Kapitola 37 - Mudrc na palubě (část 7)

Část 7

Pátého dne je Eris v kajutě a je jí blbě jako obvykle.

A byl jsem tam i já a zahrnoval ji svou plnou pozorností.

„Uu-uuuu... bolí mě hlava... vyleč mě...”

„Ano, ano.”

Tohle jsem se doslechl od jednoho námořníka, zdá se, že se mořská nemoc dá trochu zmírnit léčivou magií.

Když jsem to vyzkoušel, potvrdili jsme, že se Eris začala cítit trochu lépe.

Mořská nemoc je zapříčiněna rozporem v autonomní nervové soustavě. Když na hlavu nemocného použijete léčivou magii, tak to na chvíli ustoupí.

Jinými slovy tohle je přesně to, co dělám. I když to takhle povídám, není to trvalé opatření a ani se díky tomu nemocný necítí úplně zdravý.

„Hele... to... já... zemřu...?”

„To by bylo celkem k smíchu, kdybys zemřela na mořskou nemoc, co?”

„Mě to k smíchu nepřijde...”

V kajutě nikdo jiný není.

Ačkoli jsou kajuty velké, zdá se, že z Magického kontinentu na kontinent Milis moc lidí necestuje. Přemýšlím, jestli to je kvůli tomu, že poplatek za cestu pro magické rasy je o tolik vyšší než pro lidskou rasu. Nebo je to proto, že na Magickém kontinentu je snazší žít.

O takových věcech nic nevím.

Eris a já jsme o samotě. V tmavé a tiché místnosti je Eris, co už nemá sílu odporovat. A během těch pět dní jediný, kdo se stará o zesláblou Eris, jsem já.

Ze začátku jsem měl pocit, že to bude dobré. Ale jenom léčení nestačí. K léčení je třeba, abych se dotkl Erisiny hlavy. Takže abych ji mohl opakovaně léčit, položil jsem si ji do klína a zatímco jsem jí podpíral hlavu, léčil jsem ji. Jak jsem to tak dělal, začal jsem se cítit trochu divně.

No, použít slovo 'divně' by mohlo být trochu zavádějící, co?

Řeknu to upřímně.

Začínám se dostávat do erotické nálady.

Přemýšlejte o tom chvilku, prosím. V kajutě ta normálně silná Eris má teď vlhké oči, divoce dýchá a slabým a křehkým hlasem říká: „Prosím. Prosím tě, udělej to. (Léčení).”

Ve své hlavě jsem tu část o léčení co možná nejvíc utlumil. Nedokážu to vidět jako nic jiného než pozvání. Samozřejmě to není pravda. Je jí jenom špatně. Já jsem nikdy mořskou nemoc nezažil, ale chápu, že to bolí.

Dotýkal jsem se jí. Nebylo to nic erotického.

Ale. Hladit děvče ve vašem věku po vlasech a vnímat její tělesné teplo. To bylo něco stimulujícího.

Ačkoli jsem se jí nedotýkal na nějakém erotickém místě, bylo to stimulující. Ačkoli to bylo jen mírně stimulující, pokračovat v tom delší dobu by bylo nebezpečné.

Dotýkat se znamená být dotýkán.

Dotýkání znamená být blízko.

Být blízko znamená jinými slovy...

Erisina tvář pokrytá studeným potem a její šíje a její hruď... Všechno to jsem měl před sebou. Navíc to byla vyčerpaná a oslabená Eris. Eris, co mě vždycky praští, i když se jí dotknu jen náhodou.

Zrovna teď byla jinými slovy snadná oběť. Copak v tomhle bodě už není moje? Copak není v pořádku dělat si s ní, co se mi zachce? Začaly ve mě rašit tyhle pocity. 

S téměř naprostou jistotou by Eris nevzdorovala, ani kdybych jí roztrhal oblečení a podrobil ji svému chtíči.

Ne, nemohla by vzdorovat.

S křehkým výrazem, s odevzdaným výrazem a se slzami stékajícími jí po tváři by pravděpodobně neměla na výběr a musela by to přijmout.

Jen si představím takovou scénku a ten můj Excalibur, co mám mezi nohama, skočí přímo před Artuše. Artuš v mé mysli křičí a doprošuje se mě.

Křičí, že zrovna teď se Eris nedokáže bránit.

Křičí, že tuhle šanci už nikdy nedostaneme.

Křičí, že zrovna teď máme šanci odhodit 'to'.

Ale Merlin v mém nitru mi říká, abych to vydržel.

'Už ses rozhodl, ne?' říká.

'Už ses rozhodl ten slib dodržet až do svých patnácti let, ne?' říká.

'Už ses rozhodl to vydržet, dokud putování neskončí, ne?' říká.

Jsem na straně Merlina.

Ale moje odolnost se blíží nule.

Například zkouším situaci letmým dotykem na její hrudi. Není pochyb o tom, že je to měkké. Ale není to jen měkké. Správně, když přijde na prsa, tak nejsou jen měkká. Uprostřed té měkké části je tvrdá část.

Svatý grál.

Po tom můj Artuš pátrá.

Pokud můj Gawain (ruka) najde Svatý grál, co se stane?

Vznikne z toho bitva u Camlannu.

Aach, samozřejmě to není jen Svatý grál.

Erisino tělo každým dnem roste. Přece jenom je ve svém období růstu. Pravděpodobně kvůli genům se v jedné konkrétní části velmi rychle blíží své matce. Tímhle tempem z ní rozhodně vyroste vnadná a poutavá kráska. Pohledy všech mužů budou přilepené na ní.

Určitě se najde chlápek, co řekne: „He. Byly by dokonalé, kdyby byly jen o něco menší.” Přece jenom lidé mají rozdílný vkus.

Ale já bych tomu chlápkovi řekl: „Znal jsem ji v době, kdy byly tak akorát, víš.”

Rozumíte tomu?

To znamená, že já zrovna teď v tomto okamžiku si můžu 'minulou Eris' přivlastnit.

„Huu... huu...” Začínám neklidně dýchat.

„R-rudee...?” Eris se na mě ustaraně dívá. „J-jsi v pořádku?”

Její hlas do mě udeří.

Ten její hlas, co je obvykle ostrý, zbytečně hlasitý a trochu nepříjemný. Ten hlas v té správné hlasitosti otupuje mou mysl.

„Haa... haa... Jsem v pořádku. Netrap se tím. Přece jsme si to slíbili...”

„...Pokud to je nepříjemné, tak není třeba se překonávat, víš?”

„!”

Tím <není třeba se překonávat>, myslí tím: <není třeba se držet zpátky>? Že je v pořádku udělat cokoli mě napadne?

…

Dělám si srandu.

Chápu to.

Napadlo ji, jestli mi kvůli Léčení nedochází magická moc.

Chápu to.

Věří mi. Že se jí v tomto okamžiku za žádnou cenu nedotknu. A já tu důvěru nezklamu. Rudeus Grayrat ji nezklame. Tomuhle se říká 'dostát ideálům'.

Dobrá, stane se ze mě stroj.

Stane se za mě stroj na léčení.

Stane se ze mě robot bez pocitů.

Na nic se nebudu dívat.

Když spatřím Erisinu tvář, tak začnu divočet.

Když jsem si tohle pomyslel, zavřel jsem oči.

Nic neslyším.

Když budu poslouchat Erisin hlas, tak začnu divočet.

Když jsem si tohle pomyslel, zacpal jsem si uši.

Jsem nespolečenský člověk. Nemám žádnou tužby, a tudíž nezačnu divočet.

Když jsem si tohle pomyslel, zabarikádoval jsem své srdce.

Ale teplo Erisiny hlavy a její vůně... Kvůli těmhle dvěma věcem moje odhodlání v okamžiku vyprchá. Mám pocit, že mi co chvíli zkolabuje mysl. Jo, už to nedokážu dál vydržet. Dostal jsem se na limit.

„Eris, na chviličku jdu na záchod.”

„...Aach. Takže jsi potřeboval na záchod, co? … V klidu si to vyřiď...”

S pohledem přes rameno na Eris, co mi tak snadno uvěřila, jsem odešel z kabiny. Pohyboval jsem se rychle. Osamocené místo, okamžitě jsem jedno zaměřil. A pak okamžik blaženosti.

„Fuu...”

Přesně takhle se ze mě stal světec.

Ale tam se nezastavím, zavřu své svaté oči a zesílím.

„Jsem zpět.”

„Vítej.”

Vrátil jsem se do kajuty s výrazem na tváři jako Boddhisatva a stal se ze mě stroj na léčení.

„...Hm? Rudee, ty jsi něco jedl?”

„Ech?”

„<čmuch, čmuch>... Voníš divně...”

Zapomněl jsem si umýt ruce.

Tehepero. (pozn.: citoslovce mrknutí a vypláznutí jazyka)

--------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>