Kapitola 54 - Nepřítomnost Boha (část 1-2)

~ Rudee, ach Rudee... proč mi proboha tohle děláš? Tak zdlouhavě analyzovat své sexuální choutky - nebo jejich nedostatek? Haaa~~~~

Aisha je super. Kdybych měla takovou mladší sestřičku... pravděpodobně bych na ni nadávala stejně jako na svoji současnou. Haaa~~~~

Kapitola 54 – Nepřítomnost Boha
Část 1

Poté, co jsem použil k útěku magii jako katapult, Aisha chvilku brečela. Sténala a plakala, zuby jí přitom drkotaly a třásla se, dokonce se počůrala. Chápu, jak se cítí.

Kdyby mě v náručí chytil strašlivý chlap a pohrozil mi, možná by to nedošlo tak daleko, že bych se počůral, ale i mě by se třásly nohy. Alespoň bych se nepočůral. Ale kdybyste se mě zeptali, jací byli ti dva rytíři, řekl bych, že byli víc na té kavalírské straně, ale hádám, že pro 5 či 6leté dítě je to až příliš velké rozrušení.


Rozdíl ve věku začíná být vidět, už když jste malí. Například, žákům základní školy se středoškoláci zdají dospělí. Pokud je podél cesty hlouček středoškoláků, i když nejsou oblečení jako grázlové, žáci na základní škole z nich budou nezvykle vyděšení.

O to víc to platí, když jde o dva vojáky. Určitě to bylo celkem děsivé. Rozhodně si nechci myslet, že je to kvůli tomu, že by slyšela, jak mi při přistání křuply obě dvě nohy. Rychle jsem je napravil za pomoci léčení, ale vážně to bolelo. Předstíral jsem, že jsem si nevšiml, že se pomočila, a rychle jsem jí vypral kalhotky.

Momentálně jsme v našem hostinci. Když jsem se vrátil, nebyla tu ani Eris, ani Ruijerd. Jelikož řekli, že jdou ven sbírat informace, tak se pravděpodobně vrátí k večeru.

Takže, zde jsem znovu zažil něco záhadného. Zrovna teď si Aisha sundala svůj pytlovitý, a přesto malý služebnický úbor, stáhla ze sebe mokré kalhotky, otřela si tělo, zatímco jsem si já všiml jejího růstu a pak jsem jí oblékl do košile, co normálně nosím já.

V rukách mám dřevěné vědro a mýdlo na praní a také kalhotky školačky na základce. Kdyby to bylo moje minulé já, v téhle situaci s těmito předměty, pravděpodobně bych se dostal do vzrušeného stavu. Byl bych rád, kdybyste o tom popřemýšleli.

Na vedlejší posteli je malá holka, která se nejprve pomočila, pak se svlékla a teď na sobě má moje pytlovité oblečení a brečí. Evidentně bez kalhotek. Pokud se jedná o muže, tak kdokoli by se dostal do takové situace, tak by ho to normálně vzrušilo.

Přece jí nemůžu navlíct Erisiny kalhotky. Její kalhotky jsou Tabu. To je jedno z důležitých pravidel tohoto Smrtelného Konce. Nehledě na to, v jak urgentní situaci se nacházím, jak bych vůbec mohl prohrabat její věci v její nepřítomnosti a vytáhnout nějaké kalhotky...

Jen to pomyšlení mi nahání hrůzu. Pokud bych porušil pravidla, Ruijerd mi nepřijde na pomoc. A pokud k útěku použiju démonické oko, Eris bude zhruba tři dny nespokojená.

I když tohle říkám, pokud se nechám bezmocně uhodit, tak se moje tvář tak zdeformuje, že nebudu moct zhruba tři dny řádně jíst. No, mohl bych použít léčení a vyléčit se.

V každém případě je to situace, kdy by bylo divné, kdyby lité zvíře mého srdce nezavylo. Ale dokonce i v této situaci je moje srdce momentálně klidné a tiché jako jezerní hladina. Vzrušení stranou, dokonce ani jediná vlnka.

Průzračné a poklidné.

Je to záhadná příhoda.

Co se týče vzlykající Aishy, když jsem ji objímal, měl jsem pocit: je to ztrápené dítě. A přesto si kromě tohohle nevybavuju žádné sexuální vzrušení. Jestlipak jsem se v nestřeženém okamžiku stal Světcem?

Nebo jsem na sebe možná uvrhl Erisin císařský hněv, aniž bych si toho byl vědom, a můj pokémon teď není schopen bitvy. Možná že jsem svoje vzpomínky zapečetil, abych na ten tehdejší drtivý strach zapomněl.

Ne, nikdy! To nemůže být pravda, jsi v pořádku, Můj Synu?

A zatímco jsem takhle přemýšlel, v mžiku jsem dopral.

Lněné kalhotky bez sexepílu a malý služebnický úbor, co vypadá, že ho ušili z relativně kvalitního materiálu. Předal jsem to Aishe, která v nějakém bodě přestala brečet, a začala se vesele převlékat.

Obezřetně jsem na to hleděl. Přece jenom mě to nevzrušuje. Jestlipak tohle tělo nelze vzrušit rodinou? Ačkoli mým předchozím životem byli muži a ženy všech věkových kategoriích prosti pohostinnosti...

Ta věc zvaná život je záhada.

Část 2

„Moje jméno je Aisha Greyratová! Moc vám děkuju!”

Aisha ve svém pytlovitém služkovském úboru obezřetně sklonila hlavu. V tom rytmu se jí zhouply její culíky. Culíky jsou přece jenom pěkné.

Eris si také občas dělá culíka, ale její culík působí jako u dívky z klubu lehké atletiky. To je samo o sobě pěkné, ale Aisha má ještě o něco jiné kouzlo. Aisha je strašně roztomilá jako panenka. Jelikož má teď oči podlité krví, je to ale jako prokletá panenka...

Když zvedne hlavu, o krok přistoupí. Blíž.

„Kdyby mě pan Rytíř nezachránil, tak by mě násilím odvedli zpět!”

Když jsem zaslechl to spojení pan Rytíř, vzpomněl jsem si, že jsem se před ní představil jako Rytíř Měsíčního stínu, Stinný Měsíc.

Po zádech mi stekl čůrek studeného potu. Po té dřívější konverzaci s Eris jsem se možná nechal trochu unést. V tomhle věku už se nebudu kroutit jen proto, že mě trochu svrbí záda, ale... Zhruba po deseti letech se takováhle věc stane námětem škádlivých vtípků. Když jsem si tohle pomyslel, trochu jsem toho litoval.

„Opravdu vám velmi děkuji.”

Aisha se hluboce poklonila podruhé. Kolik že jí je let, mám pocit, že šest? Ačkoli je ještě malá, je to dobře vychované dítě.

„Kromě toho, že jste mě zachránil, bych vás chtěla o něco bezostyšně požádat!”

„Ano?”

Bezostyšně, vážně ví, jak používat složitá slova. Podle Paulova vyprávění se jí od Lilie dostalo zvláštní vzdělání a je celkem chytrá.

„Prosím, poskytněte mi potřeby k napsání dopisu! A také mi prosím řekněte, kde se nachází Gilda dobrodruhů! Spoléhám se na vás!”

Když tohle řekla, sklonila hlavu. Když lidi o něco žádá, používá slovíčko prosím, dobrá práce. Jo, je to hodné dítě. Ale trochu netaktní.

„Stačí ti jenom ty dvě věci? Máš peníze?”

„...Nemám žádné peníze!”

„Copak tě tvoje matka neučila, že k získání psacích potřeb a k odeslání dopisu potřebuješ peníze?”

Je důležité děti od raného věku naučit důležitosti peněz. Myslel jsem si, že Lilia by v takové oblasti chybu neudělala, ale určitě jsou věci, které nejdou pochopit, i když jim o nich někdo říká. A taky jsou věci, které se nedají naučit.

„Matka mě naučila, že když dítě jako já poprosí s očima upřenýma vzhůru a řekne 'chci poslat dopis tátovi', tak to půjde i bez peněz.”

Můj ty světe, ale ne, Lilio, ty zákeřnice. Co to učíš vlastní dceru? Způsob jak užívat své ženské zbraně?

Když na tohle pomyslím, i její způsob mluvy a gesta začínají vypadat jako hraní.

Ne, vážně, cos jí to naučila?

„Vždycky jsme se snažili otce zkontaktovat, ale lidé z hradu nám to nechtějí dovolit a nenechají nás ten dopis poslat!”

Slyšel jsem, že tam Liliu zadržují. Zdá se, že jí ani nenechají poslat dopis. Jestlipak se k ní nechovají špatně? Vždyť Hitogami použil slova jako: zachraň ji. Tohle by mohl být vývoj ve stylu NTR, který se Paulovi nebude zamlouvat.

„Nemáte někoho jiného spolehlivého kromě svého otce?”

„Nemáme!”

„Například, správně, modrovlasá slečna... Nebo například starší bratr, co by mohl někde být?”

Když jsem tohle jen tak ledabyle zmínil, Aisha pozvedla obočí. Byl to nepříjemný výraz. Proč?

„Staršího bratra mám, ale...?”

„Máš bratra, ale...?”

„Není spolehlivý.”

Proč ne!

Copak tě zrovna teď skvostně nezachránil?

„Ne...nebude vadit, když si vyslechnu důvod?”

„Důvod! Dobře! Moje matka mi o mém bratrovi do detailu vyprávěla.”

„Ach.”

„Ale všechno to jsou velmi nespolehlivé zkazky! Například že použil mírně pokročilou úroveň magie, když mu byly tři. Nebo že se v pěti letech stal mágem řádu Světce. A k tomu všemu se v sedmi stal domácím učitelem dcery lenního pána. V žádném případě to není nemožné, ale je to neuvěřitelné! Rozhodně to je lež!”

Nemůžeš tomu uvěřit, co? Aha. Hádám, že by to tak bylo.

„Ale pokud se s ním vážně setkáš, tak by to mohl být dobrý starší bratr?”

„Určitě ne!”

„Pr-proč?”

„U nás doma jsme měli takovou malou truhličku, kterou moje matka velmi opečovávala. Vždycky mi říkala, abych se jí nedotýkala a abych se do ní z nějakého důvodu nedívala. Tak nějak se mi zdá, že je uvnitř něco, co je pro mého staršího bratra důležité.”

...Malá truhlička?

No, teď když o tom přemýšlím, matně si vybavuju, že jsem něco takového slyšel i od Paula.

„Když moje matka nebyla doma, tak jsem ji potají otevřela a podívala se dovnitř. A co si myslíš, že bylo uvnitř?!”

„N-no... co by tam mohlo být.”

„Kalhotky. Kalhotky patřící nějaké dívce. Taky podle velikosti to byla nějaká malá holka. Podle mých výpočtů by to měly být kalhotky nějaké zhruba 14leté dívky. Ale žádná taková u nás nebyla. Žádná taková k nám domů nepřišla. Taky jsem přemýšlela o možnosti, že by můj bratr byl sestra, ale stejně by ty kalhotky byly trochu velké. Napadl mě jenom jedna osoba. Domácí učitelka mého bratra, osoba jménem Roxy. Když mému bratrovi bylo čtyři nebo pět, tak jasně považoval kalhotky starší dámy za náboženský předmět.”

Říkáš výpočty...

Po-počkat, tohle dítě, není trochu moc chytrá?

Ech? Pořád jí je jenom pět nebo šest, ne?

Jak to mám říct, mezi mnou a tímhle malým děckem cítím takovou úžasnou propast, he?

„Ale je tu ta možnost, že je to jenom nedorozumění, ne?”

„Ne, jen tak mimochodem se mi z matky podařilo vytáhnout podrobnosti. Můj bratr dělal, co se mu zachtělo. Jako šmírovat tu slečnu Roxy, když se koupala. Nebo šmírovat rodiče, když se spolu milovali. Zdá se, že moje matka se to snažila udržet v tajnosti, ale není o tom pochyb. Můj starší bratr je bezpochyby úchyl!”

Úchyl!

Úchyl!

Úchyl!

Bezpochyby úchyl!

A ještě jednou úchyl!

Prosím, už s tím přestaň. Rudeovo mentální HP je už na nule!

„A-aha, tvůj starší bratr je úchyl, hm, to je potíž, hahaha...”

I když se říká, že jak si člověk ustele, tak si i lehne, jak se tohle mohlo stát...

Jak se mohlo tohle stát, tohle... Kruci.

Teď už to chápu. Je to takhle. Proto mi Hitogami řekl, abych nezmiňoval svoje jméno. Zrovna teď jsem to ve svém srdci pochopil. Jak se dalo čekat od pana Hitogamiho...

„Jen tak mimochodem, pane Rytíři, jak se ve skutečnosti jmenuješ?”

„To je tajemství. Ačkoli mi na veřejnosti často říkají Majitel Smrtelného Konce,” odpověděl jsem se staženou tváří.

Zdá se, že bude lepší, abych chvíli počkal, než jí řeknu, že jsem její starší bratr. Přece jenom se ke mně bude chovat jako k úchylovi.

„Ach... Takže pan Majitel. To je super! Takže vážně dokážeš používat svolávací techniky a tak?”

„Ne, jen mám na řetězu dva divoké psy.”

„Vážně, to je úžasné!”

Aisha se na mě dívala se zářícíma očima. Jako štěně. A k tomu podvedené štěně. Ach, trochu mě z toho bolí srdce. Ale prozatím je výsledek v pořádku. Pokud bych teď a tady Aishe odhalil, že jsem její starší bratr, tak by mě možná neposlouchala. Ale takhle se zdá, že bude upřímně poslouchat, co říká Majitel.

Budeme pokračovat s mojí skrytou totožností a skvěle Liliu zachráníme. Pokud to udělám, Aisha se na Majitele bude dívat s úctou. A pak až si uvědomí, že jsem její starší bratr, udělá to na ni závratný dojem.

„Dobrá. Takže tvoji matku zachráním.”

„Ech...”

Když jsem to prohlásil, Aisha se na mě zaraženě podívala.

„A-ale...”

„Prosím, nech to na mě.”

Přesně takhle jsem se setkal s Aishou.

Ačkoli na mě má příšerný názor, není to tak zlé, jako když Norn viděla, jak mlátím jejího tátu. Ačkoli řekla, že jsem úchyl, protože jsem měl Roxiny kalhotky, ale co. Jednoho dne to pochopí. Že všichni lidé mají období, kdy se potřebují na něco upnout.

Ale chápat v tomhle věku rovnici kalhotky=úchyl, co? Není ve věku, kdy by měla být schopná spojit si spodní prádlo a sexuální touhy, ono vůbec je to takový ošemetný věk, kdy by jen stěží měla chápat sexuální touhy...

Přemýšlím, jestli jí to někdo naučil.

Nebylo by dobře, kdybych toho chlápka, co moji sestřičku naučil takové divné věci, jak se patří nepotrestal.

„Jen tak mimochodem, pane Majiteli.”

„Copak?”

„Jak to, že jsi věděl, jak se jmenuju?!”

Poté začalo moje zoufalé vysvětlování, ale to vynechám.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>