Kapitola 54 - Nepřítomnost Boha (část 5-6)

Část 5

Následujícího dne.

Když bylo skoro poledne. Do hostince přišel voják. Voják ve stejné uniformě jako ti, co se včera pokusili chytit Aishu. Jen pro případ jsem Aishu nechal v pokoji a bavil jsem se s ní v hostinském sále. Jen pro případ jsem na pokoji nechal Eris a Ruijerda.

„Vy jste pan Rudeus?”

„Ano.”


„Já jsem královský strážce přičleněný k sedmému princi Shirone, Ginger. Těší mě, že vás poznávám.”

„Jsem vděčný za vaše zdvořilé představení. Já jsem Rudeus Greyrat.”

Byl to jeden voják a byla to žena. Když mě spatřila, nehnula ani brvou a předvedla mi pozdravení ve stylu rytířů a úklonu. Já jsem na to zareagoval pozdravem v šlechtickém stylu. Ve skutečnosti nevím, jak bych na takový pozdrav měl odpovědět, ale na tom nesejde, pokud vyjádřím upřímnost.

„Paní Roxy vás nechala zavolat, doprovodil byste mě prosím na královský hrad?”

Je značně uctivá i vůči mě, jenž jsem ve všech ohledech stále dítě. Nepůsobilo to, že by se snažila nějak přetvařovat, ale fakt mi to vrtalo hlavou.

Ale princova královská stráž, hm?

Napadlo mě: proč zrovna královská stráž. Ale věděl jsem, že Roxy sloužila na hradě jako domácí učitelka prince. Takže to není zase tak divné.

„...?”

Když mě požádala, abych šel s ní, váhal jsem. Copak bych měl asi provést s Aishou? Pokud bych ji vzal s sebou, tak by se pravděpodobně přišlo na to, že jsem napadl rytíře. Přece jenom to, jak jsem proti němu poslal kamennou střelu, mohla být chyba.

...Dobrá, nechám Aishu doma.

Pokud budu mít Roxy jako štít a jenom si s nimi popovídám a pak se jim omluvím, tak by to mělo být v pořádku.

Když jsem se takhle rozhodl, řekl jsem Eris a Ruijerdovi, aby Aishu v žádném případě nenechali odejít z pokoje, a udělal jsem z nich její stráž.

A pak jsem kvůli setkání z Roxy zkontroloval, jak vypadám. Přesvědčil jsem se, že nemám rozcuchané vlasy, a na sobě mám svou obvyklou róbu. Ach, správně, bonboniéra nebo něco takového je taky důležité. Přemýšlím, co by na tomto světě bylo dobré přinést, když se poprvé po dlouhé době mám setkat s vlastní shishou.

A pak jsem na dně svého batohu našel tu nejneoblíbenější figurínu Ruijerda. Když tak o tom přemýšlím, v jednom dopise Roxy zmiňovala, že se její figurína dostala až sem. Kdybych jí ukázal Ruijerdovu figurínu a řekl, že jsem ji vlastně vyrobil já, tak by to mohlo být zábavné.

„Jsi značně pečlivý, ne?”

„Přece jenom je to poprvé po dlouhé době, kdy se s shishou setkám.”

„...Hodláš nás řádně představit, že jo?”

„Jo, samozřejmě.”

Během tohoto rozhovoru s Eris jsem skončil s přípravami.

„Budeš sám v pořádku?” zeptal se Ruijerd tak nějak ustaraně.

Přece jenom se zdá, že k problémům vždycky dochází, když jsem sám. Chápu jeho starost.

„Žádný problém. Pokud se něco stane, tak vzlétnu a uteču.”

Tryskem~

„Pane Majiteli...”

„V pohodě. Všechno nech na mě.”

Pohladil jsem ustaranou Aishu po hlavě a ona pevně sevřela rty a přikývla.

Dobře, hodná holka.

Část 6

Provázen vojákem Ginger jsem kráčel po cestě na královský hrad. Kráčeli jsme celkem svižným tempem na nároží hlavní ulice, kde nás míjeli vozy v obou směrech. Hlavní ulice se kroutí a ohýbá, někdy až do té míry, že je cesta příliš malá na to, aby se dva vozy vyhnuly. Přemýšlím, jestli to je nějaké opatření pro případ nepřátelských útoků. V Japonsku v mém minulém životě jsem slyšel, že města v kraji Mino jsou takhle pokroucená.

„...”

Ginger byla tichá a nevypustila z úst jedinou zbytečnou věc. Jenom když jsem se na něco zeptal, tak otevřela ústa, a vždycky byla zdvořilá.

„Dobrá, další je tenhle muž! Tenhle muž je rytíř z bývalé země Washawy! Je to otrok k účelu boje! Je trochu drzý, ale velmi zručný! Začínáme na 3 zlatých!”

Najednou jsem zaslechl ten silný hlas, takže jsem se tím směrem zadíval. Na místě hned vedle hlavní cesty je trh s otroky. Na nezvykle vysokém stupínku, co působil skoro jako balkón, byli seřazení otroci. Tři lidé z lidské rasy a jeden ze zvířecí rasy s ušima jako králík. Dva muži a dvě ženy.

Jak muži, tak ženy byli do půl těla nazí a dokonce i z dálky jsem viděl, jak se jim leskne kůže. Aby na ně byl lepší pohled, možná je natřeli olejem. Přemýšlím, jestli tu zvířecí rasu přivedli z Velkého lesa.

Ačkoli nemám tu volnost ji zachránit, trochu se kvůli tomu zamračím. Zatímco moje obočí trochu pokleslo blíž k tváři, když jsem spatřil její hruď, moje spodní oblasti trochu zareagovaly. Myslel jsem si, že je záhada, že nereaguju na Aishu, ale přece jenom se zdá, že mám pořád hodně energie.

Slyšel jsem, jak kupec vedle otroků vysvětluje různé věci. Nedokázal jsem všechny ty informace vstřebat, ale určitě to bylo místo narození otroka, jejich schopnosti a přednosti. Po chvilce jsem slyšel, jak diváctvo začalo hlučet. Musí to být aukční systém.

Kdyby i Lilia a Aisha měly smůlu, mohly tu být taky tak vystavené. Když jsem si tohle pomyslel, nemůžu říct, že je momentální situace zas tak zlá. Ne, vzhledem k tomu, že nevím, v jaké situaci se Lilia nachází, vážně nemůžu nic říct.

Po jednom náhlém pohledu na trh s otroky Ginger pozvedla obočí. Je jedna z těch lidí, co v této zemi chrání veřejný pořádek. Určitě ji musí trápit, že takovéhle věci dělají tak otevřeně.

„Myslel jsem si, že se trh s otroky pořádá někde hlouběji ve městě,” pronesl jsem.

Myslel jsem si, že tohle je také jedno z těch témat. V jiných městech jsou trhy s otroky vždycky hluboko v odlehlých oblastech. Nezdá se, že by na tomto světě byli otroci něco obzvláště špatného, ale tohle je poprvé, co to vidím hned vedle hlavní cesty.

„Ano, takové věci většinou probíhají víc z očí.”

Myslel jsem si, že by mohla říct něco ohavného, ale odpověděla pevným hlasem.

„Dneska se koná nějaká velká událost?”

„Ne, zdá se, že se včera nějací dobrodruzi servali na původním místě trhu s otroky. A trh je teď nepoužitelný, takže se rozhodlo, že jim dovolí dočasně užívat tohle místo.”

Tak rvačka, hm?

Rvačka.

Rvačka na trhu s otroky.

Rvačka způsobená Eris a Ruijerdem.

Nemám na výběr než si myslet, že to spolu souvisí. Teď z toho mám jenom zlou předtuchu. S touhle myšlenkou jsem se podíval směrem k trhu a pak...

„Prosím.”

Ginger mě ze strany popadla a zvedla mě, abych lépe viděl.

„Ach, děkuju.”

Dá se s ní snadno vyjít. Má obyčejnou tvář a rozhodně nevypadá jako nějaká kráska, ale všímá si malých detailů. Jsem si jistý, že si najde hodného manžela.

„I paní Roxy. Když byl někde dav lidí, začala poskakovat, aby viděla.”

„Aha.”

„Ano, ale když jsem ji takhle zvedla, vždycky se zatvářila složitě.”

Mám tu scénu před očima. Roxy, jak poskakuje, protože nevidí moc dobře. A pak voják, co ji s dobrým úmyslem zvedne. A pak odrazená Roxy požádá, aby ji dal na zem.

„Byla jste schopna Roxy zvednout?”

„Ano, ale rychle ji to nahněvalo a řekla mi, abych ji dala dolů.”

Tak přeci, co?

„Kde jste ji držela?”

„I když se mě takhle zeptáte, přesně jako teď vás.”

Zrovna teď mě drží hned pod podpaždím.

„Jaký to byl pocit?”

„Jak jsem řekla, zatvářila se složitě a řekla mi, abych ji pustila.”

Ale já chci slyšet ten pocit kolem Roxiných podpaží... No, na tom nesejde.

„Prosím, dejte mě dolů.”

Podle toho, co zhruba vidím, na tom není nic obzvláště zajímavého. Jsou to jenom otroci, které hodlají prodat z vězení. Jelikož je to tak, řekl jsem jí, aby mě dala na zem, a znovu jsme vyrazili ke královskému hradu.

Najednou mě to tak napadlo, když chcete někoho přivítat na královském hradě, nepošlou normálně kočár? No, na tom nesejde.

„Co Roxy na hradě dělá?” zeptal jsem se Ginger, když jsem si myslel, že jsem našel společné téma.

„Normálně vyučovala prince, ale když se nudila, účastnila se vojenských cvičení.”

Když tak o tom přemýšlím, mám pocit, že něco takového bylo napsáno v těch dopisech od Roxy, co přišly do Roa.

„Pokud si to dobře pamatuju, byl to výcvik na přípravu boje proti mágům, že?”

Podle dopisu Roxy uprostřed boje vypouštěla magii a oni se ji snažili odrazit, takový trénink. Pokud dokážou najednou reagovat na vypálenou magii a podaří se jim ji odrazit, pak by nebylo tak složité, aby se z toho na bojišti stal rozdíl mezi životem a smrtí.

„Správně. Všichni tady jsme šermíři stylu Boha vody na středně pokročilé úrovni, ale díky paní Roxy jsme byli schopní se naučit v okamžiku odrazit magii.”

Teď už to chápu, proto ten rytíř včera byl schopen odrazit mou kamennou střelu. Byl pro mě trochu šok, aby toho byl schopen obyčejný rytíř, ale pokud je to výsledek Roxina učení, pak to dokážu přijmout.

Potom jsem s Ginger chvilku mluvil o Roxy. O věcech jako jak Roxy během tréninku omylem sežehla strom a zatímco ona zbledla, všichni vojáci na ni byli hrdí. Nebo o tom, jak na večeři byly papriky a jak ona najednou zbledla, ale stejně je snědla a předstírala, že se nic neděje.

„Taky jsem slyšela historky o vás.”

„Ach... c-co o mě říkala?”

„Že jste génius, co dokáže v raném věku používat němé zaříkávání.”

„Roxy řekla něco takového?”

„Paní Roxy se vámi často holedbala. Že to dítě nebyla bytost, kterou by si skutečně zasloužila vyučovat.”

„Dehehe, to zachází příliš daleko.”

Během tohoto hovoru jsme dorazili na hrad. Je to celkem velký hrad, ale není tak velký jako hrad Kishiris ve městě Rikaris nebo Bílý palác v Milishionu. Je zhruba stejně velký jako Erisin dům. Jinými slovy, tahle země by byla zhruba stejná jako odlehlý kraj Asury. Jak se dalo čekat, Asurské království je úžasné.

„...”

„Pokračujte dál!”

Ginger strážným lehce kývla a strážní se vyrovnali. Když tak o tom přemýšlím, řekla, že patří ke královské stráži? Jestlipak je někdo důležitý?

„Tudy, prosím.”

Zrovna když jsem chtěl dál kráčet kupředu, Ginger se najednou otočila na stranu. Obešli jsme hrad a prošli jsme něčím, co vypadalo jako zadní vchod.

„Prosím, odpusťte mi. Vojákům je zakázáno vstupovat hlavní branou.”

„Aha.”

U zadního vchodu bylo něco jako vojenské stanoviště. V rohu místnosti byly vedle sebe dva stoly a sedělo u nich několik vojáků a hráli něco jako karty. Když spatřili Ginger, rychle se postavili a drželi se v pozoru.

„...”

„Pokračujte, prosím!”

Ginger zase jenom pokývla a šla dál do místnosti. Já jsem ji dál následoval, zatímco jsem po ostatních střelil pokoutným pohledem.

„Zdá se, že máte důležité postavení, Ginger.”

„Mezi vojáky jsem na 12. místě.”

12. místo, těžko se rozhoduje, jestli to je nízko nebo vysoko... V této zemi je pravděpodobně několik stovek vojáků. Když jsem si pomyslel tohle, pravděpodobně je to relativně vysoké postavení. S největší pravděpodobností to není nízko.

„Tudy, prosím.”

Ginger dál kráčela dovnitř. Měl jsem pocit, že začala kráčet obezřetněji. Co se týče lidí, co jsme čas od času míjeli, zastavila se a pozdravila je ve stylu rytířů. Já jsem se postavil vedle ní a pozdravil ve stylu šlechticů. Nemohl bych vystát, kdyby se začalo povídat, že Roxin žák není dobře vychovaný. Lidé, co vypadali jako šlechta, nám pozdrav buď vrátili, nebo nás naprosto ignorovali a dál pokračovali v chůzi.

Hodně se to liší od Erisina domu. U Eris doma se na chodbách zásadně nezdravilo. Přemýšlím, jestli Roxy neměla pocit, že se na takovém pracovišti špatně dýchá. Přemýšlel jsem, jestli ji to neobtěžovalo, když si potom na ty pozdravy zvykla.

Každé podlaží mělo schodiště zhruba na třech místech. Konstrukce je podobná Erisinu domu. Jsem si jistý, že to souvisí s nějakou taktikou, jak zabránit okamžité invazi. Ale bezpochyby je to pro normální život nepraktické.

Ginger se zastavila na konci chodby.

Jestlipak je tohle Roxin pokoj? Je to celkem tiché místo. Ale dalo by se říct, že se to Roxy podobá.

Ginger se zastavila. Najednou se na mě podívala a natáhla ke mně ruku.

„Pohlídám vám hůl a ostatní věci.”

„Ach, ano.”

Dokonce zašla tak daleko, že se chová jako dveřník, jak laskavé. Když převzala moje věci, zaklepala na dveře.

„Tady Ginger. Přivedla jsem pana Rudea.”

„Dále.”

Ten hlas, co odpověděl, byl mužský.

Hm?

Zatímco mi na mysl tanulo pár otázek, Ginger rychle otevřela dveře a dovedla mě dovnitř. Přesně tak jsem vešel do místnosti.

„Ach... Tohle je Rudeus, co?”

„Co!!?”

Uvnitř seděl muž a vyhlížel arogantně. Byl to muž jako malý soudek. Po obou stranách měl služebné. Ten muž seděl strašně arogantně, ale byl stejně tak malý. Nebylo to jenom jeho výškou, ale měl i krátké údy. Působilo to, jako kdyby ho zkřížili s hobitem nebo trpaslíkem.

Ale jenom jeho tvář byla obrovská, byla to tvář patřící dospělému muži lidské rasy. A taky ta tvář, kdybych to měl popsat na základě prvního dojmu, pak by to bylo 'nevzhledná'. Byl to takový ten typ tváře, co ve mně vyvolával pocit známosti.

Když jsem se podíval na stranu, Služebnou A nepoznávám. Zdá se, že je to pokročilá dvacátnice, velikost její hrudi je normální, žádné svaly. Normální žena. Služebná B má tvář, co se na chlup podobá Lilie. Nebo spíš to je Lilia.

Vypadá to, že po pěti letech trochu zestárla. Zdá se, že na kůži v tváři se jí nakupilo mnoho vrásek, ale vzhledem k tomu, že se zapletla do toho teleportačního incidentu, tak se s tím vážně nedá nic dělat. A taky seděla na židli. A samotná židle byla ovinutá provazy a ona měla v ústech roubík.

Nikde nevidím Roxy.

„Co má tohle znamenat?”

Dokonce i uprostřed tohohle zmatku jsem se zklidnil a chtěl jsem naslouchat. Myslel jsem si, že by tu měla být Roxy. Ach, aha. Byla to past.

„Spusťte ho.”

Ve stejnou chvíli, co ten muž promluvil, jsem otevřel své démonické oko. Jednu vteřinu do budoucnosti jsem padal dolů.

Spadl jsem.

------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>