Kapitola 249 (1)

Kapitola 249 – Epidemie

Část 1

Pokud by Vita zemřel, epidemie se znovu začne šířit a pokračovat. Tohle mi řekl předem, ale když si pomyslím, že to bude takhle extrémní... Možná že Vita nezpozdil pokrok nemoci, ale pouze ji paralyzoval. A tu paralýzu to zrušilo, když posedl mě a pak zemřel. Což vedlo k tomu, že se jeho štěpy rozpustily.

A v důsledku toho se symptomy znovu objevily... nebo něco takového.

„Porazil jsem Vitu” říct nemůžu. Byl to sebevražedný výbuch. Ulevilo se mi, že Hitogami měl na své straně někoho tak hloupého, ale kvůli té nynější situaci jsem se nemohl uvolnit.

„Rudee!”

Nevěděl jsem, co mám dělat s Ruijerdem, co tady trpěl. Dumal jsem o tom, jestli tu bylo něco, co bych mohl udělat, a pak jsem najednou vyběhl z domu, jen abych zjistil, že ke mně běžel Sándor.

„Sándore!”

„Takže ses konečně probral, zrovna před chvílí se lidé ve vesnici začali najednou hroutit, co se to jen děje?”

„Padl Temný král Vita. A to má možná vliv na pokrok epidemie.”

„Ech?! Kdy? Kdy jsi porazil Temného krále?!”

„Zrovna teď, sobecky si zvolil porážku!”

Každopádně to bylo jedno.

„Prosím, řádně mi to vysvětli!”

„No...”

Začal jsem vysvětlovat. Co jsem si včera v noci vyslechl od Ruijerda. Jak se Vita pomocí orálního kontaktu přesunul do mě, jak mi ukázal iluze a jak ho porazil Prsten Boha smrti.

„...Rozumím. Jinými slovy tě Temný král vyzval na souboj, ale obrátilo se to proti němu a pak... s Ruijerdem jenom manipuloval, že?”

„...Neuvědomil jsem si to, dokud jsem se neprobral, ale kdyby to byl nepřítel, nedonesl by mě do vesnice.”

„Rozumím.”

„A teď otázka z mé strany. Kolik jich tam jen je?”

„Prozatím vyšli všechny, co se můžou pohybovat, aby sem donesli ty, co šli na lov. Také mám v úmyslu rozkázat, aby bránili vstup do vesnice.”

Co jiného čekat od Sándora, pracoval rychle. Nebylo to tak dlouho, co se nemoc rozšířila, byl výtečný.

„A Doga?”

„Doga shromažďuje nemocné na jednom místě.”

Otočil jsem se a spatřil jsem Dogu, jak hlučně utíkal s ženou v náručí. A následovaly jej děti kmene Supardů s ustaraným výrazem na tváři, jako kdyby jej pronásledovaly. Pravděpodobně mířili k... k síni náčelníka. Byla to tu ta největší budova, takže to bylo dokonalé.

Podle toho, co Doga řekl, ještě nikdo neumřel. Ale více než polovina lidí na tom byla jako Ruijerd, zakoušeli takové symptomy, že se nemohli hýbat.

„Rudee, co budeme dělat?”

„...Co dělat.”

Když se mě na to zeptali, nevěděl jsem, co říct. Tahle situace. Co se musí udělat? Do vesnice pronikla epidemie. Musíme udělat něco, abychom je vyléčili. A proto... správně, detoxikační magie. Ale zrovna jsem to vyzkoušel na Ruijerdovi. Evidentně to nemělo žádný účinek.

Nebylo to tak, že bych byl schopen použít každou podobu léčivé magie, ale měl jsem pocit, že byla vysoká šance, že detoxikační magie nebude mít žádný účinek. Neboť takových nemocí a jedů bylo hodně.

Pokud detoxikační magie nezabere, měl bych to nechat na specialistovi na nemoci. Ačkoli říkám tohle, kdo se na ten popis hodí? Mám požádat Ariel, aby zajistila doktora? Ale nejvíce znalostí o nemocech měl Orsted. Ale Orsted a kmen Supardů... Ne, zkusme se ho prostě zeptat.

Ze všeho nejdřív prostředek ke komunikaci. Do instalace magické formace zbývaly tři dny... Ne, věděl jsem, že dojde k něčemu takovému, a tak už jsem si předem připravil teleportační magický kruh ve sklepě kanceláře. I v této vesnici nainstalujme Komunikační litograf a magický kruh. Teleportuju se do kanceláře a nahlásím Orstedovi nynější situaci. A také z hlavní kanceláře nahlásím pobočkám stav kmene Supardů. Pokud to všechno bude zbytečné... popřemýšlíme, až na to dojde. Dobrá.

„Měli bychom ve vesnici nainstalovat teleportační magický kruh, přesunout se do kanceláře, odtamtud kontaktovat pobočky a tím zavolat někoho, kdo je schopen provést lékařské vyšetření.”

„Rozumím. Takže já budu bránit vesnici a starat se o pacienty.”

„Prosím.”

Rychle jsme si to sdělili a já jsem pak odspěchal na kraj vesnice. Jelikož jsme byli v hlubokém lese, byla tu vysoká koncentrace magie. Teleportační magický kruh se dal nainstalovat bez použití magických krystalů. Jen pro jistotu bych si měl vzít, co je třeba k instalaci litografu, a nainstalovat ho ve vesnici.

Zatímco jsem o tom hluboce přemýšlel, mířil jsem na druhou stranu vesnice. Vyšel jsem zpoza plotu, magií jsem sťal stromy, abych si vytvořil volné prostranství. A pak jsem zemní magií vytvořil chatku. Do té chatky nevedly žádné dveře. Pod chatkou jsem vykopal tunel a propojil ho s vesnicí. Takhle tam netvoři nepřijdou. Vytáhl jsem si poznámky a ověřil jsem si magickou formuli, co byla třeba před vytvořením magické formace. A abych zařídil, že ta kresba z podlahy nezmizí, vytvořil jsem magií litograf a kreslil na něj.

Netrpělivost byla tabu. Pokud se dopustím nejmenší chyby, magická formace se nedokončí. Spíš než abych marnil čas hledáním chyb chci, aby to pokud možno fungovalo hned na poprvé. Když člověk spěchal, měl by se zklidnit.

„Ach, zatraceně...”

Nebo to jsem si myslel. Ale nakonec jsem udělal malou chybu.

„Fuu...”

Hluboký nádech. Zklidnil jsem se a rozhodl jsem se kreslit pomaleji než normálně. Prostá magická formace s průměrem o 2 metrech. Pokud to nekreslím spěšně, budou v tom chyby. Obezřetně kreslit. Teleportační kruh jsem už nakreslil mnohokrát. Měl bych si věřit, že to od začátku až do konce nakreslím přesně. S touhle myšlenkou jsem se zklidnil a obezřetně jsem dokončil teleportační magickou formaci.

„Jaké to je?”

Jakmile jsem to dokončil, vlil jsem do toho svou magii. Vlil jsem svou magii do celé magické formace. Přičemž z něj začalo sálat mdlé světlo. Byl to úspěch.

„Dobrá.”

Okamžitě jsem tam skočil.

Část 2

Poté, co moje vědomí na chvilku zmizelo, se přede mnou objevilo sklepení kanceláře. Potvrdil jsem si, že magická formace normálně fungovala. Zároveň s tím jsem rychlým tempem vyrazil ke dveřím. Ani jsem se neřídil tou psanou zprávou „Lidé, co chtějí jednat s Orstedem a Rudeem, tudy” jsem zamířil nahoru. Vyšel jsem ze sklepení, co přiléhalo k místnosti s teleportačním magickým kruhem, a vystoupal jsem po schodech, co vedly na recepci.

„Ach, předsedo, vítejte zp—”

„Je tu prezident?!”

V reakci na můj výhružný přístup recepční zastříhala ušima. Sklopila je s mírně vyděšeným pohledem a odpověděla: „J-je tu.”

Aniž bych si její slova vyslechl, pokračoval jsem do kanceláře prezidenta a otevřel jsem dveře, než domluvila. Prošel jsem chodbou, co byla celkem krátká, a otevřel jsem dveře do jeho kanceláře. Nepovažoval jsem se za tak drzého, ale zapomněl jsem zaklepat. V důsledku čehož jsem spatřil Orsteda bez helmy.

„Pane Orstede.”

„...”

Orsted se tvářil tak nějak rozpačitě. Ale neskrýval to a díval se přímo na mě. Když jsem na něj pár sekund zíral, zdálo se, jako kdyby chtěl říct „máš s tím nějaký problém”, kvůli čemuž jsem cítil, jak se ve mně vzedmul hněv. Věděl jsem, že teď nebyl čas se hněvat. Ale ta slova, co mi vyšla z úst, byla stejně dožadující se, rozptýlila mě moje podrážděnost.

„Hele, o té nemoci kmene Supardů, věděl jsi o ní?”

„Věděl jsem o tom.”

„A způsob, jak ji vyléčit?”

„Žádný neexistuje.”

To mi prostě řekl.

Nebylo to tak, že o něm nevěděl, žádný nebyl.

„Kdybys mi o tom řekl dřív, přinejmenším bych byl schopen po tom léku pátrat. Proč jsi mi o tom dřív neřekl?”

Jak jsem to řekl, Orsted potřásl hlavou.

„Když ses stal mým podřízeným, kmen Supardů už měl zahynout.”

„Měl... to mluvíš o tom, kdyby to byla tvoje obvyklá smyčka?”

„Správně. A Ruijerdovi Supardii se nikdy ani nepoštěstilo střetnout se s přeživším kmenem Supardů.”

Měli už zahynout, proto nic neřekl. Ruijerd s tou událostí neměl normálně co do činění. Jelikož si vzpomněl, že tu taková možnost byla, nic neřekl. Tak to bylo?

„Ale před pár lety jsi je navštívil, správně?”
„...Ano.”

„V té době jsi našel kmen Supardů, přišel jsi do kontaktu s Ruijerdem, potvrdil sis, že se epidemie šíří, a přesto jsi o tom pomlčel?”

„Správně.”

„Kdybys mlčel, pak kmen Supardů zahyne a zmizí i Ruijerd. Jelikož bych se o tom nedozvěděl, vzdal jsi to. To sis myslel!”

Než jsem se nadál, křičel jsem. Měl jsem pocit, jako kdyby mě zradil.

„Špatně. Myslel jsem si, že to je škoda času.”

„Škoda... času?”

„Správně. Dokonce i já jsem se snažil Supardy zachránit. Vyzkoušel jsem každou detoxikační magii, dal jim léky, co by je pravděpodobně vyléčily, zkusil jsem všechno. Ale nevyléčilo je to. Ta epidemie se nedá vyléčit.”

Takže Orsted vyzkoušel všechno, co ho napadlo?

„Zkáza Supardů byl pro mě předem určený fakt. Ale kdybys o tom věděl, nevzdal bys to a pravděpodobně by ses o ně staral až do jejich zkázy.”

„To... samozřejmě.”

Ale před dvěma lety... nebo možná ještě předtím? Co se týkalo načasování, možná to bylo po tom úkolu v království Shirone. Neznali jsme lokaci Laplacova znovuzrození, a tak jsem navrhl shromáždit válečný potenciál. Kdybych se v té době dozvěděl o Supardech, pobíhal bych sem a tam a přemýšlel, jak se s tou situací popasovat. Přinejmenším bych nebyl schopen odvést veškerou tu práci za poslední rok. Nebyl bych schopen zkontaktovat Atofe, Randolfa a zbytek démonických králů. Nebo bych možná ani nešel do Milisu. Bylo možné, že bych si nebyl vědom toho, že je Gisu apoštol.

„Ale rozhodnout se, jestli to je ztráta času, je... já... takže, ne... možná...”

Chápal jsem ten důvod. Ale moje nitro to ještě nezpracovalo. Na mysl mi netanula dobrá výmluva.

Tentokrát Orsted nezapomněl. Prostě to jenom neřekl. Naschvál pletichařil, aby mi nedovolil pomoct kmeni Supardů. Ačkoli jsem ten důvod chápal, za žádnou cenu jsem mu nemohl odpustit. Orsted se snažil nechat mého zachránce bez pomoci umřít.

Orsted byl takový, takže se s tím nedalo nic dělat. Ačkoli bych normálně řekl něco takového. Nedokážu mu odpustit.

To nebylo dobré. Tímhle tempem budu Orsteda považovat za nepřítele. Uprostřed takové operace. S nepřítelem v království Bihaeril, zatímco všichni byli tam... Výmluva, musím vymyslet výmluvu... výmluvu, jak Orstedovi odpustit.

„...Je Ruijerd překážka v tvých plánech?”

To byla slova, co ze mě vyšla. Slova, co se nehodila k nynějšímu toku konverzace. Pokud by to byla pravda, co jsem měl v úmyslu udělat?

Ale Orsted řekl tohle: „Není překážka. Jeho dcera, co bude bojovat s Laplacem, je ta nejdůležitější část.”

„Jeho dcera? Jak je důležitá?”

„Laplace, co se stal Démonickým bohem, je nesmrtelný. Ale má slabinu. Supardi se svým třetím okem jsou jediní, kdo tu slabinu vidí a kdo mu mohou uštědřit smrtelný úder.”

Jediní, kdo mohli využít slabiny Démonického boha, byli Supardi.

„Ach.”

Pak mi najednou něco došlo. Důvod, proč Laplace přesunul svou kletbu na Supardy, aby je zničil.

Důvod, proč mu Ruijerd, co měl podřadnější bojovou sílu než Laplace, dokázal během boje tří hrdinů uštědřit úder; a to takový, že dokonce i Pergius vyjádřil svou vděčnost. Proč na kmen Supardů padla ta epidemie. Proč byla ta epidemie pomalejší, než se čekalo, ale pokročila po Ruijerdově příjezdu. ...Důvod, proč jsem s Ruijerdem cestoval na Centrální kontinent.

„Takže... to byl Hitogami.”

Z těla mi vyprchala síla. Zapotácel jsem se a udělal krok vzad. O něco jsem zakopl a posadil jsem se na židli. Přitlačil jsem na opěrky a židle přestala klouzat.

„V původní historii Ruijerd přežil, správně?”

„Ano.”

„Jelikož nezemřel po cestě, nakonec zplodil dítě, správně?”

„Ano.”

„Pane Orstede, ty to dítě využiješ, abys Laplace porazil, správně?”

„Na začátku ano. Poté, co jsem se dozvěděl, že Laplace je v okamžiku svého narození smrtelný, jsem ji nevyužil nebo tak něco.”

„Aha.”

Takže tohle byl také jeden z Hitogamiho plánů. Aha. A tentokrát to zkoordinoval tak, aby zničil i mě... hm. Měl spadeno na to, aby zabil dvě mouchy jednou ranou. Byla to strategie, co se k Hitogamimu nejvíce hodila.

„Pane Orstede. Vypadá to, že nás má Hitogami zase v hrsti.”

„............”

„Zkáza Supardů, bujnost té epidemie není přirozený fenomén. Je to Hitogamiho dílo. Vypadá to, že pro Hitogamiho je příhodné, když Démonický bůh Laplace přežije.”

O Démonickém dračím králi Laplacovi to neplatí, ale poté, co se stal Démonickým bohem, už pro něj nebyl žádným nebezpečím. Jelikož na Hitogamiho stejně zapomněl. Naopak ničil lidi. Nečekaně bylo možné, že během Laplacova vojenského tažení jím Hitogami vlastně manipuloval. Nemyslím si, že by Hitogami mohl přímo manipulovat Dračí rasou. Ale možná prostřednictvím apoštola.

„Haa...”

Kvůli tomuto nečekanému výsledku jsem se cítil tak nějak oživeně. Orsted se o Supardech nezmínil. No, to jsem měl stále v koutku mysli. Ale i kdybych tady na Orsteda namířil svůj hněv, stejně bychom nedošli shody. Akorát to potěší Hitogamiho. Akorát by se smál s širokým úšklebkem a řekl: „Přesně jak jsem plánoval.”

„........”

Dřív mě to nenapadlo, ale kvůli tomu svěžímu pocitu jsem vymyslel dobrou výmluvu. Orsted je zanedbal, neboť neznal metodu, jak tu epidemii vyléčit, a myslel si, že už byli zatraceni. Předtím si myslel, že zkáza kmene Supardů neměla co dělat s životem a smrtí Ruijerda. Možná dokonce přemýšlel, kde se Ruijerd nacházel. Ale pak ho napadlo, že možná... A šel se na to sám podívat a našel tam Ruijerda. Navíc se nakazil i Ruijerd. Nevěděl, jak mi to říct. Možná bylo dokonce lepší mi o tom neříct. Nemohl si pomoct a myslel si něco takového.

„Jak jsi měl v plánu Laplace porazit bez Supardů?”

„Použít Boží meč není tak absurdní volba. Nemůžu se vyhnout tvrdému boji, ale momentálně shromažďuješ kolegy, takže to nějak zvládneme.”

„Ale pokud si to správně vybavuju, ten Boží meč? To spotřebovává spoustu many, ne?”

„Není čas přemýšlet o jiných alternativách.”

Kromě toho Orsted měl v úmyslu na sebe za trest vzít zodpovědnost.

„Přemýšlel jsem, že se ti omluvím. Ale nedokázal jsem promluvit a teď to dopadlo takhle. Bylo to neomluvitelné,” řekl Orsted a sklonil hlavu v omluvě.

„...Rozumím.”

Orsted nebyl dokonalý. Něco takového se také mohlo stát. Prostě mu srdcatě odpusťme.

„Pane Orstede, jen pro tentokrát ti odpustím.”

„Dobře.”

S tímhle se to urovnalo. Do~bře, čelme tomu. Totiž, pro teď.

„Jenom se ujišťuju, ale abys porazil Hitogamiho, potřebuješ manu, ano?”

„Ano.”

Hitogami zabránil tomu, aby se Laplace znovu zrodil na tom konkrétním místě v království Shirone. Navíc se pokusil vyhladit posledního přeživšího kmene Supardů tím, že Ruijerdovi umožnil najít vesnici Supardů; ten Ruijerd, co byl klíčem k porážce Laplaceho. Pokud celý kmen Supardů zanikne, Laplace se může vrhnout na Orsteda. A aby Orsted Laplace porazil, bude muset použít velké množství many. Tohle by měl být pro Hitogamiho vítězný tah.

A my ten vítězný tah rozdrtíme. Takže bychom radši neměli použít Boží meč. Co možná nejvíc se vyhnout bojům a také minimalizovat spotřebu many. Shromáždím válečný potenciál, abychom Laplace porazili a aby Orstedova mana mohla explodovat během boje s Hitogamim. Ale kvůli tomu musí kmen Supardů, co je pro porážku Laplace klíčový, zůstat naživu.

„Tohle jsem už slyšel, ale neexistuje metoda, jak je vyléčit, že?”

„...Přinejmenším o tom nevím.”

„I když říkáš tohle, jsou věci, které dokonce ani ty nevíš, hm?”

„To je... pravda,” řekl Orsted a nasadil svůj obvyklý strašlivý výraz. Poslední dobou jsem si na ten naštvaný pohled zvykl. Tohle byl výraz, když se styděl.

„Tak možná že nějaká metoda existuje. Pojďme se trochu déle snažit.”

Možná ani Orsted nemohl kvůli své kletbě vyzkoušet moc metod. Měl by být schopen něco udělat, ale nemohl kvůli nynějšímu stavu své kletby. Tak bychom se měli snažit a udělat to.

„Dobře... Také vyrazím do vesnice,” řekl Orsted a přikývl. 

-------------------------------------------------

~ Další dlouhá kapitola, ovšem tentokrát jenom půlka... Zachrání nakonec Supardy nebo ne? A zachrání je Rudeus s nějakou svou znalostí z předchozího života nebo někdo úplně jiný? ~

<Předchozí>...<Následující>