Kapitola 247

Kapitola 247 – Vesnice kmene Supardů

Část 1

Ta vesnice se velmi podobala vesnici kmene Migurdů. Obklopovaly ji dvoumetrové hradby a uvnitř stály skromné sruby.

Nedaleko srubů bylo celkem malé pole. Na rozdíl od Migurdů pěstovali mnoho různých druhů zeleniny. Zdálo se, že tu půda byla úrodná.

A navíc za těmi sruby připravovali zvířata k vaření. Bylo to čtyřnohé zvíře s bělavou srstí. To byla skutečná totožnost neviditelného démona. Chvíli poté, co zemřou, se jejich neviditelnost deaktivuje a dokonce i ten, co na nás zaútočil, se začal ukazovat. Zdálo se, že se jmenovali Neviditelní vlci. Celkem upřímné.

Uprostřed vesnice byla fontána a vedle ní byl velký hrnec. Vypadalo to, že v něm připravovali jídlo pro celou vesnici. Jejich kultura byla vážně podobná kmeni Migurdů.

Ale byl tu jeden rozdíl. Vesnice Migurdů byla plná lidí s modrými vlasy, co vypadali jako školáci... Ale tady měli všichni rudý drahokam na čele a smaragdově zelené vlasy. Byli to Supardi. Všichni.

A tady jsem došel k překvapivému odhalení. Nejenom že Supardi měli rudé drahokamy na čele a smaragdově zelené vlasy, ale... Byli nádherní. Všichni bez výjimky byli nádherní. Ne, na tomto světě byli lidé, co měli mnohem nádhernější podobu a silnější tvář. Ale nicméně byli nádherní. Samozřejmě to nebyli jen nějací krasavci; rysy všech byly usměrněné.

Támhle byla mladá dívka s na krátko střiženými vlasy, super roztomilá. Byla štíhlá, nebyla moc vysoká, ale ramena měla celkem svalnatá. Vyhlížela cílevědomě a hruď měla celkem velkou. Působila dojmem, že měla to nejlepší ze Sylphy a Eris... Ne, tohle bylo jiné, tohle nebyla nevěra. Díval jsem se na to objektivně, jasné?

Byla to vesnice nádherných mužů a žen. Tohle je zlo. Lidé tohoto lesa byli zlí.

„Je to strašlivá vesnice.”

„............Jo.”

V reakci na můj komentář ze sebe Doga vydal něco, co znělo jako souhlas. Už nějakou dobu se Doga tlačil za mnou, jako kdyby se chtěl skrýt. Zdálo se, že se Supardů děsil. Narodil se v království Asura, takže musel vyrůstat s historkami o tom, jak jsou Supardi zlí démoni. Ačkoli jsem to chtěl popřít...

Ačkoli kmen Supardů nebyl jako celek tak špatný, bylo otázkou, jestli nás tato vesnice přivítá nebo ne. Takže prozatím se zdržím toho, abych ho utěšoval.

„Kam nás asi vezmou.”

Nezdálo se, že by byl Sándor nějak moc vyděšený. Možná to bylo tím, že vyrůstal ve válečné zóně, a tak o Supardech mnoho historek neslyšel. Vlastně se zdálo, že ho vzrušovalo vidět tolik Supardů.

„Určitě to bude tam, kde je Ruijerd, ne?”

„Není nezbytně nutné, že zamíříme nejdřív tam.”

„Takže když se budeme držet tohoto vzorce, nebude to nejdřív starosta vesnice?”

„Pokud se budeme držet nějakého vzorce, pak je pravděpodobnější šatlava... nezdá se, že by o tom museli nějak uvažovat.”

Supardský válečník zamířil k nám a řekl, abychom ho následovali. A tak jsme ho následovali. V důsledku čehož jsme ho slepě následovali a dorazili do vesnice. Kráčeli jsme v tichosti.

„Ta vesnice se každopádně nezdá moc energická.”

Přesně jak řekl, Supardi nevypadali zase tak zdravě. Jídlo dokonce připravoval někdo s kašlem. Ačkoli děti byly zdravé. Pobíhaly tu děti s ocásky a hrály si. Ach, správně, takže supardí děti měly ocásky...

„Když uvážím velikost vesnice, je tu celkem málo lidí.”

„Šli na lov?”

„Mají dobytek, nepotřebovali by jít na lov, ne?”

„Ach, máš pravdu.”

Zrovna teď jsme viděli, jak k jídlu připravovali zvíře. A proto se z lovu vrátili. Spíš než aby odešla skupina, možná šel jenom jeden člověk, neboť to zvíře možná uloží jako jídlo...

„Musí to být nemoc.”

Ta vesnice „páchla” nemocí. Možná to byl předsudek vycházející z té informace o léčivech, co jsme obdrželi... ale stejně se zdálo, že tato vesnice působila nemocným dojmem. Měl bych být v pořádku, ale bylo by lepší, kdybych si vzal masku?

„Je to tady, pospěšte si.”

Supard, co s námi předtím mluvil, nás vedl v řadě za sebou. Byl to ten nejstarší dům ve vesnici. Ale také byl největší. Musel to být ten vzorec se starostou vesnice.

„Náčelníku, jdu dovnitř. Přivedl jsem Ruijerdovy hosty.”

Jak to řekl, otevřel dveře do domu. Uvnitř to vypadalo jako nějaká hala. Spíš mi to přišlo jako nějaká posluchárna nebo konferenční místnost než dům náčelníka. Uvnitř bylo každopádně pět Supardů. S největší pravděpodobností pět starých mužů. Vznášela se kolem nich uklidňující atmosféra, klidnější než u toho Suparda, co nás sem přivedl. Všichni měli zelené vlasy a bílou kůži, byli nádherní. Bylo těžké odhadnout věk.

„Uun.”

A pak jeden z těch pěti. Vstal, jen co jsme vstoupili do místnosti. Se známým domorodým oděvem... Jizvy ve tváři. Bílé kopí. Se známou kovovou čelenkou. Vlasy mu vyrostly. Už neměl hlavu jak kulečníková koule. Tentokrát o tom nebylo pochyb.

„Ruijerde!”

Přemohl mě přirozený úsměv. Z nostalgie jsem k němu chtěl instinktivně přiběhnout, ale zdržel jsem se toho. Ale když spatřil mou tvář, zatvářil se zmateně.

„Ty jsi... Rudeus?”

Jestlipak na mě zapomněl. To by bylo celkem smutné.

„...Zapomněl jsi?”

„Ne, vzpomínám si na jinou tvář.”

„Aach! Chápu, tohle je převlek.”

Sundal jsem si prsten a ukázal jsem mu svou skutečnou tvář. Mezi náčelníky to zahučelo. Chápal jsem to... to bych rád řekl, ale pravděpodobně to bylo díky třetímu oku Supardů.

„Aha, dlouho jsme se neviděli.”

„To ano.”

Aaa, taková nostalgie. Bylo tolik věcí, co jsem chtěl říct. Bylo tolik věcí, co jsem chtěl povědět. Ohledně Eris a Paula.

Chtěl jsem toho spoustu slyšet. Ohledně této vesnice a co až do teď dělal. Ne, pokud se podíváte na tuto vesnici, dá se to odhadnout. Ruijerd ji našel. Co tak dlouho hledal, konečně našel.

„Ruijerde...”

Možná budu brečet. Vracely se mi na něj vzpomínky. Ta doba, kdy jsem se s Ruijerdem poprvé setkal. Když jsme se setkali, byl sám. Začali jsme naše putování nedaleko vesnice Migurdů. Nevypadal sám, ale byl. Ale Ruijerd už nebyl sám.

„No, blahopřeju. Našel jsi kmen Supardů.”

„Aa.”

Ruijerd přikývl, zatímco se na mě s láskou díval a usmál se. Byl v obklopení svých brachů. ...Nezdálo se, že by to těch pět okolo zase až tak dojalo, ale Ruijerd byl šťastný.

„Ale Rudee... co tu děláš?”

Ach, správně. Teď nebyl čas se nořit do sentimentality. Nebyl čas na vzpomínky.

„To je dlouhá historka. Také od tebe chci slyšet spoustu věcí. Takže můžeme si chvilku promluvit?” řekl jsem s vážnou tváří, zatímco jsem seděl v konferenční místnosti.

„Náčelníku, nevadí to?”

Ten, co seděl nejvíc vzadu a co měl nejzářivější vzorek na oděvu. To musel být náčelník. V reakci na Ruijerdovu otázku se zatvářil komplikovaně.

„Můžeme tomuto člověku věřit?”

„Ano.”

„Tak proč si to nevyslechneme?”

Se svolením náčelníka konverzace začala.

Část 2

Než jsem jim pověděl svůj příběh, Ruijerd mi vysvětlil, jak se dostal do vesnice Supardů. Historka začala poté, co dovedl Norn a Aishu do mého domu. Poté Ruijerd vyrazil na cestu, aby našel zbývající, živé Supardy. Zatímco se přesouval ze země do země, měl v plánu pátrat v severní části Centrálního kontinentu. Ale poté, co odešel z města, ho rychle dohnal Badigadi.

„Řekl, že ví, kde můžu najít zbývající živé Supardy.”

Ruijerd byl skeptický. Ale neměl žádné jiné vodítko, takže si ho prozatím vyslechl. Během následujících několika let jejich společné putování skončilo v království Bihaeril.

A tak vstoupili do Lesa bez návratu, do zaostalého kraje Údolí zemního draka. Pak ho zavedl na místo, kde žili Supardi. Ti Ruijerda laskavě přijali. Hodně se povídalo o válce v minulosti, ale všechno to bylo prosycené laskavostí. Začal žít svůj život v této vesnici a nabyl mír.

„Ale vesnici zasáhla epidemie.”

Neznámá epidemie. Počáteční symptomy byly podobné běžnému nachlazení, ale pak člověk začal ztrácet energii a začal se chvět. Oko na čele se zamlžilo a nakonec to vedlo k smrti. Jak Ruijerd viděl vesničany jednoho po druhém umírat, pobíhal po okolí a pátral po léku. I sám Ruijerd byl nakažený, ale aby vesnici zachránil, přinutil své třesoucí tělo jít do Irelu. A tam se mu podařilo od potulného prodejce koupit lék. A teď už vesnice mířila k uzdravení.

„Ale démoni z tohoto lesa vyhladili průzkumný tým. Kolují tu takové zkazky, ne?”

„Když udeřila epidemie, zvířata pravděpodobně vyšla z lesa ven.”

Proč si hlavně kmen Supardů založil vesnici tady? Byl to stejný důvod, co nám řekla ta stará žena z vesnice z Údolí zemního draka.

Před několika stovkami let. Když kmen Supardů vyhnali z Magického kontinentu, se rozšířili po celém světě. Kamkoli šli, tam je pronásledovali. Den za dnem je pronásledovali rytíři nebo armáda. Uprchlí Supardi se vyhýbali planinám, kráčeli podél lesů a podél úpatí hor a hledali bezpečné útočiště. Zemi, kam se lidé nemohli dostat. Místo, kde by Supardi mohli žít. Vytrvale to místo hledali až na samém konci světa.

A pak to místo našli tady. To místo zvané Údolí zemního draka v Lese bez návratu. Kvůli zemním drakům se sem nepřibližovala velká démonická zvířata. Les obývali jenom Neviditelní démoni. Neviditelný vlk samozřejmě nebyl na stejné úrovni jako obyčejné démonické zvíře. Kvůli jejich výhodě v neviditelnosti mohli tři vlci vyhladit průměrnou družinu dobrodruhů. Ale pro 'oko' Supardů byli neviditelní démoni snadnou záležitostí. A tak se síla Neviditelných vlků nemohla rovnat Supardům, co žili na Magickém kontinentu. A tak se z nich stala chovná zvěř.

Zanedlouho se kmen Supardů usadil v Lese bez návratu. Samozřejmě měli problémy. Bez ohledu na to, jak málo lidí vstupovalo do lesa, nedaleko byla vesnice, a tak jejich skrýš nebyla absolutní.

Po chvíli, co Supardi v lese žili, začali vesničané chodit do lesa. Vesničané často chodili do a z lesa a někdy přišli blízko k vesnici. V té době náčelník Supardů rozhodl, že mají snížit počet démonických zvířat v lese a zároveň rozkázal, že se měli chránit vesničani, co se v lese ztratili; to byl slib, co dal. Pokud šlo o tu legendu ve vesnici a o to, co nám řekla ta stará žena... Ale toto byla historka z doby před 200 až 300 lety, takže bylo možné, že se pletla. Ať už to bylo jakkoli, Supardi dodrželi svůj slib a lidé byli stále naživu.

Supardům se každopádně dařilo to plnit, zatímco si udržovali rozumnou vzdálenost. Ale ten rozruch, co způsobila epidemie, tu rovnováhu narušil.

„Země má v úmyslu tuto vesnici zničit.”

Když jsem si tu historku vyslechl, nahlásil jsem ty zkazky, co kolovaly v království Bihaeril, a co měla země v úmyslu udělat.

„Aha...”

Když to náčelník zaslechl, na tváři se mu zračilo zklamání. Nebyl to výraz, že by chtěl kvůli hrozící zkáze bojovat. Bylo to zklamání. Měl znavený pohled a rezignovaný výraz.

„Zdá se, že už ani tady nemůžeme dál žít...”

„Kde teď můžeme žít...?”

„Kdyby nebylo té války...”

Náčelníci se tvářili otupěle a Ruijerd vyhlížel omluvně.

„Omlouvám se.”

V reakci na Ruijerdovu omluvu náčelníci rychle zakroutili hlavami.

„Neobviňujeme tě z toho, Ruijerde. Také jsme se rozhodli, že budeme Laplaceho následovat.”

„Možná z toho stále máme zahořklý pocit, ale v té době se na válečníky všichni dívali s hrdostí a rádi se k tobě přidali. Sdílíme stejný hřích.”

„...Ale proč takové zacházení musíme zakoušet jen my?”

„Proč by Laplace kmeni Supardů tak ublížil...?”

Někoho obviňovat bylo k ničemu, nebyla to ničí chyba. Nebylo to kvůli lítosti. Jen hlas lidu, co pozbyl normálnost. Nedalo se nic dělat. Neměli na výběr a museli utéct. Takové pocity jsem z jejich tónu a počínání vycítil.

Ta válka před 400 lety. Pro lidi to byla událost ze vzdálené minulosti. Ale pro ně to bylo stejné časové údobí jako pro mě ta doba, co uplynula od teleportačního incidentu. Pro kmen Supardů muselo Laplacovo tažení pravděpodobně teprve skončit.

„Pokud vám to nevadí, mám informovat království Bihaeril?”

Než jsem o tom mohl popřemýšlet, ta slova ze mě vyklouzla.

„Ech?”

„Jsem člověk. To mi v určitém smyslu dává moc. Až do teď kmen Supardů vymycoval v lese nebezpečná zvířata a chránil lidskou vesnici. To je pro zemi výhoda. Zkrátka s tímto vysvětlením je požádám, aby vám dovolili žít ve vaší části tohoto lesa.”

Teď jsem věděl, co dělat. Tohle byla moje práce, abych porazil Gisua. Ačkoli byli Ruijerd a jeho společníci součástí plánu, pokud by to vedlo k tomu, že nebudeme moct najít Gisua, bylo by lepší to nedělat. Taky jsem si to myslel. Ale mohl jsem nechat Supardy zemřít?

Až do teď jsem prodával Ruijerdovy figuríny a obrázkové knížky. Kvůli čemu? Abych našel Ruijerda? Ale proč figuríny a obrázkové knížky? Abych pomohl očistit čest kmene Supardů. Vždycky jsem se snažil pomoct kmeni Supardů a Ruijerdovi. Moje priority možná byly mimo. Ale kdo jiný byl kromě mě v postavení, aby kmen Supardů zachránil?

„Lidé nás nenávidí. Myslíš si, že nás přijmou?”

„Ta nenávist vůči Supardům se už mezi lidskou rasou vytrácí. V království Bihaeril spolu pokojně žijí lidé a očividně jiný kmen obrů, mám pocit, že se to setká jen s malým odporem. V této oblasti má Milisova církev jen malý vliv. Sám jsem šířil dobré zkazky o kmeni Supardů a pokud mi dovolíte pomoct, jsem si jistý, že to přijmou.”

Začali překotně mluvit. Království Bihaeril přinejmenším nemělo důvod kmen Supardů zničit. Bez Supardů se neviditelní vlci vyvalí z lesa a vesnice zanikne. Nevíme, jak daleko se neviditelní vlci rozšíří, ale s největší pravděpodobností se dostanou k druhému městu Irel. Mělo by být v pořádku je požádat, aby kmen Supardů ignorovali. Bylo by to lepší, než aby je vyhladili.

„Pokud to království Bihaeril odmítne, zařídím, aby vám dovolili žít v zemi někoho, koho znám.”

Království Asura... to by bylo těžké. V té zemi začala vzkvétat Milisova církev. Ale na sever od království Asura byl velký les. To místo nepatřilo žádnému království. Bylo možné říct, že Milisova církev nebude příliš zatvrzelá, pokud nedojde k žádné skutečné újmě, dokud tam budou žít. A navíc v tom lese byla banda loupežníků, co Ariel znala. Bylo by dobře, kdyby spolu vycházeli a podělili se o území. S Ariel budu moct využít dobrý stav kmene Supardů...

„Bude to v pořádku?”

„Ale ještě předtím... můžeme tomuto muži věřit?”

„Pokud je Ruijerdův známý...”

„Ale můžeme věřit tomu, co říká?”

Lidé kolem náčelníka se mezi sebou začali dohadovat. Tak moc, že byste si nemysleli, že pocházeli ze stejného kmene jako Ruijerd. Jelikož všichni vypadali tak mladě, trochu to vypadalo jako slet mládeže. Pokud byste takové video přinesli mezi lidi, přinejmenším by si uvědomili, že to nejsou démoni...

„Nemusí se o tom rozhodnout teď,” řekl náčelník a diskuze skončila.

No ano, pokud se tu zničehonic někdo objeví a najednou řekne něco takového, zmátlo by vás to a nedokázali byste se rozhodnout.

„Rozumím. Lidé přijdou zaútočit za 16 nebo 17 dní. Ačkoli máme pořád čas k diskuzi, prosím, rozhodněte se rychle.”

Ačkoli pokud zdejší vyjednávání selžou, stejně pomůžu vesnici Supardů ochránit.

„...Rozumím. Za pár dní se rozhodneme.”

Jak to náčelník řekl, vstal. Na tváři měl těžko pochopitelný výraz.

„He? Ale pořád jste si nevyslechli, proč jsem sem přišel.”

„Momentálně jsme příliš názorově nejednotní, abychom si tvou historku vyslechli. A slunce také brzy zapadne. Prozatím se schůzka odkládá. Rád bych se připravil.”

Přesunuli mě. Byla to výtečná společnost.

„Musíme pro našeho hosta připravit jídlo a ubytování.”

„Já to udělám.”

No, neměl by být problém, když si mě vyslechnou zítra. I když se tím problém téhle vesnice nevyřeší, nebudu kvůli tomu muset bojovat s Gisuem nebo Hitogamim.

Priority. Zítra jim vysvětlím, proč jsem něco takového navrhl. A takhle jsem zakončil svou schůzku s náčelníky.

Část 3

Toho večera nám poskytli prázdný dům, kde jsme mohli zůstat. Doga se zavřel uvnitř a Sándor se za soumraku ze zvědavosti vydal na obhlídku vesnice. Já jsem byl v Ruijerdově domě. Zdálo se, že měl postavení rádce, a žil ve vesnici ve výslužbě.

Domov, Ruijerdův domov. Když jsem to viděl, tak nějak mě z toho zahřálo u srdce. Už nebyl na nekončícím putování, kde ho pronásledovali, kamkoli šel. Tohle bylo místo, kam Ruijerd patřil. I kdyby tu chvíli nebyl, bylo to místo, kam se mohl vrátit, místo s teplou postelí a usmívající se rodinou. Domov byl skvělá věc.

Ach, to není dobré, myslím, že možná budu brečet.

„Můžeš si sednout sem.”

„Ok.”

Uvnitř to bylo celkem prosté. Struktura se rozhodně podobala domům kmene Migurdů. Přes něco jako ohniště byla natažená kožešina a na zdi visely oděvy. Vnitřek byl rozdělený na tři části a zdálo se, že Ruijerd byl ve spíži. Zdálo se, že jídlo, nádoby s vodou a podobně se ukládaly do oddělené místnosti, neboť odtamtud bylo slyšet kapání vody.

Ale vzhledově to nebylo nijak impozantní. Ačkoli byla podlaha pokrytá kožešinou, ze zdi vystupovaly dřevěné suky. A zdobila ji trofej z neviditelného vlka... Ach, ta věc, co z něj visela, byl Roxin přívěšek. Jaká nostalgie, takže ho pořád měl u sebe. Ale i tak... tento dům byl celkem prostorný.

„Promiň, Ruijerde.”

„Copak?”

„V tomhle domě náhodou žiješ sám?”

„Jo.”

V takhle velkém domě žít sám. Najednou jsem pomyslel na to, že bych ve svém nynějším domě žil sám. Ložnice by byla stejná jako vždycky. Všechno nepotřebné bych narval do sklepa jako teď. Využíval bych koupelnu, jídelnu a kuchyň, ale... obývací pokoj pravděpodobně ne. Ani pro ostatní místnosti bych neměl využití. Jako pán domu bych mohl měnit rozložení svého soukromého pokoje, jak by se mi zlíbilo. A všechno tohle by vedlo k tomu, že by to byla prázdná a bezútěšná místnost. Kdyby to bylo mé dřívější já, myslel bych si, že to je v pořádku, ale mé nynější já to nedokázalo vystát.

„....To se neoženíš nebo tak něco?”

„Myslíš si, že můžu?”

Ach.

Zatraceně. Teď jsem si vybavil, že jeho žena a dítě... svýma vlastníma rukama... Takže očividně nemohl.

„Promiň.”

„Neomlouvej se. Není to proto, že by mě stahovala minulost, ale protože teď prostě nemám žádného společníka.” Ruijerd se posadil naproti mě, usmíval se. „Takže jak se ti vedlo?”

Zdálo se, že byl uvolněný. Tento pocit odtažitosti. Pokud to mělo být takovéhle, měl jsem s sebou vzít Eris... Ne, až tohle všechno skončí, vezmu ji sem. Pokud budeme všichni naživu, můžeme se setkat, kdykoli budeme chtít. A proto musíme jednat společně, pokud chceme všichni žít.

„Je to dlouhá historka, nevadí to?”

Myslel jsem si, že by nevadilo, kdybych to řekl zítra, ale asi bych si měl nejdřív promluvit předem s Ruijerdem. Ani já jsem si nemohl pomoct a chtěl jsem s ním mluvit.

„Vyslechnu si to.”

„Dobře.”

Začal jsem mluvit o době poté, co jsme se rozloučili. O mých sestrách, o Paulově smrti, o mé svatbě s Roxy. O mém znovushledání s Eris a jak jsem se s ní udobřil. Ruijerd to všechno v klidu poslouchal. Ohledně Paulovy smrti měl trochu zastřený výraz, ale jelikož jsem kvůli tomu nebyl nijak zvlášť smutný, nemluvili jsme o tom. Spíš jsme mluvili o Eris.

„Jak jsem si myslel, takže Eris vážně trpěla nemocí válečníka?”

„......Ach~ kdo ví. Pořád to vypadá, že jí ještě teď trpí.”

„Ale i tak, oženit se se třemi ženami, to se ti podobá. Už máš děti?”

„Ano. Čtyři.”

„Aha.”

Neřekl, že by je chtěl vidět. Ale příště je přivedu. Obzvláště Arse. Ruijerd chce vidět moje a Erisino dítě. No, tohle všechno se dalo udělat, až porazíme Gisua.

„Ruijerde.” A tak jsem se narovnal. Pořadí věcí bylo následné, ale teď došlo na hlavní otázku. „Momentálně jsem se stal podřízeným Dračího boha Orsteda.”

Začal jsem mluvit o nynější situaci. Ohledně toho, jak Dračí bůh Orsted odedávna bojoval s Hitogamim. Jak jsem se přidal na Hitogamiho stranu, ale jak mě od samého začátku klamal. Jak se snažil zabít mou rodinu, neboť usoudil, že moji potomci mu budou překážkou. Ale přišlo mé budoucí já a jak se mi jen stěží podařilo tomu zabránit. Jak naštvaný Hitogami navrhl, abych s Orstedem bojoval, a jak jsem s ním bojoval. Jak jsem s Orstedem prohrál, ale jak to byl překvapivě hodný člověk a jak jsem dokázal uniknout z Hitogamiho rukou. A poté, co jsem se stal Orstedovým podřízeným, jsem se přidal k boji proti Hitogamimu.

Jak jsem momentálně shromažďoval lidi, abych porazil Démonického boha Laplace, co se vzkřísí za 80 let. Jak všechno hladce pokračovalo, dokud se Gisu nepřidal k Hitogamimu. Ohledně Gisuova dopisu. Ohledně možnosti, že Gisu byl v království Bihaeril. A jak jsem do celého království Bihaeril poslal veškeré důvěryhodné kolegy, abych Gisua porazil.

Zatímco jsem hlásil nynější situaci, nakonec jsem řekl: „Ruijerde. Od té chvíle, co jsem se rozhodl, že budu v budoucnu bojovat s Laplacem, jsem po tobě pátral. Prosím, staň se mou sil— ...ne, prosím, bojuj po mém boku.”

Žádal jsem s hlavou skloněnou. I Ruijerd byl člověk, co měl vůči Laplacovi zášť.

„........”

A proto jsem si myslel, že to je dané. Snil jsem o tom, že veškerým svým srdcem mou žádost přijme.

„.......”

Ale Ruijerd neodpověděl. Jen se zatvářil nepříjemně a odvrátil zrak.

„Ech?”

Ani jsem nepomyslel na to, že by odmítl. Když jsem se zmínil o Laplacovi, Ruijerd se začal tvářit bezvýrazně jako vždycky. Ačkoli jsem si vždycky myslel, že když na to přijde, akorát kývne, jako kdyby chtěl říct „dobře”. Ale mýlil jsem se. Odvrátil ode mě zrak. Kvůli tomu bylo jeho zamítnutí očividné. Jeho přístup říkal „ne”. Tohle byla lež, nebo to bych si rád myslel. Ale spíš „tak tak to je”, nebo takhle jsem to také schválil.

Nebylo to očividné? Bylo to proto, že našel členy kmene Supardů. Pořád vůči Laplacovi choval zášť. Pořád v něm zbýval nějaký ten hněv. Ale ten boj už dávno skončil. Všechno to skončilo, když během závěrečné bitvy v Laplacově vojenském tažení vykonal svůj úder pomsty.

Ani nemluvě o tom, že vesnice Supardů teď momentálně čelila vážné situaci. Nebylo třeba nic slibovat, dokud se nynější situace nevyřešila.

„Je to kvůli vesnici Supardů? Pokud ano, prosím, nech to na mě. Od našeho rozloučení uplynulo několik let a dosáhl jsem takového postavení, že mám svůj vliv. Takže můžu provést i něco zbrklého.”

„Tím to není.”

Vypadalo to, že jsem se mýlil. Ale ještě jsem se nevzdal. Potřeboval jsem okamžitou odpověď, a tak jsem přemýšlel, co dalšího jsem mohl říct, abych ho přesvědčil. Jaký život žil poté, co Laplace zmizel? O co Ruijerd usiloval? Aby ochránil kmen Supardů? Aby ochránil své dlouho ztracené bratry, co konečně našel? To byla jedna věc. Ale pak tu ještě bylo něco, co mělo větší dopad.

„Tak se to týká napravení pověsti kmene Supardů? Boje proti Laplacemu se účastní i panovnice z Asury a miko z Milisu. Pokud se roznese, že jsi v boji stál po jejich boku, dokonce i čest Supardů---”

„Tím to není.”

Vážně, nebo to jsem si myslel. Ale můj návrh zavrhl bez jediného zaváhání. Ruijerd vstal. Z jeho výrazu sálala krvežíznivost a také mu na tváři byly znát náznaky zmatku a váhání. Možná tu byl jiný důvod, kterého jsem si nebyl vědom.

„Rudee, pojď se mnou.”

Ruijerd si vzal kopí, co se opíralo o stěnu, a zamířil ke dveřím. Honem jsem vstal a následoval ho.

Část 4

Kvůli tomu, že jsme mluvili tak dlouho, byla venku už naprostá tma. Ačkoli mezerami mezi stromy vykukoval měsíc, nebylo vidět ani na vlastní nohy. Ruijerd zamířil na okraj vesnice.

Ze svitku v ruce jsem vyvolal ducha světla a osvětlil jím okolí. Ruijerd dál kráčel několik minut, jako kdyby říkal, že světla nebylo třeba. A zastavil se na palouku v lese.

„Rudee.”

„Ano?”

Od teď jsem hodlal slyšet věci, co jsem nechtěl slyšet. Takové jsem měl tušení. Možná mi na mysl vytanula nepříjemná předtucha.

„Ohledně té předchozí diskuze, byla v tom jedna chyba.”

„......”

„Věří jí náčelník i všichni válečníci.”

Lež.

„Na epidemii neexistuje lék. Léčivo nemělo žádný účinek. Neuzdravíme se.”

Na mysl mi vytanul obrázek ženy, co ve vesnici kašlala. Symptomy nemoci, co byly vidět u každého ve vesnici. Jak Sándor řekl, počet vesničanů byl celkem nízký.

„Momentálně jsme postup té nemoci akorát potlačili.”

„...Jak?”

Když to Ruijerd zaslechl, položil si ruku na kovovou čelenku, co mu zakrývala čelo.

„Tohle.”

Ta věc, co se pod čelenkou objevila. Nebyl to rudý drahokam. Ten drahokam, co měl být rudý, se zbarvil do tmavé modré. Navíc ho obklopoval černý vzorek. Něco jako... kresba, co nakreslilo čtrnáctileté dítě levou ruku, takový vzorek.

„Co to je?”

Ruijerdova nálada a neblahá přítomnost toho vzorku byl pravděpodobně důvod, proč jsem se nedokázal přimět si z něj dělat legraci. Jelikož jsem teď byl silnější než dřív, měl jsem pocit, že jsem si byl víc vědom moci ostatních a nebezpečí...

„Momentálně mé tělo posedl Temný král Vita.”

Temný král Vita. Ten, co žije v labyrintu na Nebeském kontinentu, v Pekle, jeden z možných kandidátů na Hitogamiho apoštola.

„Temný král Vita se rozštěpil a rozdal se nakaženým lidem z vesnice. Díky moci Vitových odštěpených částí se pokrok epidemie potlačil.”

„Po-posedlý... jste všichni v pořádku?”

„Nic neobvyklého. Potlačilo to jenom pokrok epidemie a její symptomy.”

„Řekl něco nebo udělal něco?”

„Ne.”

To jediné, co jsem od Orsteda slyšel, bylo jeho jméno. Co se týče toho, jak vypadal nebo jaké mohl mít cíle, to jsem neslyšel. Takže by ten typ, co mohl někoho posednout. Rozštěpit se... to znamenalo, že byl životní forma, co se mohla rozštěpit. Nebo možná druh bakterie?

„Ale Temný král Vita by měl žít v labyrintu Peklo na Nebeském kontinentu... proč potom?”

„Když vesnice čelila dilema, objevil se přede mnou muž s Vitem ve sklenici.”

„Jeden muž... neříkej mi!”

„Byl to Gisu.”

Takže to byl on.

„Gisu řekl, že poté v této zemi dojde k velké válce. Až na to přijde, chtěl, abych mu pomohl.”

„.......”

„Přijal jsem to. Měl jsem své pochyby o tom, abychom se spolehli na neznámého člověka jako Temný král Vita, ale neměli jsme na výběr. Pak to vlastně potlačilo pokrok epidemie a všechny to zachránilo.”

A pak se Ruijerdovi na tváři objevil zklamaný úsměv, jako kdyby se sám sobě vysmíval.

„Když si pomyslím, že ten nepřítel, s kterým Gisu bojuje, jsi ty. Nikdy mě to ani ve snu nenapadlo...”

Bušilo mi srdce. Ačkoli jsem zvážil tu nepatrnou možnost, že by se z Ruijerda stal nepřítel. Když se teď ta možnost stala skutečností, to bušení nepřestávalo.

„Není to tak, že to tu epidemii naprosto vyléčilo. Pokud Temný král Vita zemře, zemřou i jeho štěpy. Nebo tak jsem to slyšel. Pokud k tomu dojde, epidemie vesnici znovu pohltí.”

„...”

„Musím s tebou bojovat,” řekl Ruijerd bezvýrazně se střízlivou tváří jako vždycky. „Samozřejmě s tebou nechci bojovat. Kdyby nebylo tebe, nikdy bych se nedostal takhle daleko. Možná bych se stále potuloval po Magickém kontinentu s bláhovými myšlenkami.”

„...I já mám pocit, že ti musím splatit dluh. Nechci s tebou bojovat.”

„Boj je nevyhnutelný. Takhle to bylo od začátku věků, je to tak odnepaměti.”

„....Asi jo.”

Ten člověk, kterému jsem se cítil zavázaný, se stane mým nepřítelem. Bezmocně proti sobě budeme bojovat. A když jeden zemře, srdce přeživšího bude zjizvené. Něco takového by se mohlo stát kvůli válce.

Ale tohle by mělo být jiné. Proč by mělo být třeba bojovat? Výjimka. Správně, měla by existovat výjimka. Měl by existovat způsob, jak se vyhnout válce.

Abychom se vyhnuli válce, měli bychom eliminovat její zdroj. Správně, pokud odstraníme zdroj... Co byl zdroj...? Orsted a Hitogami? To bylo rozhodně ono, ale už jsem se dostal do takového bodu, kdy jsem nemohl Orsteda zradit.

Momentálně to byl vztah mezi mnou a Ruijerdem. Důvod, proč se mnou Ruijerd musel bojovat. Bylo to kvůli kolegům, kvůli bratrům z kmene Supardů. Pokud už by kmen Supardů nebyl... ne, to bylo špatně. Byla to epidemie. Epidemie, co sžírala kmen Supardů. Pokud se bude vědět, jak to vyléčit, kmen Supardů by se měl stát naším spojencem.

„Pokud existuje metoda, jak tu epidemii naprosto vyléčit, přejdeš na mou stranu?”

Zradit je. Jak to Ruijerd zaslechl, jeho pohled se nezachvěl a chvíli se tvářil ztuhle. Ale já jsem z něj nespustil oči.

Gisu si Ruijerda nárokoval přede mnou. Ale Ruijerd mě o té situaci informoval. Pokud by se vážně spolčil s Gisuem, nic by neřekl a prostě by mě zabil. A přesto... To, proč mě sem přivedl a vysvětlil mi situaci, bylo určitě kvůli tomu, že také zakolísal.

„......”

Ruijerd měl semknuté rty a nakrčené čelo. Měl jsem v úmyslu z něj udělat svého kolegu. Také by o tom měl přemýšlet. Ale také měl možná povinnost vůči Gisuovi, co zachránil jeho bratry, a také vůči Hitogamimu, co dal Gisuovi instrukce. Jelikož to byl upřímný Ruijerd.

„Jak jsem předtím řekl, Hitogami mě zradil. A můžu rozhodně říct, že se to samé může stát kmeni Supardů. I Gisua už jednou zradil a mě bylo řečeno, že zabije celou moji rodinu. Také tu je možnost, že když ho budeš následovat a až válka skončí, Temný král Vita záměrně odejde a kmen Supardů bude stejně zatracen.”

I když se mu cítíš zavázaný, byla tu vysoká možnost, že tě Hitogami nakonec zradí.

Hitogami byl takový chlápek. Samozřejmě to nebylo nic víc než záludný odhad. Ale měl bych mu říct o věcech, co se v minulosti staly.

„....”

Ruijerd byl stále zticha. Dál mlčel a díval se na mě. Také jsem se na něj dál díval. A pak pomalu otevřel pusu.

„Pokud taková metoda opravdu existuje. Tak ano. Také si přeji bojovat po tvém boku.”

„Ruijerde...!”

Unikl mi vzdech úlevy. Byl jsem rád. Byl jsem rád, že jsme se teď nemuseli navzájem zabít.

„Ale existuje taková metoda?”

„Orsted toho o tomto světě hodně ví. Pokud ho vyslechneme, taková možnost tu je.”

Ale poví nám to Orsted. Do teď mi to neřekl. Že tu byl kmen Supardů, neinformoval mě o tom. Ne, v závislosti na situaci ho řádně vyslechnu. Jestli budu s Ruijerdem bojovat nebo ne, o tom můžu rozhodnout později.

„Proti té nemoci by každopádně mělo existovat opatření. Do té doby prosím neříkej, že se staneš mým nepřítelem, počkej.”

Problémem bylo to zdržení. Ale nebylo tu žádné protiopatření, to jsem chápal, ale pořád nebylo příliš pozdě.

„Orsted jednou přišel, před Gisuem.”

„Ech?”

Najednou promluvil, takže jsem naklonil hlavu ke straně. Orsted tu byl?

„Kdy?”

„Přibližně před dvěma lety, když se objevil první pacient.”

„...”

„Ale nic neudělal. Samozřejmě jsme nevěděli, že má pouta s tebou a odehnali jsme ho, ale... pokud je to, co říkáš, pravda, v té době by Orsted měl být tvým spojencem.”

Co to znamená? Co to znamená?

„Máš v Orsteda absolutní důvěru?”

Orsted s kmenem Supardů nic neudělal. Ačkoli tu byla možnost, že si té nemoci nebylo vědom. Ale pokud to, co Ruijerd řekl, byla pravda, pak to musel vědět. Důvěra. Metoda léčby. Nemůžu, nevím.

„Ano.”

Ale řekl jsem to. Orsted a já jsme spolu až do teď vycházeli. Možná že i tentokrát měl nějaký důvod. Například že mu kmen Supardů bude v budoucnu překážet nebo tak něco. Ale pokud si o tom promluvíme, dojdeme řešení. Přinejmenším už Orsted jednou vesnici navštívil, nebylo to tak, že chce celou vesnici zabít. Možná že přišel právě kvůli tomu, ale nebyl toho schopen. To bylo něco k zamyšlení.

„Můžeš Orstedovi věřit.”

Až do teď jsem s Orstedem spolupracoval, to bylo jisté. No ano, komunikace s ním může být obtížná, neboť toho moc neříká. Ale dá se mu věřit, protože usiluje o to, aby porazil Hitogamiho. A neustále jedná právě kvůli tomuto cíli.

„Moc rád nemluví, ale prosím, věř mi. Ne Orstedovi. Nikdy bych kmen Supardů nezačal nenávidět.”

„...”

Ruijerd se otočil. Založil si ruce na hrudi, jako kdyby chtěl přemýšlet, a takhle tam několik sekund stál. Najednou zvedl hlavu, jako kdyby si něco uvědomil. Na obloze byl vidět velký měsíc.

„......Gu!”

V další chvíli se najednou chytil za hruď a dřepl si.

„Ruijerde?!”

Co se jen stalo? Jen co jsem si to pomyslel, přihnal jsem se k němu. Najednou zvedl hlavu a popadl mě za rameno.

„.........!”

To bylo divné. Ruijerdova tvář se měnila. V očích teď měl náznak tmavě modré. Bělmo i zornice jeho očí se proměnily na tmavě modrou. Ústa měl pootevřená; vypadalo to, že svou tvář neměl vůbec pod kontrolou. Drahokam na čele mu červenal, ale okolní vzorek uvolňoval neblahou záři. Při pohledu na to jsem to pochopil.

„Manipulují s tebou?!”

Zatraceně. Neměl jsem okamžitě pokročit k té konverzaci jen proto, že mi řekl, že se do teď nic nestalo. I když mi řekl, že ho posedli... Teď bylo příliš pozdě o tom přemýšlet, Ruijerd se mi přiblížil k tváři.

A políbil mě.

Zároveň s tím mi do úst vnikla nějaká tekutina a proplížila se mi do hrdla, jako kdyby to bylo nějaké živé zvíře.

-------------------------------------------------

~ Příšerně dlouhá kapitola a ne a ne najít dobré místo, kde to rozdělit, takže je celá. Teď jdu na týden umřít... ~

~ Kapitola super, ale ta poslední věta to celé zkazila, bleeeergh! ~

<Předchozí>...<Následující>