Kapitola 38 - Démon ve skladu (část 2)

Část 2

Kráčel jsem sám v noci kolem města.

Musel jsem Eris dvě hodiny kázat, aby zůstala v hostinci. Vždyť prevence kriminality je vážně důležitá.

Takže, mám si Ruijerda vyzvednout v noci, ale nezmínili se o žádném konkrétním čase. Zdá se, že se můžu zastavit kdykoli po západu slunce, a také se zdá, že by se o něj starali až několik dní.

Ačkoli Ruijerd se teď bere za otroka. Měli by se o něj aspoň minimálně starat, ale je možné, že se mu za tento minulý týden dostalo nějakého krutého zacházení. S největší pravděpodobností také nic pořádného nejedl. Jelikož je to takhle, tak je s největší pravděpodobností hladový. Když jsou lidé hladoví, tak se snadno naštvou. Pokud si nepospíším a nevyzvednu si ho, tak...

Přesunul jsem se k přístavní hrázi, v jedné ruce jsem držel Ruijerdovo kopí.

Místo, kde si má člověk vyzvednout pašované zboží. Zdá se, že to jejich skladiště je obratně skryté. Na konci přístavní hráze jsou čtyři velké dřevěné skladiště. Vstoupil jsem do toho s nápisem „skladiště 3”.

Uvnitř byl jediný muž, co si dával na čas s úklidem skladiště. Měl sestřih, co byl nejběžnější na konci století, Mohykán.

Řekl jsem mu: „Hoj, Steve. Je ten suchozemec zdravý?”

Řekl jsem to přesně tak, jak mi to řekl prostředník.

Mohykán se na mě podíval a zatvářil se podezřívavě. „Co je, kluku, potřebuješ něco?”

No, teď vážně přemýšlím, jestli jsem si popletl heslo. Ne, tak to není, jelikož jsem dítě, tak mi nevěří. „Můj mistr mi rozkázal, abych přišel vyzvednout zboží.”

Zdá se, že teď už to Mohykán chápe. V tichosti kývl a řekl: „Pojď za mnou.” Vykročil hlouběji do skladiště.

V tichosti jsem ho následoval.

Hluboko uvnitř byla velká dřevěná bedna, do které by se vešlo pět lidí. Mohykán zevnitř vytáhl pochodeň a pak začal tu bednu odsunovat. Pod bednou se objevilo schodiště vedoucí dolů.

Jakmile jsme sestoupili dolů, ocitli jsme se ve vlhké jeskyni. Jakmile Mohykán zapálil pochodeň, vykročil dál. Dál jsem ho následoval a dával si přitom pozor, abych neuklouzl. Tou jeskyní jsme šli hodinu.

Když jsme z té jeskyně vylezli, ocitli jsme se v lese. Zdá se, že jsme mimo město. Když jsme šli ještě kousek, objevila se před námi velká budova, kolem ní bylo spoustu různých vysokých stromů. Vypadá jinak než skladiště, spíš jako vila nějakého boháče. Tohle by mělo být to úschovné místo. Přemýšlím, jestli nemají problémy s útoky netvorů, když jsou takhle uprostřed lesa.

„Myslím, že to chápeš, ale o tomhle nesmíš říct ani slovo. Jestli promluvíš, tak...”

„Rozumím.”

Rozhodně jsem kývl.

Pokud bych o tomhle místě někomu řekl, tak by si mě rozhodně našli a zabili. Tohle už mi vysvětlil prostředník na Magickém kontinentu.

Pokud takhle z lidí taháte slovní sliby, tak byste to rovnou mohli napsat krví na papír, tohle jsem si myslel. Pročpak to asi nedělají? Možná existují rasy, co nemají otisky prstů? No, ani jedna strana po sobě pravděpodobně nechce zanechat psané důkazy. Omezit množství existujících důkazů.

Mohykán zaklepal na dveře.

Ťuk-ťuk-ťuk-ťuk ťuk-ťuk-ťuk.

S největší pravděpodobností i to klepání má svůj řád.

Po chvilce nám otevřel muž s šedými vlasy, co vypadal jako komorník. Poté, co se podíval na Mohykána a na mě, řekl krátce: „Vstupte.”

Vešel jsem dovnitř.

Přímo přede mnou jsou schody do druhého patra. Po stranách jsou dvě haly. Nalevo i napravo jsou dveře. Pokud byste to měli popsat, tak to vypadá jako předsíň nějaké vily. Vzadu je kulatý stůl a kolem něj s lokty na jeho desce sedí několik ne tak pohledných chlápků. Tak nějak vypadají napjatě.

Pak na mě ten šedovlasý komorník shlédne s podezřením v očích. „Na čí doporučení?”

„Ditts.” Tak se jmenuje náš prostředník.

„Tak Ditts. V každém případě poslat takové děcko, určitě musí být velmi obezřetní.”

„Jde jim přece o to zboží.”

„Správně, rychle si ho odveď. Bojím, co za problémy nám může způsobit.” Jak to řekl, šedovlasý komorník si z kapsy na hrudi vytáhl svazek klíčů a jeden podal Mohykánovi. „Je to místnost 202.”

Mohykán v tichosti kývl a vyrazil. Já jsem ho následoval.

Skřípání podlahy a něco, co znělo jako úpění. Čas od času jsem ucítil závan zvířecího pachu.

Najednou jsme šli kolem místnosti z železnými mřížemi, takže jsem nahlédl dovnitř. Uvnitř byl zářící magický kruh a uprostřed bylo natažené obrovské zvíře, přikované řetězy. Byla tam tma, takže jsem ho moc dobře neviděl, ale na Magickém kontinentě jsem žádné takové zvíře neviděl. Uvažuju, jestli to je nějaké zvíře z kontinentu Milis.

„Máte tu i zboží, co převážíte z kontinentu Milis na Magický kontinent?”

„Jo.”

Když jsem se takhle najednou zeptal, Mohykán odpověděl. Přemýšlím, jestli nemají potřebu to skrývat.

Mohykán začal scházet po schodech dolů. Jelikož to má být místnost 202, tak jsem si myslel, že to bude na druhém patře, ale zdá se, že jdeme do sklepa.

„Tak sklep, hm?”

„Hořejšek je jenom maketa.”

Zdá se, že nad zemí uchovávají jen věci, co nezpůsobí žádné potíže, kdyby se náhodou našly. A ve sklepě mají ty, co mají vysoké clo, nebo je nezákonné je vlastnit nebo převážet.

„Tady to je.”

Mohykán se zastavil před dveřmi se štítkem 202.

Uvnitř seděl Ruijerd s rukama svázanýma za zády a krátkým zeleným strništěm na hlavě. Jak se dalo čekat, po celém týdnu začíná mít takový malý wimbledonek.

„Omlouvám se za potíže.”

Mohykán jenom kývne hlavou a postaví se ve dveřích. Hádám, že prozatím se bere za hlídku. „Tady mu ty pouta nesundávej. Přece nechceme, aby nám tu ten Supard nadělal paseku.” Když to Mohykán říkal, byl trochu pobledlý.

Zdá se, že i ve vojenském sestřihu je účinek smaragdově zelených vlasů značný. Kdybych Ruijerdovi prostě sundal pouta a pak si ho vyslechl, tak by se Mohykán bál ještě víc. 

Ne-ne. Nebudu se chovat malicherně a arogantně skrze vypůjčenou pravomoc. Teď když na to došlo, kam jsem dal ten klíček? Prohledal jsem všechny kapsy, ale nikde jsem ho nenašel. Možná jsem ho zapomněl v hostinci.

To je ale otrava, takže ta pouta prostě odemknu zemní magií.

Když jsem se přiblížil k Ruijerdovi, zaregistroval jsem jeho pochmurný výraz. Přemýšlím, jestli to je vážně tím, že jsou lidé víc popudliví, když mají hlad. Chviličku vydrž a pak tě rychle do sytosti nakrmím.

„Rudee, vyslechni mě,” zašeptal Ruijerd tiše.

„Copak?”

Když jsem k němu přiblížil svou tvář, Mohykán začal panikařit: „He...hej, přestaň. Sežere tě zaživa.”

To je v pořádku. Když jde o Ruijerda, bude žvýkat něžně.

Jak jsem v duchu udělal vhodnou poznámku, nahnul jsem se blíže k Ruijerdovi.

„Jsou tu chycené děti.”

Aha.

„Děti ze zvířecí rasy. Zdá se, že je násilím unesli. Slyšel jsem odtud jejich naříkání.”

„...Aha.”

Děti. S největší pravděpodobností otroci.

Po pravdě řečeno opravdu nechápu, jak na tomto světě funguje otrokářský systém. Co je dobré a co je špatné, nerozlišuje se to. Vážně je v jejich nejlepším zájmu je tady zachránit?

Co když to je dítě, co se v životě trápilo a rodiče ho prodali. Akorát by je obtěžovalo, kdybychom jim ho vrátili.

„Chci je zachránit.”

I když jsem to řekl. Co se týče Ruijerda, děti jsou důležité. Okolnosti nemají s naším společným cestováním co dělat. Jaká škoda, pašeráci. Když si pomyslím, že jste uvěznili nějaké děti, zatímco tu byl Ruijerd.

„Uvnitř budovy je celkem dost bodyguardů.”

„To už vím.”

„Pašeráci jednají jako organizace.”

„Jsi proti?” Ruijerd se zatvářil, jako by tomu nemohl uvěřit. Výraz, jako kdybych ho zradil. Ale zrovna teď jsme to my, kdo plánuje zradu.

„Svoji práci řádně odvedli. Nebude se to považovat za zradu?”

„Na tom mi nesejde. Pokud je to kvůli záchraně dětí, tak na sebe vezmu hanbu zrádce.”

„Tu hanbu na sebe nevezmeš jen ty, Ruijerde, ale celá rasa Supardů.”

„Hm?? Ale? Ale víš?”

Netvař se tak. Vždyť jsem neřekl, že je nezachráníme, ne? Vždyť jsem přece řekl: pokud to nebudeš moct vydržet, tak to řekni. Že máme prostor na to zachránit děti. Tahle slova neodvolám.

„Pokud je chceš rychle zachránit, tak musíme zařídit, aby se o tom informace neroznesly.”

„Rudee??!” Když Ruijerd zaslechne moje slova, Ruijerdova tvář přetéká hrdostí.

Tentokrát Ruijerda necháme, aby jednal, jak se mu zlíbí. Přece jen ho drželi týden zavřeného. Určitě nastřádal značnou zášť.

I když tohle říkám, pokud se byť jen jednomu podaří utéct. Supard řádí, pokud se takováhle informace donese k pašerácké organizaci.

Pašerácká organizace si určitě jasně vybaví naše jména, jména lidí, co pašovali Suparda. Když je zradí zákazník, najmou si známého vraha a pošlou ho za ním. Ty, co zradí, čeká krutá smrt. Tak to řekl ten prostředník.

Něco na úrovni vraha není nic příšerného, dokud s sebou máme Ruijerda. I když není příjemné vědět, že nemůžete v klidu spát. Taky není zaručeno, že s námi Ruijerd bude navěky.

Takže, jak zaručíme, aby ta informace neunikla?

„Tímhle se nemusíš trápit.”

„Máš nějaký plán?”

„V celé této budově nenechám naživu jediného člověka. Bude to masakr.”

Fuu, co se dalo čekat od Ruijerda. Tak spolehlivá slova. Pokud je všechny zlikviduješ, tak to rozhodně vyřeší náš problém. Ale přemýšlím, jestli to není trochu unáhlené.

„Jsou to nepřátelé, kterým rozhodně nedokážeš odpustit?”

„Jo, až do toho bodu, že se mi svírají vnitřnosti.” Ruijerd je nesmírně rozhněvaný.

Co to... co jste pro všechno na světě udělali, vy pašeráci?

„Nevadí, když se zeptám, co se stalo?”

„Až ty děti uvidíš, tak pochopíš.”

I když řekneš, že to pochopím, až je uvidím.

„Ještě máme možnost přijít ty děti zachránit později, ale...”

„Podle toho, co jsem vyslechl, mají v plánu je zítra naložit na loď a poslat na Magický kontinent.”

Takže zítra to není dobré, co? Ale zmasakrovat je? Masakr je trochu...

Měla by existovat jiná metoda. Chytřejší metoda bez zabíjení.

„Nemusíš se bát, nevadí, když si ty ruce nezašpiníš.”

Jak jsem tohle zaslechl, zastavil jsem se. „Ne...” Z Ruijerdových slov se stal malý trn, co mě píchl do srdce. „J-já se toho taky... zúčastním.”

Určitě.

Za poslední rok jsem se vraždě vyhnul. Zabil jsem mnoho netvorů. Dokonce jsem zabil i lidsky vyhlížejícího netvora. Ale nikdy jsem nezavraždil. Částečně je to také proto, že jsem k tomu neměl důvod. A že bylo více důvodů, proč to nedělat. Ale také je pravda, že jsem nikdy nepomyslel na to, že bych někoho zabil. Tenhle svět je tvrdý. Je to svět, kde se lidé zabíjejí na denním pořádku. Jednoho dne také pravděpodobně budu muset někoho zabít. K takové situaci by jednou mělo dojít.

Jsem na to připravený.

Jsem na to nachystaný.

Takové jsem měl úmysly.

Ačkoli pokud se mě zeptáte, co pro to musím udělat, tak to bude jen upravit sílu na kamenné střele. Abych se ujistil, že moje síla není dost vysoká na to, aby zabila, tak jsem ji snížil na úroveň, co nezabije.

Nakonec se zdá, že mám nějaké zábrany, co se týče zabíjení lidí. Můžu si říkat, co chci, ale nechci porušit tabu vraždy. Ještě jsem se k tomu vůbec neodhodlal. A Ruijerdovi se tohle podařilo odhadnout. Proto to vyslovil nahlas. Snaží se uchránit klid mé mysli.

„Netvař se tak. Tvoje dvě ruce jsou určeny k ochraně Eris.”

No, hádám, že to je v pořádku. Nebudu to přehánět a nutit se někoho zabít. Pro dnešek si prostě vypůjčím jeho sílu. Pokud to Ruijerd dokáže zvládnout sám, tak to nechám na něm. Nevadí mi být neschopný. Já budu dělat věci, co zvládnu.

„Rozumím. Tak já půjdu osvobodit děti. Víš, kde jsou?”

„Druhá místnost odtud. Je jich sedm.”

„Rozumím. Těla prosím shromáždi někde na jednu hromadu. Později je všechny spálím najednou.”

„Rozumím.”

V tichosti jsem odstranil Ruijerdova pouta.

Ruijerd se pomalu postavil, zatímco zakroužil rameny, až v nich zakřupalo.

„Co...ty! Proč jsi mu sundal pouta?” Panikařící Mohykán.

„Vždyť to nevadí. Protože bude řádně poslouchat, co mu řeknu.”

„V-vážně?” Když Mohykán zaslechl, co jsem řekl, bylo na něm vidět, že se mu trochu ulevilo.

Podal jsem Ruijerdovi jeho kopí. „Ačkoli to neznamená, že nezačne zuřit.”

„Ech??”

Z Mohykána se stala první oběť. Ruijerd ho vyřídil bez nejmenšího zvuku a v tichosti vyběhl ke schodišti. Já jsem se vydal na opačnou stranu. Mířil jsem k místnosti, kde drželi ty děti.

„Gyaaa???!”

„S-supard! Nemá pouta!”

„Kruci! Má i kopí!”

„Démon! Je to démon?!”

Jak jsem dorazil ke dveřím, začaly ke mně z prvního patra doléhat tyhle zvuky.

Ruijerd dneska žízní po krvi.

Jenom žertuju.

Nebo spíš. Přece ten, kdo je unesl, by měl být někdo jiný, takže to není tak, že pašeráci jsou tady ti špatní, ne?

Špatná je jenom ta jejich smůla.

---------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>