Kapitola 53 - Království Shirone (část 6)

Část 6

Několik minut poté, co jsem dopis nechal v Gildě dobrodruhů.

Uvědomil jsem si, že mě někdo sleduje. Nejdřív jsem si myslel, že mě pozoruje Ruijerd. Zdá se, že když jsem sám, tak se vždycky dostanu do nějakého problému. Kvůli čemuž jsem si myslel, že bude na stráži v případě, že by došlo k nějakému problému?

Ale za posledních pár měsíců se Ruijerd neobtěžoval s mým sledováním a prostě jednal přímo se mnou. A vůbec Ruijerdova schopnost někoho sledovat je na nesmírně vysoké úrovni. Není možné, abych si toho všiml.


Tomu člověku, co mě momentálně sleduje, to moc nejde. Není možné, aby to byl Ruijerd. A s největší pravděpodobností to není ani Eris. Erisino sledování za moc nestojí. Nebylo by nic divného, kdybych si její přítomnosti všiml hned, jak jsme odešli z hostince. Nedokážu přijít na důvod, proč by si zvolili začít mě sledovat od Gildy dobrodruhů.

Takže kdo to je. Člověk, co v této zemi proti mně cítí zášť? Nikdo mě nenapadá. Přece jenom jsme přijeli teprve včera.

Je vysoká pravděpodobnost, že se v této zemi od teď něco stane, ale momentálně jsme ještě nikoho neobtěžovali.

Nebo možná že to má nějakou souvislost s nějakým incidentem na Magickém kontinentu. Kdo by se tak usilovně snažil nás jen kvůli pomstě sledovat až z Magického kontinentu? Není možné, aby to tak bylo.

Je možné, že z té pašerácké organizace ve Svatém přístavu někdo přežil. Možná na mě náhodou narazili a vybrali si tuhle chvíli, aby mě oddělali.

Ačkoli pravděpodobnost, že to nemá s ničím co dělat, je také vysoká. To, že jsem byl schopen je odhalit, je důkaz, že jsou jejich sledovací techniky neotesané.

Když jsem zatáčel na rohu, potají jsem se podíval za sebe. Viděl jsem, jak se malý stín rychle schoval. Je to dítě. Je možné, že nějaké místní dítě se nějak rozhodlo, že jsem namyšlený, a tudíž zloduch, a pak si začalo hrát na sledovačku. Ani se nebudu obtěžovat přemýšlet kvůli čemu. Jsem si jistý, že taková děcka existují. Jestlipak bych se měl někde schovat a pak až se přiblíží a začne panikařit, že mě ztratilo, vyskočit a zařvat: baf!

Ne, na tomto světě existuje také rasa hobitů, co jsou malí. Nedbalost se zakazuje. Rozhodl jsem se, že se někde schovám. S touhle myšlenkou jsem minul dvě křižovatky a zatočil doprava do malé uličky.

„Hmm?”

Najednou jsem měl pocit, že je na tom něco špatně. Ale aniž by mě to nějak moc trápilo, vytvořil jsem kamennou zeď. Za pomoci magie ze země najednou vyrašila zhruba třímetrová zeď a proměnila uličku na slepou uličku.

Na druhé straně zdi jsem slyšel zvuky paniky a spěšný pohyb. A pak jak někdo bezmocně tluče do zdi. Nebylo žádných známek, že se pokusí tu zeď zničit magií nebo šermířstvím.

Pomyslel jsem si, že by to mohla být Eris, ale kdyby to byla ona, tak by přes zeď téhle velikosti dokázala snadno přeskočit. Přemýšlím, jestli to nakonec vážně byl žertík nějakého místního dítěte.

Když jsem byl s výsledkem spokojený, začal jsem se z toho místa vzdalovat. No, nakonec jsem zašel celkem hluboko do spleti uliček, abych to dítě střásl. Kterým směrem byla hlavní ulice? Zdá se, že jsem se trošku ztratil. No, pokud najdu nějakou větší cestu, tak rychle najdu i cestu zpět.

S touhle myšlenkou jsem kráčel podél ohybů a zatáček této uličky, ale nebyl jsem schopen jít požadovaným směrem a dál jsem chodil v kruzích. Hlavní ulice tohoto města jsou klikaté a kroutí se. Je to velký rozdíl od Milishionu, kde jsou ulice jako šachovnice.

Dokonce i já, kdo rozhodně nemá atribut ztraceného dítěte, jsem na pokraji ztracení. V nejhorším případě nebude vadit, pokud použiju magii a vyskočím nahoru na střechy, ale...

Když tak o tom přemýšlím, ta scéna, co mi Hitogami ukázal, byla v podobné uličce jako tahle.

„Ach!”

Pak jsem si vzpomněl na ten divný pocit, co jsem měl před chvílí. To nebyl pocit, že je něco špatně. Byl to pocit, že už to člověk kdysi zažil, déjà vu.

Rychle jsem se vrátil na místo, odkud jsem odešel. Probíhal jsem mnoha zatáčkami uličky. Sice jsem se ztratil na křižovatkách, ale dál jsem zahýbal a vrátil jsem se na tu předešlou cestu.

„To ne, přestaňte!” Slyšel jsem křik malé dívky.

Před očima jsem měl zeď, co jsem vytvořil.

„Vraťte mi to?!”

Položil jsem ruku na kamennou zeď a začal jsem se soustředit na svou magickou moc. Za pomoci zemní magie jsem manipuloval s tou zdí a způsobil v ní trhlinu. Zároveň jsem použil větrnou magii, abych do středu zdi vyslal nárazovou vlnu.

BUM. Ozvala se hlasitá rána a kamenná zeď se rozprskla na malé kousky. Před očima jsem měl tu scénu. Násilím polapili jediné malé děvče. Ti, co ji drželi, byli vojáci. Byli dva. Ten, co malou holku nedržel, trhal list papíru, co jí vzal.

„Netrhejte ten dopis, chtěla jsem ho poslat tátovi!”

Ti dva vojáci na mě zaraženě hleděli. „C-co jsi kruci zač?”

Malá holka. V tváři je podobná Lilie, vlasy v culíku mají stejnou hnědou barvu jako Paul a má na sobě malé služebnické šaty. Ta tvář normálně vyhlížela živě a rezervovaně, ale momentálně ji hyzdily slzy a usoplený nos.

Dívám se spatra, ty vulgární tváře? Ne, ti dva vojáci se netvářili vulgárně. Pokud byste se mě na to zeptali, tak bych řekl, že se tvářili omluvně. Až do konce jen dělali svou práci a nevypadalo to, že by se jim to chtělo dělat.

„Kdo jsi?! Řekni, jak se jmenuješ!”

„Já jsem toho dítěte...”

Ach, počkat. Nemám zmiňovat své jméno, že.

Ehm.

„Moje jméno je Rytíř Měsíčního stínu, rytíř Stínový Měsíc!”

„Co tím myslíš rytíř, ať se na to dívám, jak chci, jsi mág!”

„Buuu...”

Setřel mě přesnou poznámkou. Zatraceně. Příště se určitě představím jako Mág Zloduch. No, na tom nesejde.

„Tak poslouchej, kluku. Je v pořádku, že si hraješ na zastánce spravedlnosti, ale i když vypadáme takhle, my dva strýčkové jsme vojáci z královského hradu. Jelikož se tahle holka ztratila, jenom ji bereme zpět domů.”

Nakonec na mě hleděli jako na neurvalé děcko a mírně mě varovali. Jsem si jistý, že v tom je nějaká ta malá lež, ale když jsem se podíval na naříkající Aishu vedle rytíře, tvářila se celkem utrápeně. Jsem si jistý, že to nejsou špatní lidé.

Možná že je na královském hradě nějaký problém a i když tam Liliu a Aishu zadržují, rytíři to nepovažují za něco špatného. Mohlo by to být tak, že by bylo špatné dělat si z těch vojáků nepřátele. Možná se nemám rvát a kdybych to vyřešil slovně, bylo by to lepší.

„I když se zdá, že jste roztrhali její dopis?”

„A~ch... To je, no a co. K tomu je spoustu dospěláckých důvodů.”

Správně, co, existuje spoustu různých dospělých, co?

„Ach!”

A v tom okamžiku Aisha využila jediné mezírky a setřásla ze sebe vojákovu ruku.

„Pl-plosím, zahraď mě!”

Přiběhla přímo ke mně, schovala se mi za zády a s tváří smáčenou slzami se mě chytila. Když jsem se podíval na to zoufalství v její tváři, začal jsem mít pocit, že nezáleží na tom, jestli si z království nebo dvou nadělám nepřátele.

„Eh-ehm, pitoagada nábilím moje sin a rosprhat?”

Neměl jsem ponětí, co to říká, ale alespoň se ke mně dostalo to její zoufalství. Vzdávám to, vzdávám to. Dospělý ve středních letech si nemůže hrát na spravedlnost. Vypořádám se s tím jako obvykle po svém.

„Hmm!”

Najednou jsem zvedl ruku a za pomoci němého zaříkávání jsem proti nim vyslal kamennou střelu.

„Ach!”

Rytíř si té náhlé kamenné střely všiml, vytasil meč a v okamžiku ji odrazil. Jůůů, jejich reakce jsou dobré! Styl Boha vody, co? S tím se těžko vypořádává. No ale není to tak, že bych měl k dispozici jenom kamennou střelu. Při téhle vzdálenosti mám spoustu prostoru na chyby. Fufu, že ses vyhnul mé kamenné střele, z tebe dělá čtvrtého, víš?

„Němé zaříkávání?!”

„Takže tenhle chlapec, mohl by být od paní Roxy?!”

„Vážně přišel!”

„Zavolej posily!”

„Pod... áááaaa??!”

Pod nohama vojáka, co se chystal vyběhnout, jsem vytvořil jámu. Zároveň jsem vystřelil několik kamenných střel po sobě na toho druhého rytíře, abych ho udržel v šachu, zatímco jsem se zeptal Aishy: „Budeme utíkat, zvládneš to?”

„Škyt... fňuk... jo?!” Aisha za neustálého vzlykání přikývla.

Dobře, dobře. Po tomhle musíme složit už jenom jednoho a pak se jim ztratit. Zrovna v tom okamžiku, kdy jsem si to pomyslel.

Hvízd~?!

Najednou jsem uslyšel vysoce položený zvuk, co připomínal ptačí trylek. Ten zvuk vyšel ze středu jámy. Je to píšťalka. Spustili poplach. A pak jsem trochu z dálky a také z nedalekých uliček slyšel stejné hvízdnutí.

Hvízd hvízd hvízd!!

Každé to písknutí bylo trochu jiné a v jiné tónině. S největší pravděpodobností druhým dávají vědět, kde jsou, aby se mohli za pomoci zvuku setkat. Když si ten voják zkontroloval, že nepohybuju rukou, kterou jsem vypouštěl kamenné střely, doširoka otevřel ústa: „Všechny cesty v okolí jsou zatarasené! Brzy sem přijdou vojáci. Přestaň s tím zbytečným vzdorem a vydej nám to děvče! Nebudeme se k tobě chovat zle!”

„???”

Tohle je zlé. Zavolal posily. S největší pravděpodobností tohle místo rychle zaplaví vojáci a rytíři. Ale pořád mi ještě zbývá jedna ruka.

„Aisho, pevně se mě drž!”

„Ech!!?”

„Za žádnou cenu se mě nesmíš pustit!”

Popletená Aisha mi dala ruce kolem pasu a pevně se mě chytila. Levou rukou jsem ji popadl za šaty a pravou rukou jsem začal sbírat magickou moc. Vypustil jsem zemskou magii [Zemní kopí] soustředěné přímo mě pod nohama. Jeho hybností jsem vyletěl do vzduchu jako lidská střela.

„C...cože?!?”

„Kyaaaa??!”

Za zmatených hlasů vojáků a Aishina jekotu jsem z toho místa skvostně unikl.

Hahaha, uvidíme se později, bláhoví lidé!

Jen tak mimochodem, jelikož jsem se nechal unést, vyletěl jsem příliš vysoko a při přistání jsem si nakonec s hlasitým křupnutím zlomil obě nohy.

Tenhle typ nebezpečné magie není vůbec dobrý, pokud ho denně netrénujete.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>