Kapitola 249 (2)

Část 3

Po třech hodinách jsme se vrátili zpět do vesnice. Během té doby jsem podal hlášení ohledně mého setkání s Temným králem Vitou. Vysvětlil jsem Vitův sebevražedný výbuch kvůli Prstenu Boha smrti, načež Orsted skryl své překvapení tím, že se zatvářil nahněvaně. Od pohledu na jeho tvář se zdálo, že nevěděl o Vitově schopnosti člověka posednout. Možná to vskutku byla velká pojistka.

Poté jsme použili Komunikační litograf a kontaktovali jsme pobočky. Ohledně povahy nemoci kmene Supardů a ohledně zajištění doktora. Měli jsme příliš mnoho komunikačních litografů, takže chvíli trvalo, než jsme kontaktovali každou pobočku. Bylo nutné zajistit funkci kopie.

Zatímco jsem čekal na odpověď na mou zprávu, nakreslil jsem předběžný náčrt dodatečného teleportačního magického kruhu. Aby člověk nainstaloval teleportační magický kruh, nejdřív musí nakreslit dva. Když se potvrdí aktivace, vymaže se ten druhý, ať už jste ho nakreslili kdekoli. Tento proces nebyl povinný. Teď nebylo třeba jej nabíjet, ale až se použije, musí se řádně nabít. (?)

Recepční měla v povinnosti zůstat v kanceláři; během Orstedovy nepřítomnosti odpovídala na zprávy a prováděla každého, kdo prošel teleportačním magickým kruhem.

Poslední dobou se počet teleportačních magických kruhů tak moc navýšil, že začínalo být těžké si pamatovat, který kam vedl. Průvodní mapa spíš než pro mě a Orsteda bude nezbytná pro hosty, co přišli poprvé. Také bych měl napsat, kam se vydat, až to člověka přesune do lesa.

Jen tak mimochodem, Sylphy už s Ghyslaine a Isolde vyrazila do Svaté země mečů. Během té doby nás navštívila i Ariel a promluvila si se Sylphy. Recepční a Orsted neslyšeli žádné podrobnosti, ale Ariel nenechala žádnou zprávu, což znamenalo, že přišla jen na krátkou návštěvu. Protože jsem měl takový sen, možná by mi bylo trochu trapně, kdybych se s ní setkal. Nechtěl jsem se před Sylphy červenat, zatímco jsem se díval na Ariel.

Poté jsme si potvrdili, že všichni ostatní, co se vydali do království Bihaeril, nainstalovali teleportační magický kruh a komunikační litograf. Všechno fungovalo příhodně. Vypadalo to, že se i ostatním vedlo dobře. Také jsem je kontaktoval. Aisha a žoldnéřská skupina neměla žádné problémy. Zanoba podal hlášení o útočné síle, co se v hlavním městě utvářela. Roxy podala hlášení o svém šetření ohledně lokace Boha obrů. Poslal jsem jim zprávu ohledně nynější situace. Nakonec jsem dodal: „Nějak to tady zvládneme, tak pokračujte ve svých povinnostech.” Kdybych to neřekl, mohl jsem čekat, že by sem Eris přiletěla.

A pak mnoho zemí poslalo příhodnou odpověď. Mnoho zemí odpovědělo, že „tu nemoc prošetří v minulých dokumentech”. Asurské království bylo připravené zítra poslat doktora.

Jediná odpověď, co nedorazila, byla ta z Milisu. Ohledně posil. Poslat družinu Chrámových rytířů pomocí magického kruhu bylo celkem obtížné, takže jsem je od toho zrazoval. Odpověď z Milisu se nicméně zpozdila.

Když jsem tohle všechno udělal, vrátil jsem se zpět do vesnice. Spolu s Orstedem.

„....”

Orsted momentálně prohlížel všechny padlé Supardy jednoho po druhém. Pravděpodobně měl lepší lékařské znalosti než průměrný doktor, ale stejně nedokázal pochopit příčinu nemoci. Takže to nebylo tak, že by to v této fázi pochopil. Přece jenom nebyl doktor. Možná se v předchozích smyčkách pokusil vyléčit nějaké nemoci, ale nikdy vlastně nikoho lékařsky neošetřil. Kdybych na tom trval, řekl bych, že to byla jako mise v RPG.

Dne X měsíce X Rudeus onemocněl. Zemře dne X měsíce X, takže ho před tím datem musíme vyléčit. V tuto chvíli lék neznáš. Ale než čas vyprší, zjistí se, že Sylphiette trpí stejnou nemocí. A pak Roxy použije na Sylphiette jeden předmět a nemoc se vyléčí. Orsted pak v dalším tahu použije ten předmět, co Roxy použila, na Rudea. Takový to byl pocit.

No, když porovnáme minulé případy a nynější případy, mohli bychom tak ten lék hledat. Takhle to diagnostikovat šlo, ale nebyl jsem doktor, takže nevím. Ve zkratce Orsted nebyl moc mocný v záležitostech, co byla mimo očekávání.

„Pořád nevím.”

Když všechny prohlédl, cítil se bezmocně a potřásl hlavou.

„Mám pocit, že se ty symptomy trochu liší od epidemie, co znám...”

„Liší, jak se liší?”

„Ten úpadek neměl být takhle rapidní.”

„...Takže Vita to přece jenom paralyzoval. Jestlipak to je to jediné, co vyšlo na povrch.”

„Pokud to je v Hitogamiho stylu, pak to je možné.”

Předstírat, že tu nemoc potlačil, ale ve skutečnosti nic neudělal. Takhle to Hitogami dělal.

„Ty jsi na něco přišel?”

„......Ne.”

Zatímco Orsted zkoumal tu nemoc, já jsem poslouchal, jak si lidé vypomáhali s ošetřením a jaké prostředky používali, když se nemoc poprvé objevila. Nasbírali pár bylin, co byly na Centrálním kontinentu oblíbené, nebo vysoce výživnou zeleninu a povařili to spolu až na kaši a pak to dali nemocným. Co se výživové hodnoty zeleniny a bylin týče, moc jsem toho nevěděl, ale nemůžu to brát jako velkou chybu.

Tohle byla slepá ulička. Museli jsme změnit směr našeho uvažování. Například... správně. Původně se ta epidemie měla šířit rychleji. Což znamenalo, že Hitogami mohl tuto epidemii ovládat. Takže sem někdo odněkud přinesl nějaký jed, taková možnost tu byla? Nebo možná že se začátek epidemie mezi Supardy odchýlil kvůli teleportačnímu incidentu. Hitogami by toho mohl prostě využít a pak... Ach jo, co z toho? Důležité teď je najít lék na tuto nemoc. A ne Hitogami.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem měl pocit, že se mi myšlenky utápěly v močálu. Tak nějak jsem měl pocit, že možná ani neexistovala nějaká metoda léčby. Byla to nepříjemná předtucha.

Ale ještě ne. Přinejmenším Orsted a já spolu se Sándorem a Dogou jsme nedokázali nic vymyslet. Ale pak přijde doktor. Soustřeďme se na udržování hygieny pacientů a poskytování výživy. Zatímco jsem si tohle pomyslel, celý den jsem strávil se Sándorem a Dogou ošetřováním.

Část 4

Druhého dne dorazil tým doktorů z Asurského království. Dva doktoři a čtyři zdravotní sestry se spoustou jídla a zdravotnického materiálu. Prozatím to vypadalo, že to všichni byli lidé, co se nebáli Supardů. Když se podívali na pacienty, okamžitě začali s prohlídkou. Co se týče toho, jestli odhalí informace o teleportačním magickém kruhu, neměl jsem na výběr a musel jsem se spolehnout na Arielino charisma.

„Řekli nám o tom předem, ale tento druh symptomů jsme nikdy neviděli.”

Ani nemluvě o tom, že jsme tak riskovali, a přesto byl ten tým doktorů k ničemu.

„V rodné zemi jsme prováděli lékařské prohlídky Magické rasy, ale... pokud máme jednat se specifickou Magickou rasou za specifických okolností, nic nezmůžeme.”

Vůbec jsem to nechápal. Toto byly názory doktorů. Přinejmenším to nespadalo pod kategorii minulých případů. To jsem pochopil, neboť lidští doktoři viděli pacienty i Orsteda.

„Jen pro jistotu budeme pokračovat v prohlídce, ale bylo by lepší toho příliš mnoho neočekávat,” řekl doktor a vrátil se k ošetřování pacientů.

Ale... I tak, aha. Moc jsem toho nečekal, ale aby mi to řekli takhle jasně... zklamalo mě to víc, než jsem si myslel.

„Fuu...”

Zatímco jsem si povzdechl, rozhlédl jsem se po okolí. Tam bylo v řadě spoustu Supardů. Ti, co sténali, ti, co byli k smrti unavení a nehýbali se, ti, co spali. Ti, co leželi na zemi a tam je ošetřovali. Byla to scéna jako z polní nemocnice. Ještě nikdo nezemřel, ale bylo tu mnoho s vážnými symptomy.

A mezi těmi s vážnými symptomy byl i Ruijerd. Momentálně upadl do bezvědomí a byl ve stavu kómatu. Někdy najednou otevřel oči a začal intenzivně kašlat. Stačilo se na něj podívat a chápal jsem, že neměl moc času.

Chtěl jsem ho nějak vyléčit.

To jsem si myslel, jak jsem vedle něj seděl.

Ale neměli jsme se čeho chytit a na mysl mi netanulo žádné světoborné řešení.

Akorát plynul čas.

I když přijdou doktoři z Milisu a Království Dračího krále, byla jen nízká šance, že najdou lék. Pokud nenajdeme lék, co bychom měli dělat pak? Koho se mám zeptat a pochopí to ta osoba? Co mám dělat...? Co zmůžu?

„Rudee.”

Když jsem se vzpamatoval, stál přede mnou Sándor.

„Copak?”

„Omlouvám se, že to zmiňuju během takové situace, ale co chceš dělat s tím informátorem?”

Informátor... byl tu někdo takový? Ach, správně. Ve druhém městě Irel jsme požádali jednoho informátora, aby prověřil Gisua.

„Kolik že zbývá dní do toho smluveného dne?”

„Z města k vesnici to trvalo den, z vesnice sem dva dny, ty jsi den spal a taky ten včerejšek a dnešek už pomalu končí, takže hádám 4 dny. Myslím, že to nějak stihneme, i kdybychom se o den opozdili.”

Takže už byl čas k návratu. Tím myslím, že to nebylo tak, že bych spal příliš dlouho.

„Také jsme nainstalovali magický kruh, takže počet dní je flexibilní...”

„To je pravda. Až na to přijde, půjdu.”

Nechtěl jsem se odtud hnout, ale musel jsem pátrat po Gisuovi. Neměl jsem na výběr a musel jsem jít.

„Dovol mi tě také doprovodit.”

„.....To tu s Orstedem necháš jenom Dogu?”

„Rudee, jít ven sám je nebezpečné.”

Najednou jsem ho začal podezírat, že měl nějaký pokoutný motiv, ale asi to bylo jenom fér. Nebylo by dobře, kdybych teď jednal o samotě.

„Rudee, to o informátorovi stačí, co bys rád udělal s tou silou na podrobení?”

„Silou na podrobení?”

„Sílu, co svolává země. Copak jsi neslyšel, že se budou zhruba měsíc utvářet a pak sem přijdou zaútočit?”

„Ach...”

Taky tu bylo tohle.

„Myslím, že bychom měli začít jednat i v tomto ohledu, co bychom měli udělat?”

No ano, abychom ochránili kmen Supardů, měli bychom jednat rychle a vyjednávat se zemí. Ale to jenom v případě, že budu mít důkaz, že je kmen Supardů neškodný; jinak by to bylo nemožné. Supardi samozřejmě vůči lidem necítili žádné nepřátelství. Bylo možné to ověřit...?

„Přijde mi těžké říct, že bychom to měli nechat tak, ale kvůli nynější situaci, kvůli této epidemii... Přinejmenším dokud nezjistíme, jestli se ta nemoc dá nebo nedá vyléčit...”

„Takže to máme nechat tak?”

„...To není dobré počínání, co myslíš, že bychom měli udělat?”

„Až zkontaktujeme informátora, zajdi do královského paláce, nahlásit nynější podmínky a skutečnou totožnost démonů. Myslím, že tohle je mnohem významnější. Pokud nebudeme jednat a řekneme, že to je kvůli epidemii, budeme čelit válce. Ale pokud chceme Supardům pomoct, závěrem by mělo být vyjednávání. Ne?”

„Ach... vcelku ano.”

Nejdřív to zkusit. Tak to je.

Další tah bude každopádně za 4 dny. Máme spoustu věcí, co je třeba udělat, ale v dohledu nebylo žádné vodítko k řešení. Frustrovalo mě, že jsme nedosáhli vůbec žádného pokroku.

Neznav se...

Zatímco jsem si v duchu říkal tohle, toho dne jsem usnul.

V Ruijerdově prázdném domě.

Část 5

Probudil jsem se, jak mnou někdo třásl. Přede mnou byla nádherná dívka. Měla blonďaté, hedvábně hladké vlasy, co měla nad obočím rovnoměrně zastřižené. Ani jsem nemusel vzpomínat, kdo to byl.

„Bratře prosím, prober se, bratře...!”

Byla to Norn. Ach, ten sen, zase to byla ta iluze? Tentokrát byla mojí manželkou Norn, co? K tomu by došlo, kdyby byl Vita stále naživu. Tak bych byl rád, aby ta nynější situace byla také sen.

„Vita je tak nudný.”

„Vita? To pořád napůl spíš? Chci se tě zeptat na spoustu věcí!”

Zdálo se, že se Norn naštvala. Ačkoli poslední dobou se to nestávalo, dřív na mě Norn byla akorát naštvaná. Tahle Norn mi chyběla.

„Proč je Ruijerd v takovém stavu, proč jsi mi o tom neřekl!”

Ruijerd v takovém stavu. Ta slova mě najednou probrala.

„.....!”

Zvedl jsem se. Podlahu pokrývala zvířecí kožešina. Byl to Ruijerdův dům. A ne sen.

„I když jsem Ruijerdovi byla také tak vděčná...! V takovou chvíli mi o tom neříct, není to absurdní...?”

Norn začaly z očí kanout slzy. Neotřela si je a silně svírala kožešinu. Z nijak zřejmého důvodu jsem jí slzy setřel prstem.

„Jo, promiň...”

A zároveň s tím se mi v nitru vzedmula otázka. Co tu Norn dělala? Pokud jsem si to správně vybavoval, zrovna teď by měla mít na pilno.

„Norn, ehmm, tohle možná není ta správná chvíle se na to ptát, ale neměla se na škole pořádat nějaká událost?”

„To už dávno skončilo!”

He! Což znamenalo, že i její absolventská ceremonie skončila? To nebylo možné... No, ne, to jsem tím nemyslel.

„...Jak to, že jsi tady?”

„Senior Cliff mi o všem řekl a vzal mě s sebou!”

Norn mluvila vysoce posazeným, sklíčeným hlasem a ohlédla se zpět. A tam u vstupu do domu. V tom světle zvenku stály dva stíny. Jeden z nich měl štíhlou siluetu. Blonďaté vlasy, co kvůli slunečnímu světlu zářily. Postava elfí ženy, co byla se svou prostou postavou okouzlující. A ten druhý člověk byl muž. Menší než průměr. Dokonce nebyl ani tak široký. A přesto jak to, že se zdál tak velmi spolehlivý? Pravděpodobně to bylo kvůli té klapce, co mu zakrývala jedno oko.

„Rudee.”

Stál tam Cliff Grimoire.

„Promiň, že jdu pozdě. Zdržely mě různé formality... Milisova církevní organizace není jen velký kus šutru. Prosím, odpusť mi.”

Přišel. Poté, co si přečetl dopis z komunikačního litografu, hned přišel.

„Když jsem teď tady, je to v pořádku. Právě pro tyto případy jsem chodil na lekce lékařských technik.”

„Ale seniore Cliffe...”

„Jo, já vím. Už jsem všechno slyšel. Ale mám tohle,” řekl Cliff a s lupnutím otevřel klapku. Jedno démonické oko, co získal od Kishiriky. Identifikační oko.

„Dá se to zvládnout jen s jedním nebo dvěma démonickýma očima?”

„Možná že jenom s démonickýma očima se nic udělat nedá. Ale víš, Rudee, ten, co to démonické oko má, jsem já,” řekl Cliff a nadmul hruď pýchou. „Jsem génius.”

Možná že to řekl, jen aby Norn trochu uklidnil. Ach, ale... Cliffova postava se jevila větší. Nastal kdy den, kdy jsem Cliffa viděl takhle velkého? Cliff byl větší pokaždé, co jsem ho viděl. Rostl a překonával mou představivost. Copak už nebyl dvakrát tak větší než já? Pokud to bude senior Cliff. Pokud to bude senior Cliff, kterému se nějak podařilo odstranit tu kletbu!

„Není nic, co by tento génius nezvládl, nech to na mě.”

Nějak to provede. I když to měla být neopodstatněná poznámka, zdálo se, že jsem si to pomyslel přirozeně.
-------------------------------------------------

~ Jop, příští kapitola o našem samozvaném géniovi. Takže Rudeus je určitě nezachrání... Co Cliff, zvládne to, anebo to budou jen velké řeči a skutek utek? ~

<Předchozí>...<Následující>