Kapitola 27 - Hostinec dobrodruhů (část 6)

Část 6

Uprostřed noci.

Vzbudil jsem se. Měl jsem špatný sen.

Upřímně bych si přál, abych ty věštby neslyšel. Není pochyb o tom, že to je zlý bůh. Zkušený zlý bůh, co umí dobře manipulovat slabostmi druhých.

„Fuuu,” povzdechl jsem si.

Podívám se nalevo. Tam spí Ruijerd. Z nějakého důvodu nespí na posteli, ale spíš v rohu a v rukách drží svoje kopí.

Podívám se napravo. Eris je vzhůru. Sedí na posteli, objímá si kolena a dívá se ven z naprosto temného okna. Potichu vstanu a sednu si vedle ní. Podívám se z okna. Na tomhle světě je taky jenom jeden měsíc.

„Nemůžeš spát?”

„Hm.” Eris přikývne, zatímco zírá z okna. „Hele, Rudee.”

„Ano?”

„Dokážeme se vrátit?” Ustaraná tvář.

„To...” Je mi trapně, že jsem taky nejistý. Myslel jsem si, že na to vůbec nemyslí. Myslel jsem si, že o tomhle všem přemýšlí jako bezstarostný dobrodruh a že si jen užívá, co může.

To je špatně. Taky se trápí. Ale chovala se tak, abych na to nepřišel. Taky se cítí nervózně. Proto se dostala do té bitky. Neuvědomil jsem si to. Jak se mi to mohlo stát?

„Dokážeme se vrátit.”

Něžně jsem ji objal a ona si položila hlavu na mé rameno. Eris se už několik dní uspokojivě nekoupala. Je to naprosto jiná vůně, než obvykle vydává. Ale není to špatná vůně. Jelikož to není špatná vůně, vypadá to, že se rozdivočím.

Trpělivost!

Trpělivost?!

Dokud se nedostaneme domů, tak jsem zabedněný typ. Situace teď je jiná než situace se Sylphy. Tentokrát mám důvod k trpělivosti. Je to chabý důvod, ale nechci využít toho, že se cítí nervózně. Nechci provést něco tak pokoutného.

„Hele, Rudee. Nevadí, když to všechno nechám na tobě?”

„Všechno je v pořádku. Rozhodně zařídím, že se vrátíme.”

Ach, slečna Eris je tak roztomilá, když je takhle pokorná. Chápu pocity toho staříka Saurose. Kvůli tomuhle ji chcete rozmazlovat. Ale tak mě napadá, co se s tím starým pánem stalo?

Ne.

Je lepší o tom teď nepřemýšlet.

„Uděláme, co budeme moct. Eris, měla bys jít spát. Od zítřka začneme mít spoustu práce.” Poplácal jsem Eris po hlavě a vrátil jsem se do své postele.

Očima jsem se střetl s Ruijerdem. Zdá se, že nás slyšel. To je trochu trapné. Ale brzy nato zavřel oči. Zdá se, že hodlá předstírat, že nás neslyšel. Ach, je to dobrý člověk.

Kdyby to byl Paul, tak by si nás rovnou začal dobírat. Ale Paul, co? Jestlipak se lidem v Buině vede dobře? Jestlipak se Paul a Sylphy bojí? Musím jim poslat dopis. Ale nevím, jestli tam vůbec dorazí?

Ale i tak, hledat ztraceného mazlíčka?

Neměl jsem ani ponětí, o čem ten Hitogami přemýšlí, ale jen tentokrát jej poslechnu, aniž bych o tom moc přemýšlel.

---

A tak takto klidně skončil náš první den jako dobrodruzi. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>