Část
7
Pátého
dne je Eris v kajutě a je jí blbě jako obvykle.
A
byl jsem tam i já a zahrnoval ji svou plnou pozorností.
„Uu-uuuu...
bolí mě hlava... vyleč mě...”
„Ano,
ano.”
Tohle
jsem se doslechl od jednoho námořníka, zdá se, že se mořská
nemoc dá trochu zmírnit léčivou magií.
Když
jsem to vyzkoušel, potvrdili jsme, že se Eris začala cítit trochu
lépe.
Mořská
nemoc je zapříčiněna rozporem v autonomní nervové soustavě.
Když na hlavu nemocného použijete léčivou magii, tak to na
chvíli ustoupí.
Jinými
slovy tohle je přesně to, co dělám. I když to takhle povídám,
není to trvalé opatření a ani se díky tomu nemocný necítí
úplně zdravý.
„Hele...
to... já... zemřu...?”
„To
by bylo celkem k smíchu, kdybys zemřela na mořskou nemoc, co?”
„Mě
to k smíchu nepřijde...”
V kajutě nikdo jiný není.
Ačkoli
jsou kajuty velké, zdá se, že z Magického kontinentu na kontinent
Milis moc lidí necestuje. Přemýšlím, jestli to je kvůli tomu,
že poplatek za cestu pro magické rasy je o tolik vyšší než pro
lidskou rasu. Nebo je to proto, že na Magickém kontinentu je snazší
žít.
O
takových věcech nic nevím.
Eris
a já jsme o samotě. V
tmavé a tiché místnosti je Eris, co už nemá sílu odporovat. A
během těch pět dní jediný, kdo se stará o zesláblou Eris, jsem
já.
Ze
začátku jsem měl pocit, že to bude dobré. Ale
jenom léčení nestačí. K léčení je třeba, abych se dotkl
Erisiny hlavy. Takže
abych ji mohl opakovaně léčit, položil jsem si ji do klína a
zatímco jsem jí podpíral hlavu, léčil jsem ji. Jak
jsem to tak dělal, začal jsem se cítit trochu divně.
No,
použít slovo 'divně' by mohlo být trochu zavádějící, co?
Řeknu
to upřímně.
Začínám
se dostávat do erotické nálady.
Přemýšlejte
o tom chvilku, prosím. V kajutě ta normálně silná Eris má teď
vlhké oči, divoce dýchá a slabým a křehkým hlasem říká:
„Prosím. Prosím tě, udělej to. (Léčení).”
Ve
své hlavě jsem tu část o léčení co možná nejvíc utlumil.
Nedokážu to vidět jako nic jiného než pozvání. Samozřejmě to
není pravda. Je jí jenom špatně. Já jsem nikdy mořskou nemoc
nezažil, ale chápu, že to bolí.
Dotýkal
jsem se jí. Nebylo
to nic erotického.
Ale. Hladit
děvče ve vašem věku po vlasech a vnímat její tělesné teplo. To
bylo něco stimulujícího.
Ačkoli
jsem se jí nedotýkal na nějakém erotickém místě, bylo to
stimulující. Ačkoli
to bylo jen mírně stimulující, pokračovat v tom delší dobu by
bylo nebezpečné.
Dotýkat
se znamená být dotýkán.
Dotýkání
znamená být blízko.
Být
blízko znamená jinými slovy...
Erisina
tvář pokrytá studeným potem a její šíje a její hruď...
Všechno to jsem měl před sebou. Navíc to byla vyčerpaná a
oslabená Eris. Eris, co mě vždycky praští, i když se jí dotknu
jen náhodou.
Zrovna
teď byla jinými slovy snadná oběť. Copak v tomhle bodě už není
moje? Copak není v pořádku dělat si s ní, co se mi zachce? Začaly ve mě rašit tyhle
pocity.
S
téměř naprostou jistotou by Eris nevzdorovala, ani kdybych jí
roztrhal oblečení a podrobil ji svému chtíči.
Ne,
nemohla by vzdorovat.
S
křehkým výrazem, s odevzdaným výrazem a se slzami stékajícími
jí po tváři by pravděpodobně neměla na výběr a musela by to
přijmout.
Jen
si představím takovou scénku a ten můj Excalibur, co mám mezi
nohama, skočí přímo před Artuše. Artuš v mé mysli křičí a
doprošuje se mě.
Křičí,
že zrovna teď se Eris nedokáže bránit.
Křičí,
že tuhle šanci už nikdy nedostaneme.
Křičí,
že zrovna teď máme šanci odhodit 'to'.
Ale
Merlin v mém nitru mi říká, abych to vydržel.
'Už
ses rozhodl, ne?' říká.
'Už
ses rozhodl ten slib dodržet až do svých patnácti let, ne?' říká.
'Už
ses rozhodl to vydržet, dokud putování neskončí, ne?' říká.
Jsem
na straně Merlina.
Ale
moje odolnost se blíží nule.
Například
zkouším situaci letmým dotykem na její hrudi. Není pochyb o tom,
že je to měkké. Ale není to jen měkké. Správně, když přijde
na prsa, tak nejsou jen měkká. Uprostřed té měkké části je
tvrdá část.
Svatý
grál.
Po
tom můj Artuš pátrá.
Pokud
můj Gawain (ruka) najde Svatý grál, co se stane?
Vznikne
z toho bitva u Camlannu.
Aach,
samozřejmě to není jen Svatý grál.
Erisino
tělo každým dnem roste. Přece jenom je ve svém období růstu.
Pravděpodobně kvůli genům se v jedné konkrétní části velmi
rychle blíží své matce. Tímhle tempem z ní rozhodně vyroste
vnadná a poutavá kráska. Pohledy všech mužů budou přilepené na ní.
Určitě
se najde chlápek, co řekne: „He. Byly by dokonalé, kdyby byly
jen o něco menší.” Přece jenom lidé mají rozdílný vkus.
Ale
já bych tomu chlápkovi řekl: „Znal jsem ji v době, kdy byly tak
akorát, víš.”
Rozumíte
tomu?
To
znamená, že já zrovna teď v tomto okamžiku si můžu 'minulou
Eris' přivlastnit.
„Huu...
huu...” Začínám neklidně dýchat.
„R-rudee...?”
Eris se na mě ustaraně dívá. „J-jsi v pořádku?”
Její
hlas do mě udeří.
Ten
její hlas, co je obvykle ostrý, zbytečně hlasitý a trochu
nepříjemný. Ten hlas v té správné hlasitosti otupuje mou mysl.
„Haa...
haa... Jsem v pořádku. Netrap se tím. Přece jsme si to
slíbili...”
„...Pokud
to je nepříjemné, tak není třeba se překonávat, víš?”
„!”
Tím
<není třeba se překonávat>, myslí tím: <není třeba
se držet zpátky>? Že je v pořádku udělat cokoli mě napadne?
…
Dělám
si srandu.
Chápu
to.
Napadlo
ji, jestli mi kvůli Léčení nedochází magická moc.
Chápu
to.
Věří
mi. Že se jí v tomto okamžiku za žádnou cenu nedotknu. A já tu
důvěru nezklamu. Rudeus Grayrat ji nezklame. Tomuhle se říká
'dostát ideálům'.
Dobrá,
stane se ze mě stroj.
Stane
se za mě stroj na léčení.
Stane
se ze mě robot bez pocitů.
Na
nic se nebudu dívat.
Když
spatřím Erisinu tvář, tak začnu divočet.
Když
jsem si tohle pomyslel, zavřel jsem oči.
Nic
neslyším.
Když
budu poslouchat Erisin hlas, tak začnu divočet.
Když
jsem si tohle pomyslel, zacpal jsem si uši.
Jsem
nespolečenský člověk. Nemám žádnou tužby, a tudíž nezačnu
divočet.
Když
jsem si tohle pomyslel, zabarikádoval jsem své srdce.
Ale
teplo Erisiny hlavy a její vůně... Kvůli těmhle dvěma věcem
moje odhodlání v okamžiku vyprchá. Mám pocit, že mi co chvíli
zkolabuje mysl. Jo,
už to nedokážu dál vydržet. Dostal jsem se na limit.
„Eris,
na chviličku jdu na záchod.”
„...Aach.
Takže jsi potřeboval na záchod, co? … V klidu si to vyřiď...”
S
pohledem přes rameno na Eris, co mi tak snadno uvěřila, jsem
odešel z kabiny. Pohyboval
jsem se rychle. Osamocené
místo, okamžitě jsem jedno zaměřil. A
pak okamžik blaženosti.
„Fuu...”
Přesně
takhle se ze mě stal světec.
Ale
tam se nezastavím, zavřu své svaté oči a zesílím.
„Jsem
zpět.”
„Vítej.”
Vrátil
jsem se do kajuty s výrazem na tváři jako Boddhisatva a stal se ze
mě stroj na léčení.
„...Hm?
Rudee, ty jsi něco jedl?”
„Ech?”
„<čmuch,
čmuch>... Voníš divně...”
Zapomněl
jsem si umýt ruce.
Tehepero.
(pozn.: citoslovce mrknutí a vypláznutí jazyka)
--------------------------------------------------------------
