Kapitola 27 - Hostinec dobrodruhů (část 1)

Část 1

Poté, co jsme odešli z Gildy dobrodruhů.

Venku se celkem setmělo. Ačkoli obloha je pořád ještě trochu světlá, jenom město je podivně temné. O chviličku později jsem si uvědomil, že to je kvůli tomu, že město je v kráteru. Nad městem se vznáší stín kvůli vysokým stěnám. Brzy bude úplná tma.

„Měli bychom si rychle najít hostinec.”

To jsem navrhl, ale Eris se divně dívá.

„Nestačilo by, kdybychom se prostě utábořili mimo město?”

„No, to neříkej. Copak si nechceš ve městě pěkně odpočinout?”

„Opravdu?”

Ruijerd řekl, že na tom vlastně nesejde. Když táboříme venku, tak většinou necháváme noční hlídky na Ruijerdovi. Dokonce i v polospánku ví, že se něco blíží.

Jednou uprostřed noci jsem se probudil kvůli výbuchu a uvědomil jsem si, že to jenom Ruijerd bojuje s netvory. Moje srdíčko tím trpí.

No, volba je jasná: hostinec. Taky mám hlad. Rád bych si něco koupil, ale ještě pořád máme zbytek toho sušeného masa. Abychom snížili náklady na jídlo, tak hádám, že bychom se tady měli uskromnit?

I když tohle povídám, pokud mám žaludek takhle nespokojený, tak mám prostě nutkání jíst až do sytosti.

„Hej, Rudee, podívej!” řekla Eris a zněla přitom vážně nadšeně.

Co, kam se mám dívat? V tom okamžiku, co jsem si tohle pomyslel a zvedl hlavu... vnitřní stěna kráteru vydává světlo. Poté, co zapadlo slunce, je to světlo obzvlášť vidět.

„Úžasné! To je úžasné! Tohle je poprvé, co jsem něco takového viděla!”

Když slunce úplně zapadne, vnitřní stěny kráteru osvětlují celé město. Skoro jako zábavní park, když se večer rozsvítí.

„Hmmm, tohle je rozhodně dost úžasné.”

Vzhledem k tomu, že jsem zažil život na místech, která nejsou nikdy úplně tmavá, tak mě ten pohled moc nedojal. Ale musím přiznat, že to byl celkem neskutečný pohled. Ale přemýšlím, jak to asi září.

„To je světelný magický kámen.”

„Ech, ty znáš Raidena?!” (pozn.: domnívám se, že jde o postavu z Metal Gear, ale jak to souvisí se světelným kamenem, nevím.)

„Raiden? To je kdo? Myslím, že v jedné generaci Bohů Meče byl někdo s podobným jménem?”

Evidentně ten žert nepochopili. Je mi trochu smutno, když vím, že na tomhle světě není nikdo, kdo by takové vtípky pochopil.

„Omlouvám se. Znám člověka s podobným jménem. Je celkem znalý, trochu jsem se zmýlil.”

„Aha.”

Lehce mě pohladí po hlavě. Hodně se to podobá gestu, kdy se člověk snaží utěšit malé dítě, co si zrovna vzpomnělo na mrtvého otce. Vždyť to přece není tak, že by se můj otec jmenoval Raiden. Můj otec se jmenuje Paul. Jako otec není špatný, ale je to celkem špatný člověk.

„Takže světelný magický kámen je co?”

„Je to druh magického kamene.”

„Jaký má účinek?”

„Během dne střádá sluneční energii a když padne tma, tak takhle září. Ale nezáří ani polovinu denní doby.”

Aha, solární dobíjení.

V Asurském království jsem nic takového neviděl. Zdá se mi to užitečné, tak by se to mělo víc používat.

„Když to v noci tak pěkně září, nemělo by to být mnohem víc rozšířené?”

„Ne, je to celkem vzácný kámen.”

„Ech? Tak co je támhleto?”

Zdá se, že tady je dost kamene na to, aby to ozářilo celé město, ale...

„Během vlády Velké démonické císařovny se sem ten kámen naschvál nanosil. Podívej.”

Podívám se, kam Ruijerd ukazuje, a všimnu si částečně zničeného hradu.

„Ten kámen se nasbíral jen proto, aby ten hrad vypadal krásně.”

„To vymysleli něco úžasného, co.”

Na mysl mi vytanula představa paní Velké démonické císařovny. Eris oblečená ve stylu BDSM, jak křičí: světlo je nezbytné, abych vypadala krásněji!

„Nikdo se ten kámen nepokusil ukrást?”

„Obecně se to považuje za tabu, podrobnosti nevím.”

No, za předpokladu, že tohle je poprvé, kdy byl Ruijerd schopen vůbec vstoupit do města. Ten kámen září relativně vysoko, pokud člověk neumí létat, tak by pravděpodobně nebylo snadné se k němu dostat.

„V té době, kdy se to stalo, to prý byl velmi sobecký požadavek. Ale teď, jak vidíš, se to ukázalo být celkem praktické.”

„Překvapivě to nakonec možná nasbírali kvůli lidem.”

„Nemožné. Velká démonická císařovna je proslavená svou leností a sobeckostí.”

Aha, Líná a Sobecká. Pokud je ta holka ještě naživu, tak bych se s ní rád setkal. Určitě je to takový ten typ slečny sukubovské děvky, to je jasný.

„Asi to tak bude, skutečnost je podivnější než vymyšlené příběhy.”

„To se říká mezi lidskou rasou?”

„Ano, říká. Například Supardi jsou ve skutečnosti velmi laskaví, ne?”

Dostal jsem další pohlazení. Že mě někdo v tomhle věku hladí po hlavě, je trochu divný pocit. Tohle jsem si myslel, ale když jsem o tom víc popřemýšlel... Muže v mentálním věku čtyřicátníka hladí po hlavě muž, jemuž je ve skutečnosti 560. taková situace. No vážně nevím?

Když škrtnu nulu, situace bude takováhle: muž ve věku 56 let hladí po hlavě dítě ve věku 4 let. Není to situace, nad kterou by člověku zaplesalo srdce?

„Hej! Já se chci podívat na ten hrad!” Eris prstem ukáže na částečně zničený Démonický hrad Temnoty.

Ale já jsem tu možnost zamítl. „Dneska nemůžeme. Pojďme si najít hostinec.”

„Proč ne?! Copak to tak moc vadí, aspoň nakouknout?!”

Eris má naduté tváře. Jak to vidím, tak si říkám, že možná by nevadilo trochu nakouknout. Ale Ruijerd řekl, že ty kameny nesvítí moc dlouho. Byla by sranda, kdybychom dorazili k hradu a zrovna by přestaly svítit. Takže...

„Poslední dobou jsem vážně unavený. Pojďme si najít hostinec.”

„Ech? Jsi v pořádku?”

Pocit únavy. Správně.

Cestovat po všech těch neznámých místech je vážně únavné, ale poslední dobou mám pocit, jako bych měl vážně těžké tělo.

Když bojuju s netvory, tak to není problém, ale mám pocit, jako bych se poslední dobou unavil rychleji než obvykle. Přemýšlím, jestli to není obavami?

„Jsem v pořádku. Jen trochu unavený.”

„Aha? Tak to budu chvilku trpělivá.”

Trpělivá. Ještě před nějakou dobou by tohle slovo Eris z úst nikdy nevypustila. Eris řádně dospívá. Tohle jsem si myslel, když jsme šli k hostinci. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>