyby to šlo, také bych si rád promluvil s náčelníky.”

„Dobře, vyřídím to.”

Jeden mladík začal utíkat do vesnice.

„Teď mě prosím následujte.”

Když jsem ho vyprovodil pohledem, vstoupil jsem do vesnice.

Gullickson a Sandor pomalu a se ztuhlými tvářemi vešli do vesnice. Takže byli přece jenom nervózní. Pomalu jsem začal kráčet ke středu vesnice, abych jim nepřidělával starosti.

„Jen před pár dny se tu šířila epidemie, ale na lidi se to nepřenáší.”

Upřímně řečeno jsme stále nevěděli, jestli se to na lidi přenášelo nebo ne. Pokud člověk vypije čaj sokasu, vyléčí se to. Ale pořád jsme nevěděli, jestli tu epidemii původně způsobil Vita nebo ta choroba. Bylo možné, že už jsem nakazil království Bihaeril a že za měsíc nebo tak nějak země upadne do stavu pandemie... Vyberu si Supardy než lidi, co neznám.

„Jídlo se připravuje tam. V tuto dobu se tam sejdou na večerní jídlo. Pole jsou támhle, zvířata se porážejí na druhé straně. Teď jde vidět, ale toto je mrtvola neviditelného netvora. Po cestě sem na nás nezaútočili, ale chvíli po smrti začne neviditelný netvor vypadat takhle. Přece jenom to je neviditelný vlk. Kdyby nebylo Supardů, nešlo by je uspokojivě lovit.”

Náčelníci se pravděpodobně museli připravit, a tak jsem je pomalu prováděl po vesnici a vysvětloval jsem jim to. Nepřiblížil se k nám žádný Supard. Ani my jsme se k nim samozřejmě nepřibližovali... ale mohlo by to zhoršit mentální představu vojáků, pokud se budou dívat jen z dálky?

Ne, ať jste se podívali kamkoli, byla vidět scenérie klidného lesa. Bylo to v pořádku, nebyl s tím vůbec žádný problém.

„...Takže tu je i člověk z Milisovy církve.”

„A také příslušnice rasy dlouhých uší.”

Když jsem se tam nenuceně podíval, Cliff o něčem mluvil s Elinalize. Pravděpodobně zkoumal příčinu epidemie, neboť se procházel kolem, díval se na různá místa a ukazoval na štos papírů.

„Ach, to je génius, co kmen Supardů zachránil před nemocí.”

„To znamená, že Milisova církev schválila kmen Supardů?”

„Bylo by špatné říct, že je schválila většina Milisových věřících, ale jedna frakce Magickou rasu uznala. Přinejmenším Milisova církev nebude posílat další jednotky do království Bihaeril, aby se dostali k Supardům.”

„...”

„Nepředstavíš nám ho?”

„No, dobře.”

Jak se s Cliffem pozdravili napřaženými pažemi, Cliff si s nimi potřásl a poté udělal znamení kříže. Pokud v této vesnici v pokoji trávil čas, znamenalo to, že možná zajistí bezpečí kmene Supardů.

„...”

Podíval jsem se na Gullicksona a Sandora a tvářili se stále pochmurně. To už chtějí jít domů...?

„...Ach, podívejte na to. Támhle jdou děti kmene Supardů.”

Děti, co si držely míč a hihňaly se, prošly kolem nás.

„Ty jejich ocásky jsou rozkošné, že? Ten ocas má každý Supard a později v životě se z nich stane jejich bílé kopí. Ale děti vypadají rozkošně všude stejně. Nemyslíte?”

To jsem se pokusil říct, zatímco jsem očima následoval dětské postavy, ale ty dva vojáci se na ně nepodívali. To děti nenáviděli? Ne, to bylo špatně. Dívali se směrem, kterým ty děti utíkaly. Tam stál podivný člověk, co měl na sobě bílý plášť a na hlavě černou helmu. Stál tam v tom zapadajícím slunci a jeho nehybná postava podobná duchovi vypadala, jako kdyby byl démon.

„......Ngh!”

Jak Gullickson zalapal po dechu, rychle přesunul ruku k meči na zádech. Jak jsem to viděl, rychle jsem se postavil před něj.

„Aaach, no... to není jeden ze Supardů. Prosím, nevšímejte si ho.”

„...Pokud to není jeden ze Supardů, tak kdo to je?”

„To je můj šéf, Dračí bůh Orsted. Zrovna teď vypadá opravdu divně, ale to je v pořádku. Až tento řetězec událostí skončí, odejde z této země. Je neškodný.”

„...Opravdu?”

Orsted se na ně několik sekund díval, ale pak rychle odvrátil tvář. Zároveň s tím se napětí vojáků rozplynulo. Vypadalo to, že v této situaci to Orstedova kletba přece jenom ztěžovala. Ne, mohlo by to být tak, že si při pohledu na Orsteda uvědomili, že Supardi nejsou jen normální vesničané.

„Kmen Supardů má mnoho válečníků, ale jak vidíte, polovina z nich jsou ženy nebo děti, co nemají žádnou moc. Prosím, odvrhněte tu předpojatou představu a podívejte se na to vlastníma očima. Připadají vám jako démoni?”

Na tuhle otázku jsem se zeptal, jen co odvrátili pohled od Orsteda. Bylo to, skoro jako bych Orsteda nazýval mnohem démoničtějším než kmen Supardů. Později se za to omluvím.

„...........Ne, nevypadají,” zamumlal Sandor pár slov. „Dračí bůh? Když ho pominu, samotná vesnice vypadá obyčejně, úplně jako každá jiná vesnice.”

„Správně. Trochu to připomíná moje rodné město,” souhlasil Gullickson se Sandorovými slovy.

Nevěděl jsem, jestli byl Orsted efektivní, ale nezdálo se, že by se jim to tady protivilo. A když jsem se nenuceně podíval, mladý strážný, co předtím odešel, se blížil k nám.

„Náčelníci se teď s vámi setkají.”

„Rozumím. Takže, pánové, prosím, pojďte tudy. Teď vás představím náčelníkům.”

Vypadalo to, že náčelníci byli připravení. Vedl jsem dva vojáky do budovy, kde na nás čekali náčelníci. S dobrou odezvou.

Část 4

Náčelníci na nás čekali v tak nějak velkém domě. Tohle bylo možná nějaké dočasné opatření, neboť předchozí budova se stále využívala jako ošetřovna. Čekali na nás tři lidé. Dva z předešlého setkání a Ruijerd. Zbývající dva byli stále v péči lékařů.

Vedle Ruijerda byla Norn a jen co jsme vstoupili, předváděla čajový rituál, co připravili předem. Tahle moje mladší sestra byla velmi vnímavá. No, dříve by něco takového nedokázala. Byly to plody formálního vzdělání?

„Takže Rudee, o čem bys rád mluvil?”

„Dosavadní historie kmene Supardů, jejich nynější stav a jejich přání ohledně této země.”

„Rozumím.”

Konverzace pokračovala relativně klidně, pravděpodobně proto, že uvítání bylo skromné. Záležitosti minulé a záležitosti současné. A pak ohledně okolností poté. Nechtěli nikomu ublížit a chtěli žít v míru. To skromné přání kmene Supardů vzešlo z náčelníkových vlastních úst a směřovalo k vojákům.

Aniž by si toho byli vědomi, kolem vojáků se už vznášela pokojná atmosféra. Poklid vesnice, vlídné chování náčelníka. I Ruijerd vypadal, že se pilně snažil zmírnit svou ostražitost.

„Rozumím, sdělíme Jeho Veličenstvu pravdu. Prosím, nebojte se, nechováme vůči vám nenávist,” řekl Sandor nakonec a schůzka skončila.

Rozhodlo se, že vojáci zůstanou na noc a odejdou zítra. Pobyt na jednu noc v domě, který Supardi propůjčili Dogovi a Sándorovi.

Prozatím jsme Doga a já zůstali ve stejném domě.

Jen tam mimochodem, Norn zůstala celou dobu u Ruijerda. Vážně k němu citově přilnula. Jestlipak se na něj dívala stejně, jako se dívala na Paula.

„Co si myslíte o vesnici kmene Supardů?”

Než jsem šel spát, zkusil jsem se jich na to zeptat.

„Je mnohem lepší, než jsme si mysleli.”

„To ano.”

Ti dva vojáci navzájem přikyvovali s potěšeným výrazem na tváři.

„Slyšel jsem, že Supardi jsou démonický kmen, ale... když to člověk vidí na vlastní oči, je to přece jenom jiné.”

„Je to obyčejná vesnice. I jídlo mají dobré.”

„Neviditelný vlk? Ale stále nedokážu uvěřit, že tu je neviditelný netvor.”

„Ale v lese bylo podivné ticho. Větší ticho, než jaké je v lese nedaleko hlavního města, kde se pořádají pravidelné lovy.”

„Tak jestlipak je pravda, že kolem lovi neviditelné netvory.”

Ti dva chválili vesnici a říkali různé věci, než se vydali na kutě. Vypadalo to, že inspekce kmene Supardů dopadla velmi úspěšně.

Část 5

Druhého dne jsme mluvili o tom, že dva vojáky doprovodíme do hlavního města.

Vysvětlil jsem, že kdyby zůstali další dva nebo tři dny, vážně by spatřili neviditelného netvora, ale...

„Musíme se rychle vrátit zpět a podat hlášení Jeho Veličenstvu, aby rozpustil expedici na pokoření, takže...”

Jelikož to bylo takhle, rozhodlo se, že se vrátí co nejdříve. Bylo to, jako kdyby se celá situace naprosto převrátila. Chtěl jsem za každou cenu použít teleportační kruh, abychom ušetřili čas, ale prozatím jsem to musel vydržet. Pořád se říkalo „třikrát měř, jednou řež”. Neboť slabý člověk nemohl na cizím místě nic dělat. Zatímco jsem si myslel tohle, informoval jsem Ruijerda, že je doprovodím, a odešel jsem z vesnice. Teď a po tomhle bude kmen Supardů v pohodě.

Potom to bude Gisu. Také mi leželo na mysli, kde se nacházel Bůh severu a Bůh obrů. Také tu byla možnost, že už odešel z této země a že byl bůh ví kde, ale... A pokud ano, trápila by mě Sylphina situace. Byla tu také možnost, že to bůh ví kde bylo na místě, kde se nacházel Bůh meče. Jakpak se asi vedlo Sylphy. Ale pokud v bezpečí navázala kontakt s Bohem meče, bylo to v pořádku.

Jestlipak byla v pořádku Eris. Bylo to v pohodě, hlavně když nezpůsobí nějaké problémy. Myslel jsem si, že když byla s Roxy, bylo to v pořádku, ale trochu mě to trápilo, neboť dokonce i Roxy někdy chybovala.

Co se týče Aishy a ostatních... měl jsem pocit, že budou prostě v pořádku.

„...To s námi jde jenom jeden člověk?”

Jak jsem za chůze přemýšlel o těchto věcech, Gullickson, co byl o krok napřed, se otočil a takhle se zeptal.

„He?”

Zkusil jsem se porozhlédnout po okolí. Gullickson, Sandor a já.

„Pokud jde o toho rytíře, když jsme odcházeli, spal jako dudek.”

Po Sandorových slovech jsem si uvědomil, že tu Doga nebyl. To jsem si vůbec neuvědomil. No, když člověk porovnal jeho postavu, nebyl moc nápadný. Počkat, ty jsi zaspal...

„N-no... nebojte se. Dokonce i sám bych vás měl být schopen řádně doprovodit zpět.”

„...”

„...”

Po těchto mých slovech se na sebe vzájemně podívali. No, neměl by s tím být problém. Když uvážím, že se po cestě zpět neobjeví Gisu s Bohem obrů... pokud na to nedojde, mělo by to být v pohodě. Ani nemluvě o tom, že i kdyby na to došlo, nebyl by žádný rozdíl v tom, jestli tu Doga byl nebo ne.

Ale stejně mi přišlo, že mi radili, abych nebyl sám. Mám vytvořit Zemní pevnost a počkat, až jeden z nás dojde pro Dogu? Po cestě do druhého města Irel bychom se měli také setkat se Sándorem...

„Mngh.”

Než jsem se nadál, měl jsem to před očima. Už jsme dorazili k Údolí zemního draka. Přede mnou byly dva mosty. Tohle bylo dokonalé. Až překročíme most, bude tam méně neviditelných vlků; bude to relativně bezpečnější. Přesuňme se tam a počkejme.

„Půjdu první.”

Gullickson se vydal jako první, jako kdyby to bylo přirozené, a Sandor a já jsme ho následovali. Možná by bylo lepší, kdyby byl někdo vzadu, aby ti dva nespadli. Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, obezřetně jsem kráčel a dával na ně pozor.

„...”

Gullickson se najednou uprostřed zastavil.

„Co se děje?”

Otočil se. Bezvýrazná tvář, co neladila k jeho skvělému kníru. „Hej, uděláš to?”

Ta otázka byla směřována za mě, na Sandora. Když jsem se otočil, pokrčil rameny.

„Ne, jen do toho, udělej to sám.”

Co se to dělo? Co to bylo za konverzaci?

„Ehmm, pokud si chcete povídat, mohli byste tak udělat, až překročíme most?”

„Hm? Aach...”

Zatímco si Gullickson vydechl, jako kdyby vzdychal, přesunul pravou ruku k levému zápěstí. Zatímco jsem přemýšlel, co dělal, položil prsty na rukavici. A pak si ji začal pomalu stahovat z ruky.

„Nečekaně to je věc, co neprozradí žádné tajemství.”

Srdce mi začalo tlouct jako splašené. Ta věc, co měl Gullickson na prstu. Byl to prsten, co jsem znal.

„Srdce mi tlouklo o stošest, když mě spatřil Cliff Grimoire, co má Identifikační oko. Kdybych na sobě neměl tu rukavici, možná by mě prohlédl.”

Otočil jsem se. Sandor si také sundával rukavici. Také měl podobný prsten.

Ten prsten. Znal jsem ho. Byl to stejný prsten, co jsem měl i já. Prsten, co mi představilo Asurské království. Prsten, co dokáže změnit vzezření. Byl to magický nástroj.

„Haaaaa~ ...kvůli všemu tomu hraní mě bolely záda,” řekl Gullickson a sundal si prsten. Jeho tvář se přímo mě před očima začala měnit. Knír mu zmizel a tvář se mu proměnila na tvář muže kolem čtyřicítky. Tvář podobná litému vlku, co se shodovala s jeho tónem. Změnil se na naprosto jiného člověka.

„...Zpráva od Gisua. 'Magické nástroje nejsou omezené počtem.'”

Po tom hlasu jsem se otočil. I Sandorova tvář se měnila. Už to nebyla ta dlouhá a úzká tvář. Mladistvý chlapec s černými vlasy. Co měl tvář někoho jiného.

„Když se to všechno uváží, je to škoda. A když si pomyslím, že jsem od člověka, co zabil Aubera, čekal tolik...”

Nedokázal jsem ze sebe vůbec nic vypravit. Vyschlo mi v hrdle. Gullickson a Sandor, z obou stran jsem cítil obrovské množství krvežíznivosti.

„'Když to bude na úzkém základu, dokonce ani senior nebude moct použít své eso v rukávu.' Nebo to aspoň Gisu řekl. Navíc abys na takové místo vstoupil o vlastní vůli a ještě obklíčený z obou stran—”

„Kdo jste... vy dva?”

Vyšla ze mě slova, jako kdybych je huboval. Měl jsem tušení, že jsem odpověď znal. Také jsem měl pocit, že jsem to nevěděl.

„Já jsem Gull Farion ze stylu Boha meče.”

„Já jsem Bůh severu Kalman III, Aleksander Ryback.”

To řekli jeden po druhém.

Bůh meče Gull Farion.

Bůh severu Kalman III.

Ti dva, co zmínili Gisuovo jméno.

Nepřítel. Oba byli nepřátelé. Jakmile jsem si to uvědomil, okamžitě jsem natáhl ruce k pasu. Abych zmáčkl spoušť svitku na povolání Magického brnění MK-2.

Ruka se mi nepohnula.

Přímo před očima mi celá pravá paže spadla. A ta pravá paže udeřila do mostu a padala do údolí. Když jsem se podíval, Gullickson— Gull Farion vytasil svůj meč. Usekl mi ji, ale už bylo příliš pozdě si to pomyslet.

„AAAAAAAAAAAAAA!”

Tepala mnou intenzivní bolest a já se snažil to krvácení zastavit levou rukou. Ne. Moje levá ruka se nepohnula. Špatně, nebylo to tak, že by se nepohnula. Nebyla tam. Na okraji zorného pole jsem viděl, jak padala do údolí.

„Ach, takže tohle je tvoje skutečná tvář. Jsi celkem pohledný. Jo, je to lepší než ta tvář předtím.”

Kvůli tomu, že jsem přišel o paže, vyprchal účinek prstenu. Gull se při pohledu na mou tvář začal smát.

„'Jelikož senior používá magii rukama, je možné, že když mu je naprosto utnete, nebude schopen magii použít,'” dodal Sandor.

Z obou pahýlů mi sršela krev. Rozhodně se to nedařilo. Magie nevycházela. Magie se neaktivovala, jako kdyby ty okruhy, co ji pálily, byly v horní části paže.

„Ale copak bychom nevyhráli, i kdybychom tohle všechno nevěděli?”

„Pravděpodobně ne, nevíme, co by se stalo, kdyby nám přímo čelil. Dokonce i Gisu řekl, abychom si v jeho přítomnosti dávali pozor.”

„Já si to nemyslím. Bylo by něco jiného, kdyby tu jako přední voj byl Císař severu Doga, ale nemyslím si, že bych prohrál.”

Nevycházelo mi to z rukou. Když jsem si to uvědomil, okamžitě jsem začal vlívat manu do Magického brnění.

„Och?”

Zatímco jsem zvyšoval příkon do nohy, otočil jsem se. Vyrazil jsem Sandorovým směrem. Neměl jsem v úmyslu útočit. Mým cílem bylo proklouznout kolem a dostat se do vesnice Supar—

„—Hmngh.”

Na zádech jsem ucítil náraz. Zasáhl mě útok sekem. Útok sekem, co byl schopný přeseknout Magické brnění MK-2 jako horký nůž máslem. Byl to Dlouhý meč světla. Tělo mi to hned přeseklo vejpůl... nebo to jsem si myslel, ale pak by ten náraz na mých zádech byl divný. Jak jsem si tohle pomyslel, zaútočila na mě senzace vznášení. Padal jsem.

V mém rotujícím zorném poli jsem viděl, jak Aleksander a Gull koukali dolů z okraje hroutícího se mostu. Ach, bylo to proto, že jsem se na most pokusil došlápnout plně nabitým MK-2? To mi vytanulo na mysli.

Padal jsem. Přišel jsem o obě paže a nebyl jsem schopen nic udělat – padal jsem. V těle jsem cítil pocit bezmoci. Vřel ve mě strach.

Zemřu. Jakmile se mi to slovo ozvalo v nitru, v celém těle jsem ucítil silný náraz a ztratil jsem vědomí.

Část 6

„Uch, och... spadl.”

Zatímco se Gull Farion díval na Rudea, co padal do údolí, vydechl si. I Aleksander se díval do údolí, zatímco měl obočí nakrčené nesouhlasem.

„Gulle, nakonec jsi na něj šel zlehka? Přišlo mi, že jsi ho řádně nepřesekl.”

„Nebuď bláhový... podívej se na tohle.”

Ten meč, co měl Gull v ruce, byl zlomený u jílce. Když by se nad tím člověk zamyslel, bylo to pochopitelné, ty meče rozdávali vojákům království Bihaeril; byly to odlévané zbraně. Nebyly tak zlé, ale člověku, co měl zálibu v mečích, by to přišlo nelákavé.

„Brnění měl mnohem tvrdší, než jsem si myslel...”

Ani nemluvě o tom, že Gull Farion měl jednu z nejsilnějších technik meče. Dobrý řemeslník neviní své nástroje. Dle tohoto rčení nebylo třeba, aby na přeseknutí člověka z masa a krve použil jeden ze slavných mečů. Ačkoli si myslel, že to bude více než dost, Rudeovo brnění bylo tvrdší, než čekal. Důvodem bylo to, že ještě nikdy nepocítil tak silnou odezvu. Obzvláště když uvážil, že ho sekl po zádech.

„Měl jsem si vzít svůj oblíbený meč,” řekl Gull a hodil ten meč do údolí.

„S tím se asi nedalo nic dělat. Kdybychom si vzali své oblíbené meče, odhalil by naši totožnost.” Aleksander se také díval dolů do údolí a pokrčil rameny. Na zádech měl meč z obyčejné armády království Bihaeril. Bůh severu by něco takového samozřejmě nenesl.

„Takže co budeme dělat? Půjdeme dolů a dorazíme ho?”

„...Hmm. Přišel o obě ruce, takže nemůže použít magii. Asi by mělo být v pořádku ho nechat být.”

„No, taky tam je stádo zemních draků.”

„Řekl, že se s jedním nebo s dvěma dokáže vypořádat, ale proti stádu by nic nezmohl, ne?”

Zatímco Aleksander přemýšlel o Rudeových slovech, došel k tomuto závěru. Také si samozřejmě mysleli, že naschvál jít dolů a ujistit se o jeho smrti, bylo otravné. To proto, že jejich cílem nebylo porazit Rudea.

„Takže když jsme teď odstranili první překážku... měli bychom se vrátit?”

„Boj s Orstedem. Na to se těším. Ach, ty ses vypořádal s Rudeem, takže Orsteda nech na mě, dobrá?”

Ti dva překročili hroutící se most a vrátili se zpět. Povídali si, jako kdyby se vůbec nic nestalo, a obrátili se zády k cestě, co vedla do hlavního města království Bihaeril.

„Haa? Jen si chceš zvýšit postavení mezi Světovými velmocemi, nevadí, když půjdu jako první.”

„To ne. Nechci si zvýšit postavení mezi Světovými velmocemi, chci se stát hrdinou. Hrdinou, co překoná svého otce. Bůh severu Kalman, co překonal svého otce.”

„Haa.”

Nebyl tu nikdo, kdo by za nimi utíkal. Dokonce ani mezi Supardy, co měli třetí oko, se nikdo z nich nedíval tímto směrem. Po té vřavě s epidemií nechodili na lov moc daleko od vesnice. A i kdyby tu někdo byl, ti dva by na něj na mostě nezaútočili.

„Nesnažím se mít výhodu na začátku. Nemáme to provést přesně podle plánu? Protože takové byly podmínky.”

„Pche... To mě štve.”

Zatímco po nich zůstala tato slova, Gull Farion a Aleksander Ryback zmizeli v lese. Na údolí padl klid. Zůstal tam jenom zhroucený most. A pak jenom ticho.

Dotazy autorovi

Autor: Bylo spoustu názorů ohledně toho, jak Rudeus začal být hodně ledabylý, a tak jsem to trochu přepsal. Teď se bude chtít vrátit a vzít si s sebou Dogu.

Popsat to je vážně těžké, ne? Jako autor jsem chtěl, abyste během toho proudu uznali, že se ti dva vojáci „stali kolegy”. A kvůli těm hláškám v té pasáži jsem chtěl, abyste si uvědomili, že by moc nezáleželo na tom, kdyby tam Doga byl nebo ne.

Jestlipak tam těch prostých událostí bylo málo nebo styl psaní byl rozpačitý... Vypadá to, že ne vždycky to jde, jak chceme. 

Otázka: Jak to mám říct... Proč v sekci otázek a odpovědí nebylo něco jako „Rudi zemře?!” nebo „To skončí?!” LOL

Odpověď: Protože prostý pár do údolí to neukončí...

Otázka: Aleksander je strýčkem Boha smrti? Je to strýček s mladistvou tváří?

Odpověď: Je možné, že jsou nevlastní sourozenci.

Otázka: Proč Gull během svého prvního útoku neusekl Rudimu místo rukou hlavu? To si dávali pozor? Pokud Bůh meče a Bůh severu chtěli tak moc bojovat s Orstedem, proč na něj nezaútočili hned poprvé? Tím chci říct, i když si oba myslí, že s Rudim nedokážou vyhrát, pokud na něj nepoužijí překvapivý útok, je směšné, jak Gull i Alek mají v úmyslu vyhrát proti Orstedovi. Tím chci říct, měli nějaký důvod k tomu, aby se před útokem na Rudiho odhalili a tak plynně hovořili?

Odpověď: Přesně jak to bylo napsáno; protože takové byly podmínky, proto. Jako autor jsem měl v úmyslu to napsat v této podobě: Sundali si prsteny a představili se, od Gisua se na rovinu doslechli, jak „porazit Rudea, aniž by ho nechali použít moc”, vykonali to a uspěli. Bez ohledu na to, jak moc si dáváte pozor, zloděj se stejně dostane dovnitř. V tomhle případě můžeme říct, že se to dá brát podobně, ale asi to je celkem složité.

Otázka: Ti dva nahradili vojáky, co měli blízko ke králi?

Odpověď: Správně.

Otázka: Nezkonzultuju to se šéfem, ani když si myslím, že je na tom něco mírně divného.

Odpověď: Ale ten šéf nedává uspokojující instrukce.

Otázka: Počet překlepů se vytrvale zvyšuje, ale... Mám ti o tom říct až po celém svazku nebo hned?

Odpověď: Jak si pročítám sekci otázek a odpovědí, dělám si poznámky a vlastním tempem je opravuju. Když si to poprvé přečtu a najdu nějaký překlep, hned to opravím. Pokud uplyne několik dalších dní a překlepy tam stále jsou, budu vděčný, když se to udělá až na konci.
-------------------------------------------------

~ Trvám si na tom, že dotazy autorovi jsou pěkně ujeté a přidávám upozornění, že neručím za správnost překladu. Samozřejmě ani u normálních částí kapitol neručím za správnost překladu, ale u otázek tedy plavu velmi a stejně štědře uplatňuji volnost překladu, aby z toho vyšlo něco, co by mělo hlavu a patu... ~

~ Takže kdo čekal takový obrat v situaci? Když si to takhle čtu znovu, autor opravdu dal pár nenápadných nápověd, že ti dva vojáci nejsou to, za co se vydávají, ale Rudeovy němé monology to pěkně všechno popřely... ~

<Předchozí>...<Následující>